Prázdninové dusno

Aniž bych si v předpovědi počasí všimla toho, že by měly nějak rapidně v posledních dnech vzrůstat teploty, začalo být v našem domě prazvláštní dusno.

Nevím, čím to, ale ať větrám, jak větrám, nic nepomáhá. Včera jsem dokonce poprvé musela spát bez peřiny, což je pro mě – po zkušenosti z Gold Coastu, kde jsem spala pod dvěma duchnama – zkušenost naprosto nová :-)

Pokud čekáte nějaké veselé historky z natáčení, tak vás bohužel zklamu.
Všechno při starém, nuda nuda nuda nuda….
Chtěl-li by pan režisér Morávek natočit pokračování úspěšného snímku Nuda v Brně, nemohl by si vybrat příhodnější místo, než právě Cairns :-)

Nemůžu se dočkat, až začne škola. Protože jinak je to tu stereotypní až hrůza :-)
Dopoledne vstanu, kopíruju fotky na Rajče, dělám monitoring tisku, čtu si na netu, pak si dám jedny nebo dvoje Friends v telce, umeju si vlasy, navleču se do černého a jedu do roboty.
Krmím psy, papouchy, králíka a jinak nemám do čeho píchnout :-)
Fakt ani nemám o čem psát, abych řekla pravdu.
Moje permanentka do fitka je na nic, protože si kvůli stehům nemůžu jít ani zacvičit :-)
Čekala jsem, že s tou vyříznutou pihou bude aspoň nějaký vzrůšo, třeba jakože až přestane účinkovat umrtvení a přijde to k sobě, že to bude bolet jako čert a já vám budu moct napsat, jak jsem bolestí nespala a trpěla jako zvíře, ale popravdě to vůbec necítím a nevím, že jsem nějaké vyříznutí absolvovala :-)

Ale moc mě potěšily vaše komentáře o průběhu podobného zákroku v domácích podmínkách, to mě fakt pobavilo, že teď sestřičky podle celosvětového manuálu dávají pacientům ruku při aplikaci injekce :-))

Ještě jsou přede mnou dva týdny full time v práci a pak doufám, že se řada věcí konečně změní k lepšímu. Že potkám nějaké příjemné živé bytosti, s nimiž bych mohla pohovořit :-)
Teď, co jsou Jim, Cate a spol. na Zélandu, tak si tady fakt žiju jako kůl v plotě a povídám si maximálně tak sama se sebou. Myslím, že pro trvale udržitelný rozvoj je tento stav zcela nevyhovující :-)

Jediným zpestřením by snad mohl být zítřek, kdy mě čeká Responsible Service of Alcohol, tedy tříhodinový seminář o tom, jak být zodpovědným při servírování alkoholických nápojů.
Myslím, že to potom půjdeme někam nezodpovědně zapít :-)

Pardon, ale fakt není co psát. Tak já jdu nahrát ještě další sérii fotek a pomalu se půjdu chystat do práce.

Ať je váš život pestřejší.
To vám z celého srdce přeje váš Ewík

O zkušenost bohatší a o pihu chudší :-)

Dneska potěším všechny, kdo nemají chuť trávit čas čtením Ewíkových tapet. Jen něco málo stručně o průběhu dnešního zákroku :-)
Nevím, jak to ti Australané dělají, ale chodit k doktorovi tady není vůbec utrpení :-) Až mě možná budete podezřívat, že chodím k doktorovi pro zábavu… Ale když mě to tak strašně baví ty výkony pozorovat! :-))
Většinou to tady všechno bezvadně funguje… pokud jim do toho nepřiletí zmatená Češka a nevnese jim do toho zmatek :-)
Na dnešek jsem byla objednána, jak jsem se domnívala, na 10 hodin. Ale chyba lávky. Bylo řečeno „Ten to twelve“. Z čehož jsem já, zvyklá na české zdravotnictví usoudila, že prostě mám přijít v 10 a do těch 12 si na mě pan doktor čas určitě najde. Zkrátka jsem to pochopila jakože budu ošetřena mezi 10 a 12.
Tak špatně. Byla jsem objednaná na 11:50, tedy „ten to twelve“ :-) A odsejpá to tady opravdu tak dobře, že člověk fakt skoro na minutu přesně přijde na řadu :-)
Čili jsem se v krátce po 10. hodině vrátila na chvíli sem, nahrála na web další sadu fotek a pak se zase na kole vypravila do zdravotnického střediska.
Tentokrát už si mě vyzvedl pan doktor, byl to Ind a velký sympaťák. Žádné bílé doktorské pláště se tady nenosí, byl oblečený v kostkované košili a bermudách a na nohou měl sandály :-)
Odvedl mě do místnosti s lehátkem, zeptal se mě, jestli jsem si to nerozmyslela, pak si mě položil na lehátko a znovu mi zopakoval případná rizika zákroku. Moje piha je v místech, kde záda přecházejí v nohy :-)), takže jsem se lehla na břicho a pak přišla sestřička a začali si připravovat nástroje. Mají to docela vychytané – na odstraňování podobných věcí jako moje znamínko tady mají takovou předpřipravenou sterilní sadu, kterou jen otevřou a je to. Vzal si do ruky docela velkou injekci a vysvětlil mi, že mi to opíchne, abych nic pak necítila. Prý tohle bude ta nejhorší část z celé „akce“. No skoro jsem to zašimrání jehly ani necítila, píchat injekce uměl líp než lecjaká česká sestra :-) Ale nesmírně roztomilé bylo, že ke mně přišla sestra a dala mi ruku, abych jí ji mohla mačkat, až budu při aplikaci té injekce trpět :-)))
To se fakt u nás nevidí :-)
Pak jsme asi 10 minut čekali, až se to umrtví, načež si to zakryl operační rouškou a začala operace :-) Dokonce si na to svítil i takovým tím operačním světlem :-)) A Ewík mu koukal pod ruku, jak jinak :-)
Skalpelem mi tu pihu vyříznul a já pak už slyšela jenom žbluňknutí, jak to vhodil do skleničky, která poputuje na histologický rozbor. Pak se pan doktor pustil do šití. Tohle bylo pro mě paradoxně asi nejhorší z celého zákroku, pač on, jak chtěl být jemný, tak mě strašně lechtal! A já jsem lechtivá tak strašně moc, že sebou občas nechtěně škubnu. Tak jsem se fakt musela dost snažit, abych mu to šití nepřekazila :-)
Pak řekl: „Hotovo“, zeptal se, jestli nemám nějaké otázky a příští týden mám přijít na vyndání stehů :-) Sestřička mi to ještě zalepila a já už si to štrádovala ven.
Akorát jediný problém je v tom, že s tím nesmím jezdit na kole. Což znamenalo, že mě čekal hodinový pochod od střediska k našemu domu. Myslela jsem si, že ještě stihnu na Rajče nakopírovat fotky ze sailing tripu kolem Whitsunday Islands, ale bohužel ve 4 mi začíná směna v baru, tak musím ve 3 hodiny vyrazit, abych tam po svých došla… Jojo, známou větu „Bez peněz do hospody nelez“ bych v místních poměrech modifikovala do „Bez kola nebo auta do Cairns nelez.“
Dneska dělám v práci až do zavíračky, takže si pak budu muset vzít taxíka na zpáteční cestu…
Ale co se dá dělat, pro zdraví se musí trpět :-)

Tak přeju příjemné pokoukání na nové fotečky a těším se zase někdy na viděnou na stejném místě :-)

Ewík

Papapapa paranoia

Zatímco čekám, až se nakopíruje další várka fotek na Rajče, říkala jsem si, že bych mohla zase něco málo písnout na blog. Doufám, že se vám fotky líbí. Ono to nevypadá, ale trávím tím denně několik hodin, protože pořád musím čekat, než se něco načte, pak vybírám nějaké fotky, které stojí za to, pak k tomu k tomu musím připojit popisky, a pak zase čekám, než se to nahraje na server… Absolutně nebylo v mých silách dát na web všechny fotky z celé cesty najednou a navíc pochybuju, že byste měli náladu si to prohlížet všechno na jeden zátah :-) Takhle je to aspoň rozkouskované a vy máte vždycky šanci do druhého dne zregenerovat své síly :-)

Já taky regeneruji :-)
Od pondělí do středy mám tenhle týden směny v baru jen od 6 do 9 večer, takže teoreticky to vypadá, že se zbytek dne můžu flákat. No trochu se flákám, když nekopíruju fotky na web, tak spím nebo si čtu.

Jinak je tu nuda jako hrom. Večer mám samozřejmě dosti nepříjemný pocit, že se kolem mě potulují kriminální živly. Děsím se každého šustnutí! Trpím šílenou představou, že na mě odněkud někdo vybafne… Bojím se být sama v domě jako čert, jsem zamknutá, co to jde, a nechávám svítit skoro všechna světla :-) Ještěže aspoň do té práce se dá občas zajít že :-)

Nálada v baru se trochu zkonsolidovala, s Marrym se na sebe vůbec ani nedíváme, pokud nemusíme, a každý si hledíme svého :-)
Já jsem z důvodu svých paranoidních obav, že zase budu „přistižena“ při konverzaci, prakticky upustila od jakýchkoliv pokusů ze strany lidí se mnou navázat hovor, což je mi sice líto, ale za ty nervy mi to nestojí :-)

Stejně jednou skončím v blázinci. Když jsem před dvěma lety pracovala v Invii, tak jsem z toho měla noční můry, protože jsem celou noc prodávala zájezdy a volala lidem, že jim zrušili zájezd, popřípadě jim změnili dovolenou v Turecku na Afghánistán :-)

Tady je to stejné. I ve snu míchám drinky, padají mi z rukou lahve s drahým alkoholem, zákazníci mi vrací špatně vyřízené objednávky a tak podobně.
Vrcholem byla dnešní noc, protože to už jsem si fakt říkala, že mi hrabe.
Probudila jsem se a na mobilu svítilo 5:21.
Už víte, že tím, že mám okno do garáže, tak v mém pokoji je šero prakticky pořád, takže jsem nevěděla, jaká část dne vlastně je.
No a jak jsem si teď udělala parádní guláš v denním režimu, protože chodím spát pozdě v noci, tak většinou chodím spát ještě odpoledne tak na dvě hodinky.

Teď se k tomu navíc přidalo to, že ty tři dny za sebou začínám v 6 večer, takže při pohledu na hodinky 5:21 se mi fakt udělalo nevolno, protože to znamenalo, že mám necelých 10 minut na to, abych se vypravila na cestu. Samozřejmě jsem si myslela, že je půl šesté odpoledne.

Tak já normálně letím na záchod, cestou si nadávám do idiotů, co si neuměj nařídit budík, čistím si v rychlosti zuby, oblíkám si černý kalhoty, užuž beru do ruky cyklistickou helmu, když v tom mě napadlo se podívat znovu na mobil.

Symbol budíku je pořád na displeji.
Kontrola je otázkou několika vteřin… No jistě, budík je nastaven na 7:00.
To znamená… že je půl šestý ráno.

Jsem holka magor :-)

Možná si říkáte, proč vlastně vstávám takhle brzo. Na dnešek jsem totiž byla objednaná k doktorovi. Víte co, mám s australským zdravotnictvím tak příjemné zkušenosti (klepu na dřevo), že už mi prostě nějaké to vyšetření chybělo :-)

Ba ne, důvodem je taková pitomá piha, kterou sleduju už asi 3 měsíce a která se mi vůbec nechce líbit. Už jsem ji ukazovala doktorce na Griffith Uni, když jsme řešili to pokousání psem, tak mi říkala, že divná sice je, ale že ji mám sledovat dál a zajít si s tím znovu v Cairns.
Tak jsem si říkala, že dva měsíce jsou na pozorování tak akorát a že by se to mělo čeknout znova :-)

Pročež jsem naklusala do ordinace místního zdravotního střediska v obřím nákupním centru, kde jsem pihu, teda vlastně mateřské znaménko (abychom byli dermatologicky korektní) ukázala panu doktorovi.

Ten teda souhlasil s tím, že je znaménko značně neobvyklé, dokonce to označil slovem „weird“ :-), ale nemyslí si, že by ty změny byly rakovinného původu. I přesto jsme si na zítra domluvili takový menší zákrok, že mi to radši vyndá.

Tak uvidíme. Přece jenom, řezání pihy jsem ještě neabsolvovala.
Ale líbí se mi přístup lékařů tady. Hned mi řekl, jak to bude provádět a jestli jsem připravená na možné komplikace jako je krvácení, infekce nebo jizva.

Samozřejmě, že všechno tohle bych tak nějak automaticky už asi předvídala, ale je to stejně dobré, když se tohle pacientovi řekne přímo.
Takže zítra v 10 hodin ráno (02:00 CET) jdu na to a doufám, že to proběhne bez komplikací :-)

Teď se omlouvám, ale musím to jít na chvilku zapíchnout, abych byla večer schopná provozu :-)
Kdyžtak napište, jak se vám líbí/nelíbí fotky, co nejvíc, co nejmíň a tak :-)
Ať mám nějakou zpětnou vazbu :-)

Z Cairns vás zdraví Ewík

Tak vám nevim…

Už už to vypadalo, že se mi tady v Cairns blýská na lepší časy a teď to zase nějak začalo nabírat jiné obrátky :-)
Popravě řečeno ani nemám moc náladu dneska na blog psát, ale tak nějakou tu aktualizaci by to chtělo. Tak postupně :-)

Ve čtvrtek ráno jsem si dala budík na 8:00, abych se stihla rozloučit s Cate, Jimem a jejich příbuzenstvem. Podle plánu jim letadlo vzlétalo v 10:30, takže v 9:30 se měli check-inovat na letišti. Toť plán.
Realita byla poměrně dost jiná :-)
Ráno už sice měli po celonočním boji zabaleno, ale to bylo asi tak všechno. Zbytek nikoho nevzrušoval :-) Až do 9:15 si např. Cate chodila po domě zabalená do ručníku a v klidu si vyřizovala telefony. Zbytek rodiny seděl u snídaně. Dělala se normálně slaninka, párečky… Do toho si Jim vymyslel, že je potřeba spotřebovat nespotřebované mango a jal se z toho dělat mléčný koktejl. Do toho mu najednou zavolal nějaký zákazník, že mu prasklo potrubí, tak tam Jim musel ještě narychlo jet… Ale nikdo se pořád ještě nevzrušoval, nikdo neplašil, prostě easy :-) Letadlo přece počká :-)
Ale dost mě pobavilo, jak tady rádi cestují s polštářema. Napadlo by vás brát si s sebou do letadla klasický velký polštář s domácím krepovým kytičkovaným povlečením? :-))

Když tedy odjeli, tak jsem si zase lehnout a dospat se. V 8 hodin ráno teď fakt jako vstávat nemůžu :-)) Ve 12 jsem usoudila, že už to stačí, a šla jsem nakoupit věci na večerní BBQ. Sešli jsme se totiž u laguny s mými spolužáky z jazykovky. Řada z nich končí, tak jsme chtěli využít příležitosti se ještě všichni naposledy vidět.

Což o to, BBQ to bylo pěkné… Dokonce jsme si pak šli sednout k nám do Courthousu na pivo. Ale připadala jsem si strašně divně, sedět tam na kožené sedačce a nechávat kolegy, aby odnášeli naše prázdné sklenice a tak. Zkrátka jsem dospěla k závěru, že jsem zdegenerovala a moje místo je už jednou pro vždy za barem:-))

I proto jsem se docela hodně těšila na páteční večer, kdy jsem se měla zase postavit na „opačnou stranu barikády“. Směna mi začala v 5 hodin a vypadalo to na pohodový večer. Pátek a sobota jsou totiž dny, kdy bývá večer obvykle nabito, a to mě nejvíc baví obsluhovat, protože je co dělat. V pátek obvykle hraje na zahradě živá kapela, takže je to docela fajn směna, která rychle uteče.

Akorát že v pátek pršelo.

Takže kapela jen co svoje instrumenty rozbalila, tak to zase zabalila a zdekovali se. Čímž pádem ani skoro nikdo nepřišel. Pár lidí sedělo uvnitř na baru, ale nic moc.
S čímž se nepočítalo, takže jak já říkám, bylo „přestafováno“ („staff = zaměstnanci“).
Což vyústilo v to, že jsme se mátožily za barem, snažily se předstírat, že něco děláme, a byly v podstatě vděčné, když aspoň někdo něco chtěl. Píšu „byly“, protože nás tam bylo celkem šest holek, strašný :-) Vrážely jsme do sebe, pač jsme nevěděly, co čeho píchnout.

Klidně bych byla i vypadla, protože takovýhle ploužení se mě fakt neba.
No a pak se to stalo.

Obsluhovala jsem jednoho chlapíka, co seděl už asi dvě hodiny na baru, a prostě jsem si s ním začala povídat. Ale přitom jsem normálně dělala to pití, pak mi dával peníze, tak já jsem vzala jeho dopitou skleničku a nesu ji do myčky, tam sedí na baru jiný chlapík, ptám se ho, jestli je všechno OK… On na to, že jo a odkud jsem. A já že z Czech Republic. A bla bla bla, následovala asi půlminutová konverzace, která skončila tím, že na mě ten chlápek začal šprechtit německy. V tom na mě promluvil můj šéf Marry, ať jdu okamžitě k němu. Ukázal prstem na opačnou stranu baru, kde podle něj už 3 minuty čekal na obsloužení nějaký pár.

Řekl mi, že zatímco já jsem se vybavovala, oni na něj vrhali pohledy, jakože co to má znamenat. Marry mi řekl, že ještě jednou to udělám a už se nemusím nikdy vracet a mám si hledat novou práci.
Tak.
Zůstala jsem na něj koukat jako opařená.
Faktem je, že jsem kolem toho páru prošla s tou špinavou skleničkou, ale prostě jsem je přehlídla. Myslím, že taková věc se mi stane ještě tisíckrát. Akorát ten idiot to takhle musí zdramatizovat. A já pak kvůli tomu nespím a dělám si výčitky a vůbec.
Úplně mě rozhodil.
Fakt ho nesnáším!!!
Normálně mě stresuje…

Prostě mám s tímhle chlápkem problém od samýho začátku. Nevím, čím to je, ale pokaždý, když na mě promluví, tak mu nikdy na poprvý nerozumím a musím ho požádat, aby to zopakoval. Což ho strašně štve a je pak na mě dost neurvalej… Připadám si jako idiot pokaždý, když s ním mluvím.

Nevím no, kdybych měla nějakou alternativu, tak bych pod takovýmhle šéfem fakt dělat nechtěla, ale jinej job bohužel nemám… Navíc jemu nejde nic vysvětlit. On prostě přikazuje. Se šéfem se nediskutuje… Ale štve mě to, protože kdyby se vykecávala a nic nedělala… Ale nás je tam za barem šest a on za to sjede mě…

Mojí nevýhodou je taky to, že zbytek „personálu“ kouří, takže holky si jdou vždycky ven na cigaretu a Marry jim pochopitelně jako kuřák u toho sekunduje…
Ach jo… Mám kvůli tomu všemu náladu pod psa. Ani se mi kvůli tomu nechtělo psát na blog.
Co taky psát, akorát si postěžovat, jak mě štve…

Včera v práci jsem se z toho důvodu paranoidně pořád rozhlížela, jestli náhodou někde někomu něco nechybí… Je to úplně jak nějaká schíza. Jak někdo dopije, už jsem u něj… Až je mi to samotný nepříjemný, nedat lidem ani čas na rozmyšlenou. Taky jsem utnula jakékoliv pokusy o konverzaci. Jenže tohle Marry vůbec nevidí, protože sedí venku u stolku a kouří. A vsadím se, že mě příště vyhmátne zrovna ve chvíli, kdy zase někdo bude čekat na baru… :-)

Už teď ale aspoň vím, jak se cítí člověk, co dostal podmínku. Já jsem totiž teď taky tak trochu podmínečně vyhozená :-) Ještě jeden průšvih a končím, to je mi jasný…

Tak to byl takový trochu neoptimistický zápis na blog. Dnes naštěstí do práce nemusím, nebo mám volný den, takže se vrhnu na zpracování fotek a jejich umístění na internet.

Jsem v domě už dočista sama samotinká. Kdyby tu aspoň byl někdo, kdo by se mě ptal:
„Dalas’ psům?“
„Dalas‘ papouškům?“
„Dalas‘ králíkovi?“
„Dalas’ rybičkám?“
„A dalas‘ krysám?“

„DALA! VŠEM JSEM DALA!“ :-)))

Přeji hezký den. Váš Ewík

Hi! Can I help you?

Tuhle úvodní větu opakuju během své devítihodinové směny v baru nesčetněkrát :-) Někdy to trochu modifikuju, např. slovy „What can I do for you?“ apod. :-))

Právě jsem se vrátila z práce, jsou dvě hodiny ráno a já nemám na spánek ani pomyšlení. Tak tady upíjím tomato juice a říkám si, že aspoň napíšu na blog… Ale o čem tak asi v tuhle noční hodinu polemizovat, že…

Prostě teď žiju úplně jiným životem, než jsem byla zvyklá. Ze skřivana se stala sova. Začínám v práci obvykle ve 4 nebo v 5 odpoledne a končím…jak kdy, ale obvykle zavírám s jednou zkušenější kolegyní kolem jedné nebo druhé hodiny ráno.

Jenže jak to mám teď celé posunuté, tak usínám až kolem třetí hodiny, takže pak spím, co to dá, aspoň tak do devíti nebo do desíti… Ach joooo, to jsou změny. Pro někoho, kdo měl 24 let rekord spaní do 9:30 :-)) Ale třeba bude aspoň jednodušší se vyrovnat s časovým posunem, až se v prosinci vrátím :-)

Jinak musím říct, že po úvodním fiasku během mé zkušební směny je to teď v baru úplně jiné a docela dost už se mi ta práce i zamlouvá. Nevím, co se to minulé úterý dělo, ale každopádně mám pocit, že je to den ode dne lepší. Ono hrozně záleží, co za lidi ten den zrovna přijde, jestli mám čas s nima i chvíli pokecat a taky rozhoduje, jaké si vymýšlejí „kraviny“ :-) Tuhle chtěl jeden chlápek namíchat koktejl v tomto složení: dvě třetiny Cola, navrch ořechový likér a zalít to celé pivem.
Podobná přání už mě věru nerozhází, na nic neptám, oči nevyvaluju, prostě konám :-))

A na obranu onoho mladíka musím říct, že jsem toto pití následně na jeho popud i ochutnala a bylo to docela dost dobré :-) Takže jestli to váš žaludek snese, radím vám, jděte do toho taky :-))

Příští týden mě taky čeká školení, musím si udělat RSA certifikát, neboli Responsible Service of Alcohol, což je taková licence pro všechny, kdož pracují v barech a spol. Jde tam hlavně o to, že chtějí naučit barmany být „zodpovědnými“ a nenalévat alkohol tomu, kdo má viditelně vypito víc, než snese :-) Přijde mě to asi na 80 dolarů, ale můj šéf Marry trvá na tom, abych RSA měla, tak mi nezbývá než se přizpůsobit.

Zrovna dneska jsem měla kvůli míře alkoholu v krvi docela problém. Ne že bych se za barovým pultem potulovala v podroušeném stavu já, ale náhodou je docela těžký poznat, kdo už má dost a kdo je jenom „divnej“. Když ten člověk přijde nalitej už od jinud… A některý lidi mluvěj tak nesrozumitelně, i když jsou střízliví, že to bych pak nemohla nalejt nikomu… Třeba dneska přišli asi v 11 dva páry a chtěli panáka jednoho likéru. Tak jsem jim to nalila. Pak si chtěli dát druhou rundu. Přišli úplně v klidu, tak jsem jim nalila další. Pak chtěli třetí… A to jim namíchal můj šéf Dean a pak řekl, že to bylo to poslední, že už jim dneska nalejvat nebudeme, že jedna ze slečen už je dost mimo. Tak se samozřejmě naštvali a já měla problém, protože jsem to na ní nepoznala. Myslela jsem, že prostě nemá náladu a je naštvaná.
Tak nevím, jestli se tohle vůbec naučím.

Co mě taky na té práci baví, je to, že většina lidí se zajímá o to, odkud jsem
Když nemáme zrovna honičku, tak se dá občas i s někým zavést řeč. Třeba včera jednoho naftaře na baru zajímalo, odkud do ČR proudí ropa. Tak jsem oprašovala své znalosti ze zeměpisu, něco jsem mu blekotala o ropovodu Družba, něco o Ingolstadtu… No Bělina by ze mě měl radost :-)))

Ovšem mým nejoblíbenějším tématem je ČR – Rusko. Pořád všem musím vysvětlovat, že se blíží výročí okupace Československa sovětskými vojsky, všechny to teď nesmírně zajímá v souvislosti s Gruzií, jak to u nás probíhalo a tak.

A jestli mi ještě někdo bude tvrdit, že ČR je východní Evropa, tak ať si mě nepřeje… Vždycky se ptám: Je podle vás Rakousko východní Evropa? Není, tak není ani ČR. Jsme střední EVROPA! Sakra lidi, tak už to konečně pochopte!

Tohle je fakt věc, kvůli které jsem schopná se do krve pohádat, to je hrozný :-))) Kamarádi vědí, že tohle téma vůbec nemají načínat :-))

No a krom toho, že teda rozšiřuju povědomí o ČR, tak si občas i za svou úslužnost vysloužím nějaké to dýško. Myslím, že budu muset přehodnotit fakt, že Australané „netipují“. Tips, tedy dýška, občas utrousí. A nejsou to zrovna malé částky. Nechci se chlubit, pač bych to zakřikla, ale jako většinou nestačím valit oči, když to pak druhý den počítám, kolik mi přibylo ve skleničce :-))) Jedním slovem paráda:-)

A docela už se to zlepšilo i s tím mým bydlením. Přijela nám totiž návštěva. A seznámení bylo docela komické :-)

V pondělí v noci jsem přišla z práce asi ve dvě ráno, dům zhasnutý, tak jsem tady ještě cosi kutila na počítači a pořád si říkám, to je divný, to je divný, slyším takový zvláštní zvuk, jako když běží někde motor. A slyšela jsem to pak i když jsem usínala.

Ráno vstanu asi o půl desáté, v polospánku vyjdu z pokoje a cestou do koupelny vidím v obýváku nějakýho kluka, tak kolem dvaceti, jak sedí na sedačce a kouká na kriket. Tak mu automaticky říkám: Hi, how are you doing? (Čau, jak se máš?) a on na mě taky: Hi, how are you?

No nic, usídlím se v koupelně, dám si sprchu a přemýšlím, co to může být zač.
Cizím chlapík v našem obýváku. Že by měla Delisse (Jimova dcera) nějakej úlet minulou noc? :-))
Pak vyjdu ven a on už hned ke mně: No ty musíš bejt Eva, já už o tobě tolik slyšel… Já jsem Diesel a jsem přítel sestry Cate. Přijeli jsme včera v noci.
Tak to byl ten podivnej zvuk! Měli vedle v pokoji zapnutej větrák :-)

Oba jsou nesmírně milí, bohužel jsem zapomněla jméno té sestry Cate, ale je hrozně fajn. Vypadá jako by jí z oka vypadla. V obličeji i co se týče váhové kategorie :-)

Oba jsou z Jihoafrické republiky, teď pracovali několik měsíců v Airlie Beach u Whitsunday Islands a živí se jako instruktoři potápění.

Jelikož Cate s Jimem odlétají zítra na dva týdny na dovolenou na Nový Zéland, tenhle pár se k nim připojí. A pak až se vrátí, tak tady budou s náma v domě bydlet. Nevím, jak dlouho, každopádně je to s nima dobrý.

A jmenovat se Diesel, to teda už podle mě nemá vůbec chybu :-)))

Čili až zbytek osazenstva tohoto domu zítra zvedne kotvy a na 14 se zdekuje na Zéland a Delisse na 2 měsíce do Koreje, tak tady osiřím. Budu jen chodit do práce, spát a krmit zvěř.

Ano, mám totiž na starosti veškeré domácí zvířectvo.
Což jsou, počítejte se mnou: tři psi, tři papoušci, králík, 29 rybiček a asi deset krys, ale ty prý nemám počítat :-)

Konečně jsem zjistila, co jsou ty naši psi zač, abyste měli představu. Tak jsou to kříženci ritgebacka a pitbula, fakt moc hodný holky Jadda, Muntu a Kaddoy, všechno jihoafrický jména. Papoušci jsou taky hodný, jen toho králíka mají načerno. Je schovanej za barákem ve výběhu, protože před pár lety se jim tady králíci přemnožili, tak jejich chov zakázali. Rybičky máme spíš v takový nádrži jen tak omylem a o krysách radši pomlčím :-)

Musím říct, že jsem žádnou odměnu za to, že tady všechny tyto jedince budu následující dva týdny obstarávat, nečekala. O to víc mě včera Cate překvapila, protože za mnou sama přišla s tím, že je opravdu ráda, že jsem se jim nabídla, že se jim o zvířata postarám, protože ona by jinak musela najmout někoho, kdo si to vezme na starosti. A ačkoliv už mám nájem na následující dva týdny zaplacený, tak mi navrhla, že až se ze Zélandu vrátí, tak budu mi odpustí právě za tyhle dva týdny nájem. Což jako ne, že bych nepřijala s radostí. Přece jenom 125 doláčů na ulici každý týden nenacházím :-)))

No a tak to je teda tak nějak asi všechno, co jsem měla na srdci. Jdu spát, abych se mohla ráno rozloučit s těmi, co budou s lyžařskou výzbrojí opouštět letní Cairns a pojedou si užívat sněhu na Zéland :-))

Mějte se krásně. Zdraví Ewík

Práce šlechtí

A koho? No přece mě!

Už je to tak. V pátek mi ve 3:15 skončil dvoutýdenní kurz General English a od té doby jedu na plné otáčky. Myslím, že už jsem se u nás v Courthousu za barem docela dobře zapracovala a už to rozhodně není tak tragické, jako na začátku. Dokonce jsou i chvíle, kdy mě to poměrně baví. Akorát jsou mé směny dlouhé a já vlastně skoro nikdy nevím přesně, kdy skončím. Většinou pracuju od 4 nebo 5 do „till required“, tedy do kdy je potřeba. Což bývá obvykle do zavíračky… :-)

Pravdou je, že stejně nemám, co jinýho na práci, takže je to jedno.
Když jsou lidi a je co dělat, tak je to docela fajn, akorát mě moc nebaví, že pak jedu na kole zpátky, no a když dorazím, tak prostě nejsem schopná jít spát, jelikož nejsem vůbec ospalá, což je ale ráno o to horší. Parádně si narušuju svůj denní režim. To už je ale holt svízel této profese :-)

Je docela fajn, že od pátku do soboty se na zahradě Courthousu pořádají BBQ, takže lidi se koukají na sportovní přenosy, chodí si k baru pro pití a do toho pořádají jeden hamburger s cibulí za druhým. A my musíme fakt kmitat a odnešené sklo zase vnášet do vymezených prostor :-)

V sobotu nás svou návštěvou opět poctil dvoupatrový autobus „Ultimate Party“. Tentokrát to ale bylo o poznání lepší, protože jsme se na ten nápor připravili. Ať žijí plastové kelímky!

Dokonce se mi i podařilo si neustále udržovat stav vychlazeného skla pro podávání nápojů v přijatelných mezích :-) To jsem si tady totiž dala jako takový svůj malý misijní minicíl :-) Zlepšit kulturu čepování piva :-)

Příští týden mohu v této vytyčené snaze libovolně pokračovat, neb jsem požádala šéfa Marryho, jestli by mi nedal ještě pár směn navíc, abych měla tak těch 40 hodin týdně. Když teď můžu během 4týdenních prázdnin pracovat full time, je to dobrá příležitost, jak si trochu zalepit rozpočet.

Je to rozhodně potřeba, neb peníze v Cairns mizí opravdu rychle.
Tak předně jsem si pořídila vlastní bicykl. Za 40 dolarů, no nekupte to. Pán bydlící v bytovém komplexu hned vedle školy má na terase kol asi deset, tak jsem si jedno dámské vybrala. Bohužel jsem si nějak při zkušební jízdě nevšimla, že brzy nejsou úplně „éňo ňůňo“, takže jsem rovnou ze školy jela do servisu, kde jsem jim kolo do pondělka svěřila. Také jsem zakoupila sadu světel, protože se tady teď stmívá kolem 18. hodiny, a já nehodlám pořád panikařit strachy, že v noci potkám auto s majáčkem a budu muset platit nechutně velkou pokutu za to, že jedu bez světel. Taková pokuta tady činí 75 dolarů. Nevím, jaká je pravděpodobnost, že by mě bez světel chytili 2x, ale riskovat to nechci. Proto jsem těch 75 dolarů utratila už preventivně právě za nákup nového osvětlení.

Ovšem blatníky mé kolo osazené není. Nevím, jestli se mi chce tolik investovat. Ale jsem zvědavá, až přijde první tropický liják, jak si zase budu nadávat do šetřivých pitomců :-)

No jinak v pátek jsem se školou rozloučila rychle a s chutí. Ta chuť byla o to větší, že v ten den slavil jeden z mých spolužáků 50. narozeniny, ku kteréžto příležitosti mu holky upekly dort. Takže jsme se dopoledne zase nic neučili, protože s plnou pusou se špatně konverzuje. A v téhle třídě, jak už jsem vám ostatně psala, se nic jiného než konverzace nepraktikuje :-)

O to horší to potom pro mě bylo odpoledne. To jsme totiž šli hromadně studovat do počítačové učebny. Ano, uznávám, trochu mi tady během těch dvou týdnů stouplo sebevědomí. Prostě jsem začala mít pocit, že už umím děsně dobře anglicky a že jsem se zbláznila, že tady ještě chci chodit do jazykovky. Ale když já se na těch hodinách opravdu nudila! Ovšem žádná vyšší úroveň obtížnosti už nebyla k mání, tak jsem si myslela, že tohle už je asi opravdu vrchol :-) Ale to jsem se teda šeredně spletla.

Já jsem si totiž jen tak jakože cvičně otevřela cvičnou verzi zkouškového testu Cambridge Proficiency in English. A to byla rána pěstí přímo mezi oči.
Samozřejmě jsem to měla skoro všechno špatně, což mi ale nevadí, protože aspoň vím, že budu muset ještě hodně, hodně, hodně, hodně, hodně, hodně, hodně, ale hodně máknout, abych tu zkoušku CPE v prosinci udělala na nějaký slušný výsledek. Opravdu je nejvyšší čas, abych začala číst knížky v angličtině, koupila si pořádně tlustý výkladový slovník a zkrátka se do toho obula. Byla jsem se zeptat na recepci a v mé třídě je nás zatím zapsaných šest, tak snad to bude dobré. Jen se fakt modlím, abychom dostali nějakého schopného lektora, protože spolu budeme trávit 12 týdnů 25 hodin týdně. Jestli už mi tenhle kurz nebude připadat těžký, tak to už teda nevím co se mnou :-)

Kromě nového (rozuměj starého ojetého) kola jsem si taky udělala radost a koupila jsem si členství do místního fitka. Protože je jen kousek od školy, vymyslela jsem to fikaně tak, že tam můžu zajít každý den v době hodinové pauzy na oběd, kterou jsem stejně pokaždý s někým prokecala. A oběd si můžu krásně dát po škole. Geniálně jednoduché :-)))

A jaký byl uplynulý víkend? Dneska jsem si opět zašla na svůj oblíbený nedělní trh s ovocem a zeleninou a vzala jsem s sebou i Steffi, moji německou kamarádku z Griffith Uni z Gold Coastu. Dorazila do Cairns v pátek a rozhodně si máme o čem povídat. Steffi totiž celý červenec strávila cestováním po Austrálii, takže jsme si navzájem vyměňovaly poznatky a dojmy.

Jsou velmi, ale velmi podobné :-)) Navíc sem za Steffi přiletěli rodiče, momentálně poznávají Sydney a mají se Steffi sraz právě tady v Cairns, kde si půjčí auto a pojedou celou trasu expedice BBC. Akorát obráceně, tedy z Cairns do Brisbane. Čili jsem Steffi zavalila svými poznámkami, cestovními brožurami a tak. Ať z toho ta holka taky něco má, když už jsem dělala ten velký research :-)

Jinak mám pro všechny dobrou zprávu. DVD s fotkama už jsou na cestě do Cairns. Tak teď už jenom si najít čas to všechno nějak zpracovat :-)

Ten čas ale momentálně zatím nenastal, teď totiž nastal čas jít spát… Přeji vám co nejhezčí prázdninové srpnové počasí a sama sobě dobrou noc…

Váš uzívaný Ewík

Brouk v hlavě a ryba v rejži

Úterý, středa, čtvrtek… Strašně to letí a zítra už mám poslední den výuky General English. A od soboty už jen práce, práce, práce a nic než práce.

Ač to původně tak rozhodně nevypadalo.

Jak jsem psala minule, domluvila jsem si na úterý zkušební „trial shift“ v nové práci, takže jsem se v 6:00 hlásila do služby. Celá v černém, jak si žádá barmanský „dress code“.

Přišla jsem k baru, kde byly v tu chvíli dvě holky. Jedna zkušená asi 25letá barmanka Roxie, která mě neustále oslovuje jako „sweetheart“, a druhá asi 20letá slečna, která měla ten večer taky „trial shift“. Prostě se jim to takhle blbě sešlo, že jsme jim přišly dvě najednou. Jenže problém byl v tom, že druhý barman, který měl zaškolit mě a pomoct mi v orientaci, se někde zasekl. Prostě nebyl. A Roxie musela dohlížet na druhou slečnu a do toho obsluhovat, takže jsem dostala asi tříminutové školení o jejich systému digitální kasy a zbytek už byl na mě.

Bylo to fakt šílený. Úterý je totiž dnem, kdy tenhle podnik navštěvuje autobus zvaný „Ultimate Party“. To je hrůza největší. Z dvoupatrového busu vyskákají načančaný batůžkáři a batůžkářky a nahrnou se dovnitř, aby si během zastávky stihli dát co nejvíc drinků. Mají totiž slevu :-)
Takže se to navalí na bar a za hodinu nebo tak přijde povel „Všichni zpátky do busu“ a jedou na další štaci do jiného baru. Prostě strašný. V úterý těch natěšených „pártychtivých osob“ bylo jen 60, ale běžně mívají i 250… To je teda nadělení.

Ani ne tak kvůli tomu, že by mi vadilo kmitat za barem, ale ono se prostě za tímhle barem pracuje trochu jiným systémem, než na který jsem byla zvyklá z bowls clubu.
Ačkoliv tady by řada lidí nad spojením „bar v bowls clubu“ ohrnula nos, já musím říct, že jsem z toho byla tak vycvičená, že tady mě málem museli omejvat, co za hrůzu to bylo.

U nás to prostě šlapalo. Zásobování, střídání se, všechno. I maličkosti. Neexistovalo dát tác do myčky obráceně než bylo nepsaným pravidlem. Všechno muselo být ťip ťop. Nevím, jak to jinak nazvat. I když bylo plno, vždycky jsme zároveň zvládali sbírat sklenice, mýt je, takže neustále bylo všechno k dipozici. A taky po ruce. Ledničku na sklenice jsme měli vedle pípy, takže člověk jen sáhl dovnitř a vzal si, co potřeboval.

Zatímco tady… nejradši bych ty nafrněné barmany z Courthousu poslala na školení, aby zjistili, co je to pracovat ve „fungujícím baru“. Tady to totiž bylo na mrtvici!!!

Jeli jsme ve třech lidech, takže pochopitelně nebyl nikdo, kdo by nosil sklenice a dával je do myčky a na své místo. Ono vlastně ani není skoro kam je dávat. V tomhle baru totiž nemají sklenice v ledničce vedle pípy, ale mají je tak idiotsky rozmístěné v takových chladících zařízeních. Takže když člověk potřebuje jednu konkrétní skleničku, musí přes celý bar. Ne aby to měli po ruce, to je ani nenapadne. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Průšvih je podle mě v tom, že oni nemají žádný systém, takže když už se sklenice umyjou, tak se prostě dají navrch na chladící zařízení. A ze stejného místa se potom sklenice i berou. Odshora. Ne aby ty umyté a z myčky horké dali dospodu, aby se zatím vychladili. Ne, oni prostě ty studené nepoužívají, protože se k nim seshora nedostanou, jelikož tam se vyvalují ty horké, vyndané z myčky… Hrozně mě to rozčilovalo, že jsem musela točit lidem pivo do horkých sklenic. Postupem času začala být situace dost katastrofální, protože nám prostě některé druhy sklenic došly, takže jsem se musela pořád a pořád dokola omlouvat…. A když už jsem tedy nějakou tu požadovanou sklenici ukořistila, tak byla totálně horká z myčky… No a co teď… Zákazník chce pintu piva, vy máte v ruce vařící sklenici… Šup do ní pivo.

Odporné. Řeknu vám, že tohle mi někdo podat, tak to vrátím, protože je to prostě děs. Fakt jsem se styděla…

A to je jen na ukázku pár maličkostí, které mi to tam znepříjemňovaly. Zkrátka ten večer mě ta práce tam vůbec nebavila, spíš rozčilovala a tak. Ale kupodivu tím, že jsem se na nic nemusela moc ptát, protože pití bylo stejné jako v bowls clubu, tak si můj premiérový výkon docela pochvalovali. Až jsem trochu kacířsky litovala, že mě radši nevykopli sami.

Já totiž jela domů kompletně otrávená. Nemohla jsem pochopit, proč jsme v bowls clubu měli tak perfektně všechno zařízené, že to klapalo. A tady? Došly jim během večera dva druhy piva, neměli tohle a támhleto, všechno navíc předražené… Mám já to zapotřebí pracovat v takovém podniku? Nemám. Cestou domů jsem si to rozmýšlela a rozhodla jsem se, že budu radši dělat v Mekáči než v takovémhle šíleném baru, kde nic nefunguje. Takovéhle věci, nad kterými by prostě někdo mávnul rukou, mě stresujou a já nechci pracovat v prostředí, které mě stresuje… Ale bylo mi jasné, že to musím vyřešit co nejdřív, protože další den mi budou volat s tím, jestli jsem obstála.

Dopoledne jsem se rozhodla, že Courthouse asi opravdu není místo pro mě a navštívila jsem se svým životopisem už asi třicátou štaci. Byla to ona restaurace Cock and Bull, kde jsme poslední noc v Cairns testovali krokodýlí a klokaní maso. Bohužel tam šéf nebyl, tak jsem jenom vyplnila formulář, nechala tam životopis a vrátila se do školy.

Ve schránce na mobilu jsem měla vzkaz od Marryho, manažera z Courthousu. Byl nesmírně spokojený a ptal se, jestli můžu přijít hned ten den večer od pěti, že nutně potřebuje někoho za bar.

A opět se projevil můj fatální nedostatek. Jsem naprosto neasertivní! Začala jsem přemýšlet. Mám mu říct rovnou, že to nemá cenu, protože se mi to tam u nich včera nelíbilo? A mám mu říct pravdu, že jeho bar nestojí za nic? Ale zaplatí mi potom ještě vůbec ty odpracované čtyři hodiny? A nemám to teda ještě zkusit? Třeba to bude podruhý lepší… Tak jsem nad tím dumala, a jelikož jsem stejně neměla co na práci, tak jsem si řekla, že to ještě zkusím. Pravdou je totiž to, že toho moc v záloze nemám, pokud bych opravdu nechtěla skončit v tom Mekáči…

No prostě jsem šla od pěti na další šichtu. A bylo to o poznání lepší. Žádná Ultimate Party, jenom obyčejný zákazníci, většinou turisti nebo manažeři, co bydlí v sousedícím hotelu. Hodně lidí chodí do Courthousu na večeři, takže si k tomu skočí k baru pro pití. Venku u promítacího plátna probíhají každou středu závody žab, takže se čekalo, že bude narváno, ale nebylo. Za barem nás bylo pět, takže to bylo úplně jiné než den před tím… Lidí bylo tak akorát, takže se zvládalo i sklízení a mytí sklenic a jakž takž i jejich chlazení… Nakonec jsem tam místo do slibovaných deseti trčela do půlnoci a pak mi šéf Marry přinesl rozpis služeb pro zbytek týdne. Tak teď anebo nikdy…

Ano, jsem slaboch, mám k té práci i k tomu podniku výhrady, ale jelikož si nemůžu moc vybírat, tak jsem nic neřekla a s rozpisem směn jsem souhlasila.

Takže to vypadá tak, že jsem asi oficiálně nastoupila jako barmanka do Courthousu. Další směnu mám v pátek a v sobotu. Navíc jsem špionážním výslechem jednoho kolegy zjistila, že ta práce je placená na hodinu úplně stejně jako můj minulý job v bowls clubu. Tedy 19 dolarů na hoďku ve všední den, 23 v sobotu, 28 v neděli a double všedního dne ve státní svátek.

Nevím, co byste na mém místě dělali vy. Já jsem z toho byla dost špatná, že jsem se k tomu takhle uvázala tím, že jsem přišla na další směnu. Ale na druhou stranu jsem zase ráda, že mám aspoň něco.

Něco, kam v sobotu přijede opět autobus Ultimate Party a já z toho zase budu na nervy.

Práce za barem jako taková mě pořád baví, jen je to jiné místo. Hrozně mi chybí to, že znám lidi, kteří na to pivo chodí. Sem chodí lidi, které už nikdy neuvidím. Nemám se na koho těšit, nemám s kým moc vtipkovat. Ale na druhou stranu je to práce jako každá jiná a já bych měla bejt šťastná, že ji mám, protože nemusím smažit hamburgery nebo stát ve Woolworth za kasou a markovat zboží nebo obšívat 14 hodin denně autopovlaky u šicího stroje na výrobní lince kdesi v továrně v Číně…

Můžu bejt ráda, že tuhle práci mám a neměla bych si stěžovat. Brát to prostě tak, jak to je. Jen jedno vím jistě… Následující čtyři měsíce si asi těžko řeknu, že se „těším do práce“, jako jsem si to kolikrát říkávala, když jsem si to po chodníčku v odpoledním slunci štrádovala ve své zelené uniformě směrem k bowls clubu, kde se na greenech se svými „stubbie holdery“ naši štamgasti v klubových uniformách koncentrovali na svůj hod …

Jak vidíte, musím si to nějak všechno snažím promyslet a utřídit. Jsem tady z toho zkrátka rozpačitá, jak se to pro mě zvláštně vyvíjí…

A tak, abych si udělala aspoň trochu radost, dala jsem si k večeři pár závitků suši. Prostě aby to bylo „stylové.

Když už mám brouka v hlavě, dala jsem si k tomu rybu v rejži.

Váš Ewík

Dobrý dojem

Ten teda nevím, jestli jsem dneska při pohovoru udělala... Možná jo, možná ne, nevím :-)

V 5 hodin jsem slavnostně naklusala do podniku zvaného Courthouse. Vypadá to zvenku tak trochu jako nějaký mini Bílý dům nebo budova z amerického filmu o soudech :-)
Měla jsem sraz s manažerem jménem Marry. Vypadal docela sympatisch, můj životopis měl prostudovaný, dokonce i do bowls clubu si volal kvůli referencím...
Tak jsme si povídali, ptal se mě, jak jsem na tom s australským názvoslovím, tak jsem mu řekla, že schoonery, pots, pints i jags umím načepovat všechny stejně pěkně :-)
Pak on, jak dlouho hodlám v Cairns pobývat. Tak mu říkám naučenou větu, že šest měsíců.
A on, to říkají všichni, jak dlouho popravdě. Prý už ho nebaví, že mu všichni batůžkáři nakecají, že budou v Cairns půl roku, a když se po měsíci zaškolí, tak jen oznámí, že adios amigos.
Tak já, že tu v Cairns fakt budu šest měsíců, že mám zaplacenou školu. To se mu líbilo, začali jsme kecat, proč jsem přijela a tak a pak se mě zeptal, kdyže mi ta škola končí. Tak já bez skrupulí přiznala, že v prosinci a že před Vánocema frčím domů. A on: "Aha, ale to teda znamená, že tady budeš 3 měsíce..."
A já, ne ne, 6 měsíců přece... Pak jsem počítala na prstech a tak jsem začala zmatkovat, že jsem si to nadsadila o 3 měsíce, že jsem z toho úplně znervózněla a začala jsem koktat a omlouvat se a blekotat... a tak vůbec :-)
Jenže on měl v mým životopise černý na bílým, že škola mi začíná 15. září, takže si easy dopočítal, že to je fakt 3měsíční kurz.
Vypadala jsem před ním jako blbec. Nechci svalovat vinu na cizí, ale prostě jak jsme s Jimem a Cate probírali mé pracovní vyhlídky, tak jsme pořád řešili 6 měsíců, 6 měsíců... Takže už mi to pak ani nepřišlo, že je to blbost. Ale kdybych začala teď v půlce srpna, tak jsou to přesně 4 měsíce...

Takže už jsem se v duchu loučila s vyhlídkou na jobík, ale v tom on říká, že to je OK, že 3 měsíce mu stačí. A jestli můžu zítra v 6 večer přijít na trial shift.
Sice bych se v tu chvíli nejradši propadla, protože jsem si připadala jak trubka, co lže při přijímacím pohovoru, ale nějak se přikývla a domluvili jsme se na ten zítřek.
Proto radši píšu teď, pač nevím, kdy se zítra vrátím, tak abychom neměli zbytečnou prodlevu :-))
Musím si jít zítra nutně koupit černé boty a v 18:00 se zase postavím k pípě :-)
Tak mi držte palce, ať to vyjde. Práce vypadá zajímavě, je to nejen za barem, ale i obsluha v restauraci a taky při BBQ. Zase spousta nových věcí na zapamatování.... chjó :-)

Jinak dneska ve škole dopoledne klasika, nuda a šeď... Dokonce se i bez mého přičinění začal formovat stávkový výbor mezi Švýcarkami, které to těžce snášejí, že se za své peníze nic nenaučí... Myslím, že ještě pár hodin a půjdou se stížností za ředitelkou školy.
Kate jako by to tušila, odpoledne se snažila seč mohla, aby si napravila reputaci.
Dělali jsme docela zajímavé věcí - psaní formálních dopisů. Což je něco, co se člověku nikdy neztratí.
Já jsem už řadu "formálních dopisů" sice "po svém" sepsala a poslala, ale dneska jsem třeba zjistila, že v závěru připojuju už standardně něco, co vůbec do formálního dopisu nepatří a hodí se to jen do dopisu lidí, kteří se důvěrně znají!
To jsem si teda naběhla. Teď už je mi jasný, proč se mi nikdo neozval na můj mail, v němž jsem projevovala zájem o práci. Můj přátelský pozdrav na konci je nejspíš příliš rozhodil :-)

Inu jdu se tedy uložit na lože, abych načerpala síly na zítřejší den ve škole (gramatika) a na zítřejší zkušební dvouhodinovku v Courthousu.

Mějte se krásně. Váš Ewík

Sbohem a šáteček

Jak ráda bych tohle řekla na adresu svého nového působiště, hlavního města severního tropického Queenslandu, ale bohužel to nejde, takže jsem dospěla k závěru, že se aspoň pokusím o to, nějak to tady přežít :-) Pokud možno bez úhony.
Aspoň trochu pozitivní je to, že poté, co byla slavnostně ukončena expedice BBC, sluníčko přes den z oblohy ještě nezmizelo a je tady opravdu, ale opravdu krásné počasí :-)

A taky ceny benzínu šly dolů, takže teď už stojí jen kolem 1,40 za litr :-)) Paráda, že :-)

Jinak nic moc nového.
V pátek se ve škole zase nic zajímavého nedělo. Jo, vlastně jsme kontrolovali domácí úkoly :-)) Byly to čtyři strany plné gramatických cvičení na vazby, zkrátka jestli se k určitým slovesům používá infinitiv nebo je další sloveso ve tvaru s –ing na konci. Dosti užitečná věc. Teda možná by i byla, kdyby nám jen Kate nenadiktovala správné odpovědi a třeba to s námi rozebrala. Měla jsem v tom dost chyb, protože to byla slovesa, která se můžou většinou vázat s oběma tvary, takže šlo o to rozlišit, který to je zrovna případ a co se tam teda má použít. Ani můj nějaký cit pro angličtinu už na to tentokrát nestačil.

Zkusila jsem několikrát poprosit o uvedení případů, kdy by nastala jiná možnost, ale vážně nebylo v mých silách o to žádat po každé větě… Škoda no. Já přece nebudu učitelku učit, jak má učit :-))

Když konečně ve 3:15 zazvonilo, vypravila jsem se na kole do Casina s nadějí, že snad zastihnu svou krajanku Evu. Řeknu vám, jestliže jsem byla zkoprnělá, když jsem poprvé uviděla automaty u nás v bowls clubu, tak to nebylo nic proti tomu, jak jsem oněměla, když jsem vešla do Casina v Cairns. Mazec. Tam měli dohromady aspoň tak 300 automatů, klimatizace jela na plno, všude ruleta a další hazardní hry a vzadu v rohu byl takový docela příjemný bar. Ochotný barman mi zavolal svou českou šéfovou a já honem přemítala, jestli bych na takovém místě vůbec chtěla pracovat. No osud rozhodl za mě.

Eva byla docela milá blondýna, zhruba tak stejně stará jako já, ale s velmi silným ozzie přízvukem, některá slovíčka v češtině už ji dělala docela problémy. Prý je v Cairns osm let, tak se nemám divit. Ovšem neměla pro mě žádné dobré zprávy. Sice by mě přijala ráda, ale před několika týdny začalo být Casino tak vytížené, že najala spoustu nových zaměstnanců a teď prý má dokonce problém je všechny umístit na rozpis. No co se dá dělat. Tak jsem jí poděkovala a že zůstaneme v kontaktu, kdyby se něco naskytlo.

Pokračovala jsem tedy ve své páteční štaci s distribucí svých C.V. dál. V merku jsem měla tzv. „social cluby“, které jsem si našla na netu, a kde jsem doufala, že by mohla panovat podobná příjemná atmosféra jako v mém bývalém bowls clubu. V prvním clubu mi rovnou řekli, že momentálně nikoho nehledají, tak jsem jela dál. Fotbalový club. Oukej, podle mapy to mělo být sice trochu dál, ale co bych pro příjemné pracovní prostředí neudělala :-)

Jedu, jedu, odbočuju, odbočuju…. a najednou jsem podle plánku na místě - uprostřed nowhere. Kolem mě akorát pole a velké fotbalové hřiště. Nikde nikdo. Tak tohle asi néééé :-) Jedu dál. Další zastávkou měl být bowls club. Jela jsem asi další 3 km a už mi bylo jasné, že by to musel být extrémně úžasný bowls club, abych tam jezdila na každou směnu 30 minut tam a v noci zpátky :-)

Což o to, klubík to byl pěkný, sice takový už starší a tmavý, ale pořád by se to dalo. Jenže manažer se prý vrátí na konci měsíce. To už mi teda asi k ničemu nebude :-)

Ale aspoň jsem si udělala výlet po okolí Cairns.

Ten večer jsem ještě rozeslala své životopisy do různých restaurací, které měly inzerát v místním tisku, a pak si užila přímého přenosu zahájení olympiády. Nevím, jestli jste taky měli možnost to sledovat, nám to začínalo v 10 večer a bylo to naprosto neskutečné a dech beroucí… Ani nevím, kterou pasáž bych vyzdvihla nejvíc, ale asi to otevírání papírového svitku a „kreslící tanec“.

No a od té doby tady telka běží furt. Sledujeme tady skoro všechny sporty, protože australská režie to pořád přepíná, ale je to docela zajímavé. Třeba ten včerejší šest a půl hodiny dlouhý cyklistický závod… Působí to dokonce tak silně, že Kate se rozhodla, že začne cvičit!

Vy vlastně ještě skoro nevíte, s kým to tady vlastně bydlím. Tak tedy moji domácí Kate a Jim jsou smíšeným manželstvím, Kate je z Jižní Afriky a Jim Australan. Ale Kate získala minulý týden australské občanství, takže už je taky „ozzie“.

No a s tím cvičením… Kate a Jim tak trochu přispívají do statistiky toho, že Australani jsou podle nějakého nejnovějšího průzkumu nejobéznějším národem na světě. Jim, to by se ještě dalo skousnout, ale Kate už to přece jenom dost přešvihla, může vážit nějakých 150 kilo… Přitom ale má doma plný regál knih o dietách, pořád o nich mluví, stravuje se podle nějakého toho dietního plánu, kdy se jedí předpřipravená jídla, která se jen v krabičkách ohřívají v mikrovlnce…

No a samozřejmě mají krom jiných krámů doma spoustu „zázračných strojů“ z teleshoppingu, po jejich užívání zázračně zhubnete. Nevím, jak se všechny ty věci jmenujou, ale mají jich tu asi tak 10, všechny v notně sešlém stavu, zaprášené, protože se válejí na zemi za barákem. Jediné, co není úplně v dezolátním stavu, jsou běžící pás a rotoped, kteréžto stojí v obýváku.

Takže se mě Kate včera zeptala, jestli s ní nechci cvičit. Proto jsme prach otřely a pustily se do toho. Ale bylo to možná ještě horší. Kate se totiž až do večera všem příchozím chlubila, že si dnes dala neskutečně do těla, neb na rotopedu ujela 10 km.

Vzhledem k tomu, že jsme tam měli pořád jako kulisu puštěný ten šest a půl hodiny trvající cyklistický závod k Velké čínské zdi, je vám asi jasné, jak komicky to na mě působilo.
Ale tak důležité je nějak začít. Kéž by jí to vydrželo… :-)) Aspoň těch 14 dní, než odletí na dovolenou :-)

To jsem se totiž včera jen tak mimo řečí dozvěděla, že 21. srpna odlétají Kate s Jimem na dva týdny na Nový Zéland a 24. srpna odlétá dcera Delisse na 2 měsíce do Jižní Koreje se svým boyfriendem. Což znamená jediné – Ewík bude v celém „neuzamykatelném“ domě sám, samotinký a bude tady umírat strachy a hrůzou :-) Ještě štěstí, že tady aspoň budou psi. Ačkoliv jsem si jistá, že kdyby mě někdo chtěl ukrást, tak není žádný problém jim podstrčit kus flákoty a psi budou celému zlodějskému gangu olizovat ruce i ušní lalůčky :-)

Jo a jinak momentálně je u nás psí cvičitelka, která si vezme do parády nejmladší psí slečnu Jadu. Bude to asi docela zajímavé, zatím tady asi hodinu popisuje psí psychologii. To jsem vůbec nevěděla, že je to taková věda! Akorát nevím, jestli to ještě bude účinné, protože Jim s Kate si Jadu vzali jako štěňátko a nějak s ní chození na cvičák a vůbec výchovu a poslušnost zanedbali, tak nevím, jestli se ještě slečně psí cvičitelce podaří dospělého psa přeučit :-)

Takže asi takhle nějak to tady u nás teď vypadá. A já, abych tady v tom blázinci nemusela být a nějak zabila čas, než si najdu práci, tak si vymýšlím různé aktivity. Třeba včera jsem si šla odpoledne projít centrum, což bylo moc fajn, jelikož nikde nebyla auta ani tisíce turistů. Nakoupila jsem řadu upomínkových předmětů v souvenir shopech a bylo to docela gut. Samozřejmě jsem pokukovala neustále po vhodných podnicích pro mé pracovní umístění a podařilo se mi na několika místech i vnutit svá C.V. :-)

Dneska jsem vyrazila dopoledne na trh s ovocem a zeleninou a opět jsem rozdistribuovovávala své životopisy. A cestou zpět ke kolu se mi podařila nevídaná věc – objevila jsem krám s naprosto neskutečným výprodejem oblečení! Tak jsem se tam asi na hodinu ponořila mezi ramínka… Navíc všechno, co mělo červenou visačku, bylo dneska jen za 50 % původní už tak zlevněné ceny! Takže jsem vylezla ven se dvěma páry kalhot a se čtyřmi tričky a nechala jsem tam…. hádejte kolik! 30 dolarů!! Tedy necelých 450 korun. No nekupte to :-))) Takže paráda, mám radost a dobrou náladu a dokonce se i těším zítra do školy :-) Jak jsem už jednou psala - nakupování je jednou z mála věcí, které se v Cairns dají provozovat opravdu kvalitně :-)

Takže já si teď jdu nakrájet dnes ráno sklizené a mnou na trhu zakoupené zeleninové produkty a už se těším na vynikající šopskou salátu :-) Dle sestřina receptu.

Mějte se krásně a držte mi palce, ať se mi v pondělí někdo ozve na tu práci…

Zdraví Ewík

Rissotto, bulvár, životopisy a setkání se sličnou slečnou Dolly

ěýíšžéčěščěéčříáýšěážčř

Konečně!

Mistr Jan Hus by měl ze mě nejspíš radost, protože háčky a čárky už mi opravdu scházely!!

A můj drahý kompjůter jak by smet. I pobyt v mé modré kobce je hned o něco snesitelnější, když můžu být duchem mimo kdesi daleko ve virtuálním kyberprostoru. Snažím se co možná nejrychleji dohnat svůj výpadek při monitoringu tisku, takže už jsem stačila zaregistrovat, že vláda pořád ještě nepadla, Borhyovic Lucka nosí pod srdcem outěžek, Čunek pořád ještě není ve vězení a Leoš se mi oženil (sakra).

Pomalu se zabydluju v Cairns. Už mám pevně danou cyklotrasu do školy a nevytahuju u každého kruháče mapu, ale do plynulé orientace to má ještě pořád hodně daleko, co si budeme namlouvat. Konečně mám pocit, že si užívám trochu prázdniny, protože ve škole po mě žádné bůhvijaké výkony nechtějí a odpoledne a večery mám tedy volné. Ovšem doufám, že to už co nejdřív skončí, jelikož takovéto povalování a nicnedělání by pro mě bylo cestou do pekel :-)

Proto jsem si hned, jak jsem rozbalila balík s notebookem, upravila životopis, přidala zkušenosti v Musgrave Hill Bowls Clubu pěkně na první místo v přehledu pracovních zkušeností a jedním z dnešních hlavních úkolů bylo najít tiskárnu plus rozmnožovnu a „sívíčka“ rozmnožit, abych je mohla začít distribuovat po okolí.

O dopolední přestávce jsem se proto vypravila na recepci naší školy, kde jsem se japonské recepční Keiko chtěla zeptat, zda není v okolí nějaké copy centrum. Náhoda tomu však chtěla, že místo Keiko byla u jejího stolu zrovna v ten moment jiná slečna, také asijského původu. Proto jsem k ní bez ostychu přistoupila se svým dotazem na copy centrum. Bylo to pro nás obě nesmírně zvláštní setkání, protože tato slečna nebyla žádná recepční, ale jedna z manažerek školy a jmenovala se Dolly. Přišla si prostě jen k tiskárně pro nějaké papíry, ale moje zmínka o kopírování životopisů ji zaujala. Zeptala se mě, jakou práci hledám a odkud jsem a pak z ní vypadlo, že zbožňuje Českou republiku, kde byla na nezapomenutelné dovolené, bydlela v „pension u koně“, umí par vět česky a hlavně, její dobrá známá v Cairns pracuje jako manažerka v Casinu a světe, div se, ta kamarádka se jmenuje Eva a je to Češka. Tak mi dala vizitku s tím, že mám za Evou do Casina jít, že jí tam Dolly posílá všechny studenty z ČR a že Eva je moc hodná a pomáhá českým studentům s hledáním práce.

Přiznám se, že mi to trochu vyrazilo dech, ale asi si budu muset na podobné náhody prostě zvyknout. Takže zítra to tam půjdu omrknout. I kdyby z toho nic nebylo, tak jsem dneska měla aspoň z toho příjemného a nečekaného setkání dobrou náladu :-) Dolly je nesmírně milá.
A má ráda Becherovku :-))

Becherovku budu možná ale spíš brzo potřebovat já. Nebo jiný alkohol. Hodiny s naší učitelkou Kate jsou spíš horší než lepší. Dneska dopoledne jsem se bohužel opět nenaučila prakticky nic. Odevzdala jsem jí svůj report o návštěvě muzea, čímž byla nejspíš dnešní pedagogická činnost vyčerpána.

Jedinou náplní hodin je totiž teď diskutování. Buď ve dvojicích nebo ve skupinkách. Hlavní zásadou je však to, že musí být přesně dodržen počet členů těchto diskusních skupin tak, jak to požadují v učebnici. Takže neustále po třídě migrujeme a vytváříme subkomunity po dvou, třech, čtyřech nebo pěti.

Což o to, chápu, že diskuse je pro zbytek třídy (trochu jsme se rozrostli, takže už je nás 14 – 2 Španělé, 2 Češky, 1 Japonka a 9 Švýcarek) nesmírně užitečná, ale když nás nechá třeba po dvojicích 15 minut nad něčím diskutovat, tak si připadám, že spíš učím sama nějaké lekce konverzace, protože musím pořád vymýšlet nové otázky, na které by aspoň ostatní mohli odpovídat, jinak bychom taky mohli 15 minut mlčet… Dneska jsme dostali zadané téma „rovnoprávnost žen a mužů ve společnosti“. Řešili jsme situaci ČR vs. Španělsko vs. Švýcarsko. Téma zajímavé, ale už mě ty diskusní kroužky 3. den po sobě trochu přestávají bavit. Já si povídám s lidma pořád a nepotřebuju se tomu věnovat i v jazykové škole. Potřebuju si rozšiřovat slovní zásobu! Učit se frázová slovesa a vazby… Potřebuju trénovat psaní a ne diskutovat hodinu a půl nad tím, jestli vůně a teplota prostředí ovlivňuje naši náladu…. Říkala jsem si, že jsem asi divná, ale s Kate je nespokojená prakticky celá třída. Hrozně plýtváme časem nad ničím. Lidi, kteří jsou tu už třeba 5 týdnů, jsou z toho nešťastní, že nedělají žádné pokroky…

No a místo toho, abychom po přestávce něco užitečného začali dělat, jsme se odebrali na terasu. Kate zavedla pravidlo, že středeční dopolední vyučování se bude zpestřovat tím, že vždycky někdo ze studentů něco pro ostatní uvaří. Úkolu se chopil jeden ze Španělů a volba padla na rissotto. Což o to, nápad to není tak úplně od věci, kdyby to ale nedopadlo tak, jak to dopadlo. Dva vařili a zbytek se válel. Holky spolu kecaly takovou tou jejich trochu chrochtavou němčinou, které říkají Swiss-German :-) a hodinu a půl jsme čekali, až změkne rýže. Ještěže nakonec změkla :-) Každý jsme zdlábli svou porci a ještě toho hromada zbyla.

A pak nastala taková pro mě dost komická situace, které jsem se vážně musela smát. Během polední přestávky kolem našeho hloučku procházeli skoro všichni učitelé a dívali se, co zajímavého se podařilo ukuchtit. Pochopitelně, jelikož toho hodně zbylo, tak jsme jim nabídli. Postupně si tedy se svou mističkou přišli skoro všichni učitelé ze školy a někteří si šli dokonce přidat!
Mně to tedy úplně stačilo jednou a i tak jsem měla dost problémy s tím, abych s plným žaludkem na odpoledním vyučování neklimbala :-) Měli jsme totiž „volitelný předmět“.

Vždycky od středy do pátku je možné si vybrat jednu z asi deseti nabízených možností a věnovat se tu sledování anglicky mluvených filmů, tu poslechu a překládání anglických písniček, tu přípravě na zkoušky, tu gramatice, tu konverzaci atd. Já jsem si vybrala třídu, která nesla označení „Vocabulary class“, tedy šla jsem do ní s cílem prohloubit si slovní zásobu.

Naše lektorka Annie je opravdu moc milá paní, jedinou věcí je to, že strašně ráda povídá. Což o to, mě poslouchat druhé nevadí, když mají vtipné historky, tak je to fajn, akorát teda musím říct, že na to „prohlubování slovní zásoby“ nějak nedošlo :-) Annie je oddanou čtenářkou různých magazínů o celebritách, takže když jsme začali dělat slovíčka užitečná pro popis fyzického vzhledu a popis osobnosti, jaksi nám to trochu sklouzlo někam jinam…

Z dnešního dne mám tedy několik zajímavých poznatků:

- i ve slovutném Švýcarsku prý ženy za stejnou práci vydělávají méně než muži

- nikdy nevíte, na koho narazíte na recepci

- do houbového rizota se přidává parmezán už během vaření!

- slepičí vývar se dá připravit i v rychlovarné konvici (jen se na vás pak japonští a korejští studenti koukají s odporem)

- někteří učitelé mají opravdu, ale opravdu velmi rádi rissotto

- modelka Katie Price bývala dřív provdaná za Michaela Jordana, odtud přezdívka Jordan, chtěla se vyrovnat Pamele Anderson, proto si nechala voperovat obří silikony a prohlásila se celebritou, teď navštěvuje prominentní večírky v Londýně, na nichž pózuje papparazzi fotografům, za nového chotě pojala bývalého australského zpěváka Petera Andrého, který nazpíval v životě jeden jediný velký hit „Mysterious Girl“, který v Austrálii pořád ještě hrají. Peter André měl svého času krásně vypracované břicho – jak se tady říká, tzv. „sixpack“ :-)), což je taky to jediné, co si z jeho videoklipu pamatuju (bylo mi myslím asi 14)

- manželka Toma Crusie Katie Holmes si prý postavila hlavu a už nechce Toma poslouchat na slovo (statečné to děvče)

- David Beckham je divnouš, co umí hrát docela pěkně fotbal, Viktorie ho prý drží dost zkrátka (ještěže mu dovolí, aby si občas obléknul její kalhotky)

- Maddonna by si měla přiznat, že její tělo už prostě není, co bývalo (plastiku si dnes už prý může dovolit každý, proč by tedy nemohla i ona?)

- a další a další a další drby z časopisů o celebritách – zajímá-li vás něco ze společenských rubrik, neváhejte se na mě obrátit – zítra mám s Annie další „vocabulary class“ – můžu se jí tudíž zeptat :-)

Ještěže už je zítra konečně pátek! Konec školy!

To říká člověk, který se do školy skoro vždycky těšil…

Tak ahoj. Váš Ewík

Pani ucitelnica

Ano, nezvykle brzy pisu dalsi prispevek na blog, protoze proste a jednoduse nemam co delat...
Proto jsem opet zapadla do pocitacove ucebny, ktera je zcela plna japonsky brebenticich studentu, a rozhodla jsem se, ze vas nemohu ochudit o nejnovejsi prozitky :-))

Tak tedy vcera odpoledne, pote, co jsem dopsala tapetu na blog, jsem se vydala na cestu dom s nakupni zastavkou v supermarketu. Reknu vam, ze nakupovani je jednou z mala veci, ktere se v Cairns daji provozovat vskutku kvalitne :-)) Muj rozpocet mozna muze byt rad, ze jsme zminovane obchodni centrum a desitky a desitky malych roztomilych kramku narvanych vsim moznym vyrobenym v Asii nenavstvili behem poslednich hodin, kdy jeste trvala expdice BBC... Janeky tasku jsme zavreli jen tak tak a vic suvenyru a darku uz bychom tam byli stejne nenarvali :-))
Dojela jsem domu a tam nebyl nikdo. Tak jsem se tam tak potacela od niceho k nicemu, nacez jsem se rozhodla, ze se mrknu na zpravy.
Bohuzel se mi nepodarilo pustit si televizi :-))
Jelikoz porad nemam pocitac, tak jsem se tak sama plouzila po tichem dome s tim, ze bych aspon mohla zacit cist nejake anglicke knihy.
Jala jsem se tedy prozkoumat knihovnu Cate a Jima. Prebrala jsem to odshora dolu, ale na Sifru Mistra Leonarda si zatim netroufam, ponevadz to nechci cist se slovnikem, a dobrodruzne westerny a harlekynky jaksi nejsou mym salkem caje ci kavy. Tak jsem si vzala Reader's Digest Vyber - prevypravene zkracene verze znamych romanu. Ano, je to podle me silenost, ale nic lepsiho jsem jsem fakt nenasla.
Ale sotva jsem zacala cist o agentu Jamesi Bondovi, pismenka se mi zacala ztracet pred ocima... Vazne to vypadalo, ze se v 19:45 odeberu tak akorat na kute... Parada no. Zase to na me padlo. Nemam rada Cairns! Nelibi se mi tady! Proc tu musim byt???
Tak jsem si sla aspon dat sprchu a pak jsem stravila hodinu vylivanim...
Vylivanim sveho srdce.
Hodinu jsem si telefonovala s Lennartem, mym holandskym spolubydlicim z Gold Coastu, ktery byl prave v Alice Springs a nasledujici rano se chystal sledovat vychod slunce nad Uluru neboli Ayers Rock...
Konecne jsem si mohla pokecat s nekym zase normalne anglicky!

Kdyz jsem se vratila (sla jsem z preventivnich duvodu naproti pres ulici, protoze jsem nechtela, aby me omylem Jim a Cate zaslechli, jak si stezuju na svuj priserny pokojik u nich, kdyby se nahodou nepozorovane vratili :-)), Jim uz byl doma a mel rozkoukane DVD. Bylo to s titulkama, coz me zaujalo. Anglicky mluveny film s anglickymi titulky, to je neco, za co jsem vdecna, protoze pak si z filmu odnesu asi o 50 procent vic, nez bez titulku. A navic v tom filmu mluvili anglicko - rusky.
Jmenovalo se to "Eastern promise", tedy asi bych si to dovolila prelozit jako "Slib z vychodu" a byl to jeden z nejlepsich filmu, jaky jsem za posledni dobu videla. Naprosto strhujici.
Samozrejme je mi jasne, ze to bylo asi trochu prehnane, ale bylo to o ruske mafii operujici v Londyne a byl to fakt mazec nejvetsi...
Takze nakonec se zprvu bezradny a ospaly vecer vyklubal docela zajimave...

Dnes rano jsem se opet vydala do skoly a stravila jsem dve nesmirne nudne hodiny nad gramatickymi cvicenimi. Abyste si nemysleli, ze machruju, tak jsme se nudili skoro vsichni - krom nasi ucitelky Kate. Jejimu systemu vyuky jsem tedy rozhodne na chut neprisla. Vezme ucebnici, precteme si uvodni text a pak jedeme jedno cviceni v ucebnici za druhym a vleceme se s tim tak neskutecne, ze to az hezke neni... Zadavat lidem v pokrocile skupine, aby zatrhavali slovesa koncici na -ing a davat jim na to casovy limit 5 minut... to by snad skoro mohli delat i cviceni orangutani. Za ty dve hodiny jsem se nenaucila prakticky nic, a kdyz jsme dosli k poslednimu cviceni, ktere jako prvni K NECEMU BYLO, protoze se v nem trenovali vazby a to se potom testuje skoro ve vsech zkoukach, tak jsme ho div ne preskocili... No ale to je jedno, ja tenhle kurz nevedu, takze asi nemam moc co kecat...
Kate se sice snazi byt mila, ale lektora v jejim podani by mohl delat kdokoliv... Vubec nevysvetluje nic navic, jen zada v ucebnici cviceni, pak rekne spravne vysledky a jde se na dalsi.
Po dopoledni prestavce jsme nastesti tridu opustili a sli do mistniho muzea. Predem jsme dostali zadano, ze musime napsat za domaci ukol zpravu o tom, co nas v muzeu zaujalo.
Mne tedy predevsim zaujala opet nase pani ucitelnica Kate, protoze se prohlasila za lokalni historicku a jala se nas muzeem provadet :-))
Jenik by tuto pani historicku nevystal ani za mak a i ja jsem mela s jejim "odbornym vykladem" nemaly problem. Velka cast expozice byla totiz venovana Aborigincum a jejich kulture.
Pani Kate prohlasila Aborigince za primitivy, jejichz vyvoj se zasekl pro nas ve stredoveku, a na teto urovni zustali zakonzervovani az do te doby, nez Australii objevili pro sebe Evropane, hlavne Anglicane, kteri konecne prinesli spasu tomuto ubohemu narodu.
Pri jejich slovech o tom, kterak Aboriginci svym nesetrnym lovem vyhubili nekolik zivocisnych druhu, predevsim velka zvirata!, jsem se opravdu opravdu musela hodne drzet, abych nevypustila z pusy nejakou jizlivou poznamku o tom, jestli si pani ucitelnica o aboriginske kulture nekdy precetla nejakou knihu, kterou by nenapsali zastanci kolonizace Australie.

No dost o tomhle tematu, ted uz aspon vite, co za zvlastni osobu me bude nasledujici dva tydny ucit anglicky :-))
Po navsteve muzea jsme sli k lagune na BBQ, coz bylo hezke a uzili jsme si to docela fajn.
Je tu velke vedro, slunicko sajnuje jako zbesile, takze jsme se radsi drzeli ve stinu.

Ted, az opustim za malou chvili pocitacovou ucebnu a vydam se na kole zpatky, uz bude asi trochu chladneji, ale vcera vecer jsem sedela behem telefonatu hodinu na trave a byl to nadherny vlahy letni vecer s teplotami kolem dvacitky.

To by bylo asi tak zhruba vsechno, zazitky v kostce jsem vam naservirovala, tak snad casu straveneho nad touto tapetou nelitujete :-)) Mejte se krasne, ja jdu psat svuj reportik o navsteve muzea. Jeste si rozmyslim, jestli misto toho nenapisu Kate neco malo o tom, co jsem se zatim dozvedela o Aborigincich. A mozna bych ji mohla prinest i onu aboriginskou knihu "Poselstvi od protinozcu", kterou jsme vsichni tri meli moznost cist behem naseho 4tydenniho putovani.
Takove male poselstvi by mozna neskodilo.

Zdravi Ewik

Povikendova davka optimismu

Uz skoro opaleny Ewik prave usedl ke kompiku v pocitacove ucebne, aby mezera ve psani blogu nepresahla obyvklou mez :-)) Bohuzel se opet musim omluvit tem, co chteji tapety co mozna nejdelsi... Muj notebook je stale na ceste, takze se nemuzu moc rozpisovat, neb me odtud za chvili smetakem bude hnat mistni manazerka podlahovych krytin :-))

Titulek dnesniho prispevku opravdu nelze - vikend byl vydareny. V sobotu rano jsme za velke 4W auto zahakli prives s vodnim skutrem a spolu s jednou dalsi rodinou odjeli na prehradu kousek za Cairns. Vam ctenarum to asi moc nerekne, ale ucastnikum vypravy musim napsat, ze prehrada byla na jednom z jezer v te malebne oblasti, kterou jsme projizdeli behem naseho "vodopadoveho dne". A jeli jsme tam hadejte kudy... temi silenymi serpentynami, ktere jsme absolvovali pri sjezdu do Cairns minuly patek v noci, jak si Janic myslela, ze jsem ji otravila jidlem :-)) Ba ne, testovinami to nebylo, malem jsem zvracela i za bileho dne :-))

Na jezere bylo nadherne, jeli s nama dve male holcicky a jedna 17leta Japonka Saki, ktera neumela anglicky rict prakticky nic. Australia totiz slouzi jako takova lihen... Kdo muze, tak sve deti posila z Asie do Australie, aby se tady naucili aspon zaklady, ale to jeste zminim pozdeji, az budu psat o svem dnesnim prvnim skolnim dni...
Na prehrade jsme jezdili na vodnim skutru, bylo to naprosto famozni, jak na motorce si to svistite 110 km v hodine... A nejlepsi jsou zatacky, to je fakt mazec... Ackoliv nemam licenci, tak me Jim nechal asi ctvrt hodiny ridit a byla to fakt parada. Krom toho se za skutr da pripojit prkno na vodni lyzovani a hlavne matracky, coz se jmenuje "tubbing". A to je teda neco neuveritelnyho... Oni delaji na skutru ruzne vylomeniny, prudke zatacky nebo nadskakuji, aby se vytvorily vlny, a clovek na matracce absolvuje jizdu sveho zivota, kdy se krecovite drzi madel a rve, jak kdyz ho na noze berou. Ale je to fakt zuzo... Jednou se jim me dokonce podarilo vyklopit uprostred jezera :-))
Pote, co jsme se dosyta vycvachtali, jsme jeli do caravan parku, kde jsme meli pronajaty takovy maly dreveny domek, tam jsme se prevlikli, shledli finale ragby Australia vs. Novy Zeland a v 7 hodin jsme se vypravili na narozeninou oslavu jedne rodinne zname. Byla to dost dobra oslava 21. narozenin pro asi 100 lidi, neskutecne moc jidla, obrovsky ohen, takze jsem se u toho cely vecer nahrivala a bylo to docela dobry...

Rano jsme potom jeli na snidani a opet k jezeru, kde jsme si uzili dalsi den plny slunicka a silenych rychlosti vodniho skutru :-))
Vecer jsme se vratili do domu a ja zjistila naprosto sokujici vec... Vite, jak jsem minule psala, ze bydlime s jednou trhlou Australankou a jejim korejskym pritelem? Cely vikend mi hlavou vrtala jedna vec. Proc ona rika Jimovi "tati"? Ji je 19, takze jsem si myslela, ze je to proste takova jejich nejaka hra. Tak se jen tak ze srandy ptam a ona vytrestila oci a rika: "Ale vzdyt on je muj tata!"
Takze roztomily trapas, ale zmatlo me to, ze cely vikend vtipkovali o tom, ze Jim a Cate si v 35 letech konecne poridi prvniho potomka.... Koho by bylo napadlo, ze Jim uz nekdy v 16 potomka splodil! Kazdopadne Delis, jak se potomek jmenuje, uz brzy odjede s pritelem do Koreje, takze budu v dome uz jen ja...

Jinak jsem dneska poprve vyrazila do me nove skoly na vyuku. Dopoledne jsem si dala rozrazovaci test, nacez me umistili do nejpokrocilejsi skupiny... kde jsem bohuzel nejpokrocilejsi :-))
Nerada bych, aby to znelo nejak namyslene, ale trochu me to mrzi, protoze vim, ze mi bude asi mozna chybet motivace... Je to nejak moc easy... Ale tak neda se nic delat, jen jsem proste z Griffith Uni zvykla na to, ze vsichni zahranicni studenti mluvi uplne na jine urovni :-))))
Ale je to jen na dva tydny, uvidime, co budu rikat, az se budu srotit od zari v CPE kurzu, to me asi prejdou nabubrele myslenky :-))
Co se tyce narodnosntiho mixu, tak mi neuverite! Samozrejme asi 80 procent studentu jsou tu Japonci, ale co me naprosto totalne dostalo, ze zbytek tu tvori Svycari!! Proste strasne moc Svycaru nevi, co by v lete o prazdninach delali, tak se seberou a jedou na 6 tydnu do Australie. Jejich English je tak asi zhruba prumer, ale domluvit se s nimi da :-)) Sice je to tu zakazne, ale dneska tady proste vsichni mluvili nemecky a ja z toho byla uplne hin :-))
V moji tride je 10 studentu, z toho 6 Svycari, 2 Spanele a... 2 Cesky.
Seznamila jsem se totiz dneska s Janou z Prahy, ktera je tu uz mesic s pritelem Ondrou a chodi do stejne skoly. V Praze na CVUT studuje architekturu a asi tu chteji zustat dyl, nez jen na letni prazdniny. Krom toho je tu jeste jeden Cech - Jakub a ten vi jeste o jedne dalsi Cesce v Cairns. Tak uvidime no.

Snad byl tedy dnesni zapis ponekud optimisticejsiho razeni nez minule. Kazdopadne si ted musim urychlene najit praci, abych se nejak zabavila, protoze v dome si muzu akorat tak cist... A to jeste musim byt v obyvaku nebo mit rozsvicenou zarivku u sebe v pokoji.... ;-))

We will see what the future brings...

Tak ja jdu provest nakup nejakych pozivatin. Mejte se hezky a moc se tesim na vsechny vzkaziky a komentare... Jak travite prazdniny, ze se vubec neozyvate, lenosi?
Ale chvalim muminku, ta pise pokazdy :-))

Tak papa, mejte se a dejte vedet... Zdravi vas Ewik

Tak uz zase sama... Tentokrat v Cairns

Preju krasny ranni, dopoledni, poledni, odpoledni, podvecerni, vecerni a nocni cas vsem, kdo opet zavitali na tento blog. Dnes je 1. srpna 2008 a Ewikovi zacina nova zivotni etapa, kterou se pokusi prezit v hlavnim meste tropickeho Queenslandu - v Cairns. Slovo prezit prosim kdyztak zatim berte s rezervou, vim, ze prvnich par dni meho pobytu na Gold Coastu jsem si taky narikala, ze se mi tam nelibi a pak se to zlomilo. Historie se vsak opakuje - moc se mi tady nelibi, pripadam si divne, hrozne sama a opustena a tak.
Ale rikam si, mas cos chtela, Cairns sis vybrala sama, tak si to tu koukej uzivat... Zatim to bohuzel moc nejde.
Bydleni jsem mela domluvene dopredu u jednoho manzelskeho paru, ktery uz ubytovava studenty asi 8 let. Jim a Cate jsou moc moc mili lide, byli jsme s nimi ve stredu na veceri a bylo to vesele. Pak jsme ale prijeli k nim domu a to me trochu dost zarazilo.
Muj pokojik je jeste mensi, nez ten, ktery jsem mela ve starem dome, je tam jen postel, stul a skrin. Jedno okno, kterym prochazi tak malo svetla, ze i rano musim svitit... Vyhled nic moc do takove garaze spis, kde prebyvaji jejich tri psy, kteri obcas na prochazejici lidi stekaji. Samozrejme muzu uzivat i zbytek domu, coz predstavuje velky obyvak s kuchyni a koupelna. To je vlastne vsechno. U domu neni zahrada, jen takove zakouti, kde je ulozeno ruzne harampadi. Uvnitr domu je to docela hezke, maji tam dve megavelke sedacky, plazmovou televizi s uhloprickou metr a pul, obrovsky jidelni stul pro asi 12 lidi a kuchyn. Koupelna je taky fajn. Blby na tom je to, ze ja proste nemuzu byt nikde jinde, nez u sebe v pokoji nebo v obyvaku, kde jsou samozrejme koncentrovani i vsichni dalsi obyvatele - krom Jima a Cate jeste takovy podivny par tvoreny Australankou a jejim korejskym pritelem.
Zatim nechci hazet flintu do zita, ale nejsem si uplne jista, jestli tam budu chtit bydlet dyl nez zamluvene 4tydny... Mozna jsem zmlsana Gold Coastem, ale tam jsem platila za dum s bazenem 105 dolaru tydne, kdezto tady je to 125 a to je docela dost velky rozdil...
Ale jak rikam, Jim a Cate jsou mili, v sobotu s nimi jedu na vylet k prehrade a budeme asi nekde kempovat do nedele, nejaka jejich znama ma narozeniny, tak me pozvali taky... Treba to bude fajn :-))
Co se tyce samotneho Cairns, tak to je zvlastni mesto, ma to asi 100 tisic obyvatel, ale vubec to tak cloveku neprijde... Vsude jsou male jednopatrove domky. Jen lide jsou tu trochu jini. Je to videt uz treba jen kdyz jdete do nakupniho centra. Pred vchodem postavaji particky, ktere bych teda po setmeni potkat nechtela... To byla taky jedna z prvnich veci, pred kterou me Jim varoval, abych na sebe fakt davala bacha, ze Cairns uz davno neni tak bezpecne mesto jako kdysi, ze uz je to tam pomalu jako v Sydney nebo Brisbane. Faktem je, ze paranoidnimu Ewikovi takove vety jeste na odvaze nepridaji, tak doufam, ze to tady preziju bez ujmy.
Byla jsem se dneska podivat na skok ve skole, mam se tam hlasit v pondeli v 8:00 a dostanu rozrazovaci test. Jak jsem cekala, skola je plna asijskych studentu, kteri obvykle drzi spis v komunite pospolu, tak jsem zvedava, jestli se tam seznamim s nekym, kdo by chtel s Ewikem kamaradit :-))
Neberte to prosim tak, ze si stezuju, proste jen tech prvnich par dni to asi na me padlo, ze tu nikoho neznam a tak...
Hrozne bych se chtela vratit zpatky na Gold Coast do naseho domu, do sveho bowls clubu, do sve stare skoly....
Co se tyce pocasi, tak je tady pekne vedro. Resp. teda ne pro vsechny. Ve stredu tu totiz padl teplotni rekord! Ovsem ne v kladnych, ale v zapornych hodnotach. V noci totiz namerili nejnizsi teplotu od roku 1965! Neuveritelnych 9 stupnu Celsia! :-))

Jeste bych vam mozna mohla poreferovat, co se delo po odletu se zbytkem vypravy. Zamili vnitrostatni linkou z Cairns do Brisbane, coz byl pry pekny vyhlidkovy let na Velkym barierovym utesem. V itinerari meli presun do hostelu a rano odlet do Soulu. Statecni jedinci vsak odmitli spani v posteli, protoze by stejne v 5 hodin museli vstavat a jet na letiste. Takze to zapichli v odletove hale a snad tu noc nejak preckali. Upozornuji, ze jim toto reseni bylo nekolikrat rozmlouvano... :-))
Z Brisbane tedy kolem 6 hodiny vecerni dorazi do Soulu, kde ve 4hvezdickovem hotelu preckaji posledni noc a druhy den budou opet pokracovat smer Prague.... A tam uz je s transparentem a limuzinou budou cekat jejich vyvedavatele....

Tolik tedy nekolik kratkych postrehu z poslednich 48 hodin u protinozcu.
Mejte se krasne a ja jdu poveceret jidlo, z neho prevazna vetsina australske populace zvraci - salat s acidofilnim mlekem ;-))

Ozvu se zase pristi tyden, kdy uz snad budu mit pocitac, tedy pokud mi domaci najdou nekde heslo pro pristup na internet.
Fotecky bohuzel nemam, neb tri dvougigove karty jsou prave ted nekde ceste do Soulu:-))

Vsechny zdravi Ewik