Jako hromádka neštěstí...

Tak asi zhruba tak jsem se cítila posledních pár dní. Nevěda kudy kam a vlastně ani z čeho ven :-) Popravdě řečeno na mě padla taková trochu chandra, rozhodně bych neoperovala se slovem deprese, ale prostě taková menší „depka“ by to bejt docela klidně mohla :-)

Ještě štěstí, že jsem se do psaní blogu nepustila hned po konci dnešního vyučování. To byste tu totiž četly zpověď opravdu mizerně se cítící osoby.
Naštěstí jsem se během posledních pár hodin trochu „zkonsolidovala“ a přestala se užírat :-) Taky by mohlo bejt hůř, že jo :-)

Ve skutečnosti mě nikdo nemlátí, ani jinak neubližuje, jen jsem prostě byla pod trochu větším tlakem posledních pár dní… A asi mi to začalo lízt na mozek :-)

Tak si to vezměte sami. Budíček buď v 6:00 nebo 6:30, záleží, jestli jsem večer před tím stihla všechny domácí úkoly. Potom ranní kolečko, sprcha, snídaně, připravit si sváču a oběd, letmo mrknout na net, jestli na blogu nepřibyly komentáře, očernit si řasy a už je skoro osm, vyčistit chrup, nasednout na kolo a šup do školy (pokud zrovna leje jako z konve tak jako v pondělí, úterý a ve středu, přidejte ještě navíc 10 minut na nasoukání se do pláštěnky, obalení zadních partií igeliťákem a ve škole převlečení do suchého). Pak si odsedět sedm hodin ve škole, kde si člověk snaží roztáhnout mozek a přemýšlí, jak to, že začal dělat chyby v základních věcech, které se kdysi dávno učil v 7. třídě :-) Během pauzy na oběd trocha rozptýlení – čtením! Akorát jsem nesáhla po zrovna optimistické literatuře :-) Kniha „The Lost Boy“ je sice na čtení super, ale téma je teda brutální – zpověď kluka, který si prožil něco podobného, co kluci Ondřej a Jakub z Kuřimi. Jeho matka ho neskutečně týrala, je hrozný to číst a představovat si to, soud potom Davida matce odebral, ale ona to nenechala jen tak, dělala mu ze života peklo dál, třeba dneska se ho pokoušela u soudu zbavit svéprávnosti a žádala, aby ho zavřeli do blázince… Fakt dobrá knížka do nepohody :-) V 15:30 přesun ze školních škamen do posilovny, trochu si protáhnout tělo, v 17:00 sprcha a přesun do Courthousu, kde mi celý tenhle týden v 17:30 začíná moje „večeřová směna“ v restauraci. V rozpisu sice stojí 5:30 – 9:00, ale s tím se rozhodně počítat nedá, např. v úterý jsem končila v 10:30. Pak než se vykopu, dojedu domů, cestou pěkně zmoknu, tak je 11 a jsme tam, kde jsme… Mrknu na blog a na Facebook a pustím se do psaní domácích úkolů. Pak už jen vyndat čočku z oka a padnout do peřin… Akorát nemůžu nikdy ráno pochopit, jak to, že ten budík už zase zvoní, vždyť jsem si sotva lehla :-))

Jinak se teda musím přiznat, že největší podíl na mé chmurné náladě měla pochopitelně práce v restauraci. Hlavně v úterý a ve středu to byla fakt hrůza. Zatímco správně by nás mělo být na place tak minimálně 3, optimálně 4 a více, tak jsem byla v rozvrhu na tenhle týden skoro pořád jen já sama. Takže jsem se dost děsila toho, co nastane. A děsila jsem se oprávněně. Nastal šílený chaos, protože třeba ve středu přišlo tak zhruba 2x – 3x tolik lidí, co chodí obvykle. A v jedné osobě bych to fakt neutáhla. Takže nakonec nás tam lítalo sedm, prostě kdo měl ruce a nohy, tak byl povolán do boje jako vojáci v záloze do války :-) Jen co jsem se minulý týden zaučila, tak jsem se najednou dostala do pozice nejzkušenější osoby, což znamená, že jsem trávila skoro všechen čas u hlavní kasy, kde jsem házela objednávky do počítače. Ono vám to asi nepřijde, ale mozek mi šrotoval jako blázen a jel na plné obrátky. Vím, že nesmím udělat žádnou chybu a na nic zapomenout, všechno správně spočítat, aby nám pak nechyběly v kase peníze. Ten pocit zodpovědnosti mě fakt deptal. Navíc byla u kasy neustále strašná fronta, došly nám příbory, lidi museli nakonec na jídlo čekat přes hodinu, až nakonec šéfkuchař prohlásil „No more orders (tedy žádné další objednávky). Nestíhám!“

Smutně se mi občas zatoulal pohled na „můj bar“, kde si holky kolegyně užívaly středeční večer (ani ne moc busy, ani ne moc „není do čeho píchnout“, středa je zkrátka tak akorát :-), zatímco jsem já musela čelit šíleným náporům hladových krků, nervóznímu Marrymu, který to tam jako velký boss všechno kontroloval, a vystresovanému šéfkuchaři, který je sice jinak fajn chlapík, ale jak něco není po jeho, tak je zle…

Takže si asi umíte představit, že mi zrovna do smíchu nebylo a nepřidalo mi ani to, že se mě ostatní chodili ptát, co se stalo s tím „věčně usměvavým Ewíkem“… Sakra lidi, copak to nedokážete pochopit, že občas to prostě nejde? Jak můžu rozdávat úsměvy na všechny strany, když nevím, kde mi hlava stojí, v kuchyni je vedro, že mi tečou čůrky potu po zádech, došel papír v tiskárně účtenek a ta kasa je dneska tak zasekaná, že trvá celou věčnost, než se podaří dostat objednávku skrz… A ještě navíc zapomínám psát čísla stolů a pak v tom nemám mít guláš, kdo si co objednal!

Prostě jsem měla pár těžkých pracovních momentů, dneska ráno to tak nějak vyvrcholilo, že jsem dokonce zvažovala, že skončím, protože tohle je fakt na hlavu…
Ale dneska to bylo zase o trochu lepší, Marry byl naštěstí někde mimo a kolegyně, která připravuje podklady pro rozvrh na příští týden mi slíbila, že mi zase dá nějaké směny v baru…. Ale jako jestli fakt budu nucená dělat jenom v restauraci, tak to vidím na to, že fakt skončím předčasně…

Dneska bylo nejvtipnější to, že jsem tam byla jediná, kdo prakticky trochu věděl, co dělat. Měla jsem tam dvě nový holky na zaučení, takže jsem prakticky z minuty na minutu povýšila a byla jsem dneska restaurant supervisor :-) Holky se mě chodily ptát, co mají dělat, a já se jen modlila, abychom to nějak přežily….

Tak důkazem toho, že přežily, může být nejspíš tento zápis :-)

Když jsem potom odcházela a mávala na kolegyni, která měla dnes večer službu za barem, tak mě hrozně překvapilo, že za mnou Samantha přiběhla a sama od sebe mě objala a řekla mi, že jim tam moc chybím, že tam není žádná sranda a že je všechno „disorganised“. Což bylo tak hrozně hezké a nečekané, že mi to fakt udělalo radost a měla jsem hned lepší pocit…

Samantha je fajn holka, začaly jsme v Courthousu za barem ve stejný den a většinu směn jsme zatím měly spolu – obě dvě vždycky bar hrozně pulírujeme a máme rády, když je všechno na svém místě, je to trochu postižení, já vím :-)) Ale je prostě fajn mít takového svého parťáka, na kterého je spolehnutí :-)

No a protože už je moc hodin, tak se jdu skulit na postel a zkusit něco naspat, abych zítra ve škole neseděla a tupě nehleděla do blba :-)

Přeji vám všem i sobě trochu toho optimismu… Budeme ho myslím všichni ještě potřebovat :-)

Zdraví Vás Ewík