Letem světem z Koreje

Ano, ano, abychom udrželi kontinutu a využili technických vymožeností, které mi umožnily se k internetu připojit i v Koreji, je tu Ewík s nejaktuálnějšími informacemi ohledně jeho přesunu do ČR.

Rozloučila jsem se s vámi dnes nad ránem, kdy jsem prosila, ať nezaspím let do Koreje.
Sice jsem ho teda nezaspala, ale letadlo mi pro změnu fakt málem uletělo :-)

Shuttle busík přijel přesně na čas a v 5:50 už jsem stála frontu na check-in na můj let. Kufr vážil 20.6 kilo, což bylo s přehledem uznáno způsobilým pro transport bez příplatku.

Objednala jsem si dodávku svého zavazadla přímo do Prahy, tak uvidíme, jestli se tam fakt střetneme :-)

No a když jsem si odbyla tuhle velkou frontu a měla v ruce palubní vstupenku s tím, že nástup do letadla je od 7:40, tak jsem si v klidu šla dát ranní kávu a napsat pár posledních smsek.

Sedím si takhle hezky až do 7:30 a pak si říkám, že bych se docela i mohla přesunout do letadla.

No jo, jenže podobnej nápad dostaly v tu samou chvíli stovky dalších lidí...

Takže nejdřív fronta jako hrom na bezpečnostní kontrolu příručních zavazadel, Ewík pípal a pípal a musel furt chodit rámem sem a tam.

Pak další fronta u celníků...

To už mi pomalu stoupal tlak a nadávala jsem si do všechno možných živočišných druhů.

Od přepážky pana celníka jsem tedy v 8:15 vybíhala ke svému životnímu sprintu :-)

Letadlo mělo opustit ranvej původně v 8:20, ale na palubní vstupence svítilo neomylně 8:15. A jak známo, Korejci mají své harmonogramy hodně rádi :-)

Tak jsem letěla jako splašený šíp savanou a nakonec to dopadlo dobře. Počkali na mě :-)) Uffff...

A já na tomto místě přísahám, že už se podobné blbosti příště nedopustím a na kafe si půjdu jedině v případě, že už budu mít za sebou check-in, bezpečnostní rámy i celníky.

Dosedla jsem tedy na sedadlo, uvelebila se a okamžitě upadla do hlubokého spánku. Jelikož jsem předchozí noc vůbec spát nešla, skočilo to na mě a já si až do oběda nepamatuju vůbec nic :-))

K obědu byla skutečně delikatesní pochoutka, za kterou by se nemusel stydět leckajký šéfkuchař v nóbl restauraci. Uzený losos s koprovým salátem, hovězí maso, omáčka lečovitého typu a bramborové pyré :-) K tomu vynikající ořechový dezert a tak bych mohla pokračovat. Zkrátka nesáhne-li člověk u Korean Air po korejských specialitách, má velkou šanci, že se docela dobře nají :-)

Mezi jídlem a pitím upadal Ewík pravidelně do spánku, takže si z té cesty fakt moc nepamatuju. Ani nevím, jakej film běžel, jak rychle jsme letěli a kudy. Prostě jsme spinkali :-)

Po dosednutí našeho Airbusu na pevnou zemi jsem vyhledala pobočku Korean Air v odletové hale, vyzvedla si poukaz na ubytování v hotelu, večeři, snídani a oběd a byla vyzvána, abych se přesunula k autobusu, který mě asi za půl hodiny měl dovézt do centra Soulu.

Ale že se ochladilo vám řeknu!

Popravdě řečeno jsem byla vypuštěna na mráz a moje bazální funkce byly okamžitě zpomaleny. Zimnímu počasí jsem totálně odvykla, vždyť jsem se ještě včera cachtala u bazénu! :-))

Během čekání na bus jsem se dala do řeči s vedle stojící dívkou. Byla to Brazilka Mariana a to, že cestuje taky do ČR, mně pochopitelně udělalo radost.

Sedly jsme si vedle sebe i v autobusu a to, co jsem se dozvěděla jen podpořilo mou teorii o provázanosti lidstva :-)

Mariana jede totiž do ČR, aby strávila Vánoce se svým českým přítelem, který žije - to se podržte - v Trutnově!

Docela se to podařilo i v tom, že jsme si s Mariane fakt padly do noty, takže jsme prokecaly celou cestu... Vypadlo z ní spoustu zajímavejch věcí, např. to, že pobývala v Austrálii na Gold Coastu jen několik kilometrů ode mě, momentálně studuje v Sydney a s přítelem Jakubem jsou spolu už 6 let... Ten svět je fakt malej :-)

Ale to už autobus pomalu brzdil a my jsme stanuly před superluxusním hotelem Seoul Gargen Hotel uprostřed tepajícího velkoměsta.


Ubytovali nás v krásných jednolůžkových pokojích, tak jsem neodolala a před tím, než jsem si napustila vanu, si trochu zapózovala :-))

Po koupeli nás čekala večeře. V italské restauraci :-)))

My jsme ale chtěly vidět ze Soulu trochu víc. Tak jsme se s Mariane vypravily na průzkum uliček v okolí v hotelu.

Těch světel všude kolem!!!

Ještěže už jsme byly po večeři! Jinak bychom asi těžko odolávaly všemu tomu pokušení...

Na vybranou toho bylo spousta... Ale suši jsem měla před pár dny, takže jsem si na syrovou rybu nechala zajít chuť :-)

Ono na talíři už to potom vypadá docela hezky, ale když člověk stojí tváří v tvář těm chuděrkám v nádobách, které jsou skoro před každou restaurací...

Povšimněte si prosím těch zajímavě řešených očí na jedné straně rybího těla!

Tohle nechám radši bez komentáře... :-(

Zkrátka Soul se ukázal jako město světélkující tisíci a tisíci neony...

A dokonce zde mají i MHD, to mě potěšilo :-)

Tady ještě poslední foto, abyste věděli, s kým jsem do ulic vyrazila :-)

A já jdu spinkat... Naspala jsem toho totiž dnes nějak málo :-)

Mějte se hezky a s některými z vás zítra na viděnou!!!

Váš Ewík

Zatímco čekám na odvoz na letiště...

...rozhodla jsem se, že vám ještě něco napíšu, protože Bůhví, jestli se mi v Koreji podaří dostat se na net.

Sice jsem si myslela, že si tak do devíti hodin do večera v poklidu sbalím a pak si užiju jedno z mých posledních bloggování, ale nějak se nezadařilo :-) Spolubydlící hráli na verandě zajímavou hru - vždycky jeden člověk dostane do ruky osmigigovej iPod s několika tisíci písniček, vybere nějakou skladbu, pustí ji, a kdo první uhodne jméno interpreta a songu, přebírá štafetu. Ono se to nezdá, ale byla to docela sranda :-) Zvláště když se pouštěli "hitovky" našeho mládí :-)

Jinak jsem teda krom toho všeho balila, uklízela, nabíjela a vyřizovala resty. Loučila se. Šla jsem se nechat obejmout od všech "patrons" v Musgrave Hill Bowls Clubu, což bylo moc prima a vůbec jsem si tak nějak vychutnávala celý ten poslední večer...

Poslední cesta na kole ze školy, poslední hupnutí do bazénu, poslední západ slunce, poslední posezení na terase... Jojo, to byl teda rok!

Taky jsem si dělala trochu pořádek ve foťáku a při té příležitosti jsem zjistila, že jsem vám sem vlastně vůbec nedala fotky Courthousu. No a když jsem se tím začala probírat, tak jsem začala vzpomínat hlavně na Cairns... Stejská se mi po tom krásným vedru, tady je normálně na mě zima :-))

Takže jestli se chcete trochu "virtuálně" zahřát, zvu vás na extrémně rychlý flashback zpět do Cairns, hlavního města tropického severního Queenslandu :-)

Tuhle fotku jsem se bývala měla dát už v srpnu, kdy jsem v Courthousu začala pracovat. Tohle bylo totiž to, co mě nalákalo vstoupit dovnitř a zeptat se, jestli někoho nehledají :-)


Courthouse znamená v překladu soudní dvůr, takže bar i restaurace dneska sídlí v bývalé soudní budově. Po architektonické stránce se mi to moc líbí a řekla bych, že je to jedno z nejhezčích míst v Cairns...

A abychom to měli kompletní, tak tady ještě pohled zevnitř na bývalou "soudní síň", kde momentálně funguje bar :-)

Ovšem na všechno stále dohlíží sličná slečna držící v rukou váhy... Běda tomu, kdo by chtěl šidit a čepoval "podmíráky" :-))



A tady už můj drahý šéfík, Graham Bell... Fakt si nedělám srandu, on se opravdu jmenuje jako ten týpek, co vynalezl telefon :-)

Ale ten krvelačnej pohled mu šel dobře, co? :-)


A tady už tak, jak mě znají všichni. V kuchyni u objednávacího pultíku...

Courthouse měl navíc taky dobrou, řekla bych že dokonce až strategickou polohu. Jednu ulici od Esplanade, asi 100 metrů od laguny.

To je totiž místní australská specialita. Ne všechna místa se tady můžou pochlubit skvostnými plážemi... Občas je to, jako v případě Cairns nebo Airlie Beach, bída s nouzí...

Posuďte sami, jak to v Cairns vypadalo při odlivu...

Ovšem tady si s tím nikdo hlavu neláme, prostě si hned vedle postavili velkou lagunu, kde je vstup do vody s jemným světlým pískem.... Voda je modroučká a nikdo nemusí platit vstupné... Otevřeno je od rána od 6 do večera do 10.

Takže račte vstoupit.

THE LAGOON :-)

A abyste mi věřili, že jsem si ty teploty necucala z prstu :-) 34 jen to hvízdne a to bylo prosím ten den, kdy jsem to fotila, fakt hnusně a chvílema pršelo...

A u vodních ploch se v Austrálii místo otravného hmyzu obvykle vyskytují červeno-žlutí panáčkové a panenky, co si říkají "The Baywatch" :-))

Tolik tedy malá vzpomínka na Cairns. Na Cairns, kde se mi ze začátku tolik nelíbílo, a teď se tomuto městu za to hluboce omlouvám :-)

Gold Coast je víceméně taky fajn, ale jak jsem psala minule, Cairns je Cairns :-)

Náhodou jsem ale docela ráda, že jsem se sem ještě měla možnost vrátit, protože mi to pomohlo si líp věci a dojmy utřídit v hlavě.

Posledních pár dní jsem proseděla hodiny a hodiny v univerzitní knihovně. Vždycky ráno jsem se uvelebila u svého stolečku s výhledem do zeleně a prvních 10 minut jsem jenom tak koukala do blba... do modrý oblohy bez mráčku a do košatých korun stromů, jestli tam náhodou nezahlédnu volně žijící koalu :-)

No a při tom jsem dumala a dumala a dumala :-)

Potom jsem se zase vzpamatovala a pustila se do práce. Byl to teda mazec, to vám musím říct.

Prošla jsem za těch pět dní 38 knih tematicky se věnujících TV seriálům, soap operám, telenovelám, sitcomům apod.

Ne, že bych už byla expert, ale přece jenom, něco málo jsem do sebe nasála :-)

Jela jsem to v kuse, co to šlo, takže fakt bez polední přestávky :-) Od devíti ráno do pěti. Jen jsem si vždycky po 2 hoďkách šla protáhnout, udělala si pár přemetů a hvězd mezi regály knih a zase se poslušně vrátila na své místo :-)

Měla jsem štěstí, že v našem kampusu zrovna celou knihovnu minulý semestr zrekonstruovali, takže prostředí je tam nesmírně příjemné... Posuďte sami... Taky bych si u nás dala říct, moct se rozvalit na gauči :-)

Zde přízemí, kde se dá jen tak vegetit s ostatníma studentama, případně se připojit na net a trochu si zasurfovat...

A tady už "quite study area". Psssst, tady se studuje! Nerušit! :-))

Takže celkově musím říct, že plán se mi podařilo splnit na 105 % :-) Mám desítky a desítky stran výpisků a tři knihy jsem dokonce okopírovala celé. Snad se to bude na diplomku hodit :-)

Takto tedy vypadala studijní složka mého pobytu a takto už vypadala složka "konzumační". Hladová jako divoká šelma jsem včera nesmírně uvítala aktivitu svých spolubydlících, kteří se pustili do domácího sushi :-)

Až jsem byla překvapená, jak to bylo dobré... Skoro nerozeznatelné od originálu :-)

No jo no... A tak to je asi tak nějak všechno. Jsou dvě hodiny ráno, ve 3 hodiny jsem původně chtěla vstávat, abych byla ready, až si pro mě ve 4 příjede shuttle bus a odveze mě na letiště...

Asi si teda půjdu na tu hoďku lehnout, ale nevím, jestli si tím moc pomůžu :-)

Myslím, že se mi maximálně začně zdát něco hezkého... třeba pohádka o koalím bobku :-)

Tak já vám děkuji za pozornost, zatím se nebudu loučit na fest, protože musím ještě zaznamenat prožitky ze zpátečního letu. Co kdyby se náhodou Korean Air poté, co jsem je tu posledně tak vychválila, nečekaně zhoršili? :-)

Dám vám vědět, jak mi chutnal bimimbap a rýžová kaše s mořskými řasami k snídani :-)

Tak ještě poslední fotku, to si nemůžu odpustit... Docela mě dojalo to, že když jsem se vrátila do našeho domu, Allen měl pořád naše fotky vystavené v kuchyni. Je to senzační koláž, ze které úplně sálá to, jaká tu panovala hezká atmosféra :-) Měla jsem z té "mininástěnky" fakt radost...

Já jdu tedy odpočítávat posledních 6 hodin svého pobytu na australské pevnině.

Přeji vám dobré ráno či dobrou noc a držte mi palce, ať nezaspím svůj let do Koreje...

Zdraví vás Váš Ewík

Přelet nad kukaččím hnízdem, Lara Croft a ještě Buffy – přemožitelka upírů :-)

Tak se vám zase po mírné odmlce hlásím, tentokrát opět po půl roce z Neville Avenue, číslo popisné 20, Southport, předměstí to goldcoastovské :-)

Od mého pátečního odletu z Cairns jsem toho stihla docela hodně, tak pojďme na to :-)

Nejdřív loučení…

Loučení, loučení, konce tomu není… Ve čtvrtek večer jsem předala Cate, Jimovi a Deleece pár dárečků, aby na mě měli malou vzpomínku, a nezapomněla jsem pochopitelně ani na Bean (Fazolku), tedy malé mimi, které se už za pár měsíců Jimovi a Cate narodí :-)

Ani jsem nešla nikam zapíjet zkoušku, protože ta hromada věcí v mém minipokojíku mě neskutečně stresovala… A taky měla důvod mě stresovat. Nemohlo se mi to totiž nikam vejít… Balila a třídila a vyklízela jsem to asi do 3 do rána!

Nakonec jsem skončila tak, že jsem ráno frčela na poštu se dvěma balíkama, paní mi to pěkně zvážila a naúčtovala mi 120 doláčů, což jest asi 1500. Za 13 kilo knih a 3kilový spacák, no nekupte to :-) Tak jsem se s milými knihami a spacáčkem rozloučila, pač se uvidíme za 3 měsíce, nepřepadnou-li loď s mou zásilkou kdesi u somálských břehů piráti… :-)

Pak jsem se jela rozloučit s Cate k ní do školy, pořádně jsem ji hagla, tak doufám, že jsem to mrně nazardousila :-) Den před tím byli zrovna s Jimem na ultrazvuku a hned se mi pochlubili s fotkami i videem, kde je ta malá deseticentimetrová ještěrka už normálně vidět :-)
No uznávám, že na Cate to asi ještě pár měsíců nebude poznat, že je těhotná, ale jinak doufám, že všechno dobře dopadne a malé „Fazole“ se narodí v pořádku :-)

Pokračovala jsem tedy ve své spanilé památeční jízdě po Cairns, doma jsem to všechno dobalila, samozřejmě sem kufr ani nemohla zavřít, jak byl natřískanej, takže jsem z toho měla ještě docela stresy, protože jsem místo jednoho měla nakonec dvě příruční zavazadla a zimní bundu k tomu :-) V 36 stupních není nic lepšího :-) Nakonec to dopadlo tak, že jsem připravila 3 tašky věcí s oblečením pro Červený kříž a tři velký tašky jsem zabalila pro svou švýcarskou kamarádku Sarah, která se v Cairns usadila natrvalo. Něco málo do výbavy se jí určitě bude hodit :-))

Ještě fotka Jima a Deleece… a mohli jsme vyrazit na letiště.

Tam jsem se to snažila sfouknout, ale nepodařilo se. Hlavní zavazadlo bylo povolené do 23 kg, já měla 25,5 kg. Bez diskuse, musela jsem zaplatit 24 doláčů za nadváhu, jen to lusklo :-)
A jsem teda dost zvědavá, čeho se ještě jako mám zbavit, jelikož Korejci povolujou hlavní zavazadlo jen 20 kg…

Zatímco jsem řešila toto, přišel čas nastoupit do letadla. Bohužel ani očekávaný vyhlídkový let se nekonal. U všech okýnek bylo obsazeno. Musela jsem se spokojit s místem v uličce, ale myslím, že se nic nestalo, protože byla stejně dost velká oblačnost a přes všechny ty mraky modré moře a korálové útesy stejně nebyly vidět…
Když jsme dorazili do Brisbane, přivítala mě na cairnské poměry docela zima. Co chcete, jen 25 stupňů :-))

Objednala jsem si shuttle bus na Gold Coast a už jsme si to štrádovali. A já si připadala tak divně… První dva měsíce v Cairns to bylo pořád jen samé Gold Coast, Gold Coast… Předsedo, oni mají lepší krámy, předsedo, všichni tam mají bazén a předsedo, oni tam nejsou komáři…

Co naplat, teď jsem projížděla oblastmi a všechny ty na pohled dokonalé baráčky s předzahrádkami, dokonale zastřiženým trávníkem, modrým bazénem, perfektně nablýskaným bourákem a vydlážděným chodníčkem mi najednou připadaly tak nějak zvláštně umělé a sterilní… Jako by to vůbec nebyla Austrálie. Jakoby Gold Coast bylo takové jedno dokonalé předměstí, kde musí být všechno tip ťop.

Jeden dům hezčí než druhý řekli byste si, člověk ani pomalu neví, který si vybrat… Ale nějak už mi to nepřišlo tak senzační, jak ještě před pár měsíci.

Cairns je rozhodně úplně jiné. Jiná atmosféra, jiný styl života… Jinak se tam bydlí, jinak se tam řídí, jinak se tam mluví… Nevím proč, ale Cairns mi po tom všem přijde mnohem australštější, takové živočišnější… Nevím, jestli to dělají ty teploty nebo mix různých národností a původní aboriginské obyvatelstvo, každopádně se mi teď v Cairns líbí víc než na Gold Coastu.

Jojo, chutě a časy se mění :-)

Ale jinak doma vše při starém. Allen ve své chýši na zahradě, v kuchyni špinavé nádobí, ale prostě pohoda… Tak jako vždycky. Tenhle dům má zkrátka nezapomenutelnou atmosféru. Stačilo půl hodiny a připadala jsem si, jako kdybych vůbec neodjela. Ačkoliv jsou tu teď jiní lidi, tak je to zkrátka senzační bydlení… A hned jsem taky vyfasovala novou přezdívku. Lara Croft :-)) Já vím, kommisch, jelikož do Angeliny mám hodně daleko, ale i tak mě to dojalo :-)) Ubytovala jsem se v Lennartově pokoji a užívala si konečně „ten prostor“!! :-) Večer jsem potom vyrazila do bowls clubu pozdravit se se svou starou gardou a domluvit se na další den na vánoční večírek.

Měla jsem radost, že měli všichni radost, že mě vidí :-) To bylo fakt hezké, že na mě za těch 6 měsíců nezapomněli…

Na druhý den jsem potom zahájila studijní část svého pobytu a vydala se do knihovny, kde jsem strávila 5 hodin vypisováním. A pak už byl čas se hodit do gala….

Vánočka párty začala v 5 hodin v rodinném domku jedné kolegyně a byla to krásná a pohodová párty :-) Už bych nerada podporovala svou image alkoholového děvčete, takže sem raději umístím jen jednu fotku, která myslím hovoří za vše :-)

Tohle sice bude působit taky divoce, ale nelekejte se, to je jenom Shrek :-) Nemohla jsem odolat sem tenhle snímek nedat :-)

Fakt milej kluk! No vážně! :-) Zde na další fotce je můj bývalý šéf Michael, který přišel na vánoční párty v kostýmu, tohle by měl být prosím Ježíšský hábit :-)

Nálada byla víc než dobrá, hrála jsem celý večer kulečník a doufám, že se začínám již i mírně zlepšovat :-)

Do postele jsem se dostala pozdě v noci, ale druhý den byla knihovna stejně zavřená, takže jsem se rozhodla, že jsem jsou ještě má zavazadla málo zatížená, a vyrazila do velkého outletového centra kousek od našeho domu.

Řeknu vám, že jsem to musela chvilku vydejchávat… Ono když se u nás řekne outletové centrum, tak si každý představí nějaký ten krám, kam se vozí zboží z loňské kolekce. Inzerují sice slevy 80 %, ale většinou je to tak max. 20 %.

Nikoliv však v Austrálii. Tady je outletové centrum na ploše velké jako několik našich nákupních center. A své krámy tady mají všechny známé značky, ani to nemá cenu vypisovat. A to, co je uvnitř, o tom se mi dosud ani nesnilo… Žádné zbytky, neprodané nebo poškozené věci. Vůbec. Tady najdete normálně prakticky totéž, co v klasických krámech. Od všeho mají všechny velikosti. Rozdíl je jen v ceně. Je proklatě nízko.

U Adidasu, Nike a dalších sportovních značek… skoro nenajdete nic, co by stálo nad 100 dolarů (1200 Kč). Většina věcí je tak mezi 20 a 50 dolary, včetně bot podotýkám.

Trička, bundy, kraťasy, to všechno kolem 25 dolarů, batohy za 30. A fakt jako totálně stejný věci, co v normálních krámech. Boty na běhání, na tenis, kopačky mezi 50 – 70 dolary. A ty materiály… Hlavně náš taťka by se tady v těch krámech zbláznil :-)

Prostě jsem v tu chvíli byla naštvaná, proč tady to jde a u nás to nejde.

Ale na druhou stranu ty společnosti chápu. Proč by to u nás zlevňovali, když Češi si to za ty prachy rádi koupěj, že :-)

A tady prostě outlet Roxy a dalších známejch značek s věcma za pakatel… Rozum mi nad tím zůstává stát.

Ale jak jsem řekla, jsem už tak přetížená, takže jsem si koupila akorát jedny botasky, protože jsem všechny boty nechala nahoře v Cairns a do Koreje fakt v sandálech nepojedu :-)
Ještě jsem neodolala a zašla do krámu, kde měli stovky různých večerních šatů, všechno za 10 – 15 dolarů. Strašný. Strašný. Strašný…

Takže navrhuju toto řešení. Někdy v budoucnu si zaletíme do Austrálie na prázdniny. Nebudeme si sebou brát vůbec nic, jen letenku a pas. Tady si koupíme kufr, ten zaplníme a bude to :-)

Když jsme ještě u těch cen, tak hlásím, že tady benzín momentálně stojí 90 centů za litr. Což je asi 11 korun. Ještě pořád váháte, jestli se do Austrálie vydat? :-)) Co banány za dolar, taky nic? :-)))

OK, myslím, že nakupovací intermezzo by pro tuto chvíli stačilo :-)

Po návratu dom jsem se potřebovala zregenerovat a načerpat nové síly. Pustili jsme se proto s Allenem a Steph do cvičení jógy :-) Bylo to zajímavé a dneska ráno mě z toho pěkně bolela záda :-)) Ale co bych pro své zdraví neudělala.

Opět jsem si zabalila saky paky a vydala se do knihovny, kde jsem si poctivě odseděla svých 9 hodin nad odbornou literaturou. Když se mi na bříšcích prstů na rukou začaly dělat mozoly a klávesnice hrozila samovznícením, rešeršní činnost jsem kolem páté hodiny odpoledne ukončila a rozhodla se odměnit večerním představením v kině.

Film „Twilight“ měl být podle spolubydlící Steph „o lásce“, tak jsem si říkala, že na tom se přece nedá nic zkazit. Jojo, houby s octem.

Bylo to asi poprvé, co jsem opravdu vážně chtěla po 20 minutách ze sálu odejít. Tak strašně strašně strašně špatnej film to je. Jakási slátanina o upírech. Mě, která nesnese koukat ani na to, jak Buffy přemáhá upíry, a Čarodějky se svými nesmyslnými nepřáteli jsou utrpením, přinutili dvě hodiny koukat na to, jak příšerní herci namaskovaní příšerným make-upem po sobě vrhají příšerné pohledy, jimiž po sobě na jednu stranu touží a na druhou se chtějí zabít a vysát :-)
Teda neříkám, že za určitých okolností by hlavní představitel nebyl kořen, ale představte si Brandona Walshe s tváří od bílého pudru a rtěnkou k tomu a vyjde vám něco tak asexuálního, že to se snad ani nedá popsat :-) Myslím, že režisérka tohoto filmu Catherine Hardwick sáhla hodně vedle. Za návštěvu takového filmu by se mělo platit divákům a ne naopak :-)

Tak jsem si ulevila, hezky jsem to strhala a vy se na to teď můžete jít podívat do kina a udělat si vlastní názor :-) Ctěme fakta, přátelé :-)

Já se v tuto chvíli odebírám do postele, neb zítra ráno přijde má paní domácí pro nájem, tak musím být vzhůru a v plné síle.

Zdraví, sílu, hledej v medu, jak říká strejda Sýkora :-)


Mějte se tedy všichni předvánočně, hezky se v klidu a míru chystejte na svátky klidu a míru, abychom je pak mohli prožít ve stresu a nervozitě :-)

Ze Zlatého pobřeží se loučí Ewík

Zajímá vás, jak se člověk cítí po 4 RedBullech a 8 hodinách soustředění?

Asi tak jako Ewík právě v tuhle chvíli :-)

Ne vážně, děkuji všem, co zúčastněně ve spánku mačkali palce, svírali pěsti a tak podobně :-) Určitě jste mi telepaticky poslali spoustu energie, je otázkou, jak ji Ewík využil :-)

Zadání nebylo nejhorší, např. při psaní jsme měli téma, které jsme náhodou zrovna psali jako domácí úkol na kurzu, tedy využití finančních prostředků při zvelebování určité oblasti a podpoře turistického ruchu. Druhý slohový útvar byl volitelný a já zvolila dopis šéfredaktorovi :-)
Chudák Václav Moravec se musel kolem 3. hodiny v noci vzbudit, jak se převaloval... A určitě mu pískalo v uších :-) Ewík o něm totiž psal oslavnou ódu na téma "Lidé, kteří nás inspirují - proč je dobré mít vzory" :-) Takže kdyby se na konci dopisu Ewík nezapomněl podepsat, což jsem si pochopitelně uvědomila až venku na chodbě, tak by to možná nemuselo být špatné :-))

Takže psaní docela ušlo, zato ostatní části, na těch si teda na nás smlsli... Čtení bylo asi nejtěžší, co jsme kdy dělali. To byla normálně tipovačka až na půdu... Dokonce i Tina, která obvykle všechno zná a ví, tentokráte tápala :-)
Gramatika v Use of English byla taktéž příšerná, ale tak s tím jsem počítala, že to bude z mojí strany slabota. Zato mě příjemně překvapila poslední část "summary", která byla rozhodně asi nejlehčí z těch, co jsem zatím měla možnost sumírovat :-)

No a poslední část - poslech - to bylo takový napůl, občas těžký, občas to šlo..

Čili je to ve hvězdách. Neřekla bych, že jsem to úplně totálně zvorala, některé části vážně docela ušly, ale bylo tam dost těch, kdy jsem si moc neškrtla :-)

Výsledky budou, k mému nesmírnému údivu, již 30. ledna v 10:00 cambridgského času :-)
Doufám tedy, že cambridgský čas odpovídá tomu, co ukazují hodiny na Greenwichi :-)

Já se teď jdu trochu zrelaxovat před tím pakovacím maratónem :-) Čeká mě noční balící jízda, ráno s balíkama na poštu a v 10:30 jedeme s Jimem na letiště.

A ve 12:30 frnk na Gold Coast... Večer už budu spát v Lennartově bývalém pokojíčku :-)

Tak ještě jednou díky za podporu.

Váš (teď už všech zkouškových povinností a stresů pro letošek zbavený) Ewík

Přátelé, kamarádi, drazí rodinní příslušníci :-)

Již za chvíli nastane ta památná chvíle, kdy se po takřka 10 měsících pobytu u protinožců a více než 10 letech studiu angličtiny vydám napospas dobrovolnému přezkoušení z toho, zda jsem již dosáhla úrovně rodilého mluvčího.
Já i vy víme, že tomu tak prozatím není, jen to za několik měsíců budeme mít černé na bílém :-) Nebuďte z toho prosím zklamaní, já se i tak pokusím ze sebe vydat maximum, tak mi prosím držte palce. Ano, nejlépe ve spánku :-) Doporučuji si palce oblepit izolepou či jiným lepivým proužkem, např. leukoplastí, aby se vám palce během noci nepovolily :-) Od vaší půlnoci do zhruba osmé hodiny ranní se budu potit nad příšerným zadáním testových otázek.

A až se ráno probudíte, vzpomeňte si na Ewíka :-)

Pokud tak učiníte, nic už nebrání tomu, abyste si uvolnili překrvené palce a s úsměvem vykročili do nového dne.

Budeme to mít všichni za sebou :-)

Zdraví Váš Ewík

Ewík je neskutečně busy [byzy], balí si saky paky, neb v pátek nabírá směr Brissy

Tak jsem si myslela, jak se ten poslední týden zavřu do pokoje a budu se šrotit, šrotit, šrotit dle Leninova doporučení a ono se to nakonec to učení smrsklo, protože do toho všeho je potřeba zařídit tu tuhle, tu ono, dojet sem a vyřídit toto, zavolat, napsat, vyřešit, poslat, objednat… a už jsem z toho celá hin :-) Ono poletujte si po Cairns na kole, když vám slunce slunce praží do zad tak, že po 10 minutách se tričko na vás dá regulérně ždímat :-)

Ale na druhou stranu mi to nevadí, snažím se se poctivě s každým rozloučit, všechno zařídit, abych měla čisté svědomí, že jsem nikoho a nic neodflákla :-)

Takže co se tady všechno dělo a nedělo od mého posledního zápisu v pátek?

Začnu asi největším šokem. Courthouse v pátek zavřeli!
Já tam přijela asi v 9 večer, abych kolegyni předala nějaké věci po konci její směny, jenže Courthouse se utápěl ve tmě. Obrazovka na zahradě vypnutá, nikde nikdo, vstupní dveře zavřené, na zahradě dvě chlapíci z ochranky. Tak se ptám, co se jako děje…
Oni na to, že nic. Bylo prý málo lidí, tak zavřeli dřív.
Chachááá, to si tvrďte někomu jinýmu, ne člověku, kterej ví, že i když je ticho po pěšině, v pátek večer v 9 se prostě v baru nikdy nezavírá. Navíc skrze okna bylo vidět, že se uvnitř svítí a někdo tam chodí.
Ale ochranka mi nechtěla nic říct, prej mám přijít druhej den.

Tak jsem naoko zmizela a šla to zkusit zadním vchodem. Ten byl naštěstí otevřenej, takže za chvilku bylo vše jasný. Uvnitř byli ještě všichni, protože se zavřelo teprve před několika okamžiky. Nevím přesně, co se stalo, různí lidé mi to vysvětlovali různě, každopádně vlastník Courthousu měl nějaké finanční problémy, takže to prodal, zároveň tím ale přišel podnik o licenci, a proto se muselo zavřít. Nový vlastník se měl pokusit licenci koupit zpátky, aby se v pondělí mohlo opět otevřít… Ano, je to celý podivně zamotaný… Výsledkem toho všeho ale bylo, že měli všichni zaměstnanci volný víkend… A Marry všem vytřel zrak, protože na sobotu večer svolal vánoční večírek pro všechny. A zadarmo :-)
Jedním slovem paráda. Lepší zakončení svého pobytu tady jsem si snad ani nemohla přát :-)

Takže jsem se na sobotu hodila do gala a zamířila do podniku zvaného Rattle and Hum (rachot a humbuk), kde jsme v zahradě měli pronajatý velký stůl pro 30 lidí a k dispozici celý bar :-) Nejlepší na celé věci bylo to, že nás to nestálo ani kačku, ani dolar, ani vindru, ani zlámanou grešli, eventuelně si doplňte platidlo dle vlastního uvážení :-)

Všechno platil Marry, nevím, jestli ze svýho nebo jestli vytuneloval Courthouse, každopádně modrý proužek na pravém zápěstí nás opravňoval k tomu si chodit na bar kdykoliv jsme chtěli. Takže si asi umíte představit, že to bylo veselé, konkurenci jsme trochu potrápili, protože nám museli plnit, co nám na očích viděli, ale my jsme se měli fakt senzačně :-)

Nejen kvůli lahodným mokům. Ty totiž doplnilo i senzační jídlo, Ewík ochutnal konečně taky trochu toho „seafood“ a musím říct, že všechny ty krevety, garnáti, calamari mají něco do sebe :-)

V tomhle duchu debužírování si jsme vydrželi od 7 hodin asi do půlnoci, kdy nám „vyschl pramen“ :-) Jojo, v 26 lidech jsme zvládli vyčerpat kredit na konzumaci v hodnotě 3 000 dolarů :-))
Slušný výkon :-)

Načež jsme se zvedli a kolektivně se přesunuli do místního nejvyhlášenějšího velestánku noční zábavy zvaného „The Gilligans“. Tam jsme pokračovali v družném hovoru, tanci apod.

Zkrátka vánoční párty, na jakou se nezapomíná :-)

Ráno jsem ani moc dlouho nevyspávala, protože jsem toho ten den měla v diáři opět poněkud víc. Předně jsem se vypravila se „duševně rozloučit“ s Rustyho marketem. Bylo zase vedro, že by Eskymák ze svého klimatizovaného iglú radši ani nevylejzal, ale mě se to líbílo, jak mě ovíval ten horký vzduch, jehož teplota by se dala směle přirovnat k fénu na stupni 2 :-) Už jsem si prostě zvykla :-)

Prošla jsem si celý trh, sentimentálně zamáčkla slzu a udělala poslední meganákup, takže celý týden zase nebudu jíst nic jiného, než lakto-ovo-vegetariánskou stravu :-)

Pořídila jsem také několik památečních snímků, abych si mohla nostalgicky vzpomínat na radostné časy, kdy banány stojí jen 12 korun za kilo a mango, broskve, kiwi a jahody byly natrhané jen několik hodin před tím, než si z nich Ewík vytvořil velký barevný ovocný salát :-)

Po nezbytné odsolovací sprše po mém cyklisticko-nakupovacím výletu pro mě přijel Andy, syn naší učitelky Dee, a jeli jsme opět na letiště, protože se mi nějakou náhodou podařilo zprovoznit nahrávací zařízení. Andyho jsem umluvila, aby mi tam se zvukovou kulisou leteckých strojů něco řekl o létání nad Velkým bariérovým útesem, nalapala jsem si hřmot rozjíždějících se a přistávajících letadel a už se vidím, jak budu trávit vánoční svátky u notebooku, až se z toho budu snažit něco vypreparovat do lednového Domina :-)

Když jsem se asi po dvou hodinách vrátila zpět, tak jsem pokračovala v rešeršní práci a přípravě podkladů a otázek, protože a jelikož v pondělí ráno jsem se na kole vypravila do čtvrti zvané Edge Hill, kde sídlí muzeum a informační středisko „létajících doktorů“. Royal Flying Doctor Service je jednou z nejvýznamnějších neziskových organizací v Austrálii a dost možná že i největší. Hospodaří s ročním rozpočtem asi 31 milionů dolarů, z čehož je velká část hrazená z dobrovolných příspěvků. I díky tomu najdete v Austrálii velmi hustou síť „mobilních zdravotnických jednotek“, takže ať už jste kdekoliv v australském outbacku, pomoc by od vás neměla být vzdálenější než dvě hodiny cesty (což je při rozlehlosti australského kontinentu podle mě luxusní).

O tomhle jsem si asi hodinu povídala s panem Rexem, který mě muzeem prováděl, ukazoval mi spojovou techniku, dokonce jsem měla i možnost si vlézt do skutečného letadla.

Tak snad se mi z tohoto podaří něco zajímavého vykřesat :-)

Zbytek pondělí potom padl na přesun po Cairns, zařizování lodního transportu mého spacáku a 10 kilogramů nashromážděných knih a materiálů, zařizování noclehu v Koreji, nakupování suvenýrů a vánočních dárků a tak podobně.
Večer jsem padla jako zabitá a na psaní blogu ani nevzdechla :-)

Tak já jdu zase něco dělat, abych za a) mohla umazat další položku z mé hustě popsané A4 nazvané „předodjezdový seznam“ a za b) abych nebyla obviňována (sama sebou) ze zahálky :-) Mějte se všichni hezky.

Váš Ewík

Tak trochu jiné poslední zvonění

Ono totiž u nás ve škole hlavně vůbec nezvoní :-)) Myslím si, že "easygoing" Ozzíci by něco takového asi nevydýchali :-)) I přesto jsem se rozhodla tenhle termín použít, protože poslední den ve škole a poslední zvonění patří zkrátka k sobě.

O průběhu mého studia na jazykové škole Kaplan Aspect už během těch několika měsíců něco málo tušíte. Stejně tak o mých spolužácích.
S naší třídou to bylo přesně tak, jak to u takhle náhodně vzniklých uskupení bývá. Sotva se s těmi lidmi blíž poznáte a zjistíte, kdože je vaše krevní skupina, je čas to rozpustit a jít každý svou cestou…
Takže ačkoliv já jsem momentálně zjistila, že Jolanda a Sarah jsou fakt holky dle mého gusta, není jiná možnost, než v našem přátelství pokračovat nadále pouze virtuálně :-)

A jak to tedy dneska všechno probíhalo?
Tak předně jsme jako pokaždé dorazili na 8:30 a zasedli do svých lavic. Ještě nás čekalo něco málo gramatických cvičení, pár poslechů a do toho všeho mezi námi chodila naše lektorka Dee, fotila nás a potom utíkala do kanceláře, odkud se vrátila s archy listů, na nichž byly naše portréty. A tyhle naše „osobní stránky“ potom třídou kolovaly a my jsme si do nich psali vzkazy na památku, což bylo fakt moc hezký…




Potom jsme po přestávce hráli jednu společenskou deskovou hru, což byla docela sranda a pomalu byl čas se v 11:30 přesunout na zadní terasu, kde se měl odehrát miniceremoniál spojený s předáváním našich vysvědčení a závěrečných certifikátů.

Zkoušku sice skládáme až příští týden a výsledky budou až někdy příští rok, ale naši učitelé se i tak pokusili „nastavit zrcadlo našim znalostem“ :-) Takže jsem zase po letech dostala do rukou další „výzo“, kde jsem se o sobě dočetla, že za Speaking (mluvení), Listening (poslech), Reading (čtení), Homework (domácí příprava) a Class Participation (práce v hodině) jsem obdržela hodnocení „Excellent“ (výborně), kdežto na mém Writing (psaní) a Grammar & Vocabulary (gramatika a slovní zásoba) budeme muset ještě za hodnocení „Very Good“ (velmi dobře) trochu zapracovat :-))
Ke známkám je navíc ještě přiloženo i slovní hodnocení, takže má člověk i takovou další pěknou věc na památku. Jojo, to až budu jednou ukazovat vnoučatům, jak jsem se v Austrálii pilně činila :-))

A ještě abych nezapomněla – každý z naší třídy jsme byli na cestu domů vybaveni touto roztomilou společnicí. Líbala jsem svou žabku o sto šest, ale zatím výsledek žádný :-))

Ze školy jsme se pak přesunuli do hned po Courthousu druhé stěžejní restaurace – ano, tipujete správně, Cock’n’Bull to jistí :-) Šli jsme na společný oběd, všichni hýřili dobrou náladou, znáte to sami, poslední den školy, sluníčko, dobrá nálada… Až to bohužel odnesl jeden z mých spolužáků z vedlejší třídy. Když jsme přecházeli hlavní dopravní tepnu, tak mu na přechodu pro chodce blikla červená, ale on si myslel, že to ještě stihne, než se auta rozjedou.

No nestihnul, jeden taxík nejspíš zrovna testoval, jak rychle dokáže z nuly zrychlit na stovku… Takže ho srazil. Marco byl sice při vědomí, zavolali jsme mu sanitku, ale byl místy od krve a nebyl to teda vůbec hezkej pohled… Ambulance přijela do několika minut a chudáka si místo oběda odvezli do nemocnice. Nic zlomenýho naštěstí nemá, tak snad bude OK.

My ostatní jsme se přes to nějak snažili dostat, ale stejně jsme o tom pořád všichni mluvili.
No a abychom to zamluvili, pustili jsme se do diskuse nad jídelním lístkem…

A že bylo z čeho vybírat. Ewík měl však jasno od prvního nahlédnutí do menu. Bylo nutné před odjezdem ze země Oz ochutnat jejich národní jídlo.

STEAK

Kus flákoty, středně propečené, s nezbytným pepřovým přelivem, hranolkami a salátem.

Neříkejte, že byste si taky nedali :-)
Byla to varianta steaku zvaná „T-Bone“, protože jak sami dobře vidíte, je tam ta kost ve tvaru T.

A jakže mi chutnalo? No ačkoliv mi žilách koluje krev skupiny 0 a jsem tedy potomkem pravěkých lovců, kteří by se měli živit hlavně masem, musím se přiznat, že mě to zas až tak moc neoslovilo. Asi tak nejvíc mi na tom celém chutnal ten pepper sauce. To ať nalajete na cokoliv, tak to bude chutnat znamenitě :-))

Ale tak hlavně, že to máme za sebou a neodjedeme od protinožců bez steakového zážitku že :-))

No a po nasycení našich hladových žaludků přišel ten pravý čas na předávání dárečků pro naše milé učitelky Dee a Gabe!
Ano, ano, jaký by to byl Ewík, kdyby zapomněl na svou dárkovou posedlost. Bylo však potřeba vymyslet něco extra super speciálního :-))

Nakonec bylo vše vykoumáno, připraveno, vyfoceno, odesláno, vyzvednuto a dopraveno. A Gabe i Dee byly myslím z našeho dárového tria docela příjemně překvapené :-)

Naše třída byla totiž vyhlášená mezi ostatními učiteli tím, že jsme si pravidelně, tak zhruba jednou týdně, dělali odpoledne „čajové a kávové dýchánky“ :-) Prostě jsme si nanosili do třídy konvici a hrnky a někdo otevřel balení sušenek TimTam a hezky jsme si při učení debužírovali. Sušence TimTamce se odkousne vršek a pak už jen jako brčkem nasáváte horký nápoj dle vlastního výběru… A teplota nápoje způsobí uvnitř sušenky vítané tání, takže se vám během několika vteřin promění v něco čokoládového, co se opravdu „rozplývá na jazyku“. Líp už to vyjádřit ani nejde :-)

No a aby Dee a Gabe mohly tento rituál i nadále praktikovat, zakoupili jsme jim balení čaje Daintree, balení karamelových TimTamek a na památku jsme jim nechali foto naší třídy zvěčnit na hrneček.

Nemůžu si pomoct, ale myslím, že jsme byli fakt prima třída...

V pondělí ráno vstanu, už nemusím nikam chodit a budu si připadat divně… Žádná škola, žádná práce, jen gramatická cvičení… Narvat si toho do hlavy před zkouškou ještě co nejvíc… Vlastně jsem dneska načala svůj poslední týden v Cairns… Za týden touhle dobou už budu na Gold Coastu. Pane jooo...

Radši toho nechám, nebo se tím svým psaním zase přivedu do sentimentální nálady, což je teď tak asi to poslední, co potřebuju :-)

Tak se mrkněte ještě jednou pořádně na tu fotku, kterou jsme nechali dát na hrnek, v angličtině označovaný jako „mug“ :-)

Zleva doprava to máme: Gabe, Jolanda, Inglina, Sarah, Aljoša, Tina, Simon, Dee a na zemi pak Ewík a Priska.

**** CPE CLASS WINTER SEMESTER 2008****

Váš Ewík