VVV (Velmi Vyčerpávající Víkend :-)

Vzhledem k tomu, že jsem plánovala další zápis na blog pořídit v sobotu ráno, ale dokopávám se k tomu v neděli večer, tak je vám asi jasné, kde se vzala ona „tři vé“ v nadpisu dnešního příspěvku :-)

Tak pojďme směle na to, bude to dnes taková malá „fototapeta“ :-)

Předně jsme si v pátek dopoledne cvičně udělali poslední část z našeho předzkouškového maratonu a to poslech. A nebylo to žádné „Listen and repeat“ :-) Nebo chcete-li auf Deutsch: „Hören Sie zu, sprechen Sie nach“ :-)

Ač už mi porozumění Ozzíkům obvykle nedělá větších problémů a své ucho považuji díky práci v baru a restauraci za poměrně vytrénované různým typům žvatlavých akcentů, poslech z testovacích kazet ke zkoušce mi občas připadá jako záznam pořízený na Marsu :-)

Neustále posloucháme, jak se mužský a ženský hlas o něčem handrkujou, v lepším případě jde o něco z praktického života, v horším něco o umění nebo nedej Bože něco filozofickýho :-)

Autoři testů se vyžívají obzvláště v tom, aby jejich kazety namlouvali převážně lidé s naprosto šílenými přízvuky, takže slýcháváme z těch kazet mluvit lidi z Irska, Skotska, Jihoafrické republiky, z Indie a tak. Pochopitelně také asijské přízvuky patří k těm „vypečeným“ a kolikrát i pochybuju, jestli je to ještě vůbec anglicky :-))

No a my máme před sebou papíry s otázkami převážně typu „Kdo zastával tento názor?“ Paní A, pán B nebo oba?

A já se přiznám, že občas je to prostě tipovačka, protože já nakonec vůbec ani nevím, kdo si co myslel, protože to je pořád na jedno brdo :-)

Když jsme tedy v pátek dotestovali své slechové schopnosti (výsledky všech částí budu mít v pondělí), byl pomalu čas oběda. I přesunuli jsme se do vyhlášené čínské restaurace Café China.

Ano, uznávám, že je to zvláštní splácanina pojmenovat čínskou restauraci francouzským slovem „Café“, ale budiž, nezkoumejme to a přejděme to s nonšalantním povzdechnutím „Kam jenom ten náš svět spěje“ :-))

Parádní bylo, že s náma vyrazily na oběd i obě lektorky – Dee a Gabe a celá naše skupina byla usazena k velkému kulatému stolu s otočným tácem uprostřed. Všude kolem nás bylo plno čínských strávníků, kteří hlasitě mlaskali a pochutnávali si na svých pokrmech, což pro nás byla známka toho, že v Café China asi nevaří špatně :-) Vždycky chtěla jít oběd do pravé čínské restaurace!

Jolanda to už nemohla vydržet a jak byla hladová, začala chudák okusovat hůlky :-))

Budu teď popisovat naše dojmy s tvrdým Y u příčestí minulého, neb naše jediné dva pánské elementy ve třídě – Aljoša a Simon – se naší výpravy nezúčastnily :-)

Dostaly jsme tedy konvici s čínským čajem a už se na nám na stůl začaly snášet jednotlivé pokrmy. Bylo to tedy poněkud v menším množství, než by člověk za 15 dolarů čekal, ale bylo to koncipováno jako „ochutnávka“ různých čínských delikates, takže člověk spíš tak jakože uždiboval a vychutnával, než aby zbagroval porci M6 (= dva kopečky rýže s kuřetem ve sladkokyselé omáčce) jako v českých končinách :-))

Takže jsme degustovaly různé pokrmy, od předkrmových rolek, přes plody moře až k vynikajícím čínským knedlíčkům, které byly plněné krevetami nebo česnekovým špenátem…

Z Café China jsme se potom přesunuly do Cairns Art Gallery, abychom zhlédly tři výstavy, které zde momentálně probíhají. První je výstava bronzových soch, druhá výstava pláten regionálních umělců a poslední se jmenuje „TAFEism“ a své školní práce tam představují studenti takové jejich místní VOŠky zvané TAFE :-)

O výstavě musím ještě dneska večer sepsat „review“, tak jsem zvědavá, co z toho zase bude, eventuelně nebude :-) Asi se nehodí, abych v recenzi zmiňovala to, že se mi podařilo parádně vyhodit z konceptu paní průvodkyni, co? :-) Zdánlivě nevinná otázka ohledně technologického postupu odlévání soch z bronzu totiž vyústila v poměrně vášnivou diskusi skoro všech zaměstnanců galerie :-)

Po asi hodinové prohlídce jsme si musely nahromaděné dojmy z výstav utřídit, takže nás naše lektorka Gabe zavedla do Coffee Clubu, kde jsme nad šálkem ledové kávy (v Cairns to snad ani jinak než se zmrzlinou a ledem nejde :-) diskutovaly zasvěceně nad uměním a různými přístupy k němu :-)))))

A pak už nás čekal jen přesun zpět do školy, kde se na zadní terase zvané „Back Deck“ konalo… Šmarjá, jak to teď napsat, aby to nevypadalo jako funus, ale zkrátka se tam konalo poslední rozloučení s jedním z nejoblíbenějších učitelů naší školy – Johnem.

Tak snad zůstane dlouho živ, když jsem ho teď málem učinila zesnulým :-)

John je oblíbený hlavně proto, že až do pátku vedl několik let tzv. Crododile Club, kde bez omrzení neustále vysvětloval všem nově příchozím studentům jak se dopravovat po Cairns i po okolí, co navštívit, kam chodit a nechodit a doporučoval různé tipy na cestování. Taky nám každý týden dělal speciální nabídky různých aktivit a to všechno ještě se slevou asi 20 % z ceny, takže díky tomu jsem si užila i já své dva ponory na Velkém bariérovém útesu za 135 dolarů, ač obvykle je cena asi 200 dolarů.

John odjíždí do Thajska, kde bude pracovat myslím jako instruktor potápění. Jojo, to je sladký život :-)

Další z řady školních BBQ tedy bylo příjemné. A pak začalo pršet… Pršelo, déšť byl neskutečně teplý a při dopadu na rozpálený asfalt na silnicích se tvořila pára :-)

Na druhý den ráno bylo stále pod mrakem a teplota klesla na osvěžujících 25 stupňů. A co myslíte… Cairnsané vytáhli mikiny, dlouhé rifle a pozor, dámy obuly kozačky :-)

Já padám :-) Bohužel to nemám vyfocené, ale nepochybně by to stálo za to :-)))

To už se ale Ewík postupně chystal na velké sobotní finále v práci.

Přesně tak, dlouho očekávaná „POSLEDNÍ SMĚNA“ v Courthousu byla tady… Průběhu té směny samotné a pár momentkám bych se ráda věnovala v dalším příspěvku, abych to dneska neodbyla jednou dvěma větama, protože minimálně aspoň takovou pozornost si tato část mého pobytu v Cairns nepochybně zaslouží.

Dnes bych ale dala přednost rozlučkové párty, kterou pro mě nečekaně mí kolegové zorganizovali…

Bylo to fakt super překvápko, protože jsem nic moc velkého nečekala. Myslela jsem, že si jen tak po práci sedneme na zahradu a budeme si vychutnávat pár drinků se „staff discount“ :-)

Nakonec z toho byla poměrně velká session, které se dokonce účastnil i sám velký Marry, který všechny překvapil tím, jak byl přiopilej. Ke všem se lísal, všechny objímal, děsnej kámoš najednou :-) Prostě magor :-)

Ale my ostatní jsme si to jeho chováním zkazit nenechali :-) Dopadlo to tak, že mi byl hned po práci kolem 10. hodiny večer vražen do ruky koktejl s tím, ať chvilku počkám a pak přijdu do baru.

Na baru už stály vystavené dortíky a další občerstvení a kolem dokola byli jako nastoupená jednotka všichni kolegové a kolegyně. Předali mi takové hromadné přání, kam mi všichni napsali nějaký vzkaz, a Ewík z toho byl pochopitelně totálně na měkko :-)

A pak už jsme teda začali nějak hromadně „slavit ten můj odjezd“ :-)

Marry začal dělat blbosti a přinesl si velký kuchyňský nůž, že mi to jako ošmiká to moje háro :-))

Tady toho se moc nelektejte, to je prostě náš "pracovní kolektiv". Trochu rozjuchaný, to uznávám :-)


A tohle je už je můj drahý šéfkuchař Graham, jeden z nejlepších šéfů, co jsem kdy měla!!


Tady opět náš pracovní kolektiv, vlevo Ir Dean, vedle mě Australanka Jada a vedle ní naši dva korejští chlapci - Ho, který se opět navrátil do Courthousu, a Eddie - kitchen hand s totálně nakažlivým úsměvem!


Ze zahrady Courthousu jsme se asi v jednu hodinu přesunuli do Casina, tedy jedné z dominant Cairns - podniku Reef Casino. Byla to Ewíkova premiéra... Ono totiž být půl roku v Cairns a nezavítat aspoň 1x do Casina, by bylo trestuhodné :-))


Uvnitř se sice nesmělo fotit, ale i přesto jsem vám pár snímečků potajmu pořídila. Bylo tam narváno až do pozdních ranních hodin :-)

Jelo tam všechno možný, od rulety, přes Black Jack a všude kolem stovky a stovky automatů...

Ho neodolal a hodil do jedné takové "pokie machine" pár dolarů...

A světe div se, vyhrál! 40 dolarů... to se vždycky hodí :-)


Tak zhruba takhle vypadal nějak v kostce můj víkend.

S příšernou nostalgií jsem se dnes vypravila na svůj oblíbený Rusty's market s ovocem a zeleninou a nemohla se smířit s tím, že příští týden už naposledy...

Copak mi pražská holešovická tržnice bude schopná tohle místo vynahradit? :-))))


Mějte se tedy všichni krásně a já se ozvu po úterní zkoušce. Tentokrát už naostro, já a Aljoša, Certificate of Proficiency in English - Speaking Exam. Pane joooo :-) Tak držte palce a pěsti, ať nám to "šprechtí" :-))

Zdraví Váš Ewík

Psát či nepsat... To je oč tu běží!

„Well, I know it’s Thursday and I should write something, but to be honest, I don’t really feel like it… I am so tired, my day was pretty crap…“

“Come on, Eva! Bloody girl! Pull yourself together and just do it!”

Takhle nějak se to ve mně mlelo, mé vnitřní hlasy svedly krátký a nerovný boj :-) Který z hlasů byl nakonec vítězný, je nejspíš jasné :-)) Však ono se něco k popsání najde, nebojte :-)

Tak tedy, co se událo od pondělí zajímavého…
Předně celou naši třídu čekal v úterý ostrý „Speaking Test“. S našimi „speaking partners“ jsme ve dvojicích předstoupili před improvizovanou zkušební komisi tvořenou doposud skoro neznámým učitelem Johnem a naší lektorkou Dee, která seděla v rohu místnosti a pečlivě si zapisovala své poznámky a postřehy.
Přesně takhle to totiž bude vypadat i příští týden v úterý, kdy už nás to čeká „bez spodního prádla“, jinými slovy chcete-li „na ostro“ :-))

Simulace zkušebního pohovoru tedy přišla tento týden jako na zavolanou a já a Aljoša jsme byli odhodlaní ze sebe dostat to nejlepší. A nejspíš se to i podařilo. Tak ukecanou dvojici byste potkali málokdy a málokde :-)
A jak to tedy u takové zkoušky z mluvení vypadá? Předně je potřeba se představit a říct, odkud člověk je a takovou tu omáčku. Tazatel potom položí jednu až dvě doplňující otázky (např. které místo považujete ve své zemi za nejkrásnější :-) a jde se dál.

Popis obrázků. Tedy vlastně člověk nesmí popisovat, co na těch obrázcích je, to se prý dělá o dvě úrovně níž u FCE :-) Je sice potřeba říct, co tam je, ale přitom to vyjádřit pomocí nálad, pocitů, domněnek, teorií atd. :-)
Následuje otázka vztahující se k obrázkům, např. „Představte si, že předložené obrázky mají ilustrovat článek v časopise týkající se toho a toho tématu. Jaké další okruhy nebo otázky by se měly v článku vyskytnout, aby téma bylo popsáno vyváženě?“

Následuje několikaminutová diskuse.

Zajímavé je, že veledůležitou součástí vašeho hodnocení je to, jak na sebe se svým partnerem vzájemně reagujete. Tedy jestli si neskáčete do řeči, jestli se vzájemně respektujete, jestli se dobře doplňujete a umíte si vyjít vstříc… To považuju za celkem zajímavý nápad, protože i o tohle by v mezilidské komunikaci mělo jít… Dále se hodnotí gramatika a slovní zásoba, discourse management, výslovnost atd.

Potom tazatel vytáhne kartičku s otázkou a každý musí mluvit na dané téma několik minut v kuse sám. Jeho partner potom dostane minutu na doplnění řečeného a situace se obrací.

Já jsem teda dostala příšernou otázku: „Co si myslíte, že ovlivňuje lidskou preferenci tichého nebo hlučného prostředí?“. Toto téma mi evokovalo jediné: „Rozčiluje vás hluk?“, což byla jedna z mých prvních otázek, když jsem natáčela a stříhala v rozhlase u elévů ankety :-)

Připadala jsem si jako blázen, sama sebe jsem slyšela, jak se ze sebe ve stylu „chlupaté deky“ doluju nějaká moudra, ale popravdě – co byste na tohle téma ze sebe vypotili vy? :-)

Pojala jsem to tedy jako „hlavně se nezastavit“ a mlela jsem a mlela jsem, až jsem byla zastavena tazatelem Johnem :-)

To samé potom Aljoša a na řadě byla pomalu závěrečná část zkoušky – různorodé otázky na různorodá témata. A zazvonil zvonec a zkoušky byl konec.

John jenom vydechnul něco ve smyslu: „Wow“ a my byli odesláni na chodbu, aby se zkoušející mohli poradit.

Když jsme se vrátili, tak nám slavnostně oznámili, že nejenže jsme ten den byli nejlepší dvojicí, ale že jsme pravděpodobně byli i nejlepší dvojicí v celé jejich učitelské kariéře!

WOW!

Tím zase oni vyrazili dech nám :-) Ewík dostal z 30 možných bodů 28, Aljoša byl dokonce ještě o bod lepší a dostal 29, ale já ho zase trumfla tím, že jsem za celkový dojem dostala 10 z 10 možných. Johohooooo, ať teče rum :-)

Faktem je, že nám to prostě vyšlo. Krásně se nám dařilo se v řeči prolínat, co jsme říkali mělo hlavu a patu, občas nám odněkud vystřelil i nějaký ten vtip… Zkrátka jsme z toho i my sami měli dobrý dojem. Ale to pořád ještě neznamená, že se nám podaří repete v úterý, že :-)

A už vůbec to neznamená, že ve zkoušce samotné obstojím. Ostatní části (čtení, poslech, psaní, gramatika) tomu totiž moc nenasvědčují :-(

Jak už jsem nadhodila výše, krom Speaking Testu nás celý tenhle týden čekalo testování.

Např. dneska jsme dělali celodenní simulaci všech částí zkoušky (tzv. MOCK TEST) a řeknu vám, že to teda není žádná brnkačka být maximálně soustředěný 6 hodin skoro v kuse…

Začali jsme v 8:30 psaním dvou slohových útvarů, na což má člověk včetně přepisu na čisto jen pouhé dvě hodinky. Pak následovalo čtení a po obědě Use of English.

Jedno horší než druhý. Poslední část Use of English, kde se píše summary dvou textů, jsem navíc nestihla… Špatný „tajm menežment“ :-))

Jsem z toho tudíž poněkud přešlá a špatná, že se mi to radši ani nechce popisovat, takže to prostě přejdu… Sorry :-)

Možná vám bude připadat divný, na co si tady jako hraju, jak může někdo mít 28 bodů za mluvení a pak si zoufat nad ostatními částmi zkoušky. Přece buď anglicky umím perfektně nebo neumím… Jenže u mě je to prostě jinak. K perfektnímu ovládání angličtiny mi chybí poněkud bohatší slovní zásoba. Neznám pořád ještě tisíce a tisíce slovíček a desítky frázových slovech… A to, že to není při mluvení poznat, je prostě daný tím, že si zkrátka většinu věcí dokážu říct jinak, opíšu to jiným spojením, které znám a tak podobně. A pořád ještě těžím z toho, že v češtině je moje slovní zásoba docela dobrá a navíc jsem prostě od přírody ukecaná…

A potom, když v těch dalších částech testu vyjde najevo, že jsem slabá, tak to všechny nesmírně překvapí… Ano, jasně, občas mám štěstí na otázky, takže „bych to i dala“, ale většinou jsem prostě pod čarou a tím to hasne…. Uvidíme no, nechci házet flintu do žita. V sobotu mám poslední směnu v práci a pak mě čeká 10 dní intenzivního předzkouškového opakování všeho probraného za 3 měsíce přípravného kurzu.

Třeba se ještě něco naučím :-)))


Tak a teď jsme se dostali do slepé uličky, neb Ewík je ospalý, ale ví, že tapeta ještě nedosahuje obvyklé délky. Tak co byste řekli, kdybych si dala závazek, že vám třeba v sobotu popíšu session v Café China, kam se v pátek chystáme na slavnostní oběd s naší třídou?

Anebo jestli se vám to nelíbí, tak já můžu psát dál hned teď… Ale v tom případě se připravte na docela drsný popis videozáznamu císařského řezu :-) Jojo, to totiž v obýváku běželo před chvílí, když jsem dorazila z práce.

Na megaobrazovce televize s uhlopříčkou přes 1.2 metru se nějací lidé dobývali do mateřského lůna, odkud z kaluže krve a plodové vody pomocí hrozivých ocelových kleští vytáhli malého člobrdu…

Vaše volba je mi jasná, tímto masakrem tedy dnes končíme :-)

Mějte se hezky a já se zase ozvu, až budu mít lepší zážitky na popisování :-)


S oroseným pozdravem a vlhkostí vzduchu 93 % se z australských tropů loučí váš Ewík

Sunday Funday

Ano, ano, ano, ja vim, ze vas posledni dobou trochu zandebavam a nove prispevky nepublikuju v takovych tempech a kvantech, co driv... Ale vyhodu to zase ma v tom, ze pisu-li, obvykle mam psat o cem :-))

Jako treba dneska, kdy mam jeste hlavu plnou zazitku doznivajicich ze vcera. Byla nedele, Ewik mel volno, a tak se vydal do prirody uzit si jeste trochu te Australie :-))

Zkratka jsem si rekla, ze nez odsud odjedu, tak musim jeste jednou navstivit Tablelands, tedy oblast, ktera mi uz behem me prvni navstevy ucarovala...

Jeste stesti, ze nasi ucitele jsou takovi vstricni, takze nebyl problem presvedcit naseho ucitele Jasona a par spoluzaku, ze to proste "musi taky videt" :-))

V nedeli rano v 7 hodin jsme tedy vyrazili na vylet a byl to fakt den plny zazitku :-)
V zadni casti vozu totiz spocivala motorka, kolem ktere se to vcera vsechno tak trochu tocilo :-)

Pred nami byla asi 2hodinova cesta, tentokrat jsme vynechali oblast Gillies, ktera vyvolava svymi serpentynami cestovni nevolnost i u znacne resistentnich jedincu, ale vzali jsme to severni cestou pres Kurandu. Pak uz na Atherton a smerem na Ravenshoe.

Nasim prvnim cilem byla cvicna motorkarska draha.Tam jsme nejprve byli svedky toho, ze nasoukat se do motorkaskeho neni zadna sranda, neb Jasonovi to trvalo asi 25 minut.


Kdyz bylo hotovo, tak jsme se presunuli do pozorovaci veze, takze jsme meli cely areal jako na dlani a smele jsme se pustili do hodnoceni jezdcu, komuze to nejlip skace, kdoze nejvic prasi a kdo reze nejkrasnejsi zatacky :-))


Docela me prekvapilo, ze to bylo pomerne zajimave. To vite, Ewika motorky nikdy moc nebraly... Ale i tohle se melo v nedeli zmenit :-)


Prvni doslo v tomhle ohledu na Inglinu. Posadila se na motorku, dostala zakladni skoleni, na jednicku objela par kolecek a za chvili uz frcela s vetrem o zavod. Proste rozena motorkarka!!

Z cvicne drahy jsme zamirili do mestecka Ravenshoe na trochu chladiveho moku, coz je pry tradice, ktera se nesmi vynechat. Bylo to jeste o to zajimavejsi, ze jsme si Strongbow a Coronu vychutnali v nejvyse polozene hospudce v Queenslandu. Hotel Tully Falls lezi totiz v neprekonatelne nadmorske vysce 916 metru nad morem! :-))
Zde důkaz prosím :-)

Ovsem jeste lepsi nez zvenku to vypadalo uvnitr. Bohuzel to nemam vyfocene, ale aspon si zkuste predstavit asi 80 let stary interier, kde bylo vsechno jeste puvodni tak, jak se to postavilo... A co teprve to osazenstvo uvnitr...

To se snad ani neda uveritelne popsat. Asi v 11:30 dopoledne sedelo uvnitr par mistnich starousedliku - stamgastu. Popijeli si sve 4x Gold zrejme od casneho rana, co taky jineho v tehle dire delat :-))

Svym prichodem jsme zpusobili necekany poprask na lagune :-) Panove byli z pritomnosti nekterych spoluzacek tak mimo, ze se o ne malem pokousely mrakoty. Chudak Inglina musela prijmout pozvani na panaka likeru Black Sambucca a jeden z mistnich zvaný "Davo" (ctete prosim jako [dejvou] ) se dokonce nezdrahal vzit do ruky telefon a primo v nasi pritomnosti zavolat nejakym svym kumpanum, kterym zcela nepokryte hlasil: "Covece, honem rychle prijdte vsichni sem. Jsou tady zensky... A jaky!":-))))

Asi uznate, ze jsme z toho meli docela svandu. Mistni stamgasti byli totiz zvlastnim prirodnim ukazem, ktery se vyskytuje hojne prave v Queenslandu. Jde o druh muze zvany "BOGAN" - vetsinou prislusnika low-class, se zakladnim vzdelanim, chybejicim jednim az dvema prednimi zuby, nejlepe s mastnymi vlasy. Obvykle takovy bogan pracuje ve stavebnictvi, nosi specialni "bogan" obuv a ma cele telo potetovane "nazelenalymi" maluvkami typu namorni kotva nebo hadi zena :-)

Take jejich mluva je hodna zvlastni pozornosti. Jejich slangu rozumi snad jen oni sami a slova "f*ck" nebo "f*cking" pouzivaji tihle panove pouze tak maximalne 4x v jedne vete :-))

Asi sami uznate, ze tohle jsme proste museli trochu "vydejchat", takze jsme se presunuli k vodopadu Milla Milla, kde jsme zblunkli do vody :-)

Voda, ktera se jeste v cervenci zdala ledova, mela 23. listopadu idealni teplotu :-) Marne na Ewika volali, ze uz ma jit z vody ven. Porad by jen proplavaval pod vodopadovym destem tam a zpet... A reknu vam, plavani pod vodopadem patrilo k dalsim nezapomenutelnym vrcholum meho pobytu "hlavou dolu" :-)

Tady to mate aspon zachycene na pamatecni fotce za vodopadovou clonou. Ano, to male, co ma zdvizene ruce, to jsem prosim ja :-))

Bylo to tak senzacni, ze nam z toho senzacne vyhladlo. Proto nezbylo nic jineho, nez si to namirit do maleho bistra nedaleko. Zde jsem provedla objednavku sveho poledniho pokrmu a nestacila zirat, coze mi to prinesli :-)

I proto jsem vam pokrm vyfotografovala a rozhodla se, ze usporadam dalsi z poznavacich minisoutezi.

Kdo uhodne, jaky pokrm si Ewik objednal, ten ziska nejaky drobny upominkovy predmet :-))

A nenechte se zmast tema hranolkama :-))

Po "lahodnem" obede jsme nas cekala dalsi cesta, tentokrat k mestecku Mareeba na farmu Jasonovych rodicu, kteri pestuji mango. Reknu vam, Southfork hadr :-)) Tohle byl asi nejkrasnejsi rodinny dum, ktery jsem kdy navstivila. Bazen byl jak vystrizeny z katalogu nejakeho luxusniho hotelu a prijezdova cesta lemovana palmami taky nemela chybu :-)

Zde se konecne dostal ne ke slovu, ale k riditkum Ewik :-) Nevim, jestli vam to pripada stejne crazy jako mne... Ale kdo by to byl pred rokem rekl, ze zrovna ja se budu prohanet 50kilometrovou rychlosti na terenni motorce po poli za mangovym sadem :-))

Prvni zasveceni do taju rizeni jednostopeho motoroveho vozidla bylo prijemne a jak sami vidite, drandila jsem, az mi vlaly vlasy :-))

Na cestu zpet jsme potom dostali dokonce vysluzku. Jak jinak - z farmy produkujici mango jsme si odvazeli susene mango, diky cemuz jsme meli na ceste zpet o zabavu postarano :-))

Take nas docela pobavili tyto svatebni stromy. Vypadaly jak nevesty se zavojem a bylo jich vsude v okoli Mareeby neskutecne mnozstvi. Mozna byste cekali, ze se pod zaclonami budou ukryvat plody manga, ale neni tomu tak. Vetve jsou obsypane jinym ovocem - lychee. Pochoutkou, na kterou mistni nedaji dopustit a kterou i Ewik cas od casu na Rustyho trhu zakoupi :-))

Tak nejak tedy ve zkratce vypadal nas nedelni vylet. Trochu rachotu od motorek, oblaka prachu, penivy mok v pritomnosti queenslandskych "bogans", osvezeni pod vodopadem a vonave mango vsude kolem.

To vite, je sezona :-))

Navic se nam podarilo utect pekelne vyhni, ktera v nedeli suzovala Cairns. Byl to nejteplejsi listopadovy den od roku myslim 1873.

V sobotu vecer v praci mi bylo takovy vedro, ze jsem mela kapky potu na cele neustale a bylo mi nesmirne trapne takhle obsluhovat nebo prijimat objednavky. Dneska rano v 8 hodin, kdyz jsem jela do skoly, uz bylo 33 stupnu ve stinu, takze si umite predstavit to peklo na slunicku treba v poledne... To musi byt snad 40 stupnu. Clovek je zpoceny po minute pobytu venku...

A vite, co je na tom nejlepsi?

Pry bude jeste hur :-))) To mi rikaji vsichni mistni starousedlici :-)

Nejvyssi cas zvednout kotvy z Cairns.

Zachran se kdo muzes!!!!

Vas Ewik

Pomooooc, já se topím v Top Topicu!

Dobře tedy, pardóneček, musela jsem si trochu vypomoci touhle přesmyčkou a slovně si pohrát s tím, že se zkrátka a dobře dneska peru s Topicem. Teda s tím s malým t, abych to upřesnila.
Jakože „topicem“ totiž rozuměj „téma“. Téma dnešního blogu :-)

Já jsem vám opravdu, ale opravdu usilovně přemýšlela celý dnešní den, co asi tak po návratu z práce budu dneska na blog psát.

Nula. Černo. Tma.

Cože? Že by snad po devíti měsících došla invence? Není možná :-)

Jediné, co mě napadá, že by vás třeba mohlo trochu pobavit, jsou drobné slovní hříčky, které nám nosí naše lektorka Dee. Zdobí nám teď ve třídě naši improvizovanou nástěnku a já kolem toho vždycky chodím a musím se smát. Ale zase je mi jasné, že jestli nás teď čte nějaký „neanglofil“, tak mu to asi moc vtipné nepřijde :-) Tak sorry, kdyžtak si to přeskočte :-)

Nejradši mám tuhle slovní přesmyčku:

Time flies like crazy, fruit flies like bananas :-))

Čas letí jako splašený, ovocné mušky mají rády banány :-))))

To snad asi ani nemá cenu vysvětlovat, kdo chce, tak vidí :-)

Tahle další je taky dobrá, ale už to chce znát nějaké ty „collocations“ :-)

The batteries were thrown away „free of charge“ :-))

Baterie byly vyhozeny a) vybité a zároveň b) zdarma

No nic, za břicho se asi nepopadáte, co? :-)

Tak tedy poslední pokus:

Policemen were called to a nursery school to sort out problems with a youngster who resisted to have a rest :-)

Policisté byli přivoláni do mateřské školy, aby vyřešili problémy s dítětem, které si odmítalo odpočinout :-)

No je mi jasné, že teď si o mě určitě myslíte, že jsem nějaká divná, když se směju tomuhle. A vlastně máte pravdu, já vám to neberu…
Poslední dobou možná jsem „nějaká divná“ :-)) Je to všechno ale zamotaný a spletitý. Vlastně teď moc o ničem jiném ani nepřemýšlím, než jaký to bude po návratu domů do vlasti :-)
Já vím, že jsem si tady na blogu na dost věcí stěžovala, snaha byla o to brát to povětšinou s nadhledem, ale stejně šlo často o to, že jsem si naříkala a lamentovala, proč jsou věci tak a ne onak…

Teď jsem se zase s listopadem dostala do jiného stádia. Po třech měsících v Cairns se to tady všechno tak nějak usadilo, uhladilo, zaběhlo a já jsem si tady už fakt dost zvykla :-)
Jak si člověk najde kamarády i mezi normálními Ozzíky a ne už jenom mezi lidma ze školy, tak se to prostě mění. Je mi jasný, že mi spousta lidí bude hrozně moc chybět a chybět mi budou i další věci…
Ranní pařáky už při cestě do školy a noční vedra po konci pracovní směny v restauraci.
Rozkvetlé stromy, které celoročně lemují silnice.
Učitelé u nás ve škole.
24hodinové bručení a mumlání klimatizace.
Kruhové objezdy.
Kňučení našich psů.
Noční koncert jednoho ptáčka, co sídlí naproti na stromě přes silnici a doprovází mě každý den na cestě domů i při usínání.

Byl by to ještě hodně dlouhý seznam. Zakončit to můžeme třeba pravidelným nedělním soubojem s časem na Rustyho trhu :-)

Samozřejmě mi budou chybět takové ty věci, které už se pomalu staly rutinou.

Denně v 15:32 vzít za kliku sportovního centra, prohodit pár slov s milou paní recepční se zlatými předními zuby! a trochu se začíst do nějaké pěkné anglické knihy.

V 17:13 parkovat kolo u zadního vchodu do Courthousu. Jeden zámek v předu, jeden zámek v zadu s helmou.

Od 17:20 do 18:00 bleskově prostřít všechny stoly a pokusit se nově a neotřele napsat na vývěsní tabuli nabídku „denní speciality“.

V 18:03 se zasmát nad otázkou našeho šéfkuchaře, který se mě denně ptá, jestli „v těch nových kalhotách nemá příliš velký zadek“ :-)
A takhle by to šlo pokračovat až do nekonečna… Ale to bych se z toho nikdy nevyhrabala. Už takhle nemyslím na nic jiného, snažím se vtisknout si do paměti sebemenší maličkosti a najednou tak vidím i věci, které jsem dřív neviděla :-)

Je to hezké, ale zároveň trochu smutné takhle bilancovat.

Přece jenom, ještě neodjíždím, ještě mám skoro 4 krásné týdny… Sakryš! Že ono je to právě dneska přesně na den 28 dní, tedy 4 poslední týdny???

No jo, už je to tak…

To je tedy docela zajímavé a myslím, že si zítra pořídím nějaký ten krejčovský metr, na kterém si budu odstřihávat políčka den po dni.

Zároveň se domů těším, ale zároveň se mi ta Austroška nějak vryla pod kůži…

Dosti toho, zanechme sentimentálního tónu a soustřeďme se racionálně na budoucnost.
Ve škole se toho poslední dny děje spoustu zajímavého, ale ani ne tak na popisování na blogu. Tempo se zostřuje, prakticky denně píšeme zkušební „neostré“ testy a znovu a znovu získáváme pocit, že skoro nic neumíme :-)
Taky jsme se už dozvěděli jména svých partnerů, s nimiž budeme ve dvojici na zkoušku z mluvení. Tu máme 2. prosince, já jdu na řadu ve 2:25 a mým partnerem bude vám už dobře známý švýcarský spolužák, jehož rodiče chtěli být „kreativní“ a po přečtení Bratrů Karamazových pojmenovali svého jediného syna „Aljoša“ :-)
Jinak je to ten jemný chlapec, co se v předminulé tapetě šklebí u svého dílu „Pavlova Cake“ :-)
Včera jsme si dali s Aljošou a naší lektorkou Gabe jeden takový „ostrý půlhodinový speaking test“, kdy jsme opravdu simulovali zkoušku a všechno, co k tomu patří.
Myslím, že jsme obstáli docela dobře, Aljoša je nesmírně ukecaný mladík, takže nemáme problémy. Akorát mi Gabe řekla, že jsem ji překvapila já, protože jsem nechala Aljošu mluvit pokaždý jako prvního a mluvil celkově mnohem dýl, než já. Ptala se mě, jestli náhodou nemám podvědomý pocit podřízenosti vůči mužům :-))))
Tak to se přiznám, ten asi mám :-))
Ale s Aljošou jsme se aspoň díky tomu domluvili, že se budeme v začátcích našich monologů pravidelně střídat :-)
Jinak ale teda musím říct, že některá témata a otázky jsou totálně na hlavu. Já ani nevím, co bych o tom mektala v češtině, natož v angličtině. Např. včera jsem si vylosovala otázku „Jak se v lidských dějinách měnil přístup k tomu, co považujeme za dobré a co za špatné.“

Není tam žádný čas na přípravu, aby si člověk rozmyslel, co o tom bude říkat. Prostě dostaneme do ruky kartičku s otázkou a jeď :-)

Takže já budu doufat, že na mě vyjde nějaká pěkná otázka :-)

Příští týden ve čtvrtek a v pátek nás čeká simulace celé zkoušky, ale pořád to ještě nebude ono, protože to budeme dělat dva dny. Jinak potom toho 11. to už bude všechno v jeden den, jako na běžícím pásu. Čtení, psaní, Use of English, poslech.

Zkrátka legrace na celej den :-)
Ale zase ta úleva po tom :-))))

Tak já se jdu opět koncentrovat do peřin, abych na zítřejší páteční kolo testů nabrala aspoň nějaké ty pomyslné síly. Ještěže ten kofein pořád funguje tak dobře :-)

Mějte se krásně a přeji vám všem hezké dny… Zdraví Ewík

Jak jsme slavili narozeniny II

Pomalu se zdá, že od 10. listopadu uplynulo už hodně vody, tak co ještě pořád otravuju s narozeninama :-) Pravdou je však to, že jsem letos k oslavám svého čtvrtstoletí přistoupila opravdu poctivě a teprve včera kolem půlnoci jsem rázně ukončila veškeré přípitky na mé zdraví :-) Bylo to opravdu pěkné, ale už toho bylo dost :-)

Vám jsem slíbila, že podrobně vylíčím zbytek narozeninových aktivit tohoto týdne, tak tedy pojďme směle do toho :-)

Vy všichni asi víte, že pohybovat se v okruhu mých známých, přátel, kamarádů a rodinných příslušníků není občas nic jednoduchého. Ewík mívá totiž čas od času bláznivé nápady. A bláznivé nápady měl i tento týden v Cairns, což ale může být pro vás zpráva lehce pozitivní, poněvadž to znamená, že to za vás odnesli jiní… :-) Lidé povětšinou se rekrutující z okruhu mých švýcarských spolužáků :-)

Když za mnou minulý týden začali kamarádi chodit s dotazem, cože bych si ke svým narozeninám přála, tak se pořád nikdo nechtěl smířit s odpovědí, že nic nechci, ať mi nic nekupujou. Vymyslela jsem to tedy jinak. Všem jsem řekla, že jestli mi chtějí udělat radost, ať nedávají nic mě, ale ať dají něco někomu jinému…

Teď to zní asi dost pitomě, ale pravdou je to, že mě napadlo, že bychom prostě mohli udělat hromadně nějaký dobrý skutek. A jelikož vždycky večer po příchodu domů najdu na zemi v koupelně noviny Cairns Post, které zběžně prolistuju, tak vím, že Cairns momentálně sužuje závažný problém. Nedostatek krve.
Anoncují to tady v tom jejich místním plátku skoro každý den a vyzývají zapomenuté dárce i nové ovečky, aby šli a darovali krev. Cairnská nemocnice potřebuje každý týden asi 200 dávek a momentálně mají asi jen jednu čtvrtinu z toho. Což když jsem si přečetla, tak mi to v hlavě začalo šrotovat a vypravila jsem se na druhý den do nemocnice. Tam jsem zjistila, že mají velké oddělení pro dárce krve s asi osmi lůžky, takže klidně můžeme přijít i jako skupina a darovat krev společně. Není to bezvadný nápad, jak oslavit narozeniny??

Takto nadšeně a s maximálním využitím svých píáristických schopností jsem to předestřela naší třídě a několika dalším kamarádům z vedlejších tříd. No, koukali na mě z počátku dost divně. Ale dala jsem jim čas na rozmyšlenou, řekla jsem jim, že je to aktivita dobrovolná a že všichni, kdo se mnou půjdou na odběr, tak v pátek budou mít od Ewíka drink zdarma :-)

Což docela zafungovalo :-)

Sepsala jsem si tedy seznam lidí, kteří se rozhodli do toho jít se mnou, a objednala jsem nás na čtvrtek na odběr. Výhoda byla v tom, že jsme se museli ulejt trochu dřív z odpoledního vyučování, protože jsme tam museli být už ve 3 hodiny.

Pak jsme vyplnili všechny ty formuláře, nechali jsme se převážit a zkontrolovat srážlivost krve a už si nás pomalu přebrala jedna z milých sestřiček, položila si nás na křeslo a mohlo se začít.
Všechny jsem instruovala, že je nutné v den odběru hodně pít, což je navíc v Cairns nutné tak jako tak, protože jak je pařák, tak se prostě bez vody fungovat nedá. Kupříkladu já jsem do těch třech hodin zvládla vypít takové minimálně 4 litry vody a sestřička u odběru z toho byla úplně nadšená, prý „jak jí pěkně teču“ :-) Musela mi normálně snížit odtok krve, protože tímhle tempem by mě za těch 10 nebo 15 minut, co odběr trval, úplně vysáli :-))

Bohužel jsem nebyla schopná autoportrétu, takže vysmátého Ewíka, kterému právě pouštějí žilou neuvidíte, ale vyfotila jsem vám spolužačku Jolandu, abyste viděli, jak to tam vypadalo.

U Jolandy jsme se museli všichni smát, protože chudák, jak si lehla, tak jí přesně do očí začalo svítit sluníčko, které se ještě navíc od něčeho odráželo, takže si normálně musela nasadit sluneční brýle a s nimi absolvovat celý odběr :-))))

Co bylo na celé akci vůbec nejlepší, tak krom dobrého pocitu, že jsme pomohli zachránit pár životů, nás po skončení čekal „občerstvovací bar s neomezenou konzumací“. A bylo z čeho vybírat – koláče, muffiny, sladkosti, čokoláda, ovoce, džusy, sušenky, lízátka… Takže tam jsme se všichni nějakou dobu zdrželi, abychom po tom velevýkonu načepali nových sil :-)

Já jsem potom odfrčela do práce, ale děsit se nemusíte, sice byl čtvrtek a akce 2 za cenu 1, ale bylo totálně prázdno, měli jsme všeho všudy snad 12 lidí, takže se to všechno dalo v pohodě zvládnout i s částečně imobilní končetinou a krevním oběhem chudším o 450 mililitrů :-))

No a na druhý den už jsem se probudila s úsměvem na rtech a písničkou jsem vítala nový den! :-))

Pátek byl totiž dnem velké oslavy. Na 8 hodinu večer jsem zamluvila velký stůl pro 15 lidí v podniku zvaném Cock’n’Bull, čtenářům blogu už dobře známém, neb právě tam jsem se poprvé setkala s Cate a Jimem 30. července letošního roku.

A byl to večer ve stylu KARAOKE!

Wooohooo! To byla jízda, vážení :-) Ovšem radši buďte rádi, že jste to neslyšeli, protože Ewík vyl z plna hrdla jako šakal :-))

Na výběr jsme měli něco málo přes 11 000 skladeb, takže si umíte představit to dilema :-)

Ale užili jsme si to fakt hezky, což jistě dokládají přiložené fotografie :-)

Toto restaurační zařízení je v Cairns vyhlášené, nejen díky maketám obřích tuňáků a dalších úlovků majitele tohoto podniku :-)

Když jsme se dosyta vyzpívali, tak jsme se kolem půlnoci přesunuli do nově otevřeného pivovaru, protože v Cairns nedávno s velkou slávou obnovili výrobu místního zlatavého moku. Takže jsme v Blue Sky Brewery něco málo z jejich produktů otestovali a já jsem pro vás samozřejmě něco málo nafotila, abyste z toho taky něco měli :-)

Pak už jen zbývalo se taxíkem nechat dopravit zpět domů a usnout spravedlivým spánkem všech oslavenců :-)

Už už jsem si myslela, že to mám pro letošek zdárně za sebou, když v tom mi bylo oznámeno, že na mě po skončení sobotní směny v restauraci čeká malá oslavička v práci. O tom už se ale moc rozepisovat nebudu, protože už by to bylo na jedno brdo :-) Co mi ale udělalo radost, že na mě nezapomněli ani naši místní štamgasti a objednali mi několik koktejlů. To jsem fakt nečekala a bylo to příjemné si po práci posedět :-))

Tolik tedy stručný popis několika málo uplynulých dní.

A já už si můžu opravdu oddechnout, že je to slavení pro letošek za mnou. Ještěže jsem tu krev darovala už ve čtvrtek. Je mi totiž jasné, že rozhodla-li bych se darovat krev až PO TOMTO VÍKENDU, tak by mi asi v transfuzním oddělení pěkně poděkovali a poslali mě hezky domů.
Zbytkový alkohol v krvi prý totiž dělá neplechu a chudáci příjemci krevní Ewíkovy krevní konzervy by mohli být po probuzení z narkózy poněkud intoxikovaní :-)))

Abych ale nezapomněla – ještě mám jednu potěšující zprávu. V sobotních novinách vyšla zpráva o tom, jak úspěšně se daří po té jejich informační kampani přesvědčovat místní obyvatele k darování krve.

Ve čtvrtek totiž zaznamenali v cairnské nemocnici nový rekord v počtu odběrů – 32. A já z toho, že jsme k tomuto rekordu přispěli malým dílem i my, můžu mít takový malý hřejivý pocit v těch místech, odkud je okysličená krev pumpována do zbytku celého našeho těla...


Děkuji vám za pozornost a pro dnešek se loučím.

Váš Ewík

Jak jsme slavili narozeniny

Omlouvám se příznivcům Šimka a Grossmana, že jsem si vypůjčila “key term” z názvu jejich povídek, na kterých momentálně už nějaký ten týden ujíždím, ale tak nějak se mi to prostě hodilo do krámu, tak jsem to použila :-)

Minule jsem vám slíbila, ze tenhle týden budeme tapetovat v duchu narozeninových oslav, tak svůj slib plním a přináším vám první díl z našeho miniseriálu:

Tedy část první – “Den kejků” :-))

Na pobytu v Austrálii musím ocenit jednu věc. Člověk tady v důsledku časového posunu slaví nakonec mnohem dýl, než obvykle. Příkladem budiž to, ze mi narozeninová přání začala chodit už v neděli večer, hlavní vlna přišla pochopitelně v pondělí, no a v úterý ještě následovaly dozvuky od opozdilců z Evropy a taky od pár kamarádů v Americe, kteří ještě “dožívali” svůj 10. listopad. To se mi líbilo převelice :-)

Já jsem se rozhodla, že si ty své letošní narozky oslavím opravdu poctivě a zatím, musím to zaťukat, se mi to snad i daří :-) Nejdřív jsem v pondělí ráno slavila s Cate a Jimem. K snídani jsem jim naservírovala dortík, na což nechápavě koukali, protože nevěděli, která bije :-) Takovéhle situace má ale Ewík nejradši, bylo to takové krásně spontánní, protože oni pro mě neměli nic připraveného a něco sladkého k snídani jim rozhodně přišlo k chuti :-)

Pak jsem nasedla na kolo a se dvěma příručními zavazadly a batohem jsem si to štrádovala do školy. Tam jsem vše potřebné naházela do ledničky, objala a na třikrát po švýcarsku políbila všechny spolužáky a spolužačky, odstudovala si povinný dopolední blok a během polední pauzy vyrazila do obchodního centra obstarat zmrzlinu :-)

V jednu hodinu už jsem byla zpět na odpoledním vyučování a o přestávce přišel dlouho očekávaný vrchol. Během 15minutove pauzy bylo nutné dotvořit cake. Rozhodla jsem se totiž, ze se pokusím o nemožné a připravím své třídě jako překvapení australsky národní dezert zvaný podle jisté ruské primabaleríny “Pavlova cake”.

Je to docela jednoduché a nesmírně dobré, ale jelikož jsem to do té doby neochutnala a znala jen z vyprávění, tak to byla ta správná narozeninová výzva :-)
Takže jsem z lednicky vyjmula připravený korpus, který jsem den před tím doma pečlivě uklohnila, a jala se jej zdobit. Korpus byl lahodný, tvořený vlastně jen bílky s cukrem, tady tomu říkají myslím “meringue”. Na to se dá vrstva šlehačky a to všechno se ozdobí ovocem. Moje lektorka Dee mi doporučila, ze nejlepší je mango a kiwi, takže jsem si v neděli na Rustyho trhu dala záležet a vybrala několik skutečně luxusních kousků.

Tohle všechno jsem tedy nakladla na dortový základ, vzala zmrzlinu, obstarala talířky a mohlo se servírovat!

Myslím, ze úsměvy na tvářích spolužáků jasně dokazují, že se mi nepodařilo je otrávit, ale naopak že jsme si to skutečně vychutnali. Pavlova dezert byl na jedničku s hvězdičkou :-) A se zmrzlinou to celé už vůbec nemělo chybu :-)

Sice jsem tím vším cirkusem dosti narušila své třídě odpolední výuku, ale myslím, že to nikomu moc nevadilo :-))

No a jen co jsme skončili, čekalo mě další vyřizování a zařizování. Předně jsem musela dohodnout čtvrteční a páteční překvapení… Jenže zrovna když jsem byla uprostřed jednání, zazvonil mi telefon a někomu se podařilo docela dost překvapit mě :-) V telefonu se ozval cizí ženský hlas, ze prý má pro mě důležitou zásilku a kdyže dneska budu doma. Tak já na to, ze můžu být doma za 10 minut. Sedla jsem na kolo, pořádně na to šlápla a už jsem netrpělivě stepovala u branky.

Pani přijela chvíli po mne, vystoupila z džípu a nesla mi velkou kytici. Tak jsem jí to podškrábla a fakt jsem se musela chechtat, protože tohle jsem teda fakt nečekala ani ve snu :-) Čímžto bych ráda veřejně poděkovala Jeníkovi za milé překvapení :-)

Ovšem nebyl čas se kochat, musela jsem hupnout do pracovního a přesunout se do Courthousu. Tam jsem zaparkovala kolo a skočila naproti do "Woolies" koupit dva dorty pro mé drahé kolegy. Bylo to ode mě zároveň i strategické rozhodnutí, protože jsem s těmito dorty v náručí napochodovala k Marrymu do kanclu, kde jsem ho pozvala na ochutnávku a při té příležitosti na něho vybalila to překvapení, že bych ráda ukončila svůj pracovní poměr k 30. listopadu. Nadšeně se teda zrovna netvářil, ale nakonec to skousnul. Stejně jako za několik minut poté i svůj díl čokoládového dortíku :-)

Dost mě potěšilo, že zrovna ten den sloužila většina mých oblíbených kolegů, takže jsme si to všichni hezky užili a hrozně se mi líbilo, jak z toho všeho byli tak jako správně konsternovaný, pač na tohle tady nejsou moc zvyklí, aby si někdo na vlastní narozeniny s sebou nosil dorty :-)

V práci to bylo v pondělí večer místy až nudně prázdné, ale zase to bylo prima v tom, ze při 10 hostech za večer má člověk čas s nimi i prohodit pár slov, což já mám na téhle práci pochopitelně nejradši.
Takže jsem si hezky pokecala se dvěma anglickými páry o tom, kam v okolí Cairns cestovat, no a když padla řeč na moje skromné životní jubileum, tak mi to kvarteto dokonce zapělo z plna hrdla na celou restauraci “Happy Birthday”. A nechali mi roztomilé dýško :-)

To se vám prostě přihodí jenom v Austrálii :-)

Takže já jsem si těch 48 hodin od nedělního večera, přes pondělí až do úterního poledne užila úplně maximálně, byla jsem (bez kapky alkoholu!) tak jakože správně ze všeho vysmátá a nesmírně mě to bavilo :-)

Myslím, že bych klidně zvládla slavit narozky i víckrát než jenom jednou do roka :-) I proto už se nemůžu dočkat věcí následujících, kteréžto však zatím neprozradím, neb musí zůstat v utajení :-)

Toliko tedy v kostce události od neděle do dneška. Pokud jsou vaše chuťové buňky po přečtení dnešního příspěvku poněkud „rozdivočené“, pak neváhejte a na mou počest si něco dobrého zakousněte. Ewík to platí :-)

Dobrou chuť :-)

Já si létám, já se vznáším...

V pátek 7. listopadu konečně po dlouhém vyjednávání nastal den D, kdy jsem se ulila z odpoledního vyučování a vydala se kolmo asi 5 kilometrů severně od Cairns. Nemohla jsem se dočkat minut následujících a už cestou na letiště jsem si mohla krk vykroutit… Přímo nade mnou si to totiž burácely obrovské stroje rozličných leteckých společností, které se chystaly na přistání, a všechno to lítalo tak nízko, že pomalu byly vidět tváře pasažérů v okýnkách :-)

Já vám nevím, jestli je to nějaká úchylka, ale během pobytu tady v Cairns mě zkrátka letadla začala fascinovat. A i když to většinu lidí rozčiluje, tak mě řev motorů letadel momentálně vůbec nevadí… Zřejmě se asi halt budu muset v Praze usídlit někde poblíž Ruzyně :-)

Na letiště, tedy tu část pro „General Aviation“, jsem dorazila s notných předstihem, jelikož jsem se bála, že tam, jako skoro vždycky a všude, budu bloudit. A dobře jsem udělala. Sice jsem nebloudila, ale musela jsem podstoupit očistnou kúru! To byste v životě neřekli, co s člověkem udělá jedna taková cesta na kole s listopadu v Cairns! Jediný štěstí bylo, že jsem si ten den ráno prozíravě oblékla tílko z plavkového materiálu, takže nebylo vidět, že jsem celá zpocená. Já vám měla krůpěje potu úplně všude, na obličeji, na ramenou, celá záda, nohy, no prostě šílenost, musela jsem se sama sobě neskutečně smát, když jsem se viděla v zrcadle :-) Takže jsem v jedné letištní hale vlezla na WC a spotřebovala jim tam skoro celý toaleťák, abych se usušila. To víte, ten australský jednovrstvý fakt saje pot špatně :-)

Jakž štakž zkulturněná jsem tedy čekala na svůj doprovod – manželský pár Dana a Pavlu, které jsem potkala u nás ve škole, a domluvila se s nimi, že vyhlídkový let nad Velkým bariérovým útesem absolvujeme společně. Bylo to ode mě, ano přiznám vám sebekriticky, trochu vypočítavé. Napadlo mě totiž, že by bylo docela pěkné z tohoto výletu pořídit do rádia reportáž. Domluvila jsem si rozhovor s pilotem, jenže pochopitelně anglicky, čili by bylo nutné to nadabovat. A proto už jsem nechtěla dělat rozhovor s dalšími účastníky v angličtině, jelikož by to zase bylo nutné přemluvit do češtiny. Čili dva Češi s chutí se proletět mi přišli do cesty v pravý čas :-)

Sraz jsme měli v hale společnosti Barrier Aviation, s jejímž strojem jsme měli letět. Nakonec vyšlo nejlevněji si na hodinu pronajmout celý stroj. Dopředu jsem věděla, že to bude levnější, než je obvyklá taxa za hodinový vyhlídkový let, ale jak moc, to mi nakonec docela vyrazilo dech :-) To už se ale ve dveřích objevil Andy, syn naší lektorky Dee.


Pan pilot si začal připravovat mapy a tak na bezpečnostní školení, takže jsem došla k závěru, že je na čase zprovoznit nahrávací zařízení. Jenže místo obvyklého: „Zkouška nahrávání, jedna, dva, tři, čtyři, pět.“ jsem slyšela jen šum. Mikrofon, tedy přesněji šňůra od mikrofonu, se prostě rozhodly stávkovat. (Je to stávka, mikráku, jen ticho se valí z repráků… :-)))

Samozřejmě mě to docela mrzí, protože by z toho nejspíš byla pěkná repka, ale nedá se nic dělat. Tak jsem se aspoň chopila foťáku. Výsledky této aktivity si samozřejmě budete moci prohlédnout co nejdřív v rajčatové fotogalerii :-) Jen co mi doma znovuzprovozní net, abych tam fotky mohla nahrát. Taktéž se pokusím dát dvě tři nejpovedenější videa na YouTube, abyste si část letu mohli vychutnat i vy :-)

Pilot Andy nám tedy nastínil plánovanou trasu, nejdřív na sever přes Barron Falls do Port Douglasu, kousek nad Daintree Rainforest, potom úhybný manévr doprava a směr východ – tedy Velký bariérový útes a zde všechny ty Hastings Reef, Norman Reef, Saxon Reef, Michelmas Cay atd. atd. atd.

Potom už jsme si jen vyslechli pár bezpečnostních instrukcí, jako co dělat, když s letadlem nouzově přistaneme v oceánu, převzali jsme si záchranné vesty a pomalu se usadili v letadle. Bylo to takové mrně pro čtyři osoby, Dan s Pavlou obsadili zadní sedačky, což mělo i tu výhodu, že vzadu bylo otevřené okýnko kvůli focení, což strategicky využil Dan se svým „velkým foťákem“. Jestli se jeho fotky povedly minimálně tak, jako ty moje, pořízené obyčejným automatem, pak se myslím máme nač těšit :-)

Tak ještě se připoutat a startujeme…

Paradoxní bylo, že v Cairns panovalo celý týden maximálně slunečné počasí prakticky bez mráčku, ale zrovna v pátek se celá obloha pokryla velkými huňatými bílými mraky. Samozřejmě že z toho Ewík nebyl zrovna nadšený, dokonce jsem se i přistihla že si v duchu nadávám, že jsme vyhlídkový let neuskutečnili už ve čtvrtek a museli jsme to kvůli mně nechat až na pátek. No zkrátka jsem si myslela, že bez slunečné oblohy bez mráčku to nebude ono, ale opak se ukázal pravdou.

Jen co jsme se vznesli do oblak a šinuli jsme si to směrem na Port Douglas, tak jsem zprvu nevítanou oblohu plnou mraků začala velebit do nebes :-) Ukázalo se totiž, že při 35 stupních venku není v kabině letadla právě nejpříjemnější klima. Což je ještě asi 10x horší, opírá-li se do vás australské slunce. Takže jsme se uvnitř pekli při nějakých 45 stupních… Pochopitelně jak letadlo sem tam huplo v nějakém vzdušném proudu, tak jsem záhy zjistila, že s žaludeční nevolností není radno si zahrávat ani v letadle :-)

Jak jsme si tak poletovali po obloze, tak jsem si pořád říkala, jestli to není trestný čin zvracet z letadla :-) Dovede si představit, že si jen tak jdete po ulici a najednou vás ohodí něco, což před chvílí někdo nad vámi odhodil? :-))) No a ještě horší by to mohlo být ve chvíli, kdy bychom byli nad korály. Vždyť jsou chráněné jako jeden z největších přírodních pokladů světa. Copak si můžu dovolit Velký korálový útes znehodnotit mými žaludečními kyselinami? Víte, kolik korálu by to odneslo? :-))

Naštěstí když jsem o tom tak uvažovala, tak k tomu nejhoršímu pochopitelně nakonec nedošlo :-) Místo žaludečních problémů u mě převládla „japonská horečka“. Ano, fotila jsem jako zběsilá. Fotila, natáčela, fotila, natáčela a sem tam se i stíhala kochat. To třeba když jsme prolétávali nad místem, které je známé hojným výskytem rejnoků. Byl to jeden z největších korálových útesů a rejnoků tam bylo fakt mraky. Bylo nesmírně zajímavý je pozorovat z letadla z výšky asi 200 metrů nad hladinou.

A nebyli jsme jediní, koho tohle místo okouzlilo a za rejnoky sem vyrazil. Právě tady totiž před několika lety zahynul i jeden z neznámějších Australanů poslední doby. „Lovec krokodýlů“ Steve Irwin se tady k jednomu rejnokovi přiblížil natolik blízko, že za to zaplatil životem.

Popisovat slovy, co všechno jsme viděli, jaké to mělo barvy, je snad asi zbytečné. Myslím, že v tomhle směru můžou fotky mluvit samy za sebe.

Všechno bylo jako někde v pohádce, ta modrá, to je teda barva vám řeknu. Viděli jsme stovky nejrůznějších odstínů, od temně modré přes světle modrou po tyrkysovou…

Sakra, normálně mi docházejí slovní obraty! Ovšem nevím, jestli je to mou chabou slovní zásobou nebo tím, že čeština pro to snad ani nemá výrazy… :-)

Co mě totálně dostalo byla rychlost, s jakou jsme to všechno zvládli. Asi dvousetkilometrový okruh jsme dali za hoďku a něco. A to jsme byli i nad tím samým místem, kde jsem se před dvěma týdny potápěla. Lodí nám to trvalo jedna cesta hodinu a půl, zatímco letadlem jsme to zmákli do Cairns asi za 15 minut…

Velký bariérový útes z výšky mě tedy rozhodně nezklamal, byl to senzační zážitek a fakt to za to stálo. A docela i věřím tomu, že tenhle útvar je viditelný až z Měsíce. Při délce asi 2 300 km se není třeba divit :-)

Zhruba o půl čtvrté už jsme si to mířili k přistávací dráze cairnského letiště. Tak jsem si ještě pořídila video z přistávání a pak už se jen mátožně vymotala z kabiny stroje.
Venkovních 35 stupňů mi tentokrát připadalo proti kabině letadla jako klimatizované prostředí :-)

Poděkovali jsme Andymu, že nás bezpečně vrátil na pevnou zemi, a šli jsme zaplatit. Nakonec nás pronájem stroje na hodinu a čtvrt vyšel na neskutečných 237 dolarů, tedy 79 dolarů na osobu, což je cena víc než lidová porovnáme-li to s vyhlídkovým letem helikoptérou, což by mě vyšlo tak 200 dolarů za 10 minut :-)

Všichni jsme se rozloučili, neb Dan s Pavlou míří do Sydney, a já jsem pak už jen sedla na kolo a vydala se zase zpátky do Cairns. Myslela jsem původně, že si půjdu zacvičit, ale prostě to nešlo, jak jsem byla celá „out of order“ - "mimo provoz" :-)

Tak jsem akorát dojela dom, stáhla fotky a videa z foťáku s tím, že aspoň teda rovnou napíšu blog. Jenže místo toho jsem normálně vytuhla. Svůj podíl na tom měla pochopitelně i nakumulovaná únava z celého školně-pracovního týdně. Jako obvykle.

Takže jsem si pospala a ráno se probudila svěží jako jarní vánek, dokud mě opět neofouknul těžký horký vzduch, kterého je teď Cairns plný. Je to tady jako ve výhni. Jako kdyby na nás odněkud mířil obří hořák, kterým se vytápějí horkovzdušné balóny :-) A to prý pořád ještě nic není :-) Máme tu teď asi 35 stupňů ve stínu, vlhkost vzduchu asi 70 %. Uvidíme, co všechno ještě přijde a čím si tu budu muset projít :-)

Ale abych to tak nějak zlehčila, i tohle je prostě „part of the fun“ :-) (součástí té legrace) a patří to k mým australským eskapádám :-)

Jak už jsem naznačila výše, opět nám nefunguje net, takže já si jdu sbalit notebook do batohu a pokusím se najít nějaké místo, kde se budu moct k netu připojit a dnešní „vyhlídkoletovou tapetu“ publikovat :-)

Závěrem bych řekla asi toliko, že lepšího dárku než vyhlídkového letu nad Great Barrier Reef jsem si asi ke svým zítřejším pětadvacetinám nemohla přát... A propos - anoncuji předem, že pravděpodobně všechny příspěvky příštího týdne se ponesou v narozeninovém duchu :-)) To víte, 25 je člověku jen jednou za život :-)

Mějte se všichni doma pěkně a teple se oblékejte, ať nenastydnete :-))

Váš Ewík