Čekáme miminko!

Tedy nikoliv já a mé tři fenky, jak ftipně tipovala moje sestra, ale Cate s Jimem, manželský pár, s nimiž sdílím už nějaký ten měsíc v Cairns společnou domácnost.

V sobotu večer mi to slavnostně oznámili a bylo z toho veliké halo. Ten den po obědě (já byla tou dobou v práci), si Cate udělala za asistence své sestry Penelope a Jimovy dcery Delice těhotenský test, celou dobu se u toho fotily, takže máme zdokumentované nejen čekání na výsledek, ale hlavně potom neskutečné ksichtíky, gejzír radosti i slz dojetí…
No a pak už to šlo ráz na ráz, nejdřív se šlo k doktorovi pro potvrzení (v sobotu odpoledne prosím! :-)) a pak se šlo nakupovat! Muselo se totiž vymyslet, jak se to originálně sdělí Jimovi :-) Takže na něj večer čekalo několik krabiček s drobnými dárky, přičemž ten poslední byl už zmiňovaný těhotenský test.

Všichni se tedy těšíme z radostné události. Sice to je ještě trochu předčasné slavení, protože myslím, že nějak do 12 týdne by se to spíš mělo tutlat a jen tak kolem toho našlapovat, aby všechno dopadlo, ale nakonec, proč ne… :-)

Co mě na tom nejvíc pobavilo, bylo následné surfování po internetu a monitoring všeho, co s počátkem těhotenství souvisí. Hlavně tedy s vývojem plodu. Cate totiž přesně ví, kdy ke splynutí samčích a samičích gamet došlo (od té doby začala Jimovi přezdívat „muž jednoho okamžiku :-) Vajíčko bylo oplodněno 21. září, takže Cate teď den po dni sleduje, co se uvnitř ní děje… A děsně to komentuje :-) Tedy jaké rozměry má momentálně její embryo (asi 4 – 5 mm), kolik už mu přibylo prstíků na rukách, a taky čeká, kdy se mu začne vyvíjet mozek a kdy bouchat srdce. To bude bouchat šampáňo, tuším :-)

Čím mi teda trochu vyrazila dech, bylo oznámení, že dítě půjde ven jedině císařským řezem! Naprosto bez diskuzí… Já, která považuju za drobný podvod proti přírodě i epidurální anestezii, jsem teda nestačila koukat… Objednat si vyšmiknutí dítěte, pokud to není z lékařského hlediska nezbytné, mi přijde fakt na hlavu!
Ale je to každého svobodné rozhodnutí, já to respektuju, jen mě to překvapilo. Spíš mám strach kvůli obezitě Cate, protože teď rozhodně žádné drastické hubnutí nepřipadá v úvahu, ovšem ručička váhy je podle mě vychýlena příliš příliš přespříliš doprava… Navíc je ta nadváha koncentrovaná právě v oblasti břicha, což asi nebude pro miminko moc příznivé…

Tak snad to všechno dobře dopadne. Budu se muset jít porozhlédnout po nějakém hezkém dárečku. V oddělení miminek jsem teda ještě nikdy nenakupovala a bojím se, že se tam budu rozplývat nad každým piditílečkem :-) Teda vlastně jo, už jsem tam kdysi dávno byla, když jsem potřebovala baby pojistku na ledničku, která se nedala dovřít :-)))

To bylo tedy v sobotu večer. Jinak jsem celý sobotní den strávila v práci, kde mě to – světe div se – bavilo úplně ukrutně moc, jelikož jsem si zase mohla užívat své nejoblíbenější práce za barem.
A tentokrát to teda stálo za to! Dle mých předchozích zkušeností jsou ranní směny od 10 hodin do odpoledne obvykle velmi nudné a čas ubíhá pomalu. Prostě tam někdo musí být, aby obsloužil ranní alkoholiky, ale obvykle se jinak uklízí, myjí se všechny sklenice, leští se skleněné dveře od lednic atd. Nuda.
Ne však teď v sobotu. V 10:15 se nám do baru navalilo takových lidí, že jsem měla pocit, že je pátek večer! Většina příchozích byly skupinky značně bujarých a rozjařených pánů v nejlepších letech, kteří si z různých částí Austrálie zaletěli na několikadenní „chlastací“ výlet do Cairns, jehož cílem bylo „řádné zapít konec letošní fotbalové (rozuměj rugbyové) sezóny.

Čili tyto osoby přišly krátce po desáté k nám, většinou ani nešly spát a pokračovaly v tahu z pátečního večera, bylo to fakt komické, protože třiceti až čtyřicetiletí chlápci měli ruce od razítek z nočních klubů a diskoték, která obvykle mají na rukou moji spolužáci ze školy po nočním tahu Cairns :-))
Skupin pánů bylo hned několik, neřekla bych, že by byli vysloveně opilí, protože přece jenom do rána poněkud vystřízlivěli, ale byli prostě v takové docela veselé a družné náladě. Někteří byli v civilu, ale většina byla v různých kostýmech, takže třeba přišla skupina oblečená jako supermani, pak další v převleku za ženský, no a když neměli vysloveně kostýmy, tak měli aspoň všichni stejná trička s nápisy typu „Výlet rugbyového klubu Melbernští žraloci do Cairns – říjen 2008“.
Takže jsem se musela pěkně ohánět, abych všechna ta piva natočila a drinky namíchala. Bavilo mě to i kvůli tomu, že jsem mohla být velmi kreativní. Pánové totiž, jak byli v náladě, hráli drinking games a vždycky chodili po jednom na bar objednávat něco, čím by co nejvíc překvapili zbytek skupiny. Takže jsem třeba několikrát měla požadavek jim namíchat co možná nejodpornější drink… Umíte si asi představit, jak jsem se při tom vyřádila :-) A všechno to po každé bylo x 10 nebo x 12 :-))

Řeknu vám ale, že to teda strašně míchali a chvílema se jim z toho musel pomalu zvedat kufr. Jen si představte do sebe lámat různé druhy australského piva, panáky (Baileys, skotská whiskey, bourbon, rum, gin), víno červené, bílé, růžové, Jägerbomb (Jägermeister s RedBullem), tmavá piva Guinness a Kilkenny, něco málo z Ewíkovy hlavy, takže např. mentolový likér s mlíkem a podobné odpornosti…

Skoro jsem se tedy v sobotu nezastavila a až asi o půl čtvrté jsem se poprvé podívala na hodinky… :-) Takovéhle směny se mi líbí!
Práce mě těšila samozřejmě také proto, že se utěšené plnil můj „tip jar“, tedy sklenička na dýška :-) Třeba jedna skupina za těch několik hodin propila ve 12 lidech naprosto neskutečných skoro 1000 dolarů, měli všechny peníze dohromady ve skleněné lahvi, vždycky někdo přišel objednat, vytáhl třeba 70 nebo 80 dolarů, aby zaplatil rundu a Ewík si čas od času mohl zbytek peněz, který přebýval, nechat :-) Což nebylo vůbec od věci :-))

Samozřejmě jak se zvyšoval obsah alkoholu v krvi, tak se také uvolňovala nálada. Dokonce jsem dostala nabídku, že dělala-li bych jim společnost následující tři hodiny po konci mé pracovní směny, dostala bych jako odměnu 100 dolarů za hodinu :-))

No museli si pochopitelně nechat zajít chuť, zase tak blbá a na prachy nejsem :-))

Ale druhý den jsem se musela smát. Když jsem totiž přišla v neděli večer na další směnu do baru, tak mi bylo oznámeno, že tam opět přes poledne byl „můj fanclub“ :-))))))

Takže asi tak :-)

Jinak tenhle týden se do práce netěším nijak zvlášť, protože mám 5 směn v restauraci… Je to hrozný, ale divit se Marrymu nemůžu, protože jemu se to hodí do krámu, že mě tam může šoupnout, protože a) jsou tam přesně dané hodiny od 5:30 do 9, takže se to líp počítá, b) minulý týden dali výpověď v restauraci 2 lidi, jedna Japonka a pak Korejec Ho, který mě zaučoval. Nejhorší na tom je, že já si ještě zaučená nepřipadám a už budu muset zaučovat někoho nového, koho bude muset Marry tenhle týden sehnat…
Ale nedá se nic dělat, musíme se s tím všichni nějak poprat. Bohužel mu musím vyjít vstříc a v restauraci to nějak přetrpět… Ale je tam teda příšerný vedro, jsem vždycky zpocená jako prase :-)

Jinak nemám žádné další převratné novinky, ve škole jsme dnes začali 5. týden mého kurzu a já se dnes v testech opět přesvědčila o tom, že moje angličtina má zatím do úrovně „proficiency“ proklatě daleko :-)

Taky jsem začala dnes v posilovně číst další knihu, jmenuje se „The Lost Boy“ (Ztracený chlapec) a zatím je to poměrně čtivé. Navíc psané velmi jednoduchou angličtinou, takže pro Ewíka jako dělané :-))

Inu já se tedy rozloučím, neb mám ještě nějaká „déúčka“. A musím opravit svůj minulý zápis, v němž jsem vás chválila za pěkné komentování... Chtěla jsem vám za tu velkou kulatou nulu udělit pro výstrahu černý puntík, ale máte štěstí. Jeník vás v poslední chvíli zachránil a jeden komentář vypotil :-)))

Mějte se všichni pěkně. Zdraví E.