pondělí 15. září 2008

Trocha epiky z Cairns

Ani jsem se nenadála a uplynulo zase několik dní. Byly na události poměrně bohaté, proto mi dovolte se o ně s vámi aspoň částečně podělit. Předem upozorňuju, že to bude dost možná trochu tapetoidní výtvor, takže navrhuju dojít si předem na WC, případně si připravit drobné občerstvení v podobě popcornu, solených arašídů či něčeho nízkokalorického. Jdeme na to :-)

V pátek jsem se s vámi loučila s předzvěstí pracovního večera v Courthousu. A moje tušení se naplnilo do poslední kapky. Když jsem ve 4 hodiny nastoupila za bar, bylo už všude kolem pěkně veselo. Na zahradě hned u baru zapíjelo ukončení výcviku asi 40 plavčíků. Bylo to velmi vtipné, protože měli všichni na sobě záchranářský oděv, který tady v Austrálii spočívá ve žlutočerveném tričku, k tomu šortky a do stejných barev laděná čepička. Ta čepička vypadá hrozně vtipně jak z říkanky „Pan čáp ztratil čepičku a ta měla barvičku“ :-) Má tvar jako ta, co ji nosí papež, jen je uprostřed rozdělená a jedna část je svítivě žlutá a druhá červená. A pod bradou se to zahákne na gumičku :-))


Tak si něco takového představte, navlečte to na 40 svalovců, opijte to a pusťte si to do baru. Bylo to vážně k popukání. Dokonce jsem si mohla připsat i jeden rekord! Nejrychleji vyslovená nabídka k sňatku :-)

Už jsem jich tady v baru pár slyšela, ale obvykle to bylo po několika hodinách a několika panácích něčeho tvrdého, kdy mi někdo při placení sdělí, že kdybych se náhodou někdy rozhodla vdát, že by měl zájem. Tak v pátek to proběhlo tak, že jsem větu „Will you please marry me?“ uslyšela hned od druhého týpka, kterému jsem míchala drink :-)

Prostě Ozzíci jdou na to koukám rychle :-)


Ale byla s nima sranda, hlavně nám kluci docela píchli, protože jsme pro moji kolegyni a zároveň šéfovou Roxanne měli připravené to narozeninové překvapení v podobě dortu ve tvaru lahve Sauvignon Blanc. Měla jsem to teda vymyšlené ještě do větších detailů – plánovala jsem si, že by se v celém baru na chvíli ztlumila hudba a pak by začala hrát písnička z muzikálu Chicago, která se jmenuje Roxie. Že by to jaksi bylo takové stylové. Ale bohužel to nešlo zrealizovat, tak jsme se museli spokojit s tím, že jsme nesli dort s 22 svíčkami a k tomu jsme za vydatného doprovodu 40 plavčíků sborově pěli Happy birthday, dear Roxie… :-)

Bylo to hezké, ale bohužel bylo v baru při pátku dost narváno, tak jsme oslavovali asi minutu a zase jsme se museli vrátit k práci :-)

No co se dá dělat, snad příště :-)


Ale to byl jen začátek zajímavého večera. Co jsem netušila, bylo to, že v Cairns probíhaly od pátku do neděle dostihy. A to je tady velká událost pro všechny. Dámy i pánové se totiž hodí do gala, normálně se nasoukají do obleků, saténových šatů a lodiček, z krabic vyloví klobouky a jdou se „ukázat“ na závodiště. No a když ta sláva skončí, tak kam jinam, než do baru :-)


Měli jsme tedy v pátek nabito, byl šrumec jako blázen, hlavně proto, že Murray na ty dostihy zapomněl a naplánoval směny tak, že jsme tam byli jenom ve třech. Což o to, obsluhovat, to jsme ještě jakž štakž stíhali, ale horší to bylo v tom, že nikdo nechodil sbírat sklenice a nikdo je taky nedával do myčky a zpět do regálu. Takže jsme za chvíli zjistili, že nemáme do čeho servírovat víno a podobně. Byl to naprosto totálně neskutečný zápřah a do té doby jsem nic takového před tím nezažila. Začala jsem ve čtyři a poprvé jsem se napila a došla si na záchod v 11 hodin. Řeknu vám, že jsem byla vycucaná jako hašlerka a skoro jsem se svalila únavou :-) Dokonce jsem začala mít pocit, že nesnáším lidi, který po mně cokoliv chtěj!!


Nakonec jsme to zvládli a posledního dostihomilce jsme vypakovali asi v jednu hodinu. Takže to zase tak dlouhá směna nakonec nebyla. Devět hodin, to se dá.

Cestou domů jsem si říkala, jak jsme to zvládli, takže jsem se v sobotu ráno hezky prospala, šla si zacvičit a na šestou se zase chystala do práce.


To jsem ještě nevěděla, že v pátek to byl jen základní výcvik a ta pravá válka nás teprve čeká :-)

Jakmile jsem totiž dorazila do baru, překvapilo mě pár věcí. Třeba jsme neměli nikde sklenice. Všude jen plastové kelímky. A taky věci byly jinde, než obvykle. Místo dvou obvyklých stanovišť, kde mícháme drinky, tam najednou byly čtyři.

A v 6:15 se uskutečnila bojová porada. Prostě válečné manévry…


Dozvěděla jsem se, že dnešek bude totální krize, která nastává jen několikrát do roka. Nejenže měly ten večer dorazit stovky lidí po těch dostizích, ale navíc přijel jako každou sobotu dvoupatrový autobus s Ultimate Party s asi 150 lidmi na palubě. To ale pořád ještě není všechno. Celá Austrálie totiž byla na nohou, jelikož se hrálo finále nějakého toho jejich amerického fotbalu nebo čeho s tím šišatým míčem, potom se taky hrálo reprezentační mezistátní utkání v ragby Ozzíci vs. Nový Zéland a k tomu se ještě přifařil fotbal.


Já vám ani nevím, jak se všechny ty jejich ligy jmenujou, jestli to tady píšu správně, jestli to bylo AFL nebo NFL, kdo se v tom má vyznat. Jediné jisté bylo ale to, že ten večer nehrála v baru žádná hudba, ale všude se ozýval jen hurónský řev – to když právě někdo přihrával, utíkal s míčem, nebo nedej bože, dokonce skóroval… :-)

Takže na velkém plátnu na zahrádce vpředu běžel jeden zápas, v televizních místnostech se zhrocovaly davy a já měla pocit, že mi se mi mozek uvaří ve vlastní šťávě. Všichni chtěli něco k pití!!


Jestliže jsem psala, že pátek byl šrumec, jaký jsem nikdy nikde před tím nezažila (ani v baru v Anglii a tam jsme taky byli kolikrát pěkně busy), tak pátek byl v porovnání se sobotou procházka tichým anglickým parkem kolem jezírka s lekníny a labutěmi.


TO, CO SE ODEHRÁLO V SOBOTU, JSEM OPRAVDU NIKDY NEZAŽILA A NEVÍM, JESTLI JEŠTĚ KDY ZAŽIJU :-)


Bylo to jak hurikán Ike s Katrinou dohromady :-)


Opět se ukázalo, že Marry je neschopný manažer, protože na snad možná nejvytíženější den roku nasadil – teď se podržte, pouhé 4 lidi. Tolik nás dělá obvykle v běžnou sobotu, kdy máme jen pařeníchtivé Cairnsany, turisty a autobus Ultimate Party.

Správně by nás mělo být na takovou akci za barem minimálně sedm!!! Ale jelikož ostatní dostali na víkend volno, tak se nepodařilo nikoho dalšího do práce povolat. A musely jsme to prostě zvládnout samy… S tvrdým Y píšu správně, byly jsme na to čtyři holky – tady nás máte spolu na fotce – zleva Tanzi, Phoebe a Roxie.


Na poradě bylo dohodnuto, že se každá postavíme k jednomu stanovišti a budeme obsluhovat jen čtvrtinový výsek v našem kruhovém baru. Nikoho dalšího. Dostalo se mi varování, že lidi budou pokřikovat, handrkovat se, kdo byl dřív, a vůbec se nebudou chovat moc hezky :-)


Nesměly jsme nikomu míchat dvojité drinky a všechno jsme servírovaly jen v plastových pohárcích, takže odpadlo mytí sklenic (konečně!). Zároveň to potom bylo jednodušší na úklid, protože se jenom kelímky posbíraly do plastových pytlů a bylo to.


Připravily jsme si na bar železné zásoby všeho možného alkoholu, nakrájených citronů a limetek (protože nejoblíbenější pivo – mexická Corona - se servíruje zásadně s měsíčkem limetky v hrdle :-))).

Tady opravdu musím složit poklonu Roxie, protože to měla připravené perfektně, v kase pod barem bylo 2000 dolarů v jednodolarových mincích, protože bylo úplně jasné, že bychom byly po půl hodině bez drobných a to se potom těžko obsluhuje, když nemáte co vracet a každej vám platí padesátidolarovkou.
A že se teda ten večer něco propilo… :-)


Kolem půl sedmé už byl bar v obležení a s blížící se osmou hodinou, kdy měly vypuknout ony sportovní přenosy, obleženost baru ještě sílila.


Bylo to „prostě neskutečné“. Lidi byli nervózní, protože museli tak dlouho čekat, a já ani nevěděla, jestli na ně mám bejt kvůli tomu naštvaná nebo se shovívavě usmívat.

Kmitala jsem teda neuvěřitelně, bylo to opravdu, ale opravdu vyčerpávající, ale přežily jsme to :-) Samozřejmě, že si lidi stěžovali, jak to, že čekají 10 minut na obsloužení, ale prostě rychlejc to nešlo.


Ovšem jestli si myslíte, že jak všichni platili padesátidolarovkama, tak že by nám nechávali bůhvíjaká dýška, tak to jste na omylu. Já už naopak vím, že jak je v baru hodně lidí, tak moc dýška nejsou. A já jsem je ani nečekala…. Naopak jsem byla ráda, že jsem našla toho, komu jsem nesla peníze na vrácení, nacpala jsem mu to do ruky a už jsem se věnovala dalšímu, protože to bylo fakt šílenství :-)

Asi v jednu hodinu jsme zavolali „last drinks“, obsloužili poslední příznivce ragby, amerického fotbalu, evropského fotbalu i koňských dostihů a pustili se do úklidu.

Všechno v baru bylo vzhůru nohama. Všechny povrchy, všechny stoly, všechno bylo pocmrndnané a polité, naštěstí ale aspoň ne poblité :-)


Uklízely jsme to ve čtyřech fakt hodinu a neskutečně jsme si mákly. Ty lidi nám vypili celej bar a musely jsme skoro všechno přivézt nově ze skladu!


Nakonec přišla Roxie, která spočítala, že jsme od šesti hodin od večera udělaly tržbu neuvěřitelných 17 000 dolarů!! Jestliže to vynásobíme 15x, tak to máme 255 000 korun!

To se jen tak nevidí, schválně si to zkuste rozpočítat na čtyři barmanky, kolik to muselo být připravených drinků :-) Ochranka si teda taky mákla, napočítali, že zhruba ten večer přišlo do našeho podniku plus mínus 900 lidí. K tomu už ani nemá cenu psát vykřičník, že jo :-)


Když jsme tedy bar kolem druhé hodiny ranní doklidily a uvedly do původního stavu, tak to bylo nutné náležitě oslavit :-) Roxie řekla, že máme od Marryho povolené si dát kolik chceme jakých chceme drinků… :-)

To víte, že něco takového nemusíte čtyřem holkám nabízet 2x :-) Naštěstí jsem rozumně chvíli před tím spořádala jeden hot dog, takže se aspoň ty molekuly ethanolu měly na co navázat :-)


A tak jsme tam tak seděly v prázdném baru a kecaly jsme a u toho jsme ochutnávaly. Teda aspoň já jsem koštovala. Protože já vám kolikrát míchám nějakej ten drink a říkám si: „Ty jo, tohle teda voní krásně, to bych někdy ráda aspoň ochutnala…“


No a najednou jsem měla celý bar sama pro sebe :-) Takže abych povzbudila vaše chuťové pohárky, tak jsem si např. namíchala Pernod se Spritem. Pernod je trochu podobný jako Ouzo, hrozně hezky to voní po hašlerkách, ale už to nikdy nechci ani vidět! Je to strašně silný, to se skoro nedá pít, málem jsem si propálila hrdlo :-)

Dobrý to bylo i v tom, že jak jsme tam s holkama seděly, tak jsme tak krandaly a vylezlo z nich i pár zajímavých věcí… :-) Ale nepovim, nepovim :-)


Potom bylo rozhodnuto, že se musíme někam přemístit, protože přece nebudeme pařit samy v prázdným baru. Tak jsme se sebraly a přesunuly jsme se do jiného podniku, kde to ve tři hodiny ráno pěkně žilo :-)

Já vím, samozřejmě jsem se mohla sebrat a jet domů, bary vymetat obvykle nemusím, ale celej ten večer byl prostě hrozně zvláštní a člověk byl v takový zvláštní euforii, že to celý přežil, nestala se žádná katastrofa… A taky se mi líbilo, že konečně aspoň můžu někam s někým vyrazit, že někdo vůbec po dlouhý době stojí o moji přítomnost, proč si to nepřiznat :-)


Takže jsme jak čtyři vdovy všechny v černém dorazily do konkurenčního baru, kde jsme potkaly nějaký další známý, takže jsme tam setrvaly asi další dvě hodinky a nakonec bylo dohodnuto, že se přesuneme k Tanzi a Phoebe domů, protože to k nim bylo jen asi 5 minut pěšky.

Zajímavé bylo, že i tam pokračovaly moje degustátorské hody, neb holky měly doma několik zajímavých lahví – např. italský ořechový likér Frangelico (vynikající) nebo malinový likér Chamber (nic moc).

No a najednou koukám z okna a ono je venku světlo.

Bylo sedm hodin ráno.

Tak jsem se poprvé propila až do bílého dne :-)) Překvapilo mě ale, že mi v podstatě nic moc nebylo, teda nevím, kolik by mi naměřili promile v krvi, ale nijak jsem se nemotala, vůbec nic, prostě jsem se v sedm hodin ráno sebrala, došla jsem si ke Courthousu, kde jsem měla zamknuté kolo, a bez nejmenších problémů jsem si na kole dojela domů.


Nikde nikdo. Nepotkala jsem cestou jediné auto. Taky aby jo. Všichni Cairnsané museli toho dne spát aspoň do deseti a pak mít šílenou kocovinu po té bouřlivé noci ze soboty na neděli :-)

Ale aspoň jeden zajímavý poznatek z toho všeho mám. Zjistila jsem, že i v Cairns může být zima! Pobývala jsem totiž venku v časech, kdy jsem dosud tu čest neměla. A řeknu vám, že teda mezi pátou a sedmou hodinou ranní je v Cairns fakt pěkná kosa! Dokonce i na listech byla rosa :-)


Domů jsem přijela asi o půl osmé, vyčistila jsem si zuby, vyndala kontaktní čočku a vlezla si do postele. Spala jsem asi do dvanácti a pak jsem si zajela na trh pro čerstvé ovoce a zeleninu.

Hlava mě vůbec nebolela. Tak nevím, jestli to bylo tím párkem, který jsem shltla. Kdyžtak to můžete sami vyzkoušet :-)))


Tak, a teď jsem ve Wordu na straně č. 4. Vzhledem k tomu, že mám v hlavě ještě asi dalších milion věcí, které vám musím vyslepičit, např. to, jaký byl můj dnešní první školní den, tak to radši v tuhle chvíli utnu a nechám si další zápis na zítřek. Abyste měli aspoň trochu času zregenerovat síly. Kdyžtak si dejte pár drinků. Na mě :-)


Jo a ještě mám jednu novinku. Začala jsem chroustat led. Vážně. Dokud to člověk neokusí, neví, oč přichází! Je to skvělý :-)


Se vzpomínkou na duši a úsměvem na rtech váš Ewík

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Recept jak odradit i ty nejvytrvalejší čtenáře - nechat je to dočíst až do tapetového řádku č. 248 a tam napsat: "Dověděla jsem se mnoho zajímavého, ale nepovim, nepovim" :) Takhle by autoři Dallasu či Dynastie brzo přišli o práci...

H.

Anonymní řekl(a)...

Jo a přebíráš bulvární manýry - slovo trocha v titulku je značně zavádějící :))

H.