Titulek dnešního slohového cvičení mě zatím nenapadl….

Proto budu improvizovat a titulkem tentokrát dnešní psaní zakončíme :-)

Ne vážně. Omlouvám se za poněkud delší proluku mezi jednotlivými blogovacími útvary, ale někdy mám prostě nutkavou potřebu to všechno ze sebe vypsat a jindy jsem ráda, že jsem ráda :-) Jako třeba teď posledních pár dní, to byl přímo děs běs. Svůj život tento týden musím chtě nechtě popsat jako zběsilý běh, cílovou pásku však zatím nevidět. Nebo možná vidět – 12. prosince, kdy skládám onu velkou zkoušku Certificate of Proficiency in English. A to je ještě kurňa daleko :-)

Ale snad se to časem nějak trochu vyvrbí, ustálí, zaběhne a já to přežiju ve zdraví :-)

Můj denní rozvrh je totiž nabitý tak, že nabitější už ho asi ani mít nejde… Ráno vstávám v 6:30, vypravuju se do školy, dělám si oběd, od 8 do 15:30 se šprtám, konverzuju, dělám gramatická cvičení, učím se desítky nových slovíček denně, pak peláším 300 metrů do posilky, kde si chvilku posedím na stacionárním kole a prolistuju magazíny, čímž si samozřejmě dále rozšiřuji svou slovní zásobu a upevňuju vazby slovesné a předložkové :-) Kolem 17:30 dorážím potom na svém pohyblivém kole k našemu domu, kde už mě štěkotem vítají naše tři psí dámy, zde se bleskově převléknu do své pracovní uniformy zvané „Women in black“ a zase peláším zpět, tentokrát do Courthousu.
Marrymu totiž hráblo. Jestliže jsem za ním minulý týden musela jít kvůli tomu, že mi dal hodin málo, tak tenhle týden mi jich naopak naservíroval víc, než bych chtěla… Navíc mi omylem dal jednu směnu od 10 hodin ráno, kdy jsem ve škole, takže jsem to zase musela jít reklamovat. No radost neměl, ačkoliv to byla jeho chyba. I proto jsem si už radši na počet hodin nestěžovala a rozhodla se, že to prostě přetrpím :-) Takže jsem zatím všechny své večery trávila tento týden v práci, kde si mě nechali až do zavíračky, z čehož bude mít má výplatní páska sice radost, ale Ewík by z tohoto důvodu potřeboval, aby měl den minimálně 36 hodin. Protože když se kolem půl jedné vracím dom, mám pocit, že ráno nevstanu.

Ale nakonec vždycky vstanu. Pač musím :-) Ještěže mám svého věrného přítele, Kurta Kofeina, který mě drží během dopoledních hodin při vědomí :-)

Já vím, že jsem blázen, že bych si to tady měla víc užívat, ale zatím jsem nepřišla na to, jak :-)

Závidím ostatním lidem ze třídy, protože ty to o půl čtvrtý zapíchnou, odeberou se k laguně, kde si vegetí a čtou, pak se přesunou domů, udělají si úkoly a mají nohy na stole :-)

Jojo, úkoly máme totiž každý den a nejsou to nějaké úkoly na pět minut. Snažím se je dělat ve všech volných chvílích, jako třeba ve frontě u kasy v supermarketu, o přestávce v práci v baru a tak :-) Zabere mi to celkem vždycky tak aspoň hodinu a půl denně a to to ještě dost flákám :-)

Vůbec mě hodně překvapilo, jak neskutečně náročný ten přípravný kurz vlastně je… Gramatika šílená, samé nové vazby, až mám pocit, že takhle vůbec nikdo nemluví. Učíme se slovní zásobu, kterou patrně asi polovina anglicky mluvícího obyvatelstva nepoužívá nebo prostě zná jen pasivně a to všechno do sebe ládujeme neustále doušky vrchovatými.

Připadám si většinu času, že je to asi tak, jako když si představíte, že v angličtině luštíte křížovky. Já mám problémy luštit i v češtině, natož v angličtině. Jenže my neustále od všeho odvozujeme slovesa, podstatná jména, přídavná jména a příslovce a pak ještě děláme u všeho negativy, až mi z těch všech jejich -ful, -ness a spol. jde hlava šejdrem. :-)

Jinak v práci to bylo minulý týden a tenhle týden docela sranda. To mi neubudete věřit, jaké zajímavé bytosti jsem tam potkala. Tak např. tam přišel takový mladý pár, přičemž slečna oslavovala získání pilotního průkazu na helikoptéru. Trošku tedy popíjeli a zaujalo je, že v plechovkách piva Guinness je takový zvláštní bílý míček. Jak na pinčes. Pořád si s tím hráli a furt se mě ptali na to, kde se to tam vzalo a proč to tam je a tak. A já jsem nevěděla.

I když jsem se ptala kolegů, tak jsem to nějak nemohli dát přesně dohromady. Věděli jsme akorát, že to má co do činění s pěnou piva :-)

Když už mě fakt s těma otázkama štvali, tak jsem jim řekla, že jestli chtěj, ať mi napíšou svoji mailovou adresu a že jim to vygoogluju.
Tak jsme si se slečnou Sue vyměnily adresy a já jí to druhej den fakt vygooglovala a poslala což mě prostě pobavilo :-))) Na netu se dá najít všechno :-)

Zároveň, nevím proč tomu tak bylo zrovna v neděli, ale objevilo se tam u nás nezávisle na sobě několik lidí, kteří byli úplně nadšení z toho, že jsem z Český republiky, protože naši zemi zbožňujou…

Z toho jsem měla fakt radost. Jeden chlápek u nás dělal v nějaký vesnici u Prahy manažera, tak jsem s ním chvíli kecala, ještě si pamatoval i nějaký výrazy česky, ale nejvíc mě dostal takovej mladej pár, který se před několika dny z Prahy čerstvě vrátil.

Takhle nadšeně vypravovat o Praze jsem snad ještě nikoho neviděla.

Byli dokonce i v Paříži, v Římě, ale tvrdili mi, že Praze se žádný město na světě nevyrovná, že si to tam užili úplně nejvíc z celý cesty, říkali mi jména míst, která navštívili a co tam zažili… A zkrátka z toho všeho u nás byli pěkně unesený :-)

Zvláště mě pobavilo, jak mi popisovali svou návštěvu restaurace, kterou označili jako [jufleku]. To jsme dlouho nemohli rozkódovat, o co by se jako mohlo jednat…

Promítala jsem si v hlavě různá místa, kam by se tak cizinci v Praze mohli zatoulat, když v tom jsem si vzpomněla na onu známou reklamu, kdy jede Japonec v Praze taxíkem a taxikáři hlásí směr jízdy „Ke Flekůůům, ke Flekůůům“. Takže ono „ju“ na začátku je vlastně anglicky vyslovované „U Fleků“ :-)

Byla s nima fakt docela prča, hlavně byli oba moc milí, takže mi před odchodem přinesli svoje telefonní čísla a že by mi hrozně chtěli oplatit to, jak se o ně jeden jejich kamarád staral v Praze, že by mě rádi aspoň někam vzali v Cairns.

Takže paráda. Já vím, s cizími lidmi nemám nikam sama chodit :-) Tak já s sebou někoho vezmu, ale oni jsou fakt v pohodě :-)

Další zajímavou věcí, která mi vyrazila dech, byla dneska ve škole Růt. Musím říct, že oproti tomu, jak byla minulý týden protivná, se o dost polepšila, takže už je to s ní už skoro dobrý a je to spíš takový oživovací element naší po ránu ospalé třídy :-) No tak Růt dnes přišla, zářila jak sluníčko a řekla, že má narozeniny a že zve všechny na oběd!

Já jsem málem spadla ze židle :-))) A úplně jsem se styděla, co jsem tady o ní minule napsala… Ale fakt jsme to nikdo nečekali. Tak jí aspoň zítra budeme dávat přání a spolužák Iljoša upeče dneska večer dort. No teda spíš asi koláč :-)

A Ewík se bude muset pomalu co nejrychleji rozloučit, protože mu za chvíli začíná opět další pracovní směna. Dneska mám poprvé tu „restaurační“. Menu jsem se snažila nadrtit zpaměti, ale obávám se, že to stejně bude hroznej mes. Pač ve čtvrtek máme nabídku „dvě jídla za cenu jednoho“ a obvykle bývá narváno. Takže se mám asi nač těšit. A musím letět, protože obzvlášť dneska bych nerada měla nějaké komplikace s Marrym :-)

A pro všechny zájemce zde ještě dnešní „jazykový koutek“.

Až vás budou Ozzíci nebo Amíci posílat „mlátit klackem kolem keře“, tak věřte, že se vám spíš vyplatí si na to vzít lžíci. Hodila by se vám totiž na tu horkou kaši, kolem které budete chodit :-)))

TO BEAT ABOUT/AROUNG THE BUSH = chodit kolem horké kaše

Mějte se všichni krásně a já už se těším na víkend, kdy snad konečně budu moct na hodinu dvě vydechnout a jen tak ležet a nic nedělat :-) No a to by ostatně taky mohl být ten dnešní titulek...

Jen tak ležet a nic nedělat :-)

Zdraví vás všechny Ewík