Cool as a cucumber

Tohle spojení mi dnes uvízlo v paměti během vyučování, tak mi to nedalo, abych se s vámi o něj hned v úvodu nepodělila :-) Je to takové roztomilé zvukomalebné přirovnání, doslovně by se to dalo přeložit ve významu „být nad věcí jako okurka“ nebo „nedělat si z ničeho hlavu jako pan Okurek“ :-) Ale ve slovníku jsem to našla přeložené jako „s klidem Angličana“. Tak si vyberte, mně osobně se „pan Okurek“ líbí teda víc :-)

Jak jsem slíbila, tentokrát se bez několikadenní přestávky vrátím tam, kde jsem ve vypravování včera skončila. Tedy můžete si pro připomenutí nalistovat řádek číslo 764 a pokračujeme v popisu mých životních slastí a strastí :-)

V neděli jsem se tak nějak spíš poflakovala, než že bych dělala něco specifického. Psala jsem dopis do mého oblíbeného Musgrave Hill Bowls Clubu, nakoupila jsem si na trhu ovoce a zeleninu, poté jsem nakoupené produkty opracovávala a tak nějak jsem se psychicky připravovala na večer, kdy se uskutečnil veselý Skype-fonát s mou domovinou :-)
Dozvěděla jsem se, že budeme mít doma brzy nejen rybičky v akvárku, ale taky koťátko, za což jsem nesmírně ráda, protože plyšáci jsou sice fajn, ale nad živé mazlivé stvoření není :-)

No a taky jsem si v neděli pořídila novou školní aktovku, penál a sešity, takže jsme si to večer všechno hezky srovnala a připravila se psychicky na první školní den po mých 4týdenních pracovních prázdninách.

Ráno jsem se vzbudila už v 6 hodin a čilá jako rybička jsem na kole vyrazila do školy. Tam už to hučelo jako ve včelím úlu, protože v pondělí se zahajovala výuka ve všech třech stupních přípravných kurzů na cambridgské zkoušky – tedy FCE, CAE a CPE – a bylo tam odhadem asi 50 lidí. Nejdřív jsem tedy absolvovala rozřazovací test, což jsem moc nepochopila, protože už jsem stejně byla přihlášená na konkrétní typ kurzu, na který jsem dostala vízum, už jsem věděla, v jaké budu místnosti a hlavně už jsem podobný rozřazovací test absolvovala, ale nevadí, psali všichni, tak jsem se podrobila :-)

Po přestávce jsme se přesunuli na terasu a hráli jsme seznamovací hry, protože všechny ty přípravné kurzy trvají shodně 3 měsíce, tak když se teď budeme s ostatními spolužáky denně potkávat nejen ve třídách, ale i o přestávkách, tak abychom se tak aspoň zhruba znali.

Co už vás ani mě nejspíš nepřekvapí, je fakt, že 99 % všech nových studentů jsou Švýcaři.
Neptejte se mě na to proč, já sama tomu absolutně nerozumím, proč je Cairns plné Švýcarů… Vždyť je jich jen 7 milionů! Kde jsou ke všem čertům Němci, kterých je 80 milionů! Kde jsou Francouzi! Kde jsou Španělé a Italové a vůbec další evropské národy, co se ve škole učí anglicky? Zkrátka a dobře, všechno je to tady švýcarský, jen já a jeden Japonec vybočujeme :-)
Mimochodem už jste někdy slyšeli, jak zní švýcarská němčina? Je to hrozný, ale já se vůbec nechytám. Když na ně promluvím německy, tak to je v pohodě, to oni rozumí, ale jakmile se mají bavit mezi sebou, tak začnou neskutečně chrochtat! Je to jak holandština ta jejich Swiss-German… Příšerný jazyk!! :-))

I proto jsem byla příjemně překvapená jejich úrovní angličtiny. Taky aby ne, když většina z nich bude dělat zkoušky z pokročilých znalostí English :-) Lidi jsou to povětšinou velmi sympatisch, sice samý mladý ucha kolem 19 nebo 20 let, takže já jsem zase za tu „velkou holku“, ale nevadí :-) Hlavně, že se s nima dá kecat! Jupí!!! Už jsem měla komunikační deficit :-)

Když jsme se tedy dostatečně naseznamovali, tak jsme se hromadně vypravili do města. Bylo to dosti legrační, protože jsme se tak nějak automaticky pospojovali do dvojic a vypadali jsme, jak když jde mateřská škola na vycházku :-)) Komické.

Slunce pražilo přes poledne úplně neskutečně, tak jsme byli rádi, že jsme po 20 minutách došli do restaurace Fasta Pasta, která se zaměřuje na italskou kuchyni.
Byli jsme totiž pozvaní na oběd :-) Takové milé překvapení jsem ani nečekala, abych řekla pravdu. Uvnitř krásně klimatizované stylové restaurace byly tři megadlouhé stoly, kolem kterých jsme se rozsadili a pak už nám to slečny začaly nosit… Na stolech přistávaly obrovské talíře s pizzou a velké podnosy s nejrůznějšími druhy těstovin s omáčkami.
Bylo to jak „ubrousku, prostři se“! A pořád se nosili další a další, až už nikdo nemohl, jelikož jsme byli nacpaní k prasknutí :-) Takhle jsem se pizzou a těstovinami naposledy přecpala o prázdninách v roce 2006, kdy jsme byli v Praze v Pizza Nuova na Náměstí republiky. Tam je to taky systémem „sněz, co můžeš“ :-))
Tady bych to mírně modifikovala na „nejez, když už nemůžeš, nebo ti bude zle jako Ewíkovi“ :-) Ale bylo to fakt vynikající a po všech těch mých salátech mi pizza přišla k chuti :-)

Pak jsme se trochu prošli po Cairns a já jsem se cestou stavila v Courthousu, abych zjistila, jaké mám mít tenhle týden směny. No a když se mi dostala do rukou kopie rozvrhu, tak jsem fakt vytřeštila oči a byla jsem nucená svraštit čelo.
Jen 12 hodin!
Ten Marry se musel zbláznit! Normálně mi dal jen čtyři tříhodinové směny za celý týden!
Koukala jsem na to fakt jak v Jiříkově vidění. Teda oni ostatní zaměstnanci taky neměli zrovna 50 hodin, ale přece jenom na tom byli o dost líp než já…
Když jsem se tedy na ten rozvrh do sytosti vynadívala a trochu mi vychladla hlava, bylo mi jasné, že tentokrát se už musím asertivně ozvat. Protože když mi minulý týden místo 40 hodin dal Marry 25 a teď místo 20 hodin 12, tak se asi něco děje…
Pročež jsem si asi 100krát promyslela, co mu teda asi tak řeknu, aby se moc nenaštval, ale zároveň aby mě neodbyl, že neví, o čem to mluvím.

Jdu za ním do kanceláře, opatrně ťukám, ruce se mi potí, ozve se zarachocení v zámku a nic. Zase zarachocení zámku a zase nic. Tak nevím… Čekám dalších 20 vteřin, najednou se rozlítnou dveře, v nich Marry a prej: „Co chceš?“ A já: „Moc se omlouvám, že ruším, já bych jenom…“ „Tak co chceš?“ „Jenom jsem se chtěla zeptat na něco ohledně rozvrhu směn na tenhle týden.“ „To si dojdi za manažerem.“ Prásk.

Zůstala jsem čumět jako opařená. Co to jako mělo znamenat? Kdo si jako myslí, že je??? To mi ani nemůže slušně odpovědět? Jestli je ve stresu, tak by se měl léčit, cholerik jeden!

Musím říct, že ačkoliv jsem se rozhodla s Marrym zakopat válečnou sekyru, tak po včerejšku jsem ji zase byla nucena vykopat. Marry je – promiňte mi, že to takhle napíšu, ale jeden z největších kreténů, které jsem zatím měla tu čest v životě potkat.

Vy víte, že já se snesu skoro s každým a většinou i na těch lidech, které moc nemusím, se snažím vždycky najít aspoň něco pozitivního. Ale Marry je prostě výjimka.

Pročež jsem šla za kolegyní Jennifer, která byla ten den v baru „in charge“, tzn. že to tam měla na povel, které jsem svůj problém předestřela, že jsem se prostě jenom chtěla zeptat, co se děje, že mám jenom 12 hodin. Jennifer mi samozřejmě pomoct nemohla, protože rozvrh směn dělá v neděli Marry. Prý je prostě bar málo „busy“, nejsou lidi, a tudíž ani není potřeba, aby bylo tolik lidí zároveň v práci.
Což to jo, to já jsem všechno ochotná pochopit, ale nerozumím tomu, že mě teda vůbec přijímal. Hlavně mě mrzí, že jsem kvůli téhle práci potom odmítla některé další nabídky, protože mi přišlo nekorektní ze dne na den končit, když už jsem tam jako by nastoupila :-)

Je mi jasné, že už se teď těšíte, jak mi to dáte v komentáři sežrat, že jste mi to říkali od samýho začátku, že tam nemám zůstávat a mám si najít nějakej jinej job, kde na mě budou hodný a žádnej pitomec Marry mi nebude znepříjemňovat život… Ano, tohle všechno já chápu, ale berte prosím v potaz, že vám to sem nepíšu kvůli tomu, abych poslouchala takovýhle řeči… Já jsem si to prostě rozhodla sama, že tam zůstanu, měla jsem určitý pocit, že to tak má být, tak si to teď musím vyřešit sama :-) Prostě jaký si to uděláš, takový to máš. To, že jsem tam zůstala a pracovala těch 5 týdnů, mi rozhodně taky něco dalo, více méně toho nelituju, protože mě ta práce bavila, jen se teď ukáže, jestli tam zůstanu, nebo budu muset o dům dál :-)

To byl tedy pondělek a teď už konečně dnešek a první den vyučování. Určitě jste nedočkaví, až napíšu, jestli jsem konečně spokojená s hodinami angličtiny.
Tak tedy – ano jsem! Byla jsem dnes více méně velmi příjemně překvapená zjištěním, že i na téhle škole se dá narazit na dobré kantory, s kterými je radost trávit čas od osmi do půl čtvrté :-)
Ve třídě nás je celkem devět a mí spolužáci jsou jak jinak všechno Švýcaři. Tedy abychom byli genderově korektní, je to 7 švýcarských ďoučat, jeden švýcarský „boy“ a já.
Na dopolední „směnu“ do 12 hodin máme paní učitelku jménem Dee [dý]. Je to moc milá osoba a její styl vyučování je velmi příjemný, má připravenou hromadu materiálů a cvičení a vůbec všeho. Nenechá mě, abych se stihla začít nudit! Hlavně je to diametrální rozdíl v přístupu. Protože se teď budeme systematicky 12 týdnů připravovat na složení nejtěžší zkoušky z angličtiny, tak s námi jedná jako s partnery. Taky je fajn, že všichni jsme na tom co se týče znalostí podobně, takže už se není potřeba zdržovat s některými věcmi a naopak.

Pravdou je to, že na tu zkoušku je potřeba zopakovat skoro všechno a to všechno ještě navíc pořádně prohloubit. Takže jak já říkám, ať píchnete prst kamkoliv, všude je co zdokonalovat. Takže dneska jsme třeba dělali popis lidských vlastností, což jsme dělali nedávno i na kurzu General English. Zatímco tam jsme ale řešili základní slovíčka, dneska to bylo úplně o něčem jiném. Zjistila jsem, jak mám nesmírně omezenou slovní zásobu, kolik výrazů ještě neznám, zapsala jsem si asi 60 nových spojení a zítra z toho budeme psát testík, takže mě ještě teď večer čeká trocha šprtání.
Ale to je přesně to, co potřebuju! Mít nad sebou bič, abych měla motivaci se něco učit :-)
Jinak krom Dee máme po obědě zase jinou lektorku, já jsem teda při vyslovení jména „Gabriel“ (psáno Gabrielle :-) čekala, že přijde chlap, ale přišla zase paní. Ale to nevadí. Je taky fajn a taky jsem s jejím přístupem spokojená.
Navíc mi Gabrielle udělala velkou radost tím, že jsme si během odpoledního vyučování při probírání tématu „přátelství“ pustili jednu epizodu ze seriálu Přátelé. Vždycky jsme to zastavovali a překládali jsme si frázová slovesa a použité idiomy.

Je vidět, že vyučovat se dá i zábavně :-)

Takže celkově se dá říct, že nebýt trapného výstupu s Marrym včera, tak se dá má stávající situace v Cairns považovat za konsolidovanou a ne již tak nepříjemnou jako na začátku.

Navíc se i vrátilo tropické slunečné počasí, takže bych tomu bývala byla ani neměla skoro co vytknout.
Už je zase vedro úplně k padnutí, ale já si nestěžuju. Ať je klidně 35, hlavně ať neprší! Koupat se ve vlastním potu je pořád lepší než se koupat v kalužích vody na silnici :-)
Ale léto tady teda začalo úplně neskutečně brzo. Píšou o tom dokonce i místní novinové plátky, že průměrně zářijové teploty jsou obvykle asi o 4 stupně nižší než letos.

Takže hic je pořádnej, silnice rozpálený a vzduch horký, ale protože vím, že ještě bude hůř, o moc hůř, tak zatím s počasím přestanu otravovat a vytáhnu toto téma, až půjde opravdu do tuhého :-))) Zatím je tu prostě jen každý den 30 ve stínu, to vám musí pro ilustraci stačit :-)
Já jsem si pro jistotu dneska ale pořídila nesmírně vychytané oblečení – dvě tílka z plavkového materiálu.
To bude totiž jediná záchrana, až začnou opravdový vedra s vlhkostí vzduchu 98 % :-) Pak už nepomůže žádnej deodorant.

No vlastně ono abyste si nemysleli – deodoranty tady nezabírají už ani teď :-)

Tolik tedy můj opět čtyřstránkový restík ze včerejška a teď už se omlouvám, musím si jít zopakovat slovíčka, abych byla připravena na zítřejší testík.

Mějte se krásně. A buďte "cool as a cucumber" :-))

Váš Ewík