Ten kratičký sen se mi k ránu až zdál…

…před probuzením a já spát chtěla dál… Zamilovaná.

A pozemský čas v ten moment ztratil svůj krok
Ten okamžik trval celý světelný rok
Já byla jiná, tak náhle jiná… Zamilovaná!

Minule jsme úryvkem jedné písně končili, tak proč úryvkem jiné písně dnes nezačít? :-)

Nevím, jak je to možné, ale už je to tak. Jsem zamilovaná. A jsem v tom až po uši… Asi mi vynadáte do bláznů, šílenců a divňoušů… netuším, kdy k tomu došlo, ale zkrátka a dobře, zamilovala jsem se.

Do knihy :-)

Jestli je člověk takového citu k neživé věci schopen, to nechám na posouzení jiným, každopádně se svou novou „nejlepší kámoškou“ trávím poslední dny celé hodiny a je to krom plyšové želvy jedna z mála věcí, která má povoleno se mnou sdílet také lože :-)

Co je ovšem ještě podivnější, je fakt, že ona kniha není ani dobrodružný román, ani cestopis, ba ani bestseller typu „Jak získat štěstí a uznání během 14 dnů“. Je to kniha o ideologii, hegemonii, diskursech, sémiotické analýze, paradigmatech, reality TV, feminismu, etnicitě, reprezentaci reality v médiích, postmodernismu… A že by to byl zrovna vzor pro dietáře, to se také říct nedá. Ta kniha je totiž strašně tlustá a tudíž těžká, má celkem 494 stránek, ale nevím no… MÁM POCIT, ŽE JE V NÍ ÚPLNĚ VŠECHNO, čemu jsem kdy v mediálních studiích a žurnalistce nerozuměla :-)
A to všechno je navíc zabalené v nesmírně „chutném“ obalu, takže není problém se do knihy pořádně „zakousnout“ a vychutnávat si každé sousto! Třeba i do dvou do rána… :-)

Jmenuje se opravdu neotřele, autoři se zřejmě inspirovali u naší oblíbené fakultní autorské dvojice J+K, ba co víc… obě knihy spojuje nejen název, ale navíc také barva přebalu!! Ano – barva je to oranžová a kniha nese nečekaný název Média a společnost, tady samozřejmě v anglické verzi Media and society (an introduction).

Autorská dvojice Michael O’Shaughnessy a Jane Stadlerová se docela vyřádili, je to už třetí přepracované vydání z roku 2005… a přesto: NAPROSTO AKTUÁLNÍ! Ke všemu, co vysvětlují, dodávají příklady z praxe, takže kniha se čte sama, je tu spousta obrázků a příkladů na rozbor… A rozebírají všechno možné, od reklam, až po filmy, seriály atd. A hlavně – není to ani omylem suché a nudné čtivo :-) A je to napsané velmi „user friendly“ angličtinou! Rozhodně se pokusím si toto dílko někde opatřit a přivézt jako suvenýr ze svých cest. Lepší než nějakou pohlavní nemoc, že :-)

Tolik tedy jen krátký úvod, abyste měli jasno, jak jsem trávila poslední dva dny – vznášením se v oblacích. O to tvrdší byl dnešní pád do reality. Ráno v 8 mě jako každé úterý čekala dvouhodinovka předmětu Culture, media and society. Na programu dnes bylo téma „alternative media“, takže jsme debatovali, ale k ničemu pořádnému jsme nedošli. Přesto ve mně dnešní hodina zanechala hluboký dojem. Půl hodiny před koncem nám náš lektor Ben zadal úkol, abychom vytvořili skupinky po pěti lidech a v rychlém brainstormingu dali dohromady koncept nových alternativních novin nebo časopisu. Chtěl po nás vytvořit název, obsahovou koncepci, napsat programové prohlášení redakce a nadhodit pár prvních titulků, tedy čemu bychom se chtěli věnovat. Naše skupina to myslím vzala za poněkud špatný konec, ale tak těm čtyřem ostatním se to líbilo, tak jsem to nechala bejt, o nic mi nešlo, tak ať se baví, že. Nakonec začal v naší skupině vznikat projekt „e-mailového týdeníku věnovaného jistě úzké skupině lidí s ojedinělým tělesným handikepem“. Nějak jsem smysl nepochopila, takže jsem se ani debaty neúčastnila a jen přikyvovala :-) Ovšem náš učitel Ben se s něčím takovým nehodlal smířit. Zapojit se musí každý! Takže mě 3x vyzval, abych udělala něco kreativního – nejlépe LOGO nového týdeníku. A myslel to vážně! Koukala jsem na něj jako z jara! Obvykle si kreslím během nudných hodin, ovšem zde ode mě bylo vyžadováno, abych kreslila během semináře na univerzitě! Unbelievable :-) Tak jsem mu udělala radost a 15 minut jsem se kreslila s logem našeho e-mailového týdeníku. Jemu se to strašně líbilo a dostala jsem pochvalu.

Nevím jak vy, ale já jsem si připadala jak v mateřské škole :-)

Krom tohoto zpestření jinak jedu ve stále stejných zaběhnutých kolejích, jen mě tedy straší ty eseje, které musím příští týden odevzdat. Ale aspoň včera večer se tu něco dělo – zase jsme zkracovali!! Ne neděste se, ještě jsem nešla do hola… Zato můj spolubydlící Lucas už si nemohl pořádně nagelovat svou hřívu, jelikož už mu začínala přerůstat přes hlavu. A tak se další spolubydlící – Mathieu – nabídl, že ho ošmiká.
Asi je vám jasné, že Eva – the Japanese girl u něčeho takového nemohla chybět :-))
Jeden obrázek dokumentující atmosféru vám proto nabízím.

A docela se to hodí, jelikož jsem si říkala, že je načase vám konečně představit „svých pět spolubydlících“ :-) Zbytečně dlouho jsem řešila, kterým z nich mám začít, protože bych nerada někoho upřednostnila. Ale včerejší stříhání tuto otázko rozhodlo za mě.

První musí přijít na řadu Lucas! Už jen proto, že jsme se sem oba přistěhovali ve stejný den.

Celým jménem se jmenuje Lucas Kennerknecht a je to Němec jako vyšitý, na svou národnost patřičně hrdý. Žije v Norimberku, jeho tatík je nějaký velký zvíře, ne na ministerstvu, ale na místní univerzitě.

Když jsem Lucase poprvé viděla, tak jsem byla dost v šoku. Je to ten nejtrefnější prototyp metrosexuála, jakého si dovedu představit. A vůbec se za to nestydí :-)

Hrudník vyholen do hladka, aby pěkně vynikla pracně ve fitcentru budovaná muskulatura, opálen ze solárka a oblečen vždy dle posledních trendů… Moc jsem nevěděla, co od takového týpka čekat, protože ze svého okolí nikoho takového pořádně neznám.

Rovnou se přiznám, že ze začátku jsme spolu Lucas a já vedli takovou „tichou“ válku, navenek bylo všechno v pohodě, ale že bychom si teda nějak zvlášť sedli, to ani ne… :-) Lucas je prostě „party boy“ se vším všudy.

V jeho pokoji neustále vyřvává hip hop, on se vlní do rytmu jako u striptýzové tyče… a pořád všechny objímá jako své nejlepší kámoše :-) Navíc má velmi „silnou slabost“ pro „něžné pohlaví“. Tedy ne že by to jaksi zkoušel na mě, ale jinak to zkouší na každou sukni a vědom si svých „kvalit“ pro něj není problém na lovu uspět. Řečeno kulantně. Prostě známosti na jednu noc nejsou vzácností a slečny si pak ráno u mě půjčují řasenku, asi tak nějak :-)

Tohle všechno a další pitominy mi ze začátku tak úplně nesedly. Ale postupem času jsme si na sebe tak nějak zvykli a docela si k sobě i našli cestu.

Zjistila jsem, že občas se změní k nepoznání a dá se s ním docela dobře pokecat. Je hodně upřímnej a s ničím se necrcá. Na sebe nevykecá jen to, co o sobě neví :-) Takže teď už musím říct, že ho beru v pohodě a nijak zvlášť mi nevadí. Taky uznávám, že oproti prvnímu měsíci se trochu zklidnil a už tolik „nevyvádí“ :-)

Určitě na něm teď dokážu už najít i řadu pozitivních vlastností. Co je na něm ovšem nesmírně roztomilé, je jeho německá výslovnost. Nevím, jestli se kdy zbaví silného německého přízvuku, každopádně hrozně válčí s písmenky. Např. všechna anglická slova začínající na S začínají v jeho podání na Z, takže tu máme např. ZIX (6), ZEVEN (7), ZEX (sex)…

Abyste nemysleli, že jsem nějaká škodolibá, tak my se tady smějeme všichni sobě navzájem, rozhodně to není tak, že já žádné výslovnostní vady nemám :-) Ale zase to není nic proti Lucasovi. Ten nám kolikrát způsobuje záchvaty smíchu.

Např. se pokoušel říct spojení „levný džíp“ – v angličtině „cheap jeep“, čteno [číp džíp].
Tohle sousloví je pro něho smrtelné! :-) Kombinace DŽ je pro něho prakticky nevyslovitelná, takže nám pořád opakoval číp číp, číp číp, číp číp!! A nechápal, čemu se tak tlemíme :-)

Ovšem oceňuju, že se snaží zlepšovat. Kolikrát neví, že jsem doma, a já ho slyším, jak potají „trénuje“ :-) Stojí v kuchyni, myje nádobí a u toho si nad dřezem říká: zeven, zeven, číp číp, číp číp… :-) Dokonce teď šel docela do sebe a začal psát anglicky maily svým „německým slečnám“ a vždycky mi to nosí, abych mu to zkontrolovala.

Je to takový náš Dan Nekončný, asi to by ho vystihlo. Neustále dobře naladěný, vtipkující, objímající chlapce i děvčata a volovinky vymýšlející jedinec, který bydlí ob dva pokoje ode mě a jako jediný – netuším proč – mi nechce říkat Eva, čteno jako [íva], ale důsledně mě oslovuje po americku jako Eve [íf].

Takže tolik ve zkratce představení Lucase. Ještě mám další čtyři "poklady", takže se nebojte, o nic nepřijdete :-) Pro dnešek konec, zazvonil zvonec a pohádky je konec…

Na Ewíka čeká jeho milá, musím rychle za ní… :-)

Vzdušenou čarou posílám vzdušné polibky.
Mějte se krásně! Váš Ewík