Brouk v hlavě a ryba v rejži

Úterý, středa, čtvrtek… Strašně to letí a zítra už mám poslední den výuky General English. A od soboty už jen práce, práce, práce a nic než práce.

Ač to původně tak rozhodně nevypadalo.

Jak jsem psala minule, domluvila jsem si na úterý zkušební „trial shift“ v nové práci, takže jsem se v 6:00 hlásila do služby. Celá v černém, jak si žádá barmanský „dress code“.

Přišla jsem k baru, kde byly v tu chvíli dvě holky. Jedna zkušená asi 25letá barmanka Roxie, která mě neustále oslovuje jako „sweetheart“, a druhá asi 20letá slečna, která měla ten večer taky „trial shift“. Prostě se jim to takhle blbě sešlo, že jsme jim přišly dvě najednou. Jenže problém byl v tom, že druhý barman, který měl zaškolit mě a pomoct mi v orientaci, se někde zasekl. Prostě nebyl. A Roxie musela dohlížet na druhou slečnu a do toho obsluhovat, takže jsem dostala asi tříminutové školení o jejich systému digitální kasy a zbytek už byl na mě.

Bylo to fakt šílený. Úterý je totiž dnem, kdy tenhle podnik navštěvuje autobus zvaný „Ultimate Party“. To je hrůza největší. Z dvoupatrového busu vyskákají načančaný batůžkáři a batůžkářky a nahrnou se dovnitř, aby si během zastávky stihli dát co nejvíc drinků. Mají totiž slevu :-)
Takže se to navalí na bar a za hodinu nebo tak přijde povel „Všichni zpátky do busu“ a jedou na další štaci do jiného baru. Prostě strašný. V úterý těch natěšených „pártychtivých osob“ bylo jen 60, ale běžně mívají i 250… To je teda nadělení.

Ani ne tak kvůli tomu, že by mi vadilo kmitat za barem, ale ono se prostě za tímhle barem pracuje trochu jiným systémem, než na který jsem byla zvyklá z bowls clubu.
Ačkoliv tady by řada lidí nad spojením „bar v bowls clubu“ ohrnula nos, já musím říct, že jsem z toho byla tak vycvičená, že tady mě málem museli omejvat, co za hrůzu to bylo.

U nás to prostě šlapalo. Zásobování, střídání se, všechno. I maličkosti. Neexistovalo dát tác do myčky obráceně než bylo nepsaným pravidlem. Všechno muselo být ťip ťop. Nevím, jak to jinak nazvat. I když bylo plno, vždycky jsme zároveň zvládali sbírat sklenice, mýt je, takže neustále bylo všechno k dipozici. A taky po ruce. Ledničku na sklenice jsme měli vedle pípy, takže člověk jen sáhl dovnitř a vzal si, co potřeboval.

Zatímco tady… nejradši bych ty nafrněné barmany z Courthousu poslala na školení, aby zjistili, co je to pracovat ve „fungujícím baru“. Tady to totiž bylo na mrtvici!!!

Jeli jsme ve třech lidech, takže pochopitelně nebyl nikdo, kdo by nosil sklenice a dával je do myčky a na své místo. Ono vlastně ani není skoro kam je dávat. V tomhle baru totiž nemají sklenice v ledničce vedle pípy, ale mají je tak idiotsky rozmístěné v takových chladících zařízeních. Takže když člověk potřebuje jednu konkrétní skleničku, musí přes celý bar. Ne aby to měli po ruce, to je ani nenapadne. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Průšvih je podle mě v tom, že oni nemají žádný systém, takže když už se sklenice umyjou, tak se prostě dají navrch na chladící zařízení. A ze stejného místa se potom sklenice i berou. Odshora. Ne aby ty umyté a z myčky horké dali dospodu, aby se zatím vychladili. Ne, oni prostě ty studené nepoužívají, protože se k nim seshora nedostanou, jelikož tam se vyvalují ty horké, vyndané z myčky… Hrozně mě to rozčilovalo, že jsem musela točit lidem pivo do horkých sklenic. Postupem času začala být situace dost katastrofální, protože nám prostě některé druhy sklenic došly, takže jsem se musela pořád a pořád dokola omlouvat…. A když už jsem tedy nějakou tu požadovanou sklenici ukořistila, tak byla totálně horká z myčky… No a co teď… Zákazník chce pintu piva, vy máte v ruce vařící sklenici… Šup do ní pivo.

Odporné. Řeknu vám, že tohle mi někdo podat, tak to vrátím, protože je to prostě děs. Fakt jsem se styděla…

A to je jen na ukázku pár maličkostí, které mi to tam znepříjemňovaly. Zkrátka ten večer mě ta práce tam vůbec nebavila, spíš rozčilovala a tak. Ale kupodivu tím, že jsem se na nic nemusela moc ptát, protože pití bylo stejné jako v bowls clubu, tak si můj premiérový výkon docela pochvalovali. Až jsem trochu kacířsky litovala, že mě radši nevykopli sami.

Já totiž jela domů kompletně otrávená. Nemohla jsem pochopit, proč jsme v bowls clubu měli tak perfektně všechno zařízené, že to klapalo. A tady? Došly jim během večera dva druhy piva, neměli tohle a támhleto, všechno navíc předražené… Mám já to zapotřebí pracovat v takovém podniku? Nemám. Cestou domů jsem si to rozmýšlela a rozhodla jsem se, že budu radši dělat v Mekáči než v takovémhle šíleném baru, kde nic nefunguje. Takovéhle věci, nad kterými by prostě někdo mávnul rukou, mě stresujou a já nechci pracovat v prostředí, které mě stresuje… Ale bylo mi jasné, že to musím vyřešit co nejdřív, protože další den mi budou volat s tím, jestli jsem obstála.

Dopoledne jsem se rozhodla, že Courthouse asi opravdu není místo pro mě a navštívila jsem se svým životopisem už asi třicátou štaci. Byla to ona restaurace Cock and Bull, kde jsme poslední noc v Cairns testovali krokodýlí a klokaní maso. Bohužel tam šéf nebyl, tak jsem jenom vyplnila formulář, nechala tam životopis a vrátila se do školy.

Ve schránce na mobilu jsem měla vzkaz od Marryho, manažera z Courthousu. Byl nesmírně spokojený a ptal se, jestli můžu přijít hned ten den večer od pěti, že nutně potřebuje někoho za bar.

A opět se projevil můj fatální nedostatek. Jsem naprosto neasertivní! Začala jsem přemýšlet. Mám mu říct rovnou, že to nemá cenu, protože se mi to tam u nich včera nelíbilo? A mám mu říct pravdu, že jeho bar nestojí za nic? Ale zaplatí mi potom ještě vůbec ty odpracované čtyři hodiny? A nemám to teda ještě zkusit? Třeba to bude podruhý lepší… Tak jsem nad tím dumala, a jelikož jsem stejně neměla co na práci, tak jsem si řekla, že to ještě zkusím. Pravdou je totiž to, že toho moc v záloze nemám, pokud bych opravdu nechtěla skončit v tom Mekáči…

No prostě jsem šla od pěti na další šichtu. A bylo to o poznání lepší. Žádná Ultimate Party, jenom obyčejný zákazníci, většinou turisti nebo manažeři, co bydlí v sousedícím hotelu. Hodně lidí chodí do Courthousu na večeři, takže si k tomu skočí k baru pro pití. Venku u promítacího plátna probíhají každou středu závody žab, takže se čekalo, že bude narváno, ale nebylo. Za barem nás bylo pět, takže to bylo úplně jiné než den před tím… Lidí bylo tak akorát, takže se zvládalo i sklízení a mytí sklenic a jakž takž i jejich chlazení… Nakonec jsem tam místo do slibovaných deseti trčela do půlnoci a pak mi šéf Marry přinesl rozpis služeb pro zbytek týdne. Tak teď anebo nikdy…

Ano, jsem slaboch, mám k té práci i k tomu podniku výhrady, ale jelikož si nemůžu moc vybírat, tak jsem nic neřekla a s rozpisem směn jsem souhlasila.

Takže to vypadá tak, že jsem asi oficiálně nastoupila jako barmanka do Courthousu. Další směnu mám v pátek a v sobotu. Navíc jsem špionážním výslechem jednoho kolegy zjistila, že ta práce je placená na hodinu úplně stejně jako můj minulý job v bowls clubu. Tedy 19 dolarů na hoďku ve všední den, 23 v sobotu, 28 v neděli a double všedního dne ve státní svátek.

Nevím, co byste na mém místě dělali vy. Já jsem z toho byla dost špatná, že jsem se k tomu takhle uvázala tím, že jsem přišla na další směnu. Ale na druhou stranu jsem zase ráda, že mám aspoň něco.

Něco, kam v sobotu přijede opět autobus Ultimate Party a já z toho zase budu na nervy.

Práce za barem jako taková mě pořád baví, jen je to jiné místo. Hrozně mi chybí to, že znám lidi, kteří na to pivo chodí. Sem chodí lidi, které už nikdy neuvidím. Nemám se na koho těšit, nemám s kým moc vtipkovat. Ale na druhou stranu je to práce jako každá jiná a já bych měla bejt šťastná, že ji mám, protože nemusím smažit hamburgery nebo stát ve Woolworth za kasou a markovat zboží nebo obšívat 14 hodin denně autopovlaky u šicího stroje na výrobní lince kdesi v továrně v Číně…

Můžu bejt ráda, že tuhle práci mám a neměla bych si stěžovat. Brát to prostě tak, jak to je. Jen jedno vím jistě… Následující čtyři měsíce si asi těžko řeknu, že se „těším do práce“, jako jsem si to kolikrát říkávala, když jsem si to po chodníčku v odpoledním slunci štrádovala ve své zelené uniformě směrem k bowls clubu, kde se na greenech se svými „stubbie holdery“ naši štamgasti v klubových uniformách koncentrovali na svůj hod …

Jak vidíte, musím si to nějak všechno snažím promyslet a utřídit. Jsem tady z toho zkrátka rozpačitá, jak se to pro mě zvláštně vyvíjí…

A tak, abych si udělala aspoň trochu radost, dala jsem si k večeři pár závitků suši. Prostě aby to bylo „stylové.

Když už mám brouka v hlavě, dala jsem si k tomu rybu v rejži.

Váš Ewík