Ewík je neskutečně busy [byzy], balí si saky paky, neb v pátek nabírá směr Brissy

Tak jsem si myslela, jak se ten poslední týden zavřu do pokoje a budu se šrotit, šrotit, šrotit dle Leninova doporučení a ono se to nakonec to učení smrsklo, protože do toho všeho je potřeba zařídit tu tuhle, tu ono, dojet sem a vyřídit toto, zavolat, napsat, vyřešit, poslat, objednat… a už jsem z toho celá hin :-) Ono poletujte si po Cairns na kole, když vám slunce slunce praží do zad tak, že po 10 minutách se tričko na vás dá regulérně ždímat :-)

Ale na druhou stranu mi to nevadí, snažím se se poctivě s každým rozloučit, všechno zařídit, abych měla čisté svědomí, že jsem nikoho a nic neodflákla :-)

Takže co se tady všechno dělo a nedělo od mého posledního zápisu v pátek?

Začnu asi největším šokem. Courthouse v pátek zavřeli!
Já tam přijela asi v 9 večer, abych kolegyni předala nějaké věci po konci její směny, jenže Courthouse se utápěl ve tmě. Obrazovka na zahradě vypnutá, nikde nikdo, vstupní dveře zavřené, na zahradě dvě chlapíci z ochranky. Tak se ptám, co se jako děje…
Oni na to, že nic. Bylo prý málo lidí, tak zavřeli dřív.
Chachááá, to si tvrďte někomu jinýmu, ne člověku, kterej ví, že i když je ticho po pěšině, v pátek večer v 9 se prostě v baru nikdy nezavírá. Navíc skrze okna bylo vidět, že se uvnitř svítí a někdo tam chodí.
Ale ochranka mi nechtěla nic říct, prej mám přijít druhej den.

Tak jsem naoko zmizela a šla to zkusit zadním vchodem. Ten byl naštěstí otevřenej, takže za chvilku bylo vše jasný. Uvnitř byli ještě všichni, protože se zavřelo teprve před několika okamžiky. Nevím přesně, co se stalo, různí lidé mi to vysvětlovali různě, každopádně vlastník Courthousu měl nějaké finanční problémy, takže to prodal, zároveň tím ale přišel podnik o licenci, a proto se muselo zavřít. Nový vlastník se měl pokusit licenci koupit zpátky, aby se v pondělí mohlo opět otevřít… Ano, je to celý podivně zamotaný… Výsledkem toho všeho ale bylo, že měli všichni zaměstnanci volný víkend… A Marry všem vytřel zrak, protože na sobotu večer svolal vánoční večírek pro všechny. A zadarmo :-)
Jedním slovem paráda. Lepší zakončení svého pobytu tady jsem si snad ani nemohla přát :-)

Takže jsem se na sobotu hodila do gala a zamířila do podniku zvaného Rattle and Hum (rachot a humbuk), kde jsme v zahradě měli pronajatý velký stůl pro 30 lidí a k dispozici celý bar :-) Nejlepší na celé věci bylo to, že nás to nestálo ani kačku, ani dolar, ani vindru, ani zlámanou grešli, eventuelně si doplňte platidlo dle vlastního uvážení :-)

Všechno platil Marry, nevím, jestli ze svýho nebo jestli vytuneloval Courthouse, každopádně modrý proužek na pravém zápěstí nás opravňoval k tomu si chodit na bar kdykoliv jsme chtěli. Takže si asi umíte představit, že to bylo veselé, konkurenci jsme trochu potrápili, protože nám museli plnit, co nám na očích viděli, ale my jsme se měli fakt senzačně :-)

Nejen kvůli lahodným mokům. Ty totiž doplnilo i senzační jídlo, Ewík ochutnal konečně taky trochu toho „seafood“ a musím říct, že všechny ty krevety, garnáti, calamari mají něco do sebe :-)

V tomhle duchu debužírování si jsme vydrželi od 7 hodin asi do půlnoci, kdy nám „vyschl pramen“ :-) Jojo, v 26 lidech jsme zvládli vyčerpat kredit na konzumaci v hodnotě 3 000 dolarů :-))
Slušný výkon :-)

Načež jsme se zvedli a kolektivně se přesunuli do místního nejvyhlášenějšího velestánku noční zábavy zvaného „The Gilligans“. Tam jsme pokračovali v družném hovoru, tanci apod.

Zkrátka vánoční párty, na jakou se nezapomíná :-)

Ráno jsem ani moc dlouho nevyspávala, protože jsem toho ten den měla v diáři opět poněkud víc. Předně jsem se vypravila se „duševně rozloučit“ s Rustyho marketem. Bylo zase vedro, že by Eskymák ze svého klimatizovaného iglú radši ani nevylejzal, ale mě se to líbílo, jak mě ovíval ten horký vzduch, jehož teplota by se dala směle přirovnat k fénu na stupni 2 :-) Už jsem si prostě zvykla :-)

Prošla jsem si celý trh, sentimentálně zamáčkla slzu a udělala poslední meganákup, takže celý týden zase nebudu jíst nic jiného, než lakto-ovo-vegetariánskou stravu :-)

Pořídila jsem také několik památečních snímků, abych si mohla nostalgicky vzpomínat na radostné časy, kdy banány stojí jen 12 korun za kilo a mango, broskve, kiwi a jahody byly natrhané jen několik hodin před tím, než si z nich Ewík vytvořil velký barevný ovocný salát :-)

Po nezbytné odsolovací sprše po mém cyklisticko-nakupovacím výletu pro mě přijel Andy, syn naší učitelky Dee, a jeli jsme opět na letiště, protože se mi nějakou náhodou podařilo zprovoznit nahrávací zařízení. Andyho jsem umluvila, aby mi tam se zvukovou kulisou leteckých strojů něco řekl o létání nad Velkým bariérovým útesem, nalapala jsem si hřmot rozjíždějících se a přistávajících letadel a už se vidím, jak budu trávit vánoční svátky u notebooku, až se z toho budu snažit něco vypreparovat do lednového Domina :-)

Když jsem se asi po dvou hodinách vrátila zpět, tak jsem pokračovala v rešeršní práci a přípravě podkladů a otázek, protože a jelikož v pondělí ráno jsem se na kole vypravila do čtvrti zvané Edge Hill, kde sídlí muzeum a informační středisko „létajících doktorů“. Royal Flying Doctor Service je jednou z nejvýznamnějších neziskových organizací v Austrálii a dost možná že i největší. Hospodaří s ročním rozpočtem asi 31 milionů dolarů, z čehož je velká část hrazená z dobrovolných příspěvků. I díky tomu najdete v Austrálii velmi hustou síť „mobilních zdravotnických jednotek“, takže ať už jste kdekoliv v australském outbacku, pomoc by od vás neměla být vzdálenější než dvě hodiny cesty (což je při rozlehlosti australského kontinentu podle mě luxusní).

O tomhle jsem si asi hodinu povídala s panem Rexem, který mě muzeem prováděl, ukazoval mi spojovou techniku, dokonce jsem měla i možnost si vlézt do skutečného letadla.

Tak snad se mi z tohoto podaří něco zajímavého vykřesat :-)

Zbytek pondělí potom padl na přesun po Cairns, zařizování lodního transportu mého spacáku a 10 kilogramů nashromážděných knih a materiálů, zařizování noclehu v Koreji, nakupování suvenýrů a vánočních dárků a tak podobně.
Večer jsem padla jako zabitá a na psaní blogu ani nevzdechla :-)

Tak já jdu zase něco dělat, abych za a) mohla umazat další položku z mé hustě popsané A4 nazvané „předodjezdový seznam“ a za b) abych nebyla obviňována (sama sebou) ze zahálky :-) Mějte se všichni hezky.

Váš Ewík