Já si létám, já se vznáším...

V pátek 7. listopadu konečně po dlouhém vyjednávání nastal den D, kdy jsem se ulila z odpoledního vyučování a vydala se kolmo asi 5 kilometrů severně od Cairns. Nemohla jsem se dočkat minut následujících a už cestou na letiště jsem si mohla krk vykroutit… Přímo nade mnou si to totiž burácely obrovské stroje rozličných leteckých společností, které se chystaly na přistání, a všechno to lítalo tak nízko, že pomalu byly vidět tváře pasažérů v okýnkách :-)

Já vám nevím, jestli je to nějaká úchylka, ale během pobytu tady v Cairns mě zkrátka letadla začala fascinovat. A i když to většinu lidí rozčiluje, tak mě řev motorů letadel momentálně vůbec nevadí… Zřejmě se asi halt budu muset v Praze usídlit někde poblíž Ruzyně :-)

Na letiště, tedy tu část pro „General Aviation“, jsem dorazila s notných předstihem, jelikož jsem se bála, že tam, jako skoro vždycky a všude, budu bloudit. A dobře jsem udělala. Sice jsem nebloudila, ale musela jsem podstoupit očistnou kúru! To byste v životě neřekli, co s člověkem udělá jedna taková cesta na kole s listopadu v Cairns! Jediný štěstí bylo, že jsem si ten den ráno prozíravě oblékla tílko z plavkového materiálu, takže nebylo vidět, že jsem celá zpocená. Já vám měla krůpěje potu úplně všude, na obličeji, na ramenou, celá záda, nohy, no prostě šílenost, musela jsem se sama sobě neskutečně smát, když jsem se viděla v zrcadle :-) Takže jsem v jedné letištní hale vlezla na WC a spotřebovala jim tam skoro celý toaleťák, abych se usušila. To víte, ten australský jednovrstvý fakt saje pot špatně :-)

Jakž štakž zkulturněná jsem tedy čekala na svůj doprovod – manželský pár Dana a Pavlu, které jsem potkala u nás ve škole, a domluvila se s nimi, že vyhlídkový let nad Velkým bariérovým útesem absolvujeme společně. Bylo to ode mě, ano přiznám vám sebekriticky, trochu vypočítavé. Napadlo mě totiž, že by bylo docela pěkné z tohoto výletu pořídit do rádia reportáž. Domluvila jsem si rozhovor s pilotem, jenže pochopitelně anglicky, čili by bylo nutné to nadabovat. A proto už jsem nechtěla dělat rozhovor s dalšími účastníky v angličtině, jelikož by to zase bylo nutné přemluvit do češtiny. Čili dva Češi s chutí se proletět mi přišli do cesty v pravý čas :-)

Sraz jsme měli v hale společnosti Barrier Aviation, s jejímž strojem jsme měli letět. Nakonec vyšlo nejlevněji si na hodinu pronajmout celý stroj. Dopředu jsem věděla, že to bude levnější, než je obvyklá taxa za hodinový vyhlídkový let, ale jak moc, to mi nakonec docela vyrazilo dech :-) To už se ale ve dveřích objevil Andy, syn naší lektorky Dee.


Pan pilot si začal připravovat mapy a tak na bezpečnostní školení, takže jsem došla k závěru, že je na čase zprovoznit nahrávací zařízení. Jenže místo obvyklého: „Zkouška nahrávání, jedna, dva, tři, čtyři, pět.“ jsem slyšela jen šum. Mikrofon, tedy přesněji šňůra od mikrofonu, se prostě rozhodly stávkovat. (Je to stávka, mikráku, jen ticho se valí z repráků… :-)))

Samozřejmě mě to docela mrzí, protože by z toho nejspíš byla pěkná repka, ale nedá se nic dělat. Tak jsem se aspoň chopila foťáku. Výsledky této aktivity si samozřejmě budete moci prohlédnout co nejdřív v rajčatové fotogalerii :-) Jen co mi doma znovuzprovozní net, abych tam fotky mohla nahrát. Taktéž se pokusím dát dvě tři nejpovedenější videa na YouTube, abyste si část letu mohli vychutnat i vy :-)

Pilot Andy nám tedy nastínil plánovanou trasu, nejdřív na sever přes Barron Falls do Port Douglasu, kousek nad Daintree Rainforest, potom úhybný manévr doprava a směr východ – tedy Velký bariérový útes a zde všechny ty Hastings Reef, Norman Reef, Saxon Reef, Michelmas Cay atd. atd. atd.

Potom už jsme si jen vyslechli pár bezpečnostních instrukcí, jako co dělat, když s letadlem nouzově přistaneme v oceánu, převzali jsme si záchranné vesty a pomalu se usadili v letadle. Bylo to takové mrně pro čtyři osoby, Dan s Pavlou obsadili zadní sedačky, což mělo i tu výhodu, že vzadu bylo otevřené okýnko kvůli focení, což strategicky využil Dan se svým „velkým foťákem“. Jestli se jeho fotky povedly minimálně tak, jako ty moje, pořízené obyčejným automatem, pak se myslím máme nač těšit :-)

Tak ještě se připoutat a startujeme…

Paradoxní bylo, že v Cairns panovalo celý týden maximálně slunečné počasí prakticky bez mráčku, ale zrovna v pátek se celá obloha pokryla velkými huňatými bílými mraky. Samozřejmě že z toho Ewík nebyl zrovna nadšený, dokonce jsem se i přistihla že si v duchu nadávám, že jsme vyhlídkový let neuskutečnili už ve čtvrtek a museli jsme to kvůli mně nechat až na pátek. No zkrátka jsem si myslela, že bez slunečné oblohy bez mráčku to nebude ono, ale opak se ukázal pravdou.

Jen co jsme se vznesli do oblak a šinuli jsme si to směrem na Port Douglas, tak jsem zprvu nevítanou oblohu plnou mraků začala velebit do nebes :-) Ukázalo se totiž, že při 35 stupních venku není v kabině letadla právě nejpříjemnější klima. Což je ještě asi 10x horší, opírá-li se do vás australské slunce. Takže jsme se uvnitř pekli při nějakých 45 stupních… Pochopitelně jak letadlo sem tam huplo v nějakém vzdušném proudu, tak jsem záhy zjistila, že s žaludeční nevolností není radno si zahrávat ani v letadle :-)

Jak jsme si tak poletovali po obloze, tak jsem si pořád říkala, jestli to není trestný čin zvracet z letadla :-) Dovede si představit, že si jen tak jdete po ulici a najednou vás ohodí něco, což před chvílí někdo nad vámi odhodil? :-))) No a ještě horší by to mohlo být ve chvíli, kdy bychom byli nad korály. Vždyť jsou chráněné jako jeden z největších přírodních pokladů světa. Copak si můžu dovolit Velký korálový útes znehodnotit mými žaludečními kyselinami? Víte, kolik korálu by to odneslo? :-))

Naštěstí když jsem o tom tak uvažovala, tak k tomu nejhoršímu pochopitelně nakonec nedošlo :-) Místo žaludečních problémů u mě převládla „japonská horečka“. Ano, fotila jsem jako zběsilá. Fotila, natáčela, fotila, natáčela a sem tam se i stíhala kochat. To třeba když jsme prolétávali nad místem, které je známé hojným výskytem rejnoků. Byl to jeden z největších korálových útesů a rejnoků tam bylo fakt mraky. Bylo nesmírně zajímavý je pozorovat z letadla z výšky asi 200 metrů nad hladinou.

A nebyli jsme jediní, koho tohle místo okouzlilo a za rejnoky sem vyrazil. Právě tady totiž před několika lety zahynul i jeden z neznámějších Australanů poslední doby. „Lovec krokodýlů“ Steve Irwin se tady k jednomu rejnokovi přiblížil natolik blízko, že za to zaplatil životem.

Popisovat slovy, co všechno jsme viděli, jaké to mělo barvy, je snad asi zbytečné. Myslím, že v tomhle směru můžou fotky mluvit samy za sebe.

Všechno bylo jako někde v pohádce, ta modrá, to je teda barva vám řeknu. Viděli jsme stovky nejrůznějších odstínů, od temně modré přes světle modrou po tyrkysovou…

Sakra, normálně mi docházejí slovní obraty! Ovšem nevím, jestli je to mou chabou slovní zásobou nebo tím, že čeština pro to snad ani nemá výrazy… :-)

Co mě totálně dostalo byla rychlost, s jakou jsme to všechno zvládli. Asi dvousetkilometrový okruh jsme dali za hoďku a něco. A to jsme byli i nad tím samým místem, kde jsem se před dvěma týdny potápěla. Lodí nám to trvalo jedna cesta hodinu a půl, zatímco letadlem jsme to zmákli do Cairns asi za 15 minut…

Velký bariérový útes z výšky mě tedy rozhodně nezklamal, byl to senzační zážitek a fakt to za to stálo. A docela i věřím tomu, že tenhle útvar je viditelný až z Měsíce. Při délce asi 2 300 km se není třeba divit :-)

Zhruba o půl čtvrté už jsme si to mířili k přistávací dráze cairnského letiště. Tak jsem si ještě pořídila video z přistávání a pak už se jen mátožně vymotala z kabiny stroje.
Venkovních 35 stupňů mi tentokrát připadalo proti kabině letadla jako klimatizované prostředí :-)

Poděkovali jsme Andymu, že nás bezpečně vrátil na pevnou zemi, a šli jsme zaplatit. Nakonec nás pronájem stroje na hodinu a čtvrt vyšel na neskutečných 237 dolarů, tedy 79 dolarů na osobu, což je cena víc než lidová porovnáme-li to s vyhlídkovým letem helikoptérou, což by mě vyšlo tak 200 dolarů za 10 minut :-)

Všichni jsme se rozloučili, neb Dan s Pavlou míří do Sydney, a já jsem pak už jen sedla na kolo a vydala se zase zpátky do Cairns. Myslela jsem původně, že si půjdu zacvičit, ale prostě to nešlo, jak jsem byla celá „out of order“ - "mimo provoz" :-)

Tak jsem akorát dojela dom, stáhla fotky a videa z foťáku s tím, že aspoň teda rovnou napíšu blog. Jenže místo toho jsem normálně vytuhla. Svůj podíl na tom měla pochopitelně i nakumulovaná únava z celého školně-pracovního týdně. Jako obvykle.

Takže jsem si pospala a ráno se probudila svěží jako jarní vánek, dokud mě opět neofouknul těžký horký vzduch, kterého je teď Cairns plný. Je to tady jako ve výhni. Jako kdyby na nás odněkud mířil obří hořák, kterým se vytápějí horkovzdušné balóny :-) A to prý pořád ještě nic není :-) Máme tu teď asi 35 stupňů ve stínu, vlhkost vzduchu asi 70 %. Uvidíme, co všechno ještě přijde a čím si tu budu muset projít :-)

Ale abych to tak nějak zlehčila, i tohle je prostě „part of the fun“ :-) (součástí té legrace) a patří to k mým australským eskapádám :-)

Jak už jsem naznačila výše, opět nám nefunguje net, takže já si jdu sbalit notebook do batohu a pokusím se najít nějaké místo, kde se budu moct k netu připojit a dnešní „vyhlídkoletovou tapetu“ publikovat :-)

Závěrem bych řekla asi toliko, že lepšího dárku než vyhlídkového letu nad Great Barrier Reef jsem si asi ke svým zítřejším pětadvacetinám nemohla přát... A propos - anoncuji předem, že pravděpodobně všechny příspěvky příštího týdne se ponesou v narozeninovém duchu :-)) To víte, 25 je člověku jen jednou za život :-)

Mějte se všichni doma pěkně a teple se oblékejte, ať nenastydnete :-))

Váš Ewík