Ten čas nám ale letí...

…jak splašené smetí :-)

Zní to neuvěřitelně, jsem tu už sedmý týden, jestli počítám dobře, a pomalu se nám tu zajíždí očekávaný stereotyp, který jen čas od času rozčísne nějaká velká vlna. Jako třeba v pátek.

Pátky jsou v Musgrave Hill Bowls Clubu obvykle zajímavé. Směna mi začala ve 3 a těšila jsem se na jen „o něco rušenější“ večer. Ten se však nekonal, místo toho nastalo běsnění, kalamita, pozdvižení! Nikoliv, nelekejte, ještě nenastalo zmiňované „kdyby něco“, to se jen snad všichni členové klubu rozhodli, že si v pátek půjdou vyhodit z kopýtka… Bylo tak narváno, že si ani lidi neměli kam sednout… a teď si zkuste představit, jak to vypadalo na baru. Původně nás mělo obsluhovat šest. Když ale bylo jasné, že to nezvládáme, tak zavolali VŠEM zbylým členům personálu, jestli by nemohli přijít vypomoci. Takže nás za barem běhalo 11!! Nenazývala bych vlastně tak docela náš pohyb běháním, protože na to nás tam bylo poněkud moc, bylo to spíš vrážení do sebe a překážení si při čepování piv i u kasy… U kasy byla vždycky fronta skoro stejně velká jako na opačné straně výčepu. :-)))

Ale ne že by mě to nebavilo… přiznám se, že jsem si trochu masochisticky užívala ten zmatek, strašně rychle mi v pátek moje šestihodinovka utekla a dokonce jsem ke konci směny stihla i vtipkovat s některými hosty. Asi jsem se docela snažila „bejt vtipná“, jelikož jsem si vysloužila dokonce nečekaně velká dýška! Fakt nečekaně! Jeden chlápek si objednal pár piv, zaplatil padesátidolarovkou a všechny kovový drobný mi nechal :-) Ono se to nezdá, ale bylo to asi 150 kaček :-) No a jeden jinej chlapík, ten si vždycky přišel pro pivo a pokaždé mi nechal 20 centů… takže při frekvenci jeho pití to taky nějakej ten doláč hodilo :-) Celkem jsem si tedy oproti minulému týdnu notně polepšila a v pátek odcházela o 7 dolarů a 40 centů bohatší :-))

Inu – je vidět, že postěžovat si na blogu se občas vyplácí. Třeba jak jsem si minule stěžovala na to, že mám příští týden dělat jen 12 hodin, tak v pátek si mě zavolal manager Brian a zeptal se, jestli můžu přijít ještě v pondělí. Takže jsem s radostí souhlasila – tři směny týdně po 6 hodinách – nic lepšího jsem si nemohla přát :-)

Když jsem v 9 hodin večer náš klub opouštěla, ještě jsem netušila, co mě čeká doma. Chlapci mi oznámili, že budou v pátek pořádat další BBQ, ale tak nějak mi to bylo jedno, protože jsem stejně byla v tu dobu v práci. Když jsem ale vyšla ven a zaposlouchala se do okolních zvuků, dost jsem se vyděsila. Bylo jasné, že u nás se odehrává něco velkého… Zkrátka stereo jelo naplno, úroveň decibelů převyšovala povolenou úroveň nočního klidu minimálně 5x a já se bála odhadnout, kolik lidí náš dům okupuje. Tipovala jsem to tak minimálně na 30.
Spletla jsem se tedy pořádně. Na verandě se krčilo asi 10 osob, ale řev vydávali za 30.
Všichni už byli v notně povznesené náladičce, takže jsem se ani pokoušela je dohonit :-) Tak nějak jsem prostě byla ten den mimo, navíc utahaná z práce… ovšem to nebránilo dvěma mým drahým spolubydlícím pořádně zatlačit na pilu a opít se nejlevnějším vínem, s prominutím, jako hovada... Došlo to dokonce tak daleko, že někteří hosté začali odcházet a ostatní spolubydlící se jejich „řádění“ odmítli účastnit. Pány totiž nenapadlo nic jiného, než se jít osvěžit do bazénu. A pochopitelně v něm nechtěli jen tak stát, natož třeba plavat. Takže si do bazénu nanosili různý zahradní nábytek včetně plastových křesel a ratanového stolku. Hrozně dobře se u toho bavili, pojídali chipsy a podobné věci a připadali si strašně cool :-)

My ostatní jsme se na to vykašlali, protože s nima stejně nebyla řeč… No když jsem pak ráno viděla tu paseku… Samozřejmě se nám rozbil filtr, který čistí vodu. Ucpal se brambůrkama.
Ani mě nenapadlo to po nich uklízet!
Ne že by mě už s nima nebavilo bydlet, ale... faktem je, že když po nich neumeju nádobí já, tak ho tam jsou schopní nechat klidně 3 dny… Takže pak stejně musím jít a umýt ho, neb by nebylo v čem vařit a z čeho jíst :-) Ale tak s tím jsem měla počítat, je mi to jasný. Hlavně, že jsme si před dvěma týdny slavnostně vytiskli fotky k uklízecímu rozpisu :-)

Jinak je tady s náma pořád irská přítelka Imer mého francouzského spolubydlícího Mathieu, ta je aspoň hodná a snaží se mi s tím uklízením pomoct. Ale sranda byla dneska ráno. Šla jsem spát asi v jednu hodinu v noci a probudila se v devět ráno. Slyším cizí hlasy z obýváku. Tak se jdu podívat a zjišťuju, že v obýváku jsou na zemi matrace a na nich leží 3 osoby. Tiše v kuchyni poslouchám… a snažím se zjistit, co to může být zač. Obvykle se aspoň orientačně při poslechu cizí řeči něčeho chytnu, ale tady o tom nemohla být ani řeč. Dva pánové a jedna slečna mleli nějakou nesrozumitelnou hatmatilkou. No vůbec jsem se nechytala.. Dokonce jsem uvažovala o tom, že to musejí být nějací Afričani, protože jsem neidentifikovala ani jedno slovíčko a ani náznak nějaké gramatické struktury… Prostě jsme měli tři vetřelce v obýváku. Tak jsem se osmělila a otevřela dveře… Byli to prosím NOROVÉ mluvící nějakým zvláštním nářečím! Přijeli včera v noci za mým holandským spolubydlícím. Takže jsme měli zase dopoledne veselo. Pánové a dáma přijeli z Brisbane, tak jsem z nich aspoň vytáhla pár informací, kde je dobré tam bydlet. Myslím totiž, že bude dobré si v Brisbane na úvod udělat na pár dní zastávku během plánované červencové cesty, která už dostala dokonce pracovní označení „BBC TRIP“ – tedy Výlet BrisBane – Cairns :-)
Začala jsem dělat velký „research“ – místo toho, abych psala eseje a pak to nehonila na poslední chvíli, tak samozřejmě surufuju po netu a procházím nabídky půjčoven aut, hostelů, kempů a zjišťuju, že nám možná měsíc ani nebude stačit :-)))))

Už se prostě hrozně moc těším. Tak mě napadá, že asi v tu dobu nebudu zrovna moc podrobně přispívat na blog, ale o naše zážitky a fotky rozhodně nepřijdete… Vždyť už se zde vytvořila tak zajímavá čtenářská obec, že bych ji nerada zklamala. Je to neuvěřitelné, ale vždycky jsem překvapená, kdo všechno na blog pravidelně chodí!
Zjistila jsem třeba, že krom čtenáře v Bulharsku už máme taky čtenáře v POLSKU a v NĚMECKU… ovšem co mi vyrazilo dech – pravidelného čtenáře máme taky v SYDNEY!

Pokud se tedy nebudete, milí zahraniční čtenáři, ostýchat vystoupit z anonymity, tak budu moc ráda!

Taky se vždycky bavím u toho, z kterých stránek lidé na můj blog chodí. Tak třeba včera jsem měla dva „čtenáře“, které vyhledávač na můj blog odkázal poté, co na Seznamu chtěli vyhledat stránky obsahující slovo „lolitky“ a „zabijačka“ :-)))))) Myslím, že oba uživatelé byli patřičně zklamaní, když ani jeden nenašel na stránkách žádné „mladé masíčko“ :-)))

Jinak samozřejmě nechci zapomínat ani na své čtenáře v mé domovině, natož ve Velké Británii a Irsku! Takže zdravím za kanál a pro Klárku ještě odpověď na dotaz v komentáři k předchozímu příspěvku: „Evi, jen me tak napadlo, jak pises o tom spanku... Nebojis se ulehnout pod perinu, ze tam na tebe ceka nejaky pavouk nebo had pripadne jina havet, aby te mohli kousnout, ustknout nebo jen tak vylekat?“
Odpověď je jednoduchá. Pod peřinu se ulehnout nebojím, protože jsem paranoidní jedinec, a tak ji vždycky před spaním vyklepu… A kouknu i pod polštář :-) Ale zase si myslím, že na tom ještě nejsem tak špatně jako jiní jedinci. Ti si vyklepávají i boty před tím, než si je nazujou. Ale jinak jsi mě, Klárko, s tím vyklepáváním deky odhalila :-)))))

No nic, čeká mě ještě pěkných pár stránek v mém readingu, takže se do toho jdu pustit radši ještě teď, dokud je světlo.

A na rozloučenou dnes vám dnes nebude mávat Ewík, ale úplně někdo jiný… Mějte se. Papa