Kdo chce kam, pomozme mu tam...

Tak presne takhle jsem jeste dnes dopoledne chtela nazvat svuj prispevek. Po vcerejsim totalnim fiasku, kdy jsem samu sebe zacala oslovovat ruznymi zvirecimi pridomky, to ani neslo jinak. Nastesti - tedy nechci to zakriknout, radsi to zaklepu:-)) - se dneskem snad uz vse pomalu obraci k dobremu.
Co tak strasneho se mi delo vcera? No asi takhle: budte radi, ze jsem nemela k dispozici internet, protoze to, co bych psala, bych asi tezko potom vysvetlovala, uvadela na pravou miru a odvolavala:-))

Ale zacnu poporade, coz pro vas neznamena nic jineho, nez ze vas zase ceka tapeta jako blazen, proto vam doporucuji, abyste si na WC dosli radeji hned ted:-))

Druhy let, tedy pokracovani ze Soulu do Brisbane, nebyl uz zdaleka tak pekny a omracujici jako let prvni, ale tak uz to u druhych letu proste byva. Letadlo bylo naplnene k prasknuti, letusky se rozhodne neculily tolik jako pri letu z Prahy, protoze byly rady, ze to tak tak stihaji. Vedle me sedela asi 23leta Korejka jmenem Mel a kolem me sedelo nekolik desitek dalsich Korejek a Korejcu, jeden od druheho bez obleceni prakticky nerozeznatelni. Clovek by mohl mit za chvili pocit, ze se cela Asie rozhodla emigrovat do Australie, protoze koncentrace Asijcu zde na Gold Coastu je necekana. Stejne tak u nas ve skole - tipla bych to klidne na 40 %. S Mel jsme si trochu povidaly, takze jsem zjistila, ze je tez absolvetnkou Griffith Univesity a ze vetsina osazenstva letadla ma namireno tam, kam ja - zacina totiz novy semestr. Aby toho nebylo malo, tak se me zeptala, jestli uz mam sehnane ubytovani, protoze to pry byva na zacatku semestru docela boj.
Ano - tusite spravne. Paranoidnimu Ewikovi nemuzete rikat takovehle veci ve 3 hodiny rano, protoze se dostane do velkeho stresu.
A taky se do nej dostal.
Tedy jeste pred tim nutno rici, ze prilet do Queenslandu byl famozni. Pohled z okna na ocean za vychodu slunce je neco prekrasneho. Dokonce jsem i bez problemu prosla obavanou celni kontrolou. Jelikoz jsem zaskrtla kolonku, ze dovazim jednu z techto komodit (leky, zakazane latky, drogy), ktere mely spolecnou kategorii, ocekala jsem drsnou prohlidku vsech zavazadel. Zadny pes hledajici kokain a heroin me vsak neocuchal. Kdyz jsem rekla, ze mam u sebe nosni kapky, tak nade mnou mavli rukou.
V letisni hale uz cekal sympaticky pan s cedulkou Griffith University. Asi hodinu a pul jsme cekali, nez dorazi dalsi "international students". Jak uz to tak byva, cloveku se trpi min, kdyz ma kolem sebe nekoho mileho a sypmatickeho a to se mi nastesti podarilo. Sotva vesla do haly, tak jsem si rekla, ze tohle bude moje kamoska. Proste jsme na sebe mrkly a bylo to. Od te doby jsme vetsinou byly vsude spolu. Jmenuje se Vera a je to Norka. Bohuzel teda bydli uplne nekde jinde nez ja, ale je hodna a mela se mnou soucit, kdyz jsem resila ubytovani, a vsude se mnou chodila. Navic - verte tomu nebo ne - studuje to same a ma zapsane ty same predmety jako ja!!

Asi hodinu jsme tedy jely z letiste (ano tvrde y - ridicka a 6 holek) z letiste na Gold Coast a byla jsem vysazena v hostelu TrekkersBackpackers.
Tady nastalo prvni rozcarovani. Je to misto pro "batuzkare", kteri travi dny a noci na plazi, chodi vsude v zabkach a po nocich pari. Nikde se tam nedaji zamknout veci, megafonem neustale mluvi DJ a hlasi, kde se dnes vecer pari. Na dovolenou asi idealni, ale jelikoz je tu strasny hic a musime mit otevrena okna, neni nahlas hrajici hudba u bazenu to prave orechove, takze i jakakoliv snaha o odpocinek se zcela miji ucinkem.
Inu, rekla jsem si, mas cos chtela, koukej si najit rychle jiny ubytovani. A kde jinde hledat nez NA NASTENCE VE SKOLE. Procez jsem vytahla mapu a jala se zkoumat, kudy od Trekkeru na Griffith University. Chuze mi nevadi, takze jsem to podle mapy odhadla na maximalne pul hodky.

Muj odhad nebyl spravny.

Cesta mi trvala hodinu a pul.

Hodinu a pul, pecici se na primem slunci v 35 stupnich Celsia, zpocena jako ... a na zadech vlacici bagl s notebookem, abych aspon to malo uchranila pred najezdem backpackeru.

Navic jsem sla celou tu dobu podel nekolikaproude silnice, coz muj prvni dojem z Australie o moc nevylepsilo.

Reknu vam jednu vec. Zastavit u me v tu chvili auto a nabidnout mi odvoz na letiste, tak nevaham. No proste klasicka krizovka. Umocnena jeste upornou bolesti hlavy, protoze na muj evropsky cas bylo v tu dobu 3 hodiny rano a navic jsem nemela zadne piti, protoze hostel je v dosti pitome lokalite kolem jakehosi staveniste.

Takto jsem dorazila do skoly. Zachranila me az Vera. Najednou uz to vsechno bylo optimistictejsi. Zaregistrovaly jsme se ve skole, dostala jsem Student Card, na kterou mam slevu na autobus... (ANO - JA UZ BUDU ODTED JEZDIT POTUPNE AUTOBUSEM!!!)
Navic je nase skola uzasna v tom, ze je tady spousta inzeratu s nabidkami bydleni a dokonce vas tam i odvezou, kdyz se vcas nahlasite.
A tak jsem si napsala par telefonnich cisel a nahlasila se panu ridici na dnesni dopoledne.
Vam to asi neprijde, ale opravdu jsem kvuli tomu bydleni byla dosti ve stresu, protoze novych studentu jsou tady mraky a dobrych a levnych nabidek prilis neni... Kolem 150 dolaru za tyden je jich mraky, ale to je na me zu viel, takze nebylo radno vahat.
Samozrejme jsem si mohla - jako vetsina lidi tady - sehnat ubytovani uz predem, ale ty koleje jsou opravdu dosti drahe (200 za tyden) a navic se to musi zaplatit rovnou na cely semestr, takze zmena uz pak neni dost dobre mozna. Cili byl prede mnou bojovy ukol cislo jedna - najit misto, kam slozit hlavu, jelikoz hostel mam jen do soboty rano.
Pro tento ucel jsem si opatrila australskou simku od Vodafonu, cili na cislo zacinajici 739 uz mi nepiste, ale 777 je stale v provozu v druhem telefonu... Ale neposilejte mms, ty na nem cist nejdou :-)) Cili mobilni uz jsem... tedy VLASTNE NEJSEM!
Jako jedna z nejkomplikovanejsich veci tady se zatim ukazala jednoznacne DOPRAVA.
Jezdi tady spousta autobusu. Ale NEJSOU TADY SKORO ZADNE JIZDNI RADY, ani stojany s cisly busu!
Takze odhadnout, kam co jede jen podle cilove stanice, je zatim nad moje sily. PRAZSKOU MHD BUDU VELEBIT VSUDE, KAM PRIJEDU... Prozatim vim jen, ktere busy jezdi do skoly. Ale pochopitelne se mi uz dnes rano podarilo, ze jsem stepovala na zastavce a autobus prijel z druheho smeru a chtel me odvezt nekam jinam, coz jsem necekala :-))))

Prvni noc v hostelu ale tak spatna nebyla, to zase nemohu krividiti. Jsem v pokoji pro ctyri, kam vcera dorazily tri Norky. Jak jinak. Zacinam si myslet, ze na Gold Coast cestuji krom Korejcu uz jenom Norove. Jen u nas ve skole uz jich znam osm...
Slecny maji super plan - doma makaly a ted 2 mesice cestuji. Australie, Fidzi a Hawai... to se tak nekdo ma... Vcera vecer se vyfintily a vyrazily do viru mesta. Takze jsem v klidu usnula. Uhihnane dorazily ve tri rano, takze jsem pak zase nespala. Ovsem co me potesilo, ze jsem na mp3 s radiem naladila BBC World Service, kde zrovna bezely zpravy z Evropy... Tak aspon neco.
Rano jsem se tedy vypravila do skoly. Uz to nechci moc natahovat, protoze tusim, ze uz chcete, aby byl tapete konec... :-))
Mily pan ridic me zavezl na misto smluvene obhlidky domu. Privital me prazvlastni deda s hluchym psem. Ten dum vypadal jak nekde na prerii v USA. Strasne ticho, tezky teply vzduch, zvlastni smrad. Reknu vam - vzit tuhle nabidku, tak tento pobyt psychicky ve zdravi nepreziju... Rekla jsem mu, ze mu zavolam.
No a jala se misto toho obtelefonovavat dalsi nabidky. Dost y nich uz bylo obsazenych. Najednou prisla rada na inzerat, kde nic moc nebylo, jen to, ze je to asi 3 km od skoly. Telefon vzala nejaka pani a rekla mi, ze uz tam dnes rano bylo spoustu zajemcu a ze se ted mezi nimi rozhoduje, ale ze jestli teda opravdu chci, tak at se ji prijdu ukazat. Koupila jsem si mapu a jala se hledat ulici.
U skoly to sice je, ale v mou zatim neprobadane oblasti. Vedela jsem jen, ze tam je v okoli nejaka autobusova zastavka, ale nemela ani sajnu, ktery z tech desitek busu tam jede. Kdyz se mi to podarilo vycmuchat, tak jsem zjistila, ze jede jeden za hodinu.... Takze jsem improvizovane nasedla do toho, co jezdi k nam do skoly a rozhodla se bojovat a najit to opet pesmo.
Ukazalo se, ze bez orientace v mapach nejsem neustale, nekdy se i zadari... No dobre, tak trochu jsem bloudila, ale znate to - kdyz to neni v hlave, musi to byt v nohach:-)))
Asi po hodine cestovani jsem se ocitla v rezidencni ctvrti roztomilych domku a detskych hrist. Uz to mi signalizovalo, ze jdu dobre. Dorazila jsem k malemu domku s bazenem a nesmela zavolala obligatni "Hello". Ven vysla asi 40leta pani Teresa, ktera se mi omluvila, ze neni ve sve kuzi, jelikoz je prave po plastice prsou :-)) Musela jsem vypadat priserne. Zplavena, cervena jak rak, spalena... I presto mi ale ukazala dum a jednotlive pokoje... Bylo to tak utulne a mile, ze jsem se rozhodla, ze tuhle prilezitosti nemuzu pustit. Myslim, ze jsme si docela padly do noty... Nakonec z ni vypadlo, ze nehleda obyvatele jen krasneho velkeho pokojiku za 120 dolaru tydne, ale taky takoveho krasneho minipokojiku za 105 dolaru tydne. Tam ted bydli nejaky mladik, ktery neporadne plati a ma tam neskutecnej binec. Navic Teresa primo chtela najit slecnu, aby se z toho domu nestalo panske doupe. Jinak tam tedy bydli jeden Francouz, jeden Dan, jedna Indka... Pani Teresa mi prozradila, ze se tedy rozhodla vzit do podnajmu me a byla rada, ze mi nevadi ten maly pokojik. Jako proti koleji - parada! Stejne bych tam nemela co davat... A do toho vetsiho by mel prijit nejaky Nemcour. Nabidla jsem, ze ji rovnou zaplatim zalohu, takze jsme predbezne domluvene, ze pokoj je muj. Stehovat bych se mela snad v nedeli, ale to tedy jeste budu muset vymyslet, kde budu ze soboty na nedeli bivakovat :-))
Jsem fakt rada, ze jsem dala na intuici a na tu obhlidku jela, protoze se tam citim fakt dobre, je tam peknej obyvak, kuchynka, zahradka, tri lednicky, pracka... vsichni jsou studenti z univerzity a jezdi tam na kole. Pry je mozna jeste jedno kolo i s helmou nekde v garazi.
Pani Teresa me potom hodila autem do mesta, coz byl taky zazitek. Myslim si, ze pronajimat nemovitosti na Gold Coastu je super bussines. Pani je rozvedena, ma tri deti, pronajima dva domy, jezdi asi nejluxusnejsim farem, jakym jsem kdy jela...
Zkratka a dobre - nechci to zakriknout, ale snad je vsechno na dobre ceste. Jen se modlim, aby z toho nejak neseslo.

Po uspesnem vyrizovani jsem si skocila koupit 3 kremy na opalovani s faktorem 30+, nic vyssiho tu nemaji:-) a objevila dalsi super kramky ve meste. Pak jsem si chvili lenosila v hostelu, kdyz me napadlo, ze bych mohla zajet do skoly na internet vam napsat na blog.
Takze jsem sla na zastavku a co myslite... Najednou slyslim cestinu! Kolem me sli dva typci z Prahy, co tady studujou anglicitnu. Slovo dalo slovo, vymenili jsme si cisla mobilu, hlavne jsem vyzvidala, co a jak s praci, protoze to me ceka pristi a prespristi tyden. Oba kluci pracujou v restauracich, jeden z nich ma dokonce ceskyho sefa, takze mi slibili, ze se mi zeptaji, protoze pry v obou potrebuji servirky...
Ale to jeste nic pochopitelne nemusi znamenat. Jen je to dobrej pocit vedet, ze tu clovek neni tak odriznutej od vseho.

No a ted jeste ke skole... Nebo si to mam nechat az do dalsiho prispevku?
Tak kdyztak jenom kratince, jelikoz zitra je prvni "orientation day", dalsi pak v utery.
Griffith Universitz - to je krasny areal s asi 20 budovami, vsechno jsou to vetsinou prizemni maximalne jednopatrove stavby. Je to fungl nove, nedavno postavene, krasne chodnicky, stromy, palmy, papousci rvouci jak na lesy... Nesmirne mili a ochotni zamestnanci.
To plati zatim o vsech Australanech. Takhle hodne a trpelive ridice autobusu jsem jeste nevidela... Uz jsem se jich musela ptat asi 20x a nikdy se netvarili blbe a vzdycky se snazili pomoct... Ale mozna to maj ve smlouve, kdyz jinak je ta doprava tak mizerne znacena:-)

Takze jak jste prave zabitim takoveho casu mohli zjistit, postrehu a zazitku je zatim dosti, rozhodne se nenudim... Na novy cas si uz privykam, ale rano jsem nemohla vstat, tady bylo 8, ale ja mam o 9 hodin min, tedy nejakych 11 vecer...

Kazdopadne muj dojem z Australie uz neni ani zdaleka tak spatny jako vcera a to jsem PROSIM JESTE NEBYLA U MORE!
Jestli vsechno klapne s bydlenim, tak bychom tam mely vyrazit s Verou o vikendu. Na to uz se fakt tesim...

Tak ja tedy pro dnesek koncim s blogovanim... vlastne bych to jeste ani blogem nenazyvala. Zatim je to jen popis udalosti... To prave blogovani - pevne tomu verim - prijde az za nejaky cas, az se vsechno usadi a zajede do nejakych pravidelnych koleji.

Dekuji vam za trpelivost s prectenim. Tady je uz 6 hodin odpoledne, takze vyrazim zpatky do hostelu.

Mejte se a bud zitra, nebo nekdy jindy na ctenou :-)

(boze, proc ja se furt snazim bejt tak treskute fipna, to nevim:-)