Dvanáct tisíc milimetrů pod mořem

V životě prakticky pětadvacetiletého člověka je 20 let hodně velká část, ne-li věčnost :-) Dá-li se to tedy tak vystihnout, pak jsem na svůj první ponor do hlubin moří čekala „skoro celou věčnost“ :-)

Potápěčkou jsem vlastně chtěla být od mala. Teda buď potápěčkou, nebo hlasatelkou, nejlépe případně obojím najednou :-) Už kvůli tomu, že jsem značnou část dětství strávila ve vodě, částečně pak proto, že jsem fascinovaně koukala doma do našeho akvárka a představovala si, jaké by to asi bylo být na chvíli mořskou pannou :-)

I proto jsem během svého pobytu „hlavou dolů“ nemohla potápění na Velkém bariérovém útesu vynechat.
A včera jsem konečně na vlastní kůži zažila, jaké to. Byly to dvě senzační skorohodiny pod hladinou a myslím, že to jednoznačně můžeme považovat za jeden z vrcholů mého pobytu u protinožců.

Vyrazily jsme ráno krátce po 9. hodině z mariny v Cairns, hezky jsme se usadily na horní palubě a vychutnávaly si svěží mořský vzduch. Píšu to s Y, protože jsme jely ve třech – já a mé dvě švýcarské kamarády Inglina a Noelie.

Oběma jsem doporučila, aby před cestou nezapomněly spolknout prášek proti mořské nemoci, neb minulý týden se to několika lidem hrubě nevyplatilo a místo čučením na rybičky strávili svůj pobyt čučením do záchodové mísy :-) Já jsem měla své osvědčené tabletky, které mi zbyly ještě z plachtění kolem Whitsunday Islands a které mě vždy od nástrah nevolnosti uchránily.

Ne však tentokrát.

Po chvilce slunění se na terase jsme byli my všichni, kdož jsme si ten den zaplatili zkušební ponor, vyzváni, abychom se shromáždili v kajutě, kde mělo proběhnout asi půlhodinové školení. Bylo nás celkem osm a Japonec Kim nás velmi vtipně provedl jednoduchými zásadami pro potápění, tedy jak vyrovnávat tlak atd.

Když jsme se dostali k dýchacímu přístroji, tak jsem pocítila první příznaky nevolnosti. Nevadí, říkala jsem si, zapiješ si pro jistotu ještě další prášek, ono to přejde.

Nepřešlo. Snažila jsem se hodně pít vodu, ale za několik málo minut si tělo řeklo samo a já utíkala s pytlíkem ven.

Přátelé, toto se opakovalo ještě 4x.
Měla jsem pocit, že jsem vyzvracela všechno jídlo za celý týden, vůbec nechápu, kde se to tam všechno vzalo :-)

No a jak jsem po čtvrté dozvracela, tak asi za 5 minut potom už jsem byla navlečená v neoprenu a čekala, co to se mnou udělá pod vodou :-) Docela rychlovka :-)

Pardon za ty fotky, ačkoliv jsem se to snažila převrátit o 90 stupňů a na počítači už to funguje normálně, sem to převráceně nakopírovat nešlo, hrála jsem si s tím asi hodinu a prostě to nejde, tak lepší tohle než nic že :-))

Připnuli nám na záda kyslíkovou láhev a v poměru tři holky : jeden japonský instruktor Ray jsme hupsli do vody. Byla parádně teplá, jak už to tak v tropických vodách bývá :-)

Nejdřív jsme musely Rayovi ukázat, jestli si pamatujeme všechny věci ze školení, jako jak si vyndat a zase nandat pod vodou kyslík, jak se pod vodou zbavit vody, která natekla do masky atd.

Strašně se mi líbí, jak se pod vodou komunikuje. Ty posunky a značky, to všechno nemělo chybu :-) Je to hrozně fajn a nemohla jsem se dočkat sestupu. Ten jsme uskutečnili pomocí lan. Šli jsme na to fakt pomalu a já každých pár desítek centimetrů profukovala uši, abych si vyrovnala tlak. Šlo to kupodivu všechno nesmírně dobře a docela i rychle… Necítila jsem žádnou bolest ani nepříjemný pocity…

A pak… najednou jsme byli všichni čtyři dole a já se poprvé dotkla mořského dna...

Jelikož nám byl v patách i fotograf, tak to máte částečně i zadokumentované… Ale fakt se omlouvám, že se na to musíte dívat ze strany :-)

Kolem nás byly desítky rybek a hlavně si to k nám namířila jedna z největších – oooobrovský mega Napoleon. To je metr a půl jako nic… Byl ale nesmírně friendly a nechal se od všech pohladit :-))

A potom už jsme se vydali na průzkum podvodního světa. Já jsem byla samozřejmě úplně u vytržení ze všeho, hlavně když jsem se podívala nahoru a viděla tu obrovskou masu vody nad sebou, tak mě úplně vždycky zamrazilo…

Ale bylo to NAPROSTO SENZAČNÍ. A ačkoliv je šnorchlování taky super, tak s potápěním se to nedá vůbec srovnat. Člověk se může ke všemu přiblížit a prohlížet si věci, jak dlouho chce…

Náš instruktor nám během celého ponoru ukazoval různé věci, takže jsme si pochovaly mořský okurek, viděly jsme vodního hada, strašně moc Nemíků, dokonce jsme si z druhé strany mohly sáhnout na sasanku!
A rybičky máte na dosah ruky!

Taky jsme byly těsně u rejnoka, který byl dokonale maskovaný v písku, pak se zvednul, kousek popojel a zase se zapískoval :-)

První ponor trval asi 45 minut, a tak bylo pomalu na čase se vynořit. Bylo to pomalinku, ale už nebylo potřeba si provzdušňovat uši kvůli tlaku.

Nahoře jsme si ještě chvíli zašnorchlovaly, ale já už jsem se v duchu stejně těšila zase tam dolů…

Pak jsme zdlábly oběd a přesunuly se na druhou lokalitu. Norman Reef.

To už jsme věděly, co a jak, takže jsme ani nemusely trénovat jako na začátku a šly jsme rovnou pod hladinu. Byla to opět největší paráda. Lokalita byla tentokrát úplně jiná – dost velká hloubka a kolem byly úplně jiné korály – vypadaly trochu jako jelení paroží :-)

Škoda, že jsem neměla foťák. Já jsem se bála, že tam dole nebude nic vidět kvůli horšímu světlu, ale opak byl pravdou. I v 10 metrech je normálně perfektně vidět. My jsme navíc měly štěstí na počasí, takže sluneční paprsky tomu všemu ještě dodaly na efektu.

Náš instruktor Ray s sebou měl tabulku na psaní, takže nám popisoval, co všechno vidíme. Taky jsem zjistila, že korály jsou kurňa ostrý a fakt je radno si na to dávat bacha :-)

Rybky si nás vždycky připlavaly okouknout, co to tam mají za vetřelce. Já jsem pořád vyrovnávala tlak a hrozně mě bavilo plavat hloubš a hloubš…
Ptala jsem se našeho průvodce, jak hluboko jsme byly, a prý asi 12 metrů… Paráda.

Fakt jsem si připadala jak u vytržení, že si člověk dokázal pro své potřeby vytvořit zařízení, které mu umožňuje se pohybovat v pro něho nepřirozeném prostředí…

A tak jsme pořád plavaly, koukaly jsme, jestli neuvidíme vodní želvu, ale neviděly.

Nevadí. Každopádně jsem se rozhodla, že si udělám potápěčskou zkoušku a zase někam vyrazím, protože podvodní svět mě naprosto uchvátil a klidně bych tam vydržela trávit hodiny a hodiny…

My jsme se asi po 40 minutách opět vynořily a rozvalily se na horní palubě, kde jsme prospaly celou cestu až do přístavu v Cairns :-)

Tam jsme se rozdělily, já jsem frčela domů na kole pro jídlo a hlavně pod sprchu, protože být ještě pár hodin takhle nasolená, tak je ze mě slaneček :-)

Doma jsem popadla housky, salát, špízy atd. a jela jsem zpátky k laguně, kde jsme v 6 hodin měli naplánované naše třídní BBQ. A bylo to fakt super. Sešli jsme se tam skoro všichni, naše učitelka Dee přivedla i syna s manželem, no a slovo dalo slovo a domluvila jsem se na vyhlídkovém letu nad Velkým bariérovým útesem!

Ještě nevím, ale možná by se z toho dala pořídit i nějaká hezká reportáž, tak uvidíme :-)

Hlavní hvězdou BBQ byla pochopitelně pětiletá dcera naší lektorky Gabrielle. Jmenuje se Rosalia a je fakt sladká :-)

Takže to by tak zhruba v kostce byla moje včerejší sobota, zcela oproštěná od pracovních či jiných povinností :-)

Dneska už mi to ale zase začalo, domácí úkoly, maily a za chvilku mi začíná večeřová směna v Courthousu…

Uvidíme, jak to budu mít zítra s prací, ale když mi zbude chvilka, tak vám dám na Rajče všechny fotky ze sobotní výpravy k útesům a z BBQ.

Tak se mějte pěkně, a budete-li mít příležitost si taky zkusit potápění, tak radím: neváhejte. Fakt to stojí za to…

Zdraví Ewík