Z courthousu do Courthousu

Aneb správně čtete. Jednou s malým a jednou s velkým.

Nejdřív jsme totiž ve čtvrtek dopoledne navštívili ten s malým C – neboli místní soud v Cairns. No a odtud jsem se pak přesunula jen několik desítek metrů ke mě do práce – tedy do Courthousu s C velkým, na znamení názvu restauračního zařízení a baru sídlícího v bývalém objektu spojeného s mocí soudní :-)

A řeknu vám, dopoledne strávené u soudu bylo velmi zajímavé. Nejdřív jsme se vtipně ve dvojicích alá mateřská škola přesunuli k inkriminované budově, která – jak geniálně vymyšlené – sídlí hned vedle budovy policejní. Takže milé delikventy přímo v klepetech odvedou ke kolegům ob barák :-))

Což o to, stavení to bylo pěkné, moderně vybavené, milovníci historických sídel by však byli dozajista zklamáni :-)
Ne tak naše CPE třída. My jsme spořádaně prošli všemi kontrolami a bezpečnostními rámy a vyjeli jsme výtahem do patra nejvyššího, kde právě zasedal soud obdobný našemu krajskému soudu. Dle instrukcí jsme zhruba v 10:10 – každý s úklonem hlavy – vstupovali po jednom do soudní síně a usadili jsme se na sedačky vyhrazené veřejnosti. Sotva jsme dosedli, uvědomili jsme si, že TADY něco nehraje. V místnosti seděla jen paní soudkyně, která k nám sama vstřícně došla a omluvila se, že „už pro dnešek bohužel skončili, ale že si máme zajet o patro níž, kde by právě měly probíhat nějaké zajímavé procesy.“
Tak jsme se zase nahňácali do výtahu a sjeli do patra 4., v němž sídlila obdoba našeho soudu okresního.
Vyhledali jsme patřičnou soudní síň a opět jsme s napětím a úklonem hlavy vstupovali po jednom do místnosti. Tam už to vypadalo opravdu jako v americkém seriálu, soudce na svém místě a před ním po pravé i po levé straně dvě pánové na střídačku přednášeli nějakou řeč.
Jaké však bylo naše překvapení, když asi po 2 minutách oba dva pánové soudci poděkovali za to, že je vyslechl, a začali se pakovat.
Když na jejich místo nikdo další nepřišel, tak jsme se po sobě začali dívat a chechtat se. Podruhé v jednom dni jsme přišli s křížkem po funuse :-) Naštěstí ale naši netradiční skupinu ještě před odchodem zbystřil samotný soudce. A hned se vydal naším směrem. Opět se omluvil, že to „dnes šlo všechno nějak moc rychle“, zeptal se, odkud jsme a co studujeme. A jelikož byl poněkud na rozpacích z toho, že jsme ani podruhé nepochodili a žádné soudní stání neviděli, nabídl se, že nám aspoň vysvětlí, jak funguje australský soudní systém.
Takže zcela neplánovaně jsme si udělali exkurzi se samotným soudcem, který nám velmi ochotně vše vysvětloval.
Co mě zaujalo, je např. to, že v Austrálii mluví za žalované nebo žalující během soudního stání tzv. barrister, což je, nebo aspoň by měl být, nesmírně zdatný řečník, který ale neplní zdaleka tytéž funkce, co např. obhájce nebo žalobce český. Naopak barrister, protože vládne svým hbitým jazykem, dostává už zpracované podklady k případu od svých kolegů a kolikrát prý třeba klienty poprvé vidí až 5 minut před začátkem stání…
(doufám, že jsem to moc nepokopala, třeba jsem mu blbě rozuměla – případně prosím paní Mgr. Huškovou/Špačkovou o doplnění či opravu :-))

Po ukončení exkurze jsme se přesunuli konečně do přízemí, kde sídlil soud nejnižší instance – Cairnský městský soud. A tam to byla paráda!
Potřetí jsme toho dne s úklonem hlavy vstoupili do soudní síně, kde už to jelo jako na drátkách! Paní soudkyně měla na každého obviněného tak 5 minut maximálně!

Začátek byl hodně zajímavý, protože na kraji soudní síně seděla oddělená bezpečnostní stěnou žena umístěná do vazby, kterou právě soud projednával. Byla to žena aboriginského původu, která už měla několik zápisů v trestním rejstříku, řešila problémy s alkoholismem, neplatila nájem, nestarala se o děti, působila výtržnosti atd.
Její obhájce byl ale poměrně zdatný a dokázal ji dostat ven na kauci. Bylo nám té paní fakt líto, seděla tam u stěny jako hromádka neštěstí, ale faktem je, že podobných případům vidím každý den cestou do práce a z práce hned několik, a ať se snažím obhajovat Aborigince seč mi síly stačí, tak s alkoholismem a výtržnictvím fakt řada z nich problémy má…

Pak následovala session případů „řízení pod vlivem alkoholu, bez řidičského oprávnění, řízení nepojištěného a neregistrovaného auta atd.“ Paní soudkyně se s tím fakt nepárala. Vyslechla si zástupce policie, který přečetl protokol o přestupku, pak něco prohodil obhájce a soudkyně řekla: „Pane/paní XX. Bez v potaz, že jste se dobrovolně přiznal ke všem činům. Bez v potaz vaši těžkou finanční situaci. Beru v potaz, že jste měl zatím čistý trestní rejstřík. Beru v potaz… např. že jste oslavoval narození syna. Uděluji vám pokutu tolik a tolik dolarů.“ Buch.
Další.

Nikdo se s ničím necrcal. Nejvtipnější bylo, když začali k soudu chodit lidi, co si nebrali obhájce a rozhodli se objahovat se sami. Bylo to jako nebe a dudy. Vůbec nevěděli, co mají říkat, tak tam něco blekotali, někteří z nich odpovídali maximálně „ano, ne, nevím“.

Takže celkově hodnotím návštěvu soudu v Cairns jako nesmírně zajímavý zážitek…

A dá se říct, že jako zajímavý zážitek můžu ohodnotit i moji novou práci v restauraci v Courthousu. Tenhle týden už jsem si odpracovala tři večerní směny, přičemž ta pondělní byla OK, ale ve středu a ve čtvrtek jsem myslela, že se zblázním. Měli jsme nabito, special slevové akce 2 za cenu 1, ale jeli jsme celý večer ve dvou lidech, jen já a Korejec Ho, třetí slečna dala neplánovaně výpověď. A já jsem ještě tak nezkušený a neohrabaný kuře, že chudáka Ho úplně lituju….
No lituju samozřejmě i sebe, že už nemůžu dělat v baru, kde je pohoda, klid a klimatizace, ale beru to prostě tak, že si nemůžu vybírat, když mám omezený počet hodin, a musím prostě brát to, co je.

Ale práce v restauraci je teda totálně jiná než za barem. Docela mi vadí ten pocit zodpovědnosti, protože vím, že když něco pokazím, tak jednak to bude stát hodně peněz a času, ale hlavně úsilí šéfkuchaře. Kdežto když něco pokazím za barem, tak je to easy opravit a vystačím si sama…

Já vám nevím, čím to je, ale kdykoliv jsem někde na novém místě a začínám s novou prací, tak mám pocit, že to můj mozek všechno nedokáže vstřebat. Některé mozkové spoje zřejmě v běžném životě nepoužívám, a tak zakrněly. A obnovit je sakra bolí!!

Zatím mám všude lístečky, abych nezapomínala na příbory, na předkrmy, na tohle a onohle… Samozřejmě mám taky dost vítr ze šéfkuchaře. Ten náš se jmenuje Troy a mimo kuchyň je to strašně hodnej kluk, co chodí po práci na pivo na bar. Ale v kuchyni je to fakt drsnej šéf, kterej nesnáší chyby. A Ewík jich bohužel dělá pořád víc, než by měl. Občas na mě docela ostře houkne, zanadává, vesměs se ale snaží na mě moc nekřičet :-) A nehází po mě vidličky jako můj šéfkuchař v Newbury Manor Hotelu v Anglii :-))
I kvůli tomu mě moc mile překvapilo, s čím přišel Troy ve čtvrtek. Normálně mi napsal fiktivní objednávku, strašně dlouhou! A celý to se mnou projel, od zadávání do počítače a kasy, přes to, jak si mám odnešená jídla označovat a tak.

Ono je to hlavně o komunikaci, což uznávám, jenomže pokládejte svoje nemožné otázky někomu, kdo je maximálně vytížen a nervózní, protože má asi 42 objednávek, který všechny musí v nejkratší možné době vyřídit… Takže já se na šéfa nezlobím, že je nervózní, pač vím, že bych z takovýho trdla, jako jsem já, byla nervák taky :-)

Ale snad se brzo zaučím… Nic jiného mi nezbude. Navíc co? Chybama se člověk učí!
Takže třeba já už si od teď budu dávat navždy enormní pozor na to, co za čísla ťukám do takové té mašinky na placení kartou. Včera se mi totiž podařila báječná věc. Jednomu nebožákovi jsem z účtu strhla místo 32 dolarů 92 dolarů. Prostě jsem se umáčkla a průšvih byl na světě. Ono stornovat takovou transakci není zkrátka easy.

Nikdo mi za to sice hlavu neutrh, ale fakt si musím dávat bacha. Být u toho Marry, tak už jsem taky možná byla v tuhletu chvíli na dlažbě, že…

No nic, popojedem :-)

Jsem moc ráda, že se nám zase trochu rozjely komentáře. Není nic radostnějšího, než při kontrole blogu zjistit, že přibyly zase tři nové :-))

Co se týče těch povzdechů, nad mým studijním úsilím, tak vás musím vyvést z omylu, že bych se učila něco, co nikdy nebudu potřebovat, tak takhle bych to teda nehrotila :-) Ono se samozřejmě stane, že při pobírání toho kterého tématu narazíme na nějakou vychytávku, jako jsme si třeba řekli spoustu slovíček, kterými se popisují různé typy smíchu nebo chůze, ale podle mě to prostě patří do obohacování slovní zásoby. Samozřejmě, že už to jsou dosti detaily, ale tak člověk nikdy neví, kdy koho ohromí tím, že rozezná šklebení se od chichotání se… A kulhání od dupotu jako slon… V češtině to je taky důležité, tak proč to neznat i anglicky. Většinu věcí, které děláme, jsou náhodou zcela podstatné a podle mě by je měli ovládat všichni, kdo o sobě kdy prohlásí, že „umí anglicky“. Děláme různá frázová slovesa, která mě neskutečně štvou, protože se pletou až hrůza a přibývají rychlostí, kterou se množí bakterie pod mikroskopem, ale nedá se nic dělat. Právě frázová slovesa odhalí toho, kdo umí :-)
Ale samozřejmě neděláme jen tohle. Hodně se učíme vazby, aby člověk nemluvil jako „hotentót“, ale mohl svou řeč ozvláštnit tu kterým přirovnáním. Stejně jako mám ráda pestrost v češtině a bohatou slovní zásobu, tak totéž je prostě pěkné umět i anglicky. Ale to než budu ovládat, tak uplyne ještě hodně vody a já budu muset přelouskat hodně knížek…

A co se týče té nepoužitelnosti… Já samozřejmě uznávám, že vám rodilý mluvčí porozumí, když namícháte sloveso na jinou předložku nebo k němu místo infinitivu přilepíte gerundium s -ing. Jasně, v češtině taky pochopíte, když na vás někdo promluví s tím, že trochu něco přeskupí nebo pozmění. Ale já tak mluvit nechci!
Pro nás je jasné, že jdeme „vysypat koš“ a ne „sypat se s košem“. Nevím, jak bych to jinak ještě vysvětlila. Třeba říkáme: „Mám krizi.“ Cizinec, který tuhle vazbu nezná, tak by to taky mohl přeložit jako: „Vlastním krizi.“ A v podstatě by to měl správně, jenom nám by to přišlo úplně na hlavu. Tak právě to se snažím naučit, abych pojila správné věci k sobě :-)
Hodně si rozšiřujeme slovní zásobu, učíme se vazby, synonyma, na to je v té zkoušce řada záludných cvičení, takže rozhodně mám co dělat. Ale baví mě to, primárně taky kvůli tomu, že mi to nejde :-)
Třeba dneska. V pátek obvykle děláme revizi látky probrané za tenhle týden a děláme další testové otázky. Nevím, jestli jsem dneska „vlastnila nějakou krizi“, každopádně jsme dělali dva testy na „Use of English“ a já měla oba tak blbě, že mi ze sebe bylo blbě… :-) Místy jsem měla třeba správně jen 2 otázky z 10… Bída, bída, bída!

I proto mi chuť i náladu z testu spravilo páteční odpolední BBQ ve škole. Po vyučování se sešli skoro všichni studenti a učitelé na terase a začali se grilovat párky za dolar a prodávat pivo. Bylo to bezva, hlavně proto, že se kolem našeho stolu začali postupně rojit učitelé, až si k němu všichni postupně přisedli, že ho přeměnili na stůl učitelský :-) Tak jsem se nimi pustila do družného hovoru a bylo to velmi obohacující. Zjistila jsem, že jsou všichni dost nešťastní z toho, jak moc Švýcarů studuje na naší škole, protože pak se jaksi vytrácí ta pestrost kultur, kterou tady v Austrálii všichni mají tak rádi. A taky mi z toho vyplynulo, jak jsou z té práce učitelé docela vyčerpaní. Čemuž dobře rozumím, protože na hodinách denně musí studentům věnovat strašnou spoustu energie. A z některých lidí, co u nás učí, ta energie přímo sálá, takže já jako student ji do sebe nasávám, nasávám… a nebohý učitel je v pátek úplně vysátý :-) Třeba jeden z nich – Jason, který učí jiný Cambridgský kurz FCE, se mi přiznal, že od pátečního večera do neděle skoro nemluví, protože přes týden ve škole toho nakecá tolik, že už prostě nemá sílu. Má akorát svýho psa a tak si tak spolu celý víkend mlčí a užívají si to :-))

A ticha si jdu užívat právě teď i já. Spánek volá. Zítra mám ranní směnu v baru, tak bych nerada zaspala jako onehdy do školy :-))

Přeji vám všem krásný víkend, pokud možno s nějakým tím záchvěvem babího léta :-)

Od Ozzíků zdraví váš Ewík