Na sushi s kapitánem Iglem

Konečně aspoň trochu volný víkend! Zajásala jsem v duchu, ačkoliv jsem věděla, že to uteče zatraceně rychle a v neděli večer budu stejně utahaná, jako kterýkoliv jiný den :-)
Ale nevadí. Za pokus to stojí :-)

Třeba moje snaha trochu se vyspat. Z pátka na sobotu 10 hodin v kuse, ze soboty na neděli 9 hodin. Paráda. Každá hodinka se počítá :-) Potom nějaké to vyřizování, psaní domácích úkolů a už je pomalu čas vyrazit do posilovny. Tam na mě čekala zajímavá věc, protože od pátku do neděle probíhalo školení instruktorů v novém cvičením směru zvaném BodyVibe.
Nevím, jestli už to u nás frčí taky, ale Austrálie teď jede podle programu Les Mills. Takže žádné ajrobiky, stepajrobiky nebo kalanetiky. Tady je všechno „Body“, takže kam přijdete, máte BodyPump, BodyBalance atd. :-)

Samozřejmě jsem měla uši nastražené, abych pochytila co možná nejvíc z toho školení, bylo to docela zajímavé a chvílema úsměvné. Fitko bylo při sobotním odpoledni úplně prázdné, takže přišlo na přetřes ledasco a člověk slyšel i to, co by jako potenciální cvičenec neboli klient asi slyšet neměl :-)

No a po relaxační sprše jsem se rozhodla zajít sníst něco dobrého, než se doplahočím do práce a budu muset prostírat 23 stolů :-) Zašla jsem si do místního obchodního centra zvaného Cairns Central, kde je v 1. patře tzv. „food court“, tedy neskutečná hromada krámků s nabídkou jídla. Člověk může strávit čtvrt hodinu jen tím, že stánky obejde, aby si ujasnil, na co má vlastně chuť :-)
Ano, samozřejmě, že skoro každý druhý stánek je rychlé občerstvení nabízející hambáče a hranáče na přepáleném tuku, ale zbytek tvoří převážně stánky asijské prevenience, kde se dá najíst dobře a přitom levně a poměrně i zdravě. Tedy pokud nedopadnete jako já včera :-)

Po úvodním „obcházecím kolečku“ jsem dospěla k názoru, že bych si mohla dát sushi, které nabízelo na různých místech hned několik usměvavých slečen. Zašla jsem ke stánku, kde jsem ještě nikdy nic nekupovala, a vybrala si plastovou krabičku se čtyřmi sushi rolkami. Za 6 dolarů to nebylo špatné. Bylo to totiž i s nečekaným překvapením. A překvápka, jak asi tušíte, ty já ráda :-)

Zatímco obvykle je sushi plněné fádními a obyčejnými věcmi jako syrové ryby, avokádo, sterilovaný tuňák, krabí tyčinky nebo prostě zeleninová směs, u tohoto stánku zvolili poměrně inovativní přístup.

Po zakousnutí se do první rolky mě čekalo překvapení v podobě smaženého rybího prstu :-)

Po zakousnutí se do druhé rolky mě čekalo překvapení v podobě smaženého kuřete, listu salátu a majonézy :-)

Čekala jsem, jestli na mě z třetí rolky nevyskočí kus grilované šílené krávy a plátek sýra s kečupem :-)

Je vidět, že trh se prostě přizpůsobuje poptávce. Proč nenakombinovat stravu z fast foodu se zdravou japonskou specialitou :-) Člověk má pocit, že jí výživnou věc a zároveň jsou jeho chuťové buňky uspokojené. Ovšem teda kombinace mořských řas, ve kterých ta sushi rolka byla zabalená, s majonézou, byla i na Ewíka hodně hodně divoká :-))

No a potom už tradičně opět do práce. Mám tentokrát večerní směnu celý týden a pátku a soboty jsem se trochu děsila. Ale nebylo to třeba. V porovnání s krizovkou ve středu a ve čtvrtek, kdy máme special nabídky (pizza za 12 dolarů ve středu a dvě jídla za cenu jednoho ve čtvrtek), byl pátek procházka rajskou zahradou a sobota oázou nebeského klidu :-)
Navíc dvě holky, které nastoupily tenhle týden (sestry Rachel a Angie), jsou strašně milé a pracuje se mi s nima hrozně fajn… Takže jsem ráda za aspoň tuhle příjemnou maličkost v jinak nepříjemném restauračním provozu :-)

Nevím, co je na tom pravdy, ale druhý kuchař mi včera prozradil, že hlavní šéfkuchař u nás končí, tak jsem zvědavá, kdo tam dneska večer vlastně bude. Troy sice měl svý mouchy, ale v podstatě je dost velká šance, že přijde ještě někdo horší, kdo na nás bude stříkat omáčku nebo po nás házet vidličky tak jako šéfkuchař v Newbury Manor Hotelu v Anglii, kde jsem měla tu čest číšničit :-)

Takže je mi spíš líto, že Troy odchází. Třeba už mě teď nikdo nebude posílat umýt si propisku :-)
Jojo, slyšíte dobře. Troy mě včera přistihnul, jak jsem si v jednom momentu, kdy jsem zaujatě vysvětlovala Rachel něco ohledně zadávání do kasy a tištění paragonů, strčila na pár vteřin propisku do pusy.
Já vím, je to nechutný a nehygienický zvyk, ale já to prostě občas dělám, že koušu propisku nebo konec tužky, když se potřebuju soustředit nebo potřebuju obě ruce volný :-)

Troy to viděl a dal mi pětiminutové kázání o tom, jak sliny z mých úst putují z mojí tužky na mé ruce, odkud potažmo mé bakterie mohou zaútočit na naše zákazníky, protože já se svýma rukama dotýkám talířů, které roznáším. A z talíře už je to samozřejmě jen hop a skok na jídlo a do žaludků strávníků…

No ve své podstatě má pravdu, to jsem musela uznat. A budu si teď muset na své psací potřeby dávat větší pozor :-))

Hlavně, že řeší takový kraviny, místo aby se zamysleli sami nad sebou. Třeba nad tím, jak nechutně plýtvají jídlem! Včera už jsem se fakt naštvala! Jako každou sobotu mají u nás účastníci Ultimate Party lehkou večeři, prostě švédské stoly, na kterých jsou těstovinové, rýžové a zeleninové saláty. A k tomu mají chleba a párky.
No a co si myslíte, že se děje se zbytky, co nikdo nesní? Do koše. Kam jinam. Takže celé obrovské podnosy s boloňskými špagetami, saláty a dalšími pokrmy končí v koši!! Včera jich bylo minimálně 10! A to prosím v koši končí i ty, kterých se nikdo nedotknul, protože zatím čekaly v lednici do zásoby…

Přijde mi to jako největší hnusárna! Já vím, že se to děje všude, ale když to člověk na vlastní oči, tak se mu z toho fakt musí zvedat kufr… Fakt nevím, co by jim to udělalo, kdyby to někam odvezli a někoho tím nakrmili. A to ani nemluvím o tom, že nabídnout tyhle zbytky po směně vyhládlým zaměstnancům by teda taky nebylo od věci… :-)

Jinak se ani ve škole, ani v našem domě neděje celkem nic zvláštního, moji spolubydlící pořád nemůžou pochopit, proč s nimi netrávím žádný volný čas a „straním se jich“, což tak sice působit může, ale není to pravda, jen prostě nemám čas s nima koukat po večerech na telku a na DVD. Těhotenství Cate pokračuje snad dobře, akorát je jí furt šoufl, teď je v 5. týdnu a zrovna v pátek byla u doktora a musela se mu svěřit, že má pocit, jako kdyby byla už těsně před porodem v 8. měsíci, protože má nafouknutý břicho jako blázen :-)

Postupně si už taky balím fidlátka a loučím se v duchu s věcmi, které tady budu nechávat. Třeba včera jsem Penelope a Dieselovi věnovala všechny věci, které jsme používali na kempování během našeho BBC tripu, tak aspoň můžu mít dobrý pocit, že jsem někomu udělala radost :-)

Jo a ještě jsem chtěla zmínit jednu věc!! Víte, že už jsme přesáhli v počtu zápisků na blogu stovku? Jupíííí! Tohle je tapeta s pořadovým číslem 102!
Takže jsem vám chtěla moc poděkovat za přízeň… Krom toho je dnes 19. října. Což znamenáááááá….

….že přesně za 2 měsíce už touhle dobou budu v letadle ochutnávat korejskou stravu! :-))
A už se domů fakt těším!

Tak se mějte hezky a nezlobte… :-)

Pa Ewík