Slalom mezi kapkami deště

Vážně jsem si nemohla vybrat lepší místo pro zbytek svého pobytu :-) Tropický sever Queenslandu je prostě oblastí, kde se větru a dešti poroučet nedá. Bohužel to odnáší Ewík, který mokne, mokne a mokne :-))

Poslední 4 dny totiž v Cairns neustále prší. Dokonce byl předvčerejšek dnem, kdy spadlo nejvíc srážek v tomto měsíci za posledních 29 let. Září totiž ještě spadá do oficiálního „období sucha“, takže vytrvalý celodenní déšť téhle charakteristice ne tak zcela odpovídá :-)

Prostě co chcete slyšet. Ráno se vzbudím. Prší. Oblíknu se a jedu do posilky. Jsem promočená, ale to je jedno, protože by to bylo mokrý tak jako tak, pot nebo voda že :-) Pak zase do suchýho, který se během cesty zpět promění v mokré. Doma usušit. Pak si jít umýt vlasy a usušit. Pak se modlit, aby aspoň na cestu do práce nepršelo tak moc. Smůla. Tak zase se převlíknout na záchodě do suchýho, utřít si rozmazanou řasenku a pustit se do práce. Na zpáteční cestu mi jako doprovod opět do cyklistické helmy bubnují kapky deště…

Co se týče intenzity, tak si nepředstavujte tu úplně největší průtrž mračen, ale zase je to takový ten déšť, kdy během minutového čekání na zelenou na křižovatce promoknete docela fest :-)

Počasím a deštěm jsem teď tedy bohužel trochu posedlá. Dokonce jsem už vypozorovala určité cyklické jevy. Vždycky tak po dvouhodinovém lijáku déšť nepatrně ustane. To zbystřím a větřím, jestli by se nedalo rychle někam dojet. Po několika pokusech jsem zjistila, že jak se déšť trochu uklidní, tak je potřeba vyjet okamžitě, protože stav mírného uklidnění trvá tak 15 minut a potom se opět vrátí do obvyklého stavu.

Pokud se mě ptáte, proč si nepořídím pláštěnku, tak hlásím, že pláštěnku pochopitelně mám, ale dost pochybuju o tom, jestli mi je vůbec něco platná. Když totiž chci pod pláštěnku schovat i batoh se suchým šatstvem na převlečení, tak mi zase cáká na záda, neb pláštěnka nemá bohužel vlečku :-) A blatníky, jak už jsem kdysi psala, jsou pro Australany pojmem zcela neznámým :-)

Je to prostě potíž, zatím nevím, jak si s touto situací poradit, ale to, že prší, mi teda život komplikuje neuvěřitelně. Taky už jsem zkoušela se nechat odvézt taxíkem, ale přišlo mě to bratru na 12 dolarů, což si rozhodně ze svého rozpočtu nemohu dovolit dennodenně praktikovat :-)

Zrovna ten déšť navíc přišel v nejmíň vhodnou chvíli – když jsem potřebovala zařídit všechny ty věci kolem dortů.

Ve středu jsem se odpoledne vypravila – během jednoho takového 15minutového uklidnění situace – vyzvednout první z dortů. Ten ve tvaru letadla pro Deana. Jelikož jsem objednala dort malých rozměrů, myslela jsem si, že to normálně dám do tašky a na řidítkách odvezu.

Houbeles. Pan cukrář/pekař si s tím docela vyhrál a vytasil se na mě s krabicí obřích rozměrů. Nezbylo, než kolo nechat zamknuté na místě a vydat se s dortem domů pěšky. V Cairns, kde mají obyčejné ulice délku Václavského náměstí, žádná sranda.
Navíc se zase pěkně rozpršelo. A já řešila dilema – kam s pláštěnkou? Na sebe nebo na krabici s dortem? Samozřejmě jsem pláštěnkou obalila krabici na dort a za 40 minut chůze jsem se v obýváku v našem domě objevila jako přízrak. Strašidlo. Jožin z bažin. Prostě jsem se na chvíli zavřela do sušičky a nechala se vyždímat :-) Dort to naštěstí přežil v pohodě, akorát bylo blbý, že mě čekala ta samá štreka zpátky, abych si vyzvedla zaparkované kolo. A pak zase v dešti zpátky.

Jojo, je to radost, dělat kamarádům radost :-)

Ale co bych pro překvapení neudělala že :-)

Naštěstí se to aspoň neminulo účinkem, bylo to velmi pěkné předávání, protože Dean neměl ani tušení, že jsme mu něco takového vymysleli a byl teda pořádně zaskočen. Děkoval mi potom za to ještě asi 76x :-)))

Teď mělo následovat pár foteček, kterými jsem chtěla dokreslit popsanou atmosféru, abyste o tu slávu nebyli ochuzeni. Bohužel mi fotky ale dneska nejdou nahrát na blog. Nevím, čím to…

Podařilo se mi nahrát jen tyhle dvě a i to trvalo skoro hodinu.

Každopádně dneska máme dortové repete s Roxie, tak příště spojím a dostanete fotečky z obou událostí. Snad už to teda půjde :-)

Co ještě jiného zajímavého krom dešťových přeháněk se událo v Cairns?

Ojééé, potkala jsem krajana :-) Ve středu večer jsem v 6 nastoupila do služby a zhruba v 6:05 jsem měla příležitost poprvé obsluhovat partičku 3 pánů, kteří seděli na baru. Pili každej dvojitou whisku Jameson, takže se jim to docela prodražilo :-) Už byli malinko v náladě, takže se mě hned zeptali na jméno. A já že [íva], jak mě tady prostě všichni oslovují. No a ten co seděl úplně vlevo říká, že to zní nějak jakože evropsky. No a já na to, že doma se to vyslovuje Eva. Otázka na to, odkud jsem, padla v zápětí.

„Eeeeeeevičkáááá! No to jsem rád, že tady potkávám nějakou českou duši! Já jsem Larry, ale vlastně správně se jmenuju Vladimír.“ Pán na mě spustil, až jsem se zase musela kontrolovat, jestli někdo jiný nečeká na baru, abych se nezakecala a nedostala padáka :-) Pan Larry přijel do Austrálie v šedesátým devátým s rodiči a bratrem a už tu zapustil kořeny. Původem byl z Havířova.

No a když mi zaplatili první rundu, tak Larry vytáhnul padesátidolarovku a trval na tom, ať si ji okamžitě strčím do svého „tip jaru“, tedy prostě skleničky na dýška.

Následovalo asi pětiminutové vyjednávání, protože jako 50 dolarů jsem si od něj fakt vzít nechtěla, to mi přišlo úplně blbý, zvlášť když jsem je obsloužila jen jednou. Ale bylo to bez šance… Říkal mi, jak si pamatuje, když sem sám přišel, jak byl na tom špatně s penězma, takže mi teď chce dát aspoň tohle. Ano, sice je to pitomý, ale ty prašule jsem si teda nakonec vzala, ale opravdu jsem se snažila je odmítnout, to mi prosím věřte :-)

Obsluhovala jsem potom jejich partičku celý večer, za nedlouho se k nim totiž připojily i dámy. Pan Larry byl milý, neustále na mě volal „Eeeeevičkáááá“ a pořád se mě na něco ptal. Např. jsem mu musela dosvědčit, že nejhezčí holky u nás žijou v Liberci :-)) To teda jako nevím, kde vzal, široko daleko se ví, že nejhezčí holky jsou přece ze Dvora :-))))

Docela dost to rozjeli, takže bych tak baj vočko počítala, že ten večer u nás propili klidně 300 dolarů. Ale asi si to hoši užili :-))

Čili jsem si trochu aspoň přilepšila do rozpočtu. Nemyslete si zase, že takovýhle dýška mám každej den, to vůbec. Naopak spíš teď mám výdaje jako hrom, protože musím platit všechny pitomý a nesmyslný účty, co mi choděj. Např. mi přišel účet z patologie! To kvůli histologickému rozboru toho mateřského znaménka. Naúčtovali si za to 90 dolarů. Když k tomu přičtu ještě 60 doláčů za 20vteřinovou kontrolu mého lékaře… tak mě teda mé paranoidní obavy o život přišly na 150 :-) No jo no, co se dá dělat. Nejhorší je, že i když to mojí pojišťovně výučtuju, tak oni mi to stejně neproplatí, třeba teď jsem žádala o proplacení léčby mého oka v červenci, kdy jsem v Carnarvonu dostala ten „slizoidní zánět“, celé mě to včetně léků stálo 95 dolarů a pojišťovna mi poslala na účet 38. Tak to je tedy pěkné pojištění, jen co je pravda!

Ale dost rozčilování. Vždycky, když už jsem takhle pěkná zmoklá jako slepice, tak se jdu dorazit na spinning. Máme výbornýho instruktora. Takovej chlapík kolem 40, potetovanej, vlasy odbarvený peroxidem na bílo, co křičí do mikrofonu jako Olga Šípková při povzbuzování svých oveček při ejrobiku :-) Vypadá to, že pustí-li se tady v Austrálii člověk do jakékoliv aktivity, nebude ochuzen o velkolepý zážitek :-))))

Taky se mi konečně podařilo zjistit, jakže se to vlastně jmenuje sestra Cate, která tu s námi společně se svým přítelem Dieselem bydlí. Musela jsem na to chytře a využít drobnou lež :-)

Věděla jsem, že sestra chce pracovat v rádiu jako produkční a že ji všechno kolem toho zajímá. Požádala mě, jestli bych tedy někdy neukázala, jak se nahrává a stříhá u nás v rádiu.

Tak jsme si tady včera udělaly takový menší rozhlasový workshop. Dostala zadání, aby natočila s Dieselem rozhovor o potápění. Naučila jsem ji zacházet s minidiscem a mikrofonem, vysvětlila pár základních principů, milá slečna si to natočila, pak jsme to přetáhli do počítače. Načež jsem se to rozhodla uložit a poprosila jsem ji, aby mi vyspelovala své jméno, protože jsem ten soubor chtěla pojmenovat podle ní.

A víte, jak se teda jmenuje? Penelope! To jsem vůbec nečekala, ale je to pěkné jméno, hodí se k ní :-) Takže teď už máte naši domácnost kompletní :-)

No nic přátelé, mám pocit, že mi chybí trochu H₂0, dneska jsem zatím zmokla jenom jednou, tak mě omluvte, jdu si skočit pod sprchu a pak se nějak hodit do kupy a připravit se na dnešní směnu v práci. Bude to asi maso, mám od 4 do zavíračky, tak doufám, že to nebude dvanáctihodinovka :-) Včera to tak totiž málem dopadlo. Přijel se na nás podívat pan majitel.

Je to asi 55letý Ital a trochu se to zvrhlo. Nakonec jsme v práci zůstali po zavíračce asi do 3 do rána a pilo se „na účet podniku“ :-) Ale aspoň už mám konečně pocit, že se začleňuju. Trocha socialiazace občas neuškodí, to víte… A mít dobré vztahy s panem majitelem taky není od věci :-)

Mějte se všichni hezky a hlavně ať vám neprší :-)

Váš Ewík s mokrou hlavou