Cesta do hlubin študákovy duše - Day 1

Ráno nás nevzbudilo jako obvykle sluníčko, které by nás mlsně olizovalo svými paprsky skrze žaluzie, ale dešťové kapky.
V tomhle je Austrálie prostě neskutečná. Když už vedra, tak pořádná! 36, 37... žádný problém.
A když déšt... tak neustávající provazy vody. Věřte nebo ne, ale tam, kde ještě ráno cestou do školy byly malé potůčky mezi rodinnými domky, tam byly za několik hodin deště při návratu ze školy už obrovské laguny. Např. kriketové hřiště naprosti našemu domu by se mohlo směle rovnat bažinám a močálům, které se snad kdysi dávno tvořily v kambriu, ordoviku, siluru, devonu, karbonu nebo permu:-)
To mi teda dalo práce, než jsem si na ta období vzpomněla! Ještěže jsme to ale v primě tak pečlivě probírali:-)
A tím jsme se pěkným oslím můstkem dostali až tam, kam jsem se dostat chtěla. Ke škole.

Dnes ráno v 9 hodin jsme totiž všichni poslušně naklusali do největší učebny v kampusu Gold Goast. Tím "všichni" myslím takové dobré dvě až tři stovky "exchange" studnentů z celého světa. A dostali jsme skoro tříhodinovou nalejvárnu, abychom zahřáli naše mozkové závity, jak my říkáme - to get ready for the school:-)
A musím uznale smeknout před tím, jak to měli připravené. Upřímně dost lituju zahraniční studenty přijíždějící do ČR. Však jsem kolikrát potkala jejich duše bloudící po chodbách Hollaru a marně tápající, kamže vedou dveře s českým nápisem "Oddělení zahraničních styků".
Tady je to něco jiného.
Člověk dostane desky s mnoha listy - rozdělené dle barev a pořadí důležitosti.
Také nechybí mapa kampusu, mapa okolí, mapa cyklostezek vedoucích do školy, kontakty na všechna důležitá oddělení školy, studijními poradci počínaje (včetně jejich "otevírací doby" a mobilního telefonu) a zdravotním centrem konče.
Zkrátka perfect.
Myslím si, že po dnešku už snad nikdo netápe, protože nám řekli všechno možné - kdy a jak žádat o pracovní povolení, do kdy můžeme měnit zápisy předmětů, jakou formou dostaneme výsledky po konci semestru...
A jako bonus bylo všem řečníkům senzačně rozumět. Dokonce přišla i vedoucí knihovny a během chvilky nám vysvětlila co a jak. Prostě Austrálie se skutečně jeví jako ráj pro studenty. Nedělám si iluze, že tohle všechno není vykoupeno docela drahým školným, ale zase servis je zde skutečně prvotřídní.
Vezměte si třeba toto: potřebujete pracovat, ať už v knihovně nebo na počítači, a nestiháte to přes den? Nevadí. Zdejší knihovna i všech pět počítačových učeben (každá asi s 50 počítači) jsou otevřeny tzv. 24x7, tedy 24 hours a day, 7 days a week.
Máte strach, že v jedné učebně bude až příliš lidí? Nevadí. Mrkněte se ve stánku online, kolik počítačů je v které učebně právě volných a v případě potřeby si příslušný počítač pro sebe rezervujte. Ani to nestačí? Přineste si vlastní laptop - vždyť v areálu je všude wireless internet ze vzduchu.
A máte-li snad strach se v 4 hodiny ráno místo z flámu vracet z knihovny ke svému autu či kolu, žádný problém, just call 7777 a domluvte si někoho ze Security, který vás před budovou vyzvedne a dojde s vámi až k tam, kam potřebujete.

Prostě asi sami cítíte, že v Austrálii jsou opravdu školy pro studenty, nikoliv studenti pro školy.
Navíc jsou všichni zaměstnanci a desítky dobrovolníků v červených tričkách nesmírně milí a vždycky se vším poradí... A pakliže byste snad nechtěli pročítat všechny ty informační brožury, kterými vás vybaví, jen pro jistotu vám ještě všechny důležité věci a kontakty natisknou do diáře, který taktéž dostanete...

Pro international students jsou také připraveny desítky seminářů - stačí si jen vybrat.
Jak si nejlépe najít práci? Jak napsat CV? Jak si pronajmout dům? Jak sepsat smlouvu?
Máte problém s Academic English? Jak napsat esej? Jak efektivně číst odborné texty? Jak prezentovat své výsledky?
Tohle všechno vám tady vysvětlí. Myslím, že minimálně 4 - 5 seminářů určitě budu absolvovat.

Po skončení Orientation Session jsme dostali poukázku na "free drink", abychom se lépe seznámili. No seznámila jsem se - ale s dalšími Norkami a jednou Švédkou. Jsem prostě v zajetí Skandinávie. Ale zase - vezměte si, že až se jednou rozhodnu do Skandinávie jet, bude to super, protože budu navštěvovat jednu Seveřanku za druhou a bude to easy peasy:-)))

Na závěr dnešního tapetování už mi dovolte jen krátké rozloučení a poděkování.
Chtěla jsem vám moc moc poděkovat za ta krásná čísla! Která myslím? Přece statistiku návštěvnosti! Počítadlo je nenápadně umístněné dole na stránce, ale opravdu si toho moc vážím, že jste si mou stránku nejen vyhledali, ale také se na ni pravidelně vracíte!
Zítra to bude přesně týden, co tu jsem, a stránka s blogem byla otevřena už 255x!
Jenom dnes tu bylo 16 lidí! To je senzace! Zrovna teď, když píšu další příspěvek, tak někde mezi vámi jsou dvě další osoby, které jsou tu se mnou... Tedy jen virutálně of course:-)

A proč chci nejen děkovat, ale taky se loučit? Teď tu tři dny nebudu, zítra ráno v 8:30 odjíždíme na soustředění "exchange" studentů do Byron Bay - nejvýchodnějšího to bodu australského kontinentu. Tady budeme až do pátku, kdy se k vám skrze blog zase vrátím a popíšu všechny zážitky a přidám i fotečky. Jestli budou delfíni, to netuším, ale v harmonogramu výletu je máme slíbené... A taky koaly a klokany. A další zvířenu jsem potkala dnes cestou ze školy. Jelikož jsem pohotově vytáhla i foťák, těšit se na mé sousedy můžete někdy příště...

Tak tedy v pátek na viděnou. Adios amigos!
Ewík

Zabijačka

Tak jsme dneska poprvé zabíjeli. Koho nebo co?
Přišla jsem zrovna z venku, pozdravila se se spolubydlícím, který za sebou právě zavíral dveře do sprchy. A než jsem vytáhla klíče, dveře od koupelny se otevřely znovu a bylo vidět, že má něco na srdci. Nakonec se zeptal: "I was just wondering whether you don't have anything to kill this..." Opět přeložím: "Jen mě tak napadlo, jestli náhodou nemáš něco, čím bychom mohli zabít toto..." A ustoupil ze dveří.

Za ním na stěně ve sprše bylo faaaakt oooobrovský pavoučisko sklípkanoidního vzezření!
Hned jsem vběhla do pokoje a hledala foťák, protože to byl vůbec první pavouk, kterého jsem v Austrálii viděla, a hned takovej macek! I s nohama mohl mít na délku takových 8 centimetrů.
Popadla jsem foťák, ale ouha! Došly baterky!! Tak honem něco jiného... Mobil! Bingo! Ale sakra, paměťová karta je plná...
Mezitím se začalo řešit, co s nebohým pavoukem. No řeknu vám, že teda nešáhla bych na něj ani za milion, ale něco jsme s ním provést museli. Druhá spolubydlící hned sedla k internetu a jala se googlovat, s kýmže máme tu čest:-)
Pavouk stále strnule spočíval na zdi ve sprše.
Spolubydlící Lucas, jenž pavouka objevil, dostal nápad, že ho odchytí do lahve. Druhý spolubydlící na to šel z jiného konce a přinesl z kuchyně sprej proti hmyzu.
Jak asi tušíte, za chvíli se z koupelny ozvalo dvojí zaječení. Pavouk se totiž pohyboval úplně enormní rychlostí, což oba pány značně překvapilo a polekalo.
No a jak se to u nás tak pěkně rozléhalo křikem, vzbudili jsme třetího spolubydliče, který přišel, vzal hadr, nebohého pavouka omráčeného sprejem do něj zabalil a odnesl kamsi, ani nechci vědět kam... I tak se od té doby pořád rozhlížím kolem sebe a hlídám každé zašimrání po těle...
A jelikož hned vedle té koupelny je můj pokoj, můžu se asi co nevidět těšit na nevítanou návštěvu... :-)))))))))))))))))))))))

Tolik tedy nejzajímavější zážitek dnešního - už skoro končícího dne.
Původně jsem chtěla ale psát o něčem jiném.
Víte, jaké je nejfrekventovanější téma k hovoru pro zahraniční studenty? Že ne? Ale kdeže. Přece systém místí dopravy!

Bože jaké utrpení by tohle místo bylo pro mého milého Leonka, který v hlavě nosí všechny jízdní řády...
Tady totiž jízdní řády neexistují!!!!
Respektive až do dnešního dopoledne jsem si myslela, že ano. Prostě jsem si říkala, že to tu mají jen neskutečně blbě značený, protože podél silnice najdete pouze stojany s modrou značkou BUS STATION a doporučení "Hail driver" - tedy mávněte na řidiče. Tedy nedozvíte se ani jméno vaší zastávky (čili kam si máte objednat zpáteční cestu), ale nedozvíte se ani žádné informace o času odjezdu či cílové stanici.
Řekla jsem si, že to by v tom byl čert, kdybych do systému místní dopravy nepronikla. Pečlivě jsem tedy nastudovala webové stránky místního podniku a podařilo se mi objevit, že každá linka má zpracovanou takovou brožuru v .pdf, kde je popsána trasa linky a - světe jásej - dokonce i přesné časy odjezdů a příjezdů!!!!

Brožury všech linek jsem si stáhla do počítače a dnes ráno zjistila, že mi jede autobus linky číslo 15 v 11:51 minut. Je to ta zastávka, kterou mám 2 minuty od domu, pročež jsem pro jistotu byla 11:45 na místě a vyhlížela busík.

Vyhlížela
a vyhlížela
a vyhlížela....

A pořád jsem si říkala, že přece nejsem takový idiot, abych se překoukla!!

Po 25 minutách čekání jsem se to rozhodla vzdát a přejít na zastávku jiné linky.

Po asi 300 metrech od zastávky se ohlédnu a co nevidím. Milý autobus si právě zajel do zastávky! No nic, brala jsem to sportovně, a jelikož tenhle spoj jezdí jednou za hodinu, pokračovala jsem směrem k druhé zastávce. Tam co nevidím. Na lavičce čekají dvě dámy. Inu pozdravím a táži se jich, netuší-li, jaká linka těmito končinami projíždí a kam jede. Bylo mi odpovězeno, že jde o linku č. 5, která jede do Southportu, kam jsem právě potřebovala.
Tato informace mě potěšila, pročež jsem se jich laškovně zeptala, jestli bus čirou náhodou v brzké době nepojede, když tu tak obě dvě sedí.
Příjemně se na mě usmály a jedna z nich prohlásila: "Určitě během půl hodiny přijede, drahoušku."

Musela jsem se znovu zeptat, jestli jsem se nepřeslechla. Nepřeslechla. Odjezdy na internetu jsou jen čistě orientační. Autobus mívá plus mínus až půlhodiny zpoždění.

S touto informací jsem se již ničehož dalšího dopátrati nepotřebovala. Nad systémem místní dopravy jsem zlomila hůl. Od zítřka definitivně začínám jezdit všude na kole.

A co jiného zajímavého se dnes ještě dělo? Asi nic tak světoborného, dokoupila jsem pár nezbytnostní, jako např. ramínka do skříně:-) Ale co hlavně - stáhla a umístila jsem na internet vybrané fotky, které jsem zatím během své cesty stihla pořídit.
Pakliže se tedy bude chtít vaše oko levé nebo pravé pokochat a uronit slzu nad Ewíkem tisíce kilometrů daleko, máte možnost.
Všechny fotky odteď najdete rozdělené do jednotlivých sekcí na adrese:

(bez www) ewikhlavoudolu.rajce.net

A jelikož se zde objevily nějaké požadavky, abych prokázala, že jsem fotky Tichého oceánu skutečně nafotila já a nestáhla je někde na internetu, přidávám sem něco málo důkazního materiálu:-)))







Přeju pěkný den všem a znovu připomínám tipovací soutěž z předminulého příspěvku. Tak šup šup, přece nechcete přijít o suvenýr z Austrálie!!

Od protinožců se na vás culí váš Ewík

Ewík ve vlnách Pacifiku

Přesně tak, je tu slibovaný a avizovaný příspěvek o mém prvním setkání s Tichým oceánem.

Vše začalo podle plánu, vyspinkaná do růžova jsem si na internetu vyhledala autobus, který mě měl odvézt do lokality zvané Surfers Paradise. Pro neangličtináře přeložím - Ráje surfařů. Jako správná cestovatelka jsem se zadívala do mapy a neomylně identifikovala nejbližší autobusovou zastávku vyskytující se nedaleko mého současného útočiště. Vyrazila jsem svižným krokem s časovou rezervou... a když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že po zastávce, která ještě DNES RÁNO byla v mapě vyznačená, se slehla zem... Zkrátka a dobře, nebyla tam. Co teď? No co myslíte... Nezbývalo než nastartovat kabely a vypravit se vstříc oceánu po svých. Naštěstí se mi po nějaké době podařilo nedopatřením zkřížit trasu jiného autobusu, který mě do centra vodních radovánek za 2 dolary dovezl.

Surfers Paradise se ukázalo jako velmi zvláštní místo. Nádherné pláže jsou lemovány stovkami obchůdků, barů, diskoték a hotelů, všude spousta hluku, neonů a troubení klaxonů. Tedy nic pro neomarxisty a levicové intelektuály:-). Ale jeden den jsem to byla ochotná překousnout:-)

Beztak jsme si to já, Vera a další dvě Norky namířily neomylně rovnou na pláž…

Další slova asi nejsou potřeba. Bylo to prostě kouzelné… Posuďte sami:

Strávily jsme na pláži skoro celý den, počasí bylo naprosto ideální… A nikdy bych byla nevěřila, že oceán může být stejně teplý jako voda v našem domácím bazénu. Bylo to neuvěřitelné.

Kvůli opravdu divokým vlnám to tu mají vymyšlené tak, že koupat se smí jen mezi dvěma vlajkami a tuhle oblast hlídá několik plavčíků ze břehu. Ten pruh je na první pohled dost úzký – jen asi 20 metrů, ale stejně hluboce před místními lifeguardy smekám, jelikož uhlídat tolik lidí skákajících ve vlnách, to chce fakt ostříží zrak. Nedejbože ještě lustrovat hladinu, neobjeví-li se na ní index žraloka – tedy ploutev:-)

Na pláži to bylo zkrátka moc fajn, užívala jsem si krásného koupání a připadala si dost hloupě, protože jsem si vlastně celý den lenošila, jako kdyby byly nějaké prázdniny, jako kdybych byla na dovolené… No vzpomínala jsem na vás, jak musíte vstávat a do roboty a tu a onde protivné věci zařizovat… Ovšem moje spolupolehávačky na pláži mě z toho pocitu rychle vysvobodily:-)

Kotvy jsme zvedly asi po 5 hodinách, protože na nás začali dotírat mlsní opeřenci, které na nás poštvali naši sousedé…

Na zpáteční cestě jsem opět neomylně nasedla do zcela jiného autobusu, než jsem měla.

Co se však nestalo. Zjistila jsem, že tento autobus staví asi dvě minuty poklidné chůze a minutu svěžího joggingu od našeho domu!!

Toto zjištění mě nesmírně potěšilo:-)

Po příchodu domů jsem našla na stole pro mě připravené klíče a pokoj údajně připravený k nastěhování. No po 2 hodinách mého „doplňkového“ úklidu jakž stakž připraveného k nastěhování:-) Takže jsem se konečně ubytovala, vybalila si… a zjistila, že i přes pravidelné mazání se voděodolným krémem s ochranným faktorem 30+ se mi podařilo se spálit.
Ač bych to před tím nikdy nepředpokládala, spálila jsem si hned dvě partie: uši a nárty

Nějak jsem si myslela, že tato místa jsou chráněna sama od sebe:-) Ale řeknu vám, bolí to jako čert… Ovšem pěkné fotečky z dnešního pěkného dne mi to vynahradí:-)

Jak jsem se před chvílí od některých z vás, obývajících stejný kontinent, dozvěděla, vy nám doma také nestrádáte a prý si užíváte jarního počasí… Jen tak dál, jen tak dál…

Zítra – dá-li internetové připojení – umístím na internet všechny dosud nafocené fotky.

Pravdu mají ti, jimž se právě teď orosila čela.

Pakliže píšu jako grafoman, není to nic proti tomu, v jakých kvantech jsem schopná fotit:-)

Jenže naneštěstí pro mě a naštěstí pro vás jsem omezena datovým tokem, takže na internet umístím jen „THE BEST OF THE BEST OF“:-)

Pro tento den se s vámi loučím a děkuji uctivě za pozornost!

Krásný jarní večer vám přeje Ewík

Díky za fíky i všechno ostatní

Přesně tak, ráda bych vám všem poděkovala za vydatnou podporu, jsem ráda, že mé výplody nezatracujete a snad se při nich i trochu bavíte... Věřte, že samozábavný Ewík se při jejich psaní baví:-))
Taky bych ráda poděkovala za všechny talismany, jimiž jsem byla vybavena... Věřte nebo ne, ale po dnešku si definitivně připadám jako dítě štěstěny... Už za několik málo hodin si totiž budu moci všechny mé svršky i spodky konečně vybalit a zlikvidovat ten šílený čurbes, který z nezbytných okolností v mém kufru zkrátka dřív nebo později musel vzniknout... Znáte to sami, když něco hledáte, není čas na hrdinství, věc se popadně, zbytek se nahází zpět, kufr se zamkne a pokoj opět vypadá uklizeně:-))

Jak už jste si asi zvykli, sepisuji své příhody chronologicky, protože jen to může zaručit, že vynechám jen věci méně podstatné:-) Ale slibuji, že jakmile to bude jen trochu možné, vynasnažím se poskytnout i jiný obrázek australské společnosti. Témata už bych měla... vlastně mě jich každý den napadá hned několik. Např. se můžete tedy těšit na zamyšlení nad tím, čím je zvláštní australský toaletní papír anebo jak to tady mají s praním:-)))

Poslední příspěvek, pokud mě pamět neklame, končil optimistickým zvoláním Jupííí a nuceným odchodem z klimatizované Computer Lab do vedra nejen zdálnlivě připomínajícího peklo.

Ohlášená "Orientation Session" se však nekonala. Ačkoliv jsme byly při zápisu do školy důrazně upozorněny (ano - já a mé Norewegian girls), že musíme absolvovat Orientation 2x, že to bude pokaždé něco jiného, jakmile v pátek zjistili, že jsme vetřelci, byly jsme pomocí vtipných, díky textovým orientátorům však neomylně čitelných poznámek vykázány ven s tím, že se vše potřebné dozvíme v úterý. Naštěstí se mi ale podařilo ukořistit naprosto luxusní set informačních brožur, díky kterým jsem si včera ukrátila svou bezesnou noc.
Ano.
Po zhruba tak 12 letech, kdy se Ewík odebral do Hajan tak do dvou minut od chvíle, kdy zalehnul, se najednou přestalo dařit... Zatím nechci panikařit, dám šanci ještě téhle noci, každopádně už jsem se dlouho tak nenudila!
Nebyla jsem vůbec ospalá, ale věděla jsem, že spát musím, protože je přece noc!
Takže jsem se převalovala, poslouchala BBC World Service... Řeknu vám, že ty zprávy jedou fakt poctivě celou noc, o USA, Turecku, Kosovu atd. jsem slyšela asi tak 113x :-) A sny pořád ne a ne přijít...
Naštěstí se aspoň nekonalo to, čeho jsem se obávala. Že budu následující den nepoužitelná.

V 11 hodin pro mě přijela k hostelu Christine, ta limoška je teda Chrysler, ale faaaakt obrovskej. Naložila do vozu mě, dva koše prádla a krom zavazadel přidala ještě mého nového spolubydlího Lucase. Ten je z Norimberka, ale odmítá se mnou komunikovat německy, protože sem prý přijel kvůli angličtině!
Tak tenhle Lucas si zabral ten pěkný žlutý pokoj, který bych za normálních okolností nejradši hned adoptovala, protože je opravdu krásný:-) Jelikož já jsem se původně měla stěhovat až zítra, protože v mém pokoji je zatím jistý Sam, pro mě je dnes v noci vyhrazen gauč v obýváku, ale to mi nijak zvlášť nevadí, neb na gauči už jsem fakt dlouho nespala:-)) Naopak to bylo od Christine lovely, že nás vyzvedla, protože když jsme dokončili prohlídku domu, tak nás odvezla do nejbližšího levného supermarketu, abychom se zaopatřili zásobami. Jelo se do Aldi. Nikdy byste nevěřili, že německé Aldi bude vypadat i v Austrálii stejně jako kdekoliv jinde. Dokonce i marmelády mají řazené stejně:-))
Takže jsem se rozhodla využít přiležitosti a nakoupila veškerý, jak my tady říkáme "stuff" nezbytný pro přežití následujících měsíců. Koupila jsem toho opravdu hodně, hlavně zásoby všeho těžkého, protože potom už to všechno budu muset nosit sama.
Když jsem viděla ten vrchovatě naložený koš, říkala jsem si, že není úplně špatný nápad začít vypisovat kurzové sázky na to, kolik budu platit výslednou částku na kase.
A jelikož Ewík je tvor soutěženímilovný, řekla jsem si, že by nebylo úplně od věci uspořádat podobnou akci i pro milé čtenáře tohoto blogu. Pakliže se to osvědčí, můžeme v podobných soutěžích pokračovat:-)
Tady jak zní dnešní soutěžní otázka? Tipněte si, kolik byla v konečném součtu cena dnešního nákupu v Aldi. Nákup čítal základní potraviny, konzervy, mléka, prací prášek, tu tohle a tu tamto...
Tip nejližští správné částce bude oceněn upomínkovým přemětem z Austrálie a autor vítězného tipu se může těšit na pochvalu před nastoupenou jednotkou:-))
Abych nebyla nařčena z nadržování, jako důkaz umístím na blog vyfocenou účtenku:-))

Co se krom neusínání dělo zajímavého včera? Byla jsem poprvé nakupovat. Co taky jiného by mohla vymyslet banda holek, které byly vykázány ze školy:-) A tak jsme jely do nejbližšího nákupního centra. Naprosto mě uchvátil krámek se suvenýry. Tedy, byla to spíš nákupní hala! Nedělám si iluze, že by cokoliv z provenience pocházelo z Austrálie, ale bylo tam spousta originálních a vskutků "cool" věciček.
Potom bylo také potřeba přistoupit k sebekritice.
Zjistila jsem, že ačkoliv jsem před odjezdem proštudovala celou řadu příruček, cestopisů, letopisů, průvodců a blogů, nezabalila jsem si správně. Alespoň ne pro stát, který se honosí přezdívkou "slunečný". Můžete mi prosím někdo říct, proč mám s sebou troje kalhoty??? Proč mám s sebou tři mikiny a potom jednu tak obřích rozměrů, že se hodí možná tak na kempování
v Durmitoru??
Proč mám proboha s sebou dvoje botasky, ale jen jedny flip-flopky, po kterých se mi notabene dělají puchýře? A jako nejzbytečnější se ukazuje MŮJ NAPROSTO ÚŽASNÝ SPACÍ PYTEL VHODNÝ AŽ DO MÍNUS 15 STUPŇŮ CELSIA!!!
Prodám. Značka? A ještě vám za to zaplatím:-)

Zkrátka a dobře, vzhledem k tomu, že tu právě probíhají "letní výprodeje" a v krámech jsou stojany narvané k prasknutí věcmi po pěti dolarech (cca 80 kaček), tak se nikdo nemůže zlobit, že jsem se neudržela. Pořídila jsem si pár věciček, ve kterých mě doma neuvidíte, to vám garantuju, ale tady to jinak dost dobře nejde... Všichni tu chodí jen v žabkách, tílkách a sukýnkách... :-))) Takže jsem si pořídila rovnou tři:-)

Co taky jiného, když je třeba jako dneska. V autě jsme měli klimošku, ale když jsme se rozjížděli, byla otevřená okna a řeknu vám - bylo to, jako když na vás někdo namíří pěkně horkým fénem
z obou stran. Původně jsem plánovala jít s holkama na pláž (poprvé), ale nebyla jsem schopna přesunu, takže jsem se naložila do bazénu, který mám asi 2 metry od domu. Ležela jsem tam tak dobré tři hodiny jako ve vaně:-)
Prostě v tuhle chvíli se mi tady opravdu začíná líbit. Krásný dům, kousek od školy, vypůjčené kolo, senzační paní majitelka... a v neposlední řadě skvělí spolubydlící: Indka Roady, Francouz Matieu, Holanďan Linnet (na černo tu s ním bydlí jeho slečna), jeden Ozzík, kterého zatím neznám, jelikož bydlí v chatce na zahradě a již zmiňovaný Němec Lucas.
Dnes večer jsme tady seděli, povídali, slovo dalo slovo, takže snad by se mohla co nejdřív rýsovat i nějaká ta práce...
Hlavně bych to nerada nějak zakřikla...

Jinak jsem byla vyzvána, abych se vyjádřila ke svému plánu na příští týden. Inu s radostí. Zde jest:
Neděle - poprvé na pláž Surfers Paradise (asi budu mít puchejře, jestli bude písek tak rozpálenej jako dneska)
Pondělí - zatím bez konkrétní přestavy, ale nejspíš cesta do Southportu a do knihovny
Úterý - konečně snad to správné "Orientation"
Středa - Pátek - výlet do Byron Bay - nejvýchodnějšího to bodu australského kontinentu - zde poznávací soustředění pro mezinárodní studenty, hlavně se těším na "kayaking with dolphins"
Sobota, Neděle - zatím bez konkrétní představy
Pondělí - Zvoníííííí....

No a to je asi pro tuto chvíli všechno, přihlásíme se vám opět s nějakým čerstvějším zbožím...
Australské zážitky totiž rychle stárnou a jsou nahrazovány novými:-))

Odteď už bych ale měla psát pravidelně, ale kratší kusy, neb už jsem připojena na domácí internet. Jak jste si možná mnozí všimli, hýří to tu háčky a čárky, což znamená, že Ewík už má svého kompíka, a tudíž se zítra pokusí dát na net i všechny doposud nafocené obrázky ze svého fotopřístroje.
Pro dnešek to tedy balím.

Ještě jednou děkuji za všechny komenáře, moc se u nich směju:-))

A nezapomeňte se zúčastnit tipovací soutěže!!

S láskou na vás vzpomíná Váš Ewík

Srdceryvna omluva :-))

Dostalo se mi drobneho vyhruzneho e-mailu, ze bude-li delka mych prispevku dale dosahovat pri cteni delky 20-30 minut, prestanou byt moje vyplody cteny. Timto bych si tedy dala rada zavazek, ze se pokusim delku svych prispevku zkratit na maximalni moznou miru... Holt kdyz se nekdo jako grafoman narodi, tak se mu pak blbe preucuje :-))

Dalsi duvod k omluve je hned nasnade. Nekterym me blizkym lidem jsem zapomnela poslat adresu blogu. Jsem vinna a zaroven nevinna. Mam pripraven seznam mailu, kam jsem chtela odkaz s blogem poslat, ale jaksi mi to nebylo umozneno. A duvod? Pokud si myslite, ze v Australii je internet vsude a zadarmo, tak se mylite. Doposud mi nebylo umozneno se pripojit se svym notebookem, to snad pujde az od zitrka. Takze i seznam adres ulozenych v notebooku mi byl zatim k nicemu. Timto se dodatecne omlouvam vsem, kteri me bludy ctete se zpozdenim.

Taky dekuji za upozorneni, ze pri psani komentaru je nutne se zaregistrovat. Omlouvam se, toto jsem pri tvorbe blogu behem zkouskoveho obdobi zapomnela zkontrolovat, jiz by to melo byt opraveno a komentare muzete nyni pridavat i anonymne jako "Kdokoliv".
Jsem zvedava, co vsechno se o sobe z techto anonymnich komentaru dozvim, tak se nenechte pobizet... Vzdyt ja se na zpetnou vazbu od vas nesmirne tesim!!

Tak sup sup, dejte mi vedet, co je u vas noveho!

Ja mam od vcerejska jednu novinku - ubytovani vyslo a zitra se stehuju do domu s bazenem!!

A jeste jedna zmena spojena se sebekritikou - pani majitelka se nejmenuje Teresa, ale Christine... To musi byt z toho vedra tady....

Takze zitra v 11 me vyzvedne pred hostelem spolu s mym novym nemeckym housmatem a odveze svou limoskou do ulice Neville Ave 20, Southport, coz je od ted ma nova adresa!

Jupiiiiiiiii !

Jak by napsala moje sestricka, musim koncit, mame obed... Cas by sice odpovidal, je tu 12:50, ale hlad nejak neni, coz kvituji s povdekem, zatim jen piju litry vody denne... Od 13:30 mame orientation, takze se tesim na prochazku po skole. Takze ja utikam ven z klimatizovane computer lab do 34 stupnu ve stinu.

Mejte se prima a jeste jednou prominte vse uvedene...

V ucte Vas oddany Ewik

Kdo chce kam, pomozme mu tam...

Tak presne takhle jsem jeste dnes dopoledne chtela nazvat svuj prispevek. Po vcerejsim totalnim fiasku, kdy jsem samu sebe zacala oslovovat ruznymi zvirecimi pridomky, to ani neslo jinak. Nastesti - tedy nechci to zakriknout, radsi to zaklepu:-)) - se dneskem snad uz vse pomalu obraci k dobremu.
Co tak strasneho se mi delo vcera? No asi takhle: budte radi, ze jsem nemela k dispozici internet, protoze to, co bych psala, bych asi tezko potom vysvetlovala, uvadela na pravou miru a odvolavala:-))

Ale zacnu poporade, coz pro vas neznamena nic jineho, nez ze vas zase ceka tapeta jako blazen, proto vam doporucuji, abyste si na WC dosli radeji hned ted:-))

Druhy let, tedy pokracovani ze Soulu do Brisbane, nebyl uz zdaleka tak pekny a omracujici jako let prvni, ale tak uz to u druhych letu proste byva. Letadlo bylo naplnene k prasknuti, letusky se rozhodne neculily tolik jako pri letu z Prahy, protoze byly rady, ze to tak tak stihaji. Vedle me sedela asi 23leta Korejka jmenem Mel a kolem me sedelo nekolik desitek dalsich Korejek a Korejcu, jeden od druheho bez obleceni prakticky nerozeznatelni. Clovek by mohl mit za chvili pocit, ze se cela Asie rozhodla emigrovat do Australie, protoze koncentrace Asijcu zde na Gold Coastu je necekana. Stejne tak u nas ve skole - tipla bych to klidne na 40 %. S Mel jsme si trochu povidaly, takze jsem zjistila, ze je tez absolvetnkou Griffith Univesity a ze vetsina osazenstva letadla ma namireno tam, kam ja - zacina totiz novy semestr. Aby toho nebylo malo, tak se me zeptala, jestli uz mam sehnane ubytovani, protoze to pry byva na zacatku semestru docela boj.
Ano - tusite spravne. Paranoidnimu Ewikovi nemuzete rikat takovehle veci ve 3 hodiny rano, protoze se dostane do velkeho stresu.
A taky se do nej dostal.
Tedy jeste pred tim nutno rici, ze prilet do Queenslandu byl famozni. Pohled z okna na ocean za vychodu slunce je neco prekrasneho. Dokonce jsem i bez problemu prosla obavanou celni kontrolou. Jelikoz jsem zaskrtla kolonku, ze dovazim jednu z techto komodit (leky, zakazane latky, drogy), ktere mely spolecnou kategorii, ocekala jsem drsnou prohlidku vsech zavazadel. Zadny pes hledajici kokain a heroin me vsak neocuchal. Kdyz jsem rekla, ze mam u sebe nosni kapky, tak nade mnou mavli rukou.
V letisni hale uz cekal sympaticky pan s cedulkou Griffith University. Asi hodinu a pul jsme cekali, nez dorazi dalsi "international students". Jak uz to tak byva, cloveku se trpi min, kdyz ma kolem sebe nekoho mileho a sypmatickeho a to se mi nastesti podarilo. Sotva vesla do haly, tak jsem si rekla, ze tohle bude moje kamoska. Proste jsme na sebe mrkly a bylo to. Od te doby jsme vetsinou byly vsude spolu. Jmenuje se Vera a je to Norka. Bohuzel teda bydli uplne nekde jinde nez ja, ale je hodna a mela se mnou soucit, kdyz jsem resila ubytovani, a vsude se mnou chodila. Navic - verte tomu nebo ne - studuje to same a ma zapsane ty same predmety jako ja!!

Asi hodinu jsme tedy jely z letiste (ano tvrde y - ridicka a 6 holek) z letiste na Gold Coast a byla jsem vysazena v hostelu TrekkersBackpackers.
Tady nastalo prvni rozcarovani. Je to misto pro "batuzkare", kteri travi dny a noci na plazi, chodi vsude v zabkach a po nocich pari. Nikde se tam nedaji zamknout veci, megafonem neustale mluvi DJ a hlasi, kde se dnes vecer pari. Na dovolenou asi idealni, ale jelikoz je tu strasny hic a musime mit otevrena okna, neni nahlas hrajici hudba u bazenu to prave orechove, takze i jakakoliv snaha o odpocinek se zcela miji ucinkem.
Inu, rekla jsem si, mas cos chtela, koukej si najit rychle jiny ubytovani. A kde jinde hledat nez NA NASTENCE VE SKOLE. Procez jsem vytahla mapu a jala se zkoumat, kudy od Trekkeru na Griffith University. Chuze mi nevadi, takze jsem to podle mapy odhadla na maximalne pul hodky.

Muj odhad nebyl spravny.

Cesta mi trvala hodinu a pul.

Hodinu a pul, pecici se na primem slunci v 35 stupnich Celsia, zpocena jako ... a na zadech vlacici bagl s notebookem, abych aspon to malo uchranila pred najezdem backpackeru.

Navic jsem sla celou tu dobu podel nekolikaproude silnice, coz muj prvni dojem z Australie o moc nevylepsilo.

Reknu vam jednu vec. Zastavit u me v tu chvili auto a nabidnout mi odvoz na letiste, tak nevaham. No proste klasicka krizovka. Umocnena jeste upornou bolesti hlavy, protoze na muj evropsky cas bylo v tu dobu 3 hodiny rano a navic jsem nemela zadne piti, protoze hostel je v dosti pitome lokalite kolem jakehosi staveniste.

Takto jsem dorazila do skoly. Zachranila me az Vera. Najednou uz to vsechno bylo optimistictejsi. Zaregistrovaly jsme se ve skole, dostala jsem Student Card, na kterou mam slevu na autobus... (ANO - JA UZ BUDU ODTED JEZDIT POTUPNE AUTOBUSEM!!!)
Navic je nase skola uzasna v tom, ze je tady spousta inzeratu s nabidkami bydleni a dokonce vas tam i odvezou, kdyz se vcas nahlasite.
A tak jsem si napsala par telefonnich cisel a nahlasila se panu ridici na dnesni dopoledne.
Vam to asi neprijde, ale opravdu jsem kvuli tomu bydleni byla dosti ve stresu, protoze novych studentu jsou tady mraky a dobrych a levnych nabidek prilis neni... Kolem 150 dolaru za tyden je jich mraky, ale to je na me zu viel, takze nebylo radno vahat.
Samozrejme jsem si mohla - jako vetsina lidi tady - sehnat ubytovani uz predem, ale ty koleje jsou opravdu dosti drahe (200 za tyden) a navic se to musi zaplatit rovnou na cely semestr, takze zmena uz pak neni dost dobre mozna. Cili byl prede mnou bojovy ukol cislo jedna - najit misto, kam slozit hlavu, jelikoz hostel mam jen do soboty rano.
Pro tento ucel jsem si opatrila australskou simku od Vodafonu, cili na cislo zacinajici 739 uz mi nepiste, ale 777 je stale v provozu v druhem telefonu... Ale neposilejte mms, ty na nem cist nejdou :-)) Cili mobilni uz jsem... tedy VLASTNE NEJSEM!
Jako jedna z nejkomplikovanejsich veci tady se zatim ukazala jednoznacne DOPRAVA.
Jezdi tady spousta autobusu. Ale NEJSOU TADY SKORO ZADNE JIZDNI RADY, ani stojany s cisly busu!
Takze odhadnout, kam co jede jen podle cilove stanice, je zatim nad moje sily. PRAZSKOU MHD BUDU VELEBIT VSUDE, KAM PRIJEDU... Prozatim vim jen, ktere busy jezdi do skoly. Ale pochopitelne se mi uz dnes rano podarilo, ze jsem stepovala na zastavce a autobus prijel z druheho smeru a chtel me odvezt nekam jinam, coz jsem necekala :-))))

Prvni noc v hostelu ale tak spatna nebyla, to zase nemohu krividiti. Jsem v pokoji pro ctyri, kam vcera dorazily tri Norky. Jak jinak. Zacinam si myslet, ze na Gold Coast cestuji krom Korejcu uz jenom Norove. Jen u nas ve skole uz jich znam osm...
Slecny maji super plan - doma makaly a ted 2 mesice cestuji. Australie, Fidzi a Hawai... to se tak nekdo ma... Vcera vecer se vyfintily a vyrazily do viru mesta. Takze jsem v klidu usnula. Uhihnane dorazily ve tri rano, takze jsem pak zase nespala. Ovsem co me potesilo, ze jsem na mp3 s radiem naladila BBC World Service, kde zrovna bezely zpravy z Evropy... Tak aspon neco.
Rano jsem se tedy vypravila do skoly. Uz to nechci moc natahovat, protoze tusim, ze uz chcete, aby byl tapete konec... :-))
Mily pan ridic me zavezl na misto smluvene obhlidky domu. Privital me prazvlastni deda s hluchym psem. Ten dum vypadal jak nekde na prerii v USA. Strasne ticho, tezky teply vzduch, zvlastni smrad. Reknu vam - vzit tuhle nabidku, tak tento pobyt psychicky ve zdravi nepreziju... Rekla jsem mu, ze mu zavolam.
No a jala se misto toho obtelefonovavat dalsi nabidky. Dost y nich uz bylo obsazenych. Najednou prisla rada na inzerat, kde nic moc nebylo, jen to, ze je to asi 3 km od skoly. Telefon vzala nejaka pani a rekla mi, ze uz tam dnes rano bylo spoustu zajemcu a ze se ted mezi nimi rozhoduje, ale ze jestli teda opravdu chci, tak at se ji prijdu ukazat. Koupila jsem si mapu a jala se hledat ulici.
U skoly to sice je, ale v mou zatim neprobadane oblasti. Vedela jsem jen, ze tam je v okoli nejaka autobusova zastavka, ale nemela ani sajnu, ktery z tech desitek busu tam jede. Kdyz se mi to podarilo vycmuchat, tak jsem zjistila, ze jede jeden za hodinu.... Takze jsem improvizovane nasedla do toho, co jezdi k nam do skoly a rozhodla se bojovat a najit to opet pesmo.
Ukazalo se, ze bez orientace v mapach nejsem neustale, nekdy se i zadari... No dobre, tak trochu jsem bloudila, ale znate to - kdyz to neni v hlave, musi to byt v nohach:-)))
Asi po hodine cestovani jsem se ocitla v rezidencni ctvrti roztomilych domku a detskych hrist. Uz to mi signalizovalo, ze jdu dobre. Dorazila jsem k malemu domku s bazenem a nesmela zavolala obligatni "Hello". Ven vysla asi 40leta pani Teresa, ktera se mi omluvila, ze neni ve sve kuzi, jelikoz je prave po plastice prsou :-)) Musela jsem vypadat priserne. Zplavena, cervena jak rak, spalena... I presto mi ale ukazala dum a jednotlive pokoje... Bylo to tak utulne a mile, ze jsem se rozhodla, ze tuhle prilezitosti nemuzu pustit. Myslim, ze jsme si docela padly do noty... Nakonec z ni vypadlo, ze nehleda obyvatele jen krasneho velkeho pokojiku za 120 dolaru tydne, ale taky takoveho krasneho minipokojiku za 105 dolaru tydne. Tam ted bydli nejaky mladik, ktery neporadne plati a ma tam neskutecnej binec. Navic Teresa primo chtela najit slecnu, aby se z toho domu nestalo panske doupe. Jinak tam tedy bydli jeden Francouz, jeden Dan, jedna Indka... Pani Teresa mi prozradila, ze se tedy rozhodla vzit do podnajmu me a byla rada, ze mi nevadi ten maly pokojik. Jako proti koleji - parada! Stejne bych tam nemela co davat... A do toho vetsiho by mel prijit nejaky Nemcour. Nabidla jsem, ze ji rovnou zaplatim zalohu, takze jsme predbezne domluvene, ze pokoj je muj. Stehovat bych se mela snad v nedeli, ale to tedy jeste budu muset vymyslet, kde budu ze soboty na nedeli bivakovat :-))
Jsem fakt rada, ze jsem dala na intuici a na tu obhlidku jela, protoze se tam citim fakt dobre, je tam peknej obyvak, kuchynka, zahradka, tri lednicky, pracka... vsichni jsou studenti z univerzity a jezdi tam na kole. Pry je mozna jeste jedno kolo i s helmou nekde v garazi.
Pani Teresa me potom hodila autem do mesta, coz byl taky zazitek. Myslim si, ze pronajimat nemovitosti na Gold Coastu je super bussines. Pani je rozvedena, ma tri deti, pronajima dva domy, jezdi asi nejluxusnejsim farem, jakym jsem kdy jela...
Zkratka a dobre - nechci to zakriknout, ale snad je vsechno na dobre ceste. Jen se modlim, aby z toho nejak neseslo.

Po uspesnem vyrizovani jsem si skocila koupit 3 kremy na opalovani s faktorem 30+, nic vyssiho tu nemaji:-) a objevila dalsi super kramky ve meste. Pak jsem si chvili lenosila v hostelu, kdyz me napadlo, ze bych mohla zajet do skoly na internet vam napsat na blog.
Takze jsem sla na zastavku a co myslite... Najednou slyslim cestinu! Kolem me sli dva typci z Prahy, co tady studujou anglicitnu. Slovo dalo slovo, vymenili jsme si cisla mobilu, hlavne jsem vyzvidala, co a jak s praci, protoze to me ceka pristi a prespristi tyden. Oba kluci pracujou v restauracich, jeden z nich ma dokonce ceskyho sefa, takze mi slibili, ze se mi zeptaji, protoze pry v obou potrebuji servirky...
Ale to jeste nic pochopitelne nemusi znamenat. Jen je to dobrej pocit vedet, ze tu clovek neni tak odriznutej od vseho.

No a ted jeste ke skole... Nebo si to mam nechat az do dalsiho prispevku?
Tak kdyztak jenom kratince, jelikoz zitra je prvni "orientation day", dalsi pak v utery.
Griffith Universitz - to je krasny areal s asi 20 budovami, vsechno jsou to vetsinou prizemni maximalne jednopatrove stavby. Je to fungl nove, nedavno postavene, krasne chodnicky, stromy, palmy, papousci rvouci jak na lesy... Nesmirne mili a ochotni zamestnanci.
To plati zatim o vsech Australanech. Takhle hodne a trpelive ridice autobusu jsem jeste nevidela... Uz jsem se jich musela ptat asi 20x a nikdy se netvarili blbe a vzdycky se snazili pomoct... Ale mozna to maj ve smlouve, kdyz jinak je ta doprava tak mizerne znacena:-)

Takze jak jste prave zabitim takoveho casu mohli zjistit, postrehu a zazitku je zatim dosti, rozhodne se nenudim... Na novy cas si uz privykam, ale rano jsem nemohla vstat, tady bylo 8, ale ja mam o 9 hodin min, tedy nejakych 11 vecer...

Kazdopadne muj dojem z Australie uz neni ani zdaleka tak spatny jako vcera a to jsem PROSIM JESTE NEBYLA U MORE!
Jestli vsechno klapne s bydlenim, tak bychom tam mely vyrazit s Verou o vikendu. Na to uz se fakt tesim...

Tak ja tedy pro dnesek koncim s blogovanim... vlastne bych to jeste ani blogem nenazyvala. Zatim je to jen popis udalosti... To prave blogovani - pevne tomu verim - prijde az za nejaky cas, az se vsechno usadi a zajede do nejakych pravidelnych koleji.

Dekuji vam za trpelivost s prectenim. Tady je uz 6 hodin odpoledne, takze vyrazim zpatky do hostelu.

Mejte se a bud zitra, nebo nekdy jindy na ctenou :-)

(boze, proc ja se furt snazim bejt tak treskute fipna, to nevim:-)

Vivat Korean Air! Bravissimo! Well done!

Tak vazeni a mili, nyni jiz bez diakritiky, neb tady - na korejskem letisti Incheon nedaleko Soulu - mohu byt rada i za to malo latinky, ktera tu je. Jiz se mi podarilo se prepnout do korejstiny a hooorko tezko jsem hledala, kam kliknout, aby se to vratilo:-))
Puvodne jsem se chtela na uvod omluvit za svou nechutne dlouhou tapetu, jak bych oznacila svuj prvni prispevek na tomto blogu... Chtela jsem si dat zavazek, ze budu psat mene, ale casteji... Verim vsak, ze pochopite, ze jsem plna dojmu z prave skonceneho letu, takze zadnych par vet ode me cekat nemuzete... Ale budete-li o to moc stat, jsem ochotna udelat na uvod strucne resume pro ty, kdoz casu nemaji na zbyt a vyplody grafomanky cisti nechteji:-)) Resume je snad jasne na prvni pohled jiz z nadpisu. Let byl jednim slovem fantasticky. Tedy ten zacatek byl trochu zamlzen, protoze jsem si pro same slzy malem z oka vyplavila kontaktni cocku a pan policista me ani nechtel pustit, jelikoz pres rozmazanou rasenku nebyl schopen identifikovat osobu pred nim stojici:-))
Kazdopadne - s prichodem do letadla slzave udoli ustalo a Ewik se zacal rozkoukavat. Prece jenom - mel za sebou doposud pouze ctyri lety, z toho 3x s nizkonakladovym EasyJetem do Anglie a jednou s CSA do Egypta. To se vsak neda srovnat se zcela exklusivnim a luxusnim cestovanim s Korean Air! Pravdepodobne na spoustu postrehu z cesty zapomenu, ale kazdopadne to bylo proste zuzo...
Byla jsem usazena pohodlne u oknenka, na sedacce na me cekal polstarek, deka, lahev s vodou a vedle take spolusedici Marek cestujici do Koreje do Pusanu. Hrala Mala nocni hudba, pohodicka... vznesli jsme se, chvili si povidali, a jelikoz nebylo letadlo ani zpola zaplnene, Marek si po chvili na zbytek cesty odsedl, takze jsme meli dvojsedacku kazdy jen pro sebe. Na monitoru jsem sledovala planovanou trasu letu... Dost me tedy prekvapilo, ze jsme si to namirili na Varsavu a Minsk a Moskvu... Cekala jsem trochu neco jineho. Ale to uz zacal koncert letusek. Jedna jako druha, myslim jedna krasnejsi nez druha! Jsou nesmirne mile, zacali rozdavat sluchatka, potom ubrousky, potom balicky, ktere me dost pobavily... Uvnitr byly poklady typu: ponozky, kartacek s pastou, skraboska na oci na noc, klicenka... A pak neustale rotovaly kolem nas a roznasely dzusy a noviny... Ano - jako vesnicanka v Praze, mam z toho ten samy dojem, ale kdyz ono to vsechno bylo proste takove pekne... Roztomile:-) Nasledovalo servirovani vecere. Nejspis je vam jasny, ze taky musim vyzkouset vsechno, proto jsem si pochopitelne vybrala "korejske menu". Bylo to... jak to rict? Zajimave :-)) Uvidite sami, jen co dam na net fotecky... Polevka z morskych ras, ryze, k tomu jiste zvlastne upravene prilohy, nakladane okurky se zazvorem a k tomu vynikajici dezertik zmrzlinovo-pudingove konzistence. Takze pohoda. Ale pak uz byl Ewik nedockavy... A tak vytahl mp3, kam mu Honzik natahl specialni komponovany porad v delce jedne a pul hodiny. Bylo to, vazeni pratele, rozhlasove pasmo s doprovodnym slovem ve versich... Cimzto bych mu za nej rada sklozila poklonu! No a ja se po zbytek vecera culila na vsechny strany, ale zase musim priznat, ze v porovnani s usmevy letusek to byl jen slaby odvar:-) S timto prijemnym pocitem jsem vyndala cocku z oka a pripravila se ke spanku. Zahrabala jsem se do dvou dek a dvou polstaru a pri sledovani korejskeho detektivniho filmu jsem usnula... A probudila se NAD ULANBATAREM v Mongolsku! Nevim, jestli uz jste zazili neco podobneho, ale v ty 4 hodiny rano uz bylo svetlo a pod nami obrovske hory, pouste, no parada. Postupne se zacalo budit cele letadlo a nasledovaly dalsi veci, ktere mi jako vesnicance vyrazily dech:-) Letusky zacaly roznaset naparene rucnicky, abychom se mohli po narocne ceste osvezit... A kdyz mi za nedlouho pote prinesly i rajcatovy dzus spravne nakysle chuti, jiste chapete, ze moje nadseni neznalo mezi:-)) Nad Pekingem jsem si potom vychutnavala snidani. Opet jsem zvolila korejskou verzi - tentokrat to nebyla uplne stastna volba, neb pokrm tvorila ryzova kase bez chuti. Bylo nutne do ni nasypat pripravenou smes, coz se ukazalo jako jeste horsi, neb to byly opet rasy... Zkuste si dat ryzovou kasi vonici rybinou a taky vas brzo prejde chut:-)) Nastesti k tomu bylo nakrajene ovoce, takze jsem byla uchranena od smrti hladem:-) Az do pristani jsem se venovala studiu pruvodce Australii a pozorovani trasy letu.
Pristani bylo opet bezchybne. Profoukavala jsem si preventivne usi:-)) a dosedli jsme hladce, jako snad jeste nikdy...
Behem cesty jsem se seznamila s jednou rodinou z Brna, jmenuji se Kovarovi a jsou to mama, tata a dva kluci. Leti na mesic do Australie na navstevu za znamymi, neumeji vubec anglicky, tak jsem se k nim prifarila a prekladam jim. Cilem jejich cesty je tez Gold Coast, takze spolu zanedlouho nasedneme do dalsiho letadla smerujiciho do Brisbane.
Uz jsem si tu i vymenila korejske wuany, 5 dolaru je asi 4 000 wuanu, internet na hodku stoji 3 000. Ale letiste je pekne. Venku jsou 3 stupne celsia, takze docela kosa jako u vas...

No nic, uz mi zbyva jen par minutek internetu, bohuzel v Koreji nema zadny z mych mobilu signal, takze musim pockat az do Austrosky. Doufam, ze dalsi 10hodinovy let bude prinejmensim stejne prijmeny jako ten prvni... Smutna nalada uz me - jak asi vidno - opustila a nesmirne se tesim na dalsi zazitky....
A stejne se tesim i vase na pripadne ohlasy, ktere muzete psat do komentaru. A jeste jednou se omlouvam za dalsi nechutne dlouhou tapetu.... Prominte, ale muselo to ven!!

Taky dekuji za vsechny darecky a talismany na cestu. Doufam, ze se mate prima, dalsi pokracovani bude uz od protinozcu!

A je to tady...

Na tuhle chvíli jsem se těšila tolik let... Konečně si můžu říct: "Tak dneska letím do Austrálie!" Najednou je celý ten můj bláznivý nápad blíž než kdykoliv před tím a já tomu můžu stěží uvěřit. Po desetiměsíčním boji je vítězství nadosah... Ale ještě nemůžeme hrát hymnu, ani sahat po vítězné trofeji, protože to nejdůležitější je teprve přede mnou. Udělat ten poslední krok, odhodlat se nasednout do letadla a odletět. Omlouvám se, jestli začínám až příliš nostalgicky... Tenhle blog jsem si založila asi před třemi týdny, kdy už jsem tušila, že všechno spěje ke zdárnému cíli. Těšila jsem se, jak vtipně oglosuji celý ten předodjezdový stres a zatím... Sedím u počítače, kolem mě už všichni spí a mě napadají jen samé vážné věci:-) Hluboká noc si žádá hluboké myšlenky:-)
Musím se přiznat, že to, co začalo vloni v květnu s vyplněním přihlášky k výběrovému řízení, bylo jedno z nejzajímavějších a nejzvláštnějších období mého života. Občas jsem si připadala jako figurka v nějaké bizarní hře:-) Naštěstí jsem se kolem sebe měla spoustu lidí, kteří mě v těch opravdu pitomých chvílích, kdy jsem přestávala doufat, podrželi. A já si toho nesmírně vážím, to bych vám všem chtěla říct ještě před tím, než opustím ranway ruzyňského letiště. Moc děkuju všem, kdo mi pomohli, jmenovat myslím netřeba... Zároveň jsem si tím uvědomila, kolik mám kolem sebe úžasných lidí a že mám vlastně v životě docela velkou kliku.
Spousta z vás se mě ptala, co mě to popadlo, že chci odjet zrovna do Austrálie... Aspoň kdyby to prý nebylo tak proklatě daleko... No začalo to kdysi vlastně docela nevinně zmínkou jednoho mě velmi blízkého člověka. Co takhle tam odjet studovat, pracovat, cestovat? Nikdy dřív by mě bylo nenapadlo si představovat, že tam skoro rok budu žít... Ale nějak jsem se toho nápadu chytla a řekla jsem si - vlastně proč ne zrovna Austrálie? Pak se pár věc změnilo, přiznám se bez mučení, že zpočátku byla tahle cesta plánovaná spíš jako takový malý útěk. Proč, to je některým možná jasnější než jiným, každopádně to teď už není důležité, protože v tuhle chvíli už nemám utíkat před čím... Jen se to tak prostě stalo... Osudu se zachtělo, že jsem našla na nástěnce ve škole leták s nabídkou Exchange programu naší univerzity. No jo, už vidím pobavené obličeje některých z vás, ale s tím se prostě budete muset smířit, že jsem příšerná fatalistka:-))
Asi mi to všechno pořád ještě tak úplně nedochází, tedy to, že dneska budu naposledy spát ve svojí posteli a zítra touhle dobou už budu někde nad Bajkalem srkat korejskou rýžovou polévku s mořskými řasami...
Možná vám tohle mé psaní bude připadat nesouvislé a zmatené jako výkřiky do tmy, ale bohužel se tomu nemůžu ubránit. Náhodou jsem fakt ráda, že jsem si tenhle blog zřídila, protože psát si deník rukou není v mých silách a přitom se nechci ochudit o postřehy a pocity a příběhy... A komu jinému se vypovídat, než deníku? I dneska i po letech ráda vracím ke svým mailům, které jsem psala kdysi dávno v dobách au-pairských z Anglie.
Každopádně - musím si to trochu ujasnit, ještě než půjdu spát. Mám strach nebo ne? Chce se mi tam vůbec?
Jsem si skoro jistá, že se do Austrálie rozhodně těším, vždyť už nad fotkami a knížkami slintám pěkně dlouho... Tak co tady blbnu? Vždyť já se tam vlastně jedu rekreovat! Pokud vím, tak Ozzíci jsou jedna velká veselá kopa, jako bonus senzační moře, slunce, co víc si přát? Mazlivé koaly už se na mě těší a delfíni... Jakže to bylo? Pohladit si delfína je jako pohladit banán namočený v mléce:-)) Navíc máme Skype, Icq... ne, nebojte se, to bude dobrý, jak už od zítřka budu po australsky říkat: NO WORRIES, MATES!
A víte co? Přesně takhle ten dnešní první příspěvek, který je podivnější než ptakopysk podivný, zakončím. Tak tedy "no worries, mates", pro neznalé australského slangu přeložím - bez obav, přátelé... Ewík to zvládne. Když jsem přežila těch šílených 10 měsíců stresů s výběrovým řízením a vyřizováním víz, tak už přežiju snad cokoliv:-)

Tímto končím dnešní příspěvek a dávám si závazek, že od teď už se příspěvky ponesou ve veselejším duchu. A nebojte - budu se opatrovat:-)))
Pokusím se přihlásit se z letiště v Koreji...

Zde tedy ještě plánovaný itinerář cesty:
19:40 odlet z Prahy
14:20 přílet na mezipřistání do Soulu
19:40 odlet ze Soulu
6:20 přílet do Brisbane....

Sááákryš... mě už pomalu ta nostalgie nějak přechází...

Jupííííí, vždyť já už za chvíli budu v Austrálii!!!!

A strašně moc se tam těším...

No tak já tedy letíííím....