„Jen si tak trochu (po)vyskočit…“

řeklo si zřejmě koleno, které už dlouho nebylo venku.

To moje, levé, kterému se na výlet zachtělo v neděli, vlastně nebylo venku hodně hodně dlouho, minimálně od operace v roce 2006. Už už jsem doufala, že se třeba operace stoprocentně podařila aspoň vlevo, když ne vpravo, ale o opaku mě přesvědčil někdo, jehož tvář jsem ani neviděla.

Šla jsem si to takhle v neděli po chodníku směrem k Rusty’s Marketu na svůj pravidelný ovo-zel nákup, když tu prostě někdo z davu lidí směřujícího proti mně, zavadil něčím o mé levé koleno. Nevím, byla-li to nákupní taška plná brambor či banánů, zkrátka ale něčím takovým se tomuto „dobrákovi“ podařilo mé koleno „dislokovat“ z kolenní jamky.
Naštěstí, musím to zaklepat, skrčovací reflex zafungoval i tentokrát, takže nahazovat nebylo potřeba.

Ale netrvalo dlouho a spustila se lavina…

Druhý den v práci, už se pomalu blíží zavíračka, já stojím u místa, kde si přebíráme hotová jídla a shromažďujeme objednávky. Moje kolegyně Angie jde asi 3 metry ode mě po rovné podlaze, v ruce nese několik menu, najednou s sebou sekne, což je doprovázeno šílenou ránou od váhy jejího těla. Několik vteřin poté už se Angie svíjí v bolestech po podlaze.

Ve chvíli, kdy jsem to uviděla, mi bylo úplně jasný, která bije. Vyskočilo jí koleno. Při chůzi po rovině. Hlavně já se fakt strašně lekla, že jí ho budu muset nahazovat zpátky. Naštěstí to nebylo potřeba, ale i tak.

Vždycky se celá osypu, jen na to pomyslím. Je mi z toho fakt šoufl. Bylo to poprvý, co jsem viděla to, co jsem sama zažila x-krát na vlastní kůži. A bylo až neuvěřitelný, jak stejnej to mělo u nás u obou průběh.

V prvních minutách potoky slz, ty se zanedlouho uklidní a člověk se jen třese po tom otřesu, co zažil. Angie se to nestalo poprvé, takže už věděla, že to bylo „knee dislocation“. Aspoň už vím, jak mám své kolenní potíže překládat do angličtiny. Žádné „jump“ nebo podobně :-)

Ale to ještě není všechno. V pondělí po práci přijdu domů, tam u televize leží na sedačce Cate s Jimem, tak jim vypravuju, co se stalo a jak to se mnou otřáslo, když v tom Jim povídá: „Hmmm, to je teda zajímavý, co říkáš. Představ si, že já měl „knee dislocation“ zrovna dneska taky.

Připadala jsem si jak v blbým filmu. Jim zkrátka něco dělal kolem auta a šup, koleno bylo venku. Třetí člověk během dvou dnů…

Je něco zkaženého ve státě queenslandském :-)

No a tohle všechno způsobilo, že se mi zase vrátily moje noční i denní můry, x-krát během dne i noci si musím na koleno sáhnout, jestli drží a pořád si to neustále promítám dokola a dokola a dělám si to tím ještě horší. Já vím, že vám nebudu připadat normální, ale vyhozený koleno je pro mě bolest tak ukrutná, že z toho mám totálně šílenej strach.

Pochopitelně vím, že na naší Zemi nejsem jediná, koho něco bolí.
Třeba moje paní domácí Cate je teď v 7. týdnu těhotenství a bolí jí momentálně úplně všechno. Spí nějakých 12 hodin denně, a když nespí, tak zvrací :-)
Člověk, aby si pomalu na „onu místnost“ dával rezervační cedulky! :-)
Cate teď taky kupodivu nesnáší Jima, svého manželka :-). Jakékoliv pokusy o to Cate poradit končí pravidelně vztyčeným prostředníčkem.

Jime, seš jednička! :-)))

Co se týče mé osoby, tak je poměrně vše při starém, stále dodržuju své obvyklé kolečko: z postele pod sprchu, pak do školy, odkroutit si dopolední i odpolední vyučování, posilovna, v 5 hodin odjezd do Courthousu, kde mi od 5:15 nastává prostírací směna a roznášková služba v jednom , konec v práci výhledově mezi 9:30 a 10:00 PM.Rychlý přejezd nočním Cairns, zkusit vyluštit zadání několika domácích úkolů a je pomalu čas to zapíchnout….

Třeba jako dneska :-) Nemůžu se dočkat, až si vyndám kontaktní čočku a zhasnu malou lampičku :-)

Ale věřím, že se na mě nebudete zlobit, protože jsem vážně unavená :-)

Mějte se pěkně a příště se pokusím z toho trochu vyloučit své osobní problémy a věnovat se věcem, kvůli kterým lidé čtou cestovatelské blogy :-)

Hezký konec října všem! Zdraví Ewík

Dvanáct tisíc milimetrů pod mořem

V životě prakticky pětadvacetiletého člověka je 20 let hodně velká část, ne-li věčnost :-) Dá-li se to tedy tak vystihnout, pak jsem na svůj první ponor do hlubin moří čekala „skoro celou věčnost“ :-)

Potápěčkou jsem vlastně chtěla být od mala. Teda buď potápěčkou, nebo hlasatelkou, nejlépe případně obojím najednou :-) Už kvůli tomu, že jsem značnou část dětství strávila ve vodě, částečně pak proto, že jsem fascinovaně koukala doma do našeho akvárka a představovala si, jaké by to asi bylo být na chvíli mořskou pannou :-)

I proto jsem během svého pobytu „hlavou dolů“ nemohla potápění na Velkém bariérovém útesu vynechat.
A včera jsem konečně na vlastní kůži zažila, jaké to. Byly to dvě senzační skorohodiny pod hladinou a myslím, že to jednoznačně můžeme považovat za jeden z vrcholů mého pobytu u protinožců.

Vyrazily jsme ráno krátce po 9. hodině z mariny v Cairns, hezky jsme se usadily na horní palubě a vychutnávaly si svěží mořský vzduch. Píšu to s Y, protože jsme jely ve třech – já a mé dvě švýcarské kamarády Inglina a Noelie.

Oběma jsem doporučila, aby před cestou nezapomněly spolknout prášek proti mořské nemoci, neb minulý týden se to několika lidem hrubě nevyplatilo a místo čučením na rybičky strávili svůj pobyt čučením do záchodové mísy :-) Já jsem měla své osvědčené tabletky, které mi zbyly ještě z plachtění kolem Whitsunday Islands a které mě vždy od nástrah nevolnosti uchránily.

Ne však tentokrát.

Po chvilce slunění se na terase jsme byli my všichni, kdož jsme si ten den zaplatili zkušební ponor, vyzváni, abychom se shromáždili v kajutě, kde mělo proběhnout asi půlhodinové školení. Bylo nás celkem osm a Japonec Kim nás velmi vtipně provedl jednoduchými zásadami pro potápění, tedy jak vyrovnávat tlak atd.

Když jsme se dostali k dýchacímu přístroji, tak jsem pocítila první příznaky nevolnosti. Nevadí, říkala jsem si, zapiješ si pro jistotu ještě další prášek, ono to přejde.

Nepřešlo. Snažila jsem se hodně pít vodu, ale za několik málo minut si tělo řeklo samo a já utíkala s pytlíkem ven.

Přátelé, toto se opakovalo ještě 4x.
Měla jsem pocit, že jsem vyzvracela všechno jídlo za celý týden, vůbec nechápu, kde se to tam všechno vzalo :-)

No a jak jsem po čtvrté dozvracela, tak asi za 5 minut potom už jsem byla navlečená v neoprenu a čekala, co to se mnou udělá pod vodou :-) Docela rychlovka :-)

Pardon za ty fotky, ačkoliv jsem se to snažila převrátit o 90 stupňů a na počítači už to funguje normálně, sem to převráceně nakopírovat nešlo, hrála jsem si s tím asi hodinu a prostě to nejde, tak lepší tohle než nic že :-))

Připnuli nám na záda kyslíkovou láhev a v poměru tři holky : jeden japonský instruktor Ray jsme hupsli do vody. Byla parádně teplá, jak už to tak v tropických vodách bývá :-)

Nejdřív jsme musely Rayovi ukázat, jestli si pamatujeme všechny věci ze školení, jako jak si vyndat a zase nandat pod vodou kyslík, jak se pod vodou zbavit vody, která natekla do masky atd.

Strašně se mi líbí, jak se pod vodou komunikuje. Ty posunky a značky, to všechno nemělo chybu :-) Je to hrozně fajn a nemohla jsem se dočkat sestupu. Ten jsme uskutečnili pomocí lan. Šli jsme na to fakt pomalu a já každých pár desítek centimetrů profukovala uši, abych si vyrovnala tlak. Šlo to kupodivu všechno nesmírně dobře a docela i rychle… Necítila jsem žádnou bolest ani nepříjemný pocity…

A pak… najednou jsme byli všichni čtyři dole a já se poprvé dotkla mořského dna...

Jelikož nám byl v patách i fotograf, tak to máte částečně i zadokumentované… Ale fakt se omlouvám, že se na to musíte dívat ze strany :-)

Kolem nás byly desítky rybek a hlavně si to k nám namířila jedna z největších – oooobrovský mega Napoleon. To je metr a půl jako nic… Byl ale nesmírně friendly a nechal se od všech pohladit :-))

A potom už jsme se vydali na průzkum podvodního světa. Já jsem byla samozřejmě úplně u vytržení ze všeho, hlavně když jsem se podívala nahoru a viděla tu obrovskou masu vody nad sebou, tak mě úplně vždycky zamrazilo…

Ale bylo to NAPROSTO SENZAČNÍ. A ačkoliv je šnorchlování taky super, tak s potápěním se to nedá vůbec srovnat. Člověk se může ke všemu přiblížit a prohlížet si věci, jak dlouho chce…

Náš instruktor nám během celého ponoru ukazoval různé věci, takže jsme si pochovaly mořský okurek, viděly jsme vodního hada, strašně moc Nemíků, dokonce jsme si z druhé strany mohly sáhnout na sasanku!
A rybičky máte na dosah ruky!

Taky jsme byly těsně u rejnoka, který byl dokonale maskovaný v písku, pak se zvednul, kousek popojel a zase se zapískoval :-)

První ponor trval asi 45 minut, a tak bylo pomalu na čase se vynořit. Bylo to pomalinku, ale už nebylo potřeba si provzdušňovat uši kvůli tlaku.

Nahoře jsme si ještě chvíli zašnorchlovaly, ale já už jsem se v duchu stejně těšila zase tam dolů…

Pak jsme zdlábly oběd a přesunuly se na druhou lokalitu. Norman Reef.

To už jsme věděly, co a jak, takže jsme ani nemusely trénovat jako na začátku a šly jsme rovnou pod hladinu. Byla to opět největší paráda. Lokalita byla tentokrát úplně jiná – dost velká hloubka a kolem byly úplně jiné korály – vypadaly trochu jako jelení paroží :-)

Škoda, že jsem neměla foťák. Já jsem se bála, že tam dole nebude nic vidět kvůli horšímu světlu, ale opak byl pravdou. I v 10 metrech je normálně perfektně vidět. My jsme navíc měly štěstí na počasí, takže sluneční paprsky tomu všemu ještě dodaly na efektu.

Náš instruktor Ray s sebou měl tabulku na psaní, takže nám popisoval, co všechno vidíme. Taky jsem zjistila, že korály jsou kurňa ostrý a fakt je radno si na to dávat bacha :-)

Rybky si nás vždycky připlavaly okouknout, co to tam mají za vetřelce. Já jsem pořád vyrovnávala tlak a hrozně mě bavilo plavat hloubš a hloubš…
Ptala jsem se našeho průvodce, jak hluboko jsme byly, a prý asi 12 metrů… Paráda.

Fakt jsem si připadala jak u vytržení, že si člověk dokázal pro své potřeby vytvořit zařízení, které mu umožňuje se pohybovat v pro něho nepřirozeném prostředí…

A tak jsme pořád plavaly, koukaly jsme, jestli neuvidíme vodní želvu, ale neviděly.

Nevadí. Každopádně jsem se rozhodla, že si udělám potápěčskou zkoušku a zase někam vyrazím, protože podvodní svět mě naprosto uchvátil a klidně bych tam vydržela trávit hodiny a hodiny…

My jsme se asi po 40 minutách opět vynořily a rozvalily se na horní palubě, kde jsme prospaly celou cestu až do přístavu v Cairns :-)

Tam jsme se rozdělily, já jsem frčela domů na kole pro jídlo a hlavně pod sprchu, protože být ještě pár hodin takhle nasolená, tak je ze mě slaneček :-)

Doma jsem popadla housky, salát, špízy atd. a jela jsem zpátky k laguně, kde jsme v 6 hodin měli naplánované naše třídní BBQ. A bylo to fakt super. Sešli jsme se tam skoro všichni, naše učitelka Dee přivedla i syna s manželem, no a slovo dalo slovo a domluvila jsem se na vyhlídkovém letu nad Velkým bariérovým útesem!

Ještě nevím, ale možná by se z toho dala pořídit i nějaká hezká reportáž, tak uvidíme :-)

Hlavní hvězdou BBQ byla pochopitelně pětiletá dcera naší lektorky Gabrielle. Jmenuje se Rosalia a je fakt sladká :-)

Takže to by tak zhruba v kostce byla moje včerejší sobota, zcela oproštěná od pracovních či jiných povinností :-)

Dneska už mi to ale zase začalo, domácí úkoly, maily a za chvilku mi začíná večeřová směna v Courthousu…

Uvidíme, jak to budu mít zítra s prací, ale když mi zbude chvilka, tak vám dám na Rajče všechny fotky ze sobotní výpravy k útesům a z BBQ.

Tak se mějte pěkně, a budete-li mít příležitost si taky zkusit potápění, tak radím: neváhejte. Fakt to stojí za to…

Zdraví Ewík

Ewík vegetariánem. Teda veganem. No vlastně spíš frutariánem :-)

A to aniž bych se k tomu nějak svévolně rozhodla :-) Prostě to vyplynulo ze situace. V neděli jsem jako obvykle zamířila na Rusty’s Market, tedy velkotržnici s ovocem a zeleninou. Tentokráte se mnou jeli i Penelope s Dieselem, takže jsem se s nima svezla takovou menší dodávkou. Z čehož vyplývá, že jsem nemusela brát ohledy na množství nakoupených produktů. Z čehož vyplývá, že jsem ohledy nebrala a nakoupila ve velkém :-)

Zrovna jsme přišli akorát včas – půl hodinky před zavíračkou, kdy prodejci nasazují nejnižší ceny kolem dolaru za kilo všeho možného :-) A člověk, chce-li si ve 14:30 spokojeně oddychnout a spočinout pohledem na plných nákupních taškách, tak sebou musí mrsknout, aby to všechno stačil pořídit.
A já jsem pořídila dobře :-) Tak dobře, že to teď musím chtě nechtě konzumovat :-) Mám toho plnou ledničku!! Prostě nedá se nic dělat, hned od neděle jsem najela na čistě rostlinnou stravu :-) A občas si připadám fakt docela ulítle… Jablka, banány, hroznový víno, rajčata, okurky, papriky, ananasy, melouny a kiwi, to všechno do sebe láduju horem dolem :-) Jak nějaká detoxikační kúra :-)))
Až ke mně tuhle Cate jednou večer starostlivě přistoupila a říká: „Poslechni, jíš ty taky někdy maso?“ No já maso i jím, akorát ne zrovna tenhle týden :-) Ale nijak mi to nechybí. Mám totiž maso na talíři prakticky dennodenně.
Akorát ty talíře nosím pod nos někomu jinýmu :-))

Od 6 do 9 totiž v restauraci roznáším z 90 % jenom steaky. Ozzíci si na to dost potrpí a myslím, že už jsem se v tom aspoň naučila trochu orientovat :-) Což taky není na škodu.

Ale zítra už toho svého šíleného stravovacího režimu zanechám. Máme totiž BBQ!
Jedna z mých spolužaček – Jolanda – oslavila narozky, tak jsme se shodli, že je potřeba to náležitě oslavit. A náhoda tomu chtěla, že Ewík má celou celičkou sobotu volno!!

Hip
Hip
Hurá!

Takže jsme celotřídní BBQ naplánovali na zítřek u laguny (neboli velkého modrého bazénu v centru Cairns, kde je spoustu plynových BBQ zdarma). Už se na to fakt moc těším, protože tam budou i rodinní příslušníci našich milých lektorek – konkrétně Gabe přivede svoji malou dcerku, o který mluví asi jenom tak maximálně 5x za hodinu :-)

Právě jsem tedy v kuchyni stvořila pro zítřejší potřeby několik kuřecích špízů, těstovinový salát s tuňákem (já ani jinej neumím :-) a všechno jsem si to připravila do velké tašky do ledničky, abych si to zítra jenom vyzvedla, až se vrátím z lodi.
To jsem vám totiž ještě nestihla říct, že se zítra jdu KONEČNĚ POTÁPĚT!!!
Juchuchuchůůůů!

To víte, volná sobota, je volná sobota, to je pro Ewíka něco jako narozeniny, to taky máte jenom jednou do roka :-)

Takže jsem se se dvěma holkama ze školy domluvila a zítra vyrážíme v 8 ráno na Great Barrier Reef. Možná se divíte, jak to přijde, že se chystám se potápět, aniž bych byla držitelkou příslušného potápěčského oprávnění…

Odpověď je jednoduchá – zaplatila jsem si dva tzv. introductory dives, tedy něco jako úvodní nebo představovací či předběžné ponory. Člověk projde jen nezbytně nutným školením a potom se zkušeným potápěčem pomalu sestoupí do – nevím přesně kolika – prostě několika metrů. Zhruba bych řekla, že to bude třeba 8 m nebo tak něco.

Věřím, že nám bude zítra přát počásko a něco pěkného dole uvidím :-)) Strašně bych si přála potkat vodní želvu, ale obávám se, že to už bych toho chtěla moc. Hlavně teda, abych se v pohodě vynořila a aby to přežilo moje sluchové ústrojí, pač se obávám, že to zase bude jako v letadle a bude to bolet. Halt nejsem zvyklá na změny tlaku…

Jedeme s tou samou společností, s níž jsme vyrazili během našeho BBC tripu na šnorchlovací výlet, tak snad to bude opět všechno v pohodě, minulý týden to samé absolvovalo pár dalších lidí ze školy a všechno se zdálo být OK.

Tolik tedy plány na zítřek. Pokud čekáte na nějaké novinky ohledně práce, tak vás ani tentokráte nezklamu.
Nastalo totiž hned několik poměrně zásadních změn.
Tak předně, jak jsem v neděli avizovala, odešel hlavní šéfkuchař Troy. Já jsem psala, že jsem s ním sice měla trochu problémy, ale v zásadě se to s ním dalo.

Od pondělí nastoupil na jeho místo do té doby druhý kuchař jménem Graham. A to bylo to úplně nejlepší, co nás mohlo potkat. Lidi, to byste nevěřili, jaká najednou po odchodu Troye zavládla v kuchyni a potažmo v celé restauraci uvolněná atmosféra.

Já bych si na to byla nevsadila ani cent, protože jsem myslela, že mě štve ta práce jako taková. Ale je to omyl. Začal vařit Graham, přišly další dva noví kuchtíci a je to naprosto o něčem jiným. Řekli jsme si s Grahamem, že od teď budeme mít prostě „happy kitchen“ – žádné stresy.
Graham je jeden z nejzvláštnějších lidí, co jsem tady potkala. Je tak zhruba ve věku mýho taťky, v podstatě je mu i trochu podobnej, já vám ho někdy vyfotím, abyste si ho uměli představit. Celým jménem se jmenuje jako ten vynálezce telefonu – Graham Bell :-) Má fakt docela dobrej smysl pro humor, takže nás všechny pořád popichuje. Ale já se nedám a hned mu to stejným metrem oplácím :-) Ale co je hlavní – není během vaření nervózní!

Naprosto není problém ho při vaření vyrušit a na něco se ho zeptat. Zatímco Troy po mě hodil ten svůj ledovej, vražednej pohled a pak mi vysvětlil, že mu nemám klást tak stupidní otázky, Graham normálně bez arogance v hlase odpoví.
Takže si tuhle změnu fakt nemůžu vynachválit.
No a to není jediná změna tohoto týdne. Víte, jak jsem si pořád stěžovala, že mě to teď v práci nebaví, když nemůžu bejt v baru? Opět se potvrdila stará známá pravda.
Dejte blbci funkci a on dá pokoj :-)

Ewík dostal funkci :-)
V pondělí jsem nastoupila jako obvykle v 5:30 PM a bylo mi oznámeno, že když teď budu mít v restauraci směnu, tak to tam budu mít všechno na povel. Prostě od kasy, přes objedávky, po prostírání stolů a jídelní lístky. Takže jsem byla povýšena do pozice „Restaurant Supervisor“. Čučela jsem na to jako vyoraná myš, protože jestli dobře počítám, tak jsem v restauraci začala před necelými dvěma týdny, čili je to tam pořád pro mě více méně všechno nové. Jenže jak zrovna odešli tři kolegové, tak zkrátka a dobře tam momentálně nikdo zkušenější než já a má dvoutýdenní praxe není :-)

Pro mě to neznamená nic jiného, než prostě musím být fakt ty 4 hodiny na place maximálně soustředěná, abysme nic moc nezkonili. Protože když bude nějakej kiks, tak se budu muset jít hostům omluvit já :-) A neudělat žádnej kiks je o to těžší, že třeba tenhle týden jsem tam měla na otestování/zaučení tři nový holky. Najednou jsem se dostala do pozice, kdy můžu říct svůj názor, jak se mi s kým spolupracuje a kdo si myslím by měl tu práci dostat.

Zajímavé! :-)

Tak to jenom tak na okraj dnů :-) Jsem docela ráda, že se to teď tak seběhlo. Hlavně ve středu jsem si poprvé zase po dlouhé době mohla říct – dneska se těším do práce! :-))

Co se týče školy, tak tam není nic moc novýho. Včera večer jsem nasmolila další esej, tentokrát jsem si smlsla na Klausovi. Tématem totiž byla „budoucnost lidstva“, tak jsem to postavila na ekologii a globálním oteplování :-)
Dneska jsme si ve škole zkusili část prosincové zkoušky naostro. Během hodiny jsme museli napsat esej na téma „Využití počítačů při vzdělávání v 21. století“ a odpoledne jsme si udělali část poslechovou.

Co se týče úspěšnosti, tak se v tom tak jakože plácám. Pohybuju se tak přesně na rozhraní mezi zvládnutím zkoušky na úrovni „C“ a nezvládnutím :-) Některé části mám lepší, některé horší, ale to je jedno, protože člověk aby „uspěl“ a dal to na „C“, tak musí mít ve všech pěti částech (čtení, psaní, gramatika, poslech, mluvení) nejmíň 60 %. Ono to takhle vypadá jako brnkačka, ale kdybyste viděli ty otázky, tak byste fakt kouleli očima. My se i kolikrát s našima učitelkama hádáme, že ty otázky jsou nejednoznačný, ale prostě jednou je to zavedený tak, jak to je a my s tím nic neuděláme…

Tak já si jdu pomalu zabalit batoh na zítřek, plovky, ručníky, opalovací krém, Sophiinu volbu, kterou jsem včera na rotopedu rozečetla, a pomalu se půjdu svalit do peřin :-)

By the way se moc omlouvám, že jsem nedodržela slovo a blog nenapsala ve čtvrtek, ale až dnes. Prostě to nešlo :-)

Za to vám ale slibuju, že další pokračování tady najdete už v neděli. Shrnu v něm, jak probíhaly mé „introductory dives“, kolikrát jsem zvracela kvůli mořské nemoci, kolik jsem snědla krokodýlích párků na sobotním třídním BBQ a spoustu dalších věcí :-))

Tak se zatím mějte a smějte. Papa Váš Ewík

OMLUVENKA

Ano, já vím, středa, blogovat je třeba… Ale stala se mi taková pitomá věc. Včera jsem nějak protáhla večerku, tak jako už několik dní (večerů) po sobě. Prostě jsem potřebovala něco dodělat, takže jsem se dostala do pelechu až kolem jedný nebo druhý v noci… Jenže budík zvoní nemilosrdně v 6:30.
No a dneska už to několikadenní ponocování dokonce mělo své následky.
Kolem 9. hodiny přichází pravidelně moje dopolední krize, kdy začínám být při vyučování ospalá. Ale většinou to zachrání plechovka Coly. Ne tak dneska.
V 9:30 mi přistál na lavici hodinový test.
Čtení a porozumění textu.
Ne úplně ta nejlepší věc ve chvíli, kdy se člověku klíží víčka… A Cola zrovna dneska jako na potvoru přestala zabírat :-) Písmenka mi čardášově tancovala před očima a já si říkala, že takhle nějak se určitě musí cítit dyslektici… Prostě soustředit se nešlo a podle toho taky dopadly výsledky.
Bída.
Nouze.

Takže jsem si přikázala, že dneska se prostě půjde spát hned, co dorazím z práce.
Sice už jsem měla vymyšlený titulek i obsah dnešní tapety, prsty mě svrbí, jak by psaly, ale nedá se svítit.

Musím zhasnout a jít spát :-)

Ale pokusím se napsat zítra…

Děkuji, že se mnou máte strpení.

Váš Ewík

Na sushi s kapitánem Iglem

Konečně aspoň trochu volný víkend! Zajásala jsem v duchu, ačkoliv jsem věděla, že to uteče zatraceně rychle a v neděli večer budu stejně utahaná, jako kterýkoliv jiný den :-)
Ale nevadí. Za pokus to stojí :-)

Třeba moje snaha trochu se vyspat. Z pátka na sobotu 10 hodin v kuse, ze soboty na neděli 9 hodin. Paráda. Každá hodinka se počítá :-) Potom nějaké to vyřizování, psaní domácích úkolů a už je pomalu čas vyrazit do posilovny. Tam na mě čekala zajímavá věc, protože od pátku do neděle probíhalo školení instruktorů v novém cvičením směru zvaném BodyVibe.
Nevím, jestli už to u nás frčí taky, ale Austrálie teď jede podle programu Les Mills. Takže žádné ajrobiky, stepajrobiky nebo kalanetiky. Tady je všechno „Body“, takže kam přijdete, máte BodyPump, BodyBalance atd. :-)

Samozřejmě jsem měla uši nastražené, abych pochytila co možná nejvíc z toho školení, bylo to docela zajímavé a chvílema úsměvné. Fitko bylo při sobotním odpoledni úplně prázdné, takže přišlo na přetřes ledasco a člověk slyšel i to, co by jako potenciální cvičenec neboli klient asi slyšet neměl :-)

No a po relaxační sprše jsem se rozhodla zajít sníst něco dobrého, než se doplahočím do práce a budu muset prostírat 23 stolů :-) Zašla jsem si do místního obchodního centra zvaného Cairns Central, kde je v 1. patře tzv. „food court“, tedy neskutečná hromada krámků s nabídkou jídla. Člověk může strávit čtvrt hodinu jen tím, že stánky obejde, aby si ujasnil, na co má vlastně chuť :-)
Ano, samozřejmě, že skoro každý druhý stánek je rychlé občerstvení nabízející hambáče a hranáče na přepáleném tuku, ale zbytek tvoří převážně stánky asijské prevenience, kde se dá najíst dobře a přitom levně a poměrně i zdravě. Tedy pokud nedopadnete jako já včera :-)

Po úvodním „obcházecím kolečku“ jsem dospěla k názoru, že bych si mohla dát sushi, které nabízelo na různých místech hned několik usměvavých slečen. Zašla jsem ke stánku, kde jsem ještě nikdy nic nekupovala, a vybrala si plastovou krabičku se čtyřmi sushi rolkami. Za 6 dolarů to nebylo špatné. Bylo to totiž i s nečekaným překvapením. A překvápka, jak asi tušíte, ty já ráda :-)

Zatímco obvykle je sushi plněné fádními a obyčejnými věcmi jako syrové ryby, avokádo, sterilovaný tuňák, krabí tyčinky nebo prostě zeleninová směs, u tohoto stánku zvolili poměrně inovativní přístup.

Po zakousnutí se do první rolky mě čekalo překvapení v podobě smaženého rybího prstu :-)

Po zakousnutí se do druhé rolky mě čekalo překvapení v podobě smaženého kuřete, listu salátu a majonézy :-)

Čekala jsem, jestli na mě z třetí rolky nevyskočí kus grilované šílené krávy a plátek sýra s kečupem :-)

Je vidět, že trh se prostě přizpůsobuje poptávce. Proč nenakombinovat stravu z fast foodu se zdravou japonskou specialitou :-) Člověk má pocit, že jí výživnou věc a zároveň jsou jeho chuťové buňky uspokojené. Ovšem teda kombinace mořských řas, ve kterých ta sushi rolka byla zabalená, s majonézou, byla i na Ewíka hodně hodně divoká :-))

No a potom už tradičně opět do práce. Mám tentokrát večerní směnu celý týden a pátku a soboty jsem se trochu děsila. Ale nebylo to třeba. V porovnání s krizovkou ve středu a ve čtvrtek, kdy máme special nabídky (pizza za 12 dolarů ve středu a dvě jídla za cenu jednoho ve čtvrtek), byl pátek procházka rajskou zahradou a sobota oázou nebeského klidu :-)
Navíc dvě holky, které nastoupily tenhle týden (sestry Rachel a Angie), jsou strašně milé a pracuje se mi s nima hrozně fajn… Takže jsem ráda za aspoň tuhle příjemnou maličkost v jinak nepříjemném restauračním provozu :-)

Nevím, co je na tom pravdy, ale druhý kuchař mi včera prozradil, že hlavní šéfkuchař u nás končí, tak jsem zvědavá, kdo tam dneska večer vlastně bude. Troy sice měl svý mouchy, ale v podstatě je dost velká šance, že přijde ještě někdo horší, kdo na nás bude stříkat omáčku nebo po nás házet vidličky tak jako šéfkuchař v Newbury Manor Hotelu v Anglii, kde jsem měla tu čest číšničit :-)

Takže je mi spíš líto, že Troy odchází. Třeba už mě teď nikdo nebude posílat umýt si propisku :-)
Jojo, slyšíte dobře. Troy mě včera přistihnul, jak jsem si v jednom momentu, kdy jsem zaujatě vysvětlovala Rachel něco ohledně zadávání do kasy a tištění paragonů, strčila na pár vteřin propisku do pusy.
Já vím, je to nechutný a nehygienický zvyk, ale já to prostě občas dělám, že koušu propisku nebo konec tužky, když se potřebuju soustředit nebo potřebuju obě ruce volný :-)

Troy to viděl a dal mi pětiminutové kázání o tom, jak sliny z mých úst putují z mojí tužky na mé ruce, odkud potažmo mé bakterie mohou zaútočit na naše zákazníky, protože já se svýma rukama dotýkám talířů, které roznáším. A z talíře už je to samozřejmě jen hop a skok na jídlo a do žaludků strávníků…

No ve své podstatě má pravdu, to jsem musela uznat. A budu si teď muset na své psací potřeby dávat větší pozor :-))

Hlavně, že řeší takový kraviny, místo aby se zamysleli sami nad sebou. Třeba nad tím, jak nechutně plýtvají jídlem! Včera už jsem se fakt naštvala! Jako každou sobotu mají u nás účastníci Ultimate Party lehkou večeři, prostě švédské stoly, na kterých jsou těstovinové, rýžové a zeleninové saláty. A k tomu mají chleba a párky.
No a co si myslíte, že se děje se zbytky, co nikdo nesní? Do koše. Kam jinam. Takže celé obrovské podnosy s boloňskými špagetami, saláty a dalšími pokrmy končí v koši!! Včera jich bylo minimálně 10! A to prosím v koši končí i ty, kterých se nikdo nedotknul, protože zatím čekaly v lednici do zásoby…

Přijde mi to jako největší hnusárna! Já vím, že se to děje všude, ale když to člověk na vlastní oči, tak se mu z toho fakt musí zvedat kufr… Fakt nevím, co by jim to udělalo, kdyby to někam odvezli a někoho tím nakrmili. A to ani nemluvím o tom, že nabídnout tyhle zbytky po směně vyhládlým zaměstnancům by teda taky nebylo od věci… :-)

Jinak se ani ve škole, ani v našem domě neděje celkem nic zvláštního, moji spolubydlící pořád nemůžou pochopit, proč s nimi netrávím žádný volný čas a „straním se jich“, což tak sice působit může, ale není to pravda, jen prostě nemám čas s nima koukat po večerech na telku a na DVD. Těhotenství Cate pokračuje snad dobře, akorát je jí furt šoufl, teď je v 5. týdnu a zrovna v pátek byla u doktora a musela se mu svěřit, že má pocit, jako kdyby byla už těsně před porodem v 8. měsíci, protože má nafouknutý břicho jako blázen :-)

Postupně si už taky balím fidlátka a loučím se v duchu s věcmi, které tady budu nechávat. Třeba včera jsem Penelope a Dieselovi věnovala všechny věci, které jsme používali na kempování během našeho BBC tripu, tak aspoň můžu mít dobrý pocit, že jsem někomu udělala radost :-)

Jo a ještě jsem chtěla zmínit jednu věc!! Víte, že už jsme přesáhli v počtu zápisků na blogu stovku? Jupíííí! Tohle je tapeta s pořadovým číslem 102!
Takže jsem vám chtěla moc poděkovat za přízeň… Krom toho je dnes 19. října. Což znamenáááááá….

….že přesně za 2 měsíce už touhle dobou budu v letadle ochutnávat korejskou stravu! :-))
A už se domů fakt těším!

Tak se mějte hezky a nezlobte… :-)

Pa Ewík

Jako hromádka neštěstí...

Tak asi zhruba tak jsem se cítila posledních pár dní. Nevěda kudy kam a vlastně ani z čeho ven :-) Popravdě řečeno na mě padla taková trochu chandra, rozhodně bych neoperovala se slovem deprese, ale prostě taková menší „depka“ by to bejt docela klidně mohla :-)

Ještě štěstí, že jsem se do psaní blogu nepustila hned po konci dnešního vyučování. To byste tu totiž četly zpověď opravdu mizerně se cítící osoby.
Naštěstí jsem se během posledních pár hodin trochu „zkonsolidovala“ a přestala se užírat :-) Taky by mohlo bejt hůř, že jo :-)

Ve skutečnosti mě nikdo nemlátí, ani jinak neubližuje, jen jsem prostě byla pod trochu větším tlakem posledních pár dní… A asi mi to začalo lízt na mozek :-)

Tak si to vezměte sami. Budíček buď v 6:00 nebo 6:30, záleží, jestli jsem večer před tím stihla všechny domácí úkoly. Potom ranní kolečko, sprcha, snídaně, připravit si sváču a oběd, letmo mrknout na net, jestli na blogu nepřibyly komentáře, očernit si řasy a už je skoro osm, vyčistit chrup, nasednout na kolo a šup do školy (pokud zrovna leje jako z konve tak jako v pondělí, úterý a ve středu, přidejte ještě navíc 10 minut na nasoukání se do pláštěnky, obalení zadních partií igeliťákem a ve škole převlečení do suchého). Pak si odsedět sedm hodin ve škole, kde si člověk snaží roztáhnout mozek a přemýšlí, jak to, že začal dělat chyby v základních věcech, které se kdysi dávno učil v 7. třídě :-) Během pauzy na oběd trocha rozptýlení – čtením! Akorát jsem nesáhla po zrovna optimistické literatuře :-) Kniha „The Lost Boy“ je sice na čtení super, ale téma je teda brutální – zpověď kluka, který si prožil něco podobného, co kluci Ondřej a Jakub z Kuřimi. Jeho matka ho neskutečně týrala, je hrozný to číst a představovat si to, soud potom Davida matce odebral, ale ona to nenechala jen tak, dělala mu ze života peklo dál, třeba dneska se ho pokoušela u soudu zbavit svéprávnosti a žádala, aby ho zavřeli do blázince… Fakt dobrá knížka do nepohody :-) V 15:30 přesun ze školních škamen do posilovny, trochu si protáhnout tělo, v 17:00 sprcha a přesun do Courthousu, kde mi celý tenhle týden v 17:30 začíná moje „večeřová směna“ v restauraci. V rozpisu sice stojí 5:30 – 9:00, ale s tím se rozhodně počítat nedá, např. v úterý jsem končila v 10:30. Pak než se vykopu, dojedu domů, cestou pěkně zmoknu, tak je 11 a jsme tam, kde jsme… Mrknu na blog a na Facebook a pustím se do psaní domácích úkolů. Pak už jen vyndat čočku z oka a padnout do peřin… Akorát nemůžu nikdy ráno pochopit, jak to, že ten budík už zase zvoní, vždyť jsem si sotva lehla :-))

Jinak se teda musím přiznat, že největší podíl na mé chmurné náladě měla pochopitelně práce v restauraci. Hlavně v úterý a ve středu to byla fakt hrůza. Zatímco správně by nás mělo být na place tak minimálně 3, optimálně 4 a více, tak jsem byla v rozvrhu na tenhle týden skoro pořád jen já sama. Takže jsem se dost děsila toho, co nastane. A děsila jsem se oprávněně. Nastal šílený chaos, protože třeba ve středu přišlo tak zhruba 2x – 3x tolik lidí, co chodí obvykle. A v jedné osobě bych to fakt neutáhla. Takže nakonec nás tam lítalo sedm, prostě kdo měl ruce a nohy, tak byl povolán do boje jako vojáci v záloze do války :-) Jen co jsem se minulý týden zaučila, tak jsem se najednou dostala do pozice nejzkušenější osoby, což znamená, že jsem trávila skoro všechen čas u hlavní kasy, kde jsem házela objednávky do počítače. Ono vám to asi nepřijde, ale mozek mi šrotoval jako blázen a jel na plné obrátky. Vím, že nesmím udělat žádnou chybu a na nic zapomenout, všechno správně spočítat, aby nám pak nechyběly v kase peníze. Ten pocit zodpovědnosti mě fakt deptal. Navíc byla u kasy neustále strašná fronta, došly nám příbory, lidi museli nakonec na jídlo čekat přes hodinu, až nakonec šéfkuchař prohlásil „No more orders (tedy žádné další objednávky). Nestíhám!“

Smutně se mi občas zatoulal pohled na „můj bar“, kde si holky kolegyně užívaly středeční večer (ani ne moc busy, ani ne moc „není do čeho píchnout“, středa je zkrátka tak akorát :-), zatímco jsem já musela čelit šíleným náporům hladových krků, nervóznímu Marrymu, který to tam jako velký boss všechno kontroloval, a vystresovanému šéfkuchaři, který je sice jinak fajn chlapík, ale jak něco není po jeho, tak je zle…

Takže si asi umíte představit, že mi zrovna do smíchu nebylo a nepřidalo mi ani to, že se mě ostatní chodili ptát, co se stalo s tím „věčně usměvavým Ewíkem“… Sakra lidi, copak to nedokážete pochopit, že občas to prostě nejde? Jak můžu rozdávat úsměvy na všechny strany, když nevím, kde mi hlava stojí, v kuchyni je vedro, že mi tečou čůrky potu po zádech, došel papír v tiskárně účtenek a ta kasa je dneska tak zasekaná, že trvá celou věčnost, než se podaří dostat objednávku skrz… A ještě navíc zapomínám psát čísla stolů a pak v tom nemám mít guláš, kdo si co objednal!

Prostě jsem měla pár těžkých pracovních momentů, dneska ráno to tak nějak vyvrcholilo, že jsem dokonce zvažovala, že skončím, protože tohle je fakt na hlavu…
Ale dneska to bylo zase o trochu lepší, Marry byl naštěstí někde mimo a kolegyně, která připravuje podklady pro rozvrh na příští týden mi slíbila, že mi zase dá nějaké směny v baru…. Ale jako jestli fakt budu nucená dělat jenom v restauraci, tak to vidím na to, že fakt skončím předčasně…

Dneska bylo nejvtipnější to, že jsem tam byla jediná, kdo prakticky trochu věděl, co dělat. Měla jsem tam dvě nový holky na zaučení, takže jsem prakticky z minuty na minutu povýšila a byla jsem dneska restaurant supervisor :-) Holky se mě chodily ptát, co mají dělat, a já se jen modlila, abychom to nějak přežily….

Tak důkazem toho, že přežily, může být nejspíš tento zápis :-)

Když jsem potom odcházela a mávala na kolegyni, která měla dnes večer službu za barem, tak mě hrozně překvapilo, že za mnou Samantha přiběhla a sama od sebe mě objala a řekla mi, že jim tam moc chybím, že tam není žádná sranda a že je všechno „disorganised“. Což bylo tak hrozně hezké a nečekané, že mi to fakt udělalo radost a měla jsem hned lepší pocit…

Samantha je fajn holka, začaly jsme v Courthousu za barem ve stejný den a většinu směn jsme zatím měly spolu – obě dvě vždycky bar hrozně pulírujeme a máme rády, když je všechno na svém místě, je to trochu postižení, já vím :-)) Ale je prostě fajn mít takového svého parťáka, na kterého je spolehnutí :-)

No a protože už je moc hodin, tak se jdu skulit na postel a zkusit něco naspat, abych zítra ve škole neseděla a tupě nehleděla do blba :-)

Přeji vám všem i sobě trochu toho optimismu… Budeme ho myslím všichni ještě potřebovat :-)

Zdraví Vás Ewík

Čekáme miminko!

Tedy nikoliv já a mé tři fenky, jak ftipně tipovala moje sestra, ale Cate s Jimem, manželský pár, s nimiž sdílím už nějaký ten měsíc v Cairns společnou domácnost.

V sobotu večer mi to slavnostně oznámili a bylo z toho veliké halo. Ten den po obědě (já byla tou dobou v práci), si Cate udělala za asistence své sestry Penelope a Jimovy dcery Delice těhotenský test, celou dobu se u toho fotily, takže máme zdokumentované nejen čekání na výsledek, ale hlavně potom neskutečné ksichtíky, gejzír radosti i slz dojetí…
No a pak už to šlo ráz na ráz, nejdřív se šlo k doktorovi pro potvrzení (v sobotu odpoledne prosím! :-)) a pak se šlo nakupovat! Muselo se totiž vymyslet, jak se to originálně sdělí Jimovi :-) Takže na něj večer čekalo několik krabiček s drobnými dárky, přičemž ten poslední byl už zmiňovaný těhotenský test.

Všichni se tedy těšíme z radostné události. Sice to je ještě trochu předčasné slavení, protože myslím, že nějak do 12 týdne by se to spíš mělo tutlat a jen tak kolem toho našlapovat, aby všechno dopadlo, ale nakonec, proč ne… :-)

Co mě na tom nejvíc pobavilo, bylo následné surfování po internetu a monitoring všeho, co s počátkem těhotenství souvisí. Hlavně tedy s vývojem plodu. Cate totiž přesně ví, kdy ke splynutí samčích a samičích gamet došlo (od té doby začala Jimovi přezdívat „muž jednoho okamžiku :-) Vajíčko bylo oplodněno 21. září, takže Cate teď den po dni sleduje, co se uvnitř ní děje… A děsně to komentuje :-) Tedy jaké rozměry má momentálně její embryo (asi 4 – 5 mm), kolik už mu přibylo prstíků na rukách, a taky čeká, kdy se mu začne vyvíjet mozek a kdy bouchat srdce. To bude bouchat šampáňo, tuším :-)

Čím mi teda trochu vyrazila dech, bylo oznámení, že dítě půjde ven jedině císařským řezem! Naprosto bez diskuzí… Já, která považuju za drobný podvod proti přírodě i epidurální anestezii, jsem teda nestačila koukat… Objednat si vyšmiknutí dítěte, pokud to není z lékařského hlediska nezbytné, mi přijde fakt na hlavu!
Ale je to každého svobodné rozhodnutí, já to respektuju, jen mě to překvapilo. Spíš mám strach kvůli obezitě Cate, protože teď rozhodně žádné drastické hubnutí nepřipadá v úvahu, ovšem ručička váhy je podle mě vychýlena příliš příliš přespříliš doprava… Navíc je ta nadváha koncentrovaná právě v oblasti břicha, což asi nebude pro miminko moc příznivé…

Tak snad to všechno dobře dopadne. Budu se muset jít porozhlédnout po nějakém hezkém dárečku. V oddělení miminek jsem teda ještě nikdy nenakupovala a bojím se, že se tam budu rozplývat nad každým piditílečkem :-) Teda vlastně jo, už jsem tam kdysi dávno byla, když jsem potřebovala baby pojistku na ledničku, která se nedala dovřít :-)))

To bylo tedy v sobotu večer. Jinak jsem celý sobotní den strávila v práci, kde mě to – světe div se – bavilo úplně ukrutně moc, jelikož jsem si zase mohla užívat své nejoblíbenější práce za barem.
A tentokrát to teda stálo za to! Dle mých předchozích zkušeností jsou ranní směny od 10 hodin do odpoledne obvykle velmi nudné a čas ubíhá pomalu. Prostě tam někdo musí být, aby obsloužil ranní alkoholiky, ale obvykle se jinak uklízí, myjí se všechny sklenice, leští se skleněné dveře od lednic atd. Nuda.
Ne však teď v sobotu. V 10:15 se nám do baru navalilo takových lidí, že jsem měla pocit, že je pátek večer! Většina příchozích byly skupinky značně bujarých a rozjařených pánů v nejlepších letech, kteří si z různých částí Austrálie zaletěli na několikadenní „chlastací“ výlet do Cairns, jehož cílem bylo „řádné zapít konec letošní fotbalové (rozuměj rugbyové) sezóny.

Čili tyto osoby přišly krátce po desáté k nám, většinou ani nešly spát a pokračovaly v tahu z pátečního večera, bylo to fakt komické, protože třiceti až čtyřicetiletí chlápci měli ruce od razítek z nočních klubů a diskoték, která obvykle mají na rukou moji spolužáci ze školy po nočním tahu Cairns :-))
Skupin pánů bylo hned několik, neřekla bych, že by byli vysloveně opilí, protože přece jenom do rána poněkud vystřízlivěli, ale byli prostě v takové docela veselé a družné náladě. Někteří byli v civilu, ale většina byla v různých kostýmech, takže třeba přišla skupina oblečená jako supermani, pak další v převleku za ženský, no a když neměli vysloveně kostýmy, tak měli aspoň všichni stejná trička s nápisy typu „Výlet rugbyového klubu Melbernští žraloci do Cairns – říjen 2008“.
Takže jsem se musela pěkně ohánět, abych všechna ta piva natočila a drinky namíchala. Bavilo mě to i kvůli tomu, že jsem mohla být velmi kreativní. Pánové totiž, jak byli v náladě, hráli drinking games a vždycky chodili po jednom na bar objednávat něco, čím by co nejvíc překvapili zbytek skupiny. Takže jsem třeba několikrát měla požadavek jim namíchat co možná nejodpornější drink… Umíte si asi představit, jak jsem se při tom vyřádila :-) A všechno to po každé bylo x 10 nebo x 12 :-))

Řeknu vám ale, že to teda strašně míchali a chvílema se jim z toho musel pomalu zvedat kufr. Jen si představte do sebe lámat různé druhy australského piva, panáky (Baileys, skotská whiskey, bourbon, rum, gin), víno červené, bílé, růžové, Jägerbomb (Jägermeister s RedBullem), tmavá piva Guinness a Kilkenny, něco málo z Ewíkovy hlavy, takže např. mentolový likér s mlíkem a podobné odpornosti…

Skoro jsem se tedy v sobotu nezastavila a až asi o půl čtvrté jsem se poprvé podívala na hodinky… :-) Takovéhle směny se mi líbí!
Práce mě těšila samozřejmě také proto, že se utěšené plnil můj „tip jar“, tedy sklenička na dýška :-) Třeba jedna skupina za těch několik hodin propila ve 12 lidech naprosto neskutečných skoro 1000 dolarů, měli všechny peníze dohromady ve skleněné lahvi, vždycky někdo přišel objednat, vytáhl třeba 70 nebo 80 dolarů, aby zaplatil rundu a Ewík si čas od času mohl zbytek peněz, který přebýval, nechat :-) Což nebylo vůbec od věci :-))

Samozřejmě jak se zvyšoval obsah alkoholu v krvi, tak se také uvolňovala nálada. Dokonce jsem dostala nabídku, že dělala-li bych jim společnost následující tři hodiny po konci mé pracovní směny, dostala bych jako odměnu 100 dolarů za hodinu :-))

No museli si pochopitelně nechat zajít chuť, zase tak blbá a na prachy nejsem :-))

Ale druhý den jsem se musela smát. Když jsem totiž přišla v neděli večer na další směnu do baru, tak mi bylo oznámeno, že tam opět přes poledne byl „můj fanclub“ :-))))))

Takže asi tak :-)

Jinak tenhle týden se do práce netěším nijak zvlášť, protože mám 5 směn v restauraci… Je to hrozný, ale divit se Marrymu nemůžu, protože jemu se to hodí do krámu, že mě tam může šoupnout, protože a) jsou tam přesně dané hodiny od 5:30 do 9, takže se to líp počítá, b) minulý týden dali výpověď v restauraci 2 lidi, jedna Japonka a pak Korejec Ho, který mě zaučoval. Nejhorší na tom je, že já si ještě zaučená nepřipadám a už budu muset zaučovat někoho nového, koho bude muset Marry tenhle týden sehnat…
Ale nedá se nic dělat, musíme se s tím všichni nějak poprat. Bohužel mu musím vyjít vstříc a v restauraci to nějak přetrpět… Ale je tam teda příšerný vedro, jsem vždycky zpocená jako prase :-)

Jinak nemám žádné další převratné novinky, ve škole jsme dnes začali 5. týden mého kurzu a já se dnes v testech opět přesvědčila o tom, že moje angličtina má zatím do úrovně „proficiency“ proklatě daleko :-)

Taky jsem začala dnes v posilovně číst další knihu, jmenuje se „The Lost Boy“ (Ztracený chlapec) a zatím je to poměrně čtivé. Navíc psané velmi jednoduchou angličtinou, takže pro Ewíka jako dělané :-))

Inu já se tedy rozloučím, neb mám ještě nějaká „déúčka“. A musím opravit svůj minulý zápis, v němž jsem vás chválila za pěkné komentování... Chtěla jsem vám za tu velkou kulatou nulu udělit pro výstrahu černý puntík, ale máte štěstí. Jeník vás v poslední chvíli zachránil a jeden komentář vypotil :-)))

Mějte se všichni pěkně. Zdraví E.

Z courthousu do Courthousu

Aneb správně čtete. Jednou s malým a jednou s velkým.

Nejdřív jsme totiž ve čtvrtek dopoledne navštívili ten s malým C – neboli místní soud v Cairns. No a odtud jsem se pak přesunula jen několik desítek metrů ke mě do práce – tedy do Courthousu s C velkým, na znamení názvu restauračního zařízení a baru sídlícího v bývalém objektu spojeného s mocí soudní :-)

A řeknu vám, dopoledne strávené u soudu bylo velmi zajímavé. Nejdřív jsme se vtipně ve dvojicích alá mateřská škola přesunuli k inkriminované budově, která – jak geniálně vymyšlené – sídlí hned vedle budovy policejní. Takže milé delikventy přímo v klepetech odvedou ke kolegům ob barák :-))

Což o to, stavení to bylo pěkné, moderně vybavené, milovníci historických sídel by však byli dozajista zklamáni :-)
Ne tak naše CPE třída. My jsme spořádaně prošli všemi kontrolami a bezpečnostními rámy a vyjeli jsme výtahem do patra nejvyššího, kde právě zasedal soud obdobný našemu krajskému soudu. Dle instrukcí jsme zhruba v 10:10 – každý s úklonem hlavy – vstupovali po jednom do soudní síně a usadili jsme se na sedačky vyhrazené veřejnosti. Sotva jsme dosedli, uvědomili jsme si, že TADY něco nehraje. V místnosti seděla jen paní soudkyně, která k nám sama vstřícně došla a omluvila se, že „už pro dnešek bohužel skončili, ale že si máme zajet o patro níž, kde by právě měly probíhat nějaké zajímavé procesy.“
Tak jsme se zase nahňácali do výtahu a sjeli do patra 4., v němž sídlila obdoba našeho soudu okresního.
Vyhledali jsme patřičnou soudní síň a opět jsme s napětím a úklonem hlavy vstupovali po jednom do místnosti. Tam už to vypadalo opravdu jako v americkém seriálu, soudce na svém místě a před ním po pravé i po levé straně dvě pánové na střídačku přednášeli nějakou řeč.
Jaké však bylo naše překvapení, když asi po 2 minutách oba dva pánové soudci poděkovali za to, že je vyslechl, a začali se pakovat.
Když na jejich místo nikdo další nepřišel, tak jsme se po sobě začali dívat a chechtat se. Podruhé v jednom dni jsme přišli s křížkem po funuse :-) Naštěstí ale naši netradiční skupinu ještě před odchodem zbystřil samotný soudce. A hned se vydal naším směrem. Opět se omluvil, že to „dnes šlo všechno nějak moc rychle“, zeptal se, odkud jsme a co studujeme. A jelikož byl poněkud na rozpacích z toho, že jsme ani podruhé nepochodili a žádné soudní stání neviděli, nabídl se, že nám aspoň vysvětlí, jak funguje australský soudní systém.
Takže zcela neplánovaně jsme si udělali exkurzi se samotným soudcem, který nám velmi ochotně vše vysvětloval.
Co mě zaujalo, je např. to, že v Austrálii mluví za žalované nebo žalující během soudního stání tzv. barrister, což je, nebo aspoň by měl být, nesmírně zdatný řečník, který ale neplní zdaleka tytéž funkce, co např. obhájce nebo žalobce český. Naopak barrister, protože vládne svým hbitým jazykem, dostává už zpracované podklady k případu od svých kolegů a kolikrát prý třeba klienty poprvé vidí až 5 minut před začátkem stání…
(doufám, že jsem to moc nepokopala, třeba jsem mu blbě rozuměla – případně prosím paní Mgr. Huškovou/Špačkovou o doplnění či opravu :-))

Po ukončení exkurze jsme se přesunuli konečně do přízemí, kde sídlil soud nejnižší instance – Cairnský městský soud. A tam to byla paráda!
Potřetí jsme toho dne s úklonem hlavy vstoupili do soudní síně, kde už to jelo jako na drátkách! Paní soudkyně měla na každého obviněného tak 5 minut maximálně!

Začátek byl hodně zajímavý, protože na kraji soudní síně seděla oddělená bezpečnostní stěnou žena umístěná do vazby, kterou právě soud projednával. Byla to žena aboriginského původu, která už měla několik zápisů v trestním rejstříku, řešila problémy s alkoholismem, neplatila nájem, nestarala se o děti, působila výtržnosti atd.
Její obhájce byl ale poměrně zdatný a dokázal ji dostat ven na kauci. Bylo nám té paní fakt líto, seděla tam u stěny jako hromádka neštěstí, ale faktem je, že podobných případům vidím každý den cestou do práce a z práce hned několik, a ať se snažím obhajovat Aborigince seč mi síly stačí, tak s alkoholismem a výtržnictvím fakt řada z nich problémy má…

Pak následovala session případů „řízení pod vlivem alkoholu, bez řidičského oprávnění, řízení nepojištěného a neregistrovaného auta atd.“ Paní soudkyně se s tím fakt nepárala. Vyslechla si zástupce policie, který přečetl protokol o přestupku, pak něco prohodil obhájce a soudkyně řekla: „Pane/paní XX. Bez v potaz, že jste se dobrovolně přiznal ke všem činům. Bez v potaz vaši těžkou finanční situaci. Beru v potaz, že jste měl zatím čistý trestní rejstřík. Beru v potaz… např. že jste oslavoval narození syna. Uděluji vám pokutu tolik a tolik dolarů.“ Buch.
Další.

Nikdo se s ničím necrcal. Nejvtipnější bylo, když začali k soudu chodit lidi, co si nebrali obhájce a rozhodli se objahovat se sami. Bylo to jako nebe a dudy. Vůbec nevěděli, co mají říkat, tak tam něco blekotali, někteří z nich odpovídali maximálně „ano, ne, nevím“.

Takže celkově hodnotím návštěvu soudu v Cairns jako nesmírně zajímavý zážitek…

A dá se říct, že jako zajímavý zážitek můžu ohodnotit i moji novou práci v restauraci v Courthousu. Tenhle týden už jsem si odpracovala tři večerní směny, přičemž ta pondělní byla OK, ale ve středu a ve čtvrtek jsem myslela, že se zblázním. Měli jsme nabito, special slevové akce 2 za cenu 1, ale jeli jsme celý večer ve dvou lidech, jen já a Korejec Ho, třetí slečna dala neplánovaně výpověď. A já jsem ještě tak nezkušený a neohrabaný kuře, že chudáka Ho úplně lituju….
No lituju samozřejmě i sebe, že už nemůžu dělat v baru, kde je pohoda, klid a klimatizace, ale beru to prostě tak, že si nemůžu vybírat, když mám omezený počet hodin, a musím prostě brát to, co je.

Ale práce v restauraci je teda totálně jiná než za barem. Docela mi vadí ten pocit zodpovědnosti, protože vím, že když něco pokazím, tak jednak to bude stát hodně peněz a času, ale hlavně úsilí šéfkuchaře. Kdežto když něco pokazím za barem, tak je to easy opravit a vystačím si sama…

Já vám nevím, čím to je, ale kdykoliv jsem někde na novém místě a začínám s novou prací, tak mám pocit, že to můj mozek všechno nedokáže vstřebat. Některé mozkové spoje zřejmě v běžném životě nepoužívám, a tak zakrněly. A obnovit je sakra bolí!!

Zatím mám všude lístečky, abych nezapomínala na příbory, na předkrmy, na tohle a onohle… Samozřejmě mám taky dost vítr ze šéfkuchaře. Ten náš se jmenuje Troy a mimo kuchyň je to strašně hodnej kluk, co chodí po práci na pivo na bar. Ale v kuchyni je to fakt drsnej šéf, kterej nesnáší chyby. A Ewík jich bohužel dělá pořád víc, než by měl. Občas na mě docela ostře houkne, zanadává, vesměs se ale snaží na mě moc nekřičet :-) A nehází po mě vidličky jako můj šéfkuchař v Newbury Manor Hotelu v Anglii :-))
I kvůli tomu mě moc mile překvapilo, s čím přišel Troy ve čtvrtek. Normálně mi napsal fiktivní objednávku, strašně dlouhou! A celý to se mnou projel, od zadávání do počítače a kasy, přes to, jak si mám odnešená jídla označovat a tak.

Ono je to hlavně o komunikaci, což uznávám, jenomže pokládejte svoje nemožné otázky někomu, kdo je maximálně vytížen a nervózní, protože má asi 42 objednávek, který všechny musí v nejkratší možné době vyřídit… Takže já se na šéfa nezlobím, že je nervózní, pač vím, že bych z takovýho trdla, jako jsem já, byla nervák taky :-)

Ale snad se brzo zaučím… Nic jiného mi nezbude. Navíc co? Chybama se člověk učí!
Takže třeba já už si od teď budu dávat navždy enormní pozor na to, co za čísla ťukám do takové té mašinky na placení kartou. Včera se mi totiž podařila báječná věc. Jednomu nebožákovi jsem z účtu strhla místo 32 dolarů 92 dolarů. Prostě jsem se umáčkla a průšvih byl na světě. Ono stornovat takovou transakci není zkrátka easy.

Nikdo mi za to sice hlavu neutrh, ale fakt si musím dávat bacha. Být u toho Marry, tak už jsem taky možná byla v tuhletu chvíli na dlažbě, že…

No nic, popojedem :-)

Jsem moc ráda, že se nám zase trochu rozjely komentáře. Není nic radostnějšího, než při kontrole blogu zjistit, že přibyly zase tři nové :-))

Co se týče těch povzdechů, nad mým studijním úsilím, tak vás musím vyvést z omylu, že bych se učila něco, co nikdy nebudu potřebovat, tak takhle bych to teda nehrotila :-) Ono se samozřejmě stane, že při pobírání toho kterého tématu narazíme na nějakou vychytávku, jako jsme si třeba řekli spoustu slovíček, kterými se popisují různé typy smíchu nebo chůze, ale podle mě to prostě patří do obohacování slovní zásoby. Samozřejmě, že už to jsou dosti detaily, ale tak člověk nikdy neví, kdy koho ohromí tím, že rozezná šklebení se od chichotání se… A kulhání od dupotu jako slon… V češtině to je taky důležité, tak proč to neznat i anglicky. Většinu věcí, které děláme, jsou náhodou zcela podstatné a podle mě by je měli ovládat všichni, kdo o sobě kdy prohlásí, že „umí anglicky“. Děláme různá frázová slovesa, která mě neskutečně štvou, protože se pletou až hrůza a přibývají rychlostí, kterou se množí bakterie pod mikroskopem, ale nedá se nic dělat. Právě frázová slovesa odhalí toho, kdo umí :-)
Ale samozřejmě neděláme jen tohle. Hodně se učíme vazby, aby člověk nemluvil jako „hotentót“, ale mohl svou řeč ozvláštnit tu kterým přirovnáním. Stejně jako mám ráda pestrost v češtině a bohatou slovní zásobu, tak totéž je prostě pěkné umět i anglicky. Ale to než budu ovládat, tak uplyne ještě hodně vody a já budu muset přelouskat hodně knížek…

A co se týče té nepoužitelnosti… Já samozřejmě uznávám, že vám rodilý mluvčí porozumí, když namícháte sloveso na jinou předložku nebo k němu místo infinitivu přilepíte gerundium s -ing. Jasně, v češtině taky pochopíte, když na vás někdo promluví s tím, že trochu něco přeskupí nebo pozmění. Ale já tak mluvit nechci!
Pro nás je jasné, že jdeme „vysypat koš“ a ne „sypat se s košem“. Nevím, jak bych to jinak ještě vysvětlila. Třeba říkáme: „Mám krizi.“ Cizinec, který tuhle vazbu nezná, tak by to taky mohl přeložit jako: „Vlastním krizi.“ A v podstatě by to měl správně, jenom nám by to přišlo úplně na hlavu. Tak právě to se snažím naučit, abych pojila správné věci k sobě :-)
Hodně si rozšiřujeme slovní zásobu, učíme se vazby, synonyma, na to je v té zkoušce řada záludných cvičení, takže rozhodně mám co dělat. Ale baví mě to, primárně taky kvůli tomu, že mi to nejde :-)
Třeba dneska. V pátek obvykle děláme revizi látky probrané za tenhle týden a děláme další testové otázky. Nevím, jestli jsem dneska „vlastnila nějakou krizi“, každopádně jsme dělali dva testy na „Use of English“ a já měla oba tak blbě, že mi ze sebe bylo blbě… :-) Místy jsem měla třeba správně jen 2 otázky z 10… Bída, bída, bída!

I proto mi chuť i náladu z testu spravilo páteční odpolední BBQ ve škole. Po vyučování se sešli skoro všichni studenti a učitelé na terase a začali se grilovat párky za dolar a prodávat pivo. Bylo to bezva, hlavně proto, že se kolem našeho stolu začali postupně rojit učitelé, až si k němu všichni postupně přisedli, že ho přeměnili na stůl učitelský :-) Tak jsem se nimi pustila do družného hovoru a bylo to velmi obohacující. Zjistila jsem, že jsou všichni dost nešťastní z toho, jak moc Švýcarů studuje na naší škole, protože pak se jaksi vytrácí ta pestrost kultur, kterou tady v Austrálii všichni mají tak rádi. A taky mi z toho vyplynulo, jak jsou z té práce učitelé docela vyčerpaní. Čemuž dobře rozumím, protože na hodinách denně musí studentům věnovat strašnou spoustu energie. A z některých lidí, co u nás učí, ta energie přímo sálá, takže já jako student ji do sebe nasávám, nasávám… a nebohý učitel je v pátek úplně vysátý :-) Třeba jeden z nich – Jason, který učí jiný Cambridgský kurz FCE, se mi přiznal, že od pátečního večera do neděle skoro nemluví, protože přes týden ve škole toho nakecá tolik, že už prostě nemá sílu. Má akorát svýho psa a tak si tak spolu celý víkend mlčí a užívají si to :-))

A ticha si jdu užívat právě teď i já. Spánek volá. Zítra mám ranní směnu v baru, tak bych nerada zaspala jako onehdy do školy :-))

Přeji vám všem krásný víkend, pokud možno s nějakým tím záchvěvem babího léta :-)

Od Ozzíků zdraví váš Ewík

Rýžové dny

Mléčná rýže k snídani, pufovaný (polystyrénový) rýžový chleba ke svačině, suši k obědu a rizoto k večeři. Tak nějak vypadal dnes a včera můj jídelníček.

A odpověď je ne, nezbláznila jsem se :-) Nenastolila jsem si nový dietní režim kvůli honbě za dokonalou postavou. Zkrátka jen každou volnou chvíli trávím ve společnosti Lily – čínské hrdinky anglicky psaného románu „Snow Flower and the Secret Fan“. Jsem teď do čtení, jak se říká, úplně „zažraná“, takže mi přišlo zcela logické, že plná rýže musí být nejen má potrava duševní, ale i ta skutečná :-) I proto jsem si naordinovala rýžové dny, abych se aspoň zdánlivě co nejvíc přiblížila postavám v knize.

Už jsem měla i dny mléčné. Jedu totiž podle názvů kapitol :-)) První kapitola se jmenovala „Mléčné roky“ – to byla ještě hrdina malá a měla mléčné zoubky. Teď jsem uprostřed kapitoly „Dny rýže a soli“. Tak proto ta strava :-))

Ale řeknu vám, že ta kniha je fakt nářez a to je to psané ještě hodně s nadhledem, protože kdyby to vše, co se v 19. století v Číně odehrávalo, bylo zachycené jako reality show skrytou kamerou, tak bysme to myslím vydýchávali podstatně dýl, než kdejaké akční scény z Gladiátora nebo Terminátora. Ale to je jen můj dojem.

Dobrý je to v tom, že si člověk narozený v naší svobodné společnosti se všemi lidskými právy a vymoženostmi doby uvědomí, že řeší strašný kraviny a že by se měl nad sebou zamyslet…

Tak já jsem se do toho pustila a opravdu se nad sebou zamýšlím. Hodně to souvisí i s tím, že chca nechca musím začít pomalu bilancovat můj pobyt hlavou dolů… Já vím, vám to ještě nepřijde, můj návrat je hodně daleko, ale pro mě už je to coby kamenem dohodil, tenhle týden si budu kupovat letenku z Cairns do Brisbane a to je moment, kdy už je jasné, že moje dobrodružná výprava na druhý konec zeměkoule se blíží ke konci.

Své myšlenky zde zatím ventilovat nebudu, protože si to ještě třídím a uspořádávám, ale snad se s vámi o ně budu moct podělit, až přijde ta pravá chvíle.

Ale protože ta chvíle zatím ještě nepřišla, tak se nebudu stylizovat do role zasvěcené filozofky, ale zůstanu na zemi a budu jen tím, čím momentálně skutečně jsem. Tedy pilnou studentkou, úslužnou barmankou, výkonnou cyklistkou a po dnešku lze snad i říct slevy vymetávající nákupčí :-)

Než jsem totiž po škole zamířila do své oblíbené posilovny si trochu posedět na rotopedu, vydala jsem se do obchodního centra kvůli nějakým drobným pochůzkám. Když jsem skončila a prohlédla si všechny paragony, tak mě to přinutilo se zamyslet nad tím, jak je možné, že jsou tady věci buď cenově naprosto srovnatelné nebo dokonce ještě mnohem levnější než u nás, přičemž platy jsou v porovnání s našimi někde úplně jinde.

Řeknu vám to zcela na rovinu – za práci v baru bych si doma vydělala… ať nežeru, třeba 6 dolarů za hodinu (6 x 15 = 90 Kč). Tady mám za hodinu dolarů 20 (20 x 15 = 300 Kč).

Já vím, nemám to přepočítávat, cenové relace jsou tady jiné. Ale když mně to prostě vychází, že jsou nižší!

Ano, uznávám vaši námitku, že záleží na tom, co budeme porovnávat, jestli drahé značkové věci nebo prostě normální a obyč standard věci… Ale když si to vezmete, tak já tady kupuju banány kilo za dolar (15 Kč), rajčata za dolar, papriky kilo za dolary dva, chleba mě stojí 2 dolary, pak já nevím, třeba kilo šunky, co jsem dneska kupovala, kilo za 10 dolarů (150 Kč), takže 200 g za 3 dolary… A to jsme jenom u jídla. Třeba benzín stojí asi dolar čtyřicet, tedy řekněme asi 22 Kč za litr.

Samozřejmě že si tady můžete koupit drahý značkový boty, ale většina běžné obuvi je tady kolem 40 dolarů, takže máte za 2 hoďky vyděláno na boty. A to nemluvím o sezónních výprodejích, zrovna jsem si pořídila dvoje plavky, dohromady za 15 dolarů (15 x 15 = 225 Kč).

Tohle všechno mě začalo napadat ve chvíli, kdy jsem dneska u pokladny platila roztok na kontaktní čočky a tělové mléko. Dvojbalení roztoku mě vyšlo na 12 dolarů (12 x 15 = 180 Kč), doma bych za to dala u doktorky klidně 800, na netu, no dejme tomu 550. Jak to, že tady je i tohle levnější a o tolik? A tělové mléko? Uznávám, bylo to v akci, ale stejně… Velikánské balení Johnson & Johnson 450 ml 1+1 zdarma, obě dohromady za 6 dolarů (6 x 15 = 90 Kč). Já vám fakt nevím, kam na to choděj a jestli z toho mají vůbec nějaký zisky… Prostě mi to vrtá hlavou :-)

Kdyžtak se za tuhle pasáž plnou čísel omlouvám, ale zkrátka jsem si musela postesknout :-) Jen je škoda, že mám váhový limit do letadla 20 kg a polovinu kufru mi zabere spacák, takže asi nepřivezu tolik dárků, kolik by se čekalo a vyplatilo :-) Peníze se tu tedy rozhodně utrácejí příjemně :-)) Ne vždy se to však dá říct o jejich vydělávání.

Of course.
Jaký by to byl Ewíkův blog, kdybych si nepostěžovala na práci :-)))

V neděli ráno jsem Marrymu napsala e-mail. Už jsem nevěděla, jak jinak mu mám taktně naznačit, že mé pracovní povolení je omezené na určitý počet hodin a že prostě víc dělat nesmím. Po obědě jsem se potom vypravila do práce, kde jsme se opět připravili na válečné manévry v podobě finále AFL (Australian Football League, ale je to vlastně rugby, z toho si nic nedělejte, že se to jmenuje fotbal, mně to taky hlava nebere :-)

Měli jsme opět neskutečně narváno, jediný rozdíl byl v tom, že nás bylo za barem nejdřív 7 a pak 6, takže jsme to všechno krásně zvládali a stíhali, skoro nikdo se moc nerozčiloval, že by čekal, a byla to fakt pohodová směna. Měla jsem dosti dobrou náladu, která se začala chvět v základech až s blížícím se večerem, kdy se měl v kanceláři na nástěnce objevit rozpis na následující týden. Bála jsem se, že mi zase Marry dá víc hodin a že zase budu muset prosit kolegy, aby si to se mnou nějak přeházeli. Naštěstí se krize nekonala, hodin jsem dostala správný počet, jen musím částečně změnit pracoviště.

Což neobnáší nic jiného, než že jsem včera opět musela přetrpět tři hodiny obsluhováním v restauraci. Resp. šéfkuchař musel přetrpět moji přítomnost a neohrabanost a nezkušenost a tak. Zkrátka si v restauraci připadám jako opelichané čerstvě vylíhnuté kuře, která čas od času do něčeho zkušebně zobne a čeká, co se stane.

Občas se mi povede objednávka bez zaváhání, ale ve většině případů něco zkoním a zapomenu. Např. se zeptat, jestli překrm spolu s hlavním jídlem nebo předem, jak propečený chtějí lidi steak, s jakou omáčkou a s jakou přílohou, zapomínám lidem nosit ten který příbor dle vybraného pokrmu, zapomínám, co si kdo objednal, zapomínám vkládat do objednávky číslo stolu a zkrátka a dobře, nejsem si jistá v kramflecích ani trochu. Což právě pro restaurační provoz není úplně to pravé, protože jak se nakumulují objednávky a najednou se připravuje a servíruje třeba 30 jídel, tak všechno musí šlapat jako hodinky. Nejlépe švýcarské samozřejmě. Jenomže já jsem spíš jako nějaký asijský šunt z tržnice…

Zlatá práce za barem. Tu mám tenhle týden jen tak jakože za odměnu, asi abych nevyšla ze cviku, tedy v sobotu a pak v neděli.

Zrovna to tak pěkně vyšlo, že mám volno v pátek, kdy je u nás ve škole po vyučování BBQ, na což už se nesmírně těším, protože škola je momentálně to, co mě tu baví asi nejvíc ze všeho. Opravdu mi to nedá a musím znovu pět chválu na mé učitelky, hodiny mají bezvadně připravené a automaticky všechna cvičení doplňují a vysvětlují, přidávají další a další příklady, takže nabalujeme, vršíme, diskutujeme o všem možném a je to prostě dobré.

I další učitelé, se kterými občas kecáme na terase, jsou bezva, takže změna z pocitu při General English je naprosto nebetyčná.

Každý týden máme vždycky jedno nebo více témat, jejichž slovní zásobu probíráme. A je to fakt super, třeba minulý týden jsme dělali témata „filmový průmysl“ a „školní systémy“, přičemž jsme si porovnávali systémy australský, švédský, švýcarský a český. Joj, ještěže nechodím ve škole ve Švýcarsku, tam je to dost ošemetný! Klidně i v rámci jednoho kantonu se v jedné vesnici vyučuje němčina a jako cizí jazyk angličtina, zatímco ve vesnici o 10 km dál se vám klidně může stát, že se bude učit francouzsky a cizí jazyk bude italština… Takže ve Švýcarsku se není radno moc často stěhovat :-))

Tenhle týden jedeme slovíčka reklamního průmyslu, probíráme vliv, možnosti regulace, zkoušela jsem tady i nadhodit něco málo o sémiotické analýze, de Sausserovi, Barthézovi a Peircovi, ale nesetkalo se to s příliš velkým ohlasem :-)))

V odpoledním bloku jsme dneska začali slovíčka týkající se kriminality a soudnictví, protože a poněvadž ve čtvrtek dopoledne nás čeká velký výlet!

Jdeme na exkurzi k soudu v Cairns. Budeme se moct podívat na probíhající soudní stání a vysvětlíme si australský soudní systém, takže už se fakt těším. U soudu jsem ještě nikdy nebyla!

No a jinak se tu nic tak moc zajímavého už neděje. Tedy vlastně až na jednu věc. Austrálie slaví…

V dnešních novinách totiž vyšla zpráva, že z výrobní linky právě sjela sklenička nejoblíbenější australské lahůdky – pomazánky Vegemite – s pořadovým číslem 1 000 000 000. Ano, teoreticky už by každý Číňan nebo Ind mohl mít svou vlastní skleničku Vegemitu. Jen je otázkou, jestli by z toho měli radost :-))

Vám všem, kteří jste již s Veggie měli tu čest, věřím, že se váš žaludeční kufr stačil obrátit vzhůru nohama jen při pouhém pomyšlení. Vám všem, kteří jste tuto delikatesu zatím neochutnali, přeju, aby vám to vydrželo co nejdéle :-))

Já se jdu pustit do psaní domácích úkolů a taky si musím zopakovat dnes probraná „slófiška“.

Práci čest a v brzké době zase na viděnou :-)

Váš Ewík

Vražda mořských opiček

Já vím, jsem ostuda. Takhle vás zanedbávat… Ačkoliv jsem se snažila k počítači usednout již ve čtvrtek a další zápis na blog nadatlovat do klávesnice co nejrychleji, nějak se to neuskutečnilo. K tomu počítači jsem tedy sice usedla, ale místo toho jsem datlovala text pro páteční prezentaci a pak nějaké ty „Hausaufugabe“ :-)

Chlácholila jsem se, že určitě přežijete čekání na další blog do pátku. Jenomže ouha :-) Zase mi do toho něco přišlo… Od rána jsem byla ve škole, potom od 4 v práci, kdo jsem tentokrát skončila nezvykle brzo už v 10. Měli jsme narváno, přijely dva dvoupatrové autobusy na Ultimate Party s 200 osobami na palubě, takže o zábavu bylo postaráno. Naštěstí to jistily plastové kelímky :-)) V práci jsem to teda nějak přežila, obvykle v pátek zůstávám až do konce, tedy do zavíračky kolem jedné nebo druhé hodiny ráno, ale z důvodu mého pracovního limitu jsem byla tentokrát propuštěna nezvykle brzo. A rovnou sprcha.

Venku strašně lilo. Tak jsem počkala, až intenzita deště poklesla na snesitelnou míru, a pak jsem si vychutnala noční jízdu mezi kapkami. Zpívala jsem si do toho z plna hrdla hit kapely Burma Jones, který začíná slovy „Kapkama se proplejtám, co rytmem samby zní…“

Dojela jsem domů, kde právě nějaký akční hrdina všechny kolem sebe kosil kulometem a odebrala se k sobě do pokoje. Tam jsem si otevřela notíka, že vám teda konečně napíšu nějaké novoty, načež jsem zjistila, že nám nejde net. Tak co teď? Jít spát? Jako na potvoru se mi zrovna nechtělo… Najednou se ozvalo nesmělé ťukání na dveře. Vešla Jimova dcera Delice s tím, že jedou do města pařit, jestli nechci jít s nima. V podstatě jsem neměla důvod odmítnout, navíc v jejich autě nehrozilo další promočení. Tak jsem na sebe hodila tričko, horní a dolní víčko obkroužila černou konturkou a vyrazili jsme. Nakonec jsem si z nich teda spíš udělala taxíka, protože jsem se nechala odvézt do Casina, kde se ten večer měla sejít značná část mých spolužáků z jazykovky.

Cairnské Casino je vůbec zajímavý komplex. Před tím jsem tam byla jen jednou na skok, když jsem v srpnu hledala práci. Celým názvem se to jmenuje Reef Casino a je to multizábavní komplex „vše pod jednou střechou“, tedy hotel, casino, nepřeberné množství barů, restaurací a také vyhlášený noční klub „Velvet undedergroud“ (Sametové podzemí:-))

Obvykle se za vstup platí 15 dolarů, ale protože byla „Ladies night“, měla jsem nejen vstup zdarma, ale i neomezenou konzumaci šampaňského :-) A pak že chceme genderovou rovnoprávnost, pche! :-)) Tohle mi naprosto vyhovuje :-))

V klubu už byla převážná většina mých spolužáků a spolužaček, z mojí třídy chyběla jen Růt, která tou dobou, tedy kolem půlnoci, kdy to všechno teprve začíná, už nejspíš chrupkala.

Zato my jsme se ponořili do víru tance, sestra mi promine, opět jsem se pokoušela o komické taneční kreace a jsem ráda, že už jsem jí nemusela být na očích :-))

Obvykle teda moc dlouho tancovat nevydržím, ale to byste nesměli mít za spolužáky taneční maniaky! Švýcaři jsou naprosto šílenci, v podstatě jsme jeli bez přerušení a na tanečním parketu jsem strávila neuvěřitelné 4 hodiny :-) Nafotili jsme během toho tanečního maratonu neskutečné množství tzv. "FIXS" neboli Facebook pics“, čili fotek, které si potom všichni vystavujeme na Facebooku a tváříme se na nich jako největší pitomci, co se skvěle baví :-)

Ale my se bavili vážně skvěle. Ve 4 hodiny jsme potom nastoupili do taxíku a nechali se postupně rozvézt do různých končin našeho velkoměsta.

Do postele jsem se tedy dostala v 5 hodin ráno, prakticky zcela střízlivá, protože těch pár skleniček šampaňského už bylo dávno z krve vytancováno :-) Zato se o slovo přihlásila kolena. Faktem je, že RNB a hip hop jim zrovna nesvědčí, zvlášť když moje nejoblíbenější písnička Low (Nízko) už předem anoncuje, jakže se na to asi bude tancovat :-)

Další den ráno mě vzbudilo neskutečně kňučení, ale byla jsem příliš ospalá na to, abych dokázala vstát a jít po té feně něco hodit. V 10 jsem se tedy rozhodla, že spánku už bylo dosti a bylo na čase. V 11 hodin totiž práh našeho domu překročil muž vyzbrojený zvláštním kanystrem.

Postřik proti blechám.

Neptejte se mě na to, jakejm blechám. Jsou to blechy psí, ty na člověka nejdou :-) Akorát, že australský blechy psí na člověka jdou :-)

Zkrátka mi Jim s Cate oznámili, že jejich psi mají strašně blech a že už jim i lezou do domu, že jim skáčou všude, dokonce je prý mají i v posteli.

To mě zaujalo z lingvistického hlediska, proto jsem se jala zkoumat, jestli se v angličtině taky přeje „Dobrou noc a ať tě blechy štípou celou noc“. A přeje! Akorát v jiném znění…

Oni říkají: „Good night, sleep tight and don’t let the bed bugs bite.“ Takže zatímco my si u nás přejeme to štípání, oni naopak říkají: „Dobrou noc, pevný spánek a nenech blechy, aby tě kousali.“ :-)

Takže přišel tenhle pán s deratizačním zařízením a jal se stříkat prostory celého domu, což mě přinutilo si vykydat pokoj, nashromážděné tiskoviny vyhodit do recyklačního kontajneru a vůbec. Potom jsem si odskočila do posilky, kde jsem si hezky početla ve svém čínském románu, a pustila se do přípravy pozdního oběda.

A protože vím, že někteří „konkurenční bloggeři“ pravidelně zveřejňují také recepty pro potěchu svého čtenářstva, rozhodla jsem se konečně, že k tomuto kroku přistoupím též!

Tak tedy, pište si:

Budete potřebovat jeden středně zralý a středně velký ananas, jeden středně velký a středně zralý cukrový meloun a tři až čtyři středně velká a hodně zralá kiwi.

V mém případě tento recept vznikl náhodným algoritmem „co lednička dala“, ale ve vašem případě prosím, abyste můj ojedinělý výrobní postup dodrželi…

Tak tedy všechny ingredience oloupeme, slupky dáme králíkovi a obsah vnitřní dužniny nakrájíme na kostičky. Zkoušela jsem krájet i na drobné nudličky, ale není to ono, takže vás nabádám, abyste i vy krájeli kostičky, hrana strany a = 1 cm :-))

Ať už jsou však vaše porcovací schopnosti jakékoliv, můžete si být jisti, že výsledek bude prostě famózní! Absolutely deliceus! Meloun je takový správně jemný, kiwi naopak sladko-kyselé a ananas tomu všemu dodá šťávu :-) Takže jsem se zase po nějaké době fantasticky najedla a chystala se na večerní směnu do práce. Jenže ve chvíli, kdy jsem po sobě myla nádobí, upoutala mou pozornost zvláštní nádoba na parapetu u okna. V asi 15 cm vysoké průhledné plastové sklenici byla voda. A ve stěnách té sklenice byla na několika místech jakási lupa, což jsem vůbec nepochopila. Najednou se přiřítila Delice, jestli chci vidět její mořské opičky.

Po dvou měsících v této rodině už jsem docela zvyklá na různé úlety, jako např. před úřady zatajovaný králík nebo chov krys coby domácích mazlíčků, ale mořské opičky byly přece jenom jiný kalibr :-) Tak jsem jí řekla, že „sea monkeys“ jsem zatím opravdu neviděla. Na to mi Delice vysvětlila, že to jsou její noví domácí mazlíčkové a že je má právě v té zvláštní sklenici. Což neměla říkat, protože já jsem sklenici opět vzala do ruky a ve snaze aspoň pomocí těch lup na několika místech jsem se jala zkoumat obsah sklenice. Marně jsem doufala, že uvidím miniaturní tělíčka s panožkami, něco jako mořský plankton. Jak tak koukám, tak jsem si neuvědomila, že sklenici nakláním… a šup, víčko spadlo a voda s opičkami byla vylitá ve dřezu!! Sakraaaa! Pomooooc!

Celá rodina na mě koukala jako na nemehlo a padlo i několik vtipů o necitlivých českých vražedkyních nebohých opiček. Já jsem totiž nechala zahynout malá miminka, která byla jen několik dní stará! Co jsem to za netvora. Vlastně spíš za netvůrkyni :-)

Jinak co se týče uplynulého týdne po stránce studijní, tak to hodnotím nesmírně pozitivně, svou slovní zásobu jsem opět obohatila o velikánské množství slovíček a slovních spojení, gramatika se mi plete, jak nejvíc může, ale jinak si nestěžuju :-) Na hodinách ve škole byla sranda a byla jsem navíc moc moc potěšená ohlasy na mou páteční prezentaci. Trochu jsem recyklovala svou prezentaci pro předmět „Producing culture“ na téma „Panelový dům a jeho vztah k ideologii“ :-)) Tentokrát jsem přidala trochu obrázků a ubrala trochu té ideologie, aby to bylo téma stravitelné i pro zatím Foucaltem nepolíbené :-))

Udělala jsem z toho takový trochu „šau“, jak říká Ondřej Soukup, ale myslím, že se to vyplatilo a že už Švýcaři, ozzie paní učitelka a Švéd Simon budou vědět, kam se po návštěvě Pražského hradu a Karlova mostu v Praze vypravit. Přece na Jižák :-)))

Tolik tedy něco málo o uplynulých dnech, děkuji vám za vytrvalost, že jste dočetli až sem, a doufám, že se nezlobíte kvůli proluce. I am trying to do my best :-)

Mějte se všichni, jak nejlíp to půjde. Já jdu na kutě, kde usnu jak v pelíšku stočené kotě :-)

Zdraví Váš Ewík