Jak u Blbejch na půdě aneb FKK v domácích poměrech :-)

Já vám nevím proč až teď, zřejmě to byla moje dnešní ranní příhoda, co mě donutilo si sednout a napsat vám o mém problému. Vážném problému.

Já snad totiž asi sdílím svůj životní prostor s nudistama :-))

Mému bydlení s manželi Cate a Jimem, jejich třemi psy, třemi papoušky, králíkem, šesti krysami, Jimovou dcerou Delice a jejím korejským přítelem jsem se na tomto blogu věnovala už mnohokrát. Ale pořád mě některé věci nepřestávají překvapovat :-)

Když jsem s nimi 1. srpna bydlet začala, tak mi přišlo zcela automatické, že když jdu do koupelny, tak se jednoduchou záklopkou v klice zamknu.

Easy. Úkon vyžadující obratnost jediného prstu pravé ruky a asi půl vteřiny času.

A očekávala jsem tedy totéž i od mých spolubydlících.

Ano, chápu, je to ve skrze rodina, takže se před sebou nestydí, to ať si pro mě za mě ventilují jak chtějí, ale jednou tady mají mě, tak by se podle toho měli zařídit :-) Ale to ne… Oni se tady prostě ne a ne a nezamknou :-)

Takže se mi už mnohokrát podařilo někomu vpadnout do koupelny (spojené s toaletou).
Měli byste vidět v tu chvíli ten ruměnec v mojí tváři… Vždycky bych se studem nejradši propadla. Ale jak to mám tušit, že je někdo zrovna uvnitř, když jsou zavřené dveře skoro pořád? Zatímco když je člověk zamknutý, tak je to na klice vidět, protože je zámek v poloze svislé.

Když se mi to stalo už asi potřetí, tak mi Jim říká, že mám pokaždé, než do koupelny vstoupím, zaťukat.

Tak jsem začala ťukat („Knock knock, who’s there?“ :-))

Ale dělám to prostě stejně jako ostatní, těsně před vstupem 2x ťuknu a vstoupím :-) No tak dneska ráno se mi podařilo 2x ťuknout a přesto v koupelně překvapit zcela nahou Delice v poměrně nepublikovatelné poloze, takže jsem si opět připadala jako maximální tupec.

Jenom jsem se chtěla zeptat na váš názor, jestli si mám připadat tupě já nebo mám za pitomce považovat je :-) Proč se proboha!! nemůžou zamknout a připravují mi tady tak těžké okamžiky?? :-))

Onehdá se mi podařilo vlítnout do koupelny, kde se zrovna Cate rozvalovala ve vaně.

Jestli si vzpomínáte, jak jsem vám popisovala Cate, tak musíte sami uznat, že pro sotva pětadvacetiletého člověka to může být po psychické stránce trochu vyčerpávající zážitek :-)

Tolik tedy mé problémy se soužitím s nechtěnými nudisty :-))

Jinak je vše víc než při starém, opět začal týden, opět začala škola, opět jsem nastoupila do pracovního procesu.
Ale vlastně jo, dnešek byl tak trochu výjimka a vybočení ze stereotypu, protože dnešek byl ve znamení dostihů!

Melbournský dostih zvaný nečekaně „Melbourne Cup“ je pro řadu Australanů snad nejdůležitějším dnem v roce. Dokonce tam dole na jihu ve státě Viktoria mají v tento den, kdy se slovutný dostih koná, státní svátek. Nikdo by totiž stejně nepřišel do práce :-)

V ostatních australských státech se sice na oko pracuje, ale veškerý život utichá ve 14:10, kdy se ozve startovní výstřel a koně vyrazí ze svých boxů.

Tři minuty Austrálie ani nedutá, pracovní linky v továrnách se zastaví, letecká doprava je přepnutá na autopilota, chirurgové nechají krvácející ránu na tři minuty zasvorkovat, na školách se přestane vyučovat a u Mekáče se přestanou na tři minuty smažit hranolky. Místo toho všichni fascinovaně hypnotizují obrazovku, případně zuřivě poskakují a řvou ve snaze o interpersonální komunikaci s dotyčným koněm, na něhož mají vsazeno.
O to totiž při Melbourne Cupu jde především.

Jestli si pamatujete, jak jsem vám psala, že neznám hravější národ než Australany, tak se mi to opět potvrdilo u dostihů. Sázelo se všude, dokonce i ve škole. Všichni studenti ve třídě vsázeli, učitelé vsázeli, paní ředitelka vsázela, zkrátka něco jako „Sází celá rodina“ :-)

Na dostih bylo přihlášeno asi 25 koní, takže třeba já jsem měla vsazeno na 4 koně po 50 centech. Bohužel (nebo možná naštěstí) se na mě štěstí neusmálo a všechno jsem to projela.
Sice můj „černý kůň“ – Allessandro Volta – se asi minutu z tříminutového závodu držel na špici o celou délku, v závěrečném finiši ale zcela propadl. U cílové čáry zklamal na celé čáře :-)

A obdobně tady na melbournský dostih sází všichni, většinou je to dolar, 5 nebo 10 dolarů na koně. Všechny peníze se pak dají dohromady a vítěz získá třeba 70 % z celkové vybrané částky jako výhru. 20 % z peněz jde tomu, jehož kůň dorazil druhý a 10 % procent pro třetího.

Docela dobrý systém. A docela hezká tradice. Zvlášť pro vítězného koně a jeho stáj. Ti si přijdou asi na „nejkulinkaťoulinkatější“ 3 miliony dolarů, což je částka, kterou je každoročně Melbourne Cup dotován.

Příjemně mě taky překvapilo, že všechny učitelky od nás ze školy přišly dnes „dressed-up“ – tedy v šatech a na hlavě jim nechyběl správný „dostihový“ klobouk. My, studentky, jsme se sice snažily o to nedělat ostudu a aspoň trochu se přiblížit hogo fogo vzhledu pedagogického sboru, ale výsledek nebyl tak přesvědčivý :-)

I přesto všechno to bylo milé dobrodružství, jelikož jsme mohli opustit školní škamna a vydat se ve dvojicích směrem do místní občerstvovny Cock & Bull, kde jsme zmiňovaný dostih na velkoplošné obrazovce sledovali :-)

Cesta po rozpáleném chodníku a na přímém slunci byla sice vyčerpávající, ale nakonec jsme i toto přežili :-) Aspoň jsme nemuseli vysedávat ve třídě. Tam nám totiž už od čtvrtka nefunguje klimatizace. A to je průšvih jako hrom.
Co Cairns totiž dorazilo velmi horké počasí, slunce pálí, vlhkost vzduchu stoupá a sedět v neklimatizované třídě je spíš za trest :-)

Naštěstí už to dneska pánové dodělali, takže od zítřka bychom zase měli být ochlazováni, už se nemohu dočkat :-)

Co se týče práce, tak jsem v rozpisu směn našla u svého jména poznámku „set shifts“, to znamená, že moje směny už by měly zůstat v tomto stavu až do konce mého pobytu.
Jediné, co mi trochu kazí radost z práce, je právě to náhle horké počasí, které nutí všechny lidi odhazovat svršky, zatímco já musím být v Courthousu navlečená v dlouhých gatích, přes které mám navíc uvázanou číšnickou zástěru. Takže si připadám nabalená jak na výpravu ke kolegům na jihu do Antarktidy :-) Jak navíc jako servírka trávím polovinu času v kuchyni, běhám od stolu ke stolu, roznáším jídla atd., tak ono se to nezdá, ale člověk musí fakt kmitat.
Tak já kmitám a potím se u toho neskutečně. Dokonce mi často stékají čůrky potu po zádech nebo po čele, což mi není vůbec příjemný… A hostům předpokládám taky ne...

Halt se nedá nic dělat, místní počasí dodržuje kalendář :-)

Jestliže v kalendáři stojí, že 1. listopadu začíná „wet season“, tedy období dešťů a vysoké vlhkosti, tak taky můžete vzít jed na to, že 1. listopadu to tady opravdu propuklo :-)

Nejvyšší čas se ochladit. A kde jinde než nahoře v oblacích :-)
Ano, tipujete správně, na pátek jsem si zamluvila avizovaný vyhlídkový let nad Great Barrier Reef. Frčíme ve 14 hodin – já a dva Češi, Pavla a Dan, které jsem potkala u nás ve škole.

Tak držte palce, ať nám vyjde počasí, vydrží baterka ve foťáku a nedojde palivo :-)

Určitě vám pak hned dám vědět, jaké to bylo :-)

Mějte se fajn a zachovejte nám přízeň :-)

Zdraví Ewík