Tomu říkám zima - 32 stupňů ve stínu!

Po pěti minutách jízdy na kole v pravé poledne jsem zralá na velkou sprchu, neboť ze mě pot jen leje. Připadám si jako blázen už teď a to ještě ani nezačala vlhká sezona. Zaplaťpámbu za to :-) Ovšem podle místních se mám už brzy nač těšit :-)

Ale měla bych to počasí posledních dní spíš velebit. Sice u mě v pokoji už musí jet klimoška na plné obrátky, psy, ty pro jistotu ani nevidím, protože si ve stínu pod domem vyhrabávají nory a tunely, kde tráví celé hodiny válením se v prachu, ale turisti víc než cokoliv jiného hledají v rozpálených ulicích osvěžení v podobě lahodného moku a občas zavítají i k nám do baru… Takže právě díky vysokým teplotám máme v práci co dělat… Tedy aspoň někteří z nás :-)

Poslední týden jsme totiž na střídačku s kolegy postupně objevili jistou věc – kdokoliv přijde na večerní směnu od pěti hodin, musí za běžného chodu krom obsluhování celý bar prakticky celý zprovoznit, ačkoliv všechny tyhle úkony by měl udělat ten nebo ta, kdo ráno v 10 v baru začíná. Jde přitom o opačný postup, než jakým v noci provoz baru ukončujeme. To znamená vyndat vše, co bylo uklizeno, zpět na své místo, džusy z ledničky připravit ke skleničkám, nakrájet tři misky citronů a tři misky limetek, doplnit zásoby ledu a nápojů, zkrátka takové normální úkony, které by napadly každého člověka. Jenomže denní směnu od 10 má bohužel na starosti obvykle jistá Michelle, která si s tímhle vším hlavu vůbec neláme. Takže člověk v pět nastoupí a musí se fakt otáčet, aby stihl krom obsluhování poodnášet asi tak deset várek špinavých sklenic, ty umýt v myčce a pak uklidit, sklenice na víno a šampus vyleštit, přinést led, sepsat seznam chybějících lahví a ty přinést ze skladu, nakrájet citrony a spol… A do toho oběhnout stoly, otřít je, srovnat židle, vyklepat překypující popelníky…

Řeknu vám, připadala jsem si včera jako blázen. Zvlášť když v v pátek v 5 hodin odpoledne už začíná v baru pomalu večerní špička a slečna Michelle se od 10 minimálně do tří kope nudou do zadku :-)
Tak jsme si šli kolektivně stěžovat, protože tohle fakt nejde mít v baru na začátku směny takovej binec. Jsem zvědavá, jak s tím vedení naloží :-)

Já si jinak ještě pořád žiju svým nudným „poustevnickým“ stylem života :-) Svět se mi skládá z dojíždění do práce, práce samotné, nočního dojíždění z práce, spánku, jídla, čumění do počítače, mytí vlasů, sušení vlasů, krmení zvířat a cvičení ve fitku. Společenský život rovná se jedná velká bachratá nula :-)
Třeba bych i zašla do kina, ale samotný se mi fakt nechce. A tak čekám, čekám, čekám… Na zázrak :-)
Ne, v pohodě, já si nestěžuju, je to naopak pro mě zajímavé si zkusit žít totálně odříznutě od všeho a všech, třeba se mi ta zkušenost bude ještě jednou hodit :-)

Možná si říkáte, že jsem nějaká divná, že se ani neumím skamarádit s nikým v práci… Lidi tam zase až tak špatný nejsou, ale jde spíš o to, že když s někým trávíte 7 nebo 8 hodin denně v práci, tak pak ani tak moc nemáte potřebu se s tím člověkem ještě vídat dál mimo práci. A ono ani není moc kdy… Končí se pozdě v noci a pak přes den se toho moc nestihne a každej je rád, že má aspoň chvilku volna pro sebe… A když mám třeba jako teď v neděli volno a i bych něco podnikla, tak ho zase nemá nikdo další, protože se musíme s kolegama prostřídat, takže zase ostatní jsou v práci. Ono je to zkrátka těžký no :-)

Učinila jsem teď tedy ale zajímavý stmelovací pokus, který ještě nevím, zda vyjde – a tímto se oklikou vracím k úvodní větě tohoto příspěvku o mé dnešní vyjížďce na kole v poledním horku. Byla jsem totiž hledat cukrárnu nebo spíš v místních poměrech pekárnu, kde by nám udělali dort. Můj supervizor Dean má totiž příští týden ve středu 25. narozeniny, tak mě napadlo, že bychom mu aspoň mohli vymyslet nějaké překvapení.

Deana mám z kolegů asi vlastně nejradši, je to Ir, takže má strašnej, strašnej, strašnej přízvuk a chvílema mu skoro ani nerozumím a musím ho vždycky požádat, aby mi to zopakoval, ale jinak je to hrozně hodnej kluk. Je to možná trochu metrosexuál, jelikož jeho háro, to je fakt mazec, jak ho má vystajlovaný, je to taková asi deseticentimetrová vlna :-) Krom toho je Dean taková muší váha, má asi 50 kilo, takže si vedle něj připadám jako otylka, a když ho vidím, jak odnáší plastový koš se skleněnými lahvemi, tak mu vždycky nabízím pomoc, protože mám pocit, že se strhne :-) Ale většinou spolu v noci bar zavíráme, takže aspoň jedna duše tady se mnou mluví, i když jí vážně skrze ten irský přízvuk není skoro rozumět :-)
Řeknu vám teda, že jestli jsem si myslela, že mít irský přízvuk je nějaká výhoda, tak teď už si to vážně nemyslím :-)
Co mě překvapilo, je to, že se mi změnila statistika! Zákazníci v baru se mě sice pořád ptají, co za „cute accent“ to vlastně mám, ale většina mě teď tipuje na Francouzsku! Což teda nevím, jestli není ještě horší, protože francouzský akcent sice je velmi sexy, ale na druhou stranu, jestli mám francouzskej přízvuk, tak bych se spíš měla jít někam zahrabat. Když si vzpomenu na svého francouzského spolubydlícího Mathieu a jeho „heart x art“ a „hungry x angry“, tak nevím nevím :-)

Bože, já jsem zase zamluvila ten polední cyklistický výlet!! Kopněte mě už někdo!!

Dean totiž sice je profesionální barman, ale hlavně má velký sen být pilotem. Pořád s sebou tahá nějaký magazíny o letadýlkách :-) Takže mě napadlo, že bychom se mu mohli všichni zaměstnanci složit na velký dort ve tvaru letadla. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby v kokpitu stroje mohl sedět panďulák jako pilot. Viděla bych to prostě tak, že by v tom dortu byl zapečený nějaký takový ten Ken od Barbie a kolem by prostě byl dort ve tvaru malého sportovního letadýlka :-)
Tak takovýto podnik jsem se pokoušela v Cairns nalézti, leč jsem nebyla úspěšná. A jelikož je dneska sobota a narozeniny jsou ve středu, tak se obávám, že můj plán skončí velkým fiaskem, protože pochybuju, že nám někdo takový dort ukuchtí ze dne na dne… Ach jo :-(

Tak jsem si vám, přátelé hezky postěžovala, jsem ráda, že jste mě vyslechli, a když už jste na mě tak hodní, tak bych taky ještě mohla přidat roztomilou příhodu, kterak jsem včera v noci asi v jednu hodinu jela na kole a najednou se nade mnou zčista jasna objevil ooooobrovský mega velký netopýr a…. posral mě :-)

Normálně to na mě spustil, vůbec se mě nezeptal, jestli si může ulevit, neomluvil se mi, jenom já jsem na to koukala jako zjara :-) Ale třeba to bylo pro štěstí :-) U nás má tenhle úkon myslím obvykle na starost beránek, tak tady v Austrálii asi netopýři :-) Nevím, jestli si ty znečištěné gatě nemám schovat jako památku na pobyt u protinožců, ale jelikož bych tím přišla o část svého pracovního oděvu, tak se obávám, že tato relikvie mi nezůstane. Škoda. Mohla bych být jako Monika Lewinská, která si několik měsíců schovávala šatstvo znečištěné víte od čeho :-)))))

S touto vysoce intelektuálně na výši myšlenou narážkou se s vámi pro dnešek loučím a přejte mi co možná nejméně propocených triček zde v tropickém zimním Cairns a co možná nejméně od netopýrů znečištěných kalhot :-)

Váš Ewík :-)