Tak. A dost.

V životě člověka nastane občas okamžik, kdy je potřeba se podívat pravdě do očí.
Jisté signály o závažnosti skutečného stavu jsem sice měla již dříve, např. při nocování v Durmitoru na Balkáně, ale procitnutí přišlo teprve v noci na dnešek.

Tak tedy jak s tím ven? No jako v těch amerických filmech přece: „Ahoj, já jsem Michael a jsem alkoholik.“

Takže: „Ahoj, jsem Eva a jsem termoregulačně nedochůdná.“

Ano, vážení, jsem nemocná a už nemá cenu to zamlouvat a maskovat chladným queenslandským počasím. Dnešní noc totiž byla kritická. Vše začalo už večer. Pracovala jsem pozdě do noci na své poslední eseji a kolem desáté hodiny jsem začala mít velmi nepříjemné pocity. Venku přituhuje, říkám si. Chladno už mi bylo od rána, ale zatímco jsem si celý den a večer vystačila se třemi vrstvami (tričko, mikina, fleecová mikina, džíny), s blížící se půlnocí mi konečky prstů odmítaly hbitě běhat po klávesnici, jak byly ztuhlé zimou.

Dobře, říkám si, asi na nás jde tlaková níže od Indonésie. Zabalila jsem se do deky.

Nic.

Oukej, říkám si, ale zamkneš dveře. Vstala jsem, zamkla a oblékla si navrch ještě tu novou zimní bundu, kterou jsem si minulý týden „v akci“ pořídila.
Kdyby mě takhle viděl některý z mých spolubydlících alias bratrů, tak se obávám, že už se mnou neztratí slovo a požádá o přerušení pokrevních vazeb :-)

Tak nějak jsem přežila zbytek večera, jelikož mě přece jenom trochu hřálo vědomí z dobře odvedené práce, a v jednu hodinu si říkám, že je čas jít spát a že se aspoň pod peřinou zahřeju. Jak si určitě pamatujete, mám od naší paní domácí Chris dvě deky, protože je mi pořád taková zima.

Sundám zimní bundu a šup do pyžama. Jako obvykle teplé pyžamové kalhoty, tričko, jedna mikča, na to fleeska a šup pod deku. Jéééje, to se to bude usínat, až se mé tělo prohřeje.

Zabalím se, ucpu všechny otvory, kudyma by mohlo profukovat, a čekám. Čekám pět minut…

Čekám deset minut… A nic. Teplo nepřichází. Nemá odkud. Myslím, že jsem tak podchlazená, že v nemocnici by mě umístili na termopodložku a monitorovali mé životní funkce.

Tak si říkám: „No sakra, je tohle normální?“ Učiním poslední pokus. Zahrabu se pod deku celá i s obličejem. Zkouším aspoň vlastním dechem ohřát okolní vzduch na přijatelnou teplotu „abych vůbec usnula“. Místo toho se mi jen od usilovného dýchání a nadbytku CO2 začíná motat škeble. Ale vzdát se pracně vytvořeného tepla? Ani omylem!

Rukou našmátrám na nočním stolku skleničku, v níž je brčko.

Chvíli to zkouším, ale průměr je malý a šnorchlu se to bohužel nevyrovná.

Přemýšlím, co teď.

Po 20 minutách od ulehnutí vstávám a jdu k věšáku.

Oblékám se do zimní bundy a nadávám si do magorů, co jezdí za teplem do Austrálie.

Potom mě napadá: „Co když si ze mě kluci vystřelili a otevřeli mi okno, které je normálně pořád zavřené?“ Kontroluji a žádné závady neshledávám. Pátrám však dál. Bohužel nemám ani pod postelí otevřenou ledničku, ani ve skříni sklad zmrzliny. Tak jedině, že by snad mým pokojem vedlo do Dubaje nějaké potrubí s dodávkami „svěžího vzduchu z Antarktidy“.

Oblékám si druhé ponožky a v zimní bundě s kapucou přes hlavu uléhám znovu.
Na zahřátí čekám marně. Ani dvě peřiny nezajistí, že můžu v klidu usnout. Klepu kosu a převracím se ještě dobré dvě hodiny. Kolem 3. hodiny ráno naposledy kontroluju čas a ztrácím o sobě iluze.

Poslední zbytky, které jsem ještě kdesi hluboko uvnitř uložené měla.

Ráno se probouzím a jsem totálně zmrzlá.

Zvažuji přestěhování do tropů, ale nevím, jestli mi vůbec něco pomůže.

Možná mi to prostě není souzeno a zahřeju se až jednoho dne v pekle :-)

S omrzlinami a mrtvolně ledovými prsty vás zdraví termoregulačně nedochůdný Ewík

PS 1: Upozorňuju všechny, že tohle NENÍ VYFABULOVANÁ HISTORKA! Kdo mě zná, ten ví své :-)

PS 2: Od zítřka spím ve spacáku, abyste věděli. V tom do mínus patnácti stupňů. Co já se tady s tím budu rozčilovat!