Předposlední příspěvek jsem tu stvořila před týdnem v pátek po procházce nočním Soulem a mám tak trochu pocit dluhu, protože cestu zpátky přes Čínu, Mongolsko a širou Rusi jsem si více méně nechala pro sebe… A třeba je někdo, kdo by stál o to, si to dočíst až do konce… Tak prostě jen volitelné čtení, zkoušet vás z toho nebudu :-)
Bez zbytečného sentimentu a nostalgie pojďme na to :-)
Probuzení v luxusním hotelovém pokoji mého luxusního hotelu bylo jak jinak než luxusní :-))
Nastavila jsem si, že se mi má v 8:00 pomalu rozsvěcet světlo a hrát rádio, což bylo opravdu příjemné… :-) Ovšem počasí nic moc a výhled z okna jak by smet. Zahalený noční Soul tedy působí rozhodně lépe :-)
Zbývalo mi ještě trochu času, a tak jsem pokračovala jsem ve svém experimentu a zkusila porovnat směr točení vodního víru. V Austrálii to bylo dva dny před tím proti směru hodinových ručiček. A jak jsem spláchla v Koreji, zajásala jsem, neboť se mi podařilo potvrdit teorii, že na severní polokouli se vodní vír otáčí na opačnou stranu!!
V devět hodin jsme potom s Marianou sjely zdvižem na snídani, která byla naprosto famózní! Krom full English breakfast tam bylo spoustu korejského jídla a pak samozřejmě mezinárodní delikatesy a dortíky a ovoce atd. Já jsem si naložila miniporce skoro od všeho, takže jsem zmákla od pudinku a skořicového šneka také šunky, sýry, bramborové placičky a zakončila jsem to mořskými potvorami a broskvovým kompotem :-)) Ještěže mě nečekala vyjížďka na lodi, mořská nemoc by v tomhle případě byla opravdu mňami :-)
V 10 hodin jsme si vyzvedly lístek na autobus a nechaly se odvézt zase na letiště. Tam už jsme nemusely znovu na check-in, jelikož palubní vstupenku jsme měly z Brisbane a zavazadla taktéž odbavená až do Prahy. Tak jsme se trochu prošly po letištní hale, což byla nuda.
A dostaly jsme chuť na kávu…. Co teď? Rozhodly jsme se uplatnit náš poukaz na oběd a vyhledaly jsme příslušné stravovací zařízení. Tam jsme se neplánovaně setkaly s českým párem – Luckou a Honzou – kteří cestovali domů po 3 letech pobytu v Sydney.
Obsadili jsme tedy ve čtyřech stůl a vydali se omrknout, co se nabízí.
Bylo tedy sice jen asi 11 hodin dopoledne a nikdo z nás neměl ještě po vydatné snídani ani trochu hlad… ale znáte to :-) Před vámi bohatě prostřené švédské stoly, které se skoro prohýbaly pod tíhou korejských specialit. Bylo to ještě lepší než u snídaně!
Mohli jsme konečně ochutnat všechny tradiční korejské pokrmy – polévkou z mořských řas počínaje, přes nejvyhlášenější korejské „kimči“ a nejrůznější pražených a vařených mořských plodů, po skvělé dezerty… No bylo toho požehnaně, zvláště když to člověk dochutil všemi těmi jejich omáčičkami a pastami… Přejedení jsme se odvalili – tentokrát v časovém předstihu – do zóny s duty free shopy a pustili se do nakupování :-)
Voňavky, elektronika, to všechno s 30 % slevami na nás volalo: „Kupte si MĚ! Kupte si MĚ!“
Sice jsem nad tím trochu uvažovala, ale nakonec jsem sáhla po chilli čokoládě a likéru s obřím žen-šenovým kořenem…
No a to už byl pomalu čas se „nalodit“ do letadla :-)
Moje místo –
Nevím, jaké národnosti holčička byla, anglicky rozhodně neuměla a ani na korejské letušky se netvářila moc přívětivě, ale když začala kuckat a plivat si do dlaní, dle mezinárodních konvencí mi bylo jasné, že musím co nejdřív najít papírový sáček…
První zvracení jsme tedy přestáli, ale další na sebe nenechala dlouho čekat. Obzvláště „výživné“ to bylo ve chvíli, kdy nám roznášeli jídlo (jak kdyby tušili, že jsme celí vyhládlí, protože jsme ten den nic nejedli :-) Holčičce bylo zle celou cestu. A že to byla sakra dlouhá cesta. Chuděrka byla celých těch 11 hodin bez jídla a bez pití, jen se svým navlhčeným kapesníčkem před pusou…
Zato já musím ocenit kulturní program, který nám korejské aerolinky nabídly :-) Začalo to ještě docela dobře – jako první naskočil na obrazovkách hit letošního léta, v němž Meryl Streepová v lacláčích padá po zádech do kozího chlívku :-) Mamma Mia!
Ovšem co následovalo potom, to si zaslouží zvláštní pochvalu.
Záznam z opery
Turnaj v golfu.
Zápas v badmintonu.
Chápu, že spousta mých korejských spolucestujících si na takovémto „dárečku“ jistě smlsla, ovšem já jsem se mohla ukousat nudou. Ještěže jsem s sebou měla Cimrmany :-)
Zatímco kulturní vložku jsem tedy pohaněla, péči korejských letušek o naše žaludky musím jednoznačně vyzdvihnout. Chovaly se k nám excelentně, neustále pochodovaly tam a sem a sem a tam s podnosy plnými džusů a pytlíčků s dobrůtkami… :-)
Cesta to tedy byla sice únavná, ale dalo se to přežít… Zvlášť když si člověk otevřel okénko a mrknul ven… Teda měla jsem na mysli roletu od okýnka of course :-))
Řekněte sami… Kde jinde se něco takového dá vidět?
A takhle jsme letěli skoro celou cestu…
Ze Soulu na Čínu, přes Peking do Mongolska, pohled na Ulánbátar a poušť Gobi a pak už jen šírá Rus… Irkutsk, Krasnojarsk, Novosibirsk, Omsk, Jekatěrinburg atd. Nad Moskvou jsme vykroužili elegantní kolečko a z Varšavy už jsem pomalu mávala z okýnka domů :-)
A jak se víc a víc blížila na mapě Praha, bylo nad slunce jasnější, že za chvíli budu doma…
Holčička vedle mě si připravila pytlík a šli jsme na přistání :-)
Sotva jsme dosedli na pevnou zem, holčička dozvracela :-))
A je to tady, Praha, 20. prosince 2008, teplota
Vyzvedla jsem si zavazadlo, rozloučila jsem se se svou spolucestovatelkou Brazilkou Marianou i českým párem ze Sydney a už jsem se radostně vítala v příletové hale…
Zbytek je nad slunce jasný. Jeli jsme dom noční Prahou, já měla tři hodiny ráno a začala dumat, co bude…
A dumám ještě pořád. Moc jsem toho zatím nevydumala :-) Uvidíme. We’ll see… :-)
Aklimatizace času proběhla k mému překvapení docela dobře, začala jsem rovnou spát v noci a bdít přes den, ačkoliv udržet se v bdělém stavu mi chvílema dělá menší problémy, ale to se brzo poddá :-)
V neděli jsem vykonala první vítací návštěvy a v pondělí ráno jsem se busíkem vypravila do Prahy, abych vyzvedla dárky objednané přes internet. Oba krámy byly v Holešovicích a to tedy nebyl zrovna nejlepší tah. Metrem z Čerňáku, tramvají z Palmovky… Pršelo, šedá obloha, prostě fakt hnusný počasí. Teď všude ten bordel v Holešovicích a hnusný baráky s příšernejma fasádama… A zamračený obličeje kolemjdoucích, to mě zamrzelo nejvíc… Fakt ne úplně nejlepší start na postupné přivykání si českým poměrům :-)
Člověk z Austrálie zvyklý na dobrou náladu, téměř permanentní sluníčko, modrou oblohu, teplo, palmy a rozkvetlé stromy podél silnic, čisté chodníky a domky všude kolem jak ze žurnálu by si mohl v Holešovicích připadat fakt blbě :-) Navíc jsem trochu nezvládla návrat do systému MHD a 3x jsem vlezla do špatný tramvaje, čímž jsem nabrala ztrátu asi tři čtvrtě hodiny :-)
Tak jsem trochu jakože byla naštvaná, pač počasí fakt hnusný, lidi naštvaný, nikdo se neusmíval, ale naštěstí jsem zaskočila do rádia, kde na mě byli moc hodný a usmívali se a těšili se, až tam zase začnu pracovat :-)
Nakonec i to počasí se odpolko trochu umoudřilo a cesta po nábřeží s panoramatem Pražského hradu zalitého do paprsků odpoledního slunce si mě trochu usmířila :-)
Takže tak. Je potřeba se s tím vším tady postupně sžít. Hlavní je, že česky jsem rozhodně speakovat nezapomněla, takže to snad půjde rychle :-) Jen by to rozhodně bylo příjemnější, kdyby už ta šedá zima aspoň zmizela a bylo tady jaro a sluníčko… Trochu té ozzie pohody a bude to zase dobrý.
Jelikož tohle je úplně poslední tapeta ze všech mých tapet, je na místě si taky trochu zabilancovat. Možná je na to ještě po týdnu brzo, ale tak přece jenom…
Spousta lidí se mě ptá, po čem se mi bude na Austrálii stýskat nejvíc. Myslím, že krom sluníčka a optimistické atmosféry to bude taková nějaká absence stresu. Tady když jsem v Praze tak pořád něco musím, někam musím jít, něco zařídit, někam zavolat, někde být v tu a tu dobu. Neříkám, že jsem v Austrálii neměla žádné povinnosti, ale tak nějak to bylo všechno v klidu. To se zvládne, no worries… :-) Nic se nezblázní, když se to nestihne dneska, udělá se to zítra.
A pak taky easy transport. Prakticky rok jsem si všude mohla dojet na kole. Žádný zbytečný čekání na bus, na tramvaj, na přestup. Člověk si jede, přemýšlí si, pročistí si hlavu a zároveň se přepraví z místa na místo… Je škoda, že u nás nemůžeme víc jezdit na kole, ale chápu, že v Praze to ani jinak nejde…
Zkrátka to byl rok, na který se nezapomíná. Ráda bych se vyhnula tomu, že budu psát něco jako „byl to nejlepší rok mého života“, protože tím bych tak trochu znevážila ty roky předcházející, které taky měly něco do sebe. Svým způsobem byl ale můj rok hlavou dolů opravdu stěžejní… Na to, že to byl pouhopouhý rok, jsem si splnila až neskutečné množství snů. Potápění, ježdění na motorce, létání, pozorování žraloků, jízda na vodním skútru, plavání s delfíny…
…pokousání psem, zelený sliz vytékající z oka, zimnice, horečka, mořská nemoc, dislokace kolene, přelétnutí přes řídítka kola, očkování proti tetanu, vyříznutí mateřského znaménka… :-)
Poznala jsem strašnou spoustu skvělých lidí, z nichž hned několik se stalo aspoň na čas mými nejbližšími kamarády. Zjistila jsem, že můžu fungovat naprosto bez problémů v anglicky mluvícím prostředí a dokonce studovat v angličtině na prestižní univerzitě. Pochopila jsem, že mě lidi můžou brát takovou, jaká jsem. Zbavila jsem se hned několika velkých mindráků, které jsem si s sebou přivezla. Asi jsem se naučila mít trochu víc ráda sama sebe. Vyřešila jsem si spoustu problémů a věcí, kterým jsem nerozuměla. Změnila jsem polohu ve spánku. Naučila jsem se jíst mořské příšery etc. :-)
Byl to zkrátka takový můj „terapeutický“ pobyt a jsem nesmírně ráda, že jsem si ho naordinovala. Myslím, že to asi bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem za svůj život mohla udělat.
Chtěla bych hrozně moc poděkovat za podporu všem, kdo mě podporovali. Jen díky tomu, že jsem byla i na dálku přes půlku zeměkoule v kontaktu s mě tolika blízkými lidmi, jsem nemusela smutnit a stýskat si.
Na Austrálii tedy budu rozhodně vzpomínat v dobrém. Zbude mi spousta krásných fotek, které mi připomenou, jaké to je se dívat do koruny palmy…
A pozorování západu slunce z terasy našeho domku…
Omlouvám se za tuto svou délkou extrém přesahující tapetu, ale vzhledem k tomu, že je to to poslední, mi to určitě prominete :-)
Ještě jednou vám všem moc děkuju za přízeň.
Zdraví vás Váš Ewík – od teď už zase hlavou nahoru
www.ewikhlavounahoru.blogspot.com
(tak ne, nebojte, dělám si legraci :-)
