Poslední "goldcoastovská"

Tak jsem tu s poslední tapetou, kterou píšu do dvou mikin zabalená a přesto zmrzlá ve svém pokojíku v Neville Avenue v Southportu.
Bohužel nemám vůbec čas na delší rozepisování, protože za chvilku přijede moje domácí Chris, které předám velkou krabici s ručníkem a novinami. Touto výstélkou totiž bude obklopený můj notebook, s nímž se doufejme setkám za měsíc v Cairns :-) Snad tady chodí pošta spolehlivěji než z Černé Hory :-)

Děkuji vám všem - věrným čtenářům, za neutuchající přízeň a výdrž a pokusím se vás nezklamat ani v dalších měsících. Pevně věřím tomu, že o historky potrhlého Ewíka opět nebude nouze.
Škoda, že nemůžu napsat tapetku ještě dnes večer. Asi v 10 hodin dopoledne totiž odjíždím do velkého parku zvaného Seaworld, kde si hodlám zcela bez výčitek užít dnešní den :-)
Dokonce jsem zašla až tak daleko, že jsem si rozhodla splnit si jeden ze svých největších snů - plavání s delfíny! Takže dnes ve 14:30 by k tomuto "velkému setkání třetího druhu" mělo dojít. Uvidíme, jak si s klukama budu rozumět, kdyžtak ještě pořád stíhám a můžu vystudovat podmořskou biologii :-)) Taky musím ověřit teorii, že pohladit si delfína je jako pohladit si slupku od banánu namočenou v mléce :-)
Už se neskutečně těším!!!

No a večer potom balení a zítra ráno v 6 odjezd na letiště, kde se snad střetnu se zbytkem výpravy. Pokud se samozřejmě na letišti v Soulu nazamotají a nenastoupí do letadla směřujícího na Aljašku :-)

A ještě mám jednu naprosto fascinující zprávu. Včera jsem si byly pro výsledky v předmětu Producing Culture. Za své poslední dílo - takový kreativní počin na téma "panopticon, datábáze a Evropská unie" - jsem získala 38 bodů ze 40! Ale nejen to... Když jsme to s lektorkou Pat sečetly s předchozími výsledky za eseje a prezentaci o panelácích, přišly jsme na to, že budu za předmět ohodnocena nejvyšším možným stupněm "high distinction"!!! Nepíšu to proto, abych se tu chlubila, ale prostě proto, že mi spadla čelist a byla jsem z toho totálně konsternovaná....
Ale nebojte se, v dalších dvou předmětech této mety s pravděpodobností hraničící s jistotou nedosáhnu :-) Tak si musím užít aspoň tenhle jeden luxusní výsledek.

Mějte se krásně, všem přeju bezva prázdninové zážitky a doufám, že se zde na blogu zase brzy ve zdraví virtuálně setkáme.

Váš v úctě oddaný Ewík - toho času hlavou dolů :-)

Nechval dne před večerem. Nebo spíš před večeří?

Sedím tu sama ve svém pokoji, v neskutečném bordelu, zavalená brožurami a katalogy o cestování v Queenslandu. Vezměte si, že polovinu mého „minipokojíku“ zabírá postel, přidejte skříň, stůl a dojdete k tomu, že z půlmetrového pruhu koberce není vidět ani kousek, protože koberec je zkrátka skryt pod nánosem všeho možného.

Já totiž balím.

Dům je tichý a prázdný, všichni mí spolubydlící, kteří mi tu po 4 měsíce dělali společnost, jsou minulostí. Jsou fuč, odjeli, objali jsme se a stylově si řekli: „See you later, mate.“ (Uvidíme se pozdějc, kámo). A tak si tu tak sama sedím mezi čtyřmi holými stěnami, z nichž jsem před chvíli sňala všechny fotečky, které mi dělaly společnost. Před případnými vetřelci jsem zamknutá na čtyři západy, peru prádlo, suším jej v obýváku a neustále odbíhám od jedné věci k druhé. Rezervuji, ruším rezervace, domlouvám rozlučky, loučím se, uděluju pokyny do ČR a odpovídám na dotazy ohledně prostředků na mytí nádobí :-)

Nastala chvíle, na kterou jsem se svým způsobem těšila, ale zároveň si ji nechtěla připouštět. Pomalu opouštím Gold Coast a připravuju se na cestu se sever.

Původně to vypadalo, že česká část výpravy, která se ke mně měla připojit v Brisbane, se v tyto okamžiky taky chystá na cestu, ale není to tak docela pravda. Ovšem vezměme to postupně…

Čtvrtek byl posledním dnem, kdy jsme měli být v našem domě ještě všichni pohromadě, a tak byla svolána slavnostní „Goodbye dinner“ se všemi spolubydlícími a dokonce i se dvěma slečnami, které tu bydleli s klukama před tím, než jsme se přistěhovali já a Lucas.

Ve středu jsem byla shlédnout film „Sex ve městě“ a následně jsem v supermarketu Woolworths nakoupila suroviny potřebné pro přípravu dortíku.

Ten jsem také po návratu upekla, ale protože se jednalo o tzv. „nepečený dort“, tak řekněme, že ho za mě „upekla“ lednička :-) Také jsem rozmrazila kuře a vůbec začala chystat všechno na slavnostní večeři. Ve čtvrtek se kolem 17. hodiny vrátili Mathieu s Lennartem z výletu na Magnetic Island a byli z něj tak nadšení, že jsem jejich nadšení začala neoptimisticky sdílet :-) Začala jsem chválit dne před večerem. Nebo vlastně spíš před večeří.

V kuchyni už to totiž začalo nebezpečně vonět, jelikož se i ostatní pustili do připravování všemožných dobrot. Lennart kuchtil speciální holandskou pochoutku – ananasové kysané zelí s rozinkami, zapečené s párkem a bramborami. Neuvěřitelně divná kombinace, ale neuvěřitelně dobrá! Allen upekl tradiční australské masové koláčky „meat pies“, Jihoameričanka Carolina přinesla nějaké jejich oblíbené „zapékané brambory“, Lucas udělal německý Eintopfsalát „codůmaledničkadaly“ a Francouz Mathieu šel – jak jinak - nakoupit víno. Fakt jsem se moc těšila na bezva večer. Všechno šlapalo jako na drátkách…

Jenže jak by řekli Mach a Šebestová, doba ledová je doba ledová a časový posun je časový posun.
Když na českých kostelních hodinách odbila 10. nebo možná spíš 11. hodina dopolední, ozvalo se na mém kompjůtru nepřeleschnutelné houknutí programu ICQ: „Aou“. Psala sestra.

Náš taťka si totiž v noci odskočil na pohotovost do nemocnice s ledvinovou kolikou a dopoledne se vrátil domů.

Pět dní před odletem není zrovna ta nejvhodnější chvíle na ledvinovou koliku, to vám musím říct.

Chvíli to ještě vypadalo, že to nebude tak zlé, ale postupem času bylo jasné, že místo dvou rodinných příslušníků přivítám za pár dní v Brisbane jen jednoho z nich.
Škoda, že na vodní kámen stačí preventivně používat Calgon, kdežto na ledvinové kameny se zatím podobná věc nevymyslela. Náš taťka to musím říct, bral z počátku sportovně. Dokonce prý ještě oznámil, že v sobotu pojede na Mistrovství Evropy veteránů v cyklistice v Rakousku. Přece nevypustí vrcholný závod sezony!

No nakonec ho vypustil a v pondělí ho čeká operace, tak doufám, že to všechno dobře dopadne. Fingers crossed…

Čili v poněkud nedružné náladě jsem ve čtvrtek po osmé hodině zasedla k našemu jídelnímu stolu, kde už všichni hodovali. Nějak jsem neměla na jídlo a víno ani pomyšlení, protože jsem měla za a) starost o taťku a za b) jsem naši cestu z Brisbane do Cairns plánovala a chystala 4 měsíce a najednou to bylo všechno v troskách a za c) se najednou smysl výletu míjel účinkem, protože to bylo původně plánované jako dárek pro moje rodiče, kteří z toho nakonec ne vlastní vinou oba vypadli a zůstávají doma. Škoda no, ale nebojte, já pro vás zase něco vymyslím :-)

Naštěstí se mé duševní rozpoložení nepřeneslo na nikoho z obyvatel našeho domu, takže u stolu vládla jako vždycky veselá nálada. Jídlo bylo dobré a snad neurazilo ani Ewíkovo kuře s nádivkou a anoncovaný dezert :-)

Po zbytek večera jsem pak až do tří do rána řešila samé příjemné věci jako storno letenky, přebookování hostelů, problémy se zamluveným vozem a jeho pojistkou apod. :-)

Ale postupně jsem se s tou myšlenkou smířila a operativně plán upravila, takže věřím, že teď už snad žádné katastrofické scénáře nenastanou :-) Haha, ještěže už jsem dneska po večeři, to bych to zase mohla pěkně zakřiknout :-)

V pátek jsem potom měla skoro devítihodinovou šichtu v klubu a v sobotu ráno – světě div se – jsem se do Musgrave Hill Bowls Clubu vypravila znovu, tentokrát však ne s vidinou příjemné pracovní směny, ale naopak s vidinou rozhlasového úlovku. Šla jsem totiž točit o tom, jak se hraje nebo hrají „bowls“. Můžeme tomuto sportu říkat buď „boule“ v množném čísle, nebo „bowls“ v jednotném, tak si vyberte :-)

Ale bylo to fakt good! Během několika hodin jsem byla zasvěcena do pravidel a zjistila jsem neuvěřitelnou věc! Tím, jak jsem se na „greeny“ dívala od baru, tak jsem si myslela, že pánové a dámy prostě „kutálejí“ po zemi koule velikosti zhruba grapefruitů s cílem zasáhnout malou bílou kouli na protější straně hřiště. Ale ona to je a není pravda. Koule na bowls mají totiž tu specifickou vlastnost, že zatáčejí na jednu stranu.

Jsou totiž vyrobené se zatížením na jednom boku. A to je právě to, co činí bowls naprosto jedinečnou záležitostí! Nikdy nemáte jistotu, že výborně zahraná koule není naopak vaší budoucí pohromou :-) Jedna taková hra trvá přibližně dvě hodinky a zajímavé je, jak to všichni berou nesmírně vážně! Pekelně se na to hraní soustředí, což bylo docela vtipné :-)

Tak jsem poctivě natáčela rozhovory a doufám, že v Cairns, až bude chvilka klidu, z toho něco „ustříhám“ :-)))

No a aby se to nepletlo, tak v neděli, tedy dnes, jsem se do klubu chystala opět. To už ale opět navlečená v mé oblíbené brčálově zelené uniformě. Protože v neděli ráno už jsem x-krát před tím měla šestihodinovou směnu, šla jsem do práce s očekáváním naprosto totálně nudného dopoledne, kdy nikdo nic nechce. Pár nadšenců si hraje bowls, pár gamblerů buší do „pokies“, pár pivařů nasává zlatavý mok a my – staff – prostě uklízíme, protože co jiného dělat. Stát za barem a nic nedělat vypadá příliš podezřele :-)

Ne však dneska. Řeknu vám, že takovouhle neděli jako dnes nepamatuju. Co do počtu lidí tam bylo snad 150 lidí, prostě narváno jak v pátek večer. Konal se totiž nějaký důležitý turnaj mužů, takže do klubu dnešního rána zavítalo nebývalé množství lidí, z 95 % to bylo pánské osazenstvo Musgrave Hill Bowls Clubu oděné ve slušivých oblečcích v klubových barvách :-) To se totiž musí.

Pánové navíc totálně ucpali přístup k baru, protože na pivo byly v dnešní den nasazeny o 50 centů nižší ceny :-) Prostě jak když u nás nějaké to rádio kdysi vyhlásilo, že hodinu budou na jisté čerpací stanici pohonné hmoty zdarma :-)

Když jsme odvrátili největší nápor, prezident klubu si vzal mikrofon a začal něco povídat o organizaci turnaje, kdo bude hrát na kterém stanovišti, což jsem vůbec nevnímala. Když tu najednou…

…slyším svoje jméno!

No vážně, nedělám si srandu, ozvalo se: „Může prosím Eva zpoza baru přijít sem k nám na pódium?“ No tak jsem se sebrala a šla jsem tam, netuše co mě čeká :-)

Vylezla jsem nahoru a vtom prostě začal prezident klubu s děkovno-rozlučkovou řečí, všem členům oznámil, že je příští týden opouštím a že je jim to líto a budu jim chybět a mluvil a mluvil a mluvil a povídal samý hezký věci, najednou se vyloupl jeho kolega a nesl mi obrovský mega pugét květin a všichni ti chlapíci najednou začali tleskat…

…a Ewík byl strašně dojatý a dojetím skoro plakal, protože to bylo tak emotivní.

Potom mi najednou do ruky strčili mikrofon, jestli chci něco říct, tak jsem vůbec nevěděla, no a nakonec z toho byla několikaminutová řeč plná díků, protože opravdu je to asi těžké popsat, ale bylo to nesmírně milé, jak mě v klubu všichni přijali, i když jsem jim ze začátku čepovala jiná piva a občas prostě před nimi přistál nějaký ten neobjednaný paskvil :-)

Byla jsem z toho úplně rozhozená a dnešní den jsem si užila úplně maximálně nejvíc ze všech dní! Jednak se mi strašně líbilo, jakej tam byl cvrkot a jednak za mnou všichni členové chodili a ptali se, kam jedu a proč je opouštím :-))) A co bylo taky milé, že mi dneska nechávali všichni opravdu velká dýška, třeba jeden chlapík, který vypadal jako loupežník z Mrazíka, mi strčil do ruky desetidolarovku a ať si na jeho zdraví dám v Cairns jeho oblíbené pivo „Gold“ :-))

Když mi potom ve 2 hodiny skončila směna, tak jsem se musela jít převléknout do civilu a obejít všechny, kdo byli v clubu. Bylo to skoro na hodinu, ale naprosto úžasné.

Každý z členů mě objal, většina mi dala i pusu… Já jsem z toho byla prostě hotová, protože zkuste si to představit u nás… Dozvíte, že ve vaší oblíbené hospůdce končí servírka…

NO A CO??? Maximálně jí řeknete hodně štěstí, mějte se krásně.

Ale tady to bylo fakt něco neuvěřitelného, zážitek, na který nikdy nezapomenu!

Musela jsem jim slíbit, že se na ně před odjezdem z Austrálie přijedu podívat, což možná ještě v prosinci před odletem zvládnu. Uvidíme. We’ll see…

Cestou domů jsem o celé téhle mojí anabázi přemýšlela. Musím říct, že zatím mi ten pobyt tady dává absolutně maximum. Perfektní škola, skvělí spolubydlící a nad očekávání zajímavá práce. Hlavně ta práce za barem mi nějak pořád vrtala hlavou.

Jak to, že já – přiznejme si to – šprtka, která se vždycky šrotila, aby měla ty dobrý známky a dostala se na tu vysokou a vybudovala si tu úspěšnou kariéru, si najednou tak neskutečně užívá práci za barem???

A dokonce si umím představit, že by tohle nebyla jenom letní brigáda, ale že bych něco takového mohla klidně vydržet dělat i pár let…. Nevím, ale pro mě je tohle naprosto nepochopitelné zjištění. Jak to, že tady, když jdu do práce, tak se tam těším???

Pořád mi to vrtalo hlavou. A myslím, že jsem na to kápla. Já se tady totiž nebojím do té práce jít. Není tady ten stresový faktor, který já mám celoživotně. Když jsem prodávala zájezdy v Invii, tak ta práce mě hodně bavila, ale v noci jsem se budila, protože jsem ani ve snech nepřestávala prodávat zájezdy a nepřišlo potvrzení o platbě nebo podobná ptákovina, a ráno jsem chodila do práce a žaludek jsem měla sevřený už od tramvaje, jaká tam na mě zase bude čekat jobovka, komu cestovka zájezd stornovala, kdo nedostal pokyny před odjezdem apod. To samé v rádiu. Jdu tam a vím, že musím zavolat tam a tam a domluvit tohle a pak je porada a pak musím letět sem a ověřit tohle… Prostě stres, pořád stres, že něco nestihnu.
Kdežto já si tady chodím do práce skoro odpočinout. Myslím duševně! Samozřejmě, že když potom přijdu, tak jsem unavená, protože běhám po place apod., ale přesto jsem svým způsobem spokojená, protože vím, že jsem obsloužila spousty lidí, zavtipkovala tu s tím, tu s oním, uklidila cafeterii, utřela všechny stoly, usmála se na desítky lidí, udělala radost vyplacenými výhrami… Je to zvláštní v tom, že vím, že v téhle práci mi nehrozí moc kolapsů, protože pivo točit umím, pár drinků už taky namíchat zvládnu a občas se mi povedou i pěkně oddělené vrstvy v café latté :-)
Nevím no, budu o tom všem muset ještě popřemýšlet, protože svým způsobem je tohle pro mě poněkud nečekané zjištění :-) Ale vejšku si dodělám, to zase ne, že bych v páťáku vzala do zaječích :-)))

Takže takhle ve stručnosti uplynulo mých posledních pár dní na Gold Coastu. Nevím, jestli se mi podaří ještě něco na blog napsat, protože zítra pracuju až do půlnoci a v úterý ráno budu své paní domácí Chris předávat zabalený počítač, jelikož na cesty ho s sebou brát nebudu. Až dorazím do Cairns a najdu si nějaké to útočiště, tak mi Chris notíka pošle a doufejme, že transport přežije ve zdraví a já vám zase budu moci tapetovat do alelujá :-)

Pro dnešek se tedy loučím a jdu se pokusit proklestit si cestu do koupelny. Ráno už musím začít skládat věci do kufru. Nastane okamžik pravdy a ukáže se, kolik zbytečností si zase Ewík nasyslil :-)

Mějte se krásně a promiňte mi prodlevu od minulého příspěvku. Jsem prostě nějak moc zaneprázdněná přípravami :-)

Pa Ewík

„BBC (BrisBane – Cairns) TRIP“ aneb cesta z velkého města do vlhkého deštného pralesa :-)

Neuběhlo ani 48 hodin a opět je tu Ewík se svými rádoby vtipnými hláškami :-)

Krom toho, že 8 hodin denně pracuju v Clubu, tak nezahálím a neustále dopilovávám a konkretizuji program naší expedice. Připravila jsem také provizorní itinerář cesty, který se však vzhledem k okolnostem může změnit. Není v mých silách, abych ke každému místu psala všechny podrobnosti, které mě vedly k tomu, že jsem návštěvu a prohlídku zařadila do programu, takže snad se nebudete zlobit, když to vezmu takto růčo strůčo :-)

Ač to na 1. pohled nevypadá, tak vzdálenost Brisbane – Cairns po dálnici je asi 1700 km, což nám ještě naroste odbočkou do vnitrozemí o 1000 km, takže celková předpokládaná trasa bude dle konzultací s domorodci měřit asi 3200 km. No máme se nač těšit, až nastane ponorková nemoc :-)))

ZDE PROGRAM NA ČERVENEC LETOŠNÍHO ROKU PRO TŘI CHUDÁKY, KTEŘÍ SE NECHALI PŘEMLUVIT K ŠÍLENÉ CESTĚ POD VEDENÍM JEŠTĚ ŠÍLENĚJŠÍHO EWÍKA :-)

1. den strávený v letadle a z části také v letištní hale na letišti Incheon v Soulu

2. v ranních hodinách přílet posádky na Brisbane International Airport, v 8:20 příjezd vedoucí výpravy, přesun letištním minibusem do hostelu, ubytování, odpočinek po namáhavé cestě, odpoledne prohlídka Brisbane, noc v hostelu

3. okukování pamětihodností a mrakodrapů v Brisbane, návštěva botanické zahrady, možný výlet MHD s výstupem na nejvyšší vrcholek Brisbane Mt. Coot-ha, návštěva městské pláže atd., noc v hostelu

4. obstarání nezbytností na cestu, např. map, lékárničky, případně zimního oblečení :-), podrobné seznámení se s itinerářem cesty a možnostmi rozpočtu, školení BOZP a CO, noc v hostelu

5. v dopoledních hodinách opětovné zabalení zavazadel, kolem 10:00 odubytování se z hostelu, vyzvednutí letištním minibusem, přesun na Brisbane International Airport, ve 12:00 vyzvednutí vozu Nissan Tiida, zjištění, že se do něj nevejdeme, panika, losování o to, který člen posádky nasedne na nejbližší letadlo a vrátí se do ČR :-), zbytek výpravy směr sever, návštěva národního parku Glass House Mountains, ve večerních hodinách příjezd do oblasti Maroochy, ubytování v některém z hostelů, nejlépe přímo ve městě Mooloolaba, nocleh v hostelu

6. v dopoledních hodinách návštěva obrovského oceanária UnderWaterWorld (podvodní svět) s obrovskými nádržemi plnými obyvatel podmořského světa, během dne mnoho interaktivních programů, možnost podívat se do zákulisí celého zařízení, zkrátka den strávený s mořskými potvorami, eventuelně je možnost se s nimi v místních restauračních zařízení seznámit i ze zcela jiného úhlu pohledu :-), nalezení ubytování, noc v hostelu

7. během dne přesun na sever do města Hervey Bay, v 15:00 účast na povinném školení pro návštěvníky Fraser Islandu, nezbytná instruktáž a doporučený itinerář cesty, varování před psy dingo, seznámení se se spolucestujícími (celkem 8 – 12 lidí) nakoupení proviantu v supermarketu, ubytování a noc v hostelu

8. v 8:00 odjezd na Fraser Island – největší písečný ostrov světa dlouhý 120 km, přístupný pouze vozy 4x4, kempování na pláži

9. pobyt na Fraser Islandu a objevování jeho krás, návštěva sladkovodních jezer a písečných dun, možnost řídit vůz na pláži podél oceánu, pozorování psů dingo, kempování na pláži

10. poslední den pobytu na Fraser Islandu, pěší turistika, návrat trajektem na pevninu, ubytování a noc v hostelu v Hervey Bay

11. přesun z Hervey Bay na sever do městečka Bundaberg, které je pro Australany synonymem rumu a zázvorového piva, návštěva světoznámého podniku a účast na „destillery tour“ spojené s ochutnávkou výrobků, přesun na sever, cestou návštěva dvou nádherných městeček Agnes Water a Town of 1770, kde kapitán Cook v roce 1770 poprvé přistál u australských břehů a zabral půdu pro Anglii, kochání se výhledem (přístavní městečka jsou poslední, kde se ještě dá surfovat, více na severu už nejsou kvůli Velkému bariérovému útesu na surfování vlny), během odpoledne cesta do města Gladstone, ubytování buď „ještě“ v hostelu nebo „už“ v kempu :-)

12. cesta „po dálnici“ na západ do asi 450 km vzdáleného národního parku Carnarvon, který patří mezi nejpozoruhodnější místa Austrálie – po cestě nic zvláštního není, takže by bylo fajn obětovat tento den na cestu a k večeru dorazit do Carnarvonu, ubytování v kempu Takarakka, noc ve stanu

13. pěší turistika po značených stezkách, obdivování skalních maleb starých tisíce let, jejichž autory byly aboriginské kmeny, noc v kempu Takarakka

14. pěší turistika v národním parku Carnarvon, dle zájmu možnost setrvání do dalšího dne nebo v odpoledních hodinách odjezd a přesun na sever, noc v divoké přírodě :-)

15. objevování krás australského vnitrozemí – „outbacku“, návštěva bývalého těžařského městečka Emerald (příp. i Sapphire)

16. napojení se na „kozoroží dálnici“ (capricorn highway) a cesta zpět na východ k pobřeží cestou návštěva Blackdown Tableland National Park, dojezd do města Rockhampton u pobřeží, kudy prochází obratník kozoroha, nocleh v kempu

17. úprk na sever, cestou návštěva Capricorn Caves, krásných skalních jeskyní, po dálnici přesun do městečka Airlie Beach – do tepla!, nocleh v hostelu

18. ráno nalodění se jachtu a první den „sailing trip“ kolem Whitsunday Islands, šnorchlování, focení kýčovitých záběrů, dojetí nad západem slunce, nocování na jednom z ostrovů

19. to samé jako předcházející den, relaxace, čtení brakové literatury, polykání prášků proti mořské nemoci, odsolování pokožky, znuděné pozorování života pod mořskou hladinou :-), noc na jednom z ostrovů

20. poslední den výletu na jachtě, návrat do Airlie Beach, nocleh v hostelu

21. po dálnici cesta na sever do města Towsville – brány tropického severního Queenslandu, zde prohlídka města a trajektem přesun na ostrov Magnetic Island, kde žije největší kolonie volně žijících koal na světě, ubytování, prohlídka ostrova, noc v hostelu

22. pěší turistika nebo možnost pronájmu kol po ostrově, návštěva Koala parku, pochování si koaly, znečištění trička jejich trusem, vycenění chrupu při vyblejsknutí japonskou fotografkou, koupání a další volnočasové aktivity, noc v hostelu na ostrově

23. pokračování třídenního výletu na Magnetic Island, v odpoledních hodinách návrat trajektem zpět na pevninu, přesun do 200 km vzdáleného Cairns, ubytování v kempu, noc ve stanu

24. prohlídka Cairns, návštěva místního informačního centra a rozplánování zbytku pobytu „v teple“ dle zájmu účastníků cesty, v okolí Cairns je nesmírně mnoho zajímavostí a atrakcí pro turisty, je zbytečné to plánovat nyní, noc v hostelu

návrh:

25. návštěva tropického pralesa Daintree Rainforest, noc v kempu

26. cesta ke Cape Tribulation - posledního místa, kam se dá na východním pobřeží dojet autem, které nemá pohon na všechna 4 kola, společné foto u CÍLE NAŠÍ CESTY na Cape Tribulation :-), noc v kempu

27. návštěva města Port Douglas a některého z národních parků v okolí, noc v kempu

28. návštěva krokodýli farmy a městečka Kuranda, noc v kempu

29. cesta na některý z ostrovů, noc v kempu

30. návrat do Cairns, noc v hostelu

31. ve 12:00 navrácení vypůjčeného a notně zdemolovaného vozu Nissan Tiida v půjčovně na letišti, nastoupení části výpravy do letadla společnosti JetStar a ve 14:30 přesun do Brisbane, zde opět využití letištního minisbusu, přesun do Brisbane, noc v hostelu

1. 8. v 5:00 budíček, v 5:30 odjezd na letiště v Brisbane, kolem 8. hodiny odlet do Soulu, s přenocování v hotelu v Jižní Koreji a v návaznosti další den ráno odlet směr ČR

Prosím neděste se toho, že to takhle vypadá, jakože se po cestě budeme nudit, Ewík má nasyslených spoustu materiálů a katalogů, seznamy kempů a ubytovacích zařízeních atd. Jen nejsem schopná to všechno teď popsat na jednom místě :-) Po cestě je tak neskutečné množství národních parků, že bych akorát všechny včetně sebe zahltila názvy :-)

Další doporučení účastníkům – v rámci přípravy se vyvarujte konzumace potravin, které se budou v hojné míře konzumovat během pobytu v Austrálii.

Zcela doporučuji poslední týden nekonzumovat těstoviny, rýži, grilovaná kuřata, tuňáka ve vlastní šťávě atd. Naopak se ve vlastním zájmu nadopujte vitamíny a minerály, např. taková rajčata asi hodně dlouho na svém talíři neuvidíte :-)))

Tolik pro tuto chvíli všechno, utíkám do práce, případné dotazy směřujte prosím do mé e-mailové schránky, stejně tak jako návrhy na vhodný čas pro Skype konferenci :-)

Během dneška byste také měli obdržet e-mail s dalšími podrobnostmi.

Zdraví zcela vysílený Ewík :-)

PS: Mapy s vyznačenou trasou si můžete zvětšit kliknutím na ně

Ve víru příprav

Tak jsem se s notíkem přesídlila na verandu, protože v mém pokoji je tak nesnesitelná zima, že už se tam fakt nedá vydržet. Zatímco tam musím sedět ve dvou mikinách a pořád klepu kosu, venku si přímo lebedím, stačí mi tričko :-) Zavládlo tu totiž nádherné počasí, obloha modrá a bez mráčku, naprostý klid a já se můžu soustředit na plánování, což je činnost, která mě, proč si to nepřiznat, poměrně dost baví :-) Mým spolubydlícím už škola taktéž skončila, takže Mathieu s Lennartem zvedli kotvy a na pár dní si se odjeli rekreovat na Magnetic Island na sever. No a party boy Lucas nemá tím pádem s kým pařit a sedí si v pokoji u počítače a sepisuje životopis a motivační dopisy. V Německu mají totiž povinnost absolvovat v rámci studia na VŠ tzv. intership, tedy stáž v nějaké společnosti, která se realizuje v oboru studia. Lucas to má vymyšlené pěkně – hledá si nějaké teplé místečko u velké nadnárodní společnosti s pobočkou v Latinské Americe :-)

A Ewík, ten si užívá rajského klidu, který ruší jen řev papoušků.

Pomalu balím, zařizuju, chodím do práce, čtu všechny brožury a materiály o cestování, které jsem si během 4 měsíců nasyslila a vůbec se tak nějak psychicky připravuju na cestu. Právě jsem zamluvila hostel v Brisbane, objednala další materiály na cestu, jako např. brožuru o kempech v Queenslandu, dolaďuju seznam věcí, které je potřeba před cestou nakoupit, propočítávám náš rozpočet, řeším, jestli si můžeme dovolit to a ono, sepisuju pokyny pro zbytek výpravy a tak no. Zkrátka jsem se delegovala do role „vedoucí zájezdu“ :-) Snažím se nasáknout všechny informace jako houba, abych se pak s nimi v pravý čas mohla vytasit a všechny ohromit :-))) Haha :-)

Ale aby to nevypadalo, že jenom sedím, tak v sobotu jsem se opět po měsíci a něco vypravila do Surfers Paradise. Kluci totiž zorganizovali rozlučkovou party pro široký okruh našich známých a přátel. Dokonce jsme si zamluvili i celou místnost v jednom z nejoblíbenějších podniků zvaném Coctails & Dreams (koktejly a sny :-) Celá party začala docela dobře takovým menším BBQ v jednom z obřích mrakodrapů, které lemují pobřeží na Gold Coastu. Výhled famózní. Sešlo se nás tam asi 20 a bylo to bezva. Pak jsme se v 9 hodin přemístili do klubu, kde to žilo jako blázen, a Ewík si opět připadal jako v Jiříkově vidění. Myslím, že úbory dívek na místních diskoškách by stály za hlubší rozbor :-)) Nechápu, proč mají potřebu chodit na deseticentimetrových jehlách, když se na tom klátí jak Velké Bidlo na chůdách :-)

Hrozně mě bavilo jednotlivé skupinky samiček a samečků pozorovat a představovat si jejich životní osudy. Myslím, že některé předměty, v nichž jsme se věnovali kritickým teoriím, marxismu, postmodernismu a všem novotám s ním spjatým, mě poměrně deformovaly. Např. jsem nemohla spustit oči z mladíka, který měl na sobě tričko s potiskem ve tvaru nábojů do samopalu, tak jako to měl na sobě Sylvester Stallone ve filmu Rambo. Ovšem ne že bych onoho mladíka pozorovala z toho důvodu, kvůli nimž se mladíci obvykle pozorují. Ne, já jsem přemýšlela nad tím, jak je ta hegemonie všudypřítomná :-))) V jednu v noci :-)

Jenomže zatímco Ewík se věnoval duševním procesům a poststrukturalismu, mí spolubydlící se věnovali procesům zcela jiným. Věnovali se procesům, které bych označila jako postdestilační. Když jsme asi ve 2 hodiny ráno club Coctails & Dreams opouštěli, zjistila jsem, že budu muset svého zcela pod obraz sťatého spolubydlího Mathieu dopravit domů. Sama. Ostatní se někam zdekovali :-) Představa to byla vskutku krásná. Vypadal, že bude zvracet každou chvíli. Fakt jsem se bála, že ho ani řidič nenechá nastoupit do autobusu :-) Naštěstí ho do autobusu vzal, ale Mathieu seděl vedle mě celou cestu, hlavu opřenou o sedačku před ním a z pusy mu tekly provazy slin, až měl mokré gatě. Byl to opravdu luxusní pohled :-) Když jsme vystoupili, tak se motal a vrávoral, až to pěkné nebylo, ale naštěstí se mi ho nějak podařilo zpacifikovat, takže jsme domů došli.

NEVER EVER AGAIN :-))) (UŽ NIKDY ZNOVU :-)))

Hlavně nepijte s Francouzema, protože oni vůbec pít neuměj :-)

Taky jsem vám slíbila poslední profil mého spolubydlícího. Je jím Australan Allen Elliot a je to Ozzík se vším všudy.

Mluví tak, že mu je fakt těžko rozumět, tedy nefalšovaným žvejkavým ozzie slangem a neustále se cpe něčím, co ostatní národnosti považují za naprosto nechutnou věc – pomazánkou Vegemite [vedžemajt]

Neptejte se mě, jak to chutná, popis by tento elektronický papír neunesl, je to prostě hnusné a odporné, takový jakoby strašně zahuštěný hovězí bujón s drožďovou příchutí, ale jelikož Ozzíci se tímhle krmí od kolébky (a podezřívám je, že maminky v tom kojencům omatlávají i dudlíky), jsou na tu příšernou kombinaci zvyklí a diví se, že všichni ostatní z toho zvrací.

Jak mi Allen vysvětlil, Vegemite je plný vitámínů, je to prostě vitamínová bomba, neskutečně zdravá, a proto je tzv. Vegemite sendvič je u nás na denním pořádku. Jí ho pochopitelně ale jenom Allen :-) Nepochybuju o tom, že i během BBC trip bude příležitost Vegemite ochutnat, případně ho zájemcům ráda přivezu jako suvenýr z cest :-)

Ale to jsme odbočili od Allena. Tak tedy, je mu 29 a studuje – jak jsem nedávno i prakticky využila – zdravotnický obor, je to jakási příprava na medicínu, ale Allen na medicínu nepůjde, protože na to nemá finance, a chce se místo toho stát záchranářem a lítat ve vrtulníku. To je tady v Austrálii trochu taková nutnost mít hodně helikoptér se zdravotníky, protože když se něco semele kdesi v outbacku na farmě, tak by taky pacienta do nejbližší nemocnice mohli vézt několik dní :-)

Dlouho jsem váhala, jestli mám psát něco o Allenově minulosti, protože to je docela citlivé téma, ale pak jsem si řekla, že asi jo, jelikož právě to, čím si prošel, ovlivnilo to, jaký je teď. Takže pokud by vás zajímalo, proč v 29 studuje ve 2. ročníku na univerzitě, tak důvodem je to, že má za sebou období, v němž neholdoval ani tak knihám, jako spíš drogám. Vyzkoušel všechno možný, seznam by to byl dlouhý :-) Prošel si odvykačkou, byl 2 roky čistej, pak ho opustila holka, spadnul do toho zas, ale naštěstí se z toho sám vyhrabal. Rozhodl se změnit celý svůj život, zapsal se na univerzitu a fakt docela maká. Dneska už byste to na něm nepoznali. Samozřejmě, že tohle všechno na nás nevybalil první týden, co jsme tu bydleli, lezlo to z něj spíš tak postupně, až najednou ta skládačka do sebe začala zapadat.

Allen je člověk, kterej to v životě neměl moc lehký a o to víc si vážím toho, jak se chová teď, protože kdykoliv něco nevím, tak vždycky poradí a pomůže a má tady v domě zkrátka takovou přirozenou autoritu řekla bych. A ta není způsobená jen respektem vůči Allenovi, ale taky jeho výškou, která je dva metry :-)

Je to takovej trošku hippík, hraje na kytaru věci od Kurta Cobaina a chystá se nikoliv spáchat po jeho vzoru sebevraždu, ale napsat knihu. Román. Mělo by to být něco jako Jack Kerouac „Na cestě“. Prý :-) Tak uvidíme, necháme se překvapit.

Allen taky vlastní motorku, na níž jezdí o víkendu do práce. Pracuje jako šéfkuchař v jedné restauraci, takže nejenže nám občas nosí vzorky, ale taky dost často vaří sám. Pokud nemá chuť na Vegemite sandvič, of course :-)

Tak já jdu taky něco pozřít a utíkám do práce. A příště se můžete těšit na připravovaný příspěvek s detailním popisem trasy a MAPOU!

Všechny čtenáře zdraví Ewík – toho času hlavou dolů :-)

Přišly mušky, chtěly tužky, přišly včelky pro pastelky, přišel Ewík, dal jim stovku, dostal za to tetanovku

Aneb jaká by to byla zkušenost s Austrálií, kdybychom nevyzkoušeli i místní zdravotnictví :-) Když už, tak už, že jo!

A tak, jelikož jsem dívka zodpovědná, pokousání pejskem v parku jsem se rozhodla ukázat paní doktorce. Pojištění mám, tak co, ať se to aspoň neplatí zbytečně.
I smluvila jsem si schůzku na zdravotním středisku Griffith University, kam jsem krátce po obědě naklusala. Žádné fronty nic, na minutu přesně jsem seděla ve vyšetřovně, paní doktorka ránu omrkla a nic závažného na ní neshledala, řekla, že kolega (spolubydlící) odvedl dobrou práci při čištění a že by to mělo být v pohodě. Jen jestli jsem prý očkovaná proti tetanu.

No jasně, že jsem! To bych si přece nelajzla chodit po tomto světě neoočkovaná proti všem možným zákeřnostem, černým kašlem počínaje a žloutenkou konče. Když se paní doktorka ještě ptala, jestli jsem byla očkovaná v posledních pěti letech, tak to už jsem s odpovědí trochu zaváhala, ale řekla jsem si, že jsem přece nesmírně zodpovědná osoba a že očkování si hlídám, takže určitě v tomhle problém nebude.

Ale byl.

Cestou domů se mi to v hlavě trochu rozleželo a začala jsem pátrat. Kdy já jsem to sakra vlastně byla očkovaná???

Není nic snazšího než se spojit s vlastí rodinou a požádat o kontrolu očkovacího průkazu.

Zrada. Průkaz doma není.

Tak co teď.

Internet.

Spása.

Tam se dá všechno vygooglovat.

Informace o tom, že se běžně očkuje ve 14, mě moc nepotěšila.

Přeočkování každých 10 let.

To znamená, že zrovna začínám přesluhovat.

Sakra.

Jak jsem mohla odjet do Austrálie a nezkontrolovat si očkování???

Trochu pozdě tlouct hlavou o zeď.

Tak co teď? Rána vypadá v pohodě, ale co když… hlodá ve mně červík.

Internet nabízí pomocnou ruku. Zjišťuju, co je to ta tetanová bakterie vlastně za příšeru. Co umí a jak rychle to umí.

Budete-li někdy ve stejně situaci, nedoporučuju vám podobné věci ověřovat těsně před usnutím.

Jednak neusnete a jednak se vám bude zdát, že jste se probudili a vaše ruka postupně černá :-)

Tak ráno znova na kolo a znovu buším na dveře ordinace.

Naštěstí je sestřička na podobné zmatkáře zvyklá, mám přijít za hodinu, prohlédne mě odborná sestra. Odborná sestra mě prohlédne, ale nemůže mi předepsat protitetanovou injekci. Další hodinu sedím v čekárně. Čekám, až paní doktorová vyšetří všechny na dnešek objednané. Poté na mě konečně mává papírem. Musím jít do centrální univerzitní pokladny a zaplatit 35 dolarů a s účtenkou se vrátit. Vracím se a čekám další hodinu, než mě může sestra píchnout vakcínu.

Sestra mi do levého ramena zabodává injekci a já jí několikrát děkuji za záchranu života :-)

Sestřička mě varuje, že budu mít asi následující dva dny zvýšenou teplotu.

Je mi to jedno.

Hlavně, že neumřu.

Na tetanus :-))))

Takže takhle jsem zabila dneska celé dopoledne. Mám-li to shrnout, pak australské zdravotnictví funguje docela dobře, pokud je člověk objednaný. A pojištěný :-)

Poprvé i podruhé jsem v ordinaci byla asi 3 minuty a při odchodu mi sestra dala podepsat účtenku, kterou budou fakturovat mojí zdravotní pojišťovně.
34 dolarů za 3 minuty, to je mazec :-))
Ale není to nic proti jedné známé, které trhali zub moudrosti a naúčtovali jí za to 450 dolarů. Na zubaře se pochopitelně zdravotní pojištění nevztahuje, a tak doufám, že můj moudrák si ještě nejméně 7 měsíců pobude na svém čestném místě :-)

Po očkování jsem se vypravila do práce. Začalo kolečko vysvětlování, proč odjíždím do Cairns. A do zblbnutí pořád do kolečka do kola :-)

Opravdu se mi tuhle práci nebude opouštět lehce, kolegové mi budou dost chybět myslím… A členové klubu taky of course. Jak už víte, páteční služba patří k mým nejoblíbenějším, protože pánové jsou v takové povznesené náladě. Dnes to bylo obzvláštně veselé, neb jsem obdržela 2 nabídky k sňatku, jednu žádost o telefonní číslo a jedno pozvání na rande :-)))
Ale já jako spořádaná dívka jsem se ze všeho hezky vymluvila, takže se nemusím ani vdávat, ani blokovat hovory z neznámých čísel :-)

Doufám, že dědouškové nebudou prolévat potoky krokodýlích slz, až jim příští týden řeknu všem na rovinu, že to je můj poslední týden s nimi :-)

Je to tak hrozně zvláštní… Postupně mě dohání jakási nostalgie, najednou to tady všechno tak strašně rychle končí, všichni si domlouvají termíny na rozlučkové párty a rozlučkové večeře… Stejně si myslím, že nebude možné se se všemi rozloučit nějak důstojně. Na druhou stranu svým způsobem ani není potřeba se nějak důstojně loučit. Existuje přece Facebook! (vypůjčený překlad zní „kniha ksichtů“ :-)

Je to vůbec poprvé v životě, co odněkud odjíždím a mám na všechny kamarády a známé přímý kontakt v podobně aktualizovaného profilu, e-mailové adresy, fotek a můžu kdykoliv kohokoliv z nich kontaktovat a poslat jim vzkaz. Neuvěřitelné :-)

Jen myslím, že u některých jedinců bude potřeba jistá „přestávka“. No nazvěme to spíš oddechovým časem. Asi jste to tušili, takže to jen potvrdím – ano i v ráji nastaly problémy. To zlodějské intermezzo nějak zvláštně narušilo vztahy a pokazilo atmosféru, která tu před tím panovala. Nevím, co se stalo, ale náš milý francouzský spolubydlící Mathieu je prostě poslední 3 týdny takový divný, chová se dost nepříjemně, neustále někoho pomlouvá, což mi přijde jako úplně pitomej nápad za situace, že obýváme dům s papírovými stěnami, kde je slyšet totálně všechno. Takže nevím, proč si myslí, že když drbe v kuchyni, že ho všichni ostatní neslyší :-) Dokonce se začal hádat se svým „nerozlučným dvojčetem“ Lucasem a to už je teda co říct.

Takže to je věc, ze které jsem zklamaná, a mrzí mě, že k něčemu takovému muselo dojít, obzvlášť když na začátku to byla taková idylka :-)

Ale abych nebyla taková negativistická pořád, jednu dobrou zprávu bych taky měla. Včera mi přišlo oznámení, že mi bylo prodlouženo vízum. Což znamená, že letenku si můžu přebookovat z 31. července na prosinec. Jupíííí! Slavte se mnou! 4. srpna mi v Cairns začíná jazyková škola, tak uvidíme. Zatím mám pocit, že si tady tu angličtinu moc nekultivuju, spíš prasím :-) Ale když to k tomu tak strašně svádí! Australani v hovorovém jazyce třeba klidně říkají „He don’t like it" namísto „He doesn’t like it“ A já si tady ty chyby tak akorát fixuju :-)))

Jinak se taky snažím trochu pracovat na diplomce, dělám si výpisky z moudrých knih a do toho neustále řeším přípravy na cestu. Dostala jsem žádost o to, abych na blog umístila plánovaný itinerář cesty včetně popisu trasy na mapě. Což o to, nápad je to pěkný, uvidíme, jestli se to Ewíkovi taky podaří nějak pěkně zrealizovat. Abyste včil měli přehled, kde se zrovna s naším Nissanem Tiidou nacházíme. Tohle autíčko, to je vůbec kapitola sama pro sebe. Vůz Nissan Tiida, který si budeme pronajímat, je takové zvláštní hybridní vozidlo. Ne že by bylo do vody i na pevnou zem, ale cítím tu hybridnost v tom, že Nissan je on, kdežto Tiida je ona. Ještě to budeme muset nějak pořešit, protože přece jenom označení vozu musí být pro celou posádku jednotné :-)))

No dobře, už končím. Jak by řekl pan kolega Končelík: „Smyslem je nezanášet nám sem nové problémy.“

Dávám si ale socialistický závazek, že ještě než se vydám teplu a dobrodružství vstříc, dám sem fotky z Musgrave Hill Bowls Clubu. A ještě vám taky dlužím portrét posledního ze svých spolubydlících – Australan Allena. To se musí napravit. Bez toho se do Cairns nejede :-)

To by taky Ewík mohl skončit za trest takhle :-)))

Furt něco

Nedá mi to, abych se nevrátila k větě, jíž jsem načínala jeden z minulých příspěvků:

„Zkouškové období má jednu nezpochybnitelnou výhodu. Když skončí, uvědomíte si, jak je na světě krásně :-)“

A krásně mi opravdu bylo. Teda aspoň chvíli.

Když jsem v pondělí odevzdala esej, zašla jsem si do naší school canteen na pozdní oběd. Za odměnu :-) No a s žaludkem plným jistých po sečuánsku upravených potvor jsem se vydala na cestu domů.

Bylo krásné, skoro letní odpoledne... Sluníčko se pomalu klonilo nad obzor a já jsem si tak v duchu plánovala, že si vezmu foťák a půjdu si konečně nafotit to jezírko plné leknínů, co kolem něho každý den jezdím parkem.

Jenže zrovna když jsem zvažovala pozitiva ranního světla a negativa ranního vstávání se ke mně najednou přiřítilo psisko.

Protože jezdím tímhle parkem den co den už skoro čtyři měsíce, tak vím, že to je park pejskařský. Vždycky zavolám na páníčka „Hello“ a přibrzdím, aby se mi nějaké to nebohé čtyřnohé zvíře nezamotalo pod kola. Stejně jsem to udělala i teď.

Přilítnul pes, tak jsem zastavila, jenže ten pitomej čokl se na mě vrhnul a několikrát mě rafnul. Ale jak!
Když ukojil své masochistické choutky, tak zdrhnul. Samozřejmě, že po jeho majiteli se slehla zem jak by smet.

S prokousnutým lýtkem jsem se teda pokoušela se co nejrychleji dopravit domů. Asi po minutě jsem kousanec omrkla a dost mě překvapilo, že už tam byla kolem toho modřina jako hrom. To jsem vůbec nevěděla, že to jde tak rychle! :-)

Doma se svěřila do péče svého spolubydlícího Allena, který studuje nějaký zdravotnický obor u nás ve škole. Takže jsme to vydesinfikovali a zavázali.

Samozřejmě mě napadlo, jestli s tím nemám jít k doktorovi, protože vím, že u nás se musí kvůli vzteklině. Ale vzteklinu tady v Austrálii prý nemají. Takže hrozí více méně jen nějaká ta infekce.

No to víte no, já musím mít prostě pořád něco extra. To nejde, abych já žila šedým a nudným životem bez zajímavých momentů :-)

Zatím to po dvou dnech vypadá s nohou docela dobře, modřina teda bolí, ale je to spíš jako takové bolavé naražení. Sleduju to, takže žádné strachy :-)

Naopak mám i zprávy pozitivní a to, že moje tělesná teplota se s odevzdáním eseje o něco zvýšila! Je to sice paradoxní, ale v pondělí večer jsem uléhala již jen standardně ve dvou mikinách (bez zimní bundy) a dnes v noci dokonce již jen v mikině jedné! Jak progresivní vývoj :-)

Faktem je, že ještě pořád dospávám manko, které jsem si vytvořila během toho nechutného závěrečného finishe ve škole. V noci z neděle na pondělí jsem již pro jistotu ani spát nešla, neb to nemělo cenu.
V 4 ráno začínal přece fotbal! :-)
Díky komentátorům Radiožurnálu jsem byla celou dobu s „našimi chlapci“ u toho a pracovala zároveň na poznámkovém aparátu své práce :-)) Závěrečná patnáctiminutovka mě pobavila jako už dlouho nic :-) Mé zaujetí se mnou však žádný z mých spolubydlících nesdílel. Šetřili si to totiž na noc z pondělka na úterý. To hráli totiž Němčouři s Rakušany.

Ve 4 hodiny ráno se celým domem začalo ozývat: „Deutschland, Deutschland, über alles…“

Úroveň hlasitosti stereofonní soustavy reprodukující německou hymnu byla samozřejmě na maximu. Lucas sezval k nám do obýváku všechny své německy mluvící kámoše široko daleko, takže si tady pánové udělali regulérní mejdan. Jen ty mexické vlny jim nějak nešly :-)

Mně by to ani až tak moc nevadilo, že mě nenechali ani vyspat, akorát, že druhý den ráno v 8 měla přijít naše domácí Chris, kvůli čemuž jsem den před tím dvě hodiny celý barák uklízela.

Takovou spoušť, jakou jsem po fotbalovém přenosu našla v obýváku a kuchyni ráno, to bych vám teda vidět nepřála. Úplně se mi z toho orosila kontaktní čočka! Po nájezdu úklidové čety nebylo ani památky. Všude akorát bordel, plechovky od piva, chipsy… no bylo mi z toho fakt zle.

Tak jsem se rozhodla, že Chris dopřeju ten luxus, aby viděla, jak její obývák taky občas vypadá :-) Aby si pro příště rozmyslela, jestli se jí skutečně vyplatí brát do podnájmu Němce :-)))

Fuj, fuj, jsem já to ale xenofobní Ewík :-)

Deutschland, Deutschland, über alles….

:-)

Jinak se nic moc zajímavého od neděle nestalo, dneska jsem oznámila v práci, že 1. července končím a mizím na sever. Můj manager Brian se mě zeptal, jestli jsem si to dobře rozmyslela a jestli vím, jaké tam na mě čeká vedro.

Ani nevíte, jakou mi svou otázkou způsobil radost :-)

Zdraví rozradostněný Ewík

Tak. A dost.

V životě člověka nastane občas okamžik, kdy je potřeba se podívat pravdě do očí.
Jisté signály o závažnosti skutečného stavu jsem sice měla již dříve, např. při nocování v Durmitoru na Balkáně, ale procitnutí přišlo teprve v noci na dnešek.

Tak tedy jak s tím ven? No jako v těch amerických filmech přece: „Ahoj, já jsem Michael a jsem alkoholik.“

Takže: „Ahoj, jsem Eva a jsem termoregulačně nedochůdná.“

Ano, vážení, jsem nemocná a už nemá cenu to zamlouvat a maskovat chladným queenslandským počasím. Dnešní noc totiž byla kritická. Vše začalo už večer. Pracovala jsem pozdě do noci na své poslední eseji a kolem desáté hodiny jsem začala mít velmi nepříjemné pocity. Venku přituhuje, říkám si. Chladno už mi bylo od rána, ale zatímco jsem si celý den a večer vystačila se třemi vrstvami (tričko, mikina, fleecová mikina, džíny), s blížící se půlnocí mi konečky prstů odmítaly hbitě běhat po klávesnici, jak byly ztuhlé zimou.

Dobře, říkám si, asi na nás jde tlaková níže od Indonésie. Zabalila jsem se do deky.

Nic.

Oukej, říkám si, ale zamkneš dveře. Vstala jsem, zamkla a oblékla si navrch ještě tu novou zimní bundu, kterou jsem si minulý týden „v akci“ pořídila.
Kdyby mě takhle viděl některý z mých spolubydlících alias bratrů, tak se obávám, že už se mnou neztratí slovo a požádá o přerušení pokrevních vazeb :-)

Tak nějak jsem přežila zbytek večera, jelikož mě přece jenom trochu hřálo vědomí z dobře odvedené práce, a v jednu hodinu si říkám, že je čas jít spát a že se aspoň pod peřinou zahřeju. Jak si určitě pamatujete, mám od naší paní domácí Chris dvě deky, protože je mi pořád taková zima.

Sundám zimní bundu a šup do pyžama. Jako obvykle teplé pyžamové kalhoty, tričko, jedna mikča, na to fleeska a šup pod deku. Jéééje, to se to bude usínat, až se mé tělo prohřeje.

Zabalím se, ucpu všechny otvory, kudyma by mohlo profukovat, a čekám. Čekám pět minut…

Čekám deset minut… A nic. Teplo nepřichází. Nemá odkud. Myslím, že jsem tak podchlazená, že v nemocnici by mě umístili na termopodložku a monitorovali mé životní funkce.

Tak si říkám: „No sakra, je tohle normální?“ Učiním poslední pokus. Zahrabu se pod deku celá i s obličejem. Zkouším aspoň vlastním dechem ohřát okolní vzduch na přijatelnou teplotu „abych vůbec usnula“. Místo toho se mi jen od usilovného dýchání a nadbytku CO2 začíná motat škeble. Ale vzdát se pracně vytvořeného tepla? Ani omylem!

Rukou našmátrám na nočním stolku skleničku, v níž je brčko.

Chvíli to zkouším, ale průměr je malý a šnorchlu se to bohužel nevyrovná.

Přemýšlím, co teď.

Po 20 minutách od ulehnutí vstávám a jdu k věšáku.

Oblékám se do zimní bundy a nadávám si do magorů, co jezdí za teplem do Austrálie.

Potom mě napadá: „Co když si ze mě kluci vystřelili a otevřeli mi okno, které je normálně pořád zavřené?“ Kontroluji a žádné závady neshledávám. Pátrám však dál. Bohužel nemám ani pod postelí otevřenou ledničku, ani ve skříni sklad zmrzliny. Tak jedině, že by snad mým pokojem vedlo do Dubaje nějaké potrubí s dodávkami „svěžího vzduchu z Antarktidy“.

Oblékám si druhé ponožky a v zimní bundě s kapucou přes hlavu uléhám znovu.
Na zahřátí čekám marně. Ani dvě peřiny nezajistí, že můžu v klidu usnout. Klepu kosu a převracím se ještě dobré dvě hodiny. Kolem 3. hodiny ráno naposledy kontroluju čas a ztrácím o sobě iluze.

Poslední zbytky, které jsem ještě kdesi hluboko uvnitř uložené měla.

Ráno se probouzím a jsem totálně zmrzlá.

Zvažuji přestěhování do tropů, ale nevím, jestli mi vůbec něco pomůže.

Možná mi to prostě není souzeno a zahřeju se až jednoho dne v pekle :-)

S omrzlinami a mrtvolně ledovými prsty vás zdraví termoregulačně nedochůdný Ewík

PS 1: Upozorňuju všechny, že tohle NENÍ VYFABULOVANÁ HISTORKA! Kdo mě zná, ten ví své :-)

PS 2: Od zítřka spím ve spacáku, abyste věděli. V tom do mínus patnácti stupňů. Co já se tady s tím budu rozčilovat!

Tak. A je to.

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována.

Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal...“

Klement Gottwald na Václavském náměstí, 25. února 1948

„Právě se vracím z Griffith University od lektorky Caron. Dnes odpoledne jsem paní lektorce předala dva vypracované úkoly pro splnění studijních povinností, které byly vyhlášeny 3. března tohoto roku. A současně jsem paní lektorce navrhla termín, kdy se mohu vypravit k ní domů na BBQ.

Mohu vám sdělit, že paní lektorka oba mé úkoly i všechny návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijala…“

Eva Kvasničková v 20 Neville Ave, 12. června 2008

Omlouvám se za tento připitomělý žertík, ale když já se na tuhle chvíli tak těšila :-)))

Tři úkoly ze čtyřech jsou odevzdané. Ještě poslední esej v pondělí a já si budu moct konečně říct: "Tak. A je to!"

Ale teda byl to boj. Ušila jsem si totiž sama na sebe pořádný bič. Téma jsem si vybrala zajímavé, ale docela těžké na to, že to budu psát anglicky. Hodně filozofie, Karla Marxe a ostatních teoretiků a na to já nejsem zrovna expert, abych tlumočila cizí názory, které už přede mnou někdo přežvýkal :-) Točilo se to kolem postmodernismu, nakupování, konzumního stylu života, komodifikace, životního stylu a to všechno jsem vztahovala k socialismu 70. let. Proseděla jsem nad tím desítky hodin, fakt nekecám, čestný pionýrský :-)

Už mi to lezlo na mozek, takže jsem velmi ráda, že tohle téma můžu na pár měsíců nebo možná spíš pár let „uložit k ledu“ :-)
Teď je ještě přede mnou sémiotická analýza těch reklam Benettonu, takže jak dopíšu blog, tak se na to musím vrhnout.
Hlavně musím využít čas, dokud je v domě klid.

Jak se totiž zešeří kolem půl šesté, naši chlapci si zalezou do pokojíčků a jsou jako myšky, dům je tmavý a tichý… Taky tápete, co se to děje? No oni odpočívají do zásoby! Ve 2 hodiny v noci se totiž začnou vzájemně budit a už slyším jenom: „Oleeeeeeeeee, oleeeee oleeeeeee oleeeeeeeeeeee….“
Jestli jste si jako já mysleli, že to je pokřik „typicky český“, tak vás musím zklamat :-)

Zkrátka a dobře, telka v obýváku se pustí na plný pecky, zasedne se do křesel, otevře se pívo a pak se „supportuje“ do čtyř nebo do pěti do rána. Samozřejmě potom následuje ještě patřičně „odborný a fundovaný rozbor“ všech situací. Už jim chybí jenom elektronická tužka :-)

Ještěže aspoň panuje shoda v tom, komu se bude fandit. Ani jeden národ zastoupený v našem domě se totiž zatím s tím druhým ve skupině nestřetnul a pánové si své národní týmy podporují vzájemně :-)

Zuřivě fandí a já se při tom pokouším usnout, což se mi většinou nedaří, takže se chvíli dívám s nima.

Ale aspoň je sranda.

Co mě však překvapilo, jsou silně antiitalské nálady v našem domě! To jste měli vidět, když hrála „Squadra Azzura“ s Nizozemskem. Tak jsem se rozhodla, že musím sympatie trochu vyvážit a začala jsem odteď Taliány podporovat.

Třeba tím, že vám ukážu, že Italové nejsou žádný „héééérečky“. Se koukněte, jak na tréninku dřou a makaj :-))))

My teď v našem domě prostě žijeme fotbalem. Že zrovna vrcholí zkouškové období byste poznali jen podle toho, jak se nám v kuchyni kupí desítky plechovek od RedBullů. To víte, někde se to noční manko dohnat musí :-)))
Zkrátka a dobře o zábavu máme postaráno. Až se mi z toho vyklubala ona „rostoucí“ osmička. Prostě najednou byla venku a já si řekla jenom: „Tak. A je to!“
Ale musím ji pochválit, vůbec neprudí, nechává mě v klidu se učit a zpracovávat eseje. Za to ji neustále hladím jazykem :-))

No a pak mám krom vyklubané osmičky ještě jednu dobrou zprávu. Přišly nám výsledky testu z předmětu Culture, Media and Society. Sice jsem se trochu neomaleně chvástala už minule, jak se mi to povedlo, ale když přišlo na řadu „rozlepování obálek“, tak mi teda nebylo vůbec do zpěvu. Výsledky přišly jako soubor v Excelu, kde nebyla jednotlivá jména studentů, ale výsledky byly přiřazené k našim studentským číslům. A já v té nervozitě to svoje nemohla najít!
Začala jsem si projíždět pro jistotu všechny výsledky, abych se aspoň mohla utěšit, že jsem nebyla nejhorší. No nebyla.

Výsledky byly uváděné v procentech a průměrný výsledek byl asi 70 %, což není úplně špatné na to, že zkoušku skládalo asi 80 lidí. Tak mě zajímalo, kdo měl procent nejvíc. Našla jsem si, že nejlepší výsledek zkoušky byl 91,62 %.

A málem mě porazilo, když jsem hned vedle toho našla svoje studentské číslo :-)))) No Colombo hadr :-)

Takže tady Ewík poněkud nahlas vykvík a šel jsem si dát panáka :-)

Jako kdybyste mi v březnu řekli, že budu mít v červnu nejlepší výsledek ze všech studentů, tak bych vám řekla, že dřív mi z nebe spadne do klína koalí bobek, než by se něco podobného stalo.

Ale stalo. Takže koalí bobek ve formě suvenýru z cest asi fakt nebude :-)))

Tak. A je to :-)

Hezký den všem přeje Ewík

O narozeninách britské královny, o přezdívkách, o odvážné uklízečce a o pěně „jako obvuáčky“ :-)

Zkouškové období má jednu nezpochybnitelnou výhodu. Když skončí, uvědomíte si, jak je na světě krásně :-)

Já jsem momentálně ve zkouškovém zhruba někde v poločase a nevím, jestli mám nedočkavě odpočítávat jeho blížící se konec, nebo se naopak modlit, aby přišel co nejpozději. SAMOZŘEJMĚ NESTÍHÁM, JAKO VŽDYCKY!
Zkrátka se s těmi svými úkoly a eseji moc crcám, snažím se to mít „éňo ňůňo“ a někdy je to spíš na škodu. Zpracovávám moc témat, dělám výpisky z příliš mnoha knih a vůbec, efektivita mé práce je celá jakási pofiderní.

Ještěže se aspoň můžu jít občas „odreagovat“ do práce. Musgrave Hill Bowls Club je zkrátka místo, které se mi nebude opouštět úplně lehce. Práce tam by se mohla možná zdát na první pohled stereotypní, ale není to tak docela pravda. Důkazem budiž třeba dnešek.

Ranní směna mi začínala v 8:00. Když jsem před vchodem oklepávala deštník od pozůstatků dešťové přeháňky, nestačila jsem zírat. Dveře nikde.
A sakra, řekla jsem si. Že bychom měli v noci zase návštěvu?
Bylo to tak. Opět přepadení, opět s cílem ukrást alkohol. Tentokrát to ovšem bylo téměř jako v akčním filmu. Zloděj si to totiž do klubu zamířil v době kolem 4. hodiny ráno. A to neměl dělat. Ve 4 hodiny ráno to sice vypadá, že všichni spí, protože venku je ještě tma, ale naše „cleaning ladies“, abych je tady nenazývala uklízečkami, už se v tu dobu činí a ohánějí se košťaty, mopy, vysavači a kýbly s vodou.

Milý zloděj je tedy, mírně řečeno, trochu vylekal. Jelikož dámy uklízí ve dvojici, tak ta jedna dostala skoro infarkt. Ovšem druhá dáma se do něj pustila. Začala na zloděje křičet, ať okamžitě vypadne a co si to jako dovoluje nebohé uklízečky takhle lekat! Kdyby prý v ruce měla v tu chvíli mop a ne jen hadr, tak by se do něj prý pustila přímo a hrozil by mu nejeden vážný úraz.

Představa kung-fu uklízečky, která jako želva ninja Donatello s tyčí mydlí svého protivníka, mi přijde nevím proč nesmírně komická :-)

Naše milá cleaning lady Olga to celé završila tím, že mladíkovi od plic vynadala, proč chodí krást v době, když tam ona s kolegyní uklízí. Prý ať si tam příště chodí krást, když tam není žádný personál :-)))
To už se ale bídný chmaták dal na útěk a myslím, že si to ještě hodně rozmyslí, jestli zase příště půjde krást do našeho klubu :-)

Možná by si Olgu mohli najmout jako ostrahu, kdo ví :-)

Celé ráno tedy nebyla řeč o ničem jiném, než o této události. Sloužila jsem dnes s managerem Robem, a jelikož celou noc lilo jako z konve, greeny na bowls byly uzavřené, a tudíž bylo v klubu jen pár štamgastů, kteří bez svého pivka v 9 ráno prostě nemůžou být.

Když jsem splnila všechny úkoly a připravila bar k provozu, tak jsem jaksi neměla do čeho píchnout, proto mi Rob přinesl takovou zvláštní mašinku a dostala jsem za úkol umýt všechny sklenice. Ano, čtete správě. UMÝT VŠECHNY SKLENICE V CELÉM KLUBU.
Nejdřív se mi z toho úkolu protočily panenky. Myslela jsem, že zlá macecha, která dala Popelce přebírat hrách a čočku, „aby se zabavila a nemyslela na blbosti“, existuje jenom v pohádce. Vůbec jsem nechápala, proč mám mýt sklenice, které se pochopitelně myjí po každém použití.
Ale tohle byla taková zvláštní mycí procedura. Obvykle totiž sklenice dáváme do myčky, kde se myjí jenom horkou vodou a sterilizují v páře. Proto se čas od času vytáhne tohle zařízení, kam se nalije saponát a leštidla a všechny sklenice se pak blyští. Jako v reklamě :-)

Mašinka to byla zajímavá. Do kádě s vodou se umístí takové štětky a ty samy rotují. Takže člověk jen rukou vezme dvě sklenice, ponoří je do kádě, chvíli je nechá, aby si sklenice se štětkami trochu zalaškovaly, a po pár vteřinách je vytáhne a jde se na další.

Na začátku se mi z toho úkolu sice orosilo čelo, ale jelikož krom toho fakt nebylo do čeho píchnout, tak jsem hrdinně myla sklenice celé dopoledne. Všichni se na mě chodili k baru dívat jako na neobvyklý úkaz. Musel to být totiž poměrně legrační pohled. Já stojící s rukama po lokty ponořená v kádi, kde není vidět nic jiného než obrovská masa bílé pěny. Rob to totiž trochu přehnal se saponátem, takže jsem si připadala jako v obrovském bublifuku. Pěnu jsem měla všude. Káď totiž vypadala jako v té pohádce Hrnečku, vař. Jak se točila ta turbína, štětky v kádi neustály produkovaly další a další decimetry krychlové husté bílé pěny. A ta unikala, kudy to šlo. V jednu chvíli jsem naměřila pěnový sloupec snad 30 cm :-)

Když bylo dílo hotové, začali se kolem poledního scházet obvyklí členové na své odpolední pivko a poklábosení s přáteli. Je to musím říct poměrně fajn pocit, když za vámi každý nově příchozí přijde k baru, aby pozdravil a zeptal se na obligátní: „How are ya?“ (tedy jak se daří? vyslovováno zkomoleně jako [hauvája] :-)

Jsou to povětšinou opravdu velmi milí pánové, je mezi nimi pár morousů, ale i na ty se mi postupně daří nějak vyzrát :-) Hlavní je, že už si pamatuju, kdo, co, jak a z čeho pije, kolik co stojí, kdo co nesnáší a tak.

Jako obvykle bylo pro členy klubu dnes připraveno několik zajímavostí. Tak předně se konal turnaj v šipkách. Najednou se na baru objevil jeden z hráčů a prý jestli bych jim nemohla vylosovat vítězný lístek. Tak jsem vylosovala č. 412 a pak jsem to musela jít „vyhlásit místním rozhlasem“!!
Připadala jsem si fakt hrozně, měla jsem šílenou trému a úplně se mi klepal hlas, strašný!!! Ani nevím, co jsem tam přesně mekotala, akorát si pamatuju úvodní formulku „Attention, members and guests…“ :-)

No všichni z toho měli samozřejmě strašnou bžundu, že Ewík hlásí do rozhlasu. Kdyby chudáci věděli, že takhle týrám i dětičky u nás doma, asi by mi honem rychle vymysleli nějakou novou přezdívku :-)
Těch už tady u protinožců vlastním hned několik. Tak předně doma mi kluci říkají BigSis, tedy zkratkou od „Big Sister“, což znamená „Velká ségra“ :-)
Ve škole nevím, jestli mám nějakou přezdívku, nejspíš ne, a tak mě nejvíc baví shromažďovat přezdívky v klubu. Hlavně jedna mě zaujala. Je totiž nesmírně zvukomalebná!

Cheeky Czech Chick [číky ček čik]

Schválně si to zkuste říct aspoň pětkrát rychle za sebou :-)

Překlad je možná poněkud zavádějící: drzé české kotě :-) To teda fakt nevím, kde na tom jako byli :-)))
Ale když o tom tak přemýšlím, tak vlastně mám jednu přezdívku, kterou mám ještě radši: „Smiley“ [smajli], což znamená něco jako „smějící se“ nebo „usmívající se“.

Takhle když mě některý ze štamgastů osloví, tak si dávám obzvlášť záležet, abych mu natočila pěknou pěnu :-))
Samozřejmě nebudu zapírat, že mi není nepříjemné, když se mnou pánové na baru vtipkují. Můj šéf Rob tohle samozřejmě ví, takže se rozhodl, že toho patřičně využije. Poslal mě „do terénu“ prodávat lístky na tombolu!

Dostala jsem pokladnu a musela obejít všechny přítomné, jestli nechtějí vyhrát něco málo z plodů moře. Při pohledu na krevety se mi zvedal žaludek, ale úkol jsem se snažila splnit se ctí. Byla to ale docela legrace. Robův plán vyšel dokonale. Všichni mi chtěli udělat radost, takže si pár lístků do tomboly koupil skoro každý, a Rob si mnul ruce, jak jsme dnes trhali s prodejem rekordy :-)))

Myslím, že až se vrátím, tak si do životopisu budu moct připsat zkušenosti nejen s čepováním piva a vyplácením výher na automatech, ale taky s „osobním prodejem“ :-))))

Normálně bych teď už mohla se zápisem skončit, protože poté, co jsme výherce obdarovali mořskými příšerami, jsem se vypravila na cestu dom, ale to bych zapomněla vysvětlit, proč je v nadpisu ta zmínka o britské královně. Ta totiž dnes, tedy 9. května, slaví své narozeniny.

Tedy pardon. Sama Alžběta II. už je patrně oslavila dávno před tím, narodila se totiž 21. dubna, ale tady v Austrálii halt musí mít všechno vzhůru nohama, takže královniny narozeniny připadají u Ozzíků právě na dnešek. Neptejte se mě na to proč, zkoušela jsem to vygooglovat a našla jen to, že se to zkrátka u protinožců slaví druhé pondělí v červnu. Výhodu to ale jednu má. Je to státní svátek. Takže pokud vás v tento den šéf povolá do práce, tak se vám automaticky vaše hodinová sazba zdvojnásobuje.
I proto jsem si dnešní den užila na výbornou :-)
Ráno s detektivní zápletkou, dopolední hra s pěnovými obláčky, dobrý obídek v poledne, odpoledne losování výherců a hlášení místního rozhlasu, prodej lístků do tomboly a rozdávání balíčků s plody moře.

Já teda nevím, jak vy, ale za šest stovek na hodinu, bych jim snad klidně sehrála i scénku s nějakou tou krevetou :-)

Ať žije královna!

Pa Ewík

Dedo, debate deco proti ucpadybu dosu?

Jojo, je to tak a nejinak, po téměř 4 měsících po příletu skočil na Ewíka bacil a bacil ho palicí přes nos, takže ho má teď ucpaný.

Smrkám, kudy chodím. Ale jinak je to dobrý, mozek funguje, takže mohu směle pracovat na plnění svých studijních povinností. Ovšem nesmírně mě nebaví se věnovat několik hodin v kuse jednomu tématu, takže utíkám od Benettonu k Posterovým databázím a Orwellovu BigBrotherovi a od nich se zase na oplátku vydávám na exkurzi do normalizačního Československa 70. let. A tak to jde pořád dokola :-)

Včera jsem měla úplně poslední vyučovací den. Byl to můj oblíbený tutorial s milou lektorkou Caron, s níž jsme poslední hodinu – tentokrát už oficiálně a bez stresů, dokonce i s malým pohoštěním – proplkali :-)

Ale ne že by mi to zase úplně nic nedalo. Na té poslední hodině totiž byly taky přítomné dvě Američanky z Jůesej. A to, jak známo, občas neplánovaně zajistí zajímavé chvilky.

Ono je to totiž tak, že Američani, než přijedou do Austrálie, tak si myslí, bůhvíjací nejsou Ozzíci jejich spojenci. Přece jenom bojovali s nima v Afghánistánu i Iráku (tedy až do minulého týdne, teď se totiž australské jednotky z Iráku stahují).

Milí Amíci se tedy přijedou do té „spojenecké“ země něco přiučit a ono houbeles, zjistí, že Australani Američany nijak zvlášť nemusí, protože USA jsou globální hegemoni, strůjci celosvětového útisku a šiřitelé kulturního imperialismu.
Je to zvláštní, ale celkově mám skoro ze všech předmětů, které jsem navštěvovala, poměrně „protiamerický pocit“ :-)

A jak už to tak na posledních hodinách bývá, chtěla po nás naše lektorka Caron nějakou zpětnou vazbu. Co se nám na Cultural Perspectives líbilo a co ne. Jedna z Američanek si vzala slovo a nebrala si přitom servítky :-)
Australská univerzita jí přišla ve srovnání s její americkou „děsně easy“. Prý se během semestru skoro nemusela učit, kdežto doma musí makat jako blázen, školy má přes 25 hodin týdně a zbytek času tráví v knihovně.
Takže se spustila zajímavá debata o odlišnostech školství. Nejdřív samozřejmě převládaly obvykle „protiamerické“ postoje, ale co mě dostalo, nakonec se stejně většina mých lolitkovských spolužaček přiznala k tomu, že po studiu v USA tajně touží! :-)

Samozřejmě jsem byla o názor na uplynulý semestr požádána i já. Tak jsem to shrnula s tím, že mě to nesmírně obohatilo a že jsem se zamilovala do místní knihovny, která je fantastická a mohla bych se tam přehrabovat hodiny a hodiny. S naší malou fakultní o třech místnostech se to fakt nedá srovnat. Ale to jsem neměla říkat. Američanka se na mě s opovržením zadívala a řekla: „Tobě připadá místní knihovna dobrá? Kvalitní? To já když jsem tam poprvé vešla, tak jsem si myslela, že to je špatný vtip! Vždyť tady skoro nic nemají!!! Naše knihovna je obrovský komplex o šesti poschodích a uprostřed je kavárna Starbucks!“

No co na to odpovědět. Já skromná dívka z postkomunistického východního bloku :-)
Nepouštěla jsem se s ní do žádné ostré polemiky, ale nakonec jsem nebohou Američanku skoro rozplakala, protože zatímco ona platí na své univerzitě 45 000 dolarů ročně, já jsem jí prozradila velkou novinku, že my u nás teda Starbucks v knihovně nemáme, zato studujeme zdarma :-)
A řekla jsem jí, ať radši nejezdí do Norska, tam totiž VŠ studenti nejenže školu mají zdarma, ale ještě dostávají kapesné od norské vlády za to, že „studují“. :-)))

Když se jsem po skončení posledního semináře šla s lektorkou Caron rozloučit, tak mě docela mile překvapila, jelikož mě pozvala k nim domů. Pane jo! Dokonce se nabídla, že mě vyzvedne autem… Tak uvidíme, jestli mi po zkouškovém zbyde nějaký volný den, možná by nebylo úplně od věci se seznámit s její rodinou – tedy hrdiny většiny Caroniných historek :-)

Tolik tedy škola tento týden. Když jsem na začátku zmiňovala, jak při psaní esejů utíkám od jednoho tématu k druhému, tak nemohu nezmínit, že od všech esejů pravidelně utíkám k plánování našeho výletu po východním pobřeží. Takže zároveň s psaním esejů hledám dopravu na letiště a z něj, ubytování v Brisbane, kupuju přenosný plynový vařič, karimatku, kempinkový stůl a dvě dvougigové karty do foťáku, řeším dalších milion nezbytných věcí, telefonuju všude možně, konzultuju, radím ostatním, přijímám rady od druhých, surfuju po internetu a k tomu všemu se ještě pořád snažím tvářit, že to všechno stíhám levou zadní :-)
Připadám si jako docela výkonný „project manager“, tak uvidíme, jestli se to aspoň v něčem projeví :-)))

Jinak už to tady všichni pomalu balíme a domlouváme termíny rozlučkových akcí. Mathieu s Lucasem zdrhli na pár dní do Sydney, takže je tu aspoň „klid na práci“. Nikdo mi tu nehraje o půlnoci na kytaru, nikdo po sobě nestříká Jar, ale taky nikdo nekuchtí palačinky a nikdo nedělá vtípky :-)

Jak tichý a opuštěný je teď náš dům na několik dní…

Pročež, abych tu neseděla tak sama, jdu mezi lidi. V Musgrave Hills Bowls Clubu mě dnes čeká obvyklá páteční šestihodinovka s živou hudbou. Tak se jdu zase podívat na ty svoje štamgasty a loučím se s vámi. Dnes už po padesátédruhé. No řekněte sami - věřili byste před čtyřmi měsíci tomu, že fakt vydržím psát? :-)))

Papa Ewík

Zkouška je prý od slovesa "zkusit"

Tak jsem to teda zkusila.
Dnes jsem absolvovala svou první zkoušku na australské půdě. Tedy zkoušku myšleno akademickou, jinak tu na mě už zkoušek čekala celá řada :-)

Ovšem myslím, že jak ty „životní“, tak i tu dnešní akademickou, jsem tak nějak zvládla a snad v nich i obstála :-)

Posledních pár dní bylo docela krušných. Zatímco ostatní od minulého týdne vzdali většinu „vedlejších aktivit“ a zasedli ke knihám, mě čekal pátek, sobota i neděle v práci. A stejné to bude i tenhle a příští týden. Krušné :-)

Co se týče učení se na zkoušku, tak po čtyřech a půl letech strávených na naší fakultě už bych přece jenom mohla vědět, co si pod pojmem zkouška tak nějak zhruba představit. Ale tady u protinožců? Co když mají všechno obráceně? Jak si představit takovou zkoušku australskou? Bude to „dávačka“, když si studenti platí tisíce dolarů za semestr? Nebo se nám naopak náš lektor Ben bude snažit dokázat, že nemáme mít nosánky tak nahoře, protože skoro nic neumíme?
Mám se učit letopočty?
Mám se biflovat definice?
Mám znovu přečíst všechny readingy?
CO PO NÁS PROBOHA MŮŽE CHTÍT?

Takhle nějak jsem tedy uvažovala. Nakonec jsem zvolila přístup „od všeho trochu“ :-)

Den D začal jako obvykle ranním seminářem už v 8 hodin. Nejdřív jsme dostali - podobně jako na konci semestru u nás – dotazníčky, v nichž jsme měli ohodnotit naši spokojenost s výukou předmětu. Tak jsem mileráda Benovi dala samé jedničky a napsala mu i do poznámky velkou pochvalu, protože fakt musím říct, že tenhle předmět – Culture, Media and Society – mi dal hrozně moc. Jeho přednášky byly opravdu špičkové, bylo mu krásně rozumět, uváděl spoustu příkladů, reading byl teda tlustý macek, ale přečíst se to nakonec taky dalo.

Nemohla jsem si ale při psaní hodnocení upřít jednu věc: „And so on and so far“ :-) Milému Benovi jsem tam vepsala poznámku, že to nemyslím špatně, ale ať si někdy některou ze svých přednášek nechá natočit a zkusí si čárkovat, jak často tohle spojení říká. A že příští semestr si ho přijedu zkontrolovat :-)

Po vyplnění dotazníků následoval workshop nad tématy našich esejí (nebo esejů? :-) Každý jsme přinesli své přípravy a předestřeli osnovu. Esej musím odevzdat příští týden a pokusím se ji napsat na téma „Dekonstrukce konceptu „ti druzí“ na příkladu vybraných reklam společnosti Benetton“. No název sice šroubovitý, ale snažila jsem se, aby to znělo trochu učeně, jako když u nás ve škole vymýšlíme název bakalářky nebo diplomky :-)

Vybrala jsem si tyhle příklady reklam oděvní firmy Benneton.

Cílem je provést sémiotickou analýzu a poté rozebrat, jak v nich fungují stereotypy, reprezentace "my" vs. "oni" a tak nějak vůbec, ideologie rasy a etnicity. Jsem dosti zvědavá, co nakonec vyplodím a kolik bodů to bude obnášet. Za prezentaci na semináři bylo 20 %, za docházku 10 %, za esej je 40 % a za zkoušku taky 40 %.

Dnešní zkouška byla v podobě testu o 60 otázkách. Začátek byl v 11 a tak nějak rezignovaně, jak už to tak u mě před každou zkouškou bývá, jsem usedla do lavice v naší posluchárně. U sebe jsme mohli mít jen dvě obyčejné tužky, gumu a ořezávátko.
Ano, čtete správně. Test bylo možné vyplnit jedině obyčejnou tužkou.

Velmi dobře se pamatuju na svá gymnaziální léta, kdy jsem se několikrát pokusila odevzdat písemky z matiky psané tužkou, protože vygumovat půlku rovnice, když se člověk sekne, je pořád jednodušší, než to celé přepisovat od začátku. Ale moje „tužkové období“ se s nadšeným přijetím nesetkalo. Prošlo mi to jen dvakrát a pak mi bylo doporučeno, abych všechno psala propiskou. U tužky totiž na českých školách prý hrozí nebezpečí, že by „učitel mohl studentovy geniálnosti vygumovat“. Když jsem se tedy svých australských spolužáků zeptala, jak to tady mají ošetřené, kdyby jim chtěl učitel test „náhodou vygumovat“, koukali na mě, jako bych spadla z višně (nevím, jestli Australani tak padají z višní, protože jsem tu zatím žádnou višeň neviděla, ale představte si mě tedy asi tak, jako bych spadla z palmy :-)

Proč by prý učitel takovou ptákovinu, jako je gumování něčího testu, dělal?

Raději už jsem v tom dál nepátrala a smířila se prostě s tím, že tady učitelé cizí testy negumují :-)

Mezitím už mi ale na stolečku přistálo zadání i odpovědní arch a slavnostní výstřel z Aurory nastal v 11:05. A tak jsem se pustila do vyplňování. Zastavila jsem se v 11:35. Šedesát otázek s odpověďmi typu a, b, c, d mě velmi příjemně překvapilo. Bylo to férově koncipované, žádné podrazy, nic, co bychom neprobírali nebo nebylo v readeru, měli jsme 12 přednášek na 12 témat a každému tématu bylo v testu věnováno přesně 5 otázek. Původně jsem se bála jediného – že se zaseknu na angličtině, že nebudu rozumět zadání a prostě vybouchnu, ale naštěstí se tak nestalo. Bylo to sice všechno více méně takové slovíčkaření, ale v rámci mých lingvistických schopností :-) V definicích byla jednotlivá slova zaměňována a nahrazována jinými, podobně „učeně“ znějícími. Určitě ten, kdo se bifloval definice slovo od slova, tak to musel napsat, ale dalo se to dát i s tím, že člověk tomu rozumí a pak na místě to dá dohromady. Byly tam otázky jak na letopočty, tak na osobnosti mediálních a kulturálních studií a opravdu mě to nesmírně příjemně překvapilo, jak zajímavě se dá taky udělat test. Myslím, co se týče metodiky testových otázek. Vyplňování mě bavilo a z těch šedesáti jsem si nebyla jistá jen asi u pěti.

Teď už jen paranoidní Ewík musí doufat, že mu nikdo jeho mozaiku začerněných kuliček a, b, c, d nevygumuje :-))))

Co mě ale teda ze začátku testu trochu vyhodilo z konceptu, to byla moje sousedka. Nikdy jsem tu slečnu neviděla, protože nás na kurz chodilo přes sto, ale nikde jinde místo nebylo, tak jsem si tam sedla. Sotva jsme dostali povel začít vyplňovat, bylo jasné, že jsem si místo nevybrala úplně strategicky dobře.
Přečetla jsem otázku, přemýšlela, zaznamenala odpověď do archu a šla na další. Slečna vedle přečetla otázku, předstírala, že přemýšlí, a sotva jsem odpověď vyznačila, ona jakoby mimochodem udělala totéž. Zkusila jsem změnit tempo, ale postranním zrakem jsem viděla, že celou dobu jen kouká na můj papír a čeká, co zatrhnu. Vydržela jsem to asi 8 otázek. Jako opisování mi nevadí v případě, že člověk si svůj test vyplní sám, a co neví, tak si možná zkontroluje u souseda. Ale že bych jí dala opsat celý svůj test jen tak? Byla jsem snad vzhůru dlouho do noci pro srandu králíkům?
Tak jsem zkusila malý trik. Odpovědi jsem prostě jako by mimochodem zakryla položenou rukou. Slečna začala panikařit. Úplně to bylo cítit, pořád si poposedávala a od té doby nebyla schopná zaškrtnout jakoukoliv odpověď. Za chvilku bylo slyšet drobné popotahování. Ona se tam normálně potichu rozbrečela. Na jednu stranu mi ji samozřejmě bylo líto, ale tak přece není blbá, aby nevěděla aspoň něco… No nevěděla.

Celou půl hodinu se v sedačce vedle kroutila, zkoušela koukat dopředu i k sousedovi vpravo… ale papír odevzdávala, krom slibného začátku, celý skoro čistý. Možná to měla prostě nějak natipovat jako Sportku. Šance, že by se aspoň u pár otázek trefila, je poměrně veliká :-)

Tak takhle tedy probíhala moje dnešní první zkouška. Kýžené oddechnutí se sice dostavilo, ale jen na několik hodin. Až dopíšu blog, tak se musím pustit do plnění dalších „assesments“, tedy úkolů. Příští týden musím odevzdat tři další velké eseje a k tomu research portfoilo. Takže mě čeká opravdu drsný konec krásného semestru tady. Pochopitelně jsem všechno nechala na poslední chvíli, takže si za to můžu sama…

Ale není to zase tak hrozný, občas jsou i chvíle, kdy se musím smát. Třeba jako včera. Sedím si tu takhle u počítače v pokoji, kluci se dívají v obýváku na telku, do toho si povídají…. A já najednou slyším: „Pretty woman, tvář co z filmu znám, pretty woman…

Říkám si: To není možný, co by tady dělal v Austrálii dělal „božský Kája“? Tak jsem vyběhla z pokoje, protože jsem si fakt myslela, že mám slyšiny, a ono houbeles. Byl tam! Teda spíš zněl tam. Kluci koukali na nějaký film, který se natáčel u nás, a Karel jim tam v tom filmu zněl z rádia jako hudební kulisa.
Tak to jenom abyste věděli, že ani v Austrálii se před Karlem neschováte :-)

No a já se jdu pustit do psaní eseje, k tomu si zkusím pustit nějakou dobrou music, a když o tom tak uvažuju, tak bych se taky ještě mohla postít, aby se to pěkně rýmovalo :-)

Užívejte si krásného letního počasí a myslete v dobrém na všechny ty, kdo následující sekundy, minuty, hodiny, dny a vlastně skoro celé dva týdny budou trávit zavření v pokoji o velikosti 3 x 4 metrů, za který dnes mimochodem naší domácí Chris zaplatili poslední měsíční nájem….

To tedy znamená, že už je konec? Já ještě nechci pryč z Griffith University! Proč ten semestr musel utéct tak rychle?

Pa Váš Ewík