Tak vám nevim…

Už už to vypadalo, že se mi tady v Cairns blýská na lepší časy a teď to zase nějak začalo nabírat jiné obrátky :-)
Popravě řečeno ani nemám moc náladu dneska na blog psát, ale tak nějakou tu aktualizaci by to chtělo. Tak postupně :-)

Ve čtvrtek ráno jsem si dala budík na 8:00, abych se stihla rozloučit s Cate, Jimem a jejich příbuzenstvem. Podle plánu jim letadlo vzlétalo v 10:30, takže v 9:30 se měli check-inovat na letišti. Toť plán.
Realita byla poměrně dost jiná :-)
Ráno už sice měli po celonočním boji zabaleno, ale to bylo asi tak všechno. Zbytek nikoho nevzrušoval :-) Až do 9:15 si např. Cate chodila po domě zabalená do ručníku a v klidu si vyřizovala telefony. Zbytek rodiny seděl u snídaně. Dělala se normálně slaninka, párečky… Do toho si Jim vymyslel, že je potřeba spotřebovat nespotřebované mango a jal se z toho dělat mléčný koktejl. Do toho mu najednou zavolal nějaký zákazník, že mu prasklo potrubí, tak tam Jim musel ještě narychlo jet… Ale nikdo se pořád ještě nevzrušoval, nikdo neplašil, prostě easy :-) Letadlo přece počká :-)
Ale dost mě pobavilo, jak tady rádi cestují s polštářema. Napadlo by vás brát si s sebou do letadla klasický velký polštář s domácím krepovým kytičkovaným povlečením? :-))

Když tedy odjeli, tak jsem si zase lehnout a dospat se. V 8 hodin ráno teď fakt jako vstávat nemůžu :-)) Ve 12 jsem usoudila, že už to stačí, a šla jsem nakoupit věci na večerní BBQ. Sešli jsme se totiž u laguny s mými spolužáky z jazykovky. Řada z nich končí, tak jsme chtěli využít příležitosti se ještě všichni naposledy vidět.

Což o to, BBQ to bylo pěkné… Dokonce jsme si pak šli sednout k nám do Courthousu na pivo. Ale připadala jsem si strašně divně, sedět tam na kožené sedačce a nechávat kolegy, aby odnášeli naše prázdné sklenice a tak. Zkrátka jsem dospěla k závěru, že jsem zdegenerovala a moje místo je už jednou pro vždy za barem:-))

I proto jsem se docela hodně těšila na páteční večer, kdy jsem se měla zase postavit na „opačnou stranu barikády“. Směna mi začala v 5 hodin a vypadalo to na pohodový večer. Pátek a sobota jsou totiž dny, kdy bývá večer obvykle nabito, a to mě nejvíc baví obsluhovat, protože je co dělat. V pátek obvykle hraje na zahradě živá kapela, takže je to docela fajn směna, která rychle uteče.

Akorát že v pátek pršelo.

Takže kapela jen co svoje instrumenty rozbalila, tak to zase zabalila a zdekovali se. Čímž pádem ani skoro nikdo nepřišel. Pár lidí sedělo uvnitř na baru, ale nic moc.
S čímž se nepočítalo, takže jak já říkám, bylo „přestafováno“ („staff = zaměstnanci“).
Což vyústilo v to, že jsme se mátožily za barem, snažily se předstírat, že něco děláme, a byly v podstatě vděčné, když aspoň někdo něco chtěl. Píšu „byly“, protože nás tam bylo celkem šest holek, strašný :-) Vrážely jsme do sebe, pač jsme nevěděly, co čeho píchnout.

Klidně bych byla i vypadla, protože takovýhle ploužení se mě fakt neba.
No a pak se to stalo.

Obsluhovala jsem jednoho chlapíka, co seděl už asi dvě hodiny na baru, a prostě jsem si s ním začala povídat. Ale přitom jsem normálně dělala to pití, pak mi dával peníze, tak já jsem vzala jeho dopitou skleničku a nesu ji do myčky, tam sedí na baru jiný chlapík, ptám se ho, jestli je všechno OK… On na to, že jo a odkud jsem. A já že z Czech Republic. A bla bla bla, následovala asi půlminutová konverzace, která skončila tím, že na mě ten chlápek začal šprechtit německy. V tom na mě promluvil můj šéf Marry, ať jdu okamžitě k němu. Ukázal prstem na opačnou stranu baru, kde podle něj už 3 minuty čekal na obsloužení nějaký pár.

Řekl mi, že zatímco já jsem se vybavovala, oni na něj vrhali pohledy, jakože co to má znamenat. Marry mi řekl, že ještě jednou to udělám a už se nemusím nikdy vracet a mám si hledat novou práci.
Tak.
Zůstala jsem na něj koukat jako opařená.
Faktem je, že jsem kolem toho páru prošla s tou špinavou skleničkou, ale prostě jsem je přehlídla. Myslím, že taková věc se mi stane ještě tisíckrát. Akorát ten idiot to takhle musí zdramatizovat. A já pak kvůli tomu nespím a dělám si výčitky a vůbec.
Úplně mě rozhodil.
Fakt ho nesnáším!!!
Normálně mě stresuje…

Prostě mám s tímhle chlápkem problém od samýho začátku. Nevím, čím to je, ale pokaždý, když na mě promluví, tak mu nikdy na poprvý nerozumím a musím ho požádat, aby to zopakoval. Což ho strašně štve a je pak na mě dost neurvalej… Připadám si jako idiot pokaždý, když s ním mluvím.

Nevím no, kdybych měla nějakou alternativu, tak bych pod takovýmhle šéfem fakt dělat nechtěla, ale jinej job bohužel nemám… Navíc jemu nejde nic vysvětlit. On prostě přikazuje. Se šéfem se nediskutuje… Ale štve mě to, protože kdyby se vykecávala a nic nedělala… Ale nás je tam za barem šest a on za to sjede mě…

Mojí nevýhodou je taky to, že zbytek „personálu“ kouří, takže holky si jdou vždycky ven na cigaretu a Marry jim pochopitelně jako kuřák u toho sekunduje…
Ach jo… Mám kvůli tomu všemu náladu pod psa. Ani se mi kvůli tomu nechtělo psát na blog.
Co taky psát, akorát si postěžovat, jak mě štve…

Včera v práci jsem se z toho důvodu paranoidně pořád rozhlížela, jestli náhodou někde někomu něco nechybí… Je to úplně jak nějaká schíza. Jak někdo dopije, už jsem u něj… Až je mi to samotný nepříjemný, nedat lidem ani čas na rozmyšlenou. Taky jsem utnula jakékoliv pokusy o konverzaci. Jenže tohle Marry vůbec nevidí, protože sedí venku u stolku a kouří. A vsadím se, že mě příště vyhmátne zrovna ve chvíli, kdy zase někdo bude čekat na baru… :-)

Už teď ale aspoň vím, jak se cítí člověk, co dostal podmínku. Já jsem totiž teď taky tak trochu podmínečně vyhozená :-) Ještě jeden průšvih a končím, to je mi jasný…

Tak to byl takový trochu neoptimistický zápis na blog. Dnes naštěstí do práce nemusím, nebo mám volný den, takže se vrhnu na zpracování fotek a jejich umístění na internet.

Jsem v domě už dočista sama samotinká. Kdyby tu aspoň byl někdo, kdo by se mě ptal:
„Dalas’ psům?“
„Dalas‘ papouškům?“
„Dalas‘ králíkovi?“
„Dalas’ rybičkám?“
„A dalas‘ krysám?“

„DALA! VŠEM JSEM DALA!“ :-)))

Přeji hezký den. Váš Ewík