Už je to tady! Moudříme!

Začalo to nenápadně minulý týden v pátek. Když jsem o půl čtvrté ráno frčela na kole do města oslavovat ANZAC day, jazykem jsem si nahmatala něco divného v puse. Něco velikého a divného :-) Pustila jsem to z hlavy, ale ne na dlouho, protože dáseň se přihlásila zanedlouho sama.

„Ójééé, tak to budeme muset k zubaři,“ panikařila jsem rovnou a začala hledat číslo na zdravotnické oddělení našeho kampusu. Ovšem spolubydlící Lucas byl rychlejší a obětavě mi sdělil, že číslo hledat nemusím, protože tam byl minulý týden osobně a objednávají nejdřív za 14 dní.

Hmmm, tak to mi teda vyrazilo dech. Sotva jsem ho zase nahodila, podruhé mi ho vyrazil další spolubydlící Australan Allen, který kroutil nechápavě hlavou s tím, že lhůta dva týdny je přece v pohodě. Půjdu-li prý do veřejné nemocnice, budu čekat čtyři.

Tak tohle má být to slavné kapitalistické zdravotnictví? No tak to potěš koště :-)

Naštěstí dáseň během dne trochu splaskla a já si uvědomila, že to asi není zánět, ale že MI ROSTE OSMIČKA! Prostě moudřím! :-))) Už bylo na čase, co?

Zub se snad taky trochu umoudřil, protože po několika dnech braní analgetik mi teď dopřává trochu oddechu :-) Pevně věřím, že to s tou mojí moudrostí nebude přehánět a jako sopka se zase uloží ke spánku :-) Přece jenom – tyto záležitosti bych raději řešila během pobytu v ČR. Ne že bych australskému zdravotnictví nedůvěřovala… ale znáte to :-)

Sobotu jsem opět trávila v práci, kde se nedělo nic moc zajímavého, až na jednu milostpaní „Bingolady“, která si přišla o přestávce objednat do cafeterie několikero káviček. Ale jakých káviček :-)

Nejdřív to na mě vychrlila, já vytřeštila oči, požádala jsem ji, ať to zopakuje, pořád jsem nestíhala, tak jsem jí strčila tužku a papír, ať mi to napíše, a zavolala šéfíka, ať mi jde pomoct, že to je urgentní :-)

Paní nás oba zaměstnala na notnou chvíli, protože si neporoučela opravdu zajímavé kombinace :-)

1x cappucino z normálního mléka s čtvrtinově silnou kávou

1x latté z nízkotučného mléka s čtvrtinově silnou kávou po straně skleničky

1x cappucino z nízkotučného mléka a polovičatě silnou kávou

1x dvojité presso

1x latté z normálního mléka a čtvrtinově silnou kávou bez kofeinu

1x bílou kávu z nízkotučného mléka s normálně silnou kávou po straně šálku

Takhle přeložené do češtiny to asi tak hrozivě nevypadá, to uznávám, ale když to na mě ta paní chrlila anglicky, tak jsem se nechytala :-) One skimmed milk quarter strong cappucino with decaf coffee on a side, please! And presto presto!

Hlavně bylo vtipné, jak jsme odměřovali ty čtvrtinky, protože na to naše „coffeemachine“ zařízená fakt není. Takže jsme to jeli od oka. Blbý na tom bylo to, že my to připravujeme přímo před zraky zákazníků, takže se to nedá nijak ošulit :-) No skoro nedá.

Když jsme jí to všechno slavnostně narovnali na podnos, tak paní stejně nevěděla, co je co, ale hlavně, že byla spokojená. Jen co odešla, tak jsme vyprskli smíchy a čekali jsme, kdy to přijde reklamovat.

Já si totiž uvědomila, že v samém zápalu boje jsem všechno dělala z normálního a nikoliv nízkotučného mléka :-) Naštěstí to reklamovat nepřišla. I tak to byla nejhorší objednávka, co prý šéf pamatuje :-)

Jinak co se týče práce, tak mám ještě jednu nesmírně pozitivní zprávu, neb jsem se zpětně dozvěděla, že za práci na státní svátek je příplatek. A to pořáááádně velký příplatek. Dokonce dvojnásobek klasické hodinové mzdy! Joj! Takže si člověk za šest hodin odpracovaných během ANZAC day přišel na parádních 240 doláčů! No neberte to :-) Za 600 kaček na hodinu jsem ještě nikdy neotročila :-)

V pondělí potom zase do školy, ale tentokrát jsem ani nepotřebovala kofein, abych neusínala u diskuse nad Foucaultem, jelikož jsme probírali internetové sociální sítě typu Facebook nebo MySpace. Řešili jsme, jak si ti dnešní teenageři spolu už skoro nepovídají a netráví spolu volný čas, protože každý sedí u svého počítače a na internetu si hodnotí fotky a drbou ostatní, co nemaj tak pěknej profil :-) (I don’t like my profile! :-)))

Bylo to opravdu nesmírně zajímavé, hlavně kvůli tomu, že já sama jsem v tomto ohledu ještě úplné „bejby“ – Facebook mám pár týdnů a MySpace jsem viděla poprvé až ve pondělí na projektoru :-)

Ovšem zjistila jsem nevídanou věc – můžete si na tom dokonce udělat doktorát. Třeba náš lektor Brady píše o sociálních sítích svou doktorskou práci a jednou se bude honosit titulem PhD, bude doktorem filozofie a bude objíždět konference po celém světě a hovořit v mediálněvědeckém diskursu o Facebooku :-) To bych teda chtěla taky!

Ale když jsme u toho žehrání nad dnešní mládeží, která svůj čas tráví místo světa skutečného ve světě virtuálním, já sama mám co říkat. Zbytek pondělka jsem totiž u počítače strávila i já. Devět hodin jsem stříhala a upravovala materiál, který jsem natočila v pátek během oslav ANZAC day. Strašný. Úplně mě to vysosalo, protože to byla strašná piplačka. Ale snad to stálo za to, protože materiál to nebyl k zahození.

Hned jsem to poslala do rozhlasu a dnes ráno mi přišla odpověď, že se to bude vysílat

VE STŘEDU 30. DUBNA CCA VE 13:50 – POŘAD „PRSTEM PO MAPĚ“ – ČESKÝ ROZHLAS 2 – PRAHA.

Obávám se však, že to bude násilím zkráceno, protože původní stopáž je pět a půl minuty. Chtěli-li byste si tedy poslechnout dílko celé, uložila jsem vám to do internetové Úschovny

Stačí kliknout na TENHLE ODKAZ (http://www.uschovna.cz/vyzvednout.php), zde vložit požadované číslo zásilky v tomto tvaru:

Uschovna4816e2b54353c59

a pak už jen uložit k sobě do počítače. Není to velké, nemá to ani 4 mega, takže směle do toho a budu se těšit na Ohlas písní australských :-)

To by bylo pro tuto chvíli od protinožců vše, mějte se moc hezky a užívejte si jaro! My tady klepeme kosu a spíme pod dvěma duchnami! :-)

Pa Ewík

Bobku, vstávat a cvičit! Ale proooč? Protože je ráno. Ale já mám ještě noc!

Takhle nějak se to ve mně pralo v noci ze středy na čtvrtek. Ale jelikož jsem si ten bič na sebe ušila sama, tak jsem musela jít příkladem a vstát. Byly tři hodiny ráno a myslela jsem si, že to nerozchodím :-)

Ale rozchodila a jsem ráda, protože to fakt bylo bezva a za těch 5 minut sakrování to stálo :-)

Tedy oč šlo, že. Minule jsem příspěvek končila slovy o plánované cestě za oslavou největšího australského svátku – ANZAC DAY. Ve 4 hodiny ráno začínala tzv. „dawn service“. Dawn znamená úsvit a service bych snad mohla přeložit jako obřad.

A tak jsem kolem čtvrt na čtyři ťukala na všechny pokoje v našem domě a snažila se jako správný „Bob“ vytáhnout z pelechů všechny spící „Bobky“ :-) Naštěstí bez protestů vstali. Hopsli jsme na kola a jako obvykle jsme závodili „kdo tam bude první“ :-) O půl čtvrté jsem teda ještě na kole nikdy před tím nezávodila, to se musí nechat. Dorazili jsme do centra města Southport, odkud měl ve 4 hodiny vyjít slavnostní pochod. Čekala jsem, že ve městě bude v tuhle hodinu mrtvo a že si ze mě udělali kolegové v práci dobrý den, když mi tvrdili, že tam budou v tuhle šílenou hodinu tisíce lidí. Naštěstí měli pravdu, nehovořila bych tedy o tisícovkách, ale spíše o stovkách, ale i tak jsem byla mile překvapená. Hlavně tím, že mezi přihlížejícími převažovaly rodiny s dětmi. Nevím proč, ale mám pocit, že u nás by nikdo kvůli nějakému průvodu ve 3 ráno prostě nikdo nevstal :-)

Já jsem si připravila své nahrávadlo s mikrofonem, abych „byla ready“, až to celé vypukne. A přesně ve 4 to opravdu vypuklo. Australští veteráni a jejich příbuzní udělali čtyřstup a za zvuku osmi bubeníků vpředu začali pochodovat směrem k památníků obětem 1. světové války, který neleží nikde jinde, než přímo v parku s přívlastkem Anzac. A bylo to pěkné, takové vlastenecké. Skoro všichni v tom průvodu měli uniformy a na prsou jim cinkaly medaile za zásluhy. Vpředu pochopitelně vlajkonoš.

Pardon, lepší fotka se nám nepodařila, neměli jsme pořádný blesk, přece jenom byla noc :-)

Takhle jsme došli až k tomu zmiňovanému Anzac parku a tam už čekaly další stovky lidí kolem památníku. Podařilo se mi protlačit se dopředu, takže jsem všechno mohla sledovat hezky zblízka.

Obřad trval asi hodinu, byli tam dva řečníci, kteří se střídali, nejdřív bylo několik pěkných projevů o celé té historii, vylodění australských vojenských jednotek, jejich výcviku v Egyptě, přesunu do Turecka do oblasti Gallipoli, kde 25. dubna 1915 podnikli australsko-novozélandské jednotky velký útok na jednotky turecké. Během bojů v Gallipoli zemřelo 8 000 vojáků a dalších 52 000 jich skonalo během celé 1. světové války. Ještě tedy pro upřesnění, co je to to „ANZAC“. Tenhle název vznikl od zkratky pro australské a novozélandské bojové jednotky, tedy Australian and New Zealand Army Corps.

Po několika projevech přišel k mikrofonu pastor a následovala modlitba, to všechno bylo proloženo hrou na trubku a dudy a komorní atmosféru obřadu dodávalo hlavně osvětlení, které zajišťovalo především nebe plné hvězd a potom také několik pochodní s plápolajícím ohněm. Žádné lampy, ani nic podobného. A všude plno dětí, které si to nechtěly nechat ujít.

Spousta lidí během projevů plakala, potom nosili k památníku květiny a ovzduší bylo prosycené australským patriotismem, jak se patří… Všude vlajky australské, novozélandské, americké a britské.

Celé jsem to natáčela, po skončení jsem odchytla jednoho místního, kterého jsem vyzpovídala a už už jsme se chtěli vydat zpět… když tu najednou bláznivého Lucase nenapadlo nic lepšího, než že musím udělat rozhovor s policajtem, který dohlížel na plynulost dopravy. A aktivně šel k němu, něco do něj hučel, prostě blázen :-) Gestikulovala jsem na něho, ať toho nechá, ať zbytečně neprovokuje, že policajt je ve službě a kdesi cosi… Najednou se policajt rozjel na motorce směrem ke mně, už jsem čekala nějakou připomínku ve smyslu, ať si toho „opilého“ kamaráda odvedeme… Ale on nijak nic neříkal, takže jsem pochopila, že on „opravdu chce být vyzpovídán do rádia“!! Tak to mě dostalo a musela jsem honem vymyslet nějaké otázky, které bych mu položila. Prostě ukecanej policajt, co chtěl bejt v rádiu :-) Musela jsem s ním natočit rozhovor na téma „jak je obtížné regulovat dopravu během Anzac day“ :-))))) Neuvěřitelné :-) Někdy vám to pustím :-) Já a policajt natáčející v 5 hodin ráno rozhovor uprostřed dělícího pruhu na rušné silnici :-)

Poté, co jsem se konečně utrhla, jsme se tedy vypravili opět závodním tempu směrem domů, pokračovat ve spánku, jak jinak. Bylo asi pět hodin a pomalu svítalo. Většina návštěvníků se z obřadu přesunula do místních klubů a restaurací, kde se 25. dubna ráno podává tradičně speciální „gunfire breakfast“ a k ní káva s rumem. Tak jako to pili vojáci. Dělostřeleckou snídani v podobě slaniny, vajíček, žampionů, fazolí a spol. jsme tentokrát s díky odmítli, přece jenom – australské tradice jenom odsaď podsaď :-) To vstávání nám bohatě stačilo :-)

Hupli jsme zpátky do postelí, já vstávala v 10 jako první a zbytek baráku si hrál na Šípkovou Růženku až do odpoledních hodin, tak je to noční vstávání všechny zmohlo :-)

Takže tolik naše oslava ANZAC DAY. Co nejdřív vám sem zase zkusím vystavit sloupek, který jsem za vydatné podpory mého editora Jeníka sesmolila :-)

Zbytek pátku jsem strávila mučením se v posilovně a v práci. V klubu opět nestíhačka, jelikož bylo nabito k prasknutí. Padlé vojáky bylo totiž nutné řádně zapít :-) Když jsem v 9 hodin sbírala před odchodem poslední várku sklenic, tak mě někteří z hostů (padesátníci a šedesátníci) začali brát familiérně kolem ramenou a objímat. Čili mi bylo jasné, že už mě členové Musgrave Hill Bowls Clubu přijali za vlastní :-))))) Už jsem jejich Eva [íva] :-))))

Zároveň jsem včera od managera Briana obdržela kovovou jmenovku, takže je to už opravdu oficiální. Vyryto v kovu :-)

A to je vlastně konec celé pohádky.

Děkuji, že jste dočetli až sem a přeji vám dobrou noc. Jdu skočit do klobouku kouzelníka Pokustona :-)

Ewík

Když nejde internet...

…člověk se musí zabavit jinak. Trvalo to týden, příjemné to nebylo, ale přežili jsme to.

Teď už přežijeme všechno :-)

Všem se ještě jednou omlouvám za týdenní odstávku. Už mě úplně svědily prsty, jak se jim chtělo psát, a tak jsem si své grafomanské choutky musela ukojit jinak :-)

Vyplodila jsem další desetistránkovou esej, kterou jsem pak musela opět okrouhat na polovinu. Bylo to tentokrát těžší než minule, protože téma bylo složitější a literatura hůř čitelná, strávila jsem nad tím mnoho a mnoho nočních hodin, ale nakonec se zadařilo a všechny úkoly určené tento týden k odevzdání, jsou konečně odevzdány.

Opravdu se mi povedlo si parádně rozházet svůj denní režim, protože jsem si zvykla chodit spát v jednu, ve dvě. Ovšem ráno jsem chtě nechtě musela vstávat do školy, takže si tělo vyžádalo přísun spánku jinými cestami, pročež jsem byla nucená si naordinovat pravidelnou hodinku odpoledního šlofíka. Kdo mě zná, ten ví, že podobně věci jsem nikdy nepraktikovala a byla jsem jejich zapřísáhlou odpůrkyní :-)

Jak ta Austrálie hezky na Ewíka působí :-)

A co je u nás jinak nového. Tak předně nám ubyl jeden člen domácnosti...

Po třech týdnech si to Imer namířila zpět do země mého nového původu (pro ty, co jsou mimo diskurs a kontext dodávám, že je to Irsko, kam mě Australané „přiřadili“ díky mému irskému akcentu :-)

Jelikož jsme si tu na ni tak nějak zvykli, tak bylo rozhodnuto, že se na její počest uspořádá slavnostní večeře. Jeden z mých spolubydlících – Australan Allen - se tohoto úkolu s radostí ujal.

A tak, když jsem v pátek dorazila v práce, byl už stůl prostřený a s mým příchodem se také bouchly dvě lahve šampaňského.

Jak vidíte, fluktuace obyvatel tohoto domu se projevuje mimo jiné v tom, že od žádné ze skleniček nenabízí naše kredenc víc než jeden kus, takže je to prostě směska „co dům dal a nájemníci zatím nerozflákali“ :-)

V celém domě to neuvěřitelně vonělo a natěšení strávníci netrpělivě očekávali chvíle příští… to vše za hlasitého a melodického doprovodu kručení našich žaludků.

Když šéfkuchař uznal, že jeho výtvor jest hoden servírování, zasedli jsme všichni ke stolu a na tuhle chvíli se těšil obzvlášť Mathieu, protože jsme měli domluvené malé překvapení. Ve chvíli, kdy nás všech osm zasedlo ke stolu, vyzvala jsem všechny, abychom si podali ruce a pomodlili se. Allen, který seděl v čele stolu, začal předříkávat poděkování a bylo to opravdu pěkné, ve vzduchu bylo cítit takové zvláštní souznění… Ale jen chvíli. Pak už se jen mlaskalo, chrochtalo, mluvilo s plnou pusou a tak :-)

Popíjeli jsme skvělé vínečko a byl to fakt parádní večer. Pro zájemce - jako dezert se servírovaly palačinky s Nutellou.

No a potom si pánové vymysleli, že nás naučí hrát pokr. Samozřejmě jsme museli vymyslet nějakou alternativu skutečným penězům, takže se prohledal špajz a za oběť padlo několik sáčků těstovin. Špagety se polámaly, ví to celá obora :-)

Naneštěstí bylo dámské osazenstvo tupější, než pánové očekávali, takže vysvětlování po půl hodině vzdali a prostě jsme si pustili jeden z těch stažených filmů, díky nimž jsme od pátku neměli spojení se světem :-)

U Ewíka to bylo ještě horší v tom, že mu byl v sobotu z důvodu nezaplacení dvou faktur zablokován telefon, teda česká simka od Vodafonu. Takže pakliže jste mi na ni někdo něco posílali, tak teď už víte, proč vám neodpovídám :-)

Sobotu jsem strávila nad esejí a v neděli mě čekala ranní šichta v bowls clubu. Jako obvykle jsem si to na osmou štrádovala ulicí, jako obvykle jsem si zapsala do knihy příchod, jako obvykle jsem se navlékla do roztomile asexuální zelené uniformy a chystala se jako obvykle o půl deváté natočit první pivo… ale něco tady nehrálo.

To už se ke mně řítil můj šéf Brian se slovy: „Na nic nesahejte, v noci jsme byli vykradeni.“

A opravdu. Jedna ze skříněk byla vypáčená a na zemi se válelo několik lahví. Nesměli jsme na nic sahat, dokud nepřijede policie. Prý jsou na cestě. No nevím, jak to tady mají zařízené, ale policisté byli na cestě tři a půl hodiny, takže to ten den byl opravdu jen takový provizorní bar :-)

V pondělí byla zase škola, tentokrát jsme tři hodiny diskutovali nad filozofickými tématy a bylo to nesmírně zajímavé, v úterý jsme probírali post-kolonialismus a dívali jsme se na kousek filmu Bohové musejí být šílení.

Konstatuji, že mám pocit, že mě toto studium nesmírně obohacuje. Bez smajlíka. :-)

Jen kdyby se to počasí trochu umoudřilo… Přes den je buď nádherně, nebo zcela hnusně a klepeme kosu… Co je však horší, je to, že v noci už to nemá šanci ovlivnit nic a už jenom klepeme kosu. Dokonce nám naše milá paní domácí všem koupila „druhou deku“, protože i jí bylo setsakra zima.
Tak nevím, lidi, co to jako má znamenat… Australani si kupujou druhou deku… A já s Lucasem jsme tenhle týden nad letákem supermarketu Aldi vážně uvažovali, že si koupíme teplomet :-)

Prostě Austrálie se vším všudy.

A k Austrálii taky neodmyslitelně patří ANZAC DAY. Původně jsem si myslela, že to je prostě jen jeden z dalších svátků, sice není škola, ale jelikož v pátek pracuju, tak jsem to nijak neřešila. Ovšem z novin jsem zjistila, že slavnosti začínají ve 4 hodiny ráno!!!

To nesmírně upoutalo mou pozornost, takže jsem strávila několik hodin rešeršní činností a podařilo se mi vyšťourat strašnou spoustu zajímavostí, které jsem se odvážila shrnout do dalšího sloupku pro E15. Ba co víc! Ukázala jsem se jako zdatná píaristka, protože se mi podařilo přemluvit všech mých pět spolubydlících, aby se se mnou dnes v noci na ony ANZAC slavnosti vypravili!!

Takže vstáváme ve 3:00 a ve 3:30 odjíždíme na kole směrem k ANZAC parku, kde to všechno vypukne. Samozřejmě s sebou beru minidisc a mikrofon, protože si myslím, že by z toho mohla být bezva reportáž. Jen abyste rozuměli, o co přesně jde, tak 25. dubna si Australané připomínají 60 tisíc vojáků, kteří padli v 1. světové válce, když se dobrovolně vydali pomoct v boji Velké Británii.

V ty 4 ráno začíná „průvod za svítání“ a budou tam prý tisíce a tisíce lidí.. Takže už se moc těším. Takhle v noci jsem ještě nikdy nenatáčela!

Ale teď už se bohužel naplno dostavuje můj spánkový deficit, který jsem si uhnala během posledních několika dní…

Takže zííííívaje každých třicet vteřin se s vámi dnes loučím a zítra ve 3:30, až budu šlapat do kopce na kole, na vás budu myslet :-)

Mějte se prima. Zdraví Ewík

Dobrý den, prosila bych 30 dkg omluv...

...ale vyberte mi prosím nějaký libový kousek, aby mi to vůbec moji strávníci zbaštili.
Jo a prosila bych nakrájet, aby to stačilo pro všechny :-)

Sebezpytování je na místě, všem netrpělivým čtenářům se tímto omlouvám za dočasný výpadek. Bohužel jsem to však z mojí strany nemohla nijak ovlivnit.

Žít s pěti chlapci má své výhody i nevýhody. Jednou z těch nevýhod je také to, že naši chlapci se rádi dívají na nejnovější filmy a neradi za ně platí v kině. Z toho důvodu si je stahují přes internet.
Nikoho z nich však nenapadlo, že na objem stažených dat je v této domácnosti také nějaký limit a to konkrétně 40 giga měsíčně. Poté, co jsme minulý pátek dospěli k této úctyhodné číslovce, bylo nám další "surfování" zakázáno. Prostě nás odpojili, když to chcete vědět :-)

Pročež teď spásně čekám na datum 24. dubna, až začne další zúčtovací období.

Potom se opět pustím do psaní, zážitků se již "nakumulovalo" víc než dosti :-)

Takže si naše stránky můžete znovu "načíst" ve čtvrtek a já se vám hluboce za neplánovanou odstávku ještě jednou omlouvám.

Na viděnou se těší Ewík

Pohádka tisíce a jedné noci, esej dvou tisíc a jednoho slova

Asi v tomto duchu mi utekly uplynulé dva dny. Jako voda. Noční vysedávání nad knihami, datlování do počítače, usínání nad klávesnicí… a vymýšlení pohádek. Resp. tedy nějaké té omáčky, do které bych všechna ta nastudovaná moudra zabalila.

Nejvíc práce mi dalo překvapivě vymýšlení samotné strukturu eseje, ale nakonec se to snad tak nějak zadařilo a já tam nacpala všechno, co jsem zamýšlela. Ale pak přišel tvrdý pád na zem! Místo požadovaného rozsahu jsem byla na dvojnásobku. A tak jsem krátila…

…a krátila…

…a krátila…

…a nadávala…

…a krátila…

…a nadávala…

…a krátila…

…a nadávala :-)

Nakonec z toho vylezlo něco, co bylo pořád o 400 slov delší, než být mělo, ale už jsem neměla sílu s tím cokoliv udělat. Proto jsem dnes o přestávce zašla za naší lektorkou Caron a s psíma očima se jí zeptala, jestli je rozsah eseje striktní nebo by nad mým výtvorem přimhouřila oko.
Řekla mi, že pakliže to nebude „vycpané vatou“, tak že si můžu napsat třeba 4000 slov. Což mě potěšilo a zbytek hodiny už jsem jen neseděla jako hromádka neštěstí.

Dnes jsme se dívali na video o aboriginské ženě, která popisovala všechny ty krutosti, kterými přistěhovalci původní obyvatelstvo „domestikovali“. Opravdu nic příjemného.
Následovala docela zajímavá diskuse o tom, jak si my – příslušníci „euroamerické kultury“ myslíme, že jsme spolkli veškerou moudrost lidstva. Kritika to tedy byla pořádná. Až jsem se chvílemi styděla za to, že jsem tím, čím jsem :-)

Vím o jednom čtenáři, který právě teď vítězoslavně jásá, protože tohle je „jeho téma“. Byla to opravdu zajímavá diskuse, ale problém je v tom, že o tom všem můžeme maximálně tak diskutovat. Že by to mělo nějaký vliv na skutečnost, to asi těžko, ale i tak dozvěděla jsem se zase něco nového.
Zaujalo mě třeba to, že zatímco my – vyspělá civilizace – si malujeme mapy, vyznačujeme si poledníky a rovnoběžky, čmáráme hranice… tak Aboriginci, tedy domorodé obyvatelstvo, nic takového nikdy nepotřebovali a hranice jednotlivých území přitom mají vyznačené taky. Pomocí písní! Zkrátka oni pějí a každý tak podle melodie a textu pozná, že už se dostal někam jinam… Nevím, jestli se to dá přirovnat třeba k našemu nošení krojů, ale možná i jo.

Dnes jsem také z důvodu dopisování eseje vypustila ranní filmovou projekci, čili vás dnes ochudím i o tento obvykle neobvyklý aspekt mého zdejšího pobytu. Škoda no. Není moc o čem psát, já vím… Ale když se prostě nic neděje, tak se prostě nic neděje… Tak co bych vám tak nabídla jako alternativu…

Už vím!

Ještěže mám svoje spolubydlící! Nevím tedy, jestli by byli úplně nadšení z toho, že slouží jako „vycpávkový materiál“ ve dnech, kdy se nic moc zajímavého neděje… ale nemusí se to dozvědět, že :-)

Tak koho si vezmeme na paškál dneska?? Těžké rozhodování… Co třeba Lennarta?

Celým jménem Lennart Strik, 22 let. Prosím nečíst jeho jméno jako [lenárt] nebo [lynet], ani ho neoslovujte jinou podivnou splácaninou, kterou ho čas od času někdo počastuje :-) Musela jsem to pod jeho dohledem několikrát natrénovat a správná výslovnost je [lenrt] :-)))

Tento jinoch pochází z holandského města Apeldoorn a na Griffith University studuje sportovní management. S jeho zaměřením ani nemůže studovat nic jiného.

Lennart je totiž sportovec tělem i duší a ještě něco navíc. Skoro nikdy tu není, protože pořád někde lítá a provozuje některý ze sportů! Je to neuvěřitelné. Když se ráno probudím, tak už je na tenise nebo na squashi, před obědem si zaběhne zahrát beach volleyball, odpoledne si zajde zasurfovat a před večeří stihne ještě trénink. Je totiž členem místního in-line bruslařského oddílu a dokonce za něj závodí! Doma v Nizozemí samozřejmě brázdí zamrzlé kanály na normálních bruslích a do toho ještě zvládá cyklistiku. Říkala jsem mu, že vím o jedné osobě, která by ho ráda adoptovala jako svého syna. Viď tati :-)

No zkrátka Lennart je takový sportovní šílenec a navíc ještě vzor všech ctností. Nekouří, nepije, na poloviční úvazek pracuje v sendvičárně Subway a několikrát týdně ještě taky prodává ve sportovním obchodě. Je velmi, jak my říkáme „organized“, ale nepřekládala bych to rozhodně jako „organizovaný“, spíš prostě – všechno zvládá a všechno stíhá!
Sportovat, pracovat, učit se i vařit! A ještě tmelit kolektiv, vymýšlet vtípky a dobírat si Ewíka!

Co se týče studia, tak je to takový menší flegmatik. Ze školy se nestresuje, protože ví, že zkoušky vždycky nějak udělá. Ráno vstává první a klidně se od šesti učí… Lennartovi přezdívají kluci Mr. Perfect. Ono se jim nemůžete moc divit. Lennart prostě takovým dojmem působí.

Ale já ho považuju za velmi dobrého kamaráda, umí tady z nás „Evropanů“ nejlíp anglicky, je nesmírně hodný, kamarádský a dá se s ním dobře pokecat… A navíc jeho nejoblíbenější sportovkyní není nikdo jiný než [martyna sablikóva] !! :-)

Co víc si přát než takového spolubydlícího. Pomáhá mi tady trochu krotit tu „divou zvěř“, tedy Lucase a Mathieu. Lennart myje nádobí bez řečí, vynáší odpadky a vůbec se tak nějak o nás všechny stará. A ještě nám nosí z práce sendviče… :-)))

Pokud by se s ním některá ze čtenářek ráda seznámila, tak jen podotýkám, že „tu pravou ještě nepotkal“, je milý, přítulný a nekouše :-))) Koordináty telefonické i e-mailové ráda zprostředkuji na požádání :-)))

Dohazovačskou tečkou tedy končím dnešní příspěvek, a jelikož dnes začínám psát esej number two a navíc jdu zítra do práce, neočekávám, že by se mi do soboty nastřádaly další „veselé historky z natáčení“. I proto jsem ráda, že mám ještě tolik spolubydlících, o kterých jsem zatím nepsala :-)))))

Mějte se všichni krásně a my vám s Lennartem od bazénu máváme…

Zdraví Ewík

Ten kratičký sen se mi k ránu až zdál…

…před probuzením a já spát chtěla dál… Zamilovaná.

A pozemský čas v ten moment ztratil svůj krok
Ten okamžik trval celý světelný rok
Já byla jiná, tak náhle jiná… Zamilovaná!

Minule jsme úryvkem jedné písně končili, tak proč úryvkem jiné písně dnes nezačít? :-)

Nevím, jak je to možné, ale už je to tak. Jsem zamilovaná. A jsem v tom až po uši… Asi mi vynadáte do bláznů, šílenců a divňoušů… netuším, kdy k tomu došlo, ale zkrátka a dobře, zamilovala jsem se.

Do knihy :-)

Jestli je člověk takového citu k neživé věci schopen, to nechám na posouzení jiným, každopádně se svou novou „nejlepší kámoškou“ trávím poslední dny celé hodiny a je to krom plyšové želvy jedna z mála věcí, která má povoleno se mnou sdílet také lože :-)

Co je ovšem ještě podivnější, je fakt, že ona kniha není ani dobrodružný román, ani cestopis, ba ani bestseller typu „Jak získat štěstí a uznání během 14 dnů“. Je to kniha o ideologii, hegemonii, diskursech, sémiotické analýze, paradigmatech, reality TV, feminismu, etnicitě, reprezentaci reality v médiích, postmodernismu… A že by to byl zrovna vzor pro dietáře, to se také říct nedá. Ta kniha je totiž strašně tlustá a tudíž těžká, má celkem 494 stránek, ale nevím no… MÁM POCIT, ŽE JE V NÍ ÚPLNĚ VŠECHNO, čemu jsem kdy v mediálních studiích a žurnalistce nerozuměla :-)
A to všechno je navíc zabalené v nesmírně „chutném“ obalu, takže není problém se do knihy pořádně „zakousnout“ a vychutnávat si každé sousto! Třeba i do dvou do rána… :-)

Jmenuje se opravdu neotřele, autoři se zřejmě inspirovali u naší oblíbené fakultní autorské dvojice J+K, ba co víc… obě knihy spojuje nejen název, ale navíc také barva přebalu!! Ano – barva je to oranžová a kniha nese nečekaný název Média a společnost, tady samozřejmě v anglické verzi Media and society (an introduction).

Autorská dvojice Michael O’Shaughnessy a Jane Stadlerová se docela vyřádili, je to už třetí přepracované vydání z roku 2005… a přesto: NAPROSTO AKTUÁLNÍ! Ke všemu, co vysvětlují, dodávají příklady z praxe, takže kniha se čte sama, je tu spousta obrázků a příkladů na rozbor… A rozebírají všechno možné, od reklam, až po filmy, seriály atd. A hlavně – není to ani omylem suché a nudné čtivo :-) A je to napsané velmi „user friendly“ angličtinou! Rozhodně se pokusím si toto dílko někde opatřit a přivézt jako suvenýr ze svých cest. Lepší než nějakou pohlavní nemoc, že :-)

Tolik tedy jen krátký úvod, abyste měli jasno, jak jsem trávila poslední dva dny – vznášením se v oblacích. O to tvrdší byl dnešní pád do reality. Ráno v 8 mě jako každé úterý čekala dvouhodinovka předmětu Culture, media and society. Na programu dnes bylo téma „alternative media“, takže jsme debatovali, ale k ničemu pořádnému jsme nedošli. Přesto ve mně dnešní hodina zanechala hluboký dojem. Půl hodiny před koncem nám náš lektor Ben zadal úkol, abychom vytvořili skupinky po pěti lidech a v rychlém brainstormingu dali dohromady koncept nových alternativních novin nebo časopisu. Chtěl po nás vytvořit název, obsahovou koncepci, napsat programové prohlášení redakce a nadhodit pár prvních titulků, tedy čemu bychom se chtěli věnovat. Naše skupina to myslím vzala za poněkud špatný konec, ale tak těm čtyřem ostatním se to líbilo, tak jsem to nechala bejt, o nic mi nešlo, tak ať se baví, že. Nakonec začal v naší skupině vznikat projekt „e-mailového týdeníku věnovaného jistě úzké skupině lidí s ojedinělým tělesným handikepem“. Nějak jsem smysl nepochopila, takže jsem se ani debaty neúčastnila a jen přikyvovala :-) Ovšem náš učitel Ben se s něčím takovým nehodlal smířit. Zapojit se musí každý! Takže mě 3x vyzval, abych udělala něco kreativního – nejlépe LOGO nového týdeníku. A myslel to vážně! Koukala jsem na něj jako z jara! Obvykle si kreslím během nudných hodin, ovšem zde ode mě bylo vyžadováno, abych kreslila během semináře na univerzitě! Unbelievable :-) Tak jsem mu udělala radost a 15 minut jsem se kreslila s logem našeho e-mailového týdeníku. Jemu se to strašně líbilo a dostala jsem pochvalu.

Nevím jak vy, ale já jsem si připadala jak v mateřské škole :-)

Krom tohoto zpestření jinak jedu ve stále stejných zaběhnutých kolejích, jen mě tedy straší ty eseje, které musím příští týden odevzdat. Ale aspoň včera večer se tu něco dělo – zase jsme zkracovali!! Ne neděste se, ještě jsem nešla do hola… Zato můj spolubydlící Lucas už si nemohl pořádně nagelovat svou hřívu, jelikož už mu začínala přerůstat přes hlavu. A tak se další spolubydlící – Mathieu – nabídl, že ho ošmiká.
Asi je vám jasné, že Eva – the Japanese girl u něčeho takového nemohla chybět :-))
Jeden obrázek dokumentující atmosféru vám proto nabízím.

A docela se to hodí, jelikož jsem si říkala, že je načase vám konečně představit „svých pět spolubydlících“ :-) Zbytečně dlouho jsem řešila, kterým z nich mám začít, protože bych nerada někoho upřednostnila. Ale včerejší stříhání tuto otázko rozhodlo za mě.

První musí přijít na řadu Lucas! Už jen proto, že jsme se sem oba přistěhovali ve stejný den.

Celým jménem se jmenuje Lucas Kennerknecht a je to Němec jako vyšitý, na svou národnost patřičně hrdý. Žije v Norimberku, jeho tatík je nějaký velký zvíře, ne na ministerstvu, ale na místní univerzitě.

Když jsem Lucase poprvé viděla, tak jsem byla dost v šoku. Je to ten nejtrefnější prototyp metrosexuála, jakého si dovedu představit. A vůbec se za to nestydí :-)

Hrudník vyholen do hladka, aby pěkně vynikla pracně ve fitcentru budovaná muskulatura, opálen ze solárka a oblečen vždy dle posledních trendů… Moc jsem nevěděla, co od takového týpka čekat, protože ze svého okolí nikoho takového pořádně neznám.

Rovnou se přiznám, že ze začátku jsme spolu Lucas a já vedli takovou „tichou“ válku, navenek bylo všechno v pohodě, ale že bychom si teda nějak zvlášť sedli, to ani ne… :-) Lucas je prostě „party boy“ se vším všudy.

V jeho pokoji neustále vyřvává hip hop, on se vlní do rytmu jako u striptýzové tyče… a pořád všechny objímá jako své nejlepší kámoše :-) Navíc má velmi „silnou slabost“ pro „něžné pohlaví“. Tedy ne že by to jaksi zkoušel na mě, ale jinak to zkouší na každou sukni a vědom si svých „kvalit“ pro něj není problém na lovu uspět. Řečeno kulantně. Prostě známosti na jednu noc nejsou vzácností a slečny si pak ráno u mě půjčují řasenku, asi tak nějak :-)

Tohle všechno a další pitominy mi ze začátku tak úplně nesedly. Ale postupem času jsme si na sebe tak nějak zvykli a docela si k sobě i našli cestu.

Zjistila jsem, že občas se změní k nepoznání a dá se s ním docela dobře pokecat. Je hodně upřímnej a s ničím se necrcá. Na sebe nevykecá jen to, co o sobě neví :-) Takže teď už musím říct, že ho beru v pohodě a nijak zvlášť mi nevadí. Taky uznávám, že oproti prvnímu měsíci se trochu zklidnil a už tolik „nevyvádí“ :-)

Určitě na něm teď dokážu už najít i řadu pozitivních vlastností. Co je na něm ovšem nesmírně roztomilé, je jeho německá výslovnost. Nevím, jestli se kdy zbaví silného německého přízvuku, každopádně hrozně válčí s písmenky. Např. všechna anglická slova začínající na S začínají v jeho podání na Z, takže tu máme např. ZIX (6), ZEVEN (7), ZEX (sex)…

Abyste nemysleli, že jsem nějaká škodolibá, tak my se tady smějeme všichni sobě navzájem, rozhodně to není tak, že já žádné výslovnostní vady nemám :-) Ale zase to není nic proti Lucasovi. Ten nám kolikrát způsobuje záchvaty smíchu.

Např. se pokoušel říct spojení „levný džíp“ – v angličtině „cheap jeep“, čteno [číp džíp].
Tohle sousloví je pro něho smrtelné! :-) Kombinace DŽ je pro něho prakticky nevyslovitelná, takže nám pořád opakoval číp číp, číp číp, číp číp!! A nechápal, čemu se tak tlemíme :-)

Ovšem oceňuju, že se snaží zlepšovat. Kolikrát neví, že jsem doma, a já ho slyším, jak potají „trénuje“ :-) Stojí v kuchyni, myje nádobí a u toho si nad dřezem říká: zeven, zeven, číp číp, číp číp… :-) Dokonce teď šel docela do sebe a začal psát anglicky maily svým „německým slečnám“ a vždycky mi to nosí, abych mu to zkontrolovala.

Je to takový náš Dan Nekončný, asi to by ho vystihlo. Neustále dobře naladěný, vtipkující, objímající chlapce i děvčata a volovinky vymýšlející jedinec, který bydlí ob dva pokoje ode mě a jako jediný – netuším proč – mi nechce říkat Eva, čteno jako [íva], ale důsledně mě oslovuje po americku jako Eve [íf].

Takže tolik ve zkratce představení Lucase. Ještě mám další čtyři "poklady", takže se nebojte, o nic nepřijdete :-) Pro dnešek konec, zazvonil zvonec a pohádky je konec…

Na Ewíka čeká jeho milá, musím rychle za ní… :-)

Vzdušenou čarou posílám vzdušné polibky.
Mějte se krásně! Váš Ewík

08:27 – one stubbie of Carlton Mid, please

Nikdy bych tomu nevěřila, kdybych to nezažila na vlastní kůži. Až mi zase někdo bude tvrdit, že ČEŠI JSOU NÁRODEM PIVAŘŮ… směle jej odkážu, aby se zajel podívat do Austrálie. Pak teprve uvidí pravé pivaře :-)

V sobotu ráno jsem měla první ranní směnu. Hlavní manažer Brian a Slovenka Olga měli mít dle rozpisu šichtu už od 7:00 a já je měla doplnit od 8 hodin ráno. Píšu ve způsobu podmiňovacím, protože když jsem v 7:55 dorazila do práce, našla jsem před vchodem nervózně popocházející Olgu, která už hodinu na Briana čekala. Chudák zaspal. I general manager se holt někdy utne :-)
Naštěstí mu Olga brnkla, vytáhla ho z postele a v 8:10 už jsme jeli na plné obrátky.
V 9:00 totiž začínal turnaj smíšených družstev a pomalu se nám začínali scházet hráči a hráčky.

V zásadě jsem si myslela, že jsem na ranní nápor připravená. Co by asi tak mohli chtít, že… Doplnila jsem zásoby kafe, čaje, mlíka, plechovek Coca Coly a iontových nápojů a čekala spokojeně v cafeterii. Kdyby mě mezitím Brian neupozornil, že se mi dělá fronta za barem, asi bych tam čekala do soudného dne.

Ne, nepletete se. Opravdu se o půl deváté ráno začala dělat fronta u výčepu. Přesně v 8:37 jsem uslyšela první prosbu o pivo. Stubbie je označení pro třetinkovou pivní lahev a do začátku turnaje v 9:00 jsem potom natočila ještě asi deset piv.
Nechápu, jak může mít někdo po ránu na pivo chuť. Soukromě jsem si tipovala, že první pivní abonent se dostaví tak kolem 10. hodiny… ale půl devátou jsem netipovala ani v nejdivočejších představách :-)
Jen ještě dodám, že kávu jsem toho rána neudala žádnou a první „dvojitou whisky“ si objednal jistý senior v 9:21. Obvykle si whisky nechávají lidé smíchat s kolou. Tento muž byl zřejmě však věren tradici, že po ránu se má pít mléko. Takže si poručil dvojitou whisku s mlíkem.
To už mě ale ani tak moc nepřekvapilo. Člověk se po pár šichtách otrká a přestane se na lidi blbě dívat. Přece jenom – pít si to potom budou oni, že :-)
Pokud by vás zajímalo, v kolik přišel první gambler hrát na automaty, tak prosbu o rozměnění 50dolarové bankovky na jednodolarové mince jsem zaznamenala v 8:45, a abych nepodporovala genderové stereotypy, tak to nebyl gambler, ale gamblerka. Asi 50letá paní na tom samém automatu vysedávala ještě ve 2 hodiny odpoledne, ale to už jsem já utíkala přes kriketové pole směrem k našemu domu.
Doma nikdo. To mě poněkud zarazilo, protože od 4 hodin jsme toho dne pořádali BBQ, na které bylo pozváno asi 50 hostí. Usoudila jsem tedy, že hoši nemohou být daleko, a vydala se za nimi do místního supermarketu.
Tam ale nebyli, takže jsem se do nakupování musela pustit sama.
Naneštěstí byla sobota prvním dnem po týdnu naprosto hnusného počasí, což neznamenalo nic jiného, než se pro pořádání „barbie“ rozhodlo nejspíš celé australské východní pobřeží… Australané halt bez svých „párečku“ a „hambáčů“ dlouho nevydrží.
V supermarketu ALDI to toho dne tudíž vypadalo jako u snědeného krámu. Jediné, co jsem s jistým detektivním úsilím objevila, byly frankfurtské párky, toastový chleba a něco zeleného k tomu.
Když jsem otrocky celý nákup dotáhla dom, přiřítili se pánové s Imer. Všichni s úsměvem od ucha k uchu. Zajeli se vykoupat na pláž a zahrát si volejbal… Proč ne, že :-) Mají přece Ewíka, ten to všechno obstará :-)))
Naštěstí se tragédie nekonala, oproti minulému BBQ, kdy nám v půlce došlo jídlo i pití, tentokrát všichni pozvaní přinesli mnohem mnohem víc, než jsme vůbec byli schopni zkonzumovat :-)
Bylo to opravdu moc povedené odpoledne. Posuďte sami…

Nemám vám něco zabalit s sebou a poslat? :-)

Goon bag plný vína už jste viděli – teď ještě i s vnějším obalem, abyste věděli, po čem máte pátrat, až se budete v Austrálii shánět po „levném víně“ :-)

Tohle je moje německá kamarádka Susi. Dala se dohromady s mým australským spolubydlícím Allenem, takže je u nás pečená vařená.

Včera se jí povedla docela vtipná poznámka… Stály jsme spolu v obýváku a najednou tudy z koupelny do svého pokoje prošel můj spolubydlící Belgičan Martin.
Martin se k nám sice přistěhoval místo Indky Roadie asi před měsícem, ale skoro vůbec u nás nepobývá. Zatím s námi prostě nepeče :-)
No a Susi, když ho viděla, tak povídá: „A tohle bylo jako co?“ Pasovala chudáka spolubydlícího na úroveň obyčejného „to“, ani za použití zájmena „KDO“ jí Martin nestál :-)
Ale pak jsme jí to vysvětlili a navíc – podařila se nám věc nevídaná! Konečně jsme se taky všichni s Martinem seznámili. Do té doby to byl pro mě jenom kluk, který občas přišel, řekl to svoje „Hellou“ a zmizel u sebe v pokoji :-)

Martin přinesl strašně moc masa – tak tady aspoň důkaz, že mu fakt chutnalo :-)

A tady náš „zamilovaný pár číslo jedna“ – Mathieu a Imar.

Byla to tedy díky počasí i pozvaným lidem bezva akce. Navíc jsem se se Susi domluvila, že za ní můžu kdykoliv přijet do Norimberka a pár týdnů u ní bydlet. Včera tu bylo asi 8 Němčourů a pokoušela jsem se s nimi mluvit celý večer německy. Bylo to střídavě lepší a zase horší, každopádně to bylo dosti zajímavé.

Jo a pánové – možná se mi pro vás podaří vyžebrat pozvánku do pivního stanu na Oktoberfest! :-) Jupí!

Tolik tedy včerejší party a já už teď opravdu musím zasednout ke knihám… Dala jsem si závazek, že do dnešní půlnoci bude esej napsaná, tak mám co dělat, abych to stihla. Zítra začínám psát esej číslo 2 na neméně zajímavé téma – jakým způsobem je zabudovávána ideologie v seriálu Sex ve městě.

Ne, opravdu nemám nic lepšího a užitečnějšího na práci :-)))))) Je to čistě vědecká záležitost, abyste věděli :-)

A před rozloučením ještě malá poznámka k mé milé čtenářské obci :-) Jsem opravdu ráda, že mi i nadále udržujete přízeň, ale nedá mi to, abych se nesvěřila… Krom už zmiňovaných čtenářů v Bulharsku, v Irsku, Anglii a Austrálii nám přibyli tento týden také čtenáři z:

ITÁLIE
FRANCIE
NĚMECKA
USA
a jako třešnička na dortu…
Z ISLANDU!!

Nestačím žasnout!!

A když jsem minule popisovala, kterak na náš blog zabloudí občas někteří uživatelé „omylem“ při vyhledávání slov, nejinak tomu bylo i tento týden. Nedá mi to se nepodělit :-)
Lolitky tentokrát nahradily požadavky na vyhledání:

- receptu na úpravu velrybího masa

- významu slova „žejdlík“

- „křesla plastového zahradního“

Nemám co dodat :-)

Snad jedině krátkou pasáž z písničky „Úsměv“ od skupiny Modus:

Úsmev nie je žiadna šifra
je to malá výhra líc
úsmev - skús ho ďalej prihrať
oblúčikom do ulíc

Úsmev - ten vždy do troch ráta
jamky do líc fúkne ti
úsmev - v čiapke kamaráta
pehavo sem priletí

Úsmev, úsmev
to je šanca premenená
úsmev, úsmev
detské líca červené má, červené má

S úsměvem na tváři se loučí váš Ewík

Středa – dárků je třeba, čtvrtek – zmokl i krtek

Tak nám tady v Queenslandu začal podzim… Posledních několik dní jen prší, leje jako z konve, z nebe padají trakaře a vůbec… není to moc veselý pohled na Ewíka v pláštěnce, s urousanými mokrými vlasy a oblečením od bláta, kterak se řítí na svém jednostopém oři poháněném především musculus quadriceps femoris, musculus glutaeas maximus a v neposlední řadě také musculus triceps surae (čtyřhlavý sval stehenní, velký sval hýžďový, trojhlavý sval lýtkový:-))))

Australané žijící na Gold Coastu totiž s přeháňkami evidentně moc v dřívějších dobách nepočítali, resp. je docela dobře mohli spočítat na prstech jedné ruky… A tak jim třeba taková základní věc jako jsou BLATNÍKY NA KOLECH nic neříkají… Z tohoto důvodu místní jízdní kola takovouto pro nás základní vymožeností vybavena nejsou, pročež musela nastoupit česká tvořivost. Igelitový pytlík není vynález jen tak pro nic za nic velebený… Např. mé maličkosti již několik dní chrání „ony partie“ před totálním promáčením :-)

Krom stěžování si na počasí jsem se měla poslední dva dny docela dobře. Udělala jsem kus práce na mých esejích, resp. zatím na té první věnující se tomu, jak televize organizuje některým z nás denní režim. Docela dost mě to chytlo.. ležela jsem ve svých televizních studiích celou středu… Beztak bylo tak hnusně, že se stejně nedalo vystrčit nos z domu… O nějakém polehávání u bazénu už tedy nemůže být ani řeč… Ach jooo :-( Já chci zase léto…
No nevadí, snad mě tedy teď aspoň místo slunce budou hřát nové poznatky. Zjišťuju, že můj panický strach z anglicky psaných knih se pomalu vytrácí a já již nemusím otrocky překládat slovo od slova, ale mohu si dovolit „ten luxus“ jen tak si číst… :-)

Středa byla také – jak už to z titulku napovídá – plná dárků. Konkrétně měla Imar narozky, takže bylo rozhodnuto, že se upeče dort!
O to vás přece nemohu ochudit. Tak tedy zde něco málo důkazů o tom, že nejen pejsek s kočičkou jsou schopní stvořit dort :-)

Byl fakt MŇAM!

Čtvrtek byl potom jako obvykle ve znamení „dlouhé školy“ :-) Ráno jsem (opět parádně promáčená) s jazykem na vestě přilítla do promítacího sálu, kde nás dnes v předmětu Moving Image Studies čekalo promítání „klasiky australské kinematografie“ ze 40. let. Film „Sons of Matthew“ („Matějovi synové“) byl docela zajímavý, vyprávěl poměrně poutavě o osudu jedné rodiny „s mnoha syny“ a jejich snaze zúrodnit zalesněný pozemek v ještě skoro civilizací a průmyslem nedotčeném Queenslandu. Bylo to docela dobrodružné – divocí koně, požáry, prales.. Nechyběla romance s krásnou dívkou, k níž zahořeli láskou dva bratři najednou… No a při bratrovražedném souboji, ve chvíli, kdy to bylo nejnapínavější….

… se najednou v sále rozsvítilo!!

A naše vyučující Debra se nám omluvila, že místnost můžeme používat jen do 11 hodin a že ji musíme opustit, protože tady začíná výuka jiného předmětu…

Hrozně se nám omlouvala, ale i tak musím říct, že něco takového se mi ještě ve škole nepřihodilo :-) Docela mě štve, že nevím, který z těch bratrů to přežil a získal srdce krásné Kathy… :-)

Potom během přestávky na skok do posilky a v jednu zase na dvouhodinovou diskusi „o ničem“. Nevím, jak to naše lektorka Caron dokáže… Vždycky napíše na tabuli tak zajímavé otázky, o nichž bychom měli v hodině diskutovat… jenže diskuse se pokaždé stočí někam jinam, jednou na historky z dětství, jindy o rodičích a sourozencích. Černý puntík dnes získává – to jsem si dokonce poznamenala – 15minutová diskuse o psích exkrementech a stříhání živého plotu!

No a když jsme u toho stříhání, tak využiji tento krásný oslí můstek, abych se vám pochlubila i svým zbrusu novým sestřihem!

Jup – šla jsem do toho a jsem o 15 cenťáků lehčí :-)

Imer to šlo docela dobře od ruky, sice se nejdřív zdráhala a chtěla mě opižlat jen trochu, ale když jsem jí podepsala, že opravdu souhlasím s „razantním zástřihem“, tak šmikla a bylo to :-)

Nevím, jestli je to něco, co si zaslouží, aby to bylo publikováno na blogu, ale tak konečně proč ne, že… :-) Aspoň sami vidíte, že je fakt okurková sezona a beru za vděk vším, co mi přijde pod ruku :-)

Budu se muset začít angažovat v něčem novém, abych měla o čem psát…

To je pro dnešek asi tak vše, přeji vám úspěšný konec týdne a co nejméně zbytečných diskusí o psích exkrementech a živých plotech :-)

Zdraví vás zmoklý Ewík

Na plný plyn

Tak si připadám, že jedu, posledních pár dní. Den co den se totiž odehrává vám všem už dobře známé a zajeté kolečko. Ráno vstávačka, na kole do školy, tam snaha zapojit se do diskuse nad dílem Michela Foucalta, 4x 20 minut ve fitcentru, na kole zpět, oběd, nastrojení se do uniformy a šup do práce, v noci zpět, cestou jeden rajčatový džus a spát.

Jsem sice po takovém dni utahaná jako kotě, ale nevadí, jen doufám, že mě tento pobyt ještě více zocelí :-)

Pondělí bylo klasicky klasické, tříhodinovka kombinující přednášku a diskusi byla nesmírně obohacující a radost by ze mě měl pan profesor Černoušek, protože jsem se během diskuse o různých formách tabu vytasila s Freudem. (pro nezasvěcené – prof. Černoušek vyučoval na naší fakultě budoucí novináře a jeho specialitou byl šestisemestrální předmět Freud I – VI).
Ne že by mé chabé znalosti neudělaly na nikoho dojem, ale ani Freud mi nebude co platný… Leda by za mě napsal 2 eseje v délce 2000 slov, které musím do 2 týdnů odevzdat. Trochu mi začíná téct do bot a myslím, že budeme ještě muset o něco zvýšit obrátky :-)

Ale rozhodně nechci, abyste si mysleli, že si na něco stěžuju! Svým způsobem mi to takhle vyhovuje… Sice mě jako budoucí „mediální vědkyni“ mrzí, že např. nestíhám sledovat australskou televizi a číst místní tisk, ale snad se i toto v budoucnu podaří do mého „denního harmonogram“ zakomponovat.

Jinak jsem dnes zakoupila letenky Cairns – Brisbane na 31. července letošního roku a také jsem zaplatila za prodloužení mého víza a vyplnila nezbytné formuláře. Teď už jen „fingers crossed“.
V práci nic nového pod sluncem, včera jsem měla zase „do zavíračky“ a zase jsem si pohrávala s milionem v dlaních :-) To víte, rutina :-)))) Ale vlastně ne! Mám jednu novinku – dostalo se mi pochvaly. A to přímo od generálního manažera klubu! Posledně mi byl totiž přidělen zdánlivě obyč úkol - srovnat všechny stoly a otřít je. Ale aby to nevypadalo, že se Ewík fláká, tak se do toho pustil s patřičnou vervou. Netrvalo dlouho a heroický výkon, při němž Ewík„vypigloval“ všech 60 stolů do lesku, byl oceněn. Finanční prémie nás prý nemine :-) Tak jsme rádi, ještě aby ne.

Plural majestikus se nám tu začíná nebezpečně rozmáhat! Tomu musíme učinit přítrž :-)

Tak tedy z jiného soudku. Jistí dva čtenáři se neustále dožadují příspěvků, jež jsem avizovala na začátku blogování a v nichž jsem se chtěla věnovat specifickým návykům australských domorodců při praní a také specifikům místního toaletního papíru.
Musím se přiznat, že tahle dvě témata jsem si schovávala do foroty, až bude opravdu nejhůř a já nebudu mít o čem psát… ale kdo to má pořád v těch komentářích vydržet komentovat.
Tak dobře – chtěli jste to, máte to mít…

VYNÁLEZ ZVANÝ „TOA“ - TOALETNÍ PAPÍR

Jednou z prvních věcí, které si řada lidí po výstupu z letadla všimne, není – jak byste se mohli domnívat – směr stáčení vodního víru při splachování toalety, ale jiná věc nalézající se „v oné místnosti“. Místní toaletní papír je totiž na naše „evropské“ poměry poněkud svérázný. Kulantně řečeno. Možná je to jen specialita papíru dodávaného na veřejná místa na Gold Coastu, pravdou je však to, že při manipulaci s ním je třeba získat určitý cvik. Jinak se vám snadno může přihodit, že to, co mělo být na papíře, je někde úplně jinde :-) Poprvé jsem si této charakteristické vlastnosti všimla už na letišti. Podruhé jsem jí musela čelit v obou hostelech a nejmasivněji tomu musím vzdorovat ve škole. Každé jednotlivé WC je tímto „nepřátelským“ výrobkem vybaveno!

Nevím, jestli australská vláda – stejně jako čeští komunisté v 50. letech – náhodou nedává „papír na příděl“ a neomezuje spotřebu materiálu, z něhož je možné vyrobit jednu ruličku, protože „není papír“, každopádně australský toaleťák není ani český obyč jednovrstvý recyklovaný, ani čtyřvrstvý extra soft s citronovým aroma a kapkou aloe vera pro zjemnění pokožky.
Ne. Australský toaleťák je pořádně aušusový zboží. Sednete, taháte, taháte, taháte… pořád taháte… a v ruce máte místo toaletního papíru jen jakýsi „provázek“ papíroidní konzistence. A tak taháte a muchláte a taháte a muchláte. Pak se naštvete, velkou bílou kouli hodíte za sebe do záchodu a od příště si nosíte po kapsách vlastní kapesníčky.
V našem domě jsem během prvních dnů pobytu na tento „unikátní TOA výrobek“ také narazila. Nebo spíš on narazil na mě. Jako zdatná píaristka jsem ostatním spolubydlícím vysvětlila, že je opravdu nutné začít kupovat „kvalitní“ toaletní papír.
To máte jako s novinama. Buď zaplatíte víc a dostanete „kvalitní“ informace, nebo sáhnete po levném bulváru. Ať už v případě toaleťáku nebo bulvárního plátku – šetřit se v tomto případě nevyplácí. Lehce se vám totiž může stát, že v rukou budete mít prostě a jednoduše sh*t :-)

JAK VYPRAT A PŘITOM UŠETŘIT

Tak by mohl ve zkratce vypadat slogan australských pradlenek i výrobců praček a pracích prostředků. Až fanatická snaha ušetřit každou kapku vody a každý kilojoul energie vedla Australany k tomu, že se v několika ohledech – na můj vkus až příliš – odklonili od evropského způsobu praní. Začíná to nenápadně. Podle obalu pracího prášku nic nepoznáte. Ani podle vůně. Ani podle konzistence. Až nenápadná větička v návodu na použití vám prozradí víc: „Vhodné pro praní ve studené vodě.“ Zarazíte se. Tak moment. Nepere se náhodou ve vodě teplé??? Nebo co to vlastně znamená prát na 30, na 40, na 60… Zmateně pobíháte po obchodu a sháníte se po prášku umožňujícím prát i ve „vodě teplé“. Nakonec odcházíte s tím, že jste zvolili špatný supermarket a zkusíte se poohlédnout jinde. Spolubydlící vás ale vyvedou z omylu. Tady se opravdu pere ve studené vodě. I nejvíc špinavé prádlo se pere ve studené. A tak začnete prát ve studené.
A zjistíte, že to pere úplně stejně, jako v teplé…
Ovšem potom přijde další šok. Máte-li štěstí, můžete ve svém okolí narazit na pračku, která k praní vodu vůbec nepotřebuje! Hudba daleké budoucnosti? Ba ne, v Austrálii už tyhle vymoženosti fungují normálně. Prát můžete pomocí páry nebo jen horkého vzduchu!! Stačí dát oblečení na 20 minut do pračky (resp. spíš pařičky:-), vytáhnout a rovnou obléknout. Tuhle vymoženost si pochvalují hlavně ti, kdož pracují v prostředí, kde „načichnou“, třeba v kuchyni a spol. Anebo po cvičení. Oblečení necháte prostě trochu „provzdušnit“ v pařičce a vytáhnete voňavé a bez zápachu potu. How easy. Ti Ozzíci si ale umějí zpříjemnit život, nemyslíte? :-))))

Tenhle vynález, tedy praní bez vody, bych teď bezpochyby ocenila i já. Každodenní cvičení si totiž žádá každodenní praní. Začala jsem cvičit minulý týden ve čtvrtek a hned při zakoupení členství mi byla učiněna neodolatelná nabídka. Nechtěla bych mít svou osobní trenérku? Jistěže chtěla! Vybrali jsme se slečnou recepční jednu z trenérek a já si na dnešek na 18:30 domluvila konzultaci, protože bych si ráda nechala poradit se sestavením tréninkového plánu. Ve stanovený čas jsem dnes s ručníkem a lahví stepovala na smluveném místě… A kdo si mě tam nevyzvedl! Místo sličné slečny trenérky se tam vyloupl sličný trenér :-)

Honzíku, promineš mi, že to tu budu prezentovat veřejně? Ale ochudila bych vás o pro mě veselý zážitek :-)
Zkrátka trenér Rob musel zaskočit za náhle ochořelou trenérku Lucy. A já už se v duchu smála, protože jsem tušila, že tohle zase bude „ekšn“.
Osobní trenérku jsem si pochopitelně nevyžádala jen tak pro nic za nic. Nevím, jak vy, přítomné dámy čtenářky, ale já osobně nenalézám úplně maximální potěšení, když se musím nechat převážit a přeměřit od někoho, před kým bych obvykle všechny své nedostatky tutlala!
Když mi bylo speciální váhou změřeno procento tuku v těle, tak už jsem se neudržela a vyprskla smíchy :-) A sestavení kondičního plánu nebylo o nic míň úsměvné. „Hm, hm… takže tohle bude potřeba posílit a tady zkusíme trochu ubrat… A myslím, že bychom měli zkusit zapracovat na tom a na tom.“
Nakonec se Rob ukázal jako opravdový profík. Podobných konzultací dělá několik denně, takže si myslím, že k tomu přistupuje čistě pragmaticky, ale i přes to všechno to byl pro mě nevšední zážitek :-) Odešla jsem s tréninkovým plánem na míru a jsem na to docela zvědavá. Dala jsem si závazek, že zkusím trochu posílit ruce, aby už pro mě hrazda nebyla největším nepřítelem :-)

No a pak už jsem jen jela domů a tady střídavě usínala a odkládala psaní blogu na zítra a zase se probouzela a přesvědčovala se, že musím psát… Přece jenom – je to obdeníček, tak ať aspoň dostojí svému jménu!

Všem přátelům mého blogování dnes popřeji sportovně: ZDAR – NAZDAR!

Váš VV Ewík (vysílený a vyčerpaný)

Ten čas nám ale letí...

…jak splašené smetí :-)

Zní to neuvěřitelně, jsem tu už sedmý týden, jestli počítám dobře, a pomalu se nám tu zajíždí očekávaný stereotyp, který jen čas od času rozčísne nějaká velká vlna. Jako třeba v pátek.

Pátky jsou v Musgrave Hill Bowls Clubu obvykle zajímavé. Směna mi začala ve 3 a těšila jsem se na jen „o něco rušenější“ večer. Ten se však nekonal, místo toho nastalo běsnění, kalamita, pozdvižení! Nikoliv, nelekejte, ještě nenastalo zmiňované „kdyby něco“, to se jen snad všichni členové klubu rozhodli, že si v pátek půjdou vyhodit z kopýtka… Bylo tak narváno, že si ani lidi neměli kam sednout… a teď si zkuste představit, jak to vypadalo na baru. Původně nás mělo obsluhovat šest. Když ale bylo jasné, že to nezvládáme, tak zavolali VŠEM zbylým členům personálu, jestli by nemohli přijít vypomoci. Takže nás za barem běhalo 11!! Nenazývala bych vlastně tak docela náš pohyb běháním, protože na to nás tam bylo poněkud moc, bylo to spíš vrážení do sebe a překážení si při čepování piv i u kasy… U kasy byla vždycky fronta skoro stejně velká jako na opačné straně výčepu. :-)))

Ale ne že by mě to nebavilo… přiznám se, že jsem si trochu masochisticky užívala ten zmatek, strašně rychle mi v pátek moje šestihodinovka utekla a dokonce jsem ke konci směny stihla i vtipkovat s některými hosty. Asi jsem se docela snažila „bejt vtipná“, jelikož jsem si vysloužila dokonce nečekaně velká dýška! Fakt nečekaně! Jeden chlápek si objednal pár piv, zaplatil padesátidolarovkou a všechny kovový drobný mi nechal :-) Ono se to nezdá, ale bylo to asi 150 kaček :-) No a jeden jinej chlapík, ten si vždycky přišel pro pivo a pokaždé mi nechal 20 centů… takže při frekvenci jeho pití to taky nějakej ten doláč hodilo :-) Celkem jsem si tedy oproti minulému týdnu notně polepšila a v pátek odcházela o 7 dolarů a 40 centů bohatší :-))

Inu – je vidět, že postěžovat si na blogu se občas vyplácí. Třeba jak jsem si minule stěžovala na to, že mám příští týden dělat jen 12 hodin, tak v pátek si mě zavolal manager Brian a zeptal se, jestli můžu přijít ještě v pondělí. Takže jsem s radostí souhlasila – tři směny týdně po 6 hodinách – nic lepšího jsem si nemohla přát :-)

Když jsem v 9 hodin večer náš klub opouštěla, ještě jsem netušila, co mě čeká doma. Chlapci mi oznámili, že budou v pátek pořádat další BBQ, ale tak nějak mi to bylo jedno, protože jsem stejně byla v tu dobu v práci. Když jsem ale vyšla ven a zaposlouchala se do okolních zvuků, dost jsem se vyděsila. Bylo jasné, že u nás se odehrává něco velkého… Zkrátka stereo jelo naplno, úroveň decibelů převyšovala povolenou úroveň nočního klidu minimálně 5x a já se bála odhadnout, kolik lidí náš dům okupuje. Tipovala jsem to tak minimálně na 30.
Spletla jsem se tedy pořádně. Na verandě se krčilo asi 10 osob, ale řev vydávali za 30.
Všichni už byli v notně povznesené náladičce, takže jsem se ani pokoušela je dohonit :-) Tak nějak jsem prostě byla ten den mimo, navíc utahaná z práce… ovšem to nebránilo dvěma mým drahým spolubydlícím pořádně zatlačit na pilu a opít se nejlevnějším vínem, s prominutím, jako hovada... Došlo to dokonce tak daleko, že někteří hosté začali odcházet a ostatní spolubydlící se jejich „řádění“ odmítli účastnit. Pány totiž nenapadlo nic jiného, než se jít osvěžit do bazénu. A pochopitelně v něm nechtěli jen tak stát, natož třeba plavat. Takže si do bazénu nanosili různý zahradní nábytek včetně plastových křesel a ratanového stolku. Hrozně dobře se u toho bavili, pojídali chipsy a podobné věci a připadali si strašně cool :-)

My ostatní jsme se na to vykašlali, protože s nima stejně nebyla řeč… No když jsem pak ráno viděla tu paseku… Samozřejmě se nám rozbil filtr, který čistí vodu. Ucpal se brambůrkama.
Ani mě nenapadlo to po nich uklízet!
Ne že by mě už s nima nebavilo bydlet, ale... faktem je, že když po nich neumeju nádobí já, tak ho tam jsou schopní nechat klidně 3 dny… Takže pak stejně musím jít a umýt ho, neb by nebylo v čem vařit a z čeho jíst :-) Ale tak s tím jsem měla počítat, je mi to jasný. Hlavně, že jsme si před dvěma týdny slavnostně vytiskli fotky k uklízecímu rozpisu :-)

Jinak je tady s náma pořád irská přítelka Imer mého francouzského spolubydlícího Mathieu, ta je aspoň hodná a snaží se mi s tím uklízením pomoct. Ale sranda byla dneska ráno. Šla jsem spát asi v jednu hodinu v noci a probudila se v devět ráno. Slyším cizí hlasy z obýváku. Tak se jdu podívat a zjišťuju, že v obýváku jsou na zemi matrace a na nich leží 3 osoby. Tiše v kuchyni poslouchám… a snažím se zjistit, co to může být zač. Obvykle se aspoň orientačně při poslechu cizí řeči něčeho chytnu, ale tady o tom nemohla být ani řeč. Dva pánové a jedna slečna mleli nějakou nesrozumitelnou hatmatilkou. No vůbec jsem se nechytala.. Dokonce jsem uvažovala o tom, že to musejí být nějací Afričani, protože jsem neidentifikovala ani jedno slovíčko a ani náznak nějaké gramatické struktury… Prostě jsme měli tři vetřelce v obýváku. Tak jsem se osmělila a otevřela dveře… Byli to prosím NOROVÉ mluvící nějakým zvláštním nářečím! Přijeli včera v noci za mým holandským spolubydlícím. Takže jsme měli zase dopoledne veselo. Pánové a dáma přijeli z Brisbane, tak jsem z nich aspoň vytáhla pár informací, kde je dobré tam bydlet. Myslím totiž, že bude dobré si v Brisbane na úvod udělat na pár dní zastávku během plánované červencové cesty, která už dostala dokonce pracovní označení „BBC TRIP“ – tedy Výlet BrisBane – Cairns :-)
Začala jsem dělat velký „research“ – místo toho, abych psala eseje a pak to nehonila na poslední chvíli, tak samozřejmě surufuju po netu a procházím nabídky půjčoven aut, hostelů, kempů a zjišťuju, že nám možná měsíc ani nebude stačit :-)))))

Už se prostě hrozně moc těším. Tak mě napadá, že asi v tu dobu nebudu zrovna moc podrobně přispívat na blog, ale o naše zážitky a fotky rozhodně nepřijdete… Vždyť už se zde vytvořila tak zajímavá čtenářská obec, že bych ji nerada zklamala. Je to neuvěřitelné, ale vždycky jsem překvapená, kdo všechno na blog pravidelně chodí!
Zjistila jsem třeba, že krom čtenáře v Bulharsku už máme taky čtenáře v POLSKU a v NĚMECKU… ovšem co mi vyrazilo dech – pravidelného čtenáře máme taky v SYDNEY!

Pokud se tedy nebudete, milí zahraniční čtenáři, ostýchat vystoupit z anonymity, tak budu moc ráda!

Taky se vždycky bavím u toho, z kterých stránek lidé na můj blog chodí. Tak třeba včera jsem měla dva „čtenáře“, které vyhledávač na můj blog odkázal poté, co na Seznamu chtěli vyhledat stránky obsahující slovo „lolitky“ a „zabijačka“ :-)))))) Myslím, že oba uživatelé byli patřičně zklamaní, když ani jeden nenašel na stránkách žádné „mladé masíčko“ :-)))

Jinak samozřejmě nechci zapomínat ani na své čtenáře v mé domovině, natož ve Velké Británii a Irsku! Takže zdravím za kanál a pro Klárku ještě odpověď na dotaz v komentáři k předchozímu příspěvku: „Evi, jen me tak napadlo, jak pises o tom spanku... Nebojis se ulehnout pod perinu, ze tam na tebe ceka nejaky pavouk nebo had pripadne jina havet, aby te mohli kousnout, ustknout nebo jen tak vylekat?“
Odpověď je jednoduchá. Pod peřinu se ulehnout nebojím, protože jsem paranoidní jedinec, a tak ji vždycky před spaním vyklepu… A kouknu i pod polštář :-) Ale zase si myslím, že na tom ještě nejsem tak špatně jako jiní jedinci. Ti si vyklepávají i boty před tím, než si je nazujou. Ale jinak jsi mě, Klárko, s tím vyklepáváním deky odhalila :-)))))

No nic, čeká mě ještě pěkných pár stránek v mém readingu, takže se do toho jdu pustit radši ještě teď, dokud je světlo.

A na rozloučenou dnes vám dnes nebude mávat Ewík, ale úplně někdo jiný… Mějte se. Papa

ŽUCH - tak to byla rána!

Doufám, že to vás - oddávající se možná v tuhle chvíli na severní polokouli spánku - neprobudilo :-)
Samozřejmě jsem odeslání jednoho z úkolů nechala na poslední chvíli a samozřejmě nám v tu nejhorší možnou chvíli přestal fungovat internet! Mořila jsem se tu s odesíláním přes dvě hodiny… Ale naštěstí se to nakonec podařilo a to žuchnutí v titulku – to mi prosím spadl kámen ze srdce :-)

Jinak bych totiž měla krušnou chvilku – skočit na kolo, rychle dojet do školy, tam se omluvit, rychle zpátky, hup do uniformy a do práce. Místo toho děkuji celosvětové síti internet, že mě vpustila zpět do svého bludiště a já se teď mohu v ušetřeném čase věnovat psaní blogu. A omluvit se.

Ano – omlouvám se vám všem, kdo jste sem včera zavítali v očekávání nového příspěvku a nic tu nenašli. Svědomí mám ale poměrně čisté. Po sedmi hodinách strávených ve škole a šesti hodinách strávených v práci jsem se v 9 hodin večer loučila s kolegy a chystala se na zdolání dvousetmetrové vzdálenosti, jež mě dělí od mého současného obydlí. Jenž v tu chvíli se na baru objevilo 5 chlapců a 2 dívky – mí spolubydlící a jejich přítelky. Přišli se na mě podívat a s radostí mi oznámili, že s nima jdu na párty! Že by se mi teda 2x chtělo, to ani zrovna ne, ale oni byli na moje protesty připraveni – dokonce mi přinesli tričko na převlečení! :-)) A sami asi uznáte, že moje námitka „že dnes musím psát blog“ prostě neobstála :-)

Takže jsem se s nima vydala do místního podniku, kde se každý čtvrtek večer schází univerzitní mládež, a pokoušela se bavit… Ale tělo prostě nechtělo, o půl dvanácté jsem jim tam začala usínat, takže jsme to za chvíli zabalili… Ovšem hodinová procházka zpět mě zase řádně probudila :-)

Tolik tedy včerejší noc…

Vida, že bych dnes nastolila antichronologickou kompozici? Dobře tedy, budiž, pokračujme v podobném duchu dál. Veselé noční procházce tam a zase zpět předcházelo šest hodin strávených v dobré náladě a dobré společnosti v Musgrave Hill Bowls Clubu. Budu tomu odteď říkat prostě jen Klub.

Myslím, že už jsem se docela zaběhla, samozřejmě to nechci zakřiknout, protože každý den zjišťuju, že ještě neumím všechno, ale přece jenom už si začínám pamatovat většinu členů, nikoliv podle jména, ale podle toho, co pijou… of course.

Sama pro sebe jsem si vytvořila tzv. skupinovou pivní teorii – tedy zařazuju si pány podle toho, kterého druhu piva jsou příznivci. Pro některé to dopadlo lépe, pro jiné hůře…

Jelikož čepujeme piva těchto názvů: GOLD (zlatý), OLD (starý), NEW (nový), LIGHT (lehký), XXXX BITTER (silné vícestupňové pivo) a VB (Victoria Bitter), dělení se nabízí prakticky samo:

Skupina č. 1 – GOLDEN MEN – zlatí hoši – ty mám asi nejradši, obzvlášť jeden – má přezdívku Choo Choo a tenhle týden vyhrál v soutěži každý den 5 piv zdarma :-)

Skupina č. 2 – OLD MEN – starouškové

Skupina č. 3 – NEW MEN – nováčci

Skupina č. 4 – LIGHT MEN – dietáři

Skupina č. 5 – 4X MEN– 4%

Skupina č. 6 – VB MEN – příslušníci Veřejné Bezpečnosti

A jak si takhle nějakýho člena klubu zařadím, obvykle už pak nemívám problém si druh jeho pěnivého moku zapamatovat :-)

Taky se musím přiznat, že už jsem dostala MOJE PRVNÍ DÝŠKA!

Patřičně si toho vážím – předevčírem to bylo 40 centů! a včera se na mě usmála štěstěna znovu – byla jsem obdarována 10 centy, což je celá koruna padesát, přátelé!
Není to krásné? :-) Ale já to vážně beru s humorem, žádné dýško nečekám, takže je to velmi milé získat takovou pozornost :-)

Když je trochu klidu, tak se i ráda s některými štamgasty zapředu do hovoru. Pořád musím vysvětlovat, kde je Česká republika. Oni si furt myslí, že jsme byli součástí Jugoslávie! To je hrozný… Ale co vždycky zabere, je zmínka o pivu. Když jim řeknu, že Pilsner Urquel a Budweiser (ne ten americký pochopitelně), jsou české značky, tak pookřejou… A já jím vzápětí nasazuji smrtící úder – chci, aby si tipli, kolik u nás stojí v hospodě půl litru piva.
Já ho čepuju za 4 dolary – tedy asi 60 korun – a oni se můžou zbláznit, když jim řeknu, že u nás by za něj dali maximálně dolary dva :-)

Bohužel mám také jednu novinku, která mě poněkud zarmoutila… Se svým novým pracovním vízem můžu dělat až 20 hodin týdně. Takhle jsme se domluvili s manažerem Brianem. Tenhle týden to vyšlo přesně na 20… ale včera jsem na rozpisu služeb našla u svého jména jen 12 hodin… A to jak na příští, tak i přespříští týden!!! Bylo mi to fakt líto, pač to jsou peníze, které šetřím na cestu, takže jsem s nima už tak trochu dopředu začala počítat… ale nedá se nic dělat. Bylo mi řečeno, že víc hodin pro mě momentálně Brian nemá a musím počkat do května, kdy jedna zaměstnankyně odchází… Ach jo. Ale tak pokusím se tedy aspoň máknout na svých esejích a dalších studijních povinnostech. Třeba to nakonec bude k něčemu dobrý :-)

Tolik tedy čerstvé pracovní zážitky.

Postupte si laskavě dále do vozu, musíme v naší antichronologické kompozici pokračovat směrem k odpoledni.

Odpoledne jsem měla další ze zajímavých diskusí v předmětu Cultural Perspectives. Tentokrát jsme si 2 HODINY povídali o tom, jak nové technologie ovlivňují naše životy. Řeknu vám, takové bezduché tlachání jsem už dlouho nezažila. Byly to spíš historky ze života, kdo má jaký profil na MySpace a kdo jaký na Facebooku, kdo chodí na YouTube… prostě jsem se nic podstatného nedozvěděla…

Což mě přivedlo k jinému zamyšlení… Opravdu bych byla ochotná platit za takovéto bezduché dvouhodinové tlachání 2 tisíce dolarů za semestr???

Odpověď zní jednoznačně – nebyla – a proto jsem ráda, že zde platit školné nemusím :-)

Před začátkem odpoledního semináře jsem měla dvouhodinové volno. Rozhodla jsem se ho strávit nějak „užitečně“. První z věcí na seznamu byla návštěva knihovny. Doposud jsem si z knihovny nic nepůjčovala, takže jsem byla zvědavá, jak to tady funguje. Opět nechybělo překvapení a Ewíkovo civění s otevřenými ústy :-)
Zdejší knihovna je opravdu obrovská a prý to není nic proti knihovnám velkých univerzit, jako je třeba University of Queensland.
Já jsem potřebovala pro psaní eseje nějaké knihy věnující se „televizi“ a zároveň „kultuře všedního dne“. Zadala jsem klíčová slova do katalogu a vyhodilo mi to přes 200 knih, které se této problematice věnují!
Neuvěřitelné. Prostě jsem namátkou vybrala 6 z nich a ty jsem si odnášela k pultíku.
Podotýkám, že k samoobslužnému pultíku. Tady jsou totiž paní knihovnice jen pro řešení problémů a poskytování informací. Jinak si každý věci vyřizuje sám.

Všechno funguje automaticky. Na takovou mašinku vypadající jako kopírka přiložíte svou studentskou kartu, jste nalezeni v systému a pak jednu po druhé pokládáte knihy na čtečku, ta si knihu skenuje a na obrazovce vám to vyhodí všechny informace o ní i o autorovi. Jakmile máte všechny knihy „načtené“ – vyjede vám lístek, kde máte jméno knihy a do kdy ji máte vrátit. A pak už jen s knihami odcházíte. Tedy pokud nezačnete pípat jako já.

Pochopitelně. Že by se to obešlo bez skandálu se nedalo čekat. Takže když jsem opouštěla knihovnu, bezpečností alarm začal hlasitě řvát a pohledy všech v knihovně byly v tu chvíli upřeny na mě – zlodějku knih! Rudá až za ušima jsem se pokorně vrátila k informační přepážce, kde paní knihovnice knížky ještě jednou odmagnetizovala.

Z knihovny jsem si to namířila do organizace jménem Student Guild, což je takový studentský klub. Za členství se platí šílená částka 88 dolarů, ale výměnou za to máte spoustu výhod v podobě slev na kde co. Takže jsem podepsala členství a s taškou napěchovanou slevovými kupóny a balíkem chipsů jako dárkem jsem si to namířila do našeho univerzitního fitcentra. Tam jsem hodila chipsy do koše a podepsala členství na tři měsíce a rovnou jsem si dala hodinku na stepperu a orbitreku místo oběda:-)

Tolik tedy polední dvouhodinová pauza. Té předcházelo mé ranní vyučování – oblíbená dvouhodinovka předmětu Moving Image Studies. Čekalo nás promítání nádherného filmu italského režiséra Vittoria de Sica z roku 1949 – zástupce neorealistické italské filmové školy.
Film se jmenoval Zloděj kola a já nevěděla, co sledovat dřív… jestli poslouchat zvkomalebnou italštinu, nebo číst anglické titulky. Děj filmu vám tu převypravovat nebudu, nebojte, jen jsem o sobě zjistila, že jsem opravdu blázen, protože mi to drásalo nervy… Prostě tomu hlavnímu hrdinovi ukradli kolo, pitomý kolo… ale pro něj znamenalo budoucnost celé jeho rodiny. A já jsem to nemohla vydržet tu nespravedlnost a hrozně mě to štvalo, že mu to kolo ukradli! Jeho syna hrál strašně roztomilej italskej asi sedmiletej klučina a jsem rozhodně ráda, že jsem se naučila aspoň jedno nové italské slovo – bicicletta!

No a filmovému promítání předcházela už jen ranní cesta do školy parkem, kde to voní po borovicích, skrze něž tu a tam problikávají paprsky ranního slunce… Já si to drandím přes kořeny stromů jako velká bikerka a do toho mi nad hlavami řvou papoušci… Může být něco krásnějšího, než takovýhle hudební doprovod cestou do školy?

S tímto otevřeným lyrickým koncem se dnes loučím a přeji vám krásný začátek jara!

Váš z dálky se umívající se Ewík