ŽUCH - tak to byla rána!

Doufám, že to vás - oddávající se možná v tuhle chvíli na severní polokouli spánku - neprobudilo :-)
Samozřejmě jsem odeslání jednoho z úkolů nechala na poslední chvíli a samozřejmě nám v tu nejhorší možnou chvíli přestal fungovat internet! Mořila jsem se tu s odesíláním přes dvě hodiny… Ale naštěstí se to nakonec podařilo a to žuchnutí v titulku – to mi prosím spadl kámen ze srdce :-)

Jinak bych totiž měla krušnou chvilku – skočit na kolo, rychle dojet do školy, tam se omluvit, rychle zpátky, hup do uniformy a do práce. Místo toho děkuji celosvětové síti internet, že mě vpustila zpět do svého bludiště a já se teď mohu v ušetřeném čase věnovat psaní blogu. A omluvit se.

Ano – omlouvám se vám všem, kdo jste sem včera zavítali v očekávání nového příspěvku a nic tu nenašli. Svědomí mám ale poměrně čisté. Po sedmi hodinách strávených ve škole a šesti hodinách strávených v práci jsem se v 9 hodin večer loučila s kolegy a chystala se na zdolání dvousetmetrové vzdálenosti, jež mě dělí od mého současného obydlí. Jenž v tu chvíli se na baru objevilo 5 chlapců a 2 dívky – mí spolubydlící a jejich přítelky. Přišli se na mě podívat a s radostí mi oznámili, že s nima jdu na párty! Že by se mi teda 2x chtělo, to ani zrovna ne, ale oni byli na moje protesty připraveni – dokonce mi přinesli tričko na převlečení! :-)) A sami asi uznáte, že moje námitka „že dnes musím psát blog“ prostě neobstála :-)

Takže jsem se s nima vydala do místního podniku, kde se každý čtvrtek večer schází univerzitní mládež, a pokoušela se bavit… Ale tělo prostě nechtělo, o půl dvanácté jsem jim tam začala usínat, takže jsme to za chvíli zabalili… Ovšem hodinová procházka zpět mě zase řádně probudila :-)

Tolik tedy včerejší noc…

Vida, že bych dnes nastolila antichronologickou kompozici? Dobře tedy, budiž, pokračujme v podobném duchu dál. Veselé noční procházce tam a zase zpět předcházelo šest hodin strávených v dobré náladě a dobré společnosti v Musgrave Hill Bowls Clubu. Budu tomu odteď říkat prostě jen Klub.

Myslím, že už jsem se docela zaběhla, samozřejmě to nechci zakřiknout, protože každý den zjišťuju, že ještě neumím všechno, ale přece jenom už si začínám pamatovat většinu členů, nikoliv podle jména, ale podle toho, co pijou… of course.

Sama pro sebe jsem si vytvořila tzv. skupinovou pivní teorii – tedy zařazuju si pány podle toho, kterého druhu piva jsou příznivci. Pro některé to dopadlo lépe, pro jiné hůře…

Jelikož čepujeme piva těchto názvů: GOLD (zlatý), OLD (starý), NEW (nový), LIGHT (lehký), XXXX BITTER (silné vícestupňové pivo) a VB (Victoria Bitter), dělení se nabízí prakticky samo:

Skupina č. 1 – GOLDEN MEN – zlatí hoši – ty mám asi nejradši, obzvlášť jeden – má přezdívku Choo Choo a tenhle týden vyhrál v soutěži každý den 5 piv zdarma :-)

Skupina č. 2 – OLD MEN – starouškové

Skupina č. 3 – NEW MEN – nováčci

Skupina č. 4 – LIGHT MEN – dietáři

Skupina č. 5 – 4X MEN– 4%

Skupina č. 6 – VB MEN – příslušníci Veřejné Bezpečnosti

A jak si takhle nějakýho člena klubu zařadím, obvykle už pak nemívám problém si druh jeho pěnivého moku zapamatovat :-)

Taky se musím přiznat, že už jsem dostala MOJE PRVNÍ DÝŠKA!

Patřičně si toho vážím – předevčírem to bylo 40 centů! a včera se na mě usmála štěstěna znovu – byla jsem obdarována 10 centy, což je celá koruna padesát, přátelé!
Není to krásné? :-) Ale já to vážně beru s humorem, žádné dýško nečekám, takže je to velmi milé získat takovou pozornost :-)

Když je trochu klidu, tak se i ráda s některými štamgasty zapředu do hovoru. Pořád musím vysvětlovat, kde je Česká republika. Oni si furt myslí, že jsme byli součástí Jugoslávie! To je hrozný… Ale co vždycky zabere, je zmínka o pivu. Když jim řeknu, že Pilsner Urquel a Budweiser (ne ten americký pochopitelně), jsou české značky, tak pookřejou… A já jím vzápětí nasazuji smrtící úder – chci, aby si tipli, kolik u nás stojí v hospodě půl litru piva.
Já ho čepuju za 4 dolary – tedy asi 60 korun – a oni se můžou zbláznit, když jim řeknu, že u nás by za něj dali maximálně dolary dva :-)

Bohužel mám také jednu novinku, která mě poněkud zarmoutila… Se svým novým pracovním vízem můžu dělat až 20 hodin týdně. Takhle jsme se domluvili s manažerem Brianem. Tenhle týden to vyšlo přesně na 20… ale včera jsem na rozpisu služeb našla u svého jména jen 12 hodin… A to jak na příští, tak i přespříští týden!!! Bylo mi to fakt líto, pač to jsou peníze, které šetřím na cestu, takže jsem s nima už tak trochu dopředu začala počítat… ale nedá se nic dělat. Bylo mi řečeno, že víc hodin pro mě momentálně Brian nemá a musím počkat do května, kdy jedna zaměstnankyně odchází… Ach jo. Ale tak pokusím se tedy aspoň máknout na svých esejích a dalších studijních povinnostech. Třeba to nakonec bude k něčemu dobrý :-)

Tolik tedy čerstvé pracovní zážitky.

Postupte si laskavě dále do vozu, musíme v naší antichronologické kompozici pokračovat směrem k odpoledni.

Odpoledne jsem měla další ze zajímavých diskusí v předmětu Cultural Perspectives. Tentokrát jsme si 2 HODINY povídali o tom, jak nové technologie ovlivňují naše životy. Řeknu vám, takové bezduché tlachání jsem už dlouho nezažila. Byly to spíš historky ze života, kdo má jaký profil na MySpace a kdo jaký na Facebooku, kdo chodí na YouTube… prostě jsem se nic podstatného nedozvěděla…

Což mě přivedlo k jinému zamyšlení… Opravdu bych byla ochotná platit za takovéto bezduché dvouhodinové tlachání 2 tisíce dolarů za semestr???

Odpověď zní jednoznačně – nebyla – a proto jsem ráda, že zde platit školné nemusím :-)

Před začátkem odpoledního semináře jsem měla dvouhodinové volno. Rozhodla jsem se ho strávit nějak „užitečně“. První z věcí na seznamu byla návštěva knihovny. Doposud jsem si z knihovny nic nepůjčovala, takže jsem byla zvědavá, jak to tady funguje. Opět nechybělo překvapení a Ewíkovo civění s otevřenými ústy :-)
Zdejší knihovna je opravdu obrovská a prý to není nic proti knihovnám velkých univerzit, jako je třeba University of Queensland.
Já jsem potřebovala pro psaní eseje nějaké knihy věnující se „televizi“ a zároveň „kultuře všedního dne“. Zadala jsem klíčová slova do katalogu a vyhodilo mi to přes 200 knih, které se této problematice věnují!
Neuvěřitelné. Prostě jsem namátkou vybrala 6 z nich a ty jsem si odnášela k pultíku.
Podotýkám, že k samoobslužnému pultíku. Tady jsou totiž paní knihovnice jen pro řešení problémů a poskytování informací. Jinak si každý věci vyřizuje sám.

Všechno funguje automaticky. Na takovou mašinku vypadající jako kopírka přiložíte svou studentskou kartu, jste nalezeni v systému a pak jednu po druhé pokládáte knihy na čtečku, ta si knihu skenuje a na obrazovce vám to vyhodí všechny informace o ní i o autorovi. Jakmile máte všechny knihy „načtené“ – vyjede vám lístek, kde máte jméno knihy a do kdy ji máte vrátit. A pak už jen s knihami odcházíte. Tedy pokud nezačnete pípat jako já.

Pochopitelně. Že by se to obešlo bez skandálu se nedalo čekat. Takže když jsem opouštěla knihovnu, bezpečností alarm začal hlasitě řvát a pohledy všech v knihovně byly v tu chvíli upřeny na mě – zlodějku knih! Rudá až za ušima jsem se pokorně vrátila k informační přepážce, kde paní knihovnice knížky ještě jednou odmagnetizovala.

Z knihovny jsem si to namířila do organizace jménem Student Guild, což je takový studentský klub. Za členství se platí šílená částka 88 dolarů, ale výměnou za to máte spoustu výhod v podobě slev na kde co. Takže jsem podepsala členství a s taškou napěchovanou slevovými kupóny a balíkem chipsů jako dárkem jsem si to namířila do našeho univerzitního fitcentra. Tam jsem hodila chipsy do koše a podepsala členství na tři měsíce a rovnou jsem si dala hodinku na stepperu a orbitreku místo oběda:-)

Tolik tedy polední dvouhodinová pauza. Té předcházelo mé ranní vyučování – oblíbená dvouhodinovka předmětu Moving Image Studies. Čekalo nás promítání nádherného filmu italského režiséra Vittoria de Sica z roku 1949 – zástupce neorealistické italské filmové školy.
Film se jmenoval Zloděj kola a já nevěděla, co sledovat dřív… jestli poslouchat zvkomalebnou italštinu, nebo číst anglické titulky. Děj filmu vám tu převypravovat nebudu, nebojte, jen jsem o sobě zjistila, že jsem opravdu blázen, protože mi to drásalo nervy… Prostě tomu hlavnímu hrdinovi ukradli kolo, pitomý kolo… ale pro něj znamenalo budoucnost celé jeho rodiny. A já jsem to nemohla vydržet tu nespravedlnost a hrozně mě to štvalo, že mu to kolo ukradli! Jeho syna hrál strašně roztomilej italskej asi sedmiletej klučina a jsem rozhodně ráda, že jsem se naučila aspoň jedno nové italské slovo – bicicletta!

No a filmovému promítání předcházela už jen ranní cesta do školy parkem, kde to voní po borovicích, skrze něž tu a tam problikávají paprsky ranního slunce… Já si to drandím přes kořeny stromů jako velká bikerka a do toho mi nad hlavami řvou papoušci… Může být něco krásnějšího, než takovýhle hudební doprovod cestou do školy?

S tímto otevřeným lyrickým koncem se dnes loučím a přeji vám krásný začátek jara!

Váš z dálky se umívající se Ewík