Já, celebrita

Ne, nemusíte mít strach, že by vám Ewík nastydnul a chytil ošklivou nemoc jménem celebritida, kdy vám místo horečky stoupá do hlavy sláva a člověku snadno v krvi naměří pár promile :-)

To jen… z dalších dvou variant možných titulků dnešního příspěvku zkrátka tenhle vyšel vítězně.
Nebo vy byste snad raději volili byste některý z těchto titulků?

Já, odborářka

Já, morče

Asi sami uznáte, že „Já, celebrita“ zní prostě nejlíp :-)
Právě jsem totiž přišla z práce, kde to dnes bylo obzvláště zajímavé.
Hned u vchodu (vedle hracích automatů) mě odchytila asi 50letá paní. Strkala mi do ruky svou vizitku a tvrdila, že je z „organizace hájící zájmy dělníků“. Z toho jsem usoudila, že to bude asi předsedkyně místní odborářské organizace. A protože i já jsem teď vlastně dělník, resp. teda dělnice, je logické, že jsem se ocitla v jejich hledáčku :-)

Paní přišla verbovat nové duše a já jsem se jí z nějaké příčiny zalíbila. Začala se mě vyptávat, jak jsem s prací v klubu spokojená a kdesi cosi, a nakonec jsme skončily u toho, že jsem jí musela vysvětlovat, co to bylo ROH a že u nás v Evropě jsou odboráři „velcí páni“ :-) Teda pokud je u kormidla zrovna sociálnědemokratická vláda, of course :-))

Ovšem ač se paní snažila a slibovala hory doly, Ewík odolal a NEPODEPSAL :-)

Domluvily jsme se, že si přečtu materiály, které mi paní odborářka věnovala, a že se za mnou zastaví za 14 dní, protože „si to jistojistě rozmyslím“ :-)

No uvidíme. Já a odborářka, komisch :-)

Proto jsem se radši pustila do práce. Nevím proč, ale chtělo se mi být dneska obzvláště veselá, takže jsem rozdávala úsměvy na všechny strany. Když můj šéf viděl, že jsem dobře naladěná, tak za mnou přišel a přinesl mi několik listů dotazníku.

A pak na mě vybalil zvláštní prosbu. Prý jestli bych nemohla být jeho morčetem.
Cože? Morčetem?

Napadlo mě, že jsem
a) úplně mimo
b) blbě slyším
c) se moje angličtina jednoduše zhoršila natolik, že už nerozumím vůbec ničemu.

Jenomže chyba nebyla ve mně, ale v sémantice! Prostě nastal sémantický šum.
V Austrálii totiž slovo „morče“ používají ve smyslu „pokusný králík“!
(Je vidět, na čem který národ svá léčiva testuje :-)))

Prostě můj šéfík v Musgrave Hill Bowls Clubu dostal z oddělení HR (human resources = lidské zdroje) za úkol provést se všemi zaměstnanci strukturovaný pohovor o jejich práci.
Každý dostaneme dotazník, v němž máme sami ohodnotit svoje schopnosti vykonávat práci v klubu. Náš šéf o nás vyplní úplně stejný dotazník podle toho, jak to vidí on. No a potom se sejdeme, společně se nad tím posadíme, projdeme to a zamyslíme se, co s tím jako dál :-)

No a jelikož Michael nikdy nic podobného nedělal, tak u jeho prvního pohovoru bude právě někdo z personálního oddělení, aby dohlédnul, že ten pohovor probíhá správně. Michael se toho docela bojí, že se před ostatníma ztrapní, takže mě poprosil, jestli bych mu nesimulovala morče alias pokusného králíka právě já, než se pustí do pohovorů se stálými zaměstnanci.

No souhlasila jsem, co mi zbývá, ačkoliv nevím, jak budu schopná na otázky odpovědět.

Ohodnoťte své schopnosti čepovat pivo od 0 do 30. Tak kolik si mám podle vás dát? :-)))

Což o to, čepování je myslím docela obstojné, ale v čem se teda budu muset hodně pokárat, to je telefonování.
Náš telefon v baru, to je totiž pro mě postrach. Jak zazvoní, klidím se a předstírám, že jsem hrozně zaměstnaná odstraněním toho drobného fleku na skleněných dveřích :-)
Ačkoliv jsem nikdy neměla problém s kýmkoliv v angličtině telefonovat a dokonce jsem uvažovala o práci recepční, v klubu mě vždycky smích přejde. Nevím proč, ale náš telefon je prostě zvláštní, a kdokoliv volá, tak huhlá!

Huhlá tak moc, že se většinou jen 3x zeptám: „Promiňte, nerozuměla jsem, můžete to zopakovat?“, a pak raději volím větu: „Moment, já vám někoho zavolám.“
Zkrátka STRAŠNÝ!

Přitom u svého mobilu žádné problémy nepociťuju, třeba mi tenhle týden volala paní z průzkumu trhu a 25 minut jsme se bavily na téma „recyklace odpadků – jejich pro a proti“ :-)

No a jak jsem teda přišla k tomu dnešnímu titulku „Já, celebrita“? Úplně jednoduše. U nás v klubu si pocit takové celebrity vyzkouší prakticky všichni zaměstnanci.
Výhry na automatech se totiž vyplácejí dvěma způsoby. Buď vyhrajete částku do padesáti dolarů, která se na vás vyvalí v dolarových mincích, a pak si připadáte jak po návštěvě v chlívku u „oslíčka otřes se“, nebo máte štěstí a vyhráli jste nad padesát dolarů a to vás potom navštíví buď Ewík nebo někdo další, kdo má zrovna na starost vyplácení výher.

A takové vyplácení výher je vlastně moc příjemná věc. Lidi jsou happy, protože vyhráli, a vy jim nesete peníze, takže si připadáte jako Ježíšek. A co je na tom úplně nejlepší, nejde to z vaší kapsy :-)) Takže já si nošení výher lidem docela užívám a je to fakt bezvadná součást mojí práce.

Akorát s tím souvisí prostě nechutná administrativa. Pokaždé nám u baru z takové mašinky vyjede lístek, který nám oznamuje, ke kterému automatu mám běžet a s jakou výhrou. Ten lístek je potřeba celý vyplnit, čili jméno výherce, číslo jeho karty a další kraviny, potom jméno svoje a nezbytný je taky připojit podpis toho, kdo peníze předával.

U nás v klubu máme 50 automatů, a jelikož je to tzv. social club, tak nemáme žádného konkrétního majitele čili vykořisťovatele, který by tržby z klubu odváděl a kupoval si za ně jachty a ostrovy v Karibiku. U nás to funguje tak, že co se vydělá, to se zase vrací do klubu. Takže prakticky všechno, co lidi prosází, se jim zase vyplácí na výhrách. Utopie? No trochu no, ale věřte tomu, že tady to fakt funguje. Na našich automatech se zkrátka opravdu vyhrává! :-))) (tohle už jsem někde slyšela, doufám, že nás teď čte nějakej gambler :-)

Ale vážně, zprvu jsem tomu taky nevěřila, ale když chvilku hrajete, tak prostě dřív nebo pozdějc vám tam nějaká ta výhra spadne. Neříkám, že bůhvíjak velká, žádný tisíce dolarů, ale třeba kolem sta dolarů, což rozhodně potěší.

Takže tady prostě vyhrávaj všichni skoro pořád. A jen si představte, kolikrát během směny nesu peníze a musím vyplnit onen lístek se všemi nezbytnými údaji… Jenom dneska jsem během 6hodinové směny vyplácela výhru a podepisovala se 42krát!

Ještě se divíte, že si připadám jako celebrita?

Za tu dobu, co tu pracuju a pořád se tak pilně skoro obden podepisuju, jsem si normálně úplně zkazila podpis!!!

Prostě „Kvasničková“ je strašně dlouhý slovo! Kdo má pořád tak poctivě kroužit každý oblouček a kličku? Takže to flákám čím dál víc :-)
A už věřím, že po pár autogramiádách musí mít taková celebrita docela problém si vzpomenout, jakýže podpis má vykouzlit třeba v bance podle podpisového vzoru. Záleží zřejmě na tom, kdy onen podpisový vzor vzniknul :-)

Včera jsem totiž byla nakoupit a paní prodavačka koukala na vzor podpisu na zadní straně mé Visy značně nedůvěřivě. Ale vysvětlujte jí, že jste si „zkazili podpis“ v baru! :-)))

No a nezbytná koda na závěr: A to je pro dnešek všechno :-)

Jdu si projít prezentace na úterní zkoušku a doufat, že pár mouder z Foucaultů, Derridů, Lyotardů, Baudrillardů, Jamesonů a Althusserů tam někde zůstalo :-)

Užijte si náramně nadcházející víkend a věřte mi, že vám opravdu upřímně závidím třicetistupňové teploty :-) Gold Coast hlásí oblačno s celodenními dešťovými přeháňkami.

Už jen čekám, kdy začne sněžit :-)

Mnoho pozdravů od Ewíka

Mámo, táto, v komoře je myš!

Už je to tak, usídlila se nám v domě myší rodinka.

Teoreticky bych neměla nic proti, myšky jsou pro mě stejně jako pískomilové či křečci roztomilí tvorečkové, a když mi bylo asi 9 nebo 10, jeden pár myšek jsme si dokonce pořídili domů… Bohužel s námi „bílá“ a „šedá“ dlouho nesetrvaly. Pochovali jsme je po pár týdnech v truhlíku pod muškáty na okně… Myšky nevydržely „hojnost námi nabízené stravy“ a radši odešly hladovět na onen svět :-)

Ale je dost možné, že se rozhodly se mi za to pomstít a reinkarnovaly se do myší, které začaly terorizovat náš dům.

Poprvé jsme na to přišli před pár týdny. Resp. nebudu se schovávat za množné číslo. Člověk, který prakticky vždycky myš vyrušil a potom byl vystaven jejímu útěku, jsem byla v 9 za 10 případů já :-) Zkrátka v naší „potravinové skříni“ se myším zalíbilo. Každý máme vyhrazené pro své poživatiny jedno patro, kde si pečlivě schraňujeme své špagety, rýži, několik konzerv tuňáka a jednu či dvě skleničky s rajčatovou omáčkou. Samé lahůdky, jak vidíte :-)

Já jsem jako obvykle ráno po ránu skříň otevřela, automaticky jsem zašmátrala po šťávě a milá myš vyskočila ze 3. patra Ewíkovy přihrádky a šup za ledničku. A takhle se to opakovalo ještě několikrát. Obvykle s patřičným vykvíknutím, protože taková myš bývá aspoň pro mě po ránu poněkud nečekaná, jakkoliv mi obézní myši jinak normálně nevadí :-)

Postupně jsme začali objevovat stopy myšího hladu, třeba nakousaný chleba nebo ohryzané kartonové obaly. Pokaždé jsme uspořádali bojovou poradu a řešili jsme, jak se taková myš dostane po hladké laminátové stěně do 3. nebo i 4. a 5. patra ve skříni! Co teď? Koupit pastičku na myši? Jed na krysy?

Aktivně jsem nabídla spolubydlícím své zkušenosti z mateřské školy, kdy jsem se rozhodla, že naši školku zbavím otravného krtka a sebevědomě se prohlásila za vedoucí pátrací skupiny, která přispěje k jeho odhalení. V pouhých pěti letech jsem doma po večerech čmárala mapy, kudy v naší zahradě vedou krtčí trasy, a plánovala, jak nejlépe krtka vylákat na světlo boží, kde bychom jej zajali. Akce zvaná „Past na krtka“ bohužel nakonec díky nespolehlivému kolektivu úspěch neslavila. Ewík totiž určil každému jeho „krtičinec“, který měl dotyčný nebo dotyčná bedlivě místo hraní sledovat, ale po deseti minutách čučení na hlínu mě všichni spolupracovníci opustili a jali se místo toho radši přesýpat písek na pískovišti :-)

Když mí stávající spolubydlící tuto historku slyšeli, definitivně mě zbavili hlasovacího práva v tomto případu a mohla jsem se porad účastnit už jenom jako pozorovatelka :-)

Naštěstí byli pánové tak nerozhodní, že nepodnikli žádné kroky a myš se chytila do pasti sama. Pamatujete se, jak jsem vám říkala, že bydlím s Francouzem Mathieu, který všude nechává skleničky od Nutelly? A jedna taková sklenička samozřejmě nikdy nechybí v jeho patře naší „potravinové skříně“. A jelikož byla sklenička otevřená, myš dostala chuť a šup, už byla lapená. Ovšem co nás poměrně překvapilo, že to nebyla ona dospělá vypasená myš, ale myší miminko!

Tohle malé myše jsme tedy měli lapené pod plastikovým krytem v kuchyni a nevěděli, co s ním. Jedna věc však byla jistá – kde je miminko, musí být i rodiče. Takže myše zůstalo ušetřeno a teď kluci spřádají plány, jak lapit otce s matkou. Když jsem se nabídla, že v duchu obnovených tradic vytvořím „Past na myš“, tak jsem byla umlčena utěrkou :-))) Pche! Tohle nemám zapotřebí. Proto jsem se svými špagetami a rejží přestěhovala mimo hlavní potravinovou skříň do malé skříňky, kterou vyklidil Martin.

Tak to bychom měli jeden zvířecí druh, který se vyskytuje v naší domácnosti. A když jsem některé z vás minule tak namlsala pěknými fotkami z Austrálie, tak mi to nedá, abych se nepochlubila, co dalšího se taky u nás vyskytuje :-)

Tohle je přátelé, pravý a nefalšovaný cocroach, neboli šváb.

Lezoucí po skleničce o obsahu jednoho litru, upozorňuju :-) Čili je patrno, že to není zrovna kokroučí miminko. A takovéhoto krasavce jsem už prosím několikrát měla v pokoji :-) Jakkoliv to však na fotce vypadá mírumilovně, věřte mi, že jsem nikdy neviděla rychlejší zvíře!! A to myslím jako fakt vážně. Tohle je totiž něco, co se skoro nedá lapit, vezme-li to nohy na ramena.

To víte, Austrálie :-))

Myslím, že pro dnešek už bylo té fauny dosti, tak se pojďme zase přenést k jinému tématu. Třeba k práci. V Musgrave Hill Bowls Clubu se v podstatě neděje nic moc převratného, Ewík už zapadl do místního koloritu, zná značnou část členů, už ví, co pijou i z které sklenice, sem tam se dokonce pokusí se štamgasty i žertovat :-)

Nejvíc mě baví pracovat v pátek nebo v sobotu. Pánové totiž obvykle přijdou kolem 3. hodiny a lámou do sebe jedno pivko za druhým… Takže si umíte představit, jaká je s nima prča, když jdu tak kolem 19. nebo 20. hodiny sbírat prázdné sklenice :-) Ale nejsou nějak sprostý nebo oprsklý, to vůbec, nic si nedovolej, jen jsou… veselí. Neuvěřitelně veselí. Po stošestnáctý se mě ptají, odkud že to přesně jsem, jestli z té „Yugoslavia“ a proč mám tak strašně „cute Irish accent“ :-))) Kolikrát z nich fakt nemůžu, když jim každý pátek znova vysvětluju, co jsem vlastně zač :-)

Včera to bylo ještě dovedené k dokonalosti, protože nevím sice proč, ale celé odpoledne něco oslavovali, popíjeli, dělali si BBQ, takže když jsem v 5 hodin přišla do práce, tak už byli hezky vysmátý. A chodili si k baru dál a dál a vždycky mi nechali po každý objednávce tak dolar nebo i dva dýško :-) Takže mě to fakt bavilo se otáčet :-))) Nakonec mi jeden z nich přinesl celý ugrilovaný kuře! To se mi ještě nikdy nestalo teda. Takže jsem si část svého dýška snědla k večeři a o zbytek jsem se podělila s kolegyněmi. To víte, musím si udržovat dobré vztahy na pracovišti :-)))

A ještě padl minule dotaz, jak jsem přišla k těm popáleninám a omrzlinám a zda-li nepřeháním. Tak vězte, že nepřeháním a splasklý puchýř by vám mohl být důkazem. V sobotu ráno jsem totiž místo čepování piva strávila notnou chvíli v mražáku! Urodilo se nám totiž moc ledu :-)

Máme takovou starou mašinu na výrobu kostek ledu do pití a čas od času se ta mašina prostě zblázní a jede celou noc na plný obrátky, takže si člověk ráno připadá jako v ledovém království. Ovšem led je nutné zlikvidovat. Takže jsem dostala za úkol, naplnit ledovými kostkami plastikové sáčky, které se potom jako „party ice“ rozprodávají. A tak jsem si plivla do dlaní a nějakou tu chvíli v tom mražáku pytlíkovala led. Jediné, co mě v tu chvíli hřálo, bylo vědomí blížící se dovolené. Lopatička v pravé ruce mě popravdě řečeno moc nehřála a za chvíli se potom taky projevilo. Mráz pálí! Jauvajs!

Aby toho ale ten den nebylo málo, kolem poledního jsem jedné lady připravovala konvičku čaje a jak tak ten čajový sáček zalévám vařící vodou, tak jsem najednou zjistila, že zalévám taky trochu vlastní ruku. No a tak se stalo, milé děti, že omrzlina byla opařena :-)

A to je všechno. Jelikož mám poslední týden školy a příští týden začíná zkouškové období, musím se teď poněkud více koncentrovat na studium, než na psaní blogu, což ale jistě pochopíte, ne-li přímo s nadšením uvítáte :-))))

Konečně už nebude třeba si brát na čtení Ewíkova blogu dovolenou nebo minimálně aspoň tak trávit polední přestávku :-)

Já tedy rozhodně psát nepřestanu, jen už to asi nebude tak dlouhé, jako vždycky :-) Tedy pokud se nic závažného a blogováníhodného nestane, pochopitelně, což nelze předem vyloučit.

Přeji vám tedy krásný začátek dne nebo možná krásný zbytek dne, jak komu. Pokud ulítáváte stejně jako já na západech slunce, tak bych si dovolila jeden takový pěkně oranžový vám sem vnutit. Výhled z naší verandy.

Váš Ewík

Co týden dal

Kdyby se mě na tuhle otázku zeptal svého času „nedostižný a vynikající moderátor obědového diskusního pořadu s českými politiky“ Ota Černý, musela bych mu odpovědět, že tento týden mi toho dal docela dost.

Spoustu smíchu.

Pracovní vyčerpání.

Zajímavé čtení o budování vlastní identity.

Úbytek 2 kilogramů.

Otevření si lahve šampaňského.

Stres.

Omrzliny.

Popáleniny.

Několik set dolarů.

Stýskání.

Bezpočet hektolitrů natočeného piva.

Vzápětí však musí následovat další Otova oblíbená otázka: A co na to občan?

Tak to už je trochu větší oříšek, nad tím se budu muset zamyslet, co by si takový občan pomyslel o mém skoro již končícím týdnu… :-)

Každopádně je můj život na jižní polokouli docela zajímavý. Přece si nebudu stěžovat. Mám, co jsem chtěla, že :-)

Např. jsem odjela do Austrálie za teplem, a abych si to „teplo“ pojistila, vybrala jsem si k tomuto účelu Queensland, který se honosí přívlastkem „The Sunshine State“ – tedy „Sluneční stát“ (mají to prosím napsané na každé "espézetce" vedle registračního čísla vozu).

Což o to, slunce tady svítí prakticky furt, a tudíž když svítí, tak je nádherně a teplíčko, ale jak zajde… oooo, běda.

Že vám tady něco nehraje? Nepopisovala jsem náhodou v minulém příspěvku, jaké bylo během oslavy norského „Constitution Day“ v Brisbane neskutečně horko přes 30 stupňů ve stínu? No popisovala, pamatujete si to dobře. Ale taky jsem příspěvek končila zmínkou o velké bouřce, která nás zastihla v Brisbane na nádraží.

Druhý den ráno jsem se probudila a byla zima. Prostě zima jako skutečná zima. Nikoliv to, co jsem popisovala před tím :-) Šla jsem do práce a klepala kosu v mikině a bundě. Rozdíl byl minimálně 15 stupňů oproti předchozímu dni. Ano vážení, tak i tohle je Queensland :-)

Přes den, když sluníčko svítí, tak je fakt příjemně, 23, 24 stupňů, ale ráno, když o půl osmé sedám na kolo a jedu do školy, ojéééé, to je vám kosa, 7 nebo 8 stupňů podle předpovědi. Takže jestliže mi dřív trvala cesta do školy 15 minut, teď už to dávám s přehledem za 10, protože rychlé šlapání do pedálů je jediným prostředkem, jak během cesty nezmrznout :-)

Dokonce jsem tenhle týden našla v novinách, že na jednom místě nedaleko od nás naměřili v noci pouhé dva stupně! Jojo, je potřeba utéct před zimou na sever, přátelé!

A přesně tam my se chystáme. Pomalu se totiž blíží červenec a já už docela žiju přípravami na nadcházející velké putování. Tenhle týden jsem vyřídila účastníkům víza a zamluvila vůz, který se na celých 26 dní stane naším druhým domovem :-))

Postupně do itineráře cesty zanáším jednotlivé body trasy a psychicky se jako vedoucí výpravy připravuji na nejrůznější nástrahy cesty. Např. jsem značně zneklidněná hrozbou známé a obávané ponorkové nemoci. Pro tento případ jsem již dle doporučení Cimrmanových polárníků obstarala míč :-) Také jsem znepokojena tím, kdo z členů výpravy bude obětován, až nám dojdou potraviny a sníme také všechny psy :-) Ovšem je možné, že někdo z posádky bude mít po cestě „housera“, takže bychom mohli být kruté smrti ušetřeni :-)

Co se týče trasy naší cesty, tak zatím vím jen to, že první čtyři dny strávíme v Brisbane, aby se severopolokoulané měli čas zmátořit. Potom vyrazíme směr sever a jednou z prvních zastávek bude obrovské oceanárium ve městě Mooloolaba s jedním z největších skleněných tunelů na světě.

Potom na skok na největší písečný ostrov světa – Fraser Island, kam vás s autem bez náhonu na všechna 4 kola nepustí. Proč asi :-)))

Po cestě nevynecháme ani několik národních parků…

No a na tohle se těším už od Náchoda :-) Whitsunday Islands! Jestli to tam bude vypadat jako na téhle fotce, tak už snad nebudu muset ani na ty Maledivy :-)

To už se ale budeme blížit do centra „tropického Queenslandu“, kde by měli být během „australské zimy“ velmi příjemné teploty i v noci.

Čekají nás tropické deštné pralesy Daintree Rain Forrest, pak také Cape Tribulation... (uznávám, že tahle fotka vypadá prostě kýčovitě no, ale co naděláte... Příroda je někdy mocnější než Photoshop :-)

A samozřejmě vynechat nelze ani Great Barrier Reef neboli Velký bariérový útes.

Jako malá ochutnávka by to snad pro dnešek mohlo stačit. Pokud jsem vás patřičně naladila, tak věřte, že k nám do auta se už bohužel nevejdete :-)))

Ale můžete přijet v dalších měsících, kdy budu v Cairns. Ovšem počítejte s tím, že čím blíž k Vánocům, tím bude v tropech v Cairns, kde bude Ewík pobývat, větší vedro :-) A nejen vedro, hlavně obrovská vlhkost. Tam prý si člověk vezme tričko a v tu ránu ho má mokrý.

Ale mě to bude jedno, protože bude stejně pořád ve vodě :-) Lepší destinaci pro studium jsem si nemohla vybrat. Vážně :-))

Proč nemůže být sakra teplo už tady a teď???

Loučí se v mikině a dece zabalený promrzlý Ewík

Když se rojí Norové

Sice opožděně, ale přesto jsem tu s tapetou o našem sobotním výletu do Brisbane.

Na začátek jedna malá odbočka – sice vám to bude možná rvát uši, ale za chvilku si určitě zvyknete, že jméno města Brisbane se nevyslovuje jako [brisbejn], ale jako [brisbn] nebo také s „e“ uprostřed jako [brisben]. Každopádně “brisbejn” tady neříká vůbec nikdo a je to zkrátka taková česká výslovnost :-) Chudáci Brisbeňáci, kdyby to věděli, jak je komolíme :-)

Začít se slohovým útvarem zvaným „popis cesty“ je potřeba od začátku. Tak tedy, jak to začalo…. Moje norská kamarádka Věra se mi svěřila, že se chystá v sobotu 17. května slavit „Norwegian Constitution Day“ – tedy připomínku osamostatnění Norska.

Chvilku jsem ovšem byla nucená zapochybovat o tom, jestli je Vera opravdu Norkou z masa a kostí, jelikož na otázku, kdy k tomu osamostatnění Norska vlastně došlo, nedokázala odpovědět. Prý někdy v 19. století. Že mi to do soboty zjistí.

Co ale věděla bez zamyšlení, bylo to, jak se vlastně v Norsku tenhle svátek slaví. V předvečer 17. května se všichni hromadně opijí a dávají si do nosu celou noc, aby pak mohli následující den vstát brzy ráno kolem 7. hodiny a navléknout se do tradičních krojů. Prý každá norská dívka takový kroj kolem svých 14. narozenin dostane a patřičně si toho považuje. Zjistila jsem také, že právě v tomto kroji možná tkví kouzlo norských žen. Jelikož je tento kroj neskutečně drahá záležitost, norská dívka má obvykle jeden kroj po celý svůj život. Z čehož vyplývá i to, že nesmí přibrat, protože jinak by si na „Constitution Day“ neměla co obléknout :-)

Poté, co se tedy všechny Norky nasoukají do svých šněrovaček, se konají průvody městem, a když se Norové dostatečně „naprůvodují“, tak prý - cituji doslova: „Jedí zmrzlinu, pijí pivo, jedí zrmzlinu, konzumují hot dogy, jedí zrmzlinu, hrají hry a jedí zrmzlinu.

Možná i proto Norové svůj státní svátek doslova milují. Hlavně děti ho pochopitelně, protože v tento den mohou sníst tolik zmrzliny, kolik zvládnou.

To jsem vážně netušila, že Norové jsou takoví zmrzlinožrouti!

My jsme se rozhodly, že norské tradice dodržíme do puntíku všechny. My – tedy pět holek: já plus Vera, Australanka Tracey a dvě Němky Diana a Katarina.

V pátek jsme uspořádali u nás doma velkou párty na počest narozenin našich spolubydlících, aby tak všichni měli možnost se v předvečer norského národního dne patřičně opít :-) a ráno jsem nahlášené účastníky průvodu budila v 6:45. Byla to docela makačka vám teda řeknu :-)))

Myslela jsem, že v 7:30 ráno bude venku jako obvykle pěkná kosa. Ale počasí se zbláznilo, vyšly jsme ven a tam… pařák. Neskutečný pařák. Znáte to, takový ten pocit, kdy ráno v 8 vyjdete z baráku a „už je teplo“, jako předzvěst toho, že odpoledne budou mouchy padat horkem. Tak takhle bylo v sobotu ráno.

V 8 hodin jsme naskočily na autobus, potom přestoupily na vlak a v 10 hodin jsme byly v Brisbane (kontrolní otázka: Kdo si pro sebe správně přečetl Brisbane jako [brisben]? Ten má od Ewíka pochvalu :-)))

Už ve vlaku začaly přistupovat celé rodinné klany v norských krojích, takže nám bylo jasné, že jedeme správným směrem :-) Jednou ze skupin jsme se nechaly odvést až do kampusu jedné univerzity v centru, odkud vyráželi pochoduchtiví Norové do průvodu.

Překvapilo mě, jak byli všichni vymódění. Prakticky všechny Norky naparáděné jak na ples, v drtivé většině obuté v lodičkách na nechutně vysokých podpatcích, pánové v oblecích a kravatách a všichni se tvářili tak neuvěřitelně honosně a slavnostně, že jsem si v džínách a botaskách připadala pomalu jako pako. Průvody na 1. máje už si bohužel nepamatuju, přesto ale pochybuju, že by české dámy vyrážely do průvodu městem v lodičkách :-)) Nebo se pletu? :-)

V davu jsem dokonce poznala jednoho svého norského spolužáka, tak jsem vám ho vyfotila, abyste taky viděli, jak vypadá takový Nor :-))) Dmul se pýchou :-)

Jsou jich tu teda mraky vám řeknu. Však taky mají proč. Norská vláda univerzitní studenty neuvěřitelně podporuje a každý z nich má právo vyjet na semestr studovat do zahraničí. Kamkoliv. Vláda to všechno zacvaká a ještě dostávají kapesné! No a kam jinam ze severu Evropy odjet než do tepla, že :-) Takže proto je tu Norů opravdu hafo a v průvodů jich šlo několik set, možná i jeden tisíc… A když začali všichni nad hlavami mávat těmi svými vlaječkami, bylo to ještě lepší.

Ewík si na Nora ani na Norku nehrál, spíš naplňoval stereotypy Japonců a všechno fotil. Třeba mě zaujaly tyhle norské princezny v bílém…

Pamatujete se na billboardy Českých drah se sloganem: „Auta stojí, vlaky jedou“? V tomhle případě bych to poněkud modifikovala na: „Auta stojí, Norové jdou“ :-))

Prostě jich bylo plné Brisbane. Asi po hodině a půl pochodování a blokování dopravy jsme se ocitly opět v kampusu, bylo kolem jedné hodiny, a jelikož po krušné noci nikdo neměl na snídani ani pomyšlení, naše žaludky se začaly ozývat.
Ovšem v duchu norských tradic jsme míjely pizzerie a obchody rychlého občerstvení a hledaly něco… něco… Až jsme to něco našly!

Palačinkárna.

Přesně splňovala naše požadavky: teplé a sladké jídlo a kopec zmrzliny k tomu :-)

Ewík to vychytal opravdu neskutečně dobře, neb před ním na stole přistál talíř s dvěma čokoládovými palačinkami tlustých na tři prsty s kopou čokoládové zmrzliny a spoustou nakládaných višní po stranách...

Napamatuju se, kdy naposledy mé chuťové buňky zažily takovéhle gastronomické orgie.

Ale bylo toho takový kopec, že jsme to do sebe ani přes veškerou snahu nemohla dosoukat všechno… :-( Škoda no, snad to za měsíc a něco budeme moc v Brisbane zopakovat :-)))

Po vydatném brunchi (brunch = breakfast + lunch, snídaně + oběd) jsme se svalily v parku na trávu a na dvě hodiny to zapíchly. Bylo nesnesitelné vedro, kterému jsme za posledních pár týdnů už odvykly.

Po probuzení jsme navštívily botanickou zahradu a obdivovaly místní skvosty, jako třeba tyhle megaplody nevím čeho...

… nebo krásně vzrostlé palmy.

A překvapila nás také místní fauna. Třeba tohohle ptáka jsem fotila snad z 80centimetrové blízkosti. Původně jsme myslely, že je to atrapa, protože tam jen tak stál a koukal na nás :-) Měřil snad 70 cenťáků!

Když jsme se dostatečně vynadívaly, vyrazily jsme do města. Brisbane má přes milion obyvatel, ale centrum je maličké, takže se dá projít raz dva. Uprostřed protéká řeka Brisbane, což je dobrý orientační bod.

Podél řeky mají senzační květinovou promenádu, která člověka dovede až k místnímu trhu.

Co ale jiná velkoměsta nemají, to je pláž v centru města. Mají tam navezený běloučký písek a děti se můžou vycachtat do sytosti. Je to taková „malá pláž mezi mrakodrapy“, kterých je jinak Brisbane plné.

No a jelikož bylo ze vzduchu cítit, že bude brzo pořádný slejvák, zamávaly jsme milému cyklistovi v oblacích…

…a upalovaly na nádraží.

Bouřka byla na spadnutí… a Ewíka naprosto okouzlila ta nejoranžovější obloha, kterou kdy viděl. Byla to prostě nádhera….

No a pak už přijel vlak „Gold Coast Express“ a my jsme norskými vlajkami naposledy zamávaly…

Tak bye bye Brisbane…

Zase někdy.

Tedy vlastně 2. července na viděnou :-)

No a teď mě napadá, že 4. července je Independence Day, tedy Den nezávislosti…. Pane jooo! To bude Brisbane plné Amíků… No to se tedy máme nač těšit! :-))))

Zdraví vás natěšený Ewík

Hurvínek, lupiči a Žerykova past

Nevím, kolikrát jsem za svůj život tyhle dva příběhy slyšela. Pokud mě paměť neklame, sjížděly jsme kazety nazvané „Hurvínek a lupiči“ a „Žerykova past“ se ségrou na našem magneťáku o víkendu klidně několikrát za sebou. Odhalení lupičů a zlodějů mi tehdy připadalo jako hrozně dobrodružná věc.

Už nepřipadá.

Poté, co jsme si zažili minulý týden u nás v našem domě…

Ale postupně.

Pamatujete si, jak jsem minulý týden psala o tom, že můj spolubydlící Australan Allen měl v neděli 29. narozky a jak mu dali náš společný dárek beze mě? Nějak jsem k tomu vypravování zapomněla podotknout, že oslava měla nečekaně hořký konec.

V neděli večer jsem přišla z práce utahaná jako hrom, takže mě ani nenapadlo s nima jít někam pařit… ale všichni ostatní spolubydlící se vydali do jednoho klubu, odkud se vrátili kolem půlnoci, a nepřišli sami, jelikož Allen v klubu potkal dva svoje dobré kamarády, takže je k nám vzal, že jako ještě budou trochu „doslavovat“.
Já šla kolem půlnoci spát, takže jsem je akorát v obýváku pozdravila, vím jen, že to byl kluk s holkou, nic víc.

Druhý den v pondělí přijdu ze školy a co nevidím… Allen sedí u Lucase v pokoji, oči úplně rudé od pláče a posmrkává. Úplně mě polila hrůza. Allen je dost tvrdej kluk, kterej má leccos za sebou, a jen tak něco ho nerozhází… Říkala jsem, tak a je to v Prčicích, Allenovi někdo umřel… Prostě známá katastrofistka nastolila nejhorší možné varianty. Na prvním místě smrt v rodině. Na druhém místě se dlouho držela teorie o tom, že se Allen včera opil, sednul na svoji motorku, chtěl se jet projet a někoho srazil…

Ještě jsem neviděla takovýho chlapa brečet!
Až v pondělí večer jsem se potom od kluků dozvěděla, že nikdo neumřel, ale že ho zradil kamarád. Tedy zradil, spíš podvedl, okradl…

Allen si totiž našetřil na takový poměrně luxusní telefon, co v sobě obsahuje foťák, diář, psaní poznámek a bůhvíjaké další vychytávky, no a onen nedělní večer ho měl u sebe. Celkem stál ten telefon přes tisíc dolarů, takže něco přes 15 tisíc… Když přišli kluci domů, tak něco natáčeli a fotili a Allen si odložil telefon v obýváku na konferenční stolek. A když jeho dva přátelé odešli, začal se po telefonu shánět, ale to už nebyl k nalezení.
Zkoušel to celou noc a celé dopoledne a vyšlo mu z toho jediné – ten telefon mu musel ukrást jeho kamarád ze školy. A co je ještě horší – náš belgický spolubydlící Martin přišel ráno s tím, že se mu ztratila peněženka, kterou měl v obýváku.
Brala jsem to prostě jako uzavřenou kapitolu, že nás navštívil pěkný zlodějíček a že bude potřeba víc hlídat, koho k nám vodíme… Ale pořád jsem byla v klidu, protože jsem byla strašně ráda, že nikdo neumřel.

No a teď skočíme k oné čtvrteční pokrové noci, o níž jsem vám psala minule. Ewík si ty naše Backstreet Boys hezky nafotil a v poklidu šel spát. Až ráno ho vzbudil vzrušený hovor v kuchyni.

Telefon se totiž našel.

Ale nepřihlásil se sám.

Byl „nalezen“ v pokoji našeho belgického spolubydlícího Martina. Kluci prostě v ten pokrový večer řešili různé věci a mezitím přišlo na přetřes taky na to, že Martin se chová nějak divně a Mathieu, který s ním mluví francouzsky, podotknul, že zvláštní na něm je to, že si k němu pořád chodí půjčovat různé nabíječky a navíc že má od různých druhů elektroniky víc kusů… No a zkrátka si dali dvě a dvě dohromady s tím, že normální člověk si prostě nekoupí naráz dva iPody, k nimž oběma bude chybět nabíječka…

Takže otevřeli jeho pokoj a za půl minuty byl telefon na světě. Byl schovaný v botě ve skříni. Kluci byli úplně v šoku, asi dvě hodiny jsme seděli v kuchyni a pořád to omílali z jedný a druhý strany.
Faktem je, že jsem měla nutkání Martina pořád ze začátku bránit. Prostě tenhle kluk mi jako zloděj nepřišel ani v nejmenším, naopak sympaťák, takovej normoš kluk, zakousnutý do své podmořské biologie…
Abyste věděli, o kom je řeč, tak zde jeho foto, symbolicky pořízené kdy jindy než onoho „osudného dne“, kdy ke krádeži došlo :-)

No ale abych to dopověděla, nemohla jsem tomu uvěřit, že by dokázal něco takového udělat, že na něj někdo navlíknul nějakou boudu… Ale čím víc jsem si to přebírala, tak mi z toho vycházelo jediné – těžko to na něj mohl někdo nastražit. A navíc na sebe sám upozornil tím, že předstíral, že mu ukradli peněženku. Allenova přítelkyně si totiž po pár dnech všimla, že mu kouká z kapsy u kalhot…

Takže stručně řečeno, po dvou hodinách diskusí se provedla další „razie“ v jeho pokoji, tentokrát hledali kluci důkladněji a našli spoustu zajímavých věciček…. Asi šest mobilních telefonů, všechno bez nabíječek, z toho dva dámské telefony v růžové a fialové barvě, pak našli asi pět mp3 přehrávačů atd.

And so on and so far.

Takže se zavolalo naší paní domácí Chris, aby Martina zkontaktovala a řekla mu, co se stalo a že už s ním nechceme bydlet.
Kluci byli tak naštvaní, že Chris řekli, ať mu vyřídí, aby se tady vůbec neukazoval, jinak po svých neodejde, a ať si pro svoje věci nechá někoho poslat.
To, aby kluci Martinovy rovnou sbalili všechny věci a nechali je přede dveřmi, jsem jim naštěstí rozmluvila…

No tak tady to máte no… Shared accommodation, ale jen odsaď podsaď :-)
Aneb vždy se vyplatí vědět, s kým vlastně bydlíte :-)))

Ale abyste si nemysleli, že Martin nedostal vůbec příležitost se k celé věci vyjádřit, tak ji dostal. Tvrdí, že byl tak opilý, že si na to, že by telefon odnesl, vůbec nepamatuje. Ovšem to, jak přišel k těm dalším věcem, už vysvětlit nedokázal…

Smutný konec zpočátku veselého příběhu o šesti veselých spolubydlících…

Tak možná na závěr něco trochu méně deprimujícího.... Právě jsem přišla ze školy a poprvé od příjezdu do Austrálie jsem si uvařila brambory. To je co? :-)

Co je na tom tak zajímavého? No vlastně nic, prostě z toho mám jenom radost. Vůbec z celého dnešního dne mám radost!

Dnes dopoledne se uskutečnila moje „paneláková prezentace“ v předmětu Producing Culture a bylo to myslím velmi povedené, naučila jsem celou třídu několik českých slov, jako např. umakart, bytové jádro, králíkárna, sídliště a samozřejmě jsme nevynechali ani ten zmiňovaný panelák. Všem se to hrozně líbilo, jak si u nás retro žijeme na sídlištích, pač to oni tady neznaj, pro ně je sídliště ghetto kriminálních živlů, neplatičů a nepřizpůsobivých občanů :-) Když jsem jim řekla, že v 90. letech bydlel v paneláku i nejeden ministr nebo poslanec, tak na mě koukali jako z jara (ačkoliv tady pomalu začíná zima :-)) A co teprve, když jsem jim ukázala modelový půdorys takového panelákového bytu s jeho uspořádáním, to teprve čučeli, co všechno se vejde na 74 metrů čtverečních :-)))
Takže až potkáte někdy v budoucnu Australana, který vám bude povídat o tom, že ti Češi, to jsou ale exoti, protože jich třetina žije v „králíkárnách“, tak víte, odkud vítr vane :-)))

Čili hodinu i prezentaci hodnotím na výbornou a navíc v závěru hodiny přišel zlatý hřeb – rozdávání esejí. Maximum bylo 40 bodů, takže jsem si říkala, že bych se ráda dostala nad 20 – to bylo takové moje přání, mít tak já nevím, třeba 25.
Ovšem holky ze Sexu ve městě tentokrát zabojovaly a vysloužily Ewíkovi krásných 33 bodů!!! Ejchuchůůů! :-)
Takže spokojenost maximální. Četla jsem si hodnocení a pobavilo mě, že mi strhli bod i za to, že jsem v pětistránkové eseji neměla očíslované stránky :-)))
Inu formalita, ale podstatná! Představte si, že byste se na těch pěti stránkách ztratili! :-)

Takže se koukejte pěkně číslovat, milí čtenáři, abyste se mi nikam neztratili, děkuji vám za pozornost, omlouvám se, že jsem do dnešní tapety nezařadila fotky ze sobotního výletu do Brisbane, ale sami uznáte, že prioritu dostal anoncovaný příběh s kriminální zápletkou :-))

Letím do práce, mějte se a smějte se!

Váš Ewík

Tak jde čas

Při svých pravidelných odpoledních návštěvách posilovny jsem zjistila zajímavou věc. Jedna celoplošná australská televize pořád vysílá známý americký seriál, s nímž jsme kdysi v začátcích Novy měli taky tu čest… Ano, Tak jde čas, neboli Days of our lives… Pamatujete? Tak jako písek v přesýpacích hodinách… :-) Je to zvláštní, co takové retro s člověkem udělá… Tak jde čas je vůbec nejdéle natáčený seriál, který kdy televize vysílaly, začalo se to natáčet v roce 1965 a některé postavy tam hrají dodnes! Ovšem jelikož ten seriál má celkem přes 10 000 dílů, asi si umíte představit, že takový nápor mohl vydržet jen málokdo z hereckého ansámblu. Hollywoodští scénáristé si ale poradili i s tímhle. Prostě roli na pár sezón přebral jiný herec, původní se potom zase třeba vrátil a všichni dělali, že si nikdo ničeho nevšiml. Nebo prostě postava podstoupila plastickou operaci a probudila se s jiným obličejem! A o vymývání mozků ani nemluvím. To tam proběhlo minimálně tak 2x za sezonu :-) Zkrátka snůška pitomin.Já sama jsem tenhle seriál vzdala někdy v roce 1997, protože to už „prostě nešlo“. No a teď po těch letech bylo setkání se seriálem doslova „šokem“. Skoro totiž nebylo poznat, že jsem víc než 10 let vynechala :-))))) Kulisy byly stále stejné a facelifting hlavních hrdinek taky obstaral své :-)

No dobře, dost tlachání, pojďme k závažnějšímu obsahu :-)

Titulkem jsem chtěla původně naznačit, že čas strašně letí, že nestíhám, že jsem v jednom kole a že mě to štve, protože Ewík stíhá rád!
Probuzení, do školy, zacvičit, domů, do práce, úkoly a eseje, spát a pořád dokola stále totéž. Navíc nám pořád neskutečně blbne internet, takže klidně máme dvoudenní výpadek, pak to zase chvíli jde a tak pořád dokolečka dokola.

Naštěstí mám však spolubydlící, kteří podobnému stereotypu nepropadají, takže člověk přijde v 9 večer utahaný z práce a zjistí, že všichni spolubydlící jsou vyšnořeni jak z katalogu, oděni v dlouhých gatích, košilích a naleštěných pánských lakovkách, protože si usmysleli, že si zahrají poker!
A ten se „pochopitelně“, jak mi důrazně vysvětlil, prostě v tričku hrát nemůže :-)

Takže to u nás vypadalo neskutečně slavnostně, a když se mi na skupinové foto seřadili v kuchyni, tak jsem si musela vzít oddechový čas, protože jsem se hrozně smála.

Nepřipadají vám taky jako Backstreet Boys? :-)))

No bylo to tady rozhodně včera takové veselé, jak vidíte, moji spolubydlící jsou prostě šoumeni každým coulem.

Hrálo se o drobné a pánové seděli za jídelním stolem v kuchyni asi do 3 do rána :-)

Takže teď pochopitelně dospávají. A to máme dnes večer další BBQ, jelikož Mathieu měl včera ty narozky, takže má dneska oslavu.

Společenský život je zde věru namáhavý :-)

Jinak mám za sebou další prezentaci ve škole, tentokrát jsem na semináři Cultural Perspectives povídala o tom, jaký byl u nás z kulturního hlediska život na začátku normalizace v 70. letech. A jako dost jsem si to užívala, otevřená ústa sedmnáctiletých Australanek mi byla odměnou největší :-) Nejdřív jsem udělala krátké intro do toho, co to vlastně byl socialismus, jak k tomu v Evropě došlo, co to bylo znárodnění a kolektivizace a kdo to jsou komunisti. No a potom už jsem jim vypravovala o Pionýru, Svazu socialistické mládeže, kádrových posudcích, povinné vojenské službě, o tom, jak bylo potřeba se „angažovat“, o cenzuře v hudbě, filmu, literatuře, o zákazu cestování „na Západ“, o výletech do NDR a Bulharska, o samizdatové literatuře, o branných cvičeních, plynových maskách a protiatomových krytech a samozřejmě taky o nakupování v sámoškách, o reklamách na česnek a mlíko, o Tuzexu, o bonech a o frontách. Fronty sklidily největší úspěch, což jsem vydedukovala z nejvyděšenějších pohledů. Fronta na toaletní papír a na vložky měla úspěch, ale když jsem se vytasila s frontou na banány a mandarinky o Vánocích, tak to už bylo i na ně trochu moc :-)

A nejvíc mě pobavila jedna Američanka, která seděla hned vedle mě, a po skončení prezentace se mě ptá: „Hele, co je to jako ta fronta?“ Slovo „queue“, tedy fronta, tato slečna vůbec neznala…Což taky o něčem svědčí :-))) Musela jsem jí to vysvětlit na příkladu, kdy čeká na podpis své oblíbené zpěvačky Britney Spears :-)))

Takže včera mě to ve škole fakt bavilo a těším se i na pondělí, kdy zase jiné skupině promítnu paneláky a taky litvínovský skvost zvaný „Koldům“, tedy socialistický kolektivní „rodinný dům pro mnoho desítek rodin“. Samozřejmě to všechno musím zabalit do nějaké té vědecké omáčky, tak uvidíme no…

A ještě mám jednu veleveleveledobrou zprávu!

Mám první výsledky svého snažení! Včera jsme dostali známky za první esej odevzdanou v předmětu Cultural Perspectives. Z maximálního počtu 30 bodů jsem dostala 24! Jupíííííí!

Nejlepší výsledek vůbec z asi 120 studentů, byl 26! Což mi fakt vyrazilo dech…

Zvlášť když spousta mých spolužaček měla skóre třeba 14, 15, 16… a to jsou to prosím Australanky, žádné international students :-)
No dobře, uznávám, že v 17 letech bych asi taky nevyplodila nic moc kloudného, ale to mi může být v mém věku šuma fuk :-)))

Takže se radujte se mnou, vážení a milí, a já se jdu pustit do powerpointování. Snad nebude chybět ani nějaká ta pointa na závěr!

Mějte se a v pondělí zde snad najdete snímky ze sobotního výletu do Brisbane.

Zdraví Ewík

HPP (Hlava Plná Pozadí) (naštěstí ne vlastního :-)

Pozadí, velikost, objem, šířka.

To jsou pojmy, jimiž se zaobírám poslední dny. Mohlo by to vypadat, že trávím veškerý čas v posilovně v marné snaze se zbavit mého přebytečného závaží, ale opak je pravdou :-)

Desítky hodin jsem už prosurfovala na internetových stránkách australských autopůjčoven. Sedím a hledám vůz.

Velký vůz.

Hodilo by se mi to souhvězdí.

Hledám vůz s dostatečně velkým pozadím a tudíž i velkým zavazadlovým prostorem. Za málo peněz, jak jinak :-) A už mi to leze na mozek. Cestou ze školy i do školy lustruju ostřížím zrakem podél silnice stojící auta a nejvíc si užívám cestu přes obrovské parkoviště. Zaujme-li některý z modelů mou pozornost, neváhám dokonce z kola sestoupiti a oblídku auta provésti :-)

Červenec se blíží hrozně rychle… Nevíte náhodou někdo o něčem? :-)

Asi ne no, budu si muset poradit sama. Ale řeknu vám jednu věc, až si budete v Austrálii pronajímat vůz, nezapomeňte na to, že pronájem se „levně“ jenom tváří. Dražší než samotné auto je totiž cena za jeho pojištění. Připomínat, že je potřeba několikrát pořádně číst smlouvy a podmínky zapůjčení, nejspíš netřeba. Jinak totiž člověku naúčtují i zelenou trávu a slaný oceán :-)

Poslední dny si tedy, jak vidíte, moc neužívám, spíš přežívám :-) Pomalu každý den jsem v práci až do zavíračky, a jelikož do konce školy už chybí jen pár týdnů, kalendář se mi začíná pěkně červenat a přes vykřičníky pomalu není vidět :-)))

Ovšem rozhodně to neznamená, že by nějak utrpěla zajímavá náplň přednášek a seminářů. Ba právě naopak. Např. v pondělí na hodině "Producing Culture" jsem dokonce ani nebyla nucena dodávat tělu kofein, jak jsem byla při smyslech :-) Žádný Foucault, postmodernismus, strukturalismus, nic takového.

Tělo a jeho zobrazování v médiích.
Tak znělo téma a bylo to víc než zajímavé!

Americká reality show, v níž si zakladatel Playboye vybírá „nové králíčky“, travesty show, vložky, tampóny a menstruační krvácení zobrazované zásadně „modrou vodou“, sémiotická analýza striptýzu a na závěr zpověď bývalé pornoherečky, která si udělala doktorát ze sexuologie. To vše zabalené ve vědeckém diskursu :-) Tříhodinový seminář nám uběhl jako voda a bylo to myslím velmi zajímavé dopoledne. Z pohledu genderových studií nepochybně obohacující. Napadlo vás někdy třeba přemýšlet nad tím, proč se obvykle v umění zobrazuje nahé ženské tělo? Myslíte si, že je to záležitost čistě estetická? Kdepak. Jelikož světem vládne dominantní patriarchální ideologie a vidění světa, muž sám sebe považuje za subjekt, tedy podmět. Kdežto žena je v naší maskulinní společnosti viděna jako objekt, tedy předmět. Předmět se zobrazovat může, kdežto podmět by zobrazením ztratil na vážnosti a úctě. Jsem ráda, že mi to někdo konečně vysvětlil! :-)

No a příští pondělí konečně nastupuje Ewík se svým tématem „život na předměstí“. Předměstí myšleno jako takové to předměstí ze seriálu Zoufalé manželky nebo filmů Střihoruký Edward či Americká krása . Jeden domek jako druhý, hráškově zelená, žlutá a růžová fasáda, jedna rodina spořádanější než druhá, zkrátka to všechno, co vypadá jako z plastového světa panenky Barbie (té pravé – od Mattela :-)

No a jelikož s něčím takovým osobní zkušenost nemám, tak na naši třídu zkusím vytasit něco, s čím zkušenost mám - život v pravém, za socialismu postaveném paneláku. Uvidíme, jak se jim podaří vstřebat naše „předměstí do výšky“ – to je aspoň taková moje osobní metafora – protože panelák je pro mě vlastně jedna taková samostatná ulice na výšku, jen místo předzahrádky je balkon a sousedi si nevidí vzájemně do talíře přes plot, ale skrze umakartové jádro. No uvidíme, snad to pochopí :-) Dám vědět :-)

Jinak dnes jsem opět měli pana „And so on and so far“ a načárkovali jsme mu nový rekord – 64. Ten člověk by se měl léčit :-)

Taky jsem vám minule slibovala, že vám nafotím nedělní předávání darů. Jak vidíte, ani níže se kýženého materiálu nedočkáte. Fotky nejsou. Je to totiž trochu smutný příběh o zklamaném Ewíkovi… V neděli v jednu hodinu jsem se vypravila do práce a s jedním ze spolubydlících jsem se domluvila, že dárek slavnostně předáme, až se o půl osmé vrátím. Těšila jsem se na to jak malá celý odpoledne. S písničkou na rtech jsem se v domluvený čas přiřítila, užuž chtěla spustit Happy Birthday dear Allen…. ale na verandě mi došlo, že jdu s křížkem po funuse.

V alkoholickém opojení tam všichni poloseděli, pololeželi. To podle toho, jak moc dotyčného zmohl zkonzumovaný alkohol :-) Ale to by mi ještě i bylo docela jedno, že se opili beze mě :-) Horší bylo, že Allen měl dárek oblečený na sobě a politý pivem. Ano, teď už můžu prozradit, že jsme mu nechali udělat tričko. Aby mohl ještě dlouho vzpomínat na své funny evropské spolubydlící.

Prostě to kluci nevydrželi a dárek mu dali bez mé přítomnosti, což mě teda hodně zamrzelo a navíc mi to ani nevyfotili. Fakt jsem se těšila, jak bude Allen překvapenej, protože od nás určitě nic nečekal, jelikož ani devětadvacítku slavit původně nechtěl… Takže je to škoda no.

Ale nechci končit pesimisticky!

Prostě si samozábavný Ewík udělal radost jinak :-))

Myslím, že se teď potenciální čtenářstvo rozdělí na dvě části, jedna mě bude na dálku či virtuálně kamenovat a druhá řekne jenom: „No konečně!“

Zkrátka a dobře, řekla jsem si, že je na čase se odhodlat ke změně.

Tak tady ji máte tu změnu :-)

Váš cheeky Ewík

A jaké vlastně máte v češtině nejsprostější slovo?

Tuhle otázku na mě vypálila moje lektorka Caron na čtvrtečním semináři předmětu Cultural Perspectives. Zastihla mě nepřipravenou a v nedbalkách. Začala jsem koktat něco o tom, že čeština nemá jedno univerzální „nejsprostější“ sprosté slovo a že pro každého by to nejspíš bylo něco jiného. Když chtěla, abych tedy několik málo „těch opravdu sprostých“ řekla aspoň na ukázku, poněkud jsem zrudla a odvětila, že to nemohu, jelikož australská akademická půda by pro mě byla znesvěcena jednou provždy :-)

Ovšem do diskuse se mezi tím vložily mé „lolitkovsky nezkažené“ spolužačky, které začaly jedna po druhé řešit, kteréže slovo je pro ně nejsprostější…

No ještěže zatím tak dobře anglicky neumím, abych vám to zde mohla blíže popsat :-) Ale zvukomalebnost některým z nich věru upřít nelze :-) Chvíli jsem si sice říkala, že bych vám jich sem pár šoupla na ukázku, ale pak jsem si uvědomila, že by na naše stránky odkazovaly internetové vyhledavače a o taková individua, která na internetu vyhledávají sprostá slovíčka, my tady přece nestojíme, že :-)

Pokud by vás zajímalo, jak jsme se v hodině předmětu Cultural Perspectives dostali až na sprostá slova, tak se mě neptejte, to je mi taky záhadou. Hodina začala jako obvykle nadějně pokusem o sémiotickou analýzu a následnou diskusi o „binárních opozicích ve vztahu k maskulinitě a femininitě“. Jenže pak Caron řeč stočila k jedné ze oblíbených svých historek. Tentokrát to bylo vypravování o tom, jak jí na baráku měnili řemeslníci střechu a její pes je chtěl sežrat, a tak musela psa odvézt a najmout mu au-pair na hlídání… Mají ti Australané ale těžký život! :-))))

Myslím si, že Caron by udělala nejlíp, kdyby na škole přestala učit o kulturálních studiích a začala se živit jako entertainerka v takových těch stand-up comedy shows, kde člověk vyleze na pódium v baru a snaží se bavit lidi vyprávěním svých poněkud přibarvených historek :-)))

Jinak se ve škole nic moc zajímavého tenhle týden nedělo. Jen jsem zjistila, že mám poněkud problém s Freudem. S některými jeho šílenými teoriemi souhlasit odmítám a nikdo mě o opaku nepřesvědčí!

Příští týden mě ve škole čeká jedna prezentace na semináři, ovšem především bude Ewík příští týden hodně usilovně pracovat v Musgrave Hill Bowls Clubu, ale tak nedá se nic dělat. V sobotu se potom chystáme s naší norskou squadrou do Brisbane, kde by měly probíhat mohutné oslavy jistého norského svátku, který zatím nemohu blíže upřesniti, ale pakliže mi do toho nic jiného nepřijde, tak bych do Brisbane ráda jela, už kvůli tomu, abych se 2. července mohla blýsknout coby zdatná průvodkyně mých českých návštěvníků :-)

Jinak stále pokračuju v tréninkovém režimu v posilovně, začala jsem také navíc navštěvovat hodiny spinningu, které byly tento týden slavnostně s třítýdenním zpožděním zahájeny :-) Spinning jest v místních poměrech nazýván „Revolution“, ne snad proto, že by hodiny byly tak revoluční, ale spíš aby Američanu Johnnymu Goldbergovi nemuseli platit za používání ochranné známky „spinning“ :-) Hodiny hodnotím jako vcelku dobré, až na to, že jeden z instruktorů má místo břicha pneumatiku. Skvělá motivace, jen co je pravda :-)

A co nového u nás doma… Spolubydlící Lucas se vrátil s pětidenního výletu do Sydney, jel tam sám a vrátil se nadšený, protože těch pět dní propařil se zcela neznámými lidmi. Ten člověk se strašně snadno seznamuje! :-)

Momentálně je nálada v našem domě silně konspirativní, protože „kujeme pikle“ za zavřenými dveřmi. V neděli 11. května má narozeniny spolubydlící Allen a hned v zápětí 15. slaví krásné 23. narozeniny náš „Frenchie“ – tedy Mathieu :-) Kdyby Allenovi nebylo 29, začala bych si vážně v našem domě připadat jako „stará vojna“ :-)

Lucas vymyslel pro oba oslavence senzační dárky! Kam se Ewík dárkonosič hrabe! Jeden z dárků už jest zhotoven, na druhý čekáme poštou. Dá-li fotografický aparát, pokusím se pro vás předávání darů zvěčniti, of course.

No a možná bychom si ve zbytku času teď mohli představit jednoho z oslavenců…

Tak třeba Frenchieho. Do vínku mu ke křestnímu jménu Mathieu bylo dáno i motoristické příjmení Alonso :-) Pochází z jižní Francie nedaleko od španělských hranic a to, že je Francouz, poznáte okamžitě, jen co otevře pusu… Zbavit se francouzského přízvuku je v jeho případě úkol naprosto nadliský a myslím, že se o to už ani nepokouší, protože ví, že při správném použití to může být jeho plus. Právě na svůj pověstný francouzský šarm tedy také před rokem sbalil svou milou Imer, se kterou tvoří nerozlučnou a dokonce i násilím neoddělitelnou dvojici :-)

Jestliže si občas utahujeme z Lucasového motání S/Z, u Mathieu jsme to dávno vzdali a radši se přizpůsobili my jemu. Při konverzaci s ním využíváme naší kreativity na 112 % :-) Nejvtipnější je jeho motání slov, která začínají a nezačínají na H….

Např. věta „What do you wanna heat?“ neznamená, jak byste mohli čekat, „Co chceš ohřát?“, ale ve skutečnosti je míněna jako „What do you wanna eat?“, tedy „Co chceš jíst?“

Podobně je to se vším…

Místo umění je to srdce – „art“ bývá vysloveno jako „heart“...

And so on and so far :-)

Ale jak říkám, Mathieu je vůči jakýmkoliv snahám rezistentní a řekla bych, že si na tom „cute French accent“ dokonce vybudoval svou značku :-) Studuje totiž sportovní marketing :-)

Je to další ze sportovních nadšenců v tomto domě, i když není takovým fanatikem jako Lennart :-) Mathieu sportuje tak maximálně 2x týdně, kdy hraje beachvoleyball, což mu ovšem nebrání v tom, aby si bez tréninku střihnul maratón. Klidně si asi před 3 týdny zajel do Brisbane, kde se maratón běžel, a vrátil se docela spokojený :-)

Jinak je to komik, blázen a provokatér, takže vytvořil s Lucasem nerozlučnou dvojici. Až si někdy říkáme, že ti dva jsou na sebe nalepení nějak moc :-)

Ale když nemá tu svoji šílenou „řehtací“ náladu, tak se s ním dá i docela dobře a rozumně pokecat. A má u mě jedno velké plus - oba dva známe film „Love actually“ nazpaměť :-)

Je to takový tahoun aktivit u nás, třeba vymyslel tu hurá akci s uklízecím pořádkem…

Tuhle fotku si tedy dobře prohlédněte.

Nikdy jindy Frenchieho nádobí uklízet neuvidíte :-) To je totiž jeho specialita. Všude nechává lžičky!

Podle lžiček ho můžete klidně vystopovat. Lžička s Nutellou - to je takové jeho poznávací znamení. Je-li Nutella nablízku, nemůže být Mathieu daleko!!

Jen otevřete-li naši kredenc, neochvějně tam na vás jedna načatá Nutella se zapíchnutou lžičkou bude čekat. A podíváte-li se pořádně… Uvidíte vpravo vyrovnanou řadu nejmíň 12 dalších balení… Samozřejmě prázdných :-)

Ale jak říkám, jelikož je to dobrák od kosti, kdo by mu za to pořád nadával… :-)

Navíc je jeho koníčkem mixování mléčných koktejlů, smažení palačinek a taky včelaření :-) Jojo, jako v Receptáři… Nimrodím a včelařím, ženě doma navařím… No ani ne tak, že by vařil extra mě, ale tak občas nám nějakou tu palačinku podstrčí, to zas ne že ne :-)

A našemu dámskému čtenářstvu si Mathieu dovolil připravit JEDEN SPECIÁLNÍ AUSTRALSKÝ POZDRAV na závěr :-)

Od protinožců zdraví a krásný jarní víkend všem domů přeje Ewík

PS: Kontrolní otázka pro zvídavé a pozorné čtenáře:

Při zběžném prohlédnutí fotek mého spolubydlícího mě trkla do očí jedna věc… Čtyři fotky mají NĚCO společného, ale JEDNA z pěti fotek JE JINÁ…. TO „NĚCO“ na ní chybí. Přijdete na to, co to je? :-)

Kdyz nejde internet... (dil 2.)

Netusim, jak jsem to dokazala, ale pote, co jsem v utery publikovala posledni prispevek na blog a odesla spokojne do prace, nam prestal jit internet. OPET...
Situace je vsak vaznejsi nez minule, nebot to jsme aspon vedeli, proc to nejde a kdy to zase pujde. Ted nevime nic....

Uz jsme vypojili a zase zapojili vsechnu kabelaz... a proste pripojeni zkolabovalo.
Spolubydlici Lucas si mysli, ze se nam rozbil router. Sice nevim presne, co to je, ale delam, ze vim, abych mu nezkazila radost a nevypadala jako pako :-)

Pitome je to taky kvuli tomu, ze se nam v pondeli rozbil filtr u bazenu a pani domaci Chris musela zavolat opravare. O tom, ze nefunguje net, jsme se ji tedy zatim ani neodvazili rict :-)

Ale to vsechno opravdu samo! :-)

Procez se omlouvam, ze tu dnes ani zitra nenajdete zadny slohopis, ale tady ve skole bych se z toho musela zblaznit neco psat... polovina klaves je vymlacenych a nepise.... Nemam na to nervy tu neco plodit, procez to napisu doma a jen to v skole publikuju... Sobota muze byt? :-)

diky za shovivavost a tesim se na videnou ....

Zdravi Ewik

Japonské dostaveníčko v kampusu Griffith University

Australský kalendář mě opět nezklamal a po ANZAC Day nám nabídnul další volno. Tentokrát bylo u pondělního data 5. května napsáno "Labour Day" (Svátek práce :-), takže jsem dnu pracovního klidu využila a svátek oslavila prací :-) Dala jsem si jen volno od psaní blogu, protože se beztak nic nedělo.

Dny ubíhají jeden za druhým a dle tloušťky přečtených stránek v mých readerech je jasné, že jsme dávno za polovinou mého pobytu na Griffith University!

Teď máme čtivo na týden č. 9 a všechny práce a zkoušky bych měla mít odevzdané a složené v týdnu č. 14, tedy zhruba v polovině června.. Ach jooooo.

Proto jsem se rozhodla, že by bylo fajn vás také seznámit s místem, kam se každý den na svém jednostopém oři vydávám – tedy s univerzitním kampusem.

Myslela jsem si, že třeba v sobotu dopoledne, když si jedu zacvičit, ve škole nebude ani noha, ale opak je pravdou… škola je skoro stejně plná jako ve všední den. Moc jsem tomu nerozuměla, proč by někdo chodil do školy dobrovolně i v sobotu, ale bylo mi vysvětleno, že to není ani tak o dobrovolnosti, jako spíš o povinnosti. Některé předměty totiž mají pravidelně sobotní přednášky a co je nejtypičtější – v sobotu dopoledne se píší testy a skládají zkoušky. Neuvěřitelné. To bych chtěla vidět to povstání, které by při podobném záměru vypuklo u nás :-)))

No a já jsem si dnes ve škole trochu „zajapončila“ s fotoaparátem a zvěčnila pro vás některá místa, kudy denně chodím.

Tohle je velmi netypická budova pro náš kampus - má celá 3 patra! :-) Je to nejvyšší budova celého kampusu, ale aspoň je nápis Griffith University z dálky dobře vidět :-)

G01 - Business - sem chodím na hodiny nejčastěji, ač byznys vážně není mým hobby :-)


A zde seminární místnost, kde se scházíme v úterý v 8:00 na předmět Culture, Media and Society... Ještěže máme taková pohodlná křesílka, kde se dá po ránu dobře vegetit...

Moje spolužačky - Natasha a Jacqueline...

A tohle je potom přednáškový sál, kde v úterý míváme hodinu s naším lektorem Benem.

Bývají to přednášky nesmírně zajímavé a Ben umí i poměrně dobře přednášet... Není to žádný uspávač hadů, ale asi na druhé přednášce jsem si všimla, že nějak často zaznívá sousloví "and so on and so far" ve smyslu "a tak dále". Upoutalo mě to proto, že frekvence jeho výskytu je opravdu vysoká, tipovala jsem, že to říká tak 30x za hodinu... ale dneska jsme mu to čárkovaly s holkama a dospěly jsme k neuvěřitelnému počtu 52. Takže to milý Ben říká v průměru skoro 1x za minutu! :-))))

And so on and so far :-)

Jinak je v naší škole spousta zeleně, a když někam přecházím po miniaturních chodníčcích, tak mám pocit, že jsem spíš někde v botanické zahradě...


No ona by se tu vlastně našla i nějaká ta fauna... Třeba tuhle nádhernou pavoučí síť jsem objevila dnes ráno. Kdo najde první pavouka? :-)


Ovšem v čem je náš kampus zcela nedostižný, to jsou místa pro relaxaci... Relaxovat se tady dá snad ještě líp, než studovat :-)

Nebo je snad raději libo pod pergolu? :-)

Aby to nevypadalo, že se tady ale jenom flákáme, tak tady je ještě knihovna :-)


Ovšem prezentace se stejně nejlíp připravují kavárně nad vonícím cappuccinem :-)



Omlouvám se, ale více škrabopisu se ode mě dnes nedočkáte, neb musím letět do práce... Bez ní by v červenci nebyly koláče! :-)

Mějte se krásně! Zdraví Ewík