Dedo, debate deco proti ucpadybu dosu?

Jojo, je to tak a nejinak, po téměř 4 měsících po příletu skočil na Ewíka bacil a bacil ho palicí přes nos, takže ho má teď ucpaný.

Smrkám, kudy chodím. Ale jinak je to dobrý, mozek funguje, takže mohu směle pracovat na plnění svých studijních povinností. Ovšem nesmírně mě nebaví se věnovat několik hodin v kuse jednomu tématu, takže utíkám od Benettonu k Posterovým databázím a Orwellovu BigBrotherovi a od nich se zase na oplátku vydávám na exkurzi do normalizačního Československa 70. let. A tak to jde pořád dokola :-)

Včera jsem měla úplně poslední vyučovací den. Byl to můj oblíbený tutorial s milou lektorkou Caron, s níž jsme poslední hodinu – tentokrát už oficiálně a bez stresů, dokonce i s malým pohoštěním – proplkali :-)

Ale ne že by mi to zase úplně nic nedalo. Na té poslední hodině totiž byly taky přítomné dvě Američanky z Jůesej. A to, jak známo, občas neplánovaně zajistí zajímavé chvilky.

Ono je to totiž tak, že Američani, než přijedou do Austrálie, tak si myslí, bůhvíjací nejsou Ozzíci jejich spojenci. Přece jenom bojovali s nima v Afghánistánu i Iráku (tedy až do minulého týdne, teď se totiž australské jednotky z Iráku stahují).

Milí Amíci se tedy přijedou do té „spojenecké“ země něco přiučit a ono houbeles, zjistí, že Australani Američany nijak zvlášť nemusí, protože USA jsou globální hegemoni, strůjci celosvětového útisku a šiřitelé kulturního imperialismu.
Je to zvláštní, ale celkově mám skoro ze všech předmětů, které jsem navštěvovala, poměrně „protiamerický pocit“ :-)

A jak už to tak na posledních hodinách bývá, chtěla po nás naše lektorka Caron nějakou zpětnou vazbu. Co se nám na Cultural Perspectives líbilo a co ne. Jedna z Američanek si vzala slovo a nebrala si přitom servítky :-)
Australská univerzita jí přišla ve srovnání s její americkou „děsně easy“. Prý se během semestru skoro nemusela učit, kdežto doma musí makat jako blázen, školy má přes 25 hodin týdně a zbytek času tráví v knihovně.
Takže se spustila zajímavá debata o odlišnostech školství. Nejdřív samozřejmě převládaly obvykle „protiamerické“ postoje, ale co mě dostalo, nakonec se stejně většina mých lolitkovských spolužaček přiznala k tomu, že po studiu v USA tajně touží! :-)

Samozřejmě jsem byla o názor na uplynulý semestr požádána i já. Tak jsem to shrnula s tím, že mě to nesmírně obohatilo a že jsem se zamilovala do místní knihovny, která je fantastická a mohla bych se tam přehrabovat hodiny a hodiny. S naší malou fakultní o třech místnostech se to fakt nedá srovnat. Ale to jsem neměla říkat. Američanka se na mě s opovržením zadívala a řekla: „Tobě připadá místní knihovna dobrá? Kvalitní? To já když jsem tam poprvé vešla, tak jsem si myslela, že to je špatný vtip! Vždyť tady skoro nic nemají!!! Naše knihovna je obrovský komplex o šesti poschodích a uprostřed je kavárna Starbucks!“

No co na to odpovědět. Já skromná dívka z postkomunistického východního bloku :-)
Nepouštěla jsem se s ní do žádné ostré polemiky, ale nakonec jsem nebohou Američanku skoro rozplakala, protože zatímco ona platí na své univerzitě 45 000 dolarů ročně, já jsem jí prozradila velkou novinku, že my u nás teda Starbucks v knihovně nemáme, zato studujeme zdarma :-)
A řekla jsem jí, ať radši nejezdí do Norska, tam totiž VŠ studenti nejenže školu mají zdarma, ale ještě dostávají kapesné od norské vlády za to, že „studují“. :-)))

Když se jsem po skončení posledního semináře šla s lektorkou Caron rozloučit, tak mě docela mile překvapila, jelikož mě pozvala k nim domů. Pane jo! Dokonce se nabídla, že mě vyzvedne autem… Tak uvidíme, jestli mi po zkouškovém zbyde nějaký volný den, možná by nebylo úplně od věci se seznámit s její rodinou – tedy hrdiny většiny Caroniných historek :-)

Tolik tedy škola tento týden. Když jsem na začátku zmiňovala, jak při psaní esejů utíkám od jednoho tématu k druhému, tak nemohu nezmínit, že od všech esejů pravidelně utíkám k plánování našeho výletu po východním pobřeží. Takže zároveň s psaním esejů hledám dopravu na letiště a z něj, ubytování v Brisbane, kupuju přenosný plynový vařič, karimatku, kempinkový stůl a dvě dvougigové karty do foťáku, řeším dalších milion nezbytných věcí, telefonuju všude možně, konzultuju, radím ostatním, přijímám rady od druhých, surfuju po internetu a k tomu všemu se ještě pořád snažím tvářit, že to všechno stíhám levou zadní :-)
Připadám si jako docela výkonný „project manager“, tak uvidíme, jestli se to aspoň v něčem projeví :-)))

Jinak už to tady všichni pomalu balíme a domlouváme termíny rozlučkových akcí. Mathieu s Lucasem zdrhli na pár dní do Sydney, takže je tu aspoň „klid na práci“. Nikdo mi tu nehraje o půlnoci na kytaru, nikdo po sobě nestříká Jar, ale taky nikdo nekuchtí palačinky a nikdo nedělá vtípky :-)

Jak tichý a opuštěný je teď náš dům na několik dní…

Pročež, abych tu neseděla tak sama, jdu mezi lidi. V Musgrave Hills Bowls Clubu mě dnes čeká obvyklá páteční šestihodinovka s živou hudbou. Tak se jdu zase podívat na ty svoje štamgasty a loučím se s vámi. Dnes už po padesátédruhé. No řekněte sami - věřili byste před čtyřmi měsíci tomu, že fakt vydržím psát? :-)))

Papa Ewík