Bobku, vstávat a cvičit! Ale proooč? Protože je ráno. Ale já mám ještě noc!

Takhle nějak se to ve mně pralo v noci ze středy na čtvrtek. Ale jelikož jsem si ten bič na sebe ušila sama, tak jsem musela jít příkladem a vstát. Byly tři hodiny ráno a myslela jsem si, že to nerozchodím :-)

Ale rozchodila a jsem ráda, protože to fakt bylo bezva a za těch 5 minut sakrování to stálo :-)

Tedy oč šlo, že. Minule jsem příspěvek končila slovy o plánované cestě za oslavou největšího australského svátku – ANZAC DAY. Ve 4 hodiny ráno začínala tzv. „dawn service“. Dawn znamená úsvit a service bych snad mohla přeložit jako obřad.

A tak jsem kolem čtvrt na čtyři ťukala na všechny pokoje v našem domě a snažila se jako správný „Bob“ vytáhnout z pelechů všechny spící „Bobky“ :-) Naštěstí bez protestů vstali. Hopsli jsme na kola a jako obvykle jsme závodili „kdo tam bude první“ :-) O půl čtvrté jsem teda ještě na kole nikdy před tím nezávodila, to se musí nechat. Dorazili jsme do centra města Southport, odkud měl ve 4 hodiny vyjít slavnostní pochod. Čekala jsem, že ve městě bude v tuhle hodinu mrtvo a že si ze mě udělali kolegové v práci dobrý den, když mi tvrdili, že tam budou v tuhle šílenou hodinu tisíce lidí. Naštěstí měli pravdu, nehovořila bych tedy o tisícovkách, ale spíše o stovkách, ale i tak jsem byla mile překvapená. Hlavně tím, že mezi přihlížejícími převažovaly rodiny s dětmi. Nevím proč, ale mám pocit, že u nás by nikdo kvůli nějakému průvodu ve 3 ráno prostě nikdo nevstal :-)

Já jsem si připravila své nahrávadlo s mikrofonem, abych „byla ready“, až to celé vypukne. A přesně ve 4 to opravdu vypuklo. Australští veteráni a jejich příbuzní udělali čtyřstup a za zvuku osmi bubeníků vpředu začali pochodovat směrem k památníků obětem 1. světové války, který neleží nikde jinde, než přímo v parku s přívlastkem Anzac. A bylo to pěkné, takové vlastenecké. Skoro všichni v tom průvodu měli uniformy a na prsou jim cinkaly medaile za zásluhy. Vpředu pochopitelně vlajkonoš.

Pardon, lepší fotka se nám nepodařila, neměli jsme pořádný blesk, přece jenom byla noc :-)

Takhle jsme došli až k tomu zmiňovanému Anzac parku a tam už čekaly další stovky lidí kolem památníku. Podařilo se mi protlačit se dopředu, takže jsem všechno mohla sledovat hezky zblízka.

Obřad trval asi hodinu, byli tam dva řečníci, kteří se střídali, nejdřív bylo několik pěkných projevů o celé té historii, vylodění australských vojenských jednotek, jejich výcviku v Egyptě, přesunu do Turecka do oblasti Gallipoli, kde 25. dubna 1915 podnikli australsko-novozélandské jednotky velký útok na jednotky turecké. Během bojů v Gallipoli zemřelo 8 000 vojáků a dalších 52 000 jich skonalo během celé 1. světové války. Ještě tedy pro upřesnění, co je to to „ANZAC“. Tenhle název vznikl od zkratky pro australské a novozélandské bojové jednotky, tedy Australian and New Zealand Army Corps.

Po několika projevech přišel k mikrofonu pastor a následovala modlitba, to všechno bylo proloženo hrou na trubku a dudy a komorní atmosféru obřadu dodávalo hlavně osvětlení, které zajišťovalo především nebe plné hvězd a potom také několik pochodní s plápolajícím ohněm. Žádné lampy, ani nic podobného. A všude plno dětí, které si to nechtěly nechat ujít.

Spousta lidí během projevů plakala, potom nosili k památníku květiny a ovzduší bylo prosycené australským patriotismem, jak se patří… Všude vlajky australské, novozélandské, americké a britské.

Celé jsem to natáčela, po skončení jsem odchytla jednoho místního, kterého jsem vyzpovídala a už už jsme se chtěli vydat zpět… když tu najednou bláznivého Lucase nenapadlo nic lepšího, než že musím udělat rozhovor s policajtem, který dohlížel na plynulost dopravy. A aktivně šel k němu, něco do něj hučel, prostě blázen :-) Gestikulovala jsem na něho, ať toho nechá, ať zbytečně neprovokuje, že policajt je ve službě a kdesi cosi… Najednou se policajt rozjel na motorce směrem ke mně, už jsem čekala nějakou připomínku ve smyslu, ať si toho „opilého“ kamaráda odvedeme… Ale on nijak nic neříkal, takže jsem pochopila, že on „opravdu chce být vyzpovídán do rádia“!! Tak to mě dostalo a musela jsem honem vymyslet nějaké otázky, které bych mu položila. Prostě ukecanej policajt, co chtěl bejt v rádiu :-) Musela jsem s ním natočit rozhovor na téma „jak je obtížné regulovat dopravu během Anzac day“ :-))))) Neuvěřitelné :-) Někdy vám to pustím :-) Já a policajt natáčející v 5 hodin ráno rozhovor uprostřed dělícího pruhu na rušné silnici :-)

Poté, co jsem se konečně utrhla, jsme se tedy vypravili opět závodním tempu směrem domů, pokračovat ve spánku, jak jinak. Bylo asi pět hodin a pomalu svítalo. Většina návštěvníků se z obřadu přesunula do místních klubů a restaurací, kde se 25. dubna ráno podává tradičně speciální „gunfire breakfast“ a k ní káva s rumem. Tak jako to pili vojáci. Dělostřeleckou snídani v podobě slaniny, vajíček, žampionů, fazolí a spol. jsme tentokrát s díky odmítli, přece jenom – australské tradice jenom odsaď podsaď :-) To vstávání nám bohatě stačilo :-)

Hupli jsme zpátky do postelí, já vstávala v 10 jako první a zbytek baráku si hrál na Šípkovou Růženku až do odpoledních hodin, tak je to noční vstávání všechny zmohlo :-)

Takže tolik naše oslava ANZAC DAY. Co nejdřív vám sem zase zkusím vystavit sloupek, který jsem za vydatné podpory mého editora Jeníka sesmolila :-)

Zbytek pátku jsem strávila mučením se v posilovně a v práci. V klubu opět nestíhačka, jelikož bylo nabito k prasknutí. Padlé vojáky bylo totiž nutné řádně zapít :-) Když jsem v 9 hodin sbírala před odchodem poslední várku sklenic, tak mě někteří z hostů (padesátníci a šedesátníci) začali brát familiérně kolem ramenou a objímat. Čili mi bylo jasné, že už mě členové Musgrave Hill Bowls Clubu přijali za vlastní :-))))) Už jsem jejich Eva [íva] :-))))

Zároveň jsem včera od managera Briana obdržela kovovou jmenovku, takže je to už opravdu oficiální. Vyryto v kovu :-)

A to je vlastně konec celé pohádky.

Děkuji, že jste dočetli až sem a přeji vám dobrou noc. Jdu skočit do klobouku kouzelníka Pokustona :-)

Ewík