Rýžové dny

Mléčná rýže k snídani, pufovaný (polystyrénový) rýžový chleba ke svačině, suši k obědu a rizoto k večeři. Tak nějak vypadal dnes a včera můj jídelníček.

A odpověď je ne, nezbláznila jsem se :-) Nenastolila jsem si nový dietní režim kvůli honbě za dokonalou postavou. Zkrátka jen každou volnou chvíli trávím ve společnosti Lily – čínské hrdinky anglicky psaného románu „Snow Flower and the Secret Fan“. Jsem teď do čtení, jak se říká, úplně „zažraná“, takže mi přišlo zcela logické, že plná rýže musí být nejen má potrava duševní, ale i ta skutečná :-) I proto jsem si naordinovala rýžové dny, abych se aspoň zdánlivě co nejvíc přiblížila postavám v knize.

Už jsem měla i dny mléčné. Jedu totiž podle názvů kapitol :-)) První kapitola se jmenovala „Mléčné roky“ – to byla ještě hrdina malá a měla mléčné zoubky. Teď jsem uprostřed kapitoly „Dny rýže a soli“. Tak proto ta strava :-))

Ale řeknu vám, že ta kniha je fakt nářez a to je to psané ještě hodně s nadhledem, protože kdyby to vše, co se v 19. století v Číně odehrávalo, bylo zachycené jako reality show skrytou kamerou, tak bysme to myslím vydýchávali podstatně dýl, než kdejaké akční scény z Gladiátora nebo Terminátora. Ale to je jen můj dojem.

Dobrý je to v tom, že si člověk narozený v naší svobodné společnosti se všemi lidskými právy a vymoženostmi doby uvědomí, že řeší strašný kraviny a že by se měl nad sebou zamyslet…

Tak já jsem se do toho pustila a opravdu se nad sebou zamýšlím. Hodně to souvisí i s tím, že chca nechca musím začít pomalu bilancovat můj pobyt hlavou dolů… Já vím, vám to ještě nepřijde, můj návrat je hodně daleko, ale pro mě už je to coby kamenem dohodil, tenhle týden si budu kupovat letenku z Cairns do Brisbane a to je moment, kdy už je jasné, že moje dobrodružná výprava na druhý konec zeměkoule se blíží ke konci.

Své myšlenky zde zatím ventilovat nebudu, protože si to ještě třídím a uspořádávám, ale snad se s vámi o ně budu moct podělit, až přijde ta pravá chvíle.

Ale protože ta chvíle zatím ještě nepřišla, tak se nebudu stylizovat do role zasvěcené filozofky, ale zůstanu na zemi a budu jen tím, čím momentálně skutečně jsem. Tedy pilnou studentkou, úslužnou barmankou, výkonnou cyklistkou a po dnešku lze snad i říct slevy vymetávající nákupčí :-)

Než jsem totiž po škole zamířila do své oblíbené posilovny si trochu posedět na rotopedu, vydala jsem se do obchodního centra kvůli nějakým drobným pochůzkám. Když jsem skončila a prohlédla si všechny paragony, tak mě to přinutilo se zamyslet nad tím, jak je možné, že jsou tady věci buď cenově naprosto srovnatelné nebo dokonce ještě mnohem levnější než u nás, přičemž platy jsou v porovnání s našimi někde úplně jinde.

Řeknu vám to zcela na rovinu – za práci v baru bych si doma vydělala… ať nežeru, třeba 6 dolarů za hodinu (6 x 15 = 90 Kč). Tady mám za hodinu dolarů 20 (20 x 15 = 300 Kč).

Já vím, nemám to přepočítávat, cenové relace jsou tady jiné. Ale když mně to prostě vychází, že jsou nižší!

Ano, uznávám vaši námitku, že záleží na tom, co budeme porovnávat, jestli drahé značkové věci nebo prostě normální a obyč standard věci… Ale když si to vezmete, tak já tady kupuju banány kilo za dolar (15 Kč), rajčata za dolar, papriky kilo za dolary dva, chleba mě stojí 2 dolary, pak já nevím, třeba kilo šunky, co jsem dneska kupovala, kilo za 10 dolarů (150 Kč), takže 200 g za 3 dolary… A to jsme jenom u jídla. Třeba benzín stojí asi dolar čtyřicet, tedy řekněme asi 22 Kč za litr.

Samozřejmě že si tady můžete koupit drahý značkový boty, ale většina běžné obuvi je tady kolem 40 dolarů, takže máte za 2 hoďky vyděláno na boty. A to nemluvím o sezónních výprodejích, zrovna jsem si pořídila dvoje plavky, dohromady za 15 dolarů (15 x 15 = 225 Kč).

Tohle všechno mě začalo napadat ve chvíli, kdy jsem dneska u pokladny platila roztok na kontaktní čočky a tělové mléko. Dvojbalení roztoku mě vyšlo na 12 dolarů (12 x 15 = 180 Kč), doma bych za to dala u doktorky klidně 800, na netu, no dejme tomu 550. Jak to, že tady je i tohle levnější a o tolik? A tělové mléko? Uznávám, bylo to v akci, ale stejně… Velikánské balení Johnson & Johnson 450 ml 1+1 zdarma, obě dohromady za 6 dolarů (6 x 15 = 90 Kč). Já vám fakt nevím, kam na to choděj a jestli z toho mají vůbec nějaký zisky… Prostě mi to vrtá hlavou :-)

Kdyžtak se za tuhle pasáž plnou čísel omlouvám, ale zkrátka jsem si musela postesknout :-) Jen je škoda, že mám váhový limit do letadla 20 kg a polovinu kufru mi zabere spacák, takže asi nepřivezu tolik dárků, kolik by se čekalo a vyplatilo :-) Peníze se tu tedy rozhodně utrácejí příjemně :-)) Ne vždy se to však dá říct o jejich vydělávání.

Of course.
Jaký by to byl Ewíkův blog, kdybych si nepostěžovala na práci :-)))

V neděli ráno jsem Marrymu napsala e-mail. Už jsem nevěděla, jak jinak mu mám taktně naznačit, že mé pracovní povolení je omezené na určitý počet hodin a že prostě víc dělat nesmím. Po obědě jsem se potom vypravila do práce, kde jsme se opět připravili na válečné manévry v podobě finále AFL (Australian Football League, ale je to vlastně rugby, z toho si nic nedělejte, že se to jmenuje fotbal, mně to taky hlava nebere :-)

Měli jsme opět neskutečně narváno, jediný rozdíl byl v tom, že nás bylo za barem nejdřív 7 a pak 6, takže jsme to všechno krásně zvládali a stíhali, skoro nikdo se moc nerozčiloval, že by čekal, a byla to fakt pohodová směna. Měla jsem dosti dobrou náladu, která se začala chvět v základech až s blížícím se večerem, kdy se měl v kanceláři na nástěnce objevit rozpis na následující týden. Bála jsem se, že mi zase Marry dá víc hodin a že zase budu muset prosit kolegy, aby si to se mnou nějak přeházeli. Naštěstí se krize nekonala, hodin jsem dostala správný počet, jen musím částečně změnit pracoviště.

Což neobnáší nic jiného, než že jsem včera opět musela přetrpět tři hodiny obsluhováním v restauraci. Resp. šéfkuchař musel přetrpět moji přítomnost a neohrabanost a nezkušenost a tak. Zkrátka si v restauraci připadám jako opelichané čerstvě vylíhnuté kuře, která čas od času do něčeho zkušebně zobne a čeká, co se stane.

Občas se mi povede objednávka bez zaváhání, ale ve většině případů něco zkoním a zapomenu. Např. se zeptat, jestli překrm spolu s hlavním jídlem nebo předem, jak propečený chtějí lidi steak, s jakou omáčkou a s jakou přílohou, zapomínám lidem nosit ten který příbor dle vybraného pokrmu, zapomínám, co si kdo objednal, zapomínám vkládat do objednávky číslo stolu a zkrátka a dobře, nejsem si jistá v kramflecích ani trochu. Což právě pro restaurační provoz není úplně to pravé, protože jak se nakumulují objednávky a najednou se připravuje a servíruje třeba 30 jídel, tak všechno musí šlapat jako hodinky. Nejlépe švýcarské samozřejmě. Jenomže já jsem spíš jako nějaký asijský šunt z tržnice…

Zlatá práce za barem. Tu mám tenhle týden jen tak jakože za odměnu, asi abych nevyšla ze cviku, tedy v sobotu a pak v neděli.

Zrovna to tak pěkně vyšlo, že mám volno v pátek, kdy je u nás ve škole po vyučování BBQ, na což už se nesmírně těším, protože škola je momentálně to, co mě tu baví asi nejvíc ze všeho. Opravdu mi to nedá a musím znovu pět chválu na mé učitelky, hodiny mají bezvadně připravené a automaticky všechna cvičení doplňují a vysvětlují, přidávají další a další příklady, takže nabalujeme, vršíme, diskutujeme o všem možném a je to prostě dobré.

I další učitelé, se kterými občas kecáme na terase, jsou bezva, takže změna z pocitu při General English je naprosto nebetyčná.

Každý týden máme vždycky jedno nebo více témat, jejichž slovní zásobu probíráme. A je to fakt super, třeba minulý týden jsme dělali témata „filmový průmysl“ a „školní systémy“, přičemž jsme si porovnávali systémy australský, švédský, švýcarský a český. Joj, ještěže nechodím ve škole ve Švýcarsku, tam je to dost ošemetný! Klidně i v rámci jednoho kantonu se v jedné vesnici vyučuje němčina a jako cizí jazyk angličtina, zatímco ve vesnici o 10 km dál se vám klidně může stát, že se bude učit francouzsky a cizí jazyk bude italština… Takže ve Švýcarsku se není radno moc často stěhovat :-))

Tenhle týden jedeme slovíčka reklamního průmyslu, probíráme vliv, možnosti regulace, zkoušela jsem tady i nadhodit něco málo o sémiotické analýze, de Sausserovi, Barthézovi a Peircovi, ale nesetkalo se to s příliš velkým ohlasem :-)))

V odpoledním bloku jsme dneska začali slovíčka týkající se kriminality a soudnictví, protože a poněvadž ve čtvrtek dopoledne nás čeká velký výlet!

Jdeme na exkurzi k soudu v Cairns. Budeme se moct podívat na probíhající soudní stání a vysvětlíme si australský soudní systém, takže už se fakt těším. U soudu jsem ještě nikdy nebyla!

No a jinak se tu nic tak moc zajímavého už neděje. Tedy vlastně až na jednu věc. Austrálie slaví…

V dnešních novinách totiž vyšla zpráva, že z výrobní linky právě sjela sklenička nejoblíbenější australské lahůdky – pomazánky Vegemite – s pořadovým číslem 1 000 000 000. Ano, teoreticky už by každý Číňan nebo Ind mohl mít svou vlastní skleničku Vegemitu. Jen je otázkou, jestli by z toho měli radost :-))

Vám všem, kteří jste již s Veggie měli tu čest, věřím, že se váš žaludeční kufr stačil obrátit vzhůru nohama jen při pouhém pomyšlení. Vám všem, kteří jste tuto delikatesu zatím neochutnali, přeju, aby vám to vydrželo co nejdéle :-))

Já se jdu pustit do psaní domácích úkolů a taky si musím zopakovat dnes probraná „slófiška“.

Práci čest a v brzké době zase na viděnou :-)

Váš Ewík