Hurvínek, lupiči a Žerykova past

Nevím, kolikrát jsem za svůj život tyhle dva příběhy slyšela. Pokud mě paměť neklame, sjížděly jsme kazety nazvané „Hurvínek a lupiči“ a „Žerykova past“ se ségrou na našem magneťáku o víkendu klidně několikrát za sebou. Odhalení lupičů a zlodějů mi tehdy připadalo jako hrozně dobrodružná věc.

Už nepřipadá.

Poté, co jsme si zažili minulý týden u nás v našem domě…

Ale postupně.

Pamatujete si, jak jsem minulý týden psala o tom, že můj spolubydlící Australan Allen měl v neděli 29. narozky a jak mu dali náš společný dárek beze mě? Nějak jsem k tomu vypravování zapomněla podotknout, že oslava měla nečekaně hořký konec.

V neděli večer jsem přišla z práce utahaná jako hrom, takže mě ani nenapadlo s nima jít někam pařit… ale všichni ostatní spolubydlící se vydali do jednoho klubu, odkud se vrátili kolem půlnoci, a nepřišli sami, jelikož Allen v klubu potkal dva svoje dobré kamarády, takže je k nám vzal, že jako ještě budou trochu „doslavovat“.
Já šla kolem půlnoci spát, takže jsem je akorát v obýváku pozdravila, vím jen, že to byl kluk s holkou, nic víc.

Druhý den v pondělí přijdu ze školy a co nevidím… Allen sedí u Lucase v pokoji, oči úplně rudé od pláče a posmrkává. Úplně mě polila hrůza. Allen je dost tvrdej kluk, kterej má leccos za sebou, a jen tak něco ho nerozhází… Říkala jsem, tak a je to v Prčicích, Allenovi někdo umřel… Prostě známá katastrofistka nastolila nejhorší možné varianty. Na prvním místě smrt v rodině. Na druhém místě se dlouho držela teorie o tom, že se Allen včera opil, sednul na svoji motorku, chtěl se jet projet a někoho srazil…

Ještě jsem neviděla takovýho chlapa brečet!
Až v pondělí večer jsem se potom od kluků dozvěděla, že nikdo neumřel, ale že ho zradil kamarád. Tedy zradil, spíš podvedl, okradl…

Allen si totiž našetřil na takový poměrně luxusní telefon, co v sobě obsahuje foťák, diář, psaní poznámek a bůhvíjaké další vychytávky, no a onen nedělní večer ho měl u sebe. Celkem stál ten telefon přes tisíc dolarů, takže něco přes 15 tisíc… Když přišli kluci domů, tak něco natáčeli a fotili a Allen si odložil telefon v obýváku na konferenční stolek. A když jeho dva přátelé odešli, začal se po telefonu shánět, ale to už nebyl k nalezení.
Zkoušel to celou noc a celé dopoledne a vyšlo mu z toho jediné – ten telefon mu musel ukrást jeho kamarád ze školy. A co je ještě horší – náš belgický spolubydlící Martin přišel ráno s tím, že se mu ztratila peněženka, kterou měl v obýváku.
Brala jsem to prostě jako uzavřenou kapitolu, že nás navštívil pěkný zlodějíček a že bude potřeba víc hlídat, koho k nám vodíme… Ale pořád jsem byla v klidu, protože jsem byla strašně ráda, že nikdo neumřel.

No a teď skočíme k oné čtvrteční pokrové noci, o níž jsem vám psala minule. Ewík si ty naše Backstreet Boys hezky nafotil a v poklidu šel spát. Až ráno ho vzbudil vzrušený hovor v kuchyni.

Telefon se totiž našel.

Ale nepřihlásil se sám.

Byl „nalezen“ v pokoji našeho belgického spolubydlícího Martina. Kluci prostě v ten pokrový večer řešili různé věci a mezitím přišlo na přetřes taky na to, že Martin se chová nějak divně a Mathieu, který s ním mluví francouzsky, podotknul, že zvláštní na něm je to, že si k němu pořád chodí půjčovat různé nabíječky a navíc že má od různých druhů elektroniky víc kusů… No a zkrátka si dali dvě a dvě dohromady s tím, že normální člověk si prostě nekoupí naráz dva iPody, k nimž oběma bude chybět nabíječka…

Takže otevřeli jeho pokoj a za půl minuty byl telefon na světě. Byl schovaný v botě ve skříni. Kluci byli úplně v šoku, asi dvě hodiny jsme seděli v kuchyni a pořád to omílali z jedný a druhý strany.
Faktem je, že jsem měla nutkání Martina pořád ze začátku bránit. Prostě tenhle kluk mi jako zloděj nepřišel ani v nejmenším, naopak sympaťák, takovej normoš kluk, zakousnutý do své podmořské biologie…
Abyste věděli, o kom je řeč, tak zde jeho foto, symbolicky pořízené kdy jindy než onoho „osudného dne“, kdy ke krádeži došlo :-)

No ale abych to dopověděla, nemohla jsem tomu uvěřit, že by dokázal něco takového udělat, že na něj někdo navlíknul nějakou boudu… Ale čím víc jsem si to přebírala, tak mi z toho vycházelo jediné – těžko to na něj mohl někdo nastražit. A navíc na sebe sám upozornil tím, že předstíral, že mu ukradli peněženku. Allenova přítelkyně si totiž po pár dnech všimla, že mu kouká z kapsy u kalhot…

Takže stručně řečeno, po dvou hodinách diskusí se provedla další „razie“ v jeho pokoji, tentokrát hledali kluci důkladněji a našli spoustu zajímavých věciček…. Asi šest mobilních telefonů, všechno bez nabíječek, z toho dva dámské telefony v růžové a fialové barvě, pak našli asi pět mp3 přehrávačů atd.

And so on and so far.

Takže se zavolalo naší paní domácí Chris, aby Martina zkontaktovala a řekla mu, co se stalo a že už s ním nechceme bydlet.
Kluci byli tak naštvaní, že Chris řekli, ať mu vyřídí, aby se tady vůbec neukazoval, jinak po svých neodejde, a ať si pro svoje věci nechá někoho poslat.
To, aby kluci Martinovy rovnou sbalili všechny věci a nechali je přede dveřmi, jsem jim naštěstí rozmluvila…

No tak tady to máte no… Shared accommodation, ale jen odsaď podsaď :-)
Aneb vždy se vyplatí vědět, s kým vlastně bydlíte :-)))

Ale abyste si nemysleli, že Martin nedostal vůbec příležitost se k celé věci vyjádřit, tak ji dostal. Tvrdí, že byl tak opilý, že si na to, že by telefon odnesl, vůbec nepamatuje. Ovšem to, jak přišel k těm dalším věcem, už vysvětlit nedokázal…

Smutný konec zpočátku veselého příběhu o šesti veselých spolubydlících…

Tak možná na závěr něco trochu méně deprimujícího.... Právě jsem přišla ze školy a poprvé od příjezdu do Austrálie jsem si uvařila brambory. To je co? :-)

Co je na tom tak zajímavého? No vlastně nic, prostě z toho mám jenom radost. Vůbec z celého dnešního dne mám radost!

Dnes dopoledne se uskutečnila moje „paneláková prezentace“ v předmětu Producing Culture a bylo to myslím velmi povedené, naučila jsem celou třídu několik českých slov, jako např. umakart, bytové jádro, králíkárna, sídliště a samozřejmě jsme nevynechali ani ten zmiňovaný panelák. Všem se to hrozně líbilo, jak si u nás retro žijeme na sídlištích, pač to oni tady neznaj, pro ně je sídliště ghetto kriminálních živlů, neplatičů a nepřizpůsobivých občanů :-) Když jsem jim řekla, že v 90. letech bydlel v paneláku i nejeden ministr nebo poslanec, tak na mě koukali jako z jara (ačkoliv tady pomalu začíná zima :-)) A co teprve, když jsem jim ukázala modelový půdorys takového panelákového bytu s jeho uspořádáním, to teprve čučeli, co všechno se vejde na 74 metrů čtverečních :-)))
Takže až potkáte někdy v budoucnu Australana, který vám bude povídat o tom, že ti Češi, to jsou ale exoti, protože jich třetina žije v „králíkárnách“, tak víte, odkud vítr vane :-)))

Čili hodinu i prezentaci hodnotím na výbornou a navíc v závěru hodiny přišel zlatý hřeb – rozdávání esejí. Maximum bylo 40 bodů, takže jsem si říkala, že bych se ráda dostala nad 20 – to bylo takové moje přání, mít tak já nevím, třeba 25.
Ovšem holky ze Sexu ve městě tentokrát zabojovaly a vysloužily Ewíkovi krásných 33 bodů!!! Ejchuchůůů! :-)
Takže spokojenost maximální. Četla jsem si hodnocení a pobavilo mě, že mi strhli bod i za to, že jsem v pětistránkové eseji neměla očíslované stránky :-)))
Inu formalita, ale podstatná! Představte si, že byste se na těch pěti stránkách ztratili! :-)

Takže se koukejte pěkně číslovat, milí čtenáři, abyste se mi nikam neztratili, děkuji vám za pozornost, omlouvám se, že jsem do dnešní tapety nezařadila fotky ze sobotního výletu do Brisbane, ale sami uznáte, že prioritu dostal anoncovaný příběh s kriminální zápletkou :-))

Letím do práce, mějte se a smějte se!

Váš Ewík