Furt něco

Nedá mi to, abych se nevrátila k větě, jíž jsem načínala jeden z minulých příspěvků:

„Zkouškové období má jednu nezpochybnitelnou výhodu. Když skončí, uvědomíte si, jak je na světě krásně :-)“

A krásně mi opravdu bylo. Teda aspoň chvíli.

Když jsem v pondělí odevzdala esej, zašla jsem si do naší school canteen na pozdní oběd. Za odměnu :-) No a s žaludkem plným jistých po sečuánsku upravených potvor jsem se vydala na cestu domů.

Bylo krásné, skoro letní odpoledne... Sluníčko se pomalu klonilo nad obzor a já jsem si tak v duchu plánovala, že si vezmu foťák a půjdu si konečně nafotit to jezírko plné leknínů, co kolem něho každý den jezdím parkem.

Jenže zrovna když jsem zvažovala pozitiva ranního světla a negativa ranního vstávání se ke mně najednou přiřítilo psisko.

Protože jezdím tímhle parkem den co den už skoro čtyři měsíce, tak vím, že to je park pejskařský. Vždycky zavolám na páníčka „Hello“ a přibrzdím, aby se mi nějaké to nebohé čtyřnohé zvíře nezamotalo pod kola. Stejně jsem to udělala i teď.

Přilítnul pes, tak jsem zastavila, jenže ten pitomej čokl se na mě vrhnul a několikrát mě rafnul. Ale jak!
Když ukojil své masochistické choutky, tak zdrhnul. Samozřejmě, že po jeho majiteli se slehla zem jak by smet.

S prokousnutým lýtkem jsem se teda pokoušela se co nejrychleji dopravit domů. Asi po minutě jsem kousanec omrkla a dost mě překvapilo, že už tam byla kolem toho modřina jako hrom. To jsem vůbec nevěděla, že to jde tak rychle! :-)

Doma se svěřila do péče svého spolubydlícího Allena, který studuje nějaký zdravotnický obor u nás ve škole. Takže jsme to vydesinfikovali a zavázali.

Samozřejmě mě napadlo, jestli s tím nemám jít k doktorovi, protože vím, že u nás se musí kvůli vzteklině. Ale vzteklinu tady v Austrálii prý nemají. Takže hrozí více méně jen nějaká ta infekce.

No to víte no, já musím mít prostě pořád něco extra. To nejde, abych já žila šedým a nudným životem bez zajímavých momentů :-)

Zatím to po dvou dnech vypadá s nohou docela dobře, modřina teda bolí, ale je to spíš jako takové bolavé naražení. Sleduju to, takže žádné strachy :-)

Naopak mám i zprávy pozitivní a to, že moje tělesná teplota se s odevzdáním eseje o něco zvýšila! Je to sice paradoxní, ale v pondělí večer jsem uléhala již jen standardně ve dvou mikinách (bez zimní bundy) a dnes v noci dokonce již jen v mikině jedné! Jak progresivní vývoj :-)

Faktem je, že ještě pořád dospávám manko, které jsem si vytvořila během toho nechutného závěrečného finishe ve škole. V noci z neděle na pondělí jsem již pro jistotu ani spát nešla, neb to nemělo cenu.
V 4 ráno začínal přece fotbal! :-)
Díky komentátorům Radiožurnálu jsem byla celou dobu s „našimi chlapci“ u toho a pracovala zároveň na poznámkovém aparátu své práce :-)) Závěrečná patnáctiminutovka mě pobavila jako už dlouho nic :-) Mé zaujetí se mnou však žádný z mých spolubydlících nesdílel. Šetřili si to totiž na noc z pondělka na úterý. To hráli totiž Němčouři s Rakušany.

Ve 4 hodiny ráno se celým domem začalo ozývat: „Deutschland, Deutschland, über alles…“

Úroveň hlasitosti stereofonní soustavy reprodukující německou hymnu byla samozřejmě na maximu. Lucas sezval k nám do obýváku všechny své německy mluvící kámoše široko daleko, takže si tady pánové udělali regulérní mejdan. Jen ty mexické vlny jim nějak nešly :-)

Mně by to ani až tak moc nevadilo, že mě nenechali ani vyspat, akorát, že druhý den ráno v 8 měla přijít naše domácí Chris, kvůli čemuž jsem den před tím dvě hodiny celý barák uklízela.

Takovou spoušť, jakou jsem po fotbalovém přenosu našla v obýváku a kuchyni ráno, to bych vám teda vidět nepřála. Úplně se mi z toho orosila kontaktní čočka! Po nájezdu úklidové čety nebylo ani památky. Všude akorát bordel, plechovky od piva, chipsy… no bylo mi z toho fakt zle.

Tak jsem se rozhodla, že Chris dopřeju ten luxus, aby viděla, jak její obývák taky občas vypadá :-) Aby si pro příště rozmyslela, jestli se jí skutečně vyplatí brát do podnájmu Němce :-)))

Fuj, fuj, jsem já to ale xenofobní Ewík :-)

Deutschland, Deutschland, über alles….

:-)

Jinak se nic moc zajímavého od neděle nestalo, dneska jsem oznámila v práci, že 1. července končím a mizím na sever. Můj manager Brian se mě zeptal, jestli jsem si to dobře rozmyslela a jestli vím, jaké tam na mě čeká vedro.

Ani nevíte, jakou mi svou otázkou způsobil radost :-)

Zdraví rozradostněný Ewík