Tak jde čas

Při svých pravidelných odpoledních návštěvách posilovny jsem zjistila zajímavou věc. Jedna celoplošná australská televize pořád vysílá známý americký seriál, s nímž jsme kdysi v začátcích Novy měli taky tu čest… Ano, Tak jde čas, neboli Days of our lives… Pamatujete? Tak jako písek v přesýpacích hodinách… :-) Je to zvláštní, co takové retro s člověkem udělá… Tak jde čas je vůbec nejdéle natáčený seriál, který kdy televize vysílaly, začalo se to natáčet v roce 1965 a některé postavy tam hrají dodnes! Ovšem jelikož ten seriál má celkem přes 10 000 dílů, asi si umíte představit, že takový nápor mohl vydržet jen málokdo z hereckého ansámblu. Hollywoodští scénáristé si ale poradili i s tímhle. Prostě roli na pár sezón přebral jiný herec, původní se potom zase třeba vrátil a všichni dělali, že si nikdo ničeho nevšiml. Nebo prostě postava podstoupila plastickou operaci a probudila se s jiným obličejem! A o vymývání mozků ani nemluvím. To tam proběhlo minimálně tak 2x za sezonu :-) Zkrátka snůška pitomin.Já sama jsem tenhle seriál vzdala někdy v roce 1997, protože to už „prostě nešlo“. No a teď po těch letech bylo setkání se seriálem doslova „šokem“. Skoro totiž nebylo poznat, že jsem víc než 10 let vynechala :-))))) Kulisy byly stále stejné a facelifting hlavních hrdinek taky obstaral své :-)

No dobře, dost tlachání, pojďme k závažnějšímu obsahu :-)

Titulkem jsem chtěla původně naznačit, že čas strašně letí, že nestíhám, že jsem v jednom kole a že mě to štve, protože Ewík stíhá rád!
Probuzení, do školy, zacvičit, domů, do práce, úkoly a eseje, spát a pořád dokola stále totéž. Navíc nám pořád neskutečně blbne internet, takže klidně máme dvoudenní výpadek, pak to zase chvíli jde a tak pořád dokolečka dokola.

Naštěstí mám však spolubydlící, kteří podobnému stereotypu nepropadají, takže člověk přijde v 9 večer utahaný z práce a zjistí, že všichni spolubydlící jsou vyšnořeni jak z katalogu, oděni v dlouhých gatích, košilích a naleštěných pánských lakovkách, protože si usmysleli, že si zahrají poker!
A ten se „pochopitelně“, jak mi důrazně vysvětlil, prostě v tričku hrát nemůže :-)

Takže to u nás vypadalo neskutečně slavnostně, a když se mi na skupinové foto seřadili v kuchyni, tak jsem si musela vzít oddechový čas, protože jsem se hrozně smála.

Nepřipadají vám taky jako Backstreet Boys? :-)))

No bylo to tady rozhodně včera takové veselé, jak vidíte, moji spolubydlící jsou prostě šoumeni každým coulem.

Hrálo se o drobné a pánové seděli za jídelním stolem v kuchyni asi do 3 do rána :-)

Takže teď pochopitelně dospávají. A to máme dnes večer další BBQ, jelikož Mathieu měl včera ty narozky, takže má dneska oslavu.

Společenský život je zde věru namáhavý :-)

Jinak mám za sebou další prezentaci ve škole, tentokrát jsem na semináři Cultural Perspectives povídala o tom, jaký byl u nás z kulturního hlediska život na začátku normalizace v 70. letech. A jako dost jsem si to užívala, otevřená ústa sedmnáctiletých Australanek mi byla odměnou největší :-) Nejdřív jsem udělala krátké intro do toho, co to vlastně byl socialismus, jak k tomu v Evropě došlo, co to bylo znárodnění a kolektivizace a kdo to jsou komunisti. No a potom už jsem jim vypravovala o Pionýru, Svazu socialistické mládeže, kádrových posudcích, povinné vojenské službě, o tom, jak bylo potřeba se „angažovat“, o cenzuře v hudbě, filmu, literatuře, o zákazu cestování „na Západ“, o výletech do NDR a Bulharska, o samizdatové literatuře, o branných cvičeních, plynových maskách a protiatomových krytech a samozřejmě taky o nakupování v sámoškách, o reklamách na česnek a mlíko, o Tuzexu, o bonech a o frontách. Fronty sklidily největší úspěch, což jsem vydedukovala z nejvyděšenějších pohledů. Fronta na toaletní papír a na vložky měla úspěch, ale když jsem se vytasila s frontou na banány a mandarinky o Vánocích, tak to už bylo i na ně trochu moc :-)

A nejvíc mě pobavila jedna Američanka, která seděla hned vedle mě, a po skončení prezentace se mě ptá: „Hele, co je to jako ta fronta?“ Slovo „queue“, tedy fronta, tato slečna vůbec neznala…Což taky o něčem svědčí :-))) Musela jsem jí to vysvětlit na příkladu, kdy čeká na podpis své oblíbené zpěvačky Britney Spears :-)))

Takže včera mě to ve škole fakt bavilo a těším se i na pondělí, kdy zase jiné skupině promítnu paneláky a taky litvínovský skvost zvaný „Koldům“, tedy socialistický kolektivní „rodinný dům pro mnoho desítek rodin“. Samozřejmě to všechno musím zabalit do nějaké té vědecké omáčky, tak uvidíme no…

A ještě mám jednu veleveleveledobrou zprávu!

Mám první výsledky svého snažení! Včera jsme dostali známky za první esej odevzdanou v předmětu Cultural Perspectives. Z maximálního počtu 30 bodů jsem dostala 24! Jupíííííí!

Nejlepší výsledek vůbec z asi 120 studentů, byl 26! Což mi fakt vyrazilo dech…

Zvlášť když spousta mých spolužaček měla skóre třeba 14, 15, 16… a to jsou to prosím Australanky, žádné international students :-)
No dobře, uznávám, že v 17 letech bych asi taky nevyplodila nic moc kloudného, ale to mi může být v mém věku šuma fuk :-)))

Takže se radujte se mnou, vážení a milí, a já se jdu pustit do powerpointování. Snad nebude chybět ani nějaká ta pointa na závěr!

Mějte se a v pondělí zde snad najdete snímky ze sobotního výletu do Brisbane.

Zdraví Ewík