Výlet do Byron Bay - část první

Ahoj, moji milí a drazí, zdravím vás všechny po třech dnech strávených v místě zvaném Byron Bay, vzdáleném asi hodinu a čtvrt jízdy od našeho univerzitního campusu na Gold Coastu. Byly to dny nabité zážitky - přesně jak sliboval informační leták:-)
Ve středu ráno v 8:30 se nás sešlo asi 60 na autobusové zastávce ve škole. Někdo (jako třeba já), vyrazil docela na lehko s batohem na zádech a spacákem do -15 stupňů Celsia v ruce:-) Jiní jedinci, proč nepřiznat, že byly pohlaví ženského, si s sebou pro všechny případy zabalily celou garderobu a k autobusu přišly s kufrem ne menším, než se kterým jsem já na 10 měsíců do Austrálie přicestovala:-) By the way - věděli jste, že zatímco my máme do letadla striktní limit 20 kilo na osobu, Američani si s sebou můžou brát zavazadla mnohem, mnohem, mnohem těžší? To by vysvětlovalo, proč jsem u nás v hostelu před týdnem potkala 2 slečny, které přijely z letiště se třemi megakufry! Pro lety vypravované do Austrálie z USA je totiž povoleno vzít si s sebou až 70 kilo... To jen abyste věděli, že nespravedlnost světem i mezi aerolinkami vládne... :-)
Nicméně náš výlet začínal pěkně. Nasoukali jsme se do autobusu nebo spíš korábu pro 60 lidí a dalších 60 lidí už čekalo v druhém autobusu vypravovaném z jiného campusu Griffith University. Celkem to byl tedy zájezd pro 120 účasníků.
Myslím si, že nejen Viewegh, ale i další adepti literárního řemesla by si na této výpravě smlsli. Tolik rozdotodivých postaviček, jedna vedle druhé, jen je zachytit...
A víte, co je nejhorší? Dospěla jsem do stavu, kdy už během toho, co prožívám jako účastník nějaké události, si je v hlavě přehrávám a dávám dohromady, jak to potom zachytím na blog... To mi nepřipadá tak úplně normální. Ale aspoň jsem si této své deviace pro začátek vědoma:-))

Do Byron Bay jsme dorazili 10:15 Queenslandského času, jelikož však B.B. leží už ve státě New South Wales, bylo nutné si posunout hodinky o hodinu dopředu. Srovnejme si tedy všichni čas - je 11:15:-)
V busu jsme se rozdělili do tří skupin po 20 osobách a já jsem se ocitla ve skupině č. 1, což nebyla tak úplně výhra. Jelikož jsme měli zpoždění a výuka surfingu skupiny č. 1 začínala v 11:30, akorát jsme vyběhli z autobusu, popadli plavky, ručník, krém a letěli na pláž. Já si tam s rukama od krému vyndávala pokoutně z oka kontaktní čočku a modlila se, ať to přežiju ve zdraví.
No přežila jsem to. Jestli ve zdraví, to je otázka:-)
Moře bylo tedy toho dne dost rozbouřené, sluníčko naštěstí vůbec nesvítilo, ale i tak to bylo dost zrádné v tom, že tady to krutě opaluje i přes mraky. Vlny byly silné a dravé. Stojíte po kolena ve vodě a občas to s váma tak cloumá, že se stabilita nedá udržet a strhne vás to na záda.
Dostali jsme profi surfařské tričko a všichni jsme si připadali děsně cool, že jako budeme surfovat jako profíci:-) Samozřejmě to byla naprostá blbost. Po dvou hodinách padání se nanašel žádný jedinec, který by se v pozici hodné Homo erectus, tedy člověka vzpřímeného, udržel déle než 2 vteřiny. Většina pokusů o posun těžiště směrem vzhůru končila nemilosrdně ve vlnách Tichého oceánu... Ale jako neříkám, že to nebyla sranda. Zábavný byl trénink na suchu, když jsme se učili tu správnou "surfařskou" polohu:-)
Bohužel vás nemůžu zavalit fotkami, neb jsem si z pochopitelných důvodů foťák na pláž nebrala, ale nějaké fotky snad mít budu, neb v Austrálii je všechno tak trochu komerční, takže pochopitelně nám po skončení nabídli fotky. Za pouhých 10 dolarů. Takže jestli se najde někdo, kdo mi je nechá zkopírovat, pak ano - uvidíte mě se surfem:-))
Poté, co jsme se dosti nalokali slané vody (hele - napadlo by vás, že Tichý oceán vůbec jako jiná moře - např. Středozemní - nesmrdí rybinou?) jsme se vypravili ubytovat se do hostelu.
Hostel to byl velmi pěkný, to nemohu říct, opravdu dávám známku 1, čisté místo, všude větráky, bazén, prostě pěkné místo.

Co mě totálně dostalo byla vlastní stezka ze zahrady hostelu rovnou na pláž....


Pro případné zájemce o cestu do Byron Bay dodávám, že se jmenuje Backpackers Inn.

Bydlela jsem v pokoji pro 10 lidí, ale vůbec to nevadilo, neb jsme si nijak nepřekáželi.

Čímž mě ale napadá, že jsem vás zapomněla informovat o složení naší griffiťácké výpravy.


Pakliže jste si z mého předchozího tapetování mysleli, že mezi international students na Griffith Univerzity převládají Asiaté a Norky, pak to musím uvést na pravou míru. Vybrali-li byste namátkou 10 lidí, pak vám garantuji, že 4 z nich budou Němci, 3 Američani, 2 Norky a zbytek... takové malé národy jako např. Čínani, Korejci, Brazilci nebo Češi. Vskutku nevím, jakým způsobem se zdejší národnostní mix utvořil, ale ze střední a východní a jižní Evropy tu skoro nikdo není, žádní Rusové, žádní Afričané, Jižní Amerika kde nic, tu nic...
Zkrátka a dobře - peníze svých rodičů tu utrácejí hlavně Američani, resp. Američanky a Němci. Podařilo se mi od nich vysondovat, že školné na jeden semestr je opravdu šílená částka. 12 000 australských dolarů, tedy přes 180 000... Jo jo, kdo maže, ten jede.

Nevím, kolik Američanů nebo Američanek jste za svůj život potkali vy, já jsem totiž byla v tomto směru pole naorané a seznámení pro pozorovatele mého typu to bylo zajímavé.
Co jsem zjistila o Američankách?
- mají všechny poměrně velmi pěkné ksichtíky, to nemohu říct
- většina z nich rozhodně nejsou 150kilové velryby
- mluví hrozně nahlas a hrozně nahlas se taky smějou
- napijí-li se alkoholu, ztrácejí velmi rychle zábrany
- všude chodí po skupinkách
- oslovují se zkratkami - nejčastěji začátečním písmenem jejich křestního jména (takže to byla všude sama D. (dý), B. (bí), A.C. (ej sí), P.J. (pí džej) apod.
- ale co mě fascinovalo nejvíc, to jsou jejich zuby - mají všechny úplně nachlup stejné - nepoznali byste jeden úsměv od druhého - zkrátka perfektně vybělené a perfektně srovnané, jeden zub jak druhý! Nejdřív, když to vidíte, tak si řeknete, fíha, to má tak někdo štěstí, že má dokonalý úsměv, ale když takových lidí vidíte za den 30... tak si řeknete, jestli je to normální, mít takhle unisono stejné zuby... :-)))

Poté, co jsme se tedy zabydleli, jsme se vypravili prozkoumat městečko (fakt prťavé) a taky místní pláže. Voda byla opět teploty stydnoucí kávy, takže náááádhera... A ačkoliv barvička nebyla tak kýčovitě modrá, jako v Surfers Paradise, pranic to nevadilo.

Moře bylo - jak jinak - plné surfařů...


















A ta panoramata!!


Cestou zpátky jsme se stavili v supermarketu pro vodu a baterky, a až do téhle chvíle se mi ten výlet docela líbil. Ale v krámě jsme narazili na další skupinky z našeho autobusu. Všichni horečnatě nakupovali chlast, jak jinak to napsat.
A úplně stejně začali nakupovat i holky, které se mnou ten den na pláži byly... Naprosto automaticky a ve velkém. Jelikož jsme měli jít v 7 večer v plném počtu 120 lidí do podniku zvaného "Cheeky Monkey" (Drzá opice) na takovou party, tak jsem to moc nechápala, proč honem kupujou lahve vodky a džusy a piva po kartonech...
No - jiný kraj, jiný mrav.
Prostě asi všichni mimo ČR jsou zvyklí se opít ještě předem, než se jdou bavit do klubu. Důvod je pro nás žíjící v relacích českých cen zdánlivě nepochopitelný - ceny pití v klubech a barech.
Je přece mnohem levnější se opít smícháním vlastní vodky s džusem než za to samé platit nehorázné čásky...
Takže jak přišli všichi do hostelu, začali vytahovat svoje PET lahve a míchat si drinky...
Jako pít gin s tonikem s 1.5 litrové PET flašky mi přijde fakt totálně ujetý...

Navíc, co mě teda podivilo, tak aby jim to opíjení šlo snáz, tak se začali na zahradě hostelu hrát "drinking games". Každá skupinka měla zvláštní karty a hráli nejrůznější hry, pakliže karty neměli, vždycky se našlo dost těch, co znali další desítky "drinking games".
Koukala jsem na to trochu jako v Jiříkově vidění, pač tohle se u nás fakt nepraktikuje... Nebo jsem o tom doposavaď neměla tušení:-)))

Když měli všichni pocit dostatečně "cool" nálady, ohákly se holky do šatů a lodiček!!! a nasedli jsme všichni do autobusu, jenž nás popovezl asi 400 metrů do zmiňovaného podniku Cheeky Monkey. Zde jsem si poprvé v životě vystála onu pověstnou "frontu do klubu", na jejímž konci vás gorila u vchodu (ano zde opravdu příznačná gorila v podniku nesoucím v názvu slovo opice:-) vyzvala, abyste prokázali svůj věk pomocí "I.D.", neboli tedy ukázali jí nějaký ten průkaz, jakože už smíte pít.

Vlezli jsme do podniku, velikost to nebyla žádná závratná a vystáli jsme si frontu na večeři. Byl to největší hamburger mého dosavadního života. Maso bylo silné tak aspoň tři centimetry:-)))

Takto posilněni jsme se začali účastnit procesu zvaného "socialization" (doporučuji číst jako "soušlajzejšn":-))) Bylo zkrátka nutné se začít socializovat, tedy seznamovat se s novými a novými lidmi a budovat nové kontakty. Nejlépe se sklenkou v ruce:-)
S těmi cenami to tady zase není tak strašné, je zkrátka nutné to brát v relacích místních... Za litr piva chtěli 8 dolarů, tedy 160 korun a to ještě ujde. Ten litr se prodává v takových plastikových džbáncích a potom se to odlévá do skleniček o obsahu 0,2... :-)))

No řeknu vám, že ti Amíci vážně nic nevydrží. Po dvou skleničkách piva už začali blábolit takové to: "Oh, I am so drunk, I can't drink any more..." apod. (Překlad pro neangličtináře - "Bože, jsem tak opilý/á, už nemůžu dál pít") Měli by vidět, jak průměrný český pivař udělá bez mrknutí oka šest půllitrů:-)))

Ale to ještě nic nebylo. V průběhu večera se totiž taky hrály různé soutěže.
Např. byla na pódiu dvě dlouhá akvária, spíš takové skleněné tunely. Na začátek každého z tunelu se vypustila akvarijní rybka. Z davu byli vybráni soutěžící a jejich úkolem bylo pomocí foukání do brčka donutit rybku, aby co nejdřív doplavala na druhý konec tunelu. Byly to tedy jakési akvaristické dostihy. No ochránci zvířat by z nich asi radost neměli:-)
Jiné soutěže byly pochopitelně s nezbytně "peprným" nádechem. Šlo o to, která z dívek se více odhalí... A kdo myslíte, že se těchto soutěží hromadně účastnil a nejvíc odhalil?
Nečekaně to byly ty puritánské dívky z dobrých amerických rodin, které chodí každou neděli do kostela.

No abych jenom nehaněla:-))) Seznámila jsem se během večera s celou řadou zajímavých lidí, byli tam i lidi mimo naši školu, tedy místní, hlavně batůžkáři, pro které je Byron Bay nezbytnou zastávkou při cestě po východním pobřeží. Buď ze severu na jih nebo obráceně. Hlavně mě zajímalo, jaké to je v Cairns, kam se za pár měsíců chystám přesídlit. Všichni, kteří už v Cairns byli, mi říkali, že je to tam senzační, mnohem lepší než na Gold Coastu a že se mám na co těšit!

A taky že se těším!

No a jaké bylo zakončení noci ze středy na čtvrtek?
To byste nečekali, ani já jsem to nečekala:-))
Když jsme do Cheeky Monkey dorazili a usadili se ke stolům, překvapilo mě dosti, že stoly i lavice byly z takového zvláštního kovového materiálu, něco jako plech s protiskluzovým reliéfem, u nás to bývá na různých pódiích nebo když se něco opravuje na chodníku, tak se to dá přes tu díru, aby lidí mohli přecházet... víte, co myslím? Tak z tohoto materiálu byly stoly a lavice.
Dost to studilo, takže jsem nechápala, proč zrovna tento design.

Asi už tušíte, kam tím mířím. V 11 hodin místní DJ vyhlásil, že od teď se celý podnik mění v jeden velký taneční parket.

"VŠICHNI NA STOLY!!!!" zahalekal do mikrofonu.

Musím se přiznat, že v podniku Cheeky Monkey by snad bylo příhodnější zvolání "VŠICHNI NA STROMY" :-)))


Tolik tedy první den našeho výletu do Byron Bay.
Na co se můžete těšit v další tapetě? Přece na to, jestli Ewík viděl nebo neviděl delfíny!

Mějte se a co nejdřív dám na net všechny fotky z výletu. Odkaz je na hlavní straně blogu vpravo.

Zdraví váš "cheeky" Ewík:-)