Kdo chce brát, musí taky dávat...

To je tak zvláštní... začínám psát dnešní příspěvek, tady se pomalu už smráká a váš dnešní den přitom teprve začíná...

Ale dost nostalgie, není čas na hrdinství, dnes toho mám na srdci tolik...
Omlouvám se, že jsem nenapsala nic včera, ale možná je to lepší, že vás tolik nezahlcuju, ačkoliv jsem vás chtěla pochválit, jak pravidelně se ke mě vracíte :-))

Loučila jsem se posledně s příslibem věcí zítřejších, aktuálně jsou to však již věci včerejší:-))

Ve středu ráno sem, jako každé dva týdny, přijela naše bytná Chris. Přijela ve své luxusní limuzíně, dotáhla sem dva obrovské koše plné povlečení a ručníků a čisticích prostředků.
Tohle je totiž paní domácí v pravém slova smyslu.
Ona si nejenže přichází pro nájem, ale navíc také obhlédne stav své nemovitosti, jestli z ní neděláme ruinu... Všem, kdo nejsou doma, tak sama povleče! a pak taky vyměňuje vše, co se dá odvézt a vyprat, jako např. podložky v koupelně a tak. Prostě paráda!
Takže jak vám je asi jasné, museli jsme to naše doupě tady trochu poklidit, abychom si nepošpinili renomé:-))
Chris nám všem také předvedla své zburusu nové poprsí, tedy né úplně in natura, spíš svůj dekolt patřičně dala všem na odiv:-) Jen abych vás trochu zasvětila do našeho jazyka, plastice prsou se tady říká "boob job" - "prsní prácička" :-)) Tak nějak zhruba bych to přeložila:-)
Docela jsme si hezky jsem si s Chris pokecala, tedy ne o plastice of course:-) A vypadlo z ní, jestli bych případně nechtěla občas vzít babysitting její dcerky. Tedy ne, že by její dcera byla věkem nějaké baby, je jí 10, ale večerní hlídání je prostě babysitting. Takže jsem jí na to kývla, že ráda.
Přece jenom už jsem dlouho neau-pairovala.
Jako bych teď slyšela Honzu: "A můžu si s nima dělat, co budu chtít?" Narážka směřuje na moje vlasy, které už mnohokrát v minulosti posloužily jako vynikající prostředek k zahnání nudy desetiletých anglických či německých slečen:-))

Poté jsem se vypravila i se svým spolubydlícím na univerzitu, kde toho dne probíhal zápis do sportovních klubů. Plány jsem měla smělé. Nic z toho však nebylo realizováno!
Většina z vás to asi netuší, já však už mnoho let prahnu po tom, začít nějak pravidelně hrát stolní tenis, řečený ping-pong. A zde jsem objevila, že při univerzitě existuje Table Tennis Club! Když jsem před spolubydlícími nadhodila, že uvažuju o zápisu, tak z nich vypadlo, že ho hrají rádi všichni. Takže jsme dokonce chtěli vstoupit kolektivně:-)
Podmiňovací způsob značí, že nám nebylo přáno. Bohužel se na avizované místo nikdo z klubu pingpongářů nedostavil.
Jejich chyba! Přišli o zanícenou hráčku nevídaných kvalit. Přece člověk, který má přezdívku "The Japanese Girl", má stejně jako ostatní Asiaté ty nejlepší předpoklady vyniknout právě v ping-pongu!:-)))

Druhý klub, o nějž jsem měla EMINENTÍ zájem, se jmenuje Winter Games Sports Club.
Já která nelyžuju??? A snowboard znám jenom z obrázků?
No však usilovat o členství a mít zájem je něco jiného.... :-) Já jsem se totiž rozhodla, že s nimi pro rozhlas natočím příspěvek o tom, co takoví členové Klubu zimních sportů tady v Austrálii a nota bene zrovna na Gold Coastu, kde nesněžilo už pár tisíc let, dělají...

Ale zklamali mě, žádný zástupce tohoto klubu také nedorazil!

A jiné sporty nejsou tak úplně my cup of tea:-) Wrestling, šerm, squash, veslování, kriket... Kriketu mám dost pod okny. Ale věřím, že vy byste si tady určitě nějaký sportovní klub dle svého gusta vybrali.
Já zůstávám prozatím u své oblíbené cyklistiky.

"Na kole jezdím bez nehod, s větrem se honím o závod...":-)

Akorát včera jsem se rozhodla, že přestoupím do jiné stáje... Moje stávající měla trochu horší brzy, takže jsem vzala zavděk třetím kolem, které bylo v naší garáži... Přiznám se vám k jedné - poněkud tragické věci. Nejenže mám ve výbavě jeden kus oblečení určeného pro věk 12 let a moje cyklistická helma nese označení "Junior", ale navíc, ano navíc jsem se musela potupně smířit s tím, že moje současné kolo je také určené spíš těm později narozeným... Asi tak narozeným po roce 1990:-) Ale když jsem si zdvihla sedlo, jezdí se mi na něm vlastně líp, než na tom před tím:-) A hlavně má dobré brzy :-)

Ach jo, kam tohle povede...

Takže jsme si tady z toho včera večer udělali takový "bike workshop" - najednou se zjistilo, že každý potřebuje něco trochu opravit, tu poutáhnout, tu promazat... Jestli jsem začínala workshop sama se svým kolem, tak nakonec nás venku štelovalo kola všech pět. Tedy až na Roady. Ta jezdí vozem.

Občas je to prima, třeba když se jede na nákup, ale tento čas nám již brzy skončí, neb nám Roady oznámila, že nás do týdne opustí... Jelikož pracuje skoro na plný úvazek, tak už si může dovolit lepší bydlení, takže se stěhuje a bude mít s kámoškou dům jen pro sebe... To se tak někdo má.

Tak tedy, abych vás neochudila o to, jak Roady vypadala... Tady ji máte, byla opravdu milá!!


Čest její památce:-)

Místo ní sem teď přijde nová slečna, je to známá od dalšího spolubydlícího, ještě jsem ji neviděla, ale prý je bezva, tak doufám, že mezi nás dobře zapadne...

Také se mi doneslo, že občas máte zmatek ve jménech, která tady na blogu padají, pročež jsem si říkala, že vám příští týden na fotkách představím své spolubydlící, abyste věděli, kdo tady do mě pořád šije a mystifikuje mě...

A včera večer jsem také dostala dvě zprávy, které mi udělaly nesmíííííírně velikou radost!!

Jednak jsem se dozvěděla, že další den otisknou v deníku E15 můj článek (no spíš miniglosu)
o australském školství a školném (děkuji zde veřejně Jeníkovi za pomoc s redigováním a titulkem!:-)

a druhak jsem se dozvěděla...

ŽE MÁM PRÁCI!!

Jupííííí!

Nechtěla jsem to sem psát, abych to nezakřikla, ale už minulý týden v pátek před BBQ jsem si vytiskla své životopisy ve dvaceti kopiích... A dala jsem si za úkol obejít aspoň tři místa, kde se na práci zeptám.

Myslím, že dvojka se mi stává pomalu osudovým číslem.

Nejeneže tenhle dům jsem objevila při druhé návštěvě během hledání bydlení, ale i práci se mi poštěstilo najít na druhé přeptání:-)

Zkrátka - začala jsem v sousední ulici. Neustále tam parkovala spousta aut, tak jsem tam šla a zjistila jsem, že je to KLUB PRO SENIORY (ne zrovna chudé australské seniory:-))
Příslušníci této social class se tam scházejí a přes den i večer hrají na hřištích hru zvanou "bowls" - je to něco jako petanque. No a krom toho tam je taky restaurace, bar, hraje se tam Bingo a různé loterie, sází se tam obdoba Sportky... a taky jsou tam - a teď se podržte - HRACÍ AUTOMATY!
A u nich sedí důchodci (většinou v párech), srkají svoji margaritu nebo mojito a stávají se dobrovolně gamblery!

Když jsem to poprvé spatřila na vlastní oči, tak jsem nevěřila...
Prostě je to CASINO PRO SENIORY:-)))))

No tak tam jsem šla a ptám se: "Dobrý den, já vím, že nemáte venku žádnou ceduli, ale nehledáte čirou náhodou někoho na práci?"

A pan manažer odvětil: "No čirou náhodou zrovna hledáme. Dva studenti nám odcházejí..."

Tak co byste si o tomhle mysleli. Byla jsem vytlemená celou cestu zpět. Mimochodem to mám asi 200 metrů od bazénu - jen co by hřiště na kriket kriketovým míčkem přehodil :-))

I proto jsem měla na BBQ tak dobrou náladu. Domluvili jsme se s managerem, že mi ve středu zavolá, kdy bych mohla začít. Tak včera volal a domluvili jsme se, že příští týden se přijdu zaučit a začnu po Velikonocích...

Přátelé, věřili byste tomu??? JÁ MÁM ASI VÁŽNĚ PRÁCI!!

Navíc je to úplně stejný typ práce, jakou jsem dělala v Anglii. Bar je prakticky totožný, jen se naučím dělat s jejich mašinou na kááávičku:-)

Takže zítra vyrážím do města pořídit si černé botky a taky založit si účet u australské banky ANZ.

Z mého vyprávění je vám asi jasné, že já jako paranoik si říkám, že tohle není samo sebou, aby to tady všechno šlapalo jako na drátkách... Za tím musím něco být...

I proto jsem dnešní příspěvek pojemenovala "Kdo chce brát, musí taky dávat..."

Myslím si, že je načase, abych taky něco udělala já (krom toho, že sloužím jako nekonečný zdroj zábavy mých poťouchlých spolubydlících:-))

A tak, když jsem ve škole viděla, že tento týden je ve znamení darování krve, neváhala jsem ani chvíli. Dnes po škole jsem to udělala. Sice uznávám, že to není příliš hrdinský výkon, ale i tak jsem ráda... Darovat krev jsem chtěla už tolik let... Ale pořád jsem se nějak nemohla rozhoupat.

Jednoduše řečeno - kvůli tomu, abych mohla darovat krev, jsem musela odjet na druhou polokouli :-)

Takže jsem vyplnila několikastránkový formulář, odpřisáhla jsem, že jsem v letech 1986 - 2001 nepobývala déle než 6 měsíců ve Velké Británii (pořád tu mají strach z nemoci šílených krav!:-)) a nechala jsem si odsosat půl litru krve. Za 10 minut to bylo hotové, dostala jsem lízátko ve tvaru srdce a vydala jsem se s dobrým pocitem nach Hause:-)

A to je všechno.

No vidíte, začala jsem psát za světla a už je tma jako v pytli...

Tak já se jdu odebrat do světa myslitele Maxe Horkheimra. Jestli vyplodil něco, co by stálo na blogu zmínit, dám vám vědět, nebojte :-)))

A budete-li chtít, zítra nebo někdy vám sem umístím ten článek, který byl s podpisem "Eva Kvasničková - novinářka" - jako vůbec poprvé v mém životě otištěn v celostátním, byť bezplatně distrubovaném deníku:-)
Ale na to se minulost neptá...

Mějte se prima. Krásný den vám všem přeje Ewík