Já, celebrita

Ne, nemusíte mít strach, že by vám Ewík nastydnul a chytil ošklivou nemoc jménem celebritida, kdy vám místo horečky stoupá do hlavy sláva a člověku snadno v krvi naměří pár promile :-)

To jen… z dalších dvou variant možných titulků dnešního příspěvku zkrátka tenhle vyšel vítězně.
Nebo vy byste snad raději volili byste některý z těchto titulků?

Já, odborářka

Já, morče

Asi sami uznáte, že „Já, celebrita“ zní prostě nejlíp :-)
Právě jsem totiž přišla z práce, kde to dnes bylo obzvláště zajímavé.
Hned u vchodu (vedle hracích automatů) mě odchytila asi 50letá paní. Strkala mi do ruky svou vizitku a tvrdila, že je z „organizace hájící zájmy dělníků“. Z toho jsem usoudila, že to bude asi předsedkyně místní odborářské organizace. A protože i já jsem teď vlastně dělník, resp. teda dělnice, je logické, že jsem se ocitla v jejich hledáčku :-)

Paní přišla verbovat nové duše a já jsem se jí z nějaké příčiny zalíbila. Začala se mě vyptávat, jak jsem s prací v klubu spokojená a kdesi cosi, a nakonec jsme skončily u toho, že jsem jí musela vysvětlovat, co to bylo ROH a že u nás v Evropě jsou odboráři „velcí páni“ :-) Teda pokud je u kormidla zrovna sociálnědemokratická vláda, of course :-))

Ovšem ač se paní snažila a slibovala hory doly, Ewík odolal a NEPODEPSAL :-)

Domluvily jsme se, že si přečtu materiály, které mi paní odborářka věnovala, a že se za mnou zastaví za 14 dní, protože „si to jistojistě rozmyslím“ :-)

No uvidíme. Já a odborářka, komisch :-)

Proto jsem se radši pustila do práce. Nevím proč, ale chtělo se mi být dneska obzvláště veselá, takže jsem rozdávala úsměvy na všechny strany. Když můj šéf viděl, že jsem dobře naladěná, tak za mnou přišel a přinesl mi několik listů dotazníku.

A pak na mě vybalil zvláštní prosbu. Prý jestli bych nemohla být jeho morčetem.
Cože? Morčetem?

Napadlo mě, že jsem
a) úplně mimo
b) blbě slyším
c) se moje angličtina jednoduše zhoršila natolik, že už nerozumím vůbec ničemu.

Jenomže chyba nebyla ve mně, ale v sémantice! Prostě nastal sémantický šum.
V Austrálii totiž slovo „morče“ používají ve smyslu „pokusný králík“!
(Je vidět, na čem který národ svá léčiva testuje :-)))

Prostě můj šéfík v Musgrave Hill Bowls Clubu dostal z oddělení HR (human resources = lidské zdroje) za úkol provést se všemi zaměstnanci strukturovaný pohovor o jejich práci.
Každý dostaneme dotazník, v němž máme sami ohodnotit svoje schopnosti vykonávat práci v klubu. Náš šéf o nás vyplní úplně stejný dotazník podle toho, jak to vidí on. No a potom se sejdeme, společně se nad tím posadíme, projdeme to a zamyslíme se, co s tím jako dál :-)

No a jelikož Michael nikdy nic podobného nedělal, tak u jeho prvního pohovoru bude právě někdo z personálního oddělení, aby dohlédnul, že ten pohovor probíhá správně. Michael se toho docela bojí, že se před ostatníma ztrapní, takže mě poprosil, jestli bych mu nesimulovala morče alias pokusného králíka právě já, než se pustí do pohovorů se stálými zaměstnanci.

No souhlasila jsem, co mi zbývá, ačkoliv nevím, jak budu schopná na otázky odpovědět.

Ohodnoťte své schopnosti čepovat pivo od 0 do 30. Tak kolik si mám podle vás dát? :-)))

Což o to, čepování je myslím docela obstojné, ale v čem se teda budu muset hodně pokárat, to je telefonování.
Náš telefon v baru, to je totiž pro mě postrach. Jak zazvoní, klidím se a předstírám, že jsem hrozně zaměstnaná odstraněním toho drobného fleku na skleněných dveřích :-)
Ačkoliv jsem nikdy neměla problém s kýmkoliv v angličtině telefonovat a dokonce jsem uvažovala o práci recepční, v klubu mě vždycky smích přejde. Nevím proč, ale náš telefon je prostě zvláštní, a kdokoliv volá, tak huhlá!

Huhlá tak moc, že se většinou jen 3x zeptám: „Promiňte, nerozuměla jsem, můžete to zopakovat?“, a pak raději volím větu: „Moment, já vám někoho zavolám.“
Zkrátka STRAŠNÝ!

Přitom u svého mobilu žádné problémy nepociťuju, třeba mi tenhle týden volala paní z průzkumu trhu a 25 minut jsme se bavily na téma „recyklace odpadků – jejich pro a proti“ :-)

No a jak jsem teda přišla k tomu dnešnímu titulku „Já, celebrita“? Úplně jednoduše. U nás v klubu si pocit takové celebrity vyzkouší prakticky všichni zaměstnanci.
Výhry na automatech se totiž vyplácejí dvěma způsoby. Buď vyhrajete částku do padesáti dolarů, která se na vás vyvalí v dolarových mincích, a pak si připadáte jak po návštěvě v chlívku u „oslíčka otřes se“, nebo máte štěstí a vyhráli jste nad padesát dolarů a to vás potom navštíví buď Ewík nebo někdo další, kdo má zrovna na starost vyplácení výher.

A takové vyplácení výher je vlastně moc příjemná věc. Lidi jsou happy, protože vyhráli, a vy jim nesete peníze, takže si připadáte jako Ježíšek. A co je na tom úplně nejlepší, nejde to z vaší kapsy :-)) Takže já si nošení výher lidem docela užívám a je to fakt bezvadná součást mojí práce.

Akorát s tím souvisí prostě nechutná administrativa. Pokaždé nám u baru z takové mašinky vyjede lístek, který nám oznamuje, ke kterému automatu mám běžet a s jakou výhrou. Ten lístek je potřeba celý vyplnit, čili jméno výherce, číslo jeho karty a další kraviny, potom jméno svoje a nezbytný je taky připojit podpis toho, kdo peníze předával.

U nás v klubu máme 50 automatů, a jelikož je to tzv. social club, tak nemáme žádného konkrétního majitele čili vykořisťovatele, který by tržby z klubu odváděl a kupoval si za ně jachty a ostrovy v Karibiku. U nás to funguje tak, že co se vydělá, to se zase vrací do klubu. Takže prakticky všechno, co lidi prosází, se jim zase vyplácí na výhrách. Utopie? No trochu no, ale věřte tomu, že tady to fakt funguje. Na našich automatech se zkrátka opravdu vyhrává! :-))) (tohle už jsem někde slyšela, doufám, že nás teď čte nějakej gambler :-)

Ale vážně, zprvu jsem tomu taky nevěřila, ale když chvilku hrajete, tak prostě dřív nebo pozdějc vám tam nějaká ta výhra spadne. Neříkám, že bůhvíjak velká, žádný tisíce dolarů, ale třeba kolem sta dolarů, což rozhodně potěší.

Takže tady prostě vyhrávaj všichni skoro pořád. A jen si představte, kolikrát během směny nesu peníze a musím vyplnit onen lístek se všemi nezbytnými údaji… Jenom dneska jsem během 6hodinové směny vyplácela výhru a podepisovala se 42krát!

Ještě se divíte, že si připadám jako celebrita?

Za tu dobu, co tu pracuju a pořád se tak pilně skoro obden podepisuju, jsem si normálně úplně zkazila podpis!!!

Prostě „Kvasničková“ je strašně dlouhý slovo! Kdo má pořád tak poctivě kroužit každý oblouček a kličku? Takže to flákám čím dál víc :-)
A už věřím, že po pár autogramiádách musí mít taková celebrita docela problém si vzpomenout, jakýže podpis má vykouzlit třeba v bance podle podpisového vzoru. Záleží zřejmě na tom, kdy onen podpisový vzor vzniknul :-)

Včera jsem totiž byla nakoupit a paní prodavačka koukala na vzor podpisu na zadní straně mé Visy značně nedůvěřivě. Ale vysvětlujte jí, že jste si „zkazili podpis“ v baru! :-)))

No a nezbytná koda na závěr: A to je pro dnešek všechno :-)

Jdu si projít prezentace na úterní zkoušku a doufat, že pár mouder z Foucaultů, Derridů, Lyotardů, Baudrillardů, Jamesonů a Althusserů tam někde zůstalo :-)

Užijte si náramně nadcházející víkend a věřte mi, že vám opravdu upřímně závidím třicetistupňové teploty :-) Gold Coast hlásí oblačno s celodenními dešťovými přeháňkami.

Už jen čekám, kdy začne sněžit :-)

Mnoho pozdravů od Ewíka