„Jen si tak trochu (po)vyskočit…“

řeklo si zřejmě koleno, které už dlouho nebylo venku.

To moje, levé, kterému se na výlet zachtělo v neděli, vlastně nebylo venku hodně hodně dlouho, minimálně od operace v roce 2006. Už už jsem doufala, že se třeba operace stoprocentně podařila aspoň vlevo, když ne vpravo, ale o opaku mě přesvědčil někdo, jehož tvář jsem ani neviděla.

Šla jsem si to takhle v neděli po chodníku směrem k Rusty’s Marketu na svůj pravidelný ovo-zel nákup, když tu prostě někdo z davu lidí směřujícího proti mně, zavadil něčím o mé levé koleno. Nevím, byla-li to nákupní taška plná brambor či banánů, zkrátka ale něčím takovým se tomuto „dobrákovi“ podařilo mé koleno „dislokovat“ z kolenní jamky.
Naštěstí, musím to zaklepat, skrčovací reflex zafungoval i tentokrát, takže nahazovat nebylo potřeba.

Ale netrvalo dlouho a spustila se lavina…

Druhý den v práci, už se pomalu blíží zavíračka, já stojím u místa, kde si přebíráme hotová jídla a shromažďujeme objednávky. Moje kolegyně Angie jde asi 3 metry ode mě po rovné podlaze, v ruce nese několik menu, najednou s sebou sekne, což je doprovázeno šílenou ránou od váhy jejího těla. Několik vteřin poté už se Angie svíjí v bolestech po podlaze.

Ve chvíli, kdy jsem to uviděla, mi bylo úplně jasný, která bije. Vyskočilo jí koleno. Při chůzi po rovině. Hlavně já se fakt strašně lekla, že jí ho budu muset nahazovat zpátky. Naštěstí to nebylo potřeba, ale i tak.

Vždycky se celá osypu, jen na to pomyslím. Je mi z toho fakt šoufl. Bylo to poprvý, co jsem viděla to, co jsem sama zažila x-krát na vlastní kůži. A bylo až neuvěřitelný, jak stejnej to mělo u nás u obou průběh.

V prvních minutách potoky slz, ty se zanedlouho uklidní a člověk se jen třese po tom otřesu, co zažil. Angie se to nestalo poprvé, takže už věděla, že to bylo „knee dislocation“. Aspoň už vím, jak mám své kolenní potíže překládat do angličtiny. Žádné „jump“ nebo podobně :-)

Ale to ještě není všechno. V pondělí po práci přijdu domů, tam u televize leží na sedačce Cate s Jimem, tak jim vypravuju, co se stalo a jak to se mnou otřáslo, když v tom Jim povídá: „Hmmm, to je teda zajímavý, co říkáš. Představ si, že já měl „knee dislocation“ zrovna dneska taky.

Připadala jsem si jak v blbým filmu. Jim zkrátka něco dělal kolem auta a šup, koleno bylo venku. Třetí člověk během dvou dnů…

Je něco zkaženého ve státě queenslandském :-)

No a tohle všechno způsobilo, že se mi zase vrátily moje noční i denní můry, x-krát během dne i noci si musím na koleno sáhnout, jestli drží a pořád si to neustále promítám dokola a dokola a dělám si to tím ještě horší. Já vím, že vám nebudu připadat normální, ale vyhozený koleno je pro mě bolest tak ukrutná, že z toho mám totálně šílenej strach.

Pochopitelně vím, že na naší Zemi nejsem jediná, koho něco bolí.
Třeba moje paní domácí Cate je teď v 7. týdnu těhotenství a bolí jí momentálně úplně všechno. Spí nějakých 12 hodin denně, a když nespí, tak zvrací :-)
Člověk, aby si pomalu na „onu místnost“ dával rezervační cedulky! :-)
Cate teď taky kupodivu nesnáší Jima, svého manželka :-). Jakékoliv pokusy o to Cate poradit končí pravidelně vztyčeným prostředníčkem.

Jime, seš jednička! :-)))

Co se týče mé osoby, tak je poměrně vše při starém, stále dodržuju své obvyklé kolečko: z postele pod sprchu, pak do školy, odkroutit si dopolední i odpolední vyučování, posilovna, v 5 hodin odjezd do Courthousu, kde mi od 5:15 nastává prostírací směna a roznášková služba v jednom , konec v práci výhledově mezi 9:30 a 10:00 PM.Rychlý přejezd nočním Cairns, zkusit vyluštit zadání několika domácích úkolů a je pomalu čas to zapíchnout….

Třeba jako dneska :-) Nemůžu se dočkat, až si vyndám kontaktní čočku a zhasnu malou lampičku :-)

Ale věřím, že se na mě nebudete zlobit, protože jsem vážně unavená :-)

Mějte se pěkně a příště se pokusím z toho trochu vyloučit své osobní problémy a věnovat se věcem, kvůli kterým lidé čtou cestovatelské blogy :-)

Hezký konec října všem! Zdraví Ewík