pondělí 23. června 2008

Ve víru příprav

Tak jsem se s notíkem přesídlila na verandu, protože v mém pokoji je tak nesnesitelná zima, že už se tam fakt nedá vydržet. Zatímco tam musím sedět ve dvou mikinách a pořád klepu kosu, venku si přímo lebedím, stačí mi tričko :-) Zavládlo tu totiž nádherné počasí, obloha modrá a bez mráčku, naprostý klid a já se můžu soustředit na plánování, což je činnost, která mě, proč si to nepřiznat, poměrně dost baví :-) Mým spolubydlícím už škola taktéž skončila, takže Mathieu s Lennartem zvedli kotvy a na pár dní si se odjeli rekreovat na Magnetic Island na sever. No a party boy Lucas nemá tím pádem s kým pařit a sedí si v pokoji u počítače a sepisuje životopis a motivační dopisy. V Německu mají totiž povinnost absolvovat v rámci studia na VŠ tzv. intership, tedy stáž v nějaké společnosti, která se realizuje v oboru studia. Lucas to má vymyšlené pěkně – hledá si nějaké teplé místečko u velké nadnárodní společnosti s pobočkou v Latinské Americe :-)

A Ewík, ten si užívá rajského klidu, který ruší jen řev papoušků.

Pomalu balím, zařizuju, chodím do práce, čtu všechny brožury a materiály o cestování, které jsem si během 4 měsíců nasyslila a vůbec se tak nějak psychicky připravuju na cestu. Právě jsem zamluvila hostel v Brisbane, objednala další materiály na cestu, jako např. brožuru o kempech v Queenslandu, dolaďuju seznam věcí, které je potřeba před cestou nakoupit, propočítávám náš rozpočet, řeším, jestli si můžeme dovolit to a ono, sepisuju pokyny pro zbytek výpravy a tak no. Zkrátka jsem se delegovala do role „vedoucí zájezdu“ :-) Snažím se nasáknout všechny informace jako houba, abych se pak s nimi v pravý čas mohla vytasit a všechny ohromit :-))) Haha :-)

Ale aby to nevypadalo, že jenom sedím, tak v sobotu jsem se opět po měsíci a něco vypravila do Surfers Paradise. Kluci totiž zorganizovali rozlučkovou party pro široký okruh našich známých a přátel. Dokonce jsme si zamluvili i celou místnost v jednom z nejoblíbenějších podniků zvaném Coctails & Dreams (koktejly a sny :-) Celá party začala docela dobře takovým menším BBQ v jednom z obřích mrakodrapů, které lemují pobřeží na Gold Coastu. Výhled famózní. Sešlo se nás tam asi 20 a bylo to bezva. Pak jsme se v 9 hodin přemístili do klubu, kde to žilo jako blázen, a Ewík si opět připadal jako v Jiříkově vidění. Myslím, že úbory dívek na místních diskoškách by stály za hlubší rozbor :-)) Nechápu, proč mají potřebu chodit na deseticentimetrových jehlách, když se na tom klátí jak Velké Bidlo na chůdách :-)

Hrozně mě bavilo jednotlivé skupinky samiček a samečků pozorovat a představovat si jejich životní osudy. Myslím, že některé předměty, v nichž jsme se věnovali kritickým teoriím, marxismu, postmodernismu a všem novotám s ním spjatým, mě poměrně deformovaly. Např. jsem nemohla spustit oči z mladíka, který měl na sobě tričko s potiskem ve tvaru nábojů do samopalu, tak jako to měl na sobě Sylvester Stallone ve filmu Rambo. Ovšem ne že bych onoho mladíka pozorovala z toho důvodu, kvůli nimž se mladíci obvykle pozorují. Ne, já jsem přemýšlela nad tím, jak je ta hegemonie všudypřítomná :-))) V jednu v noci :-)

Jenomže zatímco Ewík se věnoval duševním procesům a poststrukturalismu, mí spolubydlící se věnovali procesům zcela jiným. Věnovali se procesům, které bych označila jako postdestilační. Když jsme asi ve 2 hodiny ráno club Coctails & Dreams opouštěli, zjistila jsem, že budu muset svého zcela pod obraz sťatého spolubydlího Mathieu dopravit domů. Sama. Ostatní se někam zdekovali :-) Představa to byla vskutku krásná. Vypadal, že bude zvracet každou chvíli. Fakt jsem se bála, že ho ani řidič nenechá nastoupit do autobusu :-) Naštěstí ho do autobusu vzal, ale Mathieu seděl vedle mě celou cestu, hlavu opřenou o sedačku před ním a z pusy mu tekly provazy slin, až měl mokré gatě. Byl to opravdu luxusní pohled :-) Když jsme vystoupili, tak se motal a vrávoral, až to pěkné nebylo, ale naštěstí se mi ho nějak podařilo zpacifikovat, takže jsme domů došli.

NEVER EVER AGAIN :-))) (UŽ NIKDY ZNOVU :-)))

Hlavně nepijte s Francouzema, protože oni vůbec pít neuměj :-)

Taky jsem vám slíbila poslední profil mého spolubydlícího. Je jím Australan Allen Elliot a je to Ozzík se vším všudy.

Mluví tak, že mu je fakt těžko rozumět, tedy nefalšovaným žvejkavým ozzie slangem a neustále se cpe něčím, co ostatní národnosti považují za naprosto nechutnou věc – pomazánkou Vegemite [vedžemajt]

Neptejte se mě, jak to chutná, popis by tento elektronický papír neunesl, je to prostě hnusné a odporné, takový jakoby strašně zahuštěný hovězí bujón s drožďovou příchutí, ale jelikož Ozzíci se tímhle krmí od kolébky (a podezřívám je, že maminky v tom kojencům omatlávají i dudlíky), jsou na tu příšernou kombinaci zvyklí a diví se, že všichni ostatní z toho zvrací.

Jak mi Allen vysvětlil, Vegemite je plný vitámínů, je to prostě vitamínová bomba, neskutečně zdravá, a proto je tzv. Vegemite sendvič je u nás na denním pořádku. Jí ho pochopitelně ale jenom Allen :-) Nepochybuju o tom, že i během BBC trip bude příležitost Vegemite ochutnat, případně ho zájemcům ráda přivezu jako suvenýr z cest :-)

Ale to jsme odbočili od Allena. Tak tedy, je mu 29 a studuje – jak jsem nedávno i prakticky využila – zdravotnický obor, je to jakási příprava na medicínu, ale Allen na medicínu nepůjde, protože na to nemá finance, a chce se místo toho stát záchranářem a lítat ve vrtulníku. To je tady v Austrálii trochu taková nutnost mít hodně helikoptér se zdravotníky, protože když se něco semele kdesi v outbacku na farmě, tak by taky pacienta do nejbližší nemocnice mohli vézt několik dní :-)

Dlouho jsem váhala, jestli mám psát něco o Allenově minulosti, protože to je docela citlivé téma, ale pak jsem si řekla, že asi jo, jelikož právě to, čím si prošel, ovlivnilo to, jaký je teď. Takže pokud by vás zajímalo, proč v 29 studuje ve 2. ročníku na univerzitě, tak důvodem je to, že má za sebou období, v němž neholdoval ani tak knihám, jako spíš drogám. Vyzkoušel všechno možný, seznam by to byl dlouhý :-) Prošel si odvykačkou, byl 2 roky čistej, pak ho opustila holka, spadnul do toho zas, ale naštěstí se z toho sám vyhrabal. Rozhodl se změnit celý svůj život, zapsal se na univerzitu a fakt docela maká. Dneska už byste to na něm nepoznali. Samozřejmě, že tohle všechno na nás nevybalil první týden, co jsme tu bydleli, lezlo to z něj spíš tak postupně, až najednou ta skládačka do sebe začala zapadat.

Allen je člověk, kterej to v životě neměl moc lehký a o to víc si vážím toho, jak se chová teď, protože kdykoliv něco nevím, tak vždycky poradí a pomůže a má tady v domě zkrátka takovou přirozenou autoritu řekla bych. A ta není způsobená jen respektem vůči Allenovi, ale taky jeho výškou, která je dva metry :-)

Je to takovej trošku hippík, hraje na kytaru věci od Kurta Cobaina a chystá se nikoliv spáchat po jeho vzoru sebevraždu, ale napsat knihu. Román. Mělo by to být něco jako Jack Kerouac „Na cestě“. Prý :-) Tak uvidíme, necháme se překvapit.

Allen taky vlastní motorku, na níž jezdí o víkendu do práce. Pracuje jako šéfkuchař v jedné restauraci, takže nejenže nám občas nosí vzorky, ale taky dost často vaří sám. Pokud nemá chuť na Vegemite sandvič, of course :-)

Tak já jdu taky něco pozřít a utíkám do práce. A příště se můžete těšit na připravovaný příspěvek s detailním popisem trasy a MAPOU!

Všechny čtenáře zdraví Ewík – toho času hlavou dolů :-)

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak jo, očekáváme pokyny...:-)))
Tvůj styčný důstojník papapa

Anonymní řekl(a)...

Já chci mapu!!!

H.