Jak ta Šípkovic holka, Růžena...

Inu, milé děti, jak už to tak v pohádkách bývá, všechno je jednou poprvé. A tak se i stalo, že Ewík šel včera v noci opět pozdě spát a vyčerpání udělalo své.

Dneska ráno jsem se neprobudila.

Teda samozřejmě jsem se potom probudila, ale jaksi… s křížkem po funuse. Místo 6:40 bylo na hodinách 9:40. Mobil s nastaveným budíkem, který jsem si prokazatelně včera večer připravila k posteli, ležel tou dobou už na stole asi metr ode mě a budík v něm byl vypnutý.

Neptejte se mě, co jak jsem to dokázala, já si prostě nic nepamatuju :-)

Což je pro mě neklamným signálem, že už bych tohoto stylu života vážně asi měla zanechat :-)

Jestli jste četli můj sobotní krátký výlev po návratu z dvanáctihodinové šichty v baru, tak asi tušíte, jak zhruba vypadal můj víkend. Bída s nouzí. V pátek v práci od 4 do půlnoci, pak krátký spánek a znovu od jedné odpoledne do jedné v noci. Pak spánek o trochu delší a zas do roboty, tentokrát jsem měla směnu naplánovanou od 4 do 9 hodin večer. Akorát tak se vrátit, něco pojíst a nasmolit zbytek domácích úkolů. Jenomže. To byste nesměli mít tak neschopného šéfa, jakého mám já. Normálně se do rozpisu napsal sám, že bude supervizorem v baru až do zavíračky, jenomže si po večeři klidně odešel, takže jsme tam zbyli jen já a Dean. A když jsem na něj v devět vybalila, jestli jako můžu frčet, tak se mu chudákovi orosilo čelo, protože v jedné osobě se to rozhodně celé zvládnout nedá. Jelikož to nebyla Deanova chyba, tak jsem se mu samozřejmě snažila pomoct a zůstala jsem v práci opět déle, do 11. A pak si někdy zkuste o půlnoci zasednout k počítači a snažit se ze sebe vyplodit něco, co by připomínalo esej. Já jsem se teda snažila, ale asi už to je fakt nad moje síly.

A to ještě nevíte to nejlepší :-) Neděle je totiž dnem, kdy se na nástěnce objeví tzv. „roster“, tedy pracovní rozvrh. Marry mi na tenhle týden naplánoval směny na 6 dní od úterý do neděle, obvykle od 4 do „till required“, tedy „do kdy je potřeba“, což by celkově dalo dohromady tolik hodin, že s tím hravě utáhnu plný úvazek. A já přitom můžu mít jen poloviční…

Říkám vám, ten člověk je idiot. Takže jsme to tam včera řešili, protože to je prostě nelegální, já tolik hodin pracovat jednak ani nemůžu, a ani nechci, naštěstí jsou lidi v práci se mnou solidární, takže si mé přebytky rozebrali a nakonec jsme to vymysleli tak, že jsme to z 36 hodin stáhli zhruba na těch 20, ale pořád jsem musela počkat na posvěcení od „nejvyššího“ (v tomto případě pochopitelně spíš od nejblbějšího :-)

Opět jsem se tedy dnes po škole vypravila do Courthousu si s Marrym „promluvit“. Svou řeč jsem si pečlivě připravila, div že jsem si to nepředepsala na papír, snažila jsem se uplatnit asertivní techniky a pozitivní přístup k věci. Naštěstí mě včas ještě před zaklepáním zachránil Mick, Marryho pravá ruka, ovšem psychicky zcela v pořádku, je na mě moc hodný a dá se s ním vyjít v pohodě. Řekl mi, že změny jsou OK, ale ať za Marrym nechodím, že má zase ten svůj amok, takže bych to akorát zase odnesla.

Fůůůůůj, úplně jsem se z toho oklepala.

Takže to bychom měli něco málo z mých pracovních story :-) Ano, je mi jasné, že zase budu číst ohlasy „tak proč si krucinál nenajdeš jinou práci, když tě to tam štve“ :-) Ale popravdě řečeno, prostě mě ta práce baví, je to jiný, než za mých časů v bowls clubu a stojí mi to za to prostě s tím pitomcem bojovat. Ale zajímalo by mě, jestli třeba aspoň jednou během mého pracovního úvazku taky dostanu rozpis směn, který bych nemusela následně reklamovat :-)

Co je tady jinak nového… Celkem bych i řekla, že nic moc, akorát se vrátila Delice se svým přítelem z výletu do Koreje, původně sice plánovali tam zůstat do října, ale nakonec to nevím proč uspíšili. Takže už tu aspoň zas nejsem sama. Nevím, jestli jsem to zmínila, ale Cate s Jimem, Penelepe a Dieselem se jeli zase někam rekreovat, takže jsem tu opět byla na pár dní sama jen s psí ochrankou :-)

K těm psům vám musím říct, že to je občas k nevydržení. Přežila bych i to, že musím spát se zavřeným oknem, ale poslední dny je to fakt tragický. Nejenže hrozně štěkají skoro na každé projíždějící auto, ale začali teď navíc v noci kňučet. Ale jak!! To je třeba půlhodinový koncert, kňučí úplně, že by se kámen ustrnul, jenomže já jsem tak unavená, že mám tak akorát chuť po nich nějaký ten ustrnutý kámen hodit… !! Sakra práce, ani spát se tady nedá :-)

Počasí je krásné, na to si stěžovat nemůžu, ve škole pohoda, stovky nových slovíček, takže už pomalu rezignuju na to si je všechny vypisovat a snažit zapamatovat. Naprosto jsem se pohroužila do čtení knihy od té čínské spisovatelky ohledně bandážování nohou. Je to naprosto strhující příběh a jsem fascinována zároveň i tím, že už dokážu v angličtině i číst romány :-)
Zároveň tak i plním další z domácích úkolů. Máme vždycky 14 dní na to přečíst nějakou knihu a jednou za dva týdny v pátek potom musíme ostatním prezentovat, o čem ta kniha byla a co zajímavého jsme se dozvěděli.

Takže v tomto směru jsem nepochybně spokojená.

Ještě tak si vyšetřit nějaký ten volný čas na osobní volno, to by bylo prima :-)

Tak já si jdu dát sprchu a pomalu půjdu na kutě. Je sice teprve osm hodin, ale zítra ráno už si na Růžu fakt hrát nemůžu :-) Dvakrát po sobě by mi to neprošlo ani u benevolentních Ozzíků :-)

Mějte se krásně. A odpočívejte! A nehoňte se!

:-))))

Váš Ewík

Workoholičkou snadno a rychle :-)

Tak jsem se těšila, že vám dneska zase něco hezkého napíšu, ale asi nenapíšu :-) Právě jsem se totiž vrátila z práce po dvanáctihodinové směně... Začala jsem o půl jedný a o půl jedný jsem taky skončila, ale v noci :-)
No a po celou dobu to byl dneska prakticky stejný záhul, jaký jsem vám popisovala před 14 dny - tedy hlava na hlavě. Nejdřív se totiž odpoledne hrálo finále fotbalu (neplést s evropským fotbalem - zde označovaným jako soccer) a večer se zase hrálo mezistátní utkání v ragby. Takže se k nám přišlo na zápasy dívat snad celý Cairns a já jsem se ani na chvilku nezastavila... Naštěstí už jsem získala určitou rutinu, navíc už jsme i jako tým sehranější, takže je to na výsledku vidět :-) Ale stejně, bylo to příšerný... Příští týden chci dovolenou!! :-)

Tak jenom abyste věděli, co je se mnou.

Jestli se po tomhle nevrátím zocelená, tak to už fakt nevím :-)

Každopádně já jdu spát a na zítřek si dávám závazek opravdu už dělat něco do školy! A jestli zbyde čas, tak i pohnout se zbytkem restů :-)

Zdraví Ewík

Titulek dnešního slohového cvičení mě zatím nenapadl….

Proto budu improvizovat a titulkem tentokrát dnešní psaní zakončíme :-)

Ne vážně. Omlouvám se za poněkud delší proluku mezi jednotlivými blogovacími útvary, ale někdy mám prostě nutkavou potřebu to všechno ze sebe vypsat a jindy jsem ráda, že jsem ráda :-) Jako třeba teď posledních pár dní, to byl přímo děs běs. Svůj život tento týden musím chtě nechtě popsat jako zběsilý běh, cílovou pásku však zatím nevidět. Nebo možná vidět – 12. prosince, kdy skládám onu velkou zkoušku Certificate of Proficiency in English. A to je ještě kurňa daleko :-)

Ale snad se to časem nějak trochu vyvrbí, ustálí, zaběhne a já to přežiju ve zdraví :-)

Můj denní rozvrh je totiž nabitý tak, že nabitější už ho asi ani mít nejde… Ráno vstávám v 6:30, vypravuju se do školy, dělám si oběd, od 8 do 15:30 se šprtám, konverzuju, dělám gramatická cvičení, učím se desítky nových slovíček denně, pak peláším 300 metrů do posilky, kde si chvilku posedím na stacionárním kole a prolistuju magazíny, čímž si samozřejmě dále rozšiřuji svou slovní zásobu a upevňuju vazby slovesné a předložkové :-) Kolem 17:30 dorážím potom na svém pohyblivém kole k našemu domu, kde už mě štěkotem vítají naše tři psí dámy, zde se bleskově převléknu do své pracovní uniformy zvané „Women in black“ a zase peláším zpět, tentokrát do Courthousu.
Marrymu totiž hráblo. Jestliže jsem za ním minulý týden musela jít kvůli tomu, že mi dal hodin málo, tak tenhle týden mi jich naopak naservíroval víc, než bych chtěla… Navíc mi omylem dal jednu směnu od 10 hodin ráno, kdy jsem ve škole, takže jsem to zase musela jít reklamovat. No radost neměl, ačkoliv to byla jeho chyba. I proto jsem si už radši na počet hodin nestěžovala a rozhodla se, že to prostě přetrpím :-) Takže jsem zatím všechny své večery trávila tento týden v práci, kde si mě nechali až do zavíračky, z čehož bude mít má výplatní páska sice radost, ale Ewík by z tohoto důvodu potřeboval, aby měl den minimálně 36 hodin. Protože když se kolem půl jedné vracím dom, mám pocit, že ráno nevstanu.

Ale nakonec vždycky vstanu. Pač musím :-) Ještěže mám svého věrného přítele, Kurta Kofeina, který mě drží během dopoledních hodin při vědomí :-)

Já vím, že jsem blázen, že bych si to tady měla víc užívat, ale zatím jsem nepřišla na to, jak :-)

Závidím ostatním lidem ze třídy, protože ty to o půl čtvrtý zapíchnou, odeberou se k laguně, kde si vegetí a čtou, pak se přesunou domů, udělají si úkoly a mají nohy na stole :-)

Jojo, úkoly máme totiž každý den a nejsou to nějaké úkoly na pět minut. Snažím se je dělat ve všech volných chvílích, jako třeba ve frontě u kasy v supermarketu, o přestávce v práci v baru a tak :-) Zabere mi to celkem vždycky tak aspoň hodinu a půl denně a to to ještě dost flákám :-)

Vůbec mě hodně překvapilo, jak neskutečně náročný ten přípravný kurz vlastně je… Gramatika šílená, samé nové vazby, až mám pocit, že takhle vůbec nikdo nemluví. Učíme se slovní zásobu, kterou patrně asi polovina anglicky mluvícího obyvatelstva nepoužívá nebo prostě zná jen pasivně a to všechno do sebe ládujeme neustále doušky vrchovatými.

Připadám si většinu času, že je to asi tak, jako když si představíte, že v angličtině luštíte křížovky. Já mám problémy luštit i v češtině, natož v angličtině. Jenže my neustále od všeho odvozujeme slovesa, podstatná jména, přídavná jména a příslovce a pak ještě děláme u všeho negativy, až mi z těch všech jejich -ful, -ness a spol. jde hlava šejdrem. :-)

Jinak v práci to bylo minulý týden a tenhle týden docela sranda. To mi neubudete věřit, jaké zajímavé bytosti jsem tam potkala. Tak např. tam přišel takový mladý pár, přičemž slečna oslavovala získání pilotního průkazu na helikoptéru. Trošku tedy popíjeli a zaujalo je, že v plechovkách piva Guinness je takový zvláštní bílý míček. Jak na pinčes. Pořád si s tím hráli a furt se mě ptali na to, kde se to tam vzalo a proč to tam je a tak. A já jsem nevěděla.

I když jsem se ptala kolegů, tak jsem to nějak nemohli dát přesně dohromady. Věděli jsme akorát, že to má co do činění s pěnou piva :-)

Když už mě fakt s těma otázkama štvali, tak jsem jim řekla, že jestli chtěj, ať mi napíšou svoji mailovou adresu a že jim to vygoogluju.
Tak jsme si se slečnou Sue vyměnily adresy a já jí to druhej den fakt vygooglovala a poslala což mě prostě pobavilo :-))) Na netu se dá najít všechno :-)

Zároveň, nevím proč tomu tak bylo zrovna v neděli, ale objevilo se tam u nás nezávisle na sobě několik lidí, kteří byli úplně nadšení z toho, že jsem z Český republiky, protože naši zemi zbožňujou…

Z toho jsem měla fakt radost. Jeden chlápek u nás dělal v nějaký vesnici u Prahy manažera, tak jsem s ním chvíli kecala, ještě si pamatoval i nějaký výrazy česky, ale nejvíc mě dostal takovej mladej pár, který se před několika dny z Prahy čerstvě vrátil.

Takhle nadšeně vypravovat o Praze jsem snad ještě nikoho neviděla.

Byli dokonce i v Paříži, v Římě, ale tvrdili mi, že Praze se žádný město na světě nevyrovná, že si to tam užili úplně nejvíc z celý cesty, říkali mi jména míst, která navštívili a co tam zažili… A zkrátka z toho všeho u nás byli pěkně unesený :-)

Zvláště mě pobavilo, jak mi popisovali svou návštěvu restaurace, kterou označili jako [jufleku]. To jsme dlouho nemohli rozkódovat, o co by se jako mohlo jednat…

Promítala jsem si v hlavě různá místa, kam by se tak cizinci v Praze mohli zatoulat, když v tom jsem si vzpomněla na onu známou reklamu, kdy jede Japonec v Praze taxíkem a taxikáři hlásí směr jízdy „Ke Flekůůům, ke Flekůůům“. Takže ono „ju“ na začátku je vlastně anglicky vyslovované „U Fleků“ :-)

Byla s nima fakt docela prča, hlavně byli oba moc milí, takže mi před odchodem přinesli svoje telefonní čísla a že by mi hrozně chtěli oplatit to, jak se o ně jeden jejich kamarád staral v Praze, že by mě rádi aspoň někam vzali v Cairns.

Takže paráda. Já vím, s cizími lidmi nemám nikam sama chodit :-) Tak já s sebou někoho vezmu, ale oni jsou fakt v pohodě :-)

Další zajímavou věcí, která mi vyrazila dech, byla dneska ve škole Růt. Musím říct, že oproti tomu, jak byla minulý týden protivná, se o dost polepšila, takže už je to s ní už skoro dobrý a je to spíš takový oživovací element naší po ránu ospalé třídy :-) No tak Růt dnes přišla, zářila jak sluníčko a řekla, že má narozeniny a že zve všechny na oběd!

Já jsem málem spadla ze židle :-))) A úplně jsem se styděla, co jsem tady o ní minule napsala… Ale fakt jsme to nikdo nečekali. Tak jí aspoň zítra budeme dávat přání a spolužák Iljoša upeče dneska večer dort. No teda spíš asi koláč :-)

A Ewík se bude muset pomalu co nejrychleji rozloučit, protože mu za chvíli začíná opět další pracovní směna. Dneska mám poprvé tu „restaurační“. Menu jsem se snažila nadrtit zpaměti, ale obávám se, že to stejně bude hroznej mes. Pač ve čtvrtek máme nabídku „dvě jídla za cenu jednoho“ a obvykle bývá narváno. Takže se mám asi nač těšit. A musím letět, protože obzvlášť dneska bych nerada měla nějaké komplikace s Marrym :-)

A pro všechny zájemce zde ještě dnešní „jazykový koutek“.

Až vás budou Ozzíci nebo Amíci posílat „mlátit klackem kolem keře“, tak věřte, že se vám spíš vyplatí si na to vzít lžíci. Hodila by se vám totiž na tu horkou kaši, kolem které budete chodit :-)))

TO BEAT ABOUT/AROUNG THE BUSH = chodit kolem horké kaše

Mějte se všichni krásně a já už se těším na víkend, kdy snad konečně budu moct na hodinu dvě vydechnout a jen tak ležet a nic nedělat :-) No a to by ostatně taky mohl být ten dnešní titulek...

Jen tak ležet a nic nedělat :-)

Zdraví vás všechny Ewík

Bye bye, certifikáte...

Ve stavu mírného dejavu začínám dneska psát další zápis na blog. Titulkem „Bye bye, certifikáte“ jsem totiž pojmenovala svůj příspěvek už včera, ale když jsem to někdy kolem 3. hodiny ráno ve stavu totálního zatmění mysli musela z důvodu nepřekonatelné ospalosti urychleně zapíchnout, uvědomila jsem si, že tam vlastně o škole a o certifikátu nic nemám :-) Takže tedy teď znovu, psáno s čistou myslí, bez příměsi likéru Midouri v krvi :-)

Titulek by také mohl znít „Jaké je to u nás ve škole“.
Už víte, že mými lektorkami jsou dvě dámy - Dee a Gabrielle. Za ten první týden se mi také podařilo trochu blíž poznat některé spolužáky. No vlastně spíš spolužačky. Dívčí převaha byla a je znatelná – 8:1 a to i přes snahu o vyrovnání skóre. V pátek nám totiž přibyl nový spolužák Simon ze Švédska, takže momentálně je to 8:2. A hlavně máme ve třídě jinou národnost než jen Švýcary :-)

Tak tedy, kdo to se mnou do té třídy chodí… Jaké všude jsou někteří lidé výrazní a zapamatovatelní na první pohled a jiní jako šedé myšky sedí v koutě a občas něco pípnou. U nás je to tak půl na půl. Ale výrazné elementy ve třídě rozhodně zastoupeny máme.

Především je to taková zajímavá dvojice tvořená dvěma kamarády. Prvním z nich je švýcarský chlapec, jehož rodiče údajně chtěli být „kreativní“ a pojmenovali ho Iljoša. Jeho otec totiž během manželčina těhotenství četl Bratry Karamazovy :-) Iljošovou nerozlučnou kamarádkou je Švýcarka Tina, světem protřelá instruktorka lyžování, která se nedávno vrátila z Ameriky, kde byla asi půl roku na střední škole. Jojo, zase je to tady všechno omladina, Tině a Iljošovi je sladkých 18 :-)

Vedle mě sedí další zástupkyně země helvéckého kříže, jejíž rodiče uplatnili také inovativní přístup při pojmenovávání svého potomka. Slečna vypadá jako drahá polovička Leoše Mareše, jmenuje se Englina, ale vyslovuje se to jako „Inglína“. Holka je to milá, a jelikož spolu často pracujeme na úkolech ve dvojici, tak už vím, že její sestra jela na dovolenou na Kubu a přivezla si odtamtud nejen manžela, ale za 9 měsíců také potomka, čímž své švýcarské rodiče ani trochu nepotěšila. Takže konat se u nich doma teď konference OSN, tak jsou na Kubu uvalené sankce raz dva :-) A hlavně by zavedli přísný zákaz vývozu kubánských mužů do Švýcarska :-)

To je tedy sousedka po mé pravici. Ovšem mám také sousedku po mé levici a to je, bez jakýchkoliv pochybností, nejvýraznější a nejhlasitější element celé naší skupiny. Růt.

Nerada bych, aby to vyznělo nějak diskriminačně, protože já zcela jistě nejsem vyhraněná vůči společnosti starších lidí, naopak bych řekla, že s nimi mám vztahy občas lepší, než s některými vrstevníky, ale Růt… Růt to je přírodní úkaz :-)
Je jí asi kolik, těžko se to odhaduje, asi 60, je to bývalá učitelka, má naprosto neskutečnou slovní zásobu a neuvěřitelnou vyřídilku.

Povídá neustále, velmi hlasitě, všechno komentuje, vysvětluje, chce vysvětlení po ostatních a já tím, že sedím vedle, tak jsem jí neustále na její projevy po ruce :-)

Pořád všichni přemítáme, kde se Růt učila anglicky, protože u ní nastala naprosto neobvyklá situace. Růt je jako nejobjemnější oxfordský výkladový slovník. Chodící. Zná strašně moc slovíček, ale paradoxní je to, že vůbec nezná jejich výslovnost. A to nejen u těch neznámých, ale ani u mnohých známých slovíček. Až jsem dospěla k takové teorii, že chodila na kurz angličtiny jen na nějaké základy a od té doby vlastně s nikým pořádně anglicky nemluvila, jen samostudovala a četla, četla a četla. Protože zatímco já nabírám slovní zásobu mluvením s lidma, tak mně připadá, že Růt skoro nikdy s žádným rodilým anglickým mluvčím nekonverzovala :-)

Takže naše hodiny vypadají tak, že 50 % veškeré komunikace „teče jednosměrně“ od mé sousedky po levé straně a druhá polovina, to je devět zbylých studentů ve třídě a samozřejmě jedna z lektorek :-)

Tak to jenom abyste měli lepší představu. Hlavně bych opravdu nerada, abyste měli pocit, že si myslím, že do školy mají právo chodit jenom mlaďasové. To vůbec ne! Já naopak před Růt smekám, že se takhle odhodlala sama odjet do Austrálie se naučit anglicky. Jde prostě jenom o její chování, které by mi vadilo u kohokoliv jiného věku.
S někým si zkrátka člověk sedne a s někým jiným je to naopak :-)
Ale proč musí Růt sakra sedět zrovna vedle mě, když mně vůbec nesedí??? :-)))))

Co se týče náplně hodin, tak to je úplně něco jiného, než co jsme dělali na General English.
Tady se prostě maká. A Ewík tady ani zdaleka není za hlavní hvězdu, takže má co dělat, aby vůbec držel krok s ostatními :-)
Já totiž hrozně klamu. Pusou. Všichni mi říkají, že když mluvím, tak že mají pocit, že je angličtina mým prvním jazykem, protože mluvím dost plynule. To je asi fakt. Po všech těch všech stovkách prokecaných hodin už s mluvením vážně problémy nemám. Prostě přepnu a jedu. A jak člověk oposlouchá všechny ty vazby, přidá do toho sem tam nějaké to jejich vycpávkové „anyway, kind of, well, you know“, tak ono to prostě zní docela dobře a asi to dělá i dobrý dojem, když se člověk nezadrhává :-) A navíc mám přece ten „cute Irish accent“ :-)

Jenže to je jen jedna strana mince. Ta té druhé je to, že pořádně anglicky nečtu. Krom novin a časopisů zatím nemám na svém kontě skoro žádnou přečtenou knihu a ono je to sakra znát. Protože když člověk mluví, tak já sice mám poměrně rozsáhlou slovní zásobu, ale je to pořád jenom konverzační slovní zásoba, která se neustále opakuje a nijak zvlášť se nerozšiřuje. No a teď si k tomu ještě připočtěte to, jak si tady už několik měsíců angličtinu przním tím, že dostávám po kůži ozzie slang a samozřejmě všechno zjednodušuju jako oni. Člověku to pak už ani nepřijde, protože takhle prostě mluví všichni. S nějakým do nebo does si tady vážně hlavu nikdo neláme. Všechno je to tady „wanna“ nebo „gonna“, žádné „Do you want to go there?“ Stačí „Wanna go there?“ Nikdo se neobtěžuje s nějakým třetím rodem, prostě „He like it.“ Ono jsou to detaily, ale kumuluje se to :-)

A když potom přijdou na řadu gramatická cvičení, tak úúúúpím!
Když si proberu zpátky, tak já jsem vlastně naposledy soustavně anglickou gramatiku studovala na gymplu! A to už je teda hodně vody zpátky… Nějakých pět let jsem takové věci jako podmínkové věty, předpřítomný průběhový čas, frázová slovesa prakticky neviděla. Pořád jsem jenom mluvila, mluvila a mluvila. A teď si nesu následky. Pro reálný život v anglicky mluvící zemi samozřejmě gramatika potřeba je, ale člověk si vystačí s normální znalostí dvou minulých časů. Nikdo neřeší, jestli člověk použije minulý prostý nebo průběhový. Ale bohužel v těch testových otázkách, které budou ve zkoušce, tento přístup zohledněn není. Takže tam se klasicky zkouší např. to, co potom v praktickém životě já ani moc nevyužívám – drobné nuance, kdy použít který čas.

A to jsou jenom slovesa a časy. Všechny tyhle „nadbytečnosti“, které já prostě v běžné řeči vůbec neřeším a soustředím se na obsah, tady probíráme ve všem. A je docela znatelně cítit, jak jsou moji mladší spolužáci (a Růt of course taky) v tomhle sběhlí, protože jsou čerstvě po škole.

Čili když děláme nějaká ta cvičení, tak jsem ráda, když mám polovičku správně, zatímco u ostatních mám pocit, že jim to jde úplně samo :-)

Ale stěžovala jsem si, že nemám na General English motivaci – tak tady ji teda rozhodně mám. Rozhodně všem doporučuju, vyskytla-li by se vám výhledově možnost studovat jazyk v zahraničí, abyste si dali přípravu na nějakou Cambridgskou zkoušku. Je jedno, jestli FCE, CPE nebo CAE.

Já se samozřejmě tu zkoušku po této tříměsíční intenzivní „nalejvárně“ složit pokusím, ovšem výsledkem si nejsem ani trochu jistá. A dosavadní zkušební testy CPE, které jsem zatím viděla, mě v pochybnostech utvrzují. Je to fakt, jak by řekli Ozzící, bloody těžká zkouška.
Mají z ní strach všichni. A to dokonce tak velký, že z našeho kurzu se sedm z deseti lidí rozhodlo, že si pro jistotu složí ještě i o úroveň nižší zkoušku CAE. Protože prý nebudou riskovat, že budou bez certifikátu… Já teda rozhodně dalších pět tisíc za zkoušku platit nehodlám, takže jsem se přihlásila jen na CPE a naše učitelka mě pobavila, když to okomentovala slovy: „Hmmm, sebejisté děvče.“ :-)

No já už jsem se s tím nějak vnitřně smířila, že tahle alternativa, že to neudělám, prostě hrozí, ale nedá se nic dělat. Když se to nepodaří, tak to půjdeme zkusit zase za čas znovu. Každopádně mi ta škola dává hodně, čili čas to rozhodně promarněný není. I kdybych opravdu musela 12. prosince říct: „Bye bye, certifikáte. Těšila jsem se na tebe, ale asi málo.“ :-))

No a teď mě omluvte, je přede mnou ještě esej na zítra, tak se musím pustit do psaní. Téma jest: Jaká je role otce v životě dnešní rodiny a společnosti?

A abych ještě dostála slibu, nabízím na konec jednu krásnou „A phrase a day“ – tedy frázi dne :-) Je to velmi roztomilé spojení, které mě zaujalo na první poslech.
Až vás někdo bude v anglicky mluvícím prostředí nutit, abyste hlavně „nevysypali ty fazole“, tak věřte, že se nezbláznil, ale jen po vás chce, abyste drželi jazyk za zuby, prostě se neprokecli a nevyzradili nějaké tajemství.

TO SPILL THE BEANS

Čili já vám přeji málo vysypaných fazolek, a pokud i přesto něco na zem spadne, tak se budu těšit na všechny vaše komentáře :-))

Zdraví vás Ewík

Jedna noční...

Tak vás zase všechny zdravím z příjemně vyhřátého Cairns. Pravdou je, že vašich osm stupňů Celsia se mi z našeho „tropického“ pohledu jeví jako šílenost :-))

Doufám, že jste si řádně odpočinuli po namáhavém výkonu přelouskání minulých megatapet :-) Tedy pravdu mají vlastně ti, kteří si myslí, že proluka v psaní nebyla způsobená únavou vašeho přijímače, ale naopak potřebou zotavení zde u počítače sedícího-spícího emitora, tedy vysílatele sdělení :-) Zkrátka Ewík si po tom, co se vybičoval k psaní, musel trochu „vorazit“ :-))

Právě jsem se vrátila ze sobotní maratonové směny v Courthousu, bylo narváno hodně moc, protože se zase hrály zápasy Rugby League, Rugby Union a ještě čehosi dalšího, takže normálně bych řekla, že to bylo šílenství a že jsme to ustáli jen tak tak, ale po zkušenosti z minulé soboty mi už všechno přijde v pohodě :-) Peklo vypadá jinak, vážení :-)

Co se týče vývoje událostí v práci, tak jejich dalším popisem si nehodlám kazit chuť k jídlu.

Měla jsem ještě ve středu další incident s Marrym, ale s tím už vás otravovat nebudu. Výsledkem je to, že zítra si jdu jako správná aktivistka s pozitivním přístupem k věci vyzkoušet během poledne, jaké to je obsluhovat v restauraci. Protože právě práce v restauraci a baru zároveň je možná jedinou příležitostí, jak se dobrat kýžených 20 hodin práce týdně.

Tak uvidíme, jestli to zvládnu, nejtěžší je na tom prý jejich systém kasy. A taky se teda budu muset naučit nosit víc talířů zároveň, než dva :-))

Co mě ale zaujalo, byla dnešní zpáteční cesta z noční směny. Původně jsem měla v rozpisu práci jen od 6 do 9, ale bylo tak nabito, že si mě tam „podrželi“ až do jedné, jupí :-) Pak jsme ještě chvilku poseděli venku, čili když jsem se kolem půl druhé vracela na kole nočními ulicemi Cairns, nevylekal mě tentokrát na mě kálící netopýr, ale hráč na didgeridoo.

Normálně jak jsem si tak jela nočnímu ulicemi, tak najednou slyším fakt divný zvuky, tak jsem zpomalila a on si tam mladík užíval svou sobotní jam session na didgeridoo před nějakým barákem. Nevím, jestli bylo jeho cílem vlastní rozptýlení, přivýdělek nebo snaha o rušení nočního klidu, tolik odvahy, abych u něj zastavila a chvíli poslouchala, jsem neměla :-)

Dnešek byl teda v podstatě takový docela lazy, dělala jsem si přípravu do školy, psala esej o změně rolí otců v rodině, společnosti a vůbec, uklízela a tak.

No a když už jsme teda měli tak hezky uklizeno, tak mi to nedalo a všechno jsem vám to vyfotila, abyste z toho taky něco měli :-)

Takže tady máte na ukázku něčeho málo z našeho interiéru :-)

Zde celkový pohled na obytnou část - obývák v kombinaci s jídelním i kuchyňský koutem...

Zde detail na kuchyň - tam za tím oknem mají potom ty papoušky a králíka:-)


A tady zase něco jiného - pohled na obytnou část "od kuchyně" :-)

Takže společné prostory bychom měli a teď hurá k Ewíkovi do pokoje :-)
Jak už víte, přezdívám mu "modrá kobka" - teď už tušíte, proč :-)

Takhle na těch fotkách to nevypadá, ale je to fakt maličkej krcálek. Abyste měli bližší představu o rozměrech "modré kobky", tak mezi postelí a stolkem je zhruba na délku metrová skříň. A to je všechno. Celkově je to teda tak 3x3 metry. S výhledem do přístěnku garáže. Za 7 500 měsíčně může být váš :-))

Omlouvám se, že je to dneska takové krátké, ale už se mi strašně klíží oči. Chtěla jsem ještě psát o škole a tak, ale budu to muset odložit na příště. Když to vyjde, tak to příště bude už zítra :-)

Mějte se krásně a brzy se zhruba v těchto místech těším na viděnou :-)

Ewík

Cool as a cucumber

Tohle spojení mi dnes uvízlo v paměti během vyučování, tak mi to nedalo, abych se s vámi o něj hned v úvodu nepodělila :-) Je to takové roztomilé zvukomalebné přirovnání, doslovně by se to dalo přeložit ve významu „být nad věcí jako okurka“ nebo „nedělat si z ničeho hlavu jako pan Okurek“ :-) Ale ve slovníku jsem to našla přeložené jako „s klidem Angličana“. Tak si vyberte, mně osobně se „pan Okurek“ líbí teda víc :-)

Jak jsem slíbila, tentokrát se bez několikadenní přestávky vrátím tam, kde jsem ve vypravování včera skončila. Tedy můžete si pro připomenutí nalistovat řádek číslo 764 a pokračujeme v popisu mých životních slastí a strastí :-)

V neděli jsem se tak nějak spíš poflakovala, než že bych dělala něco specifického. Psala jsem dopis do mého oblíbeného Musgrave Hill Bowls Clubu, nakoupila jsem si na trhu ovoce a zeleninu, poté jsem nakoupené produkty opracovávala a tak nějak jsem se psychicky připravovala na večer, kdy se uskutečnil veselý Skype-fonát s mou domovinou :-)
Dozvěděla jsem se, že budeme mít doma brzy nejen rybičky v akvárku, ale taky koťátko, za což jsem nesmírně ráda, protože plyšáci jsou sice fajn, ale nad živé mazlivé stvoření není :-)

No a taky jsem si v neděli pořídila novou školní aktovku, penál a sešity, takže jsme si to večer všechno hezky srovnala a připravila se psychicky na první školní den po mých 4týdenních pracovních prázdninách.

Ráno jsem se vzbudila už v 6 hodin a čilá jako rybička jsem na kole vyrazila do školy. Tam už to hučelo jako ve včelím úlu, protože v pondělí se zahajovala výuka ve všech třech stupních přípravných kurzů na cambridgské zkoušky – tedy FCE, CAE a CPE – a bylo tam odhadem asi 50 lidí. Nejdřív jsem tedy absolvovala rozřazovací test, což jsem moc nepochopila, protože už jsem stejně byla přihlášená na konkrétní typ kurzu, na který jsem dostala vízum, už jsem věděla, v jaké budu místnosti a hlavně už jsem podobný rozřazovací test absolvovala, ale nevadí, psali všichni, tak jsem se podrobila :-)

Po přestávce jsme se přesunuli na terasu a hráli jsme seznamovací hry, protože všechny ty přípravné kurzy trvají shodně 3 měsíce, tak když se teď budeme s ostatními spolužáky denně potkávat nejen ve třídách, ale i o přestávkách, tak abychom se tak aspoň zhruba znali.

Co už vás ani mě nejspíš nepřekvapí, je fakt, že 99 % všech nových studentů jsou Švýcaři.
Neptejte se mě na to proč, já sama tomu absolutně nerozumím, proč je Cairns plné Švýcarů… Vždyť je jich jen 7 milionů! Kde jsou ke všem čertům Němci, kterých je 80 milionů! Kde jsou Francouzi! Kde jsou Španělé a Italové a vůbec další evropské národy, co se ve škole učí anglicky? Zkrátka a dobře, všechno je to tady švýcarský, jen já a jeden Japonec vybočujeme :-)
Mimochodem už jste někdy slyšeli, jak zní švýcarská němčina? Je to hrozný, ale já se vůbec nechytám. Když na ně promluvím německy, tak to je v pohodě, to oni rozumí, ale jakmile se mají bavit mezi sebou, tak začnou neskutečně chrochtat! Je to jak holandština ta jejich Swiss-German… Příšerný jazyk!! :-))

I proto jsem byla příjemně překvapená jejich úrovní angličtiny. Taky aby ne, když většina z nich bude dělat zkoušky z pokročilých znalostí English :-) Lidi jsou to povětšinou velmi sympatisch, sice samý mladý ucha kolem 19 nebo 20 let, takže já jsem zase za tu „velkou holku“, ale nevadí :-) Hlavně, že se s nima dá kecat! Jupí!!! Už jsem měla komunikační deficit :-)

Když jsme se tedy dostatečně naseznamovali, tak jsme se hromadně vypravili do města. Bylo to dosti legrační, protože jsme se tak nějak automaticky pospojovali do dvojic a vypadali jsme, jak když jde mateřská škola na vycházku :-)) Komické.

Slunce pražilo přes poledne úplně neskutečně, tak jsme byli rádi, že jsme po 20 minutách došli do restaurace Fasta Pasta, která se zaměřuje na italskou kuchyni.
Byli jsme totiž pozvaní na oběd :-) Takové milé překvapení jsem ani nečekala, abych řekla pravdu. Uvnitř krásně klimatizované stylové restaurace byly tři megadlouhé stoly, kolem kterých jsme se rozsadili a pak už nám to slečny začaly nosit… Na stolech přistávaly obrovské talíře s pizzou a velké podnosy s nejrůznějšími druhy těstovin s omáčkami.
Bylo to jak „ubrousku, prostři se“! A pořád se nosili další a další, až už nikdo nemohl, jelikož jsme byli nacpaní k prasknutí :-) Takhle jsem se pizzou a těstovinami naposledy přecpala o prázdninách v roce 2006, kdy jsme byli v Praze v Pizza Nuova na Náměstí republiky. Tam je to taky systémem „sněz, co můžeš“ :-))
Tady bych to mírně modifikovala na „nejez, když už nemůžeš, nebo ti bude zle jako Ewíkovi“ :-) Ale bylo to fakt vynikající a po všech těch mých salátech mi pizza přišla k chuti :-)

Pak jsme se trochu prošli po Cairns a já jsem se cestou stavila v Courthousu, abych zjistila, jaké mám mít tenhle týden směny. No a když se mi dostala do rukou kopie rozvrhu, tak jsem fakt vytřeštila oči a byla jsem nucená svraštit čelo.
Jen 12 hodin!
Ten Marry se musel zbláznit! Normálně mi dal jen čtyři tříhodinové směny za celý týden!
Koukala jsem na to fakt jak v Jiříkově vidění. Teda oni ostatní zaměstnanci taky neměli zrovna 50 hodin, ale přece jenom na tom byli o dost líp než já…
Když jsem se tedy na ten rozvrh do sytosti vynadívala a trochu mi vychladla hlava, bylo mi jasné, že tentokrát se už musím asertivně ozvat. Protože když mi minulý týden místo 40 hodin dal Marry 25 a teď místo 20 hodin 12, tak se asi něco děje…
Pročež jsem si asi 100krát promyslela, co mu teda asi tak řeknu, aby se moc nenaštval, ale zároveň aby mě neodbyl, že neví, o čem to mluvím.

Jdu za ním do kanceláře, opatrně ťukám, ruce se mi potí, ozve se zarachocení v zámku a nic. Zase zarachocení zámku a zase nic. Tak nevím… Čekám dalších 20 vteřin, najednou se rozlítnou dveře, v nich Marry a prej: „Co chceš?“ A já: „Moc se omlouvám, že ruším, já bych jenom…“ „Tak co chceš?“ „Jenom jsem se chtěla zeptat na něco ohledně rozvrhu směn na tenhle týden.“ „To si dojdi za manažerem.“ Prásk.

Zůstala jsem čumět jako opařená. Co to jako mělo znamenat? Kdo si jako myslí, že je??? To mi ani nemůže slušně odpovědět? Jestli je ve stresu, tak by se měl léčit, cholerik jeden!

Musím říct, že ačkoliv jsem se rozhodla s Marrym zakopat válečnou sekyru, tak po včerejšku jsem ji zase byla nucena vykopat. Marry je – promiňte mi, že to takhle napíšu, ale jeden z největších kreténů, které jsem zatím měla tu čest v životě potkat.

Vy víte, že já se snesu skoro s každým a většinou i na těch lidech, které moc nemusím, se snažím vždycky najít aspoň něco pozitivního. Ale Marry je prostě výjimka.

Pročež jsem šla za kolegyní Jennifer, která byla ten den v baru „in charge“, tzn. že to tam měla na povel, které jsem svůj problém předestřela, že jsem se prostě jenom chtěla zeptat, co se děje, že mám jenom 12 hodin. Jennifer mi samozřejmě pomoct nemohla, protože rozvrh směn dělá v neděli Marry. Prý je prostě bar málo „busy“, nejsou lidi, a tudíž ani není potřeba, aby bylo tolik lidí zároveň v práci.
Což to jo, to já jsem všechno ochotná pochopit, ale nerozumím tomu, že mě teda vůbec přijímal. Hlavně mě mrzí, že jsem kvůli téhle práci potom odmítla některé další nabídky, protože mi přišlo nekorektní ze dne na den končit, když už jsem tam jako by nastoupila :-)

Je mi jasné, že už se teď těšíte, jak mi to dáte v komentáři sežrat, že jste mi to říkali od samýho začátku, že tam nemám zůstávat a mám si najít nějakej jinej job, kde na mě budou hodný a žádnej pitomec Marry mi nebude znepříjemňovat život… Ano, tohle všechno já chápu, ale berte prosím v potaz, že vám to sem nepíšu kvůli tomu, abych poslouchala takovýhle řeči… Já jsem si to prostě rozhodla sama, že tam zůstanu, měla jsem určitý pocit, že to tak má být, tak si to teď musím vyřešit sama :-) Prostě jaký si to uděláš, takový to máš. To, že jsem tam zůstala a pracovala těch 5 týdnů, mi rozhodně taky něco dalo, více méně toho nelituju, protože mě ta práce bavila, jen se teď ukáže, jestli tam zůstanu, nebo budu muset o dům dál :-)

To byl tedy pondělek a teď už konečně dnešek a první den vyučování. Určitě jste nedočkaví, až napíšu, jestli jsem konečně spokojená s hodinami angličtiny.
Tak tedy – ano jsem! Byla jsem dnes více méně velmi příjemně překvapená zjištěním, že i na téhle škole se dá narazit na dobré kantory, s kterými je radost trávit čas od osmi do půl čtvrté :-)
Ve třídě nás je celkem devět a mí spolužáci jsou jak jinak všechno Švýcaři. Tedy abychom byli genderově korektní, je to 7 švýcarských ďoučat, jeden švýcarský „boy“ a já.
Na dopolední „směnu“ do 12 hodin máme paní učitelku jménem Dee [dý]. Je to moc milá osoba a její styl vyučování je velmi příjemný, má připravenou hromadu materiálů a cvičení a vůbec všeho. Nenechá mě, abych se stihla začít nudit! Hlavně je to diametrální rozdíl v přístupu. Protože se teď budeme systematicky 12 týdnů připravovat na složení nejtěžší zkoušky z angličtiny, tak s námi jedná jako s partnery. Taky je fajn, že všichni jsme na tom co se týče znalostí podobně, takže už se není potřeba zdržovat s některými věcmi a naopak.

Pravdou je to, že na tu zkoušku je potřeba zopakovat skoro všechno a to všechno ještě navíc pořádně prohloubit. Takže jak já říkám, ať píchnete prst kamkoliv, všude je co zdokonalovat. Takže dneska jsme třeba dělali popis lidských vlastností, což jsme dělali nedávno i na kurzu General English. Zatímco tam jsme ale řešili základní slovíčka, dneska to bylo úplně o něčem jiném. Zjistila jsem, jak mám nesmírně omezenou slovní zásobu, kolik výrazů ještě neznám, zapsala jsem si asi 60 nových spojení a zítra z toho budeme psát testík, takže mě ještě teď večer čeká trocha šprtání.
Ale to je přesně to, co potřebuju! Mít nad sebou bič, abych měla motivaci se něco učit :-)
Jinak krom Dee máme po obědě zase jinou lektorku, já jsem teda při vyslovení jména „Gabriel“ (psáno Gabrielle :-) čekala, že přijde chlap, ale přišla zase paní. Ale to nevadí. Je taky fajn a taky jsem s jejím přístupem spokojená.
Navíc mi Gabrielle udělala velkou radost tím, že jsme si během odpoledního vyučování při probírání tématu „přátelství“ pustili jednu epizodu ze seriálu Přátelé. Vždycky jsme to zastavovali a překládali jsme si frázová slovesa a použité idiomy.

Je vidět, že vyučovat se dá i zábavně :-)

Takže celkově se dá říct, že nebýt trapného výstupu s Marrym včera, tak se dá má stávající situace v Cairns považovat za konsolidovanou a ne již tak nepříjemnou jako na začátku.

Navíc se i vrátilo tropické slunečné počasí, takže bych tomu bývala byla ani neměla skoro co vytknout.
Už je zase vedro úplně k padnutí, ale já si nestěžuju. Ať je klidně 35, hlavně ať neprší! Koupat se ve vlastním potu je pořád lepší než se koupat v kalužích vody na silnici :-)
Ale léto tady teda začalo úplně neskutečně brzo. Píšou o tom dokonce i místní novinové plátky, že průměrně zářijové teploty jsou obvykle asi o 4 stupně nižší než letos.

Takže hic je pořádnej, silnice rozpálený a vzduch horký, ale protože vím, že ještě bude hůř, o moc hůř, tak zatím s počasím přestanu otravovat a vytáhnu toto téma, až půjde opravdu do tuhého :-))) Zatím je tu prostě jen každý den 30 ve stínu, to vám musí pro ilustraci stačit :-)
Já jsem si pro jistotu dneska ale pořídila nesmírně vychytané oblečení – dvě tílka z plavkového materiálu.
To bude totiž jediná záchrana, až začnou opravdový vedra s vlhkostí vzduchu 98 % :-) Pak už nepomůže žádnej deodorant.

No vlastně ono abyste si nemysleli – deodoranty tady nezabírají už ani teď :-)

Tolik tedy můj opět čtyřstránkový restík ze včerejška a teď už se omlouvám, musím si jít zopakovat slovíčka, abych byla připravena na zítřejší testík.

Mějte se krásně. A buďte "cool as a cucumber" :-))

Váš Ewík

Trocha epiky z Cairns

Ani jsem se nenadála a uplynulo zase několik dní. Byly na události poměrně bohaté, proto mi dovolte se o ně s vámi aspoň částečně podělit. Předem upozorňuju, že to bude dost možná trochu tapetoidní výtvor, takže navrhuju dojít si předem na WC, případně si připravit drobné občerstvení v podobě popcornu, solených arašídů či něčeho nízkokalorického. Jdeme na to :-)

V pátek jsem se s vámi loučila s předzvěstí pracovního večera v Courthousu. A moje tušení se naplnilo do poslední kapky. Když jsem ve 4 hodiny nastoupila za bar, bylo už všude kolem pěkně veselo. Na zahradě hned u baru zapíjelo ukončení výcviku asi 40 plavčíků. Bylo to velmi vtipné, protože měli všichni na sobě záchranářský oděv, který tady v Austrálii spočívá ve žlutočerveném tričku, k tomu šortky a do stejných barev laděná čepička. Ta čepička vypadá hrozně vtipně jak z říkanky „Pan čáp ztratil čepičku a ta měla barvičku“ :-) Má tvar jako ta, co ji nosí papež, jen je uprostřed rozdělená a jedna část je svítivě žlutá a druhá červená. A pod bradou se to zahákne na gumičku :-))

Tak si něco takového představte, navlečte to na 40 svalovců, opijte to a pusťte si to do baru. Bylo to vážně k popukání. Dokonce jsem si mohla připsat i jeden rekord! Nejrychleji vyslovená nabídka k sňatku :-)

Už jsem jich tady v baru pár slyšela, ale obvykle to bylo po několika hodinách a několika panácích něčeho tvrdého, kdy mi někdo při placení sdělí, že kdybych se náhodou někdy rozhodla vdát, že by měl zájem. Tak v pátek to proběhlo tak, že jsem větu „Will you please marry me?“ uslyšela hned od druhého týpka, kterému jsem míchala drink :-)

Prostě Ozzíci jdou na to koukám rychle :-)

Ale byla s nima sranda, hlavně nám kluci docela píchli, protože jsme pro moji kolegyni a zároveň šéfovou Roxanne měli připravené to narozeninové překvapení v podobě dortu ve tvaru lahve Sauvignon Blanc. Měla jsem to teda vymyšlené ještě do větších detailů – plánovala jsem si, že by se v celém baru na chvíli ztlumila hudba a pak by začala hrát písnička z muzikálu Chicago, která se jmenuje Roxie. Že by to jaksi bylo takové stylové. Ale bohužel to nešlo zrealizovat, tak jsme se museli spokojit s tím, že jsme nesli dort s 22 svíčkami a k tomu jsme za vydatného doprovodu 40 plavčíků sborově pěli Happy birthday, dear Roxie… :-)

Bylo to hezké, ale bohužel bylo v baru při pátku dost narváno, tak jsme oslavovali asi minutu a zase jsme se museli vrátit k práci :-)

No co se dá dělat, snad příště :-)

Ale to byl jen začátek zajímavého večera. Co jsem netušila, bylo to, že v Cairns probíhaly od pátku do neděle dostihy. A to je tady velká událost pro všechny. Dámy i pánové se totiž hodí do gala, normálně se nasoukají do obleků, saténových šatů a lodiček, z krabic vyloví klobouky a jdou se „ukázat“ na závodiště. No a když ta sláva skončí, tak kam jinam, než do baru :-)

Měli jsme tedy v pátek nabito, byl šrumec jako blázen, hlavně proto, že Murray na ty dostihy zapomněl a naplánoval směny tak, že jsme tam byli jenom ve třech. Což o to, obsluhovat, to jsme ještě jakž štakž stíhali, ale horší to bylo v tom, že nikdo nechodil sbírat sklenice a nikdo je taky nedával do myčky a zpět do regálu. Takže jsme za chvíli zjistili, že nemáme do čeho servírovat víno a podobně. Byl to naprosto totálně neskutečný zápřah a do té doby jsem nic takového před tím nezažila. Začala jsem ve čtyři a poprvé jsem se napila a došla si na záchod v 11 hodin. Řeknu vám, že jsem byla vycucaná jako hašlerka a skoro jsem se svalila únavou :-) Dokonce jsem začala mít pocit, že nesnáším lidi, který po mně cokoliv chtěj!!

Nakonec jsme to zvládli a posledního dostihomilce jsme vypakovali asi v jednu hodinu. Takže to zase tak dlouhá směna nakonec nebyla. Devět hodin, to se dá.

Cestou domů jsem si říkala, jak jsme to zvládli, takže jsem se v sobotu ráno hezky prospala, šla si zacvičit a na šestou se zase chystala do práce.

To jsem ještě nevěděla, že v pátek to byl jen základní výcvik a ta pravá válka nás teprve čeká :-)

Jakmile jsem totiž dorazila do baru, překvapilo mě pár věcí. Třeba jsme neměli nikde sklenice. Všude jen plastové kelímky. A taky věci byly jinde, než obvykle. Místo dvou obvyklých stanovišť, kde mícháme drinky, tam najednou byly čtyři.

A v 6:15 se uskutečnila bojová porada. Prostě válečné manévry…

Dozvěděla jsem se, že dnešek bude totální krize, která nastává jen několikrát do roka. Nejenže měly ten večer dorazit stovky lidí po těch dostizích, ale navíc přijel jako každou sobotu dvoupatrový autobus s Ultimate Party s asi 150 lidmi na palubě. To ale pořád ještě není všechno. Celá Austrálie totiž byla na nohou, jelikož se hrálo finále nějakého toho jejich amerického fotbalu nebo čeho s tím šišatým míčem, potom se taky hrálo reprezentační mezistátní utkání v ragby Ozzíci vs. Nový Zéland a k tomu se ještě přifařil fotbal.

Já vám ani nevím, jak se všechny ty jejich ligy jmenujou, jestli to tady píšu správně, jestli to bylo AFL nebo NFL, kdo se v tom má vyznat. Jediné jisté bylo ale to, že ten večer nehrála v baru žádná hudba, ale všude se ozýval jen hurónský řev – to když právě někdo přihrával, utíkal s míčem, nebo nedej bože, dokonce skóroval… :-)

Takže na velkém plátnu na zahrádce vpředu běžel jeden zápas, v televizních místnostech se zhrocovaly davy a já měla pocit, že mi se mi mozek uvaří ve vlastní šťávě. Všichni chtěli něco k pití!!

Jestliže jsem psala, že pátek byl šrumec, jaký jsem nikdy nikde před tím nezažila (ani v baru v Anglii a tam jsme taky byli kolikrát pěkně busy), tak pátek byl v porovnání se sobotou procházka tichým anglickým parkem kolem jezírka s lekníny a labutěmi.

TO, CO SE ODEHRÁLO V SOBOTU, JSEM OPRAVDU NIKDY NEZAŽILA A NEVÍM, JESTLI JEŠTĚ KDY ZAŽIJU :-)

Bylo to jak hurikán Ike s Katrinou dohromady :-)

Opět se ukázalo, že Marry je neschopný manažer, protože na snad možná nejvytíženější den roku nasadil – teď se podržte, pouhé 4 lidi. Tolik nás dělá obvykle v běžnou sobotu, kdy máme jen pařeníchtivé Cairnsany, turisty a autobus Ultimate Party.

Správně by nás mělo být na takovou akci za barem minimálně sedm!!! Ale jelikož ostatní dostali na víkend volno, tak se nepodařilo nikoho dalšího do práce povolat. A musely jsme to prostě zvládnout samy… S tvrdým Y píšu správně, byly jsme na to čtyři holky – tady nás máte spolu na fotce – zleva Tanzi, Phoebe a Roxie.

Na poradě bylo dohodnuto, že se každá postavíme k jednomu stanovišti a budeme obsluhovat jen čtvrtinový výsek v našem kruhovém baru. Nikoho dalšího. Dostalo se mi varování, že lidi budou pokřikovat, handrkovat se, kdo byl dřív, a vůbec se nebudou chovat moc hezky :-)

Nesměly jsme nikomu míchat dvojité drinky a všechno jsme servírovaly jen v plastových pohárcích, takže odpadlo mytí sklenic (konečně!). Zároveň to potom bylo jednodušší na úklid, protože se jenom kelímky posbíraly do plastových pytlů a bylo to.

Připravily jsme si na bar železné zásoby všeho možného alkoholu, nakrájených citronů a limetek (protože nejoblíbenější pivo – mexická Corona - se servíruje zásadně s měsíčkem limetky v hrdle :-))).

Tady opravdu musím složit poklonu Roxie, protože to měla připravené perfektně, v kase pod barem bylo 2000 dolarů v jednodolarových mincích, protože bylo úplně jasné, že bychom byly po půl hodině bez drobných a to se potom těžko obsluhuje, když nemáte co vracet a každej vám platí padesátidolarovkou.
A že se teda ten večer něco propilo… :-)

Kolem půl sedmé už byl bar v obležení a s blížící se osmou hodinou, kdy měly vypuknout ony sportovní přenosy, obleženost baru ještě sílila.

Bylo to „prostě neskutečné“. Lidi byli nervózní, protože museli tak dlouho čekat, a já ani nevěděla, jestli na ně mám bejt kvůli tomu naštvaná nebo se shovívavě usmívat.

Kmitala jsem teda neuvěřitelně, bylo to opravdu, ale opravdu vyčerpávající, ale přežily jsme to :-) Samozřejmě, že si lidi stěžovali, jak to, že čekají 10 minut na obsloužení, ale prostě rychlejc to nešlo.

Ovšem jestli si myslíte, že jak všichni platili padesátidolarovkama, tak že by nám nechávali bůhvíjaká dýška, tak to jste na omylu. Já už naopak vím, že jak je v baru hodně lidí, tak moc dýška nejsou. A já jsem je ani nečekala…. Naopak jsem byla ráda, že jsem našla toho, komu jsem nesla peníze na vrácení, nacpala jsem mu to do ruky a už jsem se věnovala dalšímu, protože to bylo fakt šílenství :-)

Asi v jednu hodinu jsme zavolali „last drinks“, obsloužili poslední příznivce ragby, amerického fotbalu, evropského fotbalu i koňských dostihů a pustili se do úklidu.

Všechno v baru bylo vzhůru nohama. Všechny povrchy, všechny stoly, všechno bylo pocmrndnané a polité, naštěstí ale aspoň ne poblité :-)

Uklízely jsme to ve čtyřech fakt hodinu a neskutečně jsme si mákly. Ty lidi nám vypili celej bar a musely jsme skoro všechno přivézt nově ze skladu!

Nakonec přišla Roxie, která spočítala, že jsme od šesti hodin od večera udělaly tržbu neuvěřitelných 17 000 dolarů!! Jestliže to vynásobíme 15x, tak to máme 255 000 korun!

To se jen tak nevidí, schválně si to zkuste rozpočítat na čtyři barmanky, kolik to muselo být připravených drinků :-) Ochranka si teda taky mákla, napočítali, že zhruba ten večer přišlo do našeho podniku plus mínus 900 lidí. K tomu už ani nemá cenu psát vykřičník, že jo :-)

Když jsme tedy bar kolem druhé hodiny ranní doklidily a uvedly do původního stavu, tak to bylo nutné náležitě oslavit :-) Roxie řekla, že máme od Marryho povolené si dát kolik chceme jakých chceme drinků… :-)

To víte, že něco takového nemusíte čtyřem holkám nabízet 2x :-) Naštěstí jsem rozumně chvíli před tím spořádala jeden hot dog, takže se aspoň ty molekuly ethanolu měly na co navázat :-)

A tak jsme tam tak seděly v prázdném baru a kecaly jsme a u toho jsme ochutnávaly. Teda aspoň já jsem koštovala. Protože já vám kolikrát míchám nějakej ten drink a říkám si: „Ty jo, tohle teda voní krásně, to bych někdy ráda aspoň ochutnala…“

No a najednou jsem měla celý bar sama pro sebe :-) Takže abych povzbudila vaše chuťové pohárky, tak jsem si např. namíchala Pernod se Spritem. Pernod je trochu podobný jako Ouzo, hrozně hezky to voní po hašlerkách, ale už to nikdy nechci ani vidět! Je to strašně silný, to se skoro nedá pít, málem jsem si propálila hrdlo :-)

Dobrý to bylo i v tom, že jak jsme tam s holkama seděly, tak jsme tak krandaly a vylezlo z nich i pár zajímavých věcí… :-) Ale nepovim, nepovim :-)

Potom bylo rozhodnuto, že se musíme někam přemístit, protože přece nebudeme pařit samy v prázdným baru. Tak jsme se sebraly a přesunuly jsme se do jiného podniku, kde to ve tři hodiny ráno pěkně žilo :-)

Já vím, samozřejmě jsem se mohla sebrat a jet domů, bary vymetat obvykle nemusím, ale celej ten večer byl prostě hrozně zvláštní a člověk byl v takový zvláštní euforii, že to celý přežil, nestala se žádná katastrofa… A taky se mi líbilo, že konečně aspoň můžu někam s někým vyrazit, že někdo vůbec po dlouhý době stojí o moji přítomnost, proč si to nepřiznat :-)

Takže jsme jak čtyři vdovy všechny v černém dorazily do konkurenčního baru, kde jsme potkaly nějaký další známý, takže jsme tam setrvaly asi další dvě hodinky a nakonec bylo dohodnuto, že se přesuneme k Tanzi a Phoebe domů, protože to k nim bylo jen asi 5 minut pěšky.

Zajímavé bylo, že i tam pokračovaly moje degustátorské hody, neb holky měly doma několik zajímavých lahví – např. italský ořechový likér Frangelico (vynikající) nebo malinový likér Chamber (nic moc).

No a najednou koukám z okna a ono je venku světlo.

Bylo sedm hodin ráno.

Tak jsem se poprvé propila až do bílého dne :-)) Překvapilo mě ale, že mi v podstatě nic moc nebylo, teda nevím, kolik by mi naměřili promile v krvi, ale nijak jsem se nemotala, vůbec nic, prostě jsem se v sedm hodin ráno sebrala, došla jsem si ke Courthousu, kde jsem měla zamknuté kolo, a bez nejmenších problémů jsem si na kole dojela domů.

Nikde nikdo. Nepotkala jsem cestou jediné auto. Taky aby jo. Všichni Cairnsané museli toho dne spát aspoň do deseti a pak mít šílenou kocovinu po té bouřlivé noci ze soboty na neděli :-)

Ale aspoň jeden zajímavý poznatek z toho všeho mám. Zjistila jsem, že i v Cairns může být zima! Pobývala jsem totiž venku v časech, kdy jsem dosud tu čest neměla. A řeknu vám, že teda mezi pátou a sedmou hodinou ranní je v Cairns fakt pěkná kosa! Dokonce i na listech byla rosa :-)

Domů jsem přijela asi o půl osmé, vyčistila jsem si zuby, vyndala kontaktní čočku a vlezla si do postele. Spala jsem asi do dvanácti a pak jsem si zajela na trh pro čerstvé ovoce a zeleninu.

Hlava mě vůbec nebolela. Tak nevím, jestli to bylo tím párkem, který jsem shltla. Kdyžtak to můžete sami vyzkoušet :-)))

Tak, a teď jsem ve Wordu na straně č. 4. Vzhledem k tomu, že mám v hlavě ještě asi dalších milion věcí, které vám musím vyslepičit, např. to, jaký byl můj dnešní první školní den, tak to radši v tuhle chvíli utnu a nechám si další zápis na zítřek. Abyste měli aspoň trochu času zregenerovat síly. Kdyžtak si dejte pár drinků. Na mě :-)

Jo a ještě mám jednu novinku. Začala jsem chroustat led. Vážně. Dokud to člověk neokusí, neví, oč přichází! Je to skvělý :-)

Se vzpomínkou na duši a úsměvem na rtech váš Ewík

Slalom mezi kapkami deště

Vážně jsem si nemohla vybrat lepší místo pro zbytek svého pobytu :-) Tropický sever Queenslandu je prostě oblastí, kde se větru a dešti poroučet nedá. Bohužel to odnáší Ewík, který mokne, mokne a mokne :-))

Poslední 4 dny totiž v Cairns neustále prší. Dokonce byl předvčerejšek dnem, kdy spadlo nejvíc srážek v tomto měsíci za posledních 29 let. Září totiž ještě spadá do oficiálního „období sucha“, takže vytrvalý celodenní déšť téhle charakteristice ne tak zcela odpovídá :-)

Prostě co chcete slyšet. Ráno se vzbudím. Prší. Oblíknu se a jedu do posilky. Jsem promočená, ale to je jedno, protože by to bylo mokrý tak jako tak, pot nebo voda že :-) Pak zase do suchýho, který se během cesty zpět promění v mokré. Doma usušit. Pak si jít umýt vlasy a usušit. Pak se modlit, aby aspoň na cestu do práce nepršelo tak moc. Smůla. Tak zase se převlíknout na záchodě do suchýho, utřít si rozmazanou řasenku a pustit se do práce. Na zpáteční cestu mi jako doprovod opět do cyklistické helmy bubnují kapky deště…

Co se týče intenzity, tak si nepředstavujte tu úplně největší průtrž mračen, ale zase je to takový ten déšť, kdy během minutového čekání na zelenou na křižovatce promoknete docela fest :-)

Počasím a deštěm jsem teď tedy bohužel trochu posedlá. Dokonce jsem už vypozorovala určité cyklické jevy. Vždycky tak po dvouhodinovém lijáku déšť nepatrně ustane. To zbystřím a větřím, jestli by se nedalo rychle někam dojet. Po několika pokusech jsem zjistila, že jak se déšť trochu uklidní, tak je potřeba vyjet okamžitě, protože stav mírného uklidnění trvá tak 15 minut a potom se opět vrátí do obvyklého stavu.

Pokud se mě ptáte, proč si nepořídím pláštěnku, tak hlásím, že pláštěnku pochopitelně mám, ale dost pochybuju o tom, jestli mi je vůbec něco platná. Když totiž chci pod pláštěnku schovat i batoh se suchým šatstvem na převlečení, tak mi zase cáká na záda, neb pláštěnka nemá bohužel vlečku :-) A blatníky, jak už jsem kdysi psala, jsou pro Australany pojmem zcela neznámým :-)

Je to prostě potíž, zatím nevím, jak si s touto situací poradit, ale to, že prší, mi teda život komplikuje neuvěřitelně. Taky už jsem zkoušela se nechat odvézt taxíkem, ale přišlo mě to bratru na 12 dolarů, což si rozhodně ze svého rozpočtu nemohu dovolit dennodenně praktikovat :-)

Zrovna ten déšť navíc přišel v nejmíň vhodnou chvíli – když jsem potřebovala zařídit všechny ty věci kolem dortů.

Ve středu jsem se odpoledne vypravila – během jednoho takového 15minutového uklidnění situace – vyzvednout první z dortů. Ten ve tvaru letadla pro Deana. Jelikož jsem objednala dort malých rozměrů, myslela jsem si, že to normálně dám do tašky a na řidítkách odvezu.

Houbeles. Pan cukrář/pekař si s tím docela vyhrál a vytasil se na mě s krabicí obřích rozměrů. Nezbylo, než kolo nechat zamknuté na místě a vydat se s dortem domů pěšky. V Cairns, kde mají obyčejné ulice délku Václavského náměstí, žádná sranda.
Navíc se zase pěkně rozpršelo. A já řešila dilema – kam s pláštěnkou? Na sebe nebo na krabici s dortem? Samozřejmě jsem pláštěnkou obalila krabici na dort a za 40 minut chůze jsem se v obýváku v našem domě objevila jako přízrak. Strašidlo. Jožin z bažin. Prostě jsem se na chvíli zavřela do sušičky a nechala se vyždímat :-) Dort to naštěstí přežil v pohodě, akorát bylo blbý, že mě čekala ta samá štreka zpátky, abych si vyzvedla zaparkované kolo. A pak zase v dešti zpátky.

Jojo, je to radost, dělat kamarádům radost :-)

Ale co bych pro překvapení neudělala že :-)

Naštěstí se to aspoň neminulo účinkem, bylo to velmi pěkné předávání, protože Dean neměl ani tušení, že jsme mu něco takového vymysleli a byl teda pořádně zaskočen. Děkoval mi potom za to ještě asi 76x :-)))

Teď mělo následovat pár foteček, kterými jsem chtěla dokreslit popsanou atmosféru, abyste o tu slávu nebyli ochuzeni. Bohužel mi fotky ale dneska nejdou nahrát na blog. Nevím, čím to…

Podařilo se mi nahrát jen tyhle dvě a i to trvalo skoro hodinu.

Každopádně dneska máme dortové repete s Roxie, tak příště spojím a dostanete fotečky z obou událostí. Snad už to teda půjde :-)

Co ještě jiného zajímavého krom dešťových přeháněk se událo v Cairns?

Ojééé, potkala jsem krajana :-) Ve středu večer jsem v 6 nastoupila do služby a zhruba v 6:05 jsem měla příležitost poprvé obsluhovat partičku 3 pánů, kteří seděli na baru. Pili každej dvojitou whisku Jameson, takže se jim to docela prodražilo :-) Už byli malinko v náladě, takže se mě hned zeptali na jméno. A já že [íva], jak mě tady prostě všichni oslovují. No a ten co seděl úplně vlevo říká, že to zní nějak jakože evropsky. No a já na to, že doma se to vyslovuje Eva. Otázka na to, odkud jsem, padla v zápětí.

„Eeeeeeevičkáááá! No to jsem rád, že tady potkávám nějakou českou duši! Já jsem Larry, ale vlastně správně se jmenuju Vladimír.“ Pán na mě spustil, až jsem se zase musela kontrolovat, jestli někdo jiný nečeká na baru, abych se nezakecala a nedostala padáka :-) Pan Larry přijel do Austrálie v šedesátým devátým s rodiči a bratrem a už tu zapustil kořeny. Původem byl z Havířova.

No a když mi zaplatili první rundu, tak Larry vytáhnul padesátidolarovku a trval na tom, ať si ji okamžitě strčím do svého „tip jaru“, tedy prostě skleničky na dýška.

Následovalo asi pětiminutové vyjednávání, protože jako 50 dolarů jsem si od něj fakt vzít nechtěla, to mi přišlo úplně blbý, zvlášť když jsem je obsloužila jen jednou. Ale bylo to bez šance… Říkal mi, jak si pamatuje, když sem sám přišel, jak byl na tom špatně s penězma, takže mi teď chce dát aspoň tohle. Ano, sice je to pitomý, ale ty prašule jsem si teda nakonec vzala, ale opravdu jsem se snažila je odmítnout, to mi prosím věřte :-)

Obsluhovala jsem potom jejich partičku celý večer, za nedlouho se k nim totiž připojily i dámy. Pan Larry byl milý, neustále na mě volal „Eeeeevičkáááá“ a pořád se mě na něco ptal. Např. jsem mu musela dosvědčit, že nejhezčí holky u nás žijou v Liberci :-)) To teda jako nevím, kde vzal, široko daleko se ví, že nejhezčí holky jsou přece ze Dvora :-))))

Docela dost to rozjeli, takže bych tak baj vočko počítala, že ten večer u nás propili klidně 300 dolarů. Ale asi si to hoši užili :-))

Čili jsem si trochu aspoň přilepšila do rozpočtu. Nemyslete si zase, že takovýhle dýška mám každej den, to vůbec. Naopak spíš teď mám výdaje jako hrom, protože musím platit všechny pitomý a nesmyslný účty, co mi choděj. Např. mi přišel účet z patologie! To kvůli histologickému rozboru toho mateřského znaménka. Naúčtovali si za to 90 dolarů. Když k tomu přičtu ještě 60 doláčů za 20vteřinovou kontrolu mého lékaře… tak mě teda mé paranoidní obavy o život přišly na 150 :-) No jo no, co se dá dělat. Nejhorší je, že i když to mojí pojišťovně výučtuju, tak oni mi to stejně neproplatí, třeba teď jsem žádala o proplacení léčby mého oka v červenci, kdy jsem v Carnarvonu dostala ten „slizoidní zánět“, celé mě to včetně léků stálo 95 dolarů a pojišťovna mi poslala na účet 38. Tak to je tedy pěkné pojištění, jen co je pravda!

Ale dost rozčilování. Vždycky, když už jsem takhle pěkná zmoklá jako slepice, tak se jdu dorazit na spinning. Máme výbornýho instruktora. Takovej chlapík kolem 40, potetovanej, vlasy odbarvený peroxidem na bílo, co křičí do mikrofonu jako Olga Šípková při povzbuzování svých oveček při ejrobiku :-) Vypadá to, že pustí-li se tady v Austrálii člověk do jakékoliv aktivity, nebude ochuzen o velkolepý zážitek :-))))

Taky se mi konečně podařilo zjistit, jakže se to vlastně jmenuje sestra Cate, která tu s námi společně se svým přítelem Dieselem bydlí. Musela jsem na to chytře a využít drobnou lež :-)

Věděla jsem, že sestra chce pracovat v rádiu jako produkční a že ji všechno kolem toho zajímá. Požádala mě, jestli bych tedy někdy neukázala, jak se nahrává a stříhá u nás v rádiu.

Tak jsme si tady včera udělaly takový menší rozhlasový workshop. Dostala zadání, aby natočila s Dieselem rozhovor o potápění. Naučila jsem ji zacházet s minidiscem a mikrofonem, vysvětlila pár základních principů, milá slečna si to natočila, pak jsme to přetáhli do počítače. Načež jsem se to rozhodla uložit a poprosila jsem ji, aby mi vyspelovala své jméno, protože jsem ten soubor chtěla pojmenovat podle ní.

A víte, jak se teda jmenuje? Penelope! To jsem vůbec nečekala, ale je to pěkné jméno, hodí se k ní :-) Takže teď už máte naši domácnost kompletní :-)

No nic přátelé, mám pocit, že mi chybí trochu H₂0, dneska jsem zatím zmokla jenom jednou, tak mě omluvte, jdu si skočit pod sprchu a pak se nějak hodit do kupy a připravit se na dnešní směnu v práci. Bude to asi maso, mám od 4 do zavíračky, tak doufám, že to nebude dvanáctihodinovka :-) Včera to tak totiž málem dopadlo. Přijel se na nás podívat pan majitel.

Je to asi 55letý Ital a trochu se to zvrhlo. Nakonec jsme v práci zůstali po zavíračce asi do 3 do rána a pilo se „na účet podniku“ :-) Ale aspoň už mám konečně pocit, že se začleňuju. Trocha socialiazace občas neuškodí, to víte… A mít dobré vztahy s panem majitelem taky není od věci :-)

Mějte se všichni hezky a hlavně ať vám neprší :-)

Váš Ewík s mokrou hlavou

Je libo klimo?

Stejně tak nečekaně, jako u vás léto utnulo svoji letošní sezónu a ze dne na den se ochladilo, tak tady začalo ze dne na den být vedro a vlhko. Myslím, že se prostě léto rozhodlo přesídlit na jižní polokouli, jinak si to neumím vysvětlit :-)
Já bláhová čekala nějaké aspoň trochu přívětivé aklimatizační období, abych si na to teplo a vlhko dokázala zvyknout. Leč nebylo mi přáno.
Lusk. Léto je tady. Prý je to takhle vždycky. Úplně stejně potom za půl roku léto skončí. Lusk.

Včera se mi vrátilo domácí osazenstvo a bylo rozhodnuto, že odteď se bude nechávat klimatizace v domě zapnutá po celou dobu. Což o to, nepříjemné to rozhodně není, dokonce musím občas sáhnout i po mikině a ponožkách, ale připadám si pak jako úplně totální blázen, když je venku vedro a dusno a já sedím v obýváku přioděná do vícera svršků.

Všichni se vrátili z Nového Zélandu v pořádku, ulyžovaní a vyčerpaní, a už od dveří mi hlásili, že si po téhle dovolené budou muset vzít dovolenou, aby se dali zase do pořádku. Utahaní, nevyspalí a hladoví se tedy po příjezdu občerstvili a pak se odvalili do svých ložnic, kde to po zbytek dne zapíchli.
To já jsem si mezi tím vyřídila své objednávky dortů. Množné číslo uvádím proto, neb jsem zjistila, že den po kolegovi Deanovi má narozeniny také kolegyně Roxie. O té toho teda vím ještě míň, než o Deanovi. Jediné, s čím ji po pracovní době pokaždé vidím, je cigareta a sklenice (no občas i rovnou celá lahvinka) Sauvignon Blanc.
Takže jsem nakonec objednala dorty dva – jeden letadlový a jeden ve tvaru lahve vína.
Jsem zvědavá, jestli to aspoň někdo ocení tyhle moje ptákoviny :-)

Jinak jsem si v neděli byla vyzvednout rozvrh směn na tento týden a byla jsem z toho dost překvapená a zklamaná – stejně jako zbytek personálu. Nevím, co se stalo, ale z nějakého důvodu je teď takové hluché období, kdy krom středy, pátku a soboty je v baru dost mrtvo… Fakt pramálo lidí, což nakonec nebaví ani mě, protože čas se potom strašně vleče. Horší je to ale v tom, že se nám kvůli tomu změnily směny. Jak jsem ze začátku byla překvapená, kolik trávím v práci času, protože jsem začínala ve 4 a končila v jednu, ve dvě ráno, tak teď je začátek večerní směny posunut na 6 hodin. A obvykle v o půl jedenáctý až v jedenáct vyvoláváme „poslední drink“, takže se zavírá tak kolem 11:30 až půlnoci. Žádná sláva, abych řekla pravdu, je to jen mizerných 6 hodin práce denně místo osmi.... Minulý týden to ještě teda jakž takž šlo, protože jsem dělala dní šest a měla aspoň těch 36 hodin, ale tenhle týden je to fakt bída. Mám tak 25 hodin, což při mém plánu si ještě tento týden zarobit nějaké love prací na plný úvazek není úplně výhra.
Ale nedá se nic dělat, když práce není… Příští pondělí mi stejně začíná škola, čímž pádem se zase dostanu na povolených 20 hodin týdně a to by teda snad měl být bez problému splnitelný pracovní závazek :-)

A nebo můžu práci změnit, já vím. Už jsem od toho nebyla ani tak daleko, neb v sobotu byli u nás v baru nějaký týpci, trochu popíjeli, vyptávali se mě, co a jak v Austrálii dělám, a pak mi jeden z nich nabídnul místo recepční u něj ve firmě. Jenomže víte sami, jak to chodí.
Není recepční jako recepční :-) Takže jsem s díky odmítla a osobní asistentku s extra přesčasovými hodinami pánovi, jehož společnost prodává aluminium, dělat nebudu :-)

Když se tedy tak úspěšně z nedostatku práce nudím, tak aspoň chodím cvičit, včera to bylo fakt strašný, neb jsem se vydala na hodinu zvanou „sixpack“. Cílem bylo 45 minut procvičovat břišní svalstvo, aby se onen zmíněný „sixpack“ vyrýsoval. Řeknu vám, že to teda byl očistec. Jak jsem si myslela, že břicho mám tak nějak posílený, tak jsem se hodně spletla. Když už jsme jeli v kuse půl hodiny bez přestávky, tak už jsem fakt nemohla. Ovšem přesvědčila jsem se, že jsem fakt ořezávátko, protože všechny ženský kolem normálně jely jak drát dál… Takže jsem si tajně dělala přestávky a tiše jim záviděla :-) Budu na tom muset ještě teda zapracovat, takhle se to nemůže nechat! Akorát musím počkat, až se mi vstřebá do svalů vyplavená kyselina mléčná a břišní svalstvo přestane bolet :-)

Taky pokračuju ve čtení, mám rozečtenou takovou knihu o staré Číně, kde mladým dívkám lámali chodidla a bandážovali jim je, aby je měly do požadovaného deformovaného tvaru.
Ještě se pokusím si někde sehnat kompletního Harryho Pottera, což jsem dostala jako zaručený tip na zlepšení, protože to prý člověk shltne jedna dvě. Včera večer jsme koukali na satelitu na film Harry Potter a vězeň z Azkabanu a ty počítačové efekty byly fakt geniální :-)
A překvapilo mě, jak je ten Harry už ale velikej kluk! :-))

A co je ještě nového? Musím zaplatit pokutu… Ne že bych špatně zaparkovala svého jednostopého oře, to bych snad ještě nějak uhádala, mám přece jenom známé u cairnského policejního sboru :-) Ale je to ještě pozůstatek naší velké prázdninové cesty po Austrálii.
Pamatujete si, jak jsem popisovala ve stručnosti na blogu, jak jsme od rangera dostali na Fraser Islandu pokutu 225 dolarů za to, že jsme večer zapomněli jednu bramboru a pes dingo ji sežral? Celé to tehdy vzal na sebe jeden z našich spolucestujících – Angličan Jack. Dal rangerovi svůj řidičák, ten si jeho nacionále opsal, ale nám potom Jack řekl, že to stejně platit nebude. Na zaplacení měl 28 dní a prostě do té doby z Austrálie odjel. Jenže to neměl dělat. Australani si ho vyčmuchali i v jeho domovině a poslali mu upomínku, aby okamžitě zaplatil, jinak půjde kvůli nezaplacení pokuty k soudu.
Tuto situaci mu teda vůbec nezávidím, třeba já, Janina a Jeník s tou bramborou nemáme co do činění, protože jsme u toho vůbec nebyli, ale zase mi nepřijde fér, aby to musel Jack platit celý sám. Pročež – když jsem od něho na Facebooku našla vzkaz o tom, co se stalo, tak jsem se mu rozhodla na tu pokutu přispět.
Aspoň z toho plyne poučení – nikdo nechoďte spát bez toho, abyste věděli o každé bramboře, která se může povalovat v okolí a z jejíhož neuklizení byste mohli být následující ráno obviněni :-)

Já vám přeji dkrásné jitro, pěkný den či dobrou noc a příště už vám zase nabídnu i nějaké to foto pořízené v našem domě, abyste viděli, jak to tady vypadá.

Z modré kobky, která se otřásá vibracemi ze spuštěné klimatizace, vás zdraví váš tropickým počasím překvapený Ewík