Mámo, táto, v komoře je myš!

Už je to tak, usídlila se nám v domě myší rodinka.

Teoreticky bych neměla nic proti, myšky jsou pro mě stejně jako pískomilové či křečci roztomilí tvorečkové, a když mi bylo asi 9 nebo 10, jeden pár myšek jsme si dokonce pořídili domů… Bohužel s námi „bílá“ a „šedá“ dlouho nesetrvaly. Pochovali jsme je po pár týdnech v truhlíku pod muškáty na okně… Myšky nevydržely „hojnost námi nabízené stravy“ a radši odešly hladovět na onen svět :-)

Ale je dost možné, že se rozhodly se mi za to pomstít a reinkarnovaly se do myší, které začaly terorizovat náš dům.

Poprvé jsme na to přišli před pár týdny. Resp. nebudu se schovávat za množné číslo. Člověk, který prakticky vždycky myš vyrušil a potom byl vystaven jejímu útěku, jsem byla v 9 za 10 případů já :-) Zkrátka v naší „potravinové skříni“ se myším zalíbilo. Každý máme vyhrazené pro své poživatiny jedno patro, kde si pečlivě schraňujeme své špagety, rýži, několik konzerv tuňáka a jednu či dvě skleničky s rajčatovou omáčkou. Samé lahůdky, jak vidíte :-)

Já jsem jako obvykle ráno po ránu skříň otevřela, automaticky jsem zašmátrala po šťávě a milá myš vyskočila ze 3. patra Ewíkovy přihrádky a šup za ledničku. A takhle se to opakovalo ještě několikrát. Obvykle s patřičným vykvíknutím, protože taková myš bývá aspoň pro mě po ránu poněkud nečekaná, jakkoliv mi obézní myši jinak normálně nevadí :-)

Postupně jsme začali objevovat stopy myšího hladu, třeba nakousaný chleba nebo ohryzané kartonové obaly. Pokaždé jsme uspořádali bojovou poradu a řešili jsme, jak se taková myš dostane po hladké laminátové stěně do 3. nebo i 4. a 5. patra ve skříni! Co teď? Koupit pastičku na myši? Jed na krysy?

Aktivně jsem nabídla spolubydlícím své zkušenosti z mateřské školy, kdy jsem se rozhodla, že naši školku zbavím otravného krtka a sebevědomě se prohlásila za vedoucí pátrací skupiny, která přispěje k jeho odhalení. V pouhých pěti letech jsem doma po večerech čmárala mapy, kudy v naší zahradě vedou krtčí trasy, a plánovala, jak nejlépe krtka vylákat na světlo boží, kde bychom jej zajali. Akce zvaná „Past na krtka“ bohužel nakonec díky nespolehlivému kolektivu úspěch neslavila. Ewík totiž určil každému jeho „krtičinec“, který měl dotyčný nebo dotyčná bedlivě místo hraní sledovat, ale po deseti minutách čučení na hlínu mě všichni spolupracovníci opustili a jali se místo toho radši přesýpat písek na pískovišti :-)

Když mí stávající spolubydlící tuto historku slyšeli, definitivně mě zbavili hlasovacího práva v tomto případu a mohla jsem se porad účastnit už jenom jako pozorovatelka :-)

Naštěstí byli pánové tak nerozhodní, že nepodnikli žádné kroky a myš se chytila do pasti sama. Pamatujete se, jak jsem vám říkala, že bydlím s Francouzem Mathieu, který všude nechává skleničky od Nutelly? A jedna taková sklenička samozřejmě nikdy nechybí v jeho patře naší „potravinové skříně“. A jelikož byla sklenička otevřená, myš dostala chuť a šup, už byla lapená. Ovšem co nás poměrně překvapilo, že to nebyla ona dospělá vypasená myš, ale myší miminko!

Tohle malé myše jsme tedy měli lapené pod plastikovým krytem v kuchyni a nevěděli, co s ním. Jedna věc však byla jistá – kde je miminko, musí být i rodiče. Takže myše zůstalo ušetřeno a teď kluci spřádají plány, jak lapit otce s matkou. Když jsem se nabídla, že v duchu obnovených tradic vytvořím „Past na myš“, tak jsem byla umlčena utěrkou :-))) Pche! Tohle nemám zapotřebí. Proto jsem se svými špagetami a rejží přestěhovala mimo hlavní potravinovou skříň do malé skříňky, kterou vyklidil Martin.

Tak to bychom měli jeden zvířecí druh, který se vyskytuje v naší domácnosti. A když jsem některé z vás minule tak namlsala pěknými fotkami z Austrálie, tak mi to nedá, abych se nepochlubila, co dalšího se taky u nás vyskytuje :-)

Tohle je přátelé, pravý a nefalšovaný cocroach, neboli šváb.

Lezoucí po skleničce o obsahu jednoho litru, upozorňuju :-) Čili je patrno, že to není zrovna kokroučí miminko. A takovéhoto krasavce jsem už prosím několikrát měla v pokoji :-) Jakkoliv to však na fotce vypadá mírumilovně, věřte mi, že jsem nikdy neviděla rychlejší zvíře!! A to myslím jako fakt vážně. Tohle je totiž něco, co se skoro nedá lapit, vezme-li to nohy na ramena.

To víte, Austrálie :-))

Myslím, že pro dnešek už bylo té fauny dosti, tak se pojďme zase přenést k jinému tématu. Třeba k práci. V Musgrave Hill Bowls Clubu se v podstatě neděje nic moc převratného, Ewík už zapadl do místního koloritu, zná značnou část členů, už ví, co pijou i z které sklenice, sem tam se dokonce pokusí se štamgasty i žertovat :-)

Nejvíc mě baví pracovat v pátek nebo v sobotu. Pánové totiž obvykle přijdou kolem 3. hodiny a lámou do sebe jedno pivko za druhým… Takže si umíte představit, jaká je s nima prča, když jdu tak kolem 19. nebo 20. hodiny sbírat prázdné sklenice :-) Ale nejsou nějak sprostý nebo oprsklý, to vůbec, nic si nedovolej, jen jsou… veselí. Neuvěřitelně veselí. Po stošestnáctý se mě ptají, odkud že to přesně jsem, jestli z té „Yugoslavia“ a proč mám tak strašně „cute Irish accent“ :-))) Kolikrát z nich fakt nemůžu, když jim každý pátek znova vysvětluju, co jsem vlastně zač :-)

Včera to bylo ještě dovedené k dokonalosti, protože nevím sice proč, ale celé odpoledne něco oslavovali, popíjeli, dělali si BBQ, takže když jsem v 5 hodin přišla do práce, tak už byli hezky vysmátý. A chodili si k baru dál a dál a vždycky mi nechali po každý objednávce tak dolar nebo i dva dýško :-) Takže mě to fakt bavilo se otáčet :-))) Nakonec mi jeden z nich přinesl celý ugrilovaný kuře! To se mi ještě nikdy nestalo teda. Takže jsem si část svého dýška snědla k večeři a o zbytek jsem se podělila s kolegyněmi. To víte, musím si udržovat dobré vztahy na pracovišti :-)))

A ještě padl minule dotaz, jak jsem přišla k těm popáleninám a omrzlinám a zda-li nepřeháním. Tak vězte, že nepřeháním a splasklý puchýř by vám mohl být důkazem. V sobotu ráno jsem totiž místo čepování piva strávila notnou chvíli v mražáku! Urodilo se nám totiž moc ledu :-)

Máme takovou starou mašinu na výrobu kostek ledu do pití a čas od času se ta mašina prostě zblázní a jede celou noc na plný obrátky, takže si člověk ráno připadá jako v ledovém království. Ovšem led je nutné zlikvidovat. Takže jsem dostala za úkol, naplnit ledovými kostkami plastikové sáčky, které se potom jako „party ice“ rozprodávají. A tak jsem si plivla do dlaní a nějakou tu chvíli v tom mražáku pytlíkovala led. Jediné, co mě v tu chvíli hřálo, bylo vědomí blížící se dovolené. Lopatička v pravé ruce mě popravdě řečeno moc nehřála a za chvíli se potom taky projevilo. Mráz pálí! Jauvajs!

Aby toho ale ten den nebylo málo, kolem poledního jsem jedné lady připravovala konvičku čaje a jak tak ten čajový sáček zalévám vařící vodou, tak jsem najednou zjistila, že zalévám taky trochu vlastní ruku. No a tak se stalo, milé děti, že omrzlina byla opařena :-)

A to je všechno. Jelikož mám poslední týden školy a příští týden začíná zkouškové období, musím se teď poněkud více koncentrovat na studium, než na psaní blogu, což ale jistě pochopíte, ne-li přímo s nadšením uvítáte :-))))

Konečně už nebude třeba si brát na čtení Ewíkova blogu dovolenou nebo minimálně aspoň tak trávit polední přestávku :-)

Já tedy rozhodně psát nepřestanu, jen už to asi nebude tak dlouhé, jako vždycky :-) Tedy pokud se nic závažného a blogováníhodného nestane, pochopitelně, což nelze předem vyloučit.

Přeji vám tedy krásný začátek dne nebo možná krásný zbytek dne, jak komu. Pokud ulítáváte stejně jako já na západech slunce, tak bych si dovolila jeden takový pěkně oranžový vám sem vnutit. Výhled z naší verandy.

Váš Ewík