Nechval dne před večerem. Nebo spíš před večeří?

Sedím tu sama ve svém pokoji, v neskutečném bordelu, zavalená brožurami a katalogy o cestování v Queenslandu. Vezměte si, že polovinu mého „minipokojíku“ zabírá postel, přidejte skříň, stůl a dojdete k tomu, že z půlmetrového pruhu koberce není vidět ani kousek, protože koberec je zkrátka skryt pod nánosem všeho možného.

Já totiž balím.

Dům je tichý a prázdný, všichni mí spolubydlící, kteří mi tu po 4 měsíce dělali společnost, jsou minulostí. Jsou fuč, odjeli, objali jsme se a stylově si řekli: „See you later, mate.“ (Uvidíme se pozdějc, kámo). A tak si tu tak sama sedím mezi čtyřmi holými stěnami, z nichž jsem před chvíli sňala všechny fotečky, které mi dělaly společnost. Před případnými vetřelci jsem zamknutá na čtyři západy, peru prádlo, suším jej v obýváku a neustále odbíhám od jedné věci k druhé. Rezervuji, ruším rezervace, domlouvám rozlučky, loučím se, uděluju pokyny do ČR a odpovídám na dotazy ohledně prostředků na mytí nádobí :-)

Nastala chvíle, na kterou jsem se svým způsobem těšila, ale zároveň si ji nechtěla připouštět. Pomalu opouštím Gold Coast a připravuju se na cestu se sever.

Původně to vypadalo, že česká část výpravy, která se ke mně měla připojit v Brisbane, se v tyto okamžiky taky chystá na cestu, ale není to tak docela pravda. Ovšem vezměme to postupně…

Čtvrtek byl posledním dnem, kdy jsme měli být v našem domě ještě všichni pohromadě, a tak byla svolána slavnostní „Goodbye dinner“ se všemi spolubydlícími a dokonce i se dvěma slečnami, které tu bydleli s klukama před tím, než jsme se přistěhovali já a Lucas.

Ve středu jsem byla shlédnout film „Sex ve městě“ a následně jsem v supermarketu Woolworths nakoupila suroviny potřebné pro přípravu dortíku.

Ten jsem také po návratu upekla, ale protože se jednalo o tzv. „nepečený dort“, tak řekněme, že ho za mě „upekla“ lednička :-) Také jsem rozmrazila kuře a vůbec začala chystat všechno na slavnostní večeři. Ve čtvrtek se kolem 17. hodiny vrátili Mathieu s Lennartem z výletu na Magnetic Island a byli z něj tak nadšení, že jsem jejich nadšení začala neoptimisticky sdílet :-) Začala jsem chválit dne před večerem. Nebo vlastně spíš před večeří.

V kuchyni už to totiž začalo nebezpečně vonět, jelikož se i ostatní pustili do připravování všemožných dobrot. Lennart kuchtil speciální holandskou pochoutku – ananasové kysané zelí s rozinkami, zapečené s párkem a bramborami. Neuvěřitelně divná kombinace, ale neuvěřitelně dobrá! Allen upekl tradiční australské masové koláčky „meat pies“, Jihoameričanka Carolina přinesla nějaké jejich oblíbené „zapékané brambory“, Lucas udělal německý Eintopfsalát „codůmaledničkadaly“ a Francouz Mathieu šel – jak jinak - nakoupit víno. Fakt jsem se moc těšila na bezva večer. Všechno šlapalo jako na drátkách…

Jenže jak by řekli Mach a Šebestová, doba ledová je doba ledová a časový posun je časový posun.
Když na českých kostelních hodinách odbila 10. nebo možná spíš 11. hodina dopolední, ozvalo se na mém kompjůtru nepřeleschnutelné houknutí programu ICQ: „Aou“. Psala sestra.

Náš taťka si totiž v noci odskočil na pohotovost do nemocnice s ledvinovou kolikou a dopoledne se vrátil domů.

Pět dní před odletem není zrovna ta nejvhodnější chvíle na ledvinovou koliku, to vám musím říct.

Chvíli to ještě vypadalo, že to nebude tak zlé, ale postupem času bylo jasné, že místo dvou rodinných příslušníků přivítám za pár dní v Brisbane jen jednoho z nich.
Škoda, že na vodní kámen stačí preventivně používat Calgon, kdežto na ledvinové kameny se zatím podobná věc nevymyslela. Náš taťka to musím říct, bral z počátku sportovně. Dokonce prý ještě oznámil, že v sobotu pojede na Mistrovství Evropy veteránů v cyklistice v Rakousku. Přece nevypustí vrcholný závod sezony!

No nakonec ho vypustil a v pondělí ho čeká operace, tak doufám, že to všechno dobře dopadne. Fingers crossed…

Čili v poněkud nedružné náladě jsem ve čtvrtek po osmé hodině zasedla k našemu jídelnímu stolu, kde už všichni hodovali. Nějak jsem neměla na jídlo a víno ani pomyšlení, protože jsem měla za a) starost o taťku a za b) jsem naši cestu z Brisbane do Cairns plánovala a chystala 4 měsíce a najednou to bylo všechno v troskách a za c) se najednou smysl výletu míjel účinkem, protože to bylo původně plánované jako dárek pro moje rodiče, kteří z toho nakonec ne vlastní vinou oba vypadli a zůstávají doma. Škoda no, ale nebojte, já pro vás zase něco vymyslím :-)

Naštěstí se mé duševní rozpoložení nepřeneslo na nikoho z obyvatel našeho domu, takže u stolu vládla jako vždycky veselá nálada. Jídlo bylo dobré a snad neurazilo ani Ewíkovo kuře s nádivkou a anoncovaný dezert :-)

Po zbytek večera jsem pak až do tří do rána řešila samé příjemné věci jako storno letenky, přebookování hostelů, problémy se zamluveným vozem a jeho pojistkou apod. :-)

Ale postupně jsem se s tou myšlenkou smířila a operativně plán upravila, takže věřím, že teď už snad žádné katastrofické scénáře nenastanou :-) Haha, ještěže už jsem dneska po večeři, to bych to zase mohla pěkně zakřiknout :-)

V pátek jsem potom měla skoro devítihodinovou šichtu v klubu a v sobotu ráno – světě div se – jsem se do Musgrave Hill Bowls Clubu vypravila znovu, tentokrát však ne s vidinou příjemné pracovní směny, ale naopak s vidinou rozhlasového úlovku. Šla jsem totiž točit o tom, jak se hraje nebo hrají „bowls“. Můžeme tomuto sportu říkat buď „boule“ v množném čísle, nebo „bowls“ v jednotném, tak si vyberte :-)

Ale bylo to fakt good! Během několika hodin jsem byla zasvěcena do pravidel a zjistila jsem neuvěřitelnou věc! Tím, jak jsem se na „greeny“ dívala od baru, tak jsem si myslela, že pánové a dámy prostě „kutálejí“ po zemi koule velikosti zhruba grapefruitů s cílem zasáhnout malou bílou kouli na protější straně hřiště. Ale ona to je a není pravda. Koule na bowls mají totiž tu specifickou vlastnost, že zatáčejí na jednu stranu.

Jsou totiž vyrobené se zatížením na jednom boku. A to je právě to, co činí bowls naprosto jedinečnou záležitostí! Nikdy nemáte jistotu, že výborně zahraná koule není naopak vaší budoucí pohromou :-) Jedna taková hra trvá přibližně dvě hodinky a zajímavé je, jak to všichni berou nesmírně vážně! Pekelně se na to hraní soustředí, což bylo docela vtipné :-)

Tak jsem poctivě natáčela rozhovory a doufám, že v Cairns, až bude chvilka klidu, z toho něco „ustříhám“ :-)))

No a aby se to nepletlo, tak v neděli, tedy dnes, jsem se do klubu chystala opět. To už ale opět navlečená v mé oblíbené brčálově zelené uniformě. Protože v neděli ráno už jsem x-krát před tím měla šestihodinovou směnu, šla jsem do práce s očekáváním naprosto totálně nudného dopoledne, kdy nikdo nic nechce. Pár nadšenců si hraje bowls, pár gamblerů buší do „pokies“, pár pivařů nasává zlatavý mok a my – staff – prostě uklízíme, protože co jiného dělat. Stát za barem a nic nedělat vypadá příliš podezřele :-)

Ne však dneska. Řeknu vám, že takovouhle neděli jako dnes nepamatuju. Co do počtu lidí tam bylo snad 150 lidí, prostě narváno jak v pátek večer. Konal se totiž nějaký důležitý turnaj mužů, takže do klubu dnešního rána zavítalo nebývalé množství lidí, z 95 % to bylo pánské osazenstvo Musgrave Hill Bowls Clubu oděné ve slušivých oblečcích v klubových barvách :-) To se totiž musí.

Pánové navíc totálně ucpali přístup k baru, protože na pivo byly v dnešní den nasazeny o 50 centů nižší ceny :-) Prostě jak když u nás nějaké to rádio kdysi vyhlásilo, že hodinu budou na jisté čerpací stanici pohonné hmoty zdarma :-)

Když jsme odvrátili největší nápor, prezident klubu si vzal mikrofon a začal něco povídat o organizaci turnaje, kdo bude hrát na kterém stanovišti, což jsem vůbec nevnímala. Když tu najednou…

…slyším svoje jméno!

No vážně, nedělám si srandu, ozvalo se: „Může prosím Eva zpoza baru přijít sem k nám na pódium?“ No tak jsem se sebrala a šla jsem tam, netuše co mě čeká :-)

Vylezla jsem nahoru a vtom prostě začal prezident klubu s děkovno-rozlučkovou řečí, všem členům oznámil, že je příští týden opouštím a že je jim to líto a budu jim chybět a mluvil a mluvil a mluvil a povídal samý hezký věci, najednou se vyloupl jeho kolega a nesl mi obrovský mega pugét květin a všichni ti chlapíci najednou začali tleskat…

…a Ewík byl strašně dojatý a dojetím skoro plakal, protože to bylo tak emotivní.

Potom mi najednou do ruky strčili mikrofon, jestli chci něco říct, tak jsem vůbec nevěděla, no a nakonec z toho byla několikaminutová řeč plná díků, protože opravdu je to asi těžké popsat, ale bylo to nesmírně milé, jak mě v klubu všichni přijali, i když jsem jim ze začátku čepovala jiná piva a občas prostě před nimi přistál nějaký ten neobjednaný paskvil :-)

Byla jsem z toho úplně rozhozená a dnešní den jsem si užila úplně maximálně nejvíc ze všech dní! Jednak se mi strašně líbilo, jakej tam byl cvrkot a jednak za mnou všichni členové chodili a ptali se, kam jedu a proč je opouštím :-))) A co bylo taky milé, že mi dneska nechávali všichni opravdu velká dýška, třeba jeden chlapík, který vypadal jako loupežník z Mrazíka, mi strčil do ruky desetidolarovku a ať si na jeho zdraví dám v Cairns jeho oblíbené pivo „Gold“ :-))

Když mi potom ve 2 hodiny skončila směna, tak jsem se musela jít převléknout do civilu a obejít všechny, kdo byli v clubu. Bylo to skoro na hodinu, ale naprosto úžasné.

Každý z členů mě objal, většina mi dala i pusu… Já jsem z toho byla prostě hotová, protože zkuste si to představit u nás… Dozvíte, že ve vaší oblíbené hospůdce končí servírka…

NO A CO??? Maximálně jí řeknete hodně štěstí, mějte se krásně.

Ale tady to bylo fakt něco neuvěřitelného, zážitek, na který nikdy nezapomenu!

Musela jsem jim slíbit, že se na ně před odjezdem z Austrálie přijedu podívat, což možná ještě v prosinci před odletem zvládnu. Uvidíme. We’ll see…

Cestou domů jsem o celé téhle mojí anabázi přemýšlela. Musím říct, že zatím mi ten pobyt tady dává absolutně maximum. Perfektní škola, skvělí spolubydlící a nad očekávání zajímavá práce. Hlavně ta práce za barem mi nějak pořád vrtala hlavou.

Jak to, že já – přiznejme si to – šprtka, která se vždycky šrotila, aby měla ty dobrý známky a dostala se na tu vysokou a vybudovala si tu úspěšnou kariéru, si najednou tak neskutečně užívá práci za barem???

A dokonce si umím představit, že by tohle nebyla jenom letní brigáda, ale že bych něco takového mohla klidně vydržet dělat i pár let…. Nevím, ale pro mě je tohle naprosto nepochopitelné zjištění. Jak to, že tady, když jdu do práce, tak se tam těším???

Pořád mi to vrtalo hlavou. A myslím, že jsem na to kápla. Já se tady totiž nebojím do té práce jít. Není tady ten stresový faktor, který já mám celoživotně. Když jsem prodávala zájezdy v Invii, tak ta práce mě hodně bavila, ale v noci jsem se budila, protože jsem ani ve snech nepřestávala prodávat zájezdy a nepřišlo potvrzení o platbě nebo podobná ptákovina, a ráno jsem chodila do práce a žaludek jsem měla sevřený už od tramvaje, jaká tam na mě zase bude čekat jobovka, komu cestovka zájezd stornovala, kdo nedostal pokyny před odjezdem apod. To samé v rádiu. Jdu tam a vím, že musím zavolat tam a tam a domluvit tohle a pak je porada a pak musím letět sem a ověřit tohle… Prostě stres, pořád stres, že něco nestihnu.
Kdežto já si tady chodím do práce skoro odpočinout. Myslím duševně! Samozřejmě, že když potom přijdu, tak jsem unavená, protože běhám po place apod., ale přesto jsem svým způsobem spokojená, protože vím, že jsem obsloužila spousty lidí, zavtipkovala tu s tím, tu s oním, uklidila cafeterii, utřela všechny stoly, usmála se na desítky lidí, udělala radost vyplacenými výhrami… Je to zvláštní v tom, že vím, že v téhle práci mi nehrozí moc kolapsů, protože pivo točit umím, pár drinků už taky namíchat zvládnu a občas se mi povedou i pěkně oddělené vrstvy v café latté :-)
Nevím no, budu o tom všem muset ještě popřemýšlet, protože svým způsobem je tohle pro mě poněkud nečekané zjištění :-) Ale vejšku si dodělám, to zase ne, že bych v páťáku vzala do zaječích :-)))

Takže takhle ve stručnosti uplynulo mých posledních pár dní na Gold Coastu. Nevím, jestli se mi podaří ještě něco na blog napsat, protože zítra pracuju až do půlnoci a v úterý ráno budu své paní domácí Chris předávat zabalený počítač, jelikož na cesty ho s sebou brát nebudu. Až dorazím do Cairns a najdu si nějaké to útočiště, tak mi Chris notíka pošle a doufejme, že transport přežije ve zdraví a já vám zase budu moci tapetovat do alelujá :-)

Pro dnešek se tedy loučím a jdu se pokusit proklestit si cestu do koupelny. Ráno už musím začít skládat věci do kufru. Nastane okamžik pravdy a ukáže se, kolik zbytečností si zase Ewík nasyslil :-)

Mějte se krásně a promiňte mi prodlevu od minulého příspěvku. Jsem prostě nějak moc zaneprázdněná přípravami :-)

Pa Ewík