Když nejde internet...

…člověk se musí zabavit jinak. Trvalo to týden, příjemné to nebylo, ale přežili jsme to.

Teď už přežijeme všechno :-)

Všem se ještě jednou omlouvám za týdenní odstávku. Už mě úplně svědily prsty, jak se jim chtělo psát, a tak jsem si své grafomanské choutky musela ukojit jinak :-)

Vyplodila jsem další desetistránkovou esej, kterou jsem pak musela opět okrouhat na polovinu. Bylo to tentokrát těžší než minule, protože téma bylo složitější a literatura hůř čitelná, strávila jsem nad tím mnoho a mnoho nočních hodin, ale nakonec se zadařilo a všechny úkoly určené tento týden k odevzdání, jsou konečně odevzdány.

Opravdu se mi povedlo si parádně rozházet svůj denní režim, protože jsem si zvykla chodit spát v jednu, ve dvě. Ovšem ráno jsem chtě nechtě musela vstávat do školy, takže si tělo vyžádalo přísun spánku jinými cestami, pročež jsem byla nucená si naordinovat pravidelnou hodinku odpoledního šlofíka. Kdo mě zná, ten ví, že podobně věci jsem nikdy nepraktikovala a byla jsem jejich zapřísáhlou odpůrkyní :-)

Jak ta Austrálie hezky na Ewíka působí :-)

A co je u nás jinak nového. Tak předně nám ubyl jeden člen domácnosti...

Po třech týdnech si to Imer namířila zpět do země mého nového původu (pro ty, co jsou mimo diskurs a kontext dodávám, že je to Irsko, kam mě Australané „přiřadili“ díky mému irskému akcentu :-)

Jelikož jsme si tu na ni tak nějak zvykli, tak bylo rozhodnuto, že se na její počest uspořádá slavnostní večeře. Jeden z mých spolubydlících – Australan Allen - se tohoto úkolu s radostí ujal.

A tak, když jsem v pátek dorazila v práce, byl už stůl prostřený a s mým příchodem se také bouchly dvě lahve šampaňského.

Jak vidíte, fluktuace obyvatel tohoto domu se projevuje mimo jiné v tom, že od žádné ze skleniček nenabízí naše kredenc víc než jeden kus, takže je to prostě směska „co dům dal a nájemníci zatím nerozflákali“ :-)

V celém domě to neuvěřitelně vonělo a natěšení strávníci netrpělivě očekávali chvíle příští… to vše za hlasitého a melodického doprovodu kručení našich žaludků.

Když šéfkuchař uznal, že jeho výtvor jest hoden servírování, zasedli jsme všichni ke stolu a na tuhle chvíli se těšil obzvlášť Mathieu, protože jsme měli domluvené malé překvapení. Ve chvíli, kdy nás všech osm zasedlo ke stolu, vyzvala jsem všechny, abychom si podali ruce a pomodlili se. Allen, který seděl v čele stolu, začal předříkávat poděkování a bylo to opravdu pěkné, ve vzduchu bylo cítit takové zvláštní souznění… Ale jen chvíli. Pak už se jen mlaskalo, chrochtalo, mluvilo s plnou pusou a tak :-)

Popíjeli jsme skvělé vínečko a byl to fakt parádní večer. Pro zájemce - jako dezert se servírovaly palačinky s Nutellou.

No a potom si pánové vymysleli, že nás naučí hrát pokr. Samozřejmě jsme museli vymyslet nějakou alternativu skutečným penězům, takže se prohledal špajz a za oběť padlo několik sáčků těstovin. Špagety se polámaly, ví to celá obora :-)

Naneštěstí bylo dámské osazenstvo tupější, než pánové očekávali, takže vysvětlování po půl hodině vzdali a prostě jsme si pustili jeden z těch stažených filmů, díky nimž jsme od pátku neměli spojení se světem :-)

U Ewíka to bylo ještě horší v tom, že mu byl v sobotu z důvodu nezaplacení dvou faktur zablokován telefon, teda česká simka od Vodafonu. Takže pakliže jste mi na ni někdo něco posílali, tak teď už víte, proč vám neodpovídám :-)

Sobotu jsem strávila nad esejí a v neděli mě čekala ranní šichta v bowls clubu. Jako obvykle jsem si to na osmou štrádovala ulicí, jako obvykle jsem si zapsala do knihy příchod, jako obvykle jsem se navlékla do roztomile asexuální zelené uniformy a chystala se jako obvykle o půl deváté natočit první pivo… ale něco tady nehrálo.

To už se ke mně řítil můj šéf Brian se slovy: „Na nic nesahejte, v noci jsme byli vykradeni.“

A opravdu. Jedna ze skříněk byla vypáčená a na zemi se válelo několik lahví. Nesměli jsme na nic sahat, dokud nepřijede policie. Prý jsou na cestě. No nevím, jak to tady mají zařízené, ale policisté byli na cestě tři a půl hodiny, takže to ten den byl opravdu jen takový provizorní bar :-)

V pondělí byla zase škola, tentokrát jsme tři hodiny diskutovali nad filozofickými tématy a bylo to nesmírně zajímavé, v úterý jsme probírali post-kolonialismus a dívali jsme se na kousek filmu Bohové musejí být šílení.

Konstatuji, že mám pocit, že mě toto studium nesmírně obohacuje. Bez smajlíka. :-)

Jen kdyby se to počasí trochu umoudřilo… Přes den je buď nádherně, nebo zcela hnusně a klepeme kosu… Co je však horší, je to, že v noci už to nemá šanci ovlivnit nic a už jenom klepeme kosu. Dokonce nám naše milá paní domácí všem koupila „druhou deku“, protože i jí bylo setsakra zima.
Tak nevím, lidi, co to jako má znamenat… Australani si kupujou druhou deku… A já s Lucasem jsme tenhle týden nad letákem supermarketu Aldi vážně uvažovali, že si koupíme teplomet :-)

Prostě Austrálie se vším všudy.

A k Austrálii taky neodmyslitelně patří ANZAC DAY. Původně jsem si myslela, že to je prostě jen jeden z dalších svátků, sice není škola, ale jelikož v pátek pracuju, tak jsem to nijak neřešila. Ovšem z novin jsem zjistila, že slavnosti začínají ve 4 hodiny ráno!!!

To nesmírně upoutalo mou pozornost, takže jsem strávila několik hodin rešeršní činností a podařilo se mi vyšťourat strašnou spoustu zajímavostí, které jsem se odvážila shrnout do dalšího sloupku pro E15. Ba co víc! Ukázala jsem se jako zdatná píaristka, protože se mi podařilo přemluvit všech mých pět spolubydlících, aby se se mnou dnes v noci na ony ANZAC slavnosti vypravili!!

Takže vstáváme ve 3:00 a ve 3:30 odjíždíme na kole směrem k ANZAC parku, kde to všechno vypukne. Samozřejmě s sebou beru minidisc a mikrofon, protože si myslím, že by z toho mohla být bezva reportáž. Jen abyste rozuměli, o co přesně jde, tak 25. dubna si Australané připomínají 60 tisíc vojáků, kteří padli v 1. světové válce, když se dobrovolně vydali pomoct v boji Velké Británii.

V ty 4 ráno začíná „průvod za svítání“ a budou tam prý tisíce a tisíce lidí.. Takže už se moc těším. Takhle v noci jsem ještě nikdy nenatáčela!

Ale teď už se bohužel naplno dostavuje můj spánkový deficit, který jsem si uhnala během posledních několika dní…

Takže zííííívaje každých třicet vteřin se s vámi dnes loučím a zítra ve 3:30, až budu šlapat do kopce na kole, na vás budu myslet :-)

Mějte se prima. Zdraví Ewík